Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 21. listopadu 2010
Scházíme se společně, abychom oslavovali našeho Pána Ježíše Krista. V tuto chvíli to chceme dělat tím, že otevřeme Boží Slovo a budeme naslouchat, co Duch praví církvi. Máme zde zaznamenané Slovo živého Boha.
Bez Božího Slova nemůže být připravení k dobrému jednání, k dobrým skutkům, které Bůh pro své vykoupené připravil. Boží Slovo se máme učit, máme se z něj učit, potřebujeme ho, abychom jím byli usvědčováni, potřebujeme ho k nápravě našich životů i k tomu, aby nás skrze něj Bůh vychovával ke spravedlnosti. Boží Slovo je dar od Boha. V něm máme naprostou jistotu, že tady Bůh promlouvá. Chcete slyšet, co Bůh říká? Otevřete Slovo! Chcete být v kontaktu s Bohem? Otevřete Slovo! Chcete budovat vztah s Bohem a růst v poznání Pána? Otevřete Slovo! Tak pojďme tedy nyní do Božího Slova. Po krátké odmlce se znovu vracíme do Lukášova evangelia a dnes spolu otevřeme 22 kapitolu. Budeme číst prvních 13 veršů 22. kapitoly. Modlitba.
Dostali jsme se do závěru Lukášova evangelia a před námi se otevírá velikonoční drama. Poslední tři kapitoly jsou vyvrcholením celého evangelia. V předchozích dvou kapitolách Lukáš popisoval poslední tři dny Pánova života. V následujících dvou kapitolách je popsáno posledních 24 hodin. Tyto dvě kapitoly začínají letmým pohledem do zákulisí. Není to naposled, co trochu pohlédneme za oponu. Uvidíme to ještě několikrát v následujícím textu. V tom prvním pohledu do zákulisí nás Lukáš seznamuje s pozadím toho, jak byl Pán vydán do rukou velekněží a zákoníků. A dokonce nám dává trochu nahlédnout za tu duchovní oponu celého příběhu.
V celé kapitole se objevuje několik hlavních postav. Tou nejdůležitější je samozřejmě Pán. Ale kolem něj je několik dalších. Setkáváme se znovu s velekněžími a zákoníky, kteří chtějí Pána zahubit. Uvidíme také příběh zrádce – Jidáše a za duchovní oponou satana, který ho využil jako dobrý nástroj. Vedle toho jsou tady ještě dvě důležité postavy – Petr a Jan. Nejbližší učedníci Pána Ježíše Krista. Uvidíme Jana, jak je při poslední večeři s Pánem hned vedle Pána a byl to Petr, který se prostřednictvím Jana ptal, kdo z nich je onen zmiňovaný zrádce. Večer v Getsemane to byli znovu Petr, Jan a také Jakub, kdo se měli s Pánem modlit, ale místo toho spali. Později je to právě Jan, kdo běží spolu spolu s Petrem ke hrobu, kam položili mrtvé tělo Pána. A je to Petr, kdo se jako první setkává se vzkříšeným Pánem, je to Petr, kdo dostává pověření pást Pánovy beránky a je to Jan, který při stejné příležitost dostal Pánovo ujištění o Jeho přítomnosti ve svém životě. To jsou v kostce hlavní postavy 22 kapitoly.
Pojďme nyní do našeho textu. Vidíme zde dva velké příběhy – příběh zrady a příběh důvěry. Obojí je naplněním Pánových slov. On věděl, že bude zrazen, věděl, že bude vydán do rukou velekněží a zákoníků, věděl, že bude obětován jako velikonoční beránek. Nic z toho mu nezůstávalo utajeno a o tom všem také mluvil se svými učedníky. Ale oni to nechápali. Podívejme se tady na okolnosti našeho příběhu – na příběh zrady Syna člověka.
Luk 22:1 Blížil se svátek nekvašených chlebů, velikonoce.
