Spása ve spravedlnosti Boží! Ž 10

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 30. prosince 2018

Žalmy 31:2  Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost!

Úvod

Pokoj vám a milost od Boha Otce i našeho Pána Ježíše Krista. Dnes je 30. Prosince roku 2018. Zítra je před námi poslední den roku. Sejdeme se u našich milovaných, u rodiny Suchých, dá-li Pán. Abychom společně oslavili našeho Spasitele Boha písní, rozjímáním nad Jeho slovem i vzájemným společenstvím. Čas a v něm i celé stvoření spěje nezadržitelně ke svému cíli. K jednotě všeho na nebesích i na zemi v Kristu Ježíši Ef 1, 10. Na konci roku máme příležitost se ohlédnout za našimi životy i za životem celého sboru. Písmo říká v nádherné modlitbě Mojžíše, muže Božího:

  • Žalmy 90:2-12  Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: "Zpět, synové Adamovi!" Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením. Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy. Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta. Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

„Ano Pane, nauč nás počítat naše dny. Ať dobře hospodaříme s pokladem, jenž si nám dal. S evangeliem Ježíšovým. V tomto čase temnoty, v čase noci a nepřátelství proti všemu dobrému, co je z Boha. Kdo zná sílu Tvého spravedlivého hněvu, jak by se tě nebál. Vlož do našeho srdce bázeň Boží spolu se zármutkem podle Tvé svaté vůle. Odpouštěj nám naše hříchy Bože, ale nezůstávej jen u toho. Obřezávej, uzdravuj a posvěcuj naše srdce a vnitřního, nového člověka v nás. Prosíme o Tvou milost k odpuštění našich vin, ale i o Tvou milost k posvěcení našich životů!“

To by měla být naše modlitba pro každý čas. Vždyť Boží slovo mluví i k těm nejmocnějším podle tohoto světa stejně, jako ke všem ostatním lidem. I k těm, co stojí na vrcholu moci v tomto světě, přichází a doslova letí Boží slovo, slovo evangelia se stejnou naléhavostí a silou:

  • Žalmy 2:10-12  Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!

Pojďme nyní k našemu textu, k žalmu deset. Tím dnes zakončíme naší společnou exkurzi do knihy žalmů. Věřím, že jen prozatím. Věřím, že Pán dá nám všem, abychom se do knihy žalmů znovu vrátili.

Dnes v desátém žalmu bych chtěl zdůraznit, že je naprosto přirozené a dokonce i žádoucí pro naše životy, aby slova Písma o spravedlivém Božím hněvu a soudu přinášela do našich životů na prvním místě počátek spasitelné moudrosti, tedy bázeň před Bohem a zármutek nad hříchem, který je vždy urážkou Boha a Jeho velebného majestátu.

Chtěl bych ale také zdůraznit a vyvýšit možná ještě více, že Boží hněv a spravedlnost se skrze Pána Ježíše a díky Pánu Ježíši pro nás stává a stala nehynoucí nadějí. Boží spravedlnost v Kristu je naším spasením. Díky Ježíši bylo Boží dokonalé spravedlnosti učiněno zadost a to v souladu s dokonalou Boží vůlí. Na lidském těle byl vykonán soud a trest za hřích, tak jak požadoval a požaduje Boží zákon. Ať už Mojžíšův, daný skrze anděly nebo ten, který je vepsán do všech lidských srdcí. Anebo i ten nejvyšší Boží zákon, kterým je Ježíš Kristus sám. Protože všichni, kdo odmítnou Krista, budou Kristem souzeni a odsouzeni ke smrti v ohnivém jezeře. To je ta druhá smrt, popsaná ve ZJ 21, 8. Čtěme nyní žalm desátý prosím.

  • Žalmy 10:1-18  Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí! Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. Svévolník ve zpupném hněvu říká: "Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není." Odtud všechny jeho pikle. Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. Říkává si v srdci: "Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého." V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: "Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí." Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: "Ty nic nevypátráš"? Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

Odkazy: Ef 1, 10; Ž 90, 2-12; 2, 10-12; ZJ 21, 8;

O zdánlivé skutečnosti a Boží prozřetelné moudrosti. (verše 1- 2)

  • Žalmy 10:1-2  Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí!

