Boží srdce pro ztracené III. (Lk 15,11-24)

Návrat ztraceného syna

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 28. února 2010

Pokoj vám a milost. Zdravím vás ve jménu Pána Ježíše Krista. Začněme tím, že otevřeme Boží Slovo a přečteme celou patnáctou kapitolu Lukášova evangelia. Potom se budeme věnovat jednomu z příběhů, které se v této kapitole nacházejí – příběhu ztraceného syna a jeho návratu domů. Lk 15

Dnes máme před sebou velmi známé podobenství – kdo by se nesetkal se souslovím „návrat ztraceného syna“. Je to nejdelší podobenství v Lukášově evangeliu a patří k těm nejznámějším. Je to téma, které v posledních dvou tisících letech oslovovalo nejenom křesťany, ale také lidi hledající, lidi, kteří se zajímají o křesťanství a s nimi také velké množství umělců – zvláště malířů, spisovatelů i dramatiků. Dneska se ale nechceme zabývat literární nebo uměleckou hodnotou tohoto textu. Proto jsme se dnes neshromáždili. Dnes chceme slyšet Boží Slovo a tím tento příběh rozhodně je.

  • 2 Timoteovi 3:16 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha

Napsal apoštol Pavel svému žáku Timoteovi. Také toto Písmo, které jsme dnes četli, pochází z Božího Ducha, je to čisté Slovo Boží, jak nám je zaznamenali ti, kdo byli Božím Duchem inspirováni:

  • 2 Petrův 1:21 Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.

Doslova tam čteme – unášeni Duchem. Můžeme si být jistí, že kdykoliv otevíráme tuto knihu, tak k nám promlouvá samotný Bůh. Neznamená to, že budeme hned všemu naprosto jasně rozumět, ale znamená to, že chceme-li slyšet Boží hlas, tak stačí otevřít tuto knihu a číst. Ovšem neměli bychom to dělat bez toho, že bychom nejprve požádali samotného Autora, aby nám On sám tuto knihu vysvětloval – pojďme se tedy sklonit před Pánem v modlitbě.

Než se pustíme do samotného textu, musíme si připomenout několik věcí z první části patnácté kapitoly. Především to, že Pán Ježíš řekl toto podobenství farizeům, kteří byli pohoršeni tím, že k Němu přicházejí celníci a hříšníci a On s nimi má společenství – jí s nimi:

  • Lukáš 15:1-3 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim toto podobenství:

Hříšníci a celníci chtěli slyšet Boží Slovo, zatímco ti, kdo si o sobě mysleli, že jsou spravedliví a že pokání nepotřebují, kritizovali Krista a jeho postoj ke ztraceným. Ale Boží je tady právě pro ztracené. Boží Slovo říká, že Kristus přišel:

  • Lukáš 1:79 aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje."

Tak to prorokoval kněz Zacharijáš, otec Jana Křtitele, hned po narození svého syna, když se mu rozvázal jazyk. A na jiném místě čteme:

  • 1 Janův 3:5 A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není.

Samotný Ježíš o sobě říká:

  • Lukáš 5:31-32 Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

A to je také náš případ. Proto tady dneska jsme. Také my jsme byli stejnými hříšníky, kteří potřebovali a stále ještě potřebují lékaře, zachránce, kteří potřebují činit pokání, protože naše chození s Bohem příliš často není v pořádku a tak musíme vyznávat své hříchy a volat k Pánu o milost. A prohlašujeme-li, že jsme spravedliví, můžeme to dělat jen potud, pokud spoléháme na Kristovu prolitou krev, která očistila naše hříchy a posvětila nás pro Boha. Jenom tak jsme prohlášeni za spravedlivé, jedině skrze evangelium o Boží milosti, v němž se Boží spravedlnost zjevuje (Ř 1,16-17).