Ježíš přišel do Jeruzaléma v době největšího židovského svátku. Velikonoce, letnice a svátek stánků - to byly tři největší židovské svátky. Židovští muži se měli dostavit do Jeruzaléma. Největší svátek byl právě velikonoční - byl spojen s velkým politickým očekáváním. Proto také najdeme v Jeruzalémě Pontia Piláta i krále Heroda. Měli dohlédnout na to, že bude v Jeruzalémě klid. Toto byl svátek nekvašených chlebů. Svátek, který je popsán ve Starém zákoně. Svátek, který Izraelci slavili ode dne, kdy vyšli z Egypta. Tento svátek jim měl připomínat toto slavné a velké vysvobození. Bůh sám je svou rukou vyvedl z otroctví. V ten den měli zabít beránka a jeho krví pomazat futra dveří, protože Hospodinův anděl procházel Egyptem a kde nenašel toto znamení krve, tam zahubil vše prvorozené – od syna faraona, až po syna poslední otrokyně. Měli také zadělat těsto, ale dříve než těsto mohlo vykynout, museli opustit své domy a rychle odejít z Egypta. Na připomínku těchto událostí měli jíst nekvašené chleby. Museli vyhodit všechen kvas ze svého domu. Nic kvašeného nesmělo zůstat. Všechny tyto starozákonní události měly ukazovat jediným směrem – na Krista.
Jenom On je ten pravý velikonoční beránek. Jenom On je beránek Boží. O Něm Jan Křtitel vydal svědectví – mimochodem, víte, komu toto svědectví vydal? Ondřejovi, bratrovi Šimona Petra.
Ježíš Kristus je beránek Boží – to je jedno z důležitých poselství knihy Zjevení, která Pána neustále představuje jako beránka. A křesťané jsou novým, nekvašeným chlebem.
Toto je poselství velikonoc pro křesťany. Buďte novým těstem, protože Kristus vás očistil, posvětil. Ale v našem příběhu jsme ještě u starých velikonoc – u velikonoc, které teprve vyhlížejí pravého Beránka. Velikonoce, které zde popisuje Lukáš, jsou těmi posledními velikonocemi v dějinách lidstva, které měly ukazovat dopředu na Spasitele. Během těchto velikonoc byl Spasitel obětován jako beránek a naplnil tak smysl starozákonního svátku. Od té chvíle už nikdy nebude potřeba obětovat další beránky, protože byl obětován Kristus.
Jakákoliv další oběť tak už bude jenom pošlapáním Kristovy oběti a pohrdnutím touto obětí.
Lukáš 22:2 Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu.
Matouš a Marek tyto události ještě lépe zasazují do časového rámce:
Bylo to dva dny před velikonocemi. Zákoníci a farizeové vše důkladně probrali a naplánovali. Znovu můžeme vidět, že se nejednalo o spontánní akci vyvolanou rozbouřeným davem, ale že šlo o promyšlenou a úkladnou vraždu.
A znovu si tady také můžeme všimnout důležité charakteristiky jednání velekněží a zákoníků – nenáviděli Krista, ale báli se vystoupit s tím veřejně, protože se báli lidu. Bylo to obyčejné populistické jednání. Oni neměli žádnou skutečnou autoritu od Boha. Nesloužili Bohu, ale sloužili jenom a jenom sobě. Proto byl také strach tou největší motivací jejich jednání.
Oni byli zcela zjevně nepřátelé Krista. Velmi často jdou tyto věci ruku v ruce – nepřátelství proti Kristu a strach z lidí. Takže na jedné straně tady vidíme promýšlení vraždy a strach z lidí. Ale je tady další postava, která dobře využívá lidský strach a podobné vlastnosti. A to je satan.
Lukáš 22:3 Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti.
Tady se musíme na chvíli zastavit, protože tady dochází k něčemu velmi vážnému. Satan vstupuje do Jidáše. Jak je vůbec něco takového možné? A mělo by to být něco, čeho bychom se měli obávat také my? Podívejme se jenom v rychlosti na několik skutečností.
1. Satan je duchovní bytost. Je to padlý anděl. V Ezechielovi najdeme nářek nad týrským králem, ale když prozkoumáme tato slova, uvidíme, že nemluví o člověku, ale o někom jiném.
A v knize Job vidíme, jak satan přichází před Boha. Kniha Job nás také učí, že satan má jenom takovou moc, kterou mu Bůh dá. Může udělat jenom tolik, kolik mu Bůh dovolí.
