Kdo kterémukoli stvoření prokazuje milosrdenství kvůli Bohu, ten Pána Boha více uctívá, a své duši více prospívá, než kdyby byl vytržen do třetího nebe jako sv. Pavel.
Co se zrodilo z těla, může být tělesnou energií přiváděno ke zdání duchovního života, ale vždy zůstane jen tělem. Až uděláte všechno, co bylo ve vašich silách, a nedosáhnete těch nejlepších výsledků, prorokujte o Duchu; volejte do čtyř větrů, protože on může přijít v ledovém severním větru soužení nebo v teplém západním větru prosperity; ale mluvte s jistotou: „Toto praví Panovník Hospodin: ‚Přijď!‘“
Tak uvažoval prorok Jonáš. Stejně uvažovali Job a Eliáš, Mojžíš a Jeremiáš. (Jon 3; Jb 6,9; 1Kr 19,4; Nu 11,15; Jr 20,14) Měli však pravdu – tito dávní muži – když se vzbouřili proti svému životu a Božímu nápravnému jednání? Velký apoštol Pavel to tak neviděl. Nikdo neměl se vším svým utrpením takový důvod pociťovat těžkosti života jako on. Jestli měl někdy člověk právo nenávidět život, pak to byl apoštol Pavel. Přesto při tom všem a při silné „touze odejít a být s Kristem“ – necítil ke svému životu nenávist. „Pro mě,“ říkal, „je život Kristus.“
Jsem v tísni a chci pomoc. Nějaký kolemjdoucí uslyší o mém trápení, vejde ke mně, posadí se a snaží se mě potěšit. Říká konejšivá slova, ale nemiluje mě. Je to cizinec, vůbec mě nezná. Přišel jen vyzkoušet své schopnosti. A jaký je důsledek? Jeho slova na mne stékají jako olej na mramorovou desku, jsou jako déšť, který pleská o skálu. Můj žal nedokážou přemoci.
Nikdo není osvobozen od utrpení, které je vlastní naší padlé přirozenosti. Mladí, staří, bohatí i chudí – všichni pociťují ubíjející dotek utrpení a zármutku. Nemoc napadne i ty nejsilnější jedince a trápení vyčerpá i ty nejodolnější povahy. Lidé v nejlepších letech a v plné síle často ulehnou na lůžko nemoci a cítí, že umírají.
Zde se musíme zabývat otázkou, zda má kazatel (tedy starší, který káže) nějakou formu vyšší autority nebo vedení než ostatní starší. Je naprosto nezbytné, aby tato otázka byla jasně pochopena a aby o ní bylo rozhodnuto před jakýmkoli jmenováním. Rozhodnutí je důležité pro život sboru; špatné rozhodnutí bude horší než to nejlepší, ale žádné rozhodnutí vede ke katastrofě.
Určitě existují legitimní důvody, proč opustit církev, a bohužel se někdy stává nutností nebo dokonce povinností najít biblicky věrnější sbor. Někdy církve teologicky nebo morálně zkrachují a zdravě věřící člověk nemá na výběr. Zdá se však, že v naší sebestředné, konzumní evangelikální kultuře dosáhlo to, čemu se často říká „pobíhání po církvích“, úrovně epidemie. Tato skutečnost má řadu důvodů, mezi nimiž vyniká biblická negramotnost.
Právoplatně povolaný úředník má podle Božího slova bránit zbožné a poctivé občany nebo poddané, a zvláště církev, před újmou ze strany bezbožníků, které má zabránit tělesnou silou a mečem, a s největší péčí má dbát na to, aby lidé byli správně vyučováni náboženství a aby se veřejně i soukromě drželi pravé zbožnosti a poctivosti.
Pavel dává efezské církvi celkem tři důvody, které ukazují, proč je tak důležité modlit se všechny, nejenom za některé lidi, proč se máme modlit i za vládce a za všechny v moci postavené a ty, kteří jsou nám nějakým způsobem nadřízení.
Pán Ježíš zřejmě říká: „Ta kapitola je má, to je můj úkol na světě, abych truchlící na Sijónu vedl k radosti a dával okrasu místo popela.“ Když to vidím, mám z toho radost. Rád bych vám to vychvaloval, ne, že bych vám to dovedl dát, abyste si to také chválili; to tak nejde, abych vás já z Písma přivedl k Bohu! Tak se to nemá. On se nejdříve nad vámi smiluje a dá vám důvěru k sobě samému a potom teprve máte důvěru k Písmu.
Všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, na toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.
Na Velký pátek byl Pán Ježíš odsouzen a vydán Židům, byl ukřižován a byl pohřben. Jan říká, že se naplnilo proroctví: „Uvidí, koho probodli“ (J 19,37). Podívejme se nyní na toto proroctví ze tří úhlů pohledu z hlediska času – nejprve jako na zaslíbení spasení, dále na naplnění tohoto proroctví z přítomné chvíle, kdy došlo k těmto událostem na Golgotě a nakonec jako na minulou událost, tedy z naší současné perspektivy, jako na základ naší víry a nepohnutelný pilíř evangelia.