Ježíš tedy říká toto podobenství farizeům a my jsme už viděli, že celé toto podobenství je vlastně trojpodobenstvím o ztracenosti člověka, nebo také podobenstvím o tom, jaké je Boží srdce pro ztracené. Bůh hledá ztracené. Ty první dvě části podobenství – o ztracené ovci a o ztracené minci jsou vlastně takovou přípravou na podobenství třetí. Vyvrcholení celého podobenství, vyvrcholení, v němž se ukazuje celá pointa určená právě farizeům, uvidíme v té poslední části patnácté kapitoly, v příběhu toho staršího bratra. Podíváme se na to z Boží milosti příští týden, ale dnes se budeme soustředit na první část tohoto příběhu a ukážeme si čtyři ‚P‘ příběhu o ztraceném synovi – nejprve jeho pýchu a vzpouru, s níž nadutě opouští otcův dům, dále uvidíme jeho pád – pád na nejhlubší dno. Mimochodem – v jistém slova smyslu je to to nejlepší místo, kam můžeme spadnout, protože odtud vede jen jedna cesta – a to je cesta nahoru. Jenom ode dna se můžeme odrazit. Ale pokud nebudeme na dně, budeme padat stále hlouběji. Třetí ‚P‘, na které se zaměříme, je synovo pokání. Tento příběh je velmi dobrou ilustrací pokání – možná jednou z nejlepších v celém Písmu. A nakonec uvidíme synovo přijetí – přijetí otcem, přijetí do otcova domu, přijetí v novém postavení, přijetí s radostí a láskou. To je znovu Boží srdce, které se nám dává v tomto příběhu poznat. Boží srdce, které volá hříšníky k pokání.

I. Pýcha mladšího syna

Podívejme se nyní na první ‚P‘ našeho příběhu a to je pýcha mladšího syna. Ovšem podíváme-li se do prvního verše našeho textu, tak najdeme skoro idylické prohlášení:

  • Lukáš 15:11 Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny."

To začíná velmi slibně, krásně. Vypadá to na krásnou rodinu, otec a dva synové. Takový skoro idylický popis. Ovšem hned následující verš nám ukazuje realitu v celé její hrůze:

  • Lukáš 15:12 Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´

Mladší z obou synů je velmi nespokojený se svým životem po boku svého otce a bratra. Touží jít svou vlastní cestou. Touží po samostatnosti a nezávislosti. Ve své naduté pýše vidí svou cestu jako to nejlepší pro svůj vlastní život. Je to typická vzpoura mladých lidí, kteří se bouří proti starší generaci. Jenom on sám a nikdo jiný bude rozhodovat o tom, co a jak bude v jeho životě. Jenom on přece ví, co je pro něj nejlepší. Jde přece jenom o něj.

Vidíme, jak bezohledně a bezostyšně jedná. Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. Jinými slovy – otče, potřebuju, aby tvoje závěť už nabyla právní moci. Chci si se svým majetkem dělat, co se mi zlíbí! Ale všimněte si, co později říká jednak starší syn svému otci a potom otec svému staršímu synovi – a totéž bezesporu platilo také pro toho mladšího – podívejte se do veršů 30-31:

  • Lukáš 15:30-31 Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´ On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.

Mladší syn žádný svůj majetek neměl! Mladší syn neměl žádný nárok na – jak říká – ‚svůj podíl‘. Po smrti otce by na něj díl majetku připadl. Ale pýcha, moji milí, nesmírně zaslepuje. Vede člověka k tomu, že si myslí, že má nárok. Podobně jako to bylo u tohoto mladíka. I on přemýšlel nad tím ‚svým‘ nárokem, podílem. Už v duchu porcoval tele, které se ještě nenarodilo. Neměl žádný nárok na dědictví, dokud byl jeho otec naživu. Ale když se podíváme na jeho chování, tak uvidíme ještě další hrozné věci.

Nejenže se už v duchu zaobíral svým ziskem, ale promýšlel svůj život bez ohledu na zbytek celé rodinu. Vůbec se nepozastavoval nad tím, jakou bolest způsobí zbytku své rodiny. Jak bude jeho otec vnímat jeho jednání? Vždyť tento syn vlastně říkal – otče, nejlepší by bylo, kdybys už byl mrtvý a já si mohl užívat ten svůj podíl. Nikdo na Blízkém východě by si něco takového nikdy nedovolil. To byla jedna z nejhorších urážek, jaké se mohl tento syn dopustit. Nesmírně arogantní, pyšné a naduté jednání. Bezohledné a necitelné.

Tento mladý muž vůbec nedomýšlel důsledky svého jednání. Byl zaměřený na přítomný okamžik a maximálně na nejbližší budoucnost, kdy si bude užívat toho, co již brzo získá, a co bude dál – to přece nikdo neví a ono se nějak ukáže.

Nepřemýšlel ani o své budoucnosti, ani o budoucnosti své rodiny. Nepřemýšlel nad tím, co jeho rozhodnutí způsobí jeho rodině – jak to bude vypadat, když se rozdělí majetek rodiny, co to přinese, jak se s tím budou muset vyrovnávat. Jediné nad čím přemýšlel, bylo, aby už byl brzo z domova pryč, nejlépe v cizí, daleké zemi.