2. Z Gn 3 víme, že satan může zneužít cizí tělo – tak zneužil hada a jeho prostřednictvím svedl Evu. V našem textu vidíme, že používá také tělo člověka – zde konkrétně Jidáše. Už jsme se s něčím podobným setkali vícekrát v Lukášovi, když démoni posedli nějakého člověka, takže byl nějakým způsobem vyšinutý, jako onen muž z Gerasy, který bydlel v hrobech, chodil nahý, a když ho spoutali, tak rozlámal pouta. Nebo způsobovali nemoc – jako u chlapce, který měl nějaké záchvaty a často padal do ohně nebo byl náměsíčný. Démoni jsou také duchovní bytosti, padlí andělé, kteří se vzbouřili spolu se satanem proti Bohu. Satan zastával vysoké místo – možná nejvyšší – v andělské hierarchii. Satan držel dceru Abrahamovu 18 let spoutanou (Lk 13), takže byla sehnutá a nemohla se narovnat - teprve Pán ji vysvobodil a naprosto ji uzdravil před očima všech v synagoze. Tady vidíme, že tyto duchovní bytosti mohou zcela ovládnout člověka a způsobovat bolest a trápení. O satanovi čteme, že je vrah, otec lži, zloděj. Jeho cílem je ničit, zabíjet, loupit, dělat věci, které jdou proti Bohu, svádět, lhát, podvádět lidi.
3. To nejdůležitější ale je, že:
Ježíš přemohl satana – viděli jsme to při pokušení na poušti, viděli jsme to v Lk 10, když učedníci zvěstovali evangelium a satan padl jako hvězda z nebe. Ale to největší vítězství je teprve před námi. A to je vítězství zmrtvýchvstání. Největším satanovým spojencem je totiž smrt a tu Pán porazil svým zmrtvýchvstáním. Tak oslavil vítězství nad každou mocností a duchovní silou.
4. Satan nemůže na Boží děti. Chce - obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Ale nemůže. Křesťané jsou totiž chrámem Božího Ducha, který v nich přebývá.
Je to Duch Svatý, kdo má vládu v křesťanově životě. Proto satan ani démoni nemohou ovládat křesťanův život tak, jak o tom čteme v evangeliích nebo ve Skutcích, kde se ale vždy mluví o lidech nevěřících, resp. lidech, v jejichž životě Duch Svatý nevládl, nepřebýval a nenaplňoval ho. Jan napsal:
Satan se nemůže Božích dětí ani dotknout. Pojďme zpátky do našeho textu. Jak napsal Jan a jak jsme teď četli, tak je to právě hřích, který otevírá dveře satanskému pokoušení. Ne, že by satan pokoušel člověka jenom tehdy, když hřeší, ale hřích - to je jako zelená karta, jako pracovní povolení, pozvánka.
Lukáš 22:4-5 Odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. Oni se zaradovali a dohodli se, že mu dají peníze.
Byl to hřích v životě Jidáše, který byl otevřenými dveřmi pro satana. Když Marie z Betánie pomazala Ježíše vzácným olejem, tak ji Jidáš napomínal, že zbytečně plýtvá něčím, co se mohlo prodat.
Jidáš byl zloděj a defraudant. Jistě ho velmi potěšilo, že mu velekněží nabídli peníze. Peníze, kterých už si nestihl užít. Ale tato láska k penězům byla tou otevřenou branou pro satana.
Lukáš 22:6 Jidáš s tím souhlasil a hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal, až při tom nebude zástup.
Jidáš rád souhlasil s finanční odměnou. Satan už ho v tu chvíli držel na svém řetěze. A jak vidíme z tohoto verše, tak si každý měl přijít na své. Jidáš dostal svých třicet stříbrných, cenu za život Syna člověka a velekněží dostali Syna člověka - bez zbytečných svědků, bez zbytečné popularity, bez toho, že by se museli znelíbit lidem. Všichni se radovali - z největší zrady v dějinách lidstva. Beránek, který má být obětovaný byl vybrán - Otcem již před stvořením světa. Lidé se uradili dva dny před velikonočními svátky. Přiblížil se čas, kdy Ježíš bude vydán do rukou velekněží, kdy bude trpět, a nakonec bude ukřižován a zabit. Ale ani taková situace není úplně beznadějná. To nás přivádí do druhé části našeho textu - k bezmezné důvěře Pánových učedníků - těch, kteří byli učedníky v srdci, nejenom svými ústy a svou přítomností v blízkosti Ježíše. Nejenom že s Pánem jedli, oni ho také poslouchali. A to na slovo.