 

A. Žalmista o tom, co má před očima, stav zdánlivě neřešitelného zoufalství!

Autor žalmu se ptá Boha, proč je vzdálený a skrytý. Doba soužení, jako kdyby znamenala, že Bůh odešel někam daleko. Skryl se tak, že Ho nelze nalézt! V žalmistově srdci to vyvolává úzkost a zoufalství. To, co vidí ve světě svým tělesným zrakem, není nic pěkného. To, co dokonce prožívá on sám v tomto světě, je pojmenováno slovem soužení. Abychom si lépe představili, o co v podstatě šlo, řekněme si, že synonyma slova soužení jsou slova trápení a trýzeň. Je to stav někdy tělesné, ale hlavně duševní a duchovní bolesti.

Ponížený je podle autora žalmu tímto soužením jakoby v jednom ohni. Oheň je spalující a při vysokých teplotách vše stravující živel. Dokonce i voda při teplotách od tisíce stupňů výše se začíná rozkládat na kyslík a vodík. A tento proces jen zrychlí a umocní proces hoření.

To, co způsobuje tento závažný stav poníženému je podle žalmisty způsobeno zpupností svévolníka. A musíme si uvědomit, že mezi žalmistou a poníženým je rovnítko. Autor žalmu se počítá mezi ponížené tohoto světa.

Abychom si přivlastnili ještě lepší pochopení pozadí a obecného rámce celého příběhu, musíme si vysvětlit, kdo je tím poníženým v našem textu. Jaký je biblický význam tohoto slova. To nám také spolehlivě objasní kořeny a zdroj žalmistova zoufalství v prvních dvou verších.

B. Kdo je poníženým z druhého verše? Biblický význam slova.

Když se podíváme na první dva verše, vidíme, že se zde uvádí dvě skupiny lidí, mezi nimiž je nějaký vztah. Je to vztah velikého napětí. Čteme o soužení ponížených a o tom, že jsou v jednom ohni a to pro zpupnost té druhé skupiny, kterou zde zastupuje uvedený svévolník. Víme, že v mezilidských vtazích platí, že lidé bojují o prosazení především svých zájmů a jednají vždy z pozice síly. Silnější utlačuje slabšího. Člověk používá v této válce všech prostředků a tato válka vychází z padlého a hříšného lidského srdce. A dokonce tato válka proniká i do církve Ježíše Krista. Jakub píše sborům.

  • Jakubův 4:1-3  Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

A Pán Ježíš říká učedníkům, když jsou nechápaví v otázce původu zlého v Markově evangeliu následující slova.

  • Marek 7:18-23  Řekl jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka."

A tak v životech svých i v životech lidí kolem nás vidíme v různých chvílích a v mnoha situacích jak jeden jedná zpupně a druhý je touto zpupností ponižován. A potom se situace obrátí, nebo přijde někdo silnější a poníží svou silou a hrubostí toho, kdo do této chvíle sám svou zpupností ponižoval druhé. Život jakoby se podobal bláznivému kolotoči. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Každý jakoby hledal někoho slabšího, koho by si mohl podmanit a zdeptat.

Ale to není tím, o čem autor žalmu píše. Zde jde o úplně jinou situaci. Ponížený v našem textu není jednou ten, podruhé zas onen. Podle toho, kdo je zrovna slabší a kdo má navrch. Ponížený v biblickém významu slova znamená úplně něco jiného. Někdy Bible ve stejném kontextu použije slovo ubožák, nebo nuzný, ale vždy to v Písmu znamená především a na prvním místě postavení člověka před Bohem a ve vztahu k Bohu. Podívejme se na dva biblické texty, které nám pomůžou to pochopit.

  • Matouš 5:1-12  Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

  • Žalmy 9:10-19  Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine. Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky. Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl. Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti! O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil. Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha. Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. - Higgájón. Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly. Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá.