  • Lukáš 15:13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.

Ještě pár drobností k charakteru tohoto mladého muže – on sám si chtěl určovat svou cestu, ale vůbec nevěděl, jak na to. Možná do té doby žil celkem spořádaně a slušně, ale jakmile se dostal z dohledu svého otce a dostal příležitost samostatně nakládat s nyní již svým majetkem, tak dochází k fatálnímu selhání. Žil rozmařile, zhýrale a nakonec všechen majetek rozházel. Dokonce to, jak naložil se svým majetkem, tak – jak jsme již viděli – bylo nemorální. Ne že by špatně investoval, nebo se mu dobře nepodařilo rozjet byznys. Nikoliv. Rozházel své peníze. V Mt 25,24 je stejné slovo přeložené slovesem rozsypat. Naházel peníze do automatů, propil je a utratil je za prostitutky. Ovšem v tehdejší době to mělo ještě navíc náboženský význam – prostituce byla většinou spojená s nějakým náboženstvím, s nějakou modlou, kterou člověk takto uctíval. Jeho touha po nezávislosti a jiném životním stylu je skrytá ve slovech – po nemnoha dnech – jakmile otec rozdělil majetek, mladší syn už koukal, aby byl pryč. Takže tady už vidíme toho mladého muže v těch nejčernějších barvách.

Ale, drazí přátelé, tento mladík je obrazem nás všech. Je výbornou ilustrací hříchu a hříšného života člověka. Je to naprosto výstižný obrázek hříšného lidského srdce. Hříšník je ten, kdo se vzbouřil proti Bohu, kdo odmítl žít pod Boží vládou, pod vládou Boží lásky, která stanovuje jasné podmínky života. Hříšník se arogantně vzpírá Bohu a odmítá, s pohrdáním se odvrací od Boží cesty a pyšně se domnívá, že si bude svou cestu určovat sám. Sobecky myslí jen na sebe a zaslepeně nechápe, že to nejlepší může mít jedině a jenom od Boha. Protože jenom Bůh je skutečně dobrý a jenom od něj pochází všechna dobrota a požehnání. Hříšný člověk chce od Boha žít daleko, jak je to jen možné. Snaží se utéci do vzdálené cizí země, utéci k myšlenkám evoluce, které mu dovolují vysvětlit si vznik života bez Boha, které ovšem nedávají životu ani ten nejmenší smysl. Ovšem pro hříšníka je cokoliv dobré, jen aby nemusel přemýšlet o Bohu nebo se mu podřizovat.

Pýcha hříchu takto zaslepuje naše oči a zatvrzuje naše srdce. Nechceme mít s Bohem vůbec nic společného. A je to tak, jak říká Boží Slovo, že jsme Boží nepřátelé. A to nás přivádí k dalšímu bodu našeho dnešního kázání. Král Šalamoun řekl:

  • Přísloví 16:18 Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.

Po pyšné vzpouře následuje hluboký pád. A čím výše člověk vystoupá, tím hlouběji potom padá.

II. Pád na dno

  • Lukáš 15:14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.

Moment, není to ten mladý muž, který si vyžádal svůj díl majetku a všechen zpeněžil a odešel?

Nyní je v nouzi? Co se stalo? Zde máme jasnou odpověď – všechno utratil. Znovu tady vidíme něco z charakteru a smýšlení tohoto muže. Žil ze dne na den. Nepřemýšlel nad tím, co bude zítra. Tento mladík naprosto kontrastuje s jiným mladíkem v Písmu – se starozákonním Josefem. Jsou to dva úplně rozdílné charaktery. Josef byl prodán z otcovského domu do otroctví, do cizí a vzdálené země svými závistivými bratry. Jako otrok se dostal na místo správce domu a všeho majetku svého pána, ale nikdy tohoto postavení nezneužil a dokonce, když ho chtěla svést žena jeho pána, zůstal věrný Bohu a nezpronevěřil, ačkoliv byl neprávem obviněn a potrestán. Potom se stal správcem celého Egypta a v době, kdy byla hojnost, se připravoval na dobu nouze, která měla přijít. Jeho jednání bylo natolik prozíravé, že dostal od faraona jméno Zachránce světa. Po faraonovi byl nejmocnějším mužem v celé zemi. Z otroka, který byl prodán za dvacet šekelů stříbra, se stal vládcem celého Egypta.