Druhá část našeho textu ostře kontrastuje s první polovinou. V té první je zrada, v té druhé je naprostá důvěra. V té první je vedení satana, v té druhé je vedení od Pána. V té první je motivem osobní zisk, v té druhé je to služba. V první se vše obrací proti Kristu, ve druhé se Kristu vše podřizuje. A Lukáš začíná tuto část opětovným konstatováním:
Lukáš 22:7 Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek.
Znovu nám tu Bible připomíná, že se blíží čas vykoupení. Beránek bude obětován. Pravý velikonoční beránek je již připraven. Přiblížil se čas, kdy bude obětován. Na tomto místě nás čeká popis té skutečně poslední starozákonní velikonoční večeře. Když Ježíš jedl se svými učedníky velikonočního beránka, tak to byla poslední platná starozákonní slavnost beránka. Druhý den byl obětován ten pravý velikonoční beránek, který byl vyhlédnutý před stvořením světa. Ale pojďme zpátky k přípravě poslední velikonoční večeře v dějinách lidstva, neboť se z tohoto příběhu můžeme naučit mnoho o důvěře v Pána.
Lk 22:8 Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři.
Ježíš poslal dva ze svých učedníků - ty nejbližší učedníky, aby připravili velikonoční večeři. Ježíš chtěl se svými učedníky slavit slavnost beránka. Podívejme se o několik veršů dále:
Lukáš 22:15 Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.
Ježíš toužil být ve společenství svých učedníků. A Jan nám zaznamenal rozsáhlé vyučování, které je ve 13-17 kapitole Janova evangelia. Ale učedníci se učili nejenom ze slov Pána, ale také z praktického následování toho, co jim Pán říkal. Podívejme se zpátky do Lukáše.
Lukáš 22:9-12 Oni mu řekli: "Kde chceš, abychom ji připravili?" Řekl jim: "Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: `Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?´ A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři."
Ježíš věděl, kde bude večeřet se svými učedníky. Ale nikdo jiný. Předchozí oddíl, který popisuje Jidášovu zradu, nám vysvětluje toto Pánovo jednání. Jidáš se rozhodl vydat Pána velekněžím a zákoníkům - bez přítomnosti zástupu. Velikonoční večeře byla ideální příležitostí. Ale Jidáš nevěděl, kde se bude večeře konat. Pán to zařídil ve své moudrosti úžasným způsobem. Ale pro Petra a Jana to byla velká příležitost, jak ukázat svou poslušnost a důvěřovat Pánu.
Ježíš jim mohl klidně říct adresu - věděl ji. Ale neudělal to. Místo toho jim dal dost prapodivný návod. Potkáte muže, který nese džbán vody, půjdete za ním a jeho hospodáři řeknete, kde je připravená místnost pro Pána. A on vám ji ukáže.
Nevíme, zda měl Pán nějakou dohodu s oním hospodářem nebo zda se jednalo o člověka, který vše připravil pod vedením Ducha Svatého - podobně jako na začátku evangelia Simeon, který byl Duchem veden do chrámu a tam se setkal s novorozeným Mesiášem. Každopádně zde byl člověk, který byl ochotný a připravený posloužit Pánu, dát mu k dispozici všechno, co měl - připravenou horní místnost. A nejenom Pánu, ale také Pánovým učedníkům, tedy církvi. Podobně ve Skutcích 16 nacházíme stejně připravené srdce - srdce Lydie, obchodnice s purpurem, která pozvala apoštoly a celou církev do svého domu a jak se zdá, tak z jejího domu se stala modlitebna církve ve Filipis.