Biblický význam slova ponížený, je v našem textu i v mnoha dalších tento. Ponížený, zdeptaný, ubožák, nuzný, chudý v duchu, nebo tichý je ten, kdo je poníženým, nuzným, zdeptaným, chudým v duchu a tichým především před Bohem a kvůli Bohu. Je to ten, kdo žízní po spravedlnosti a je zdeptán na prvním místě svým hříchem, až potom hříchem druhých. Je to ten, kdo doufá v Boha, protože zná Jeho jméno, Spravedlnost a Pravda. Je to ten, kdo se dotazuje po Boží vůli celým srdcem!

Je to člověk věřící. V době Nového zákona je to znovuzrozený křesťan. Jako takový zažívá pro svou víru soužení ve světě a to nejen pronásledováním od svévolníků. Kdy trpí kvůli Pánu, jak píše Petr v 1 Pt ve druhé kapitole od 13. Verše. Ale i pro samotnou přítomnost a rozbujelost lidského hříchu v celém stvoření. Náš druhý verš říká, že: „Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni!“ A co říká Petr o spravedlivém Lotovi a jeho soužení, tentokrát v 2 Pt 2, 7-8.

2 Petrův 2:7-8  (Bůh) Vysvobodil však spravedlivého Lota, sužovaného nezřízeným chováním těch zvrhlíků. Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky.

Každý ponížený v Kristu, kdo žízní po spravedlnosti, je v tomto světě, jako Lot byl v Sodomě. Duše takového člověka je jako v jednom ohnivém soužení sužována zdánlivou vládou Zlého a hříchu v celém lidském společenství. A každý takový ponížený musí také počítat s tím, že skutky svévolných se pro jeho víru mohou obrátit a často i obrací proti němu samotnému. Prožíváme v tomto světě chvíle, kdy voláme společně s autorem žalmu 10.

Žalmy 10:1-2  Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni.

To často sami vidíme a také žijeme. Ale milovaní tím to ani zdaleka nekončí! Už v našich prvních dvou verších máme vepsanou a pevně zakotvenou naději. I když to v našem 10. Žalmu vypadá dost temně až do 12. Verše, máme příslib a záblesk naděje hned v úvodních slovech autora. Druhá polovina verše dvě je modlitba a zbožné přání žalmisty, rodící se ve víře z poznání Spravedlivého Boha.

C. Žízeň po spravedlnosti

Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí!“ Jednoduše, přímo vyslovené přání. Modlitba srdce. Žízeň a prudká touha po spravedlnosti. To je, přátelé, důkaz víry a obrácení žalmisty od hříchu k živému Bohu. Takové zvolání nemůže vzejít ze srdce svévolníka. Takový hlad po spravedlnosti se nedá v padlém člověku najít. To je nemožné. Za prvními dvěma verši stojí Bohem probuzené srdce. Z duchovní smrti probuzené srdce.

Srdce zůstávající ve smrti hříchu nebude ani prožívat soužení a tíseň tohoto věku, nýbrž bude se radovat z hříchu a bude mít na něm svůj vlastní vrchovatý podíl. A ještě navíc v žádném případě nebude zakoušet touhu a hlad po spravedlnosti. Bůh jedná, Bůh probouzí mrtvá srdce hříšníků. A má to co dělat s Jeho svatou spravedlností. To je základní kámen naděje žalmisty i naší! Přestože se nám bude i v dalších devíti verších zdát, že svět a lidé, dokonce ani ti, kdo doufají v Boha, mnoho naděje nemají. Poslechněme si slova veršů 3-11.

Odkazy: Jk , 1-3; Mk 7, 18-23; Mt 5, 1-12; Ž 9, 10-19; 1 Pt 2, 13; 2 Pt 2, 7-8;

O díle padlého člověka, o stavu padlého lidství. (Verše 3 – 11)

  • Žalmy 10:3-11  Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. Svévolník ve zpupném hněvu říká: "Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není." Odtud všechny jeho pikle.  Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. Říkává si v srdci: "Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého." V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: "Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí."