Zde byl podobně mladý muž, který měl všechno, co chtěl v otcově domě. Přesto prodal všechno, co měl a odešel do cizí země. Nehleděl na známky přicházející krize a blížící se nouze, nemyslel na budoucnost a na to, jak zabezpečit svůj život v cizí zemi, ale rozházel všechno jmění, které měl. Sloužil modlám a svému vlastnímu potěšení a sobectví. Takže nakonec začal mít nouzi. Z bohatého muže se stal během nedlouhého času nuzák. Když začal v celé zemi veliký hlad, začal také tento mladík mít nouzi. Ale nebyl to muž úplně neschopný:

  • Lukáš 15:15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.

Stal se skoro otrokem u nějakého boháče. Bible to nijak nespecifikuje, ale říká, že to byl nějaký občan té země. Zřejmě prozíravý muž. V zemi byl hlad a nouze a zde byl muž, který měl stáda a navíc mohl dát druhým práci. Tento muž poslal našeho mladíka pást vepře. Nouze přivedla tohoto mladého muže tak trochu k rozumu. Pochopil, že si nelze užívat jen tak, zadarmo. Vždycky to musí někdo zaplatit. Američané říkají, že žádný oběd není zadarmo. Ano je to tak. A tak mladší syn začal pracovat.

Tady musíme udělat malou zastávku a připomenout si něco ze Starého zákona. Ve Starém zákoně najdeme seznamy čistých a nečistých zvířat. A mezi nečistá zvířata patřili také vepři. Židé nejedli vepřové maso (a pravověrní židé ho nejedí dodnes). Židé nechovali vepře. Každý dotyk nečistého zvířete znamenal znečištění. Pasák vepřů nemohl uctívat Boha, protože byl nečistý. Dokonce i mezi ostatními starověkými národy patřili pasáci vepřů mezi nejnižší a nejopovrhovanější povolání.

Když Ježíš vyprávěl tento příběh farizeům, tak jim to v tuto chvíli bylo naprosto jasné. To, co jim Ježíš popisoval, byla jedna z nejhorších situací, kterou si dovedli přestavit.

Hřích má nesmírně ničivou moc. Ruinuje lidské životy. Vede člověka do té nejhorší bídy. Vede ho tam, kam člověk nikdy nechtěl. Vede ho na taková místa, která si člověk ani nedokázal představit. Do té nejzrůdnější bídy. Hřích má žihadlo na svém ocase a poté, co v celé své nádheře přejde kolem nás, tak nás tímto smrtelně jedovatým bodcem uštkne.

Chvilku vypadal život tak krásně. Chvilku to všechno šlo. Dařilo se. Bylo co utrácet, bylo za co žít zhýralým životem. Rozmařile a hříšně. Ale kde jsou nyní přátelé tohoto mladíka, kteří jistě byli součástí jeho rozmařilého života? Nyní je sám. A i to je důsledek hříchu. Hřích odděluje lidi od sebe. Ničí charakter, ničí vztahy, ničí člověka do té míry, kam až je to možné. Znova tu můžeme najít dobrý kontrast s další ze starozákonních postav – je to Mojžíš, který:

  • Židům 11:25 Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu;

Zde leží jedna z výzev našeho příběhu. Komu se podobáme? Jsme jako ten mladík z našeho podobenství, který si zamiloval hřích a nechal se jím vést jako vůl na porážku? Nebo budeme raději jako Mojžíš snášet utrpení a příkoří než si na čas žít příjemně v hříchu? Utíkáme od Pána daleko do cizí země nebo raději utíkáme k Božímu lidu daleko od hříchu? To je otázka a výzva pro každého z nás a odpovědět na ní si musíme každý sám – jenom Bůh bude vašim svědkem. Pojďme zpátky do textu:

  • Lukáš 15:16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.

Bylo ještě hůř. Vepři žrali, ale mladík měl hlad. Nedostával ani to, co dostávali vepři. Začal sice pracovat, ale stále měl hlad. Najednou začíná přemýšlet. Teprve tehdy, když se dostal na samotné dno. Teprve když nás hřích přitlačí ke zdi, tak jsme ochotní začít přemýšlet také o Bohu. Teprve když poznáme hloubku vlastního hříchu a svou vlastní vzdálenost od Boha, tak jsme ochotni připustit, že věci by mohly být také jinak. Teprve na tom nejhlubším dně začínáme přemýšlet o skutečné cestě vzhůru, o opravdovém návratu k otci. Předtím jsme to nikdy nebrali vážně.