Takové srdce, jako je srdce hospodáře v našem textu nebo srdce Lydie, je něco, co bychom měli následovat, z čeho bychom si měli brát příklad, co by nás mělo inspirovat. Ale není to jediná věc v našem textu - podívejme se ještě na oba učedníky - Petra a Jana.
Petr s Janem pokorně následují Pánovy příkazy. Udělali všechno přesně tak, jak jim řekl. Nebylo to poprvé, co byli postaveni před úkol, který vypadal velmi zvláštně. A rozhodně to nebylo naposledy. Můžeme jenom připomenout, co se odehrálo o několik dní dříve:
Ještě jinou zkušenost měl Petr - když výběrčí chrámové daně udeřil na Petra s tím, že Ježíš neplatí chrámovou daň, tak se ho Petr zastal. A po příchodu domů slyšel:
Nebo si můžeme vzpomenout na zázračný rybolov z Lk 5, kdy učedníci - a byli tam znovu Petr i Jan - lovili celou noc a nic nechytili. A potom přišel Pán a řekl: „Zajeďte na hlubinu.“ Petr věděl, že na hlubině ryby neberou, ale co slyšíme z jeho úst?
Petr i Jan dobře věděli, že se na Pánovo slovo mohou dobře spolehnout. Nikdy se nezklamali v tom, co jim Pán řekl. Vždycky byla jejich víra posílena a vždycky se Pánovo slovo do puntíku naplnilo. Proto jdou a jednají přesně podle Pánových instrukcí. A všimněte si v textu, čeho že se to celé týkalo? Jednalo se o „obyčejnou“ velikonoční večeři. Jednalo se o naprosto normální věc. Neměli bychom tedy o to více spoléhat na Pánovo slovo, když se jedná o otázky života a smrti? Když se jedná o spasení naší vlastní duše? Neměli bychom hledat instrukce od Pána, když se jedná o směřování našich životů, když se jedná o naše nejbližší vztahy? Manželství, rodičovství, výchova dětí? Neměli bychom se pídit po Pánových instrukcích, když se jedná o naší práci, o to, jak máme jednat a jak se máme chovat k druhým lidem - nadřízeným, podřízeným, obchodním partnerům? A co církev? I zde máme celou škálu věcí, kde nutně potřebujeme Pánovo vedení, kde potřebujeme hledat v Jeho Slově jasné instrukce. A je to tak, že v žádné oblasti našeho života nás Pán nechce nechat ztracené a napospas vlastním nápadům a myšlenkám.
A na dalších místech Písma najdeme jasné instrukce o tom, jak má vypadat křesťanské manželství, jaké mají být naše vztahy, jak máme vychovávat děti, jak máme pracovat, odpočívat, žít. Volejme k Bohu, prosme Ho o vedení. Máme dva velmi mocné nástroje, které nám Bůh dal k tomu, abychom nebyli ztraceni, ale abychom mohli žít k Jeho slávě - a to je modlitba a Boží Slovo. A výsledek?
Lukáš 22:13 Odešli a nalezli všechno, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.
Když Pán poslal své učedníky lovit ryby na hlubinu, tak čteme:
A když měli přivést oslátko, na kterém Pán vjel jako král do Jeruzaléma:
Chcete najít všechno tak, jak to popisuje Boží Slovo? Důvěřujte Pánu. Mějte víru Boží, jak říká Marek. Víra je Boží dar, ale není to něco statického. Víra je živý nástroj, kterým se chytáme Božího Slova a následujeme Krista. Vírou jsme spaseni - když věříme, že Kristus zemřel za moje vlastní hříchy, ale stejnou vírou také žijeme.
Pán nás vodí do situací, které vyžadují víru. Vyžadují, že se musíme spolehnout jenom na Jeho Slovo. V takových situacích se má projevit naše víra. Úplně stejně, jako se projevila víra Petra a Jana. Stejně jako Petr prohlásil - na Tvé Slovo, Pane.
Jeden křesťan se mnou nedávno sdílel to, jak měl velký konflikt na svém pracovišti s jiným spolupracovníkem. A řekl mi - Boží Slovo mi říká „Odpusť“. A tak jsem podle toho Slova odpustil. A co se stalo? Bůh byl oslaven! Bylo to velké svědectví pro další lidi na jeho pracovišti. A bylo to velké ujištění a povzbuzení pro tohoto křesťana a skrze něj také pro nás dneska. Bůh je věrný.