 

A. Zdrojem a kořenem hříchu je nevíra, nevěra! (Verše 3-4)

Ve verších 3-11 čteme o tom, jak vypadá lidské srdce bez Božího milosrdného zásahu. Když zůstává mrtvé ve svých vinách. Náš text doslova do Písmene potvrzuje slova Písma z 1 J 5, 19 o vládě Zlého nad celým světem i každým člověkem. Třetí verš říká: „Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina.“

Pátral jsem v kontextu po významu těch slov a vzhledem k tomu, že v desátém žalmu jsou prezentovány v protikladu dvě skupiny. A to ti, kdo znají Boží jméno a doufají v Boha, proti těm, jejich naděje je zde v tomto světě, došel jsem k následujícímu.

Svévolník, který je v jiných překladech označován jako zlovolný a bezbožník, když chválí, tak jenom své tělesné touhy a jejich naplňování. Radost a naděje jeho srdce, celý jeho život, je pouze a pouze v těchto žádostech a jejich naplňování.

Když půjdeme k chamtivému lakomci, tak ten dobrořečí sám sobě a sebe žehná, jako kdyby jeho bohatství mělo původ v něm a ne v Boží dobrotě! Tím znevažuje Boha! Je boháčem a chamtivcem z podobenství o člověku, co postavil větší stodoly a sýpky a liboval si, jak si bude žít. A ještě té noci, si vyžádali jeho duši a zemřel. Radost i zajištění života obou, zlovolného i chamtivce potom není v Bohu, ale v pomíjivosti tohoto světa. Kraličtina to říká těmito slovy.

  • Ž 10, 3 Neboť se honosí bezbožník v libostech života svého a lakomý sobě pochlebuje a Hospodina popouzí.

Ve skutečnosti jsou oba stejně svévolní, zlovolní, bezbožní a kořen jejich bezbožnosti vidíme ve čtvrtém verši: Svévolník ve zpupném hněvu říká: "Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není."

Kořenem celé lidské bezbožnosti je nevěra, nevíra. Bůh není! Bloud si v srdci říká: Bůh není! Všechno myšlení a pikle zlovolného blouda povstávají z jediného kořene a ten zní: Není Boha!

B. Hříšná sebedůvěra (Verše 5- 6)

Ale protože člověk byl stvořen k tomu, aby věřil Bohu a Jeho slovu a podle něho žil. Musí zákonitě přijít při odmítnutí a vzpouře proti Bohu něco jiného na Boží místo v srdci člověka. Pojďme se podívat do Genesis, co bylo zaseto do srdce člověka, při jeho vzpouře a odmítnutí Boha.

  • Genesis 3:1-5  Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: „»Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."

„Budete jako Bůh. Sami budete vědět, co je dobré a co ne. Co je pro vás dobré a co není, si rozhodnete vy sami.“ Do světa lidí, do srdce člověka přišla hříšná, sebestředná sebedůvěra. To je to, co čteme ve verších 5-6.

  • Žalmy 10:5-6  Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. Říkává si v srdci: "Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého."

Nejtragičtější je, že všechen tento sebeklam povstal ze satanovy lži. Má původ ve zlém. V srdci vraha a lháře od počátku! A v konečném důsledku jde o Boží soud nad zlovolným jednáním svévolných lidí, pokud je Bůh ponechává v tomto sebeklamu jejich srdcí. To je Boží soud! Lidé zaměnili pravdu za lež a slouží tvorstvu, místo svému Stvořiteli. Slouží sobě a potažmo tím i ďáblu, jako jeho otroci. A proto Bůh ponechává lidstvo jako celek v tomto klamu. Ve zvrácené sebestředné touze po bohorovnosti. To je hrozný soud s hroznými důsledky. Člověk myslící si, že Bůh není, a jestli je, tak že Jeho paže na zlovolného nedosáhne. Hrozný sebeklam, že hříšným člověkem nic neotřese.