Každý z nás má své dno někde jinde. Ale pro každého z nás platí jedna věc stejně – musíme pochopit, že to je hřích, co nás odděluje od našeho nebeského Otce. Že se jedná o naši vlastní vzpouru proti Pánu, že jde o nevěru, že jsme stejní jako tento mladší syn ztracený v daleké zemi. Teprve když toto pochopíme, tak se nám otevírá cesta domů. V prvním podobenství to byla ovce, která se zatoulala a ztratila – ztratila se, protože je hloupá. Ve druhém to byla mince, která se zakutálela – asi se o ní někdo správně nepostaral a nechal ji být napospas svému osudu. Nyní je to syn, který odešel ve vzpouře. Ve vzpouře, která byla vědomá, cílená, a svévolná. Všechny tři ilustrace, které Ježíš používá, docházejí k poznání hříchu a k pokání. Tady se dostáváme ke třetímu bodu našeho kázání.

III. Pokání mladšího syna

  • Lukáš 15:17 Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!

Toto je jeden z nejlepších popisů pokání. Mladík se dostal na nejhlubší dno. Přišel k poznání bídy svého vlastního života. Šel do sebe, nebo jak říká K – přišel sám k sobě. Tak daleko, jak byl od svého domova, tak byl také sám od sebe vzdálen. To je začátek pokání. Když člověk nastaví zrcadlo sám sobě a pochopí, že tak jak je, se nemůže nikdy ukázat před Bohem, ale zároveň také vidí, že jedině u Boha nalezne to, co mu chybí, že jenom u Boha je život, milost, slitování, pokoj a požehnání.

I zde ten mladík najednou pochopil, že v domě svého otce měl i ten poslední nádeník víc, než má nyní on sám.

Zde musíme dodat ještě jednu – tentokrát teologickou – odbočku. Boží Slovo nám ukazuje, že když si nastavíme to opravdové zrcadlo, když se dostaneme na skutečné dno, kdy pochopíme odpornost a hrůzu svého hříchu, tak v tuto chvíli v nás již pracuje Boží Duch. To není naše dílo, že bychom najednou prozřeli, ale Boží dílo. Je to práce Ducha Svatého, který byl seslán, aby nám

  • Jan 16:8-9 ukázal, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří;

Byli jsme mrtví v hříchu a slepí vůči Bohu. A stejně jako se mrtvý nedokáže sám silou své vůle a svým vlastním rozhodnutím a přičiněním oživit, tak ani my se ze smrti hříchu a duchovní slepoty nedokážeme probrat a obrátit se k Bohu. Bůh to musí udělat a náš příběh nám ukazuje, že Bůh to dělá. A že to dělá rád a s radostí. Kdekoliv je kázáno evangelium, tam Bůh otevírá oči slepým a probouzí mrtvé k životu v Kristu. Tam začíná nový život.

Ale tento nový život – a to se již vracíme zpět do našeho textu – se neobejde bez nás.

  • Lukáš 15:18-19 Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´

Tento nový život je následován novým rozhodnutím naší vůle. Poznali jsme pravdu, přijali jsme ji, zkonfrontovali jsme své životy touto pravdou a nyní – z Boží milosti a síly – děláme rozhodnutí, které nás vede domů, k Otci. Ani toto rozhodnutí není naší zásluhou – podívejme se do Fp:

  • Filipským 2:12-13 A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Je to Bůh, který v nás toto působí. Přesto nejsme Božími loutkami na provázku – jsme to my sami, kdo musí udělat zodpovědné rozhodnutí. Jsme to my, kdo musí vyznat svůj hřích – a všimněte si v našem textu, co říká tento mladík – zhřešil jsem proti nebi, což je opis Boha, který používali Židé, tedy zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. To je skutečné pokání, které napravuje vztah s Bohem na prvním místě, ale také vztah s lidmi.

Je zde patrná také pokora – nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků. Víte, někdy lidé přistupují k Bohu tak, jako kdyby to byli oni, kdo dělá Bohu nějakou milost. Tady mě máš, Bože, podívej, to jsem já, jo. JÁ! Tak ať to podle toho vypadá. Takový postoj je plný pýchy a arogance a Bůh neodpoví na takové jednání. Podívejme se, co napsal Jakub:

  • Jakubův 4:6-10 Mocnější však je milost, kterou dává. Proto je řečeno: `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.´ Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.