Dostali jsme se na závěr - podívejme se tedy na několik praktických aplikací.
1. Zrada - viděli, převrácené srdce zrdce zrádců, kteří pečlivě plánovali svoji zradu a potom se z této zrady radovali. Viděli jsme také, jak se zrádci shlukují a drží pohromadě. Musíme si říct, že je drží pohromadě pouze jejich cíl - v okamžiku, kdy ho dosáhnou, obrátí se znovu proti sobě a je vidět, že jejich koalice neměla žádné skutečné základy.
Vede nás to k varování, abychom se vyhnuli každé koalici se zrádci. Kdekoliv vidíte zradu, utíkejte pryč. Může se jednat o náboženské lidi, jako byli velekněží a zákoníci - pokud se nepodřizují Kristu, nemějme s nimi společenství. Mohou to ale být také lidé, kteří se prohlašují za učedníky, jako byl Jidáš. Ale my vidíme, že mu šlo o sebe. A přišla chvíle, kdy jeho zrada vyplula napovrch. Pozor na společenství s takovými lidmi, pozor na vyučování od takových lidí - mohou to být knihy, kázání, časopisy, konference. V tom všem musíme dávat dobrý pozor a vyvarovat se zrady a nevěry v jakékoliv podobě.
2. Hřích. Zrada je hřích a vede k hříchu. Velekněží a zákoníci se pečlivě připravovali na velikonoční svátky. Vyčistili celý svůj dům od veškerého kvasu. Nenašli byste tam nic nečistého - kromě jediného - a to bylo jejich vlastní srdce. Navenek byli dokonalí, ale uvnitř plánovali úkladnou vraždu.
A hřích - i když může být nějakou dobu skrytý okolním očím, jak jsme viděli, otevírá dveře dalšímu pokušení ze strany satana. Proto chraňme svá srdce před hříchem. Vyznávejme své hříchy Pánu - okamžitě, jakmile vás Duch svatý usvědčí. Neodkládejte to na později. Řekli jsme si, že Satan nad věřícími nemá žádnou moc, ALE - hledá, koho by uchvátil.
Tato slova napsal Pavel v kontextu hříchu. Tam, kde hřešíme, tam dáváme místo ďáblu, aby na nás mohl útočit, více nás pokoušet a svádět. Proto zní Novým zákonem jako refrén slova:
3. Důvěřujte Pánu. Text z listu Židům pokračuje: On vede naši víru od počátku až do cíle (Žd 12,2). Potřebujeme být jako Petr a Jan, kteří se spolehli na Pánova slova a udělali všechno přesně tak, jak jim Pán přikázal. A jaký byl výsledek? Nalezli všechno přesně tak, jak Pán řekl.
Tolik křesťanů je dnes zmatených a nešťastných, že ve svých životech nenacházejí to, co jim zaslibuje Boží Slovo. Ale když se jich zeptáte na to, jak následují Pána, jak studují Jeho Slovo, aby věděli, jak mají žít, jak hledají Jeho vůli na modlitbách, tak vám řeknou, že nemají čas, že studium Písma je příliš náročné a složité, že modlitby nestíhají a stejně nevědí, jestli je Bůh vůbec slyší. Jestliže takto žijeme, nedivme se, že v našem životě pak vládne chaos a nacházíme jen málo radosti a Božího požehnání.
4. Povzbuzení k odvážné víře. Víra v Krista a život víry vyžaduje odvážné, ochotné a pokorné srdce. To není nic pro slabochy nebo pro lidi bojácné. Křesťanská víra není berlička. Je to mocný nástroj odvážných následovníků Pána Ježíše Krista.
A tak v této odvážné víře následujme Krista. Nebojme se žít Jeho Slovo. Jenom tak budeme moci růst do Jeho podoby a žít k Jeho slávě. A pak Ho budeme chválit stejně jako apoštol Pavel:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk22-01-13-osnova.pdf | 788.23 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