Protože skutečností a Boží pravdou je, že už tento sebeklam je strašlivým Božím soudem a trestem zároveň. Zlovolný člověk je souzen a trestán už tím, že s každou další nepravostí je více a více uvrhován do spirály lži a smrti. Žije pod Božím hněvem už tady a teď a směřuje do moci věčného Božího hněvu trestu! Podívejme se na verše 7-11 na spirálu smrti, poskládanou kupením zlovůle člověka.

C. Ovoce hříšné sebedůvěry, skutky zla a pyšné srdce, bezedná spirála smrti! (Verše 7-11)

  • Žalmy 10:7-11  V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, jeho oči pasou po bezbranném. Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. Říkává si v srdci: "Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí."

Skutky zlovolných lidí. Takoví jsme byli i my. Je to hrozný a drsný seznam. V ústech jen kletba, lsti a násilí. Náš jazyk jako nástroj trápení a ničemnosti. I jako omilostnění mnohdy propadáme těmto zlým věcem. Ale v Kristu jsme nová stvoření, nad kterými již tyto zlé hříchy nepanují. Ale co ten, kdo odmítá činit pokání? Jak je na tom takový člověk? Velmi zle milovaní! I když je zcela oslepen lží satanovou i vlastním hříchem slepé a vraždící sebedůvěry! Je jako padlá a zhaslá hvězda, řítící se střemhlav do propastí zhouby. Juda říká, že bezbožní lidé:

  • Judův 1:12b-15  Jsou jako mraky bez deště, hnané větrem, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké vlny mořské, vyvrhující své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jimž navěky je připravena nejčernější tma. Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu.

Jak strašlivá musí být řeč Boží, aby zasáhla srdce bezbožných a přivedla je k pokání? Jak hrozné musí být varování Písma, abychom i my zkoumali sami sebe, zda skutečně žijeme z víry v Krista? To není žádné pitvání se v otázce: „ Jsem znovuzrozený, jsem spasený, budu zachráněn, nebo skončím v pekle?“

To je o zkoumání našeho života, zda vykazuje činou víru skutků, o které mluví Jakub, když říká, že víra bez skutků je mrtvá. Dokonce ji nazývá vírou démonů! Zkoumáme ne počáteční a výchozí bod, jestli nastal, nebo ne. Zkoumáme naše směřování. Ne jestli jsme činili kdysi dávno pokání, ale zda je pokání trvalým charakteristickým znakem našeho života. Bůh přikazuje všem lidem, aby činili pokání a věřili v Krista. Ne jednou, v jednom okamžiku, kdysi před lety. Ale po celý čas, který nám dává na této zemi!

Je naše srdce mezi těmi, kdo číhají na bezbranné a ponížené? Číháme jako dravý lev? Jsou naše ústa samý klam a lest. Myslíme si, že Bůh není a jestli je, potom je slepý a hluchý a Jeho paže na nás nedosáhne? Myslíme si, že se někde skryl a usnul? Mávl nad hříchem rukou? Potom jen utvrzujeme sami sebe v tomto hrozném sebeklamu, a násobíme Boží hněv a soud nad námi!

Nebo jsme těmi ubožáky, poníženými, tichými a pokornými v Kristu? Poznali jsme svou ubohost, usvědčeni z našich hříchů? Ponížil nás pravdivě Bůh, jako bezbožné hříšníky, aby nás neskonale povýšil, když nás učinil svými dětmi? Dal nám srdce před Ním a pro Něho tiché a pokorné, toužící a skoro až smrtelně žíznící po spravedlnosti? Umíráme a skomíráme žízní po spravedlnosti Boží?

V posledním dni roku 2018, si musíme na tuto otázku odpovědět každý sám. V modlitbě a zkušování našich srdcí před Bohem. Ale jedno máme na své straně drazí. A to svatou, bezchybnou a láskyplnou spravedlnost svatého Boha, Hospodina zástupů i svatého Boha Syna. Vzácní svatí, vykoupení krví Krista, i vy hosté a hledající slyšte tuto věc: Bůh je láska, protože Bůh je spravedlnost! Není-li Bůh spravedlnost, nemůže být ani láskou. A v tom je naše veliká naděje. Nehynoucí, která neztroskotá! Je pouhým zdáním žalmu deset to, že když tolik mluví o lidském hříchu a o Boží svaté spravedlnosti, že je tento žalm příliš drsným a temným. Není vůbec temným, protože všechna naše nehynoucí naděje v Kristu má svůj původ v Boží dobrotě a lásce a Boží dobrota a láska má své kořeny v Boží svaté spravedlnosti. Vždyť Bůh už všechno učinil. Dokonáno jest. Jan svědčí.