Pýcha přinesla pád, ale pokání mění pád v pokornou prosbu. V pokornou prosbu, kterou Bůh přijíímá. Takovou prosbu Bůh rád vyslýchá. Boží srdce bije pro to, aby hříšníci činili pokání a byli očištěni od svých hříchů. Ale nestačí jenom poznání hříchu a rozhodnutí odvrátit se od něj. Podívejme se ještě do našeho textu:

  • Lukáš 15:20 I vstal a šel ke svému otci.

Skutečné pokání, skutečná lítost nad hříchem musí být spojená s jednáním. Víra se vždycky musí projevit skutkem. Nestačí se rozhodnout. Je třeba toto rozhodnutí také zrealizovat. Jak je to prosté – vstal a šel ke svému otci. A stejně prosté je to s křesťanskou vírou. Není na tom nic složitějšího. Je to právě takto jednoduché. Zhřešil jsem proti Bohu i lidem, lituji svých hříchů, odvracím se od nich a jdu k Bohu. Krásný a stejně jednoduchý popis najdeme také v 1 Te.

  • 1 Tesalonickým 1:9-10 Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

Přijali jste pravdu, odvrátili jste se od model a obrátili jste se k Bohu – abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a čekali na návrat Jeho Syna. Nejsou potřeba žádné složité obřady, není potřeba dělat nějaká veřejná gesta. Cesta je jednoduchá. Prorok Izajáš, když mluví o spasení, tak ho přirovnává k cestě, o které píše:

  • Izajáš 35:8 Bude také tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí. (K)

To je cesta, která vede domů, k otci. K našemu nebeskému Otci, který přijímá každého hříšníka, který k němu přijde a činí pokání.

  • Jan 6:37 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven,

IV. Přijetí otcem

To je čtvrté ‚P‘ našeho dnešního příběhu – přijetí. Když jsi činil pokání a odvrátil ses od své hříšné cesty, když jsi povstal a vykročil na cestu víry směrem k Bohu, tak věz, že Bůh tě přijal.

  • Lukáš 15:20 Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.

Úžasný moment našeho příběhu – otec zdálky vyhlíží svého ztraceného syna. Čeká na jeho návrat.

Otec běžel vstříc svému synu. Byl hnut lítostí a objal ho a políbil. To je úžasný popis Boží lásky, která se k nám sklání, která nám běží vstříc, která je slitovná a hýbe Božím srdcem.

  • Lukáš 15:21-22 Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.

Tady je pokání, které jedná a přináší užitek. Podívejme se na to, jak otec přijímá svého syna: nejlepší oděv, prsten a obuv. To byly znaky svobodného člověka. Ztracený syn získává nové postavení. Otec ho přijal – nejenom jako nádeníka, ale jako skutečného syna.

  • Lukáš 15:23-24 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit.

Tato část podobenství končí stejně, jako končila předchozí dvě podobenství. Radostí nad hříšníkem, který činí pokání. Byl mrtev a žije. Ztratil se a je nalezen.

  • Lukáš 15:7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
  • Lk 15:10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

I farizeové se radovali, když našli ztracenou ovci nebo minci. A když pozvali přátele, tak jejich přátelé viděli, že radost farizeů je skutečná, opravdová. Přes to všechno – radost a veselí popisované v tomto podobenství jsou jenom stínem skutečné radosti, jakou se raduje celé nebe, když jediný hříšník činí pokání, když se ztracený syn obrátí a v pokoře jde domů, k Otci. Kde jste vy? Už jste došli domů? Nebo stále ještě přemýšlíte nad tím, zda náhodou slupky hříchu nejsou lepší než otcovo objetí?

Syn v našem příběhu byl ztracen, ale Boží Syn říká, Já jsem ta cesta. Mladší syn z našeho podobenství byl ignorant, který nechtěl vidět pravdu. Boží Syn však říká – já jsem ta pravda. Syn, o kterém jsme dnes mluvili, byl mrtev, ale náš Pán řekl – já jsem vzkříšení a život.

  • Jan 14:6 Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Pán vás zve na cestu, k pravdě a k životu. A Otec vyhlíží náš návrat k Němu, domů. Proto neváhejme a vydejme se na cestu. Pojďme, spěchejme k Pánu! Amen.

Osnova kázání