  • Jan 3:16-18  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Boží Syn byl souzen a trestán. Stal se hříchem pro nás, nespravedlnosti naše vzal na sebe. Aby my, kdo věříme, jsme mohli obléci Jeho spravedlnost. Už vidíme, jaká spása je pro nás Boží dokonalá spravedlnost? V Kristu bylo této dobré spravedlnosti učiněno zadost a to je naše spása. Tuto naději očekával v pevné víře i autor našeho desátého žalmu. Poslední úsek, verše 12-18

1 J 5, 19; Gn 3, 1-5; Ju 1, 12b-15; J 3, 16-13;

O nehynoucí naději v Kristu! (Verše 12 – 18)

Náš zbožný pisatel žalmu byl veden a unášen Duchem svatým. Od poznání sebe i toho, že svět leží ve zlém. Až k pevné víře a naději v Bohu. Nejprve hleděl jen fyzickým zrakem na to, co měl před očima těla. Ale potom hleděl zrakem duchovním na skryté a přeci odhalené, pravdivé skutečnosti. Zpívá Bohu.

  • Žalmy 10:12-18  Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: "Ty nic nevypátráš"? Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

Bůh povstal! On ustanovil svého svatého Krále na své svaté hoře. V Kristu a v Jeho kříži bylo odhaleno a odzbrojeno každé zlo a bezpráví Kol 2, 15. Všechno spolehnutí bezbranných (věřících v Krista) podle světa spočinulo na kříži v Kristu. Tam byla a ještě bude přeražena každá bezbožná paže všech zlovolných. Tam byl korunován Syn Boží navěky a navždy. A v kříži je i soud bezbožných pronárodů. Touhy pokorných obracejí se ke kříži a k Tomu, kdo na něm zemřel. S pohledem na kříž a na Krista samotného je posíleno každé věřící srdce. A v kříži Božího Syna je vyslyšena každá prosba sirotka i zdeptaného. V kříži je také zlomena zpupnost člověka a vše nezadržitelně spěje k času, kdy už zlovolník nebude vzbuzovat na nové zemi strach! Protože on i dílo jeho rukou zajde. A bude vymazána z pod nebe, každá památka i vzpomínka na něj Ž 34, 17. A to Proto, že Bůh je spravedlivý. To je dílo Boží spravedlnosti, ve kterém je naše nehynoucí naděje. Pokud nespočine naše naděje v Boží spravedlnosti, nemůže spočinout ani v Boží dobrotě a lásce. Protože bez spravedlnosti není lásky.

Odkazy Ko 2, 15; Ž 34, 17;

Aplikace

Žízníme po Boží spravedlnosti? Milujeme Boží spravedlnost, soužíme se v Sodomě světa? Pokud ano, potom skutečně milujeme a můžeme mít pevnou naději, že Boží láska byla vylita do našich srdcí spolu se spravedlivým Božím Duchem. Žalm desátý není drsný, není temný, i když mnoho hovoří o hříchu, zlovolných lidských srdcích, o Boží spravedlnosti a o soudu. Naopak, je plný Boží lásky, protože je plný Boží spravedlnosti. A je plný nehynoucí naděje a slávy v Kristu, protože k ní směřuje žalmista od prvního verše. Tam je jeho srdce, kéž tam je i srdce každého z nás. Apoštol Petr píše.

  • 1 Petrův 1:-3-5  Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.

A to vše díky svaté a dobré spravedlnosti Boží, která žije a jedná, která vzkřísila Krista z mrtvých. Amen!

Odkazy 1 Pt 1, 3-5

Osnova kázání