Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. června 2010
Dobré dopoledne vám všem. Znovu se po nějaké době vracíme do Lukášova evangelia a před námi je významný oddíl, v němž se Pán zabývá modlitbou. Již dříve ho učedníci žádali, aby je naučil modlit se
A Ježíš je učil, jak se mají modlit. Nyní jsme postoupili o něco dále – učedníci se již pravděpodobně modlí, ale to, co jim chybí, je vytrvalost a trpělivost. Vytrvalost v modlitbě je jedna z nejtěžších věcí křesťanského života a je o to těžší, když nevidíme jasné a rychlé Boží odpovědi na své modlitby.
Ježíš učil své učedníky, aby se modlili: Přijď Tvé království a buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Tuto modlitbu učil Pán své učedníky před dvěma tisíci lety. Dva tisíce let se miliony křesťanů modlí za tutéž věc. Dva tisíce let nevidíme jasnou Boží odpověď na tuto modlitbu. A proto i my potřebujeme slyšet totéž, co slyšeli učedníci z úst Pána: Je třeba modlit se a neochabovat.
Kolikrát už jsme začali s modlitbou, stanovili jsme si nějaké věci, za které se budeme pravidelně modlit, lidi, za které se budeme přimlouvat, zbožné cíle, za jejichž naplnění budeme prosit – a když se po nějaké době ohlédneme zpět, tak najednou zjistíme, že tady jsme neměli čas, támhle nám to nevyšlo, tady se nám do modlitby moc nechtělo a nakonec to tak nějak vyšumělo do ztracena. Alespoň z osobní zkušenosti vám mohu dosvědčit, že v mém životě je to neustálý boj. Je to jako horská dráha – nahoru, dolů, nahoru, dolů. Horlivý modlitební zápas a modlitební vychladlost. Proto potřebujeme z Božího Slova slyšet právě takové věci, které zde Ježíš učí. Budeme číst z 18,1-8.
Pán Ježíš Kristus věděl o naší slabosti. Dobře věděl o náchylnosti našeho srdce odvrátit se od důležitých věcí v životě a vrhnout se za nějakým jiným „rozptýlením“. Za něčím, co vypadá dobře a legitimně, ale ve skutečnosti nás to odvádí od podstatných věcí. Ježíš dobře zná své učedníky – tak jako dobře znal svých dvanáct, které si vyvolil, tak zná také nás. V tomto světle musíme rozumět tomuto podobenství jako projevu jeho nesmírné milosti a laskavosti k naší slabosti a nespolehlivosti.
Navazuje tady na předchozí vyučování, kdy vysvětloval svým učedníkům, že:
Přijdou dny, které budou velmi, velmi dlouhé. Budete toužebně vyhlížet Pánův příchod – a v kontextu našeho oddílu můžeme říct – budete v pokušení přestat se modlit, protože Pánův příchod jako kdyby byl v nedohlednu. Budete malomyslnět a ztrácet sílu k vytrvalým modlitbám. Doba mezi oběma příchody Pána bude jako doba Noe a Lota – svět bude v lepším případě lhostejný vůči Bohu a Božím věcem a v tom horším případě se jim bude aktivně stavět na odpor, takže učedníci budou zakoušet pronásledování. Církev bude jako chudá vdova v našem podobenství, která – dočasně – přišla o přítomnost svého nebeského ženicha.
Jak budou svatí, křesťané – ti, kdo milují Krista, zachováni pro den Jeho příchodu? Jak budou zachováni ve víře a v připravenosti na tento slavný, ale také strašlivý druhý příchod Pána Ježíše Krista? Jak mohou svatí vytrvat, neodpadnout, nevychladnout, neuschnout, takže by byli neplodní a bez duchovního ovoce? Je to vůbec možné v čase, který je plný bezbožnosti, svádění k hříchu, nejrůznějších pokušení, v čase pohodlného života, kdy chceme slyšet – pokoj, pokoj, nic nehrozí?
Náš text nám jasně ukazuje, jak se to může stát: skrze vytrvalou a neochabující modlitbu. Ale abychom se mohli vytrvale modlit, musíme dobře rozumět, kdo je ten, k němuž se modlíme a také musíme vědět, jaké je naše postavení před Bohem.
Bůh slíbil, že se Jeho Mesiáš jednoho dne vrátí v moci a slávě. Bude soudit zemi – odsoudí hříšníky a vysvobodí svůj lid. Ale než k tomu dojde, tak je Boží lid povolán k tomu, aby neochaboval, ale vytrvale a bez přestání se modlil.
Máme před sebou jedno podobenství, které patří k několika unikátním v Písmu. Je unikátní v tom, že Pán vysvětluje smysl tohoto podobenství dříve, než vlastní podobenství říká. Jak říká jeden z komentátorů – Matthew Henry – toto podobenství má klíč zavěšený na vstupních dveřích.
Lukáš 18:1 Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat:
Ježíš Kristus jasně svým učedníkům ukazuje na to, jak důležitá je vytrvalost v modlitbách. Aby učedníci dobře pochopili důležitost vytrvalých modliteb, používá Pán podobenství. Navazuje tak na jiné podobenství, které jim řekl již dříve:
Toto podobenství, které bylo zaměřené na naléhavost modlitby, vypravoval Pán svým učedníkům, když je vyučoval o tom, jak se mají modlit. A mohli bychom ho shrnout jednoduchými slovy – je třeba modlit se naplno, položit se do toho celým svým srdcem. Mluví o tom, že modlitby křesťanů musí být velmi intenzivní, naléhavé. Přesně tak, jak na to ukazují verše, které navazují na tento příběh:
Velmi jednoduše, prostými, ale naléhavými slovy tady Ježíš ukazuje na intenzitu modliteb. V tom našem textu je ale důraz položen trochu jinde. Pán se tady nezabývá ani tak intenzitou, jako spíš vytrvalostí v modlitbách. V řeckém textu je slovo vždy, stále, v každém čase, a použité sloveso může znamenat – být unaven, umdlévat, ochabovat, klesat na mysli. Překladatelé Bible toto slovo přeložili jako neochabovat, neoblevovat (K), nevzdávat se (NBK), neustávat (ROH). Modlitba by podle Pána Ježíše Krista měla být naprosto přirozenou součástí křesťanova života:
Nezapomeňme na kontext, v němž se pohybujeme. Už jsme ho zmínili, ale připomeňme si ho ještě jednou. Ježíš tímto podobenstvím uzavírá své vyučování o budoucích věcech, kdy učil své učedníky o svém druhém příchodu, o těžkých věcech, které budou jeho následovníci zakoušet.
V této souvislosti připomíná učedníkům, že se musí bez přestání modlit. To je slovo, které směřuje k lidem, kteří se modlí jenom tak příležitostně, někdy. Když se dostanou do potíží, když se dostávají do tlaku, jak o tom mluví předchozí text na konci 17. kapitoly. Někteří lidé zcela opomíjejí modlitební život – modlí se jenom, když jim teče do bot, nebo když něco potřebují, či když po něčem velmi touží. Ve všech ostatních případech se nemodlí. Dokonce to bývá tak, že se lidé jen pomodlí, a když okamžitě nedostanou žádnou odpověď, tak se modlit přestanou. Ale Bůh nás volá k vytrvalému modlitebnímu životu. A není to jenom otázka Nového zákona – ve Starém zákoně najdeme řadu příkladů: Je zde Abraham, který se přimlouval za svého příbuzného Lota, potažmo za spravedlivé v bezbožné Sodomě. Vidíme Daniele, který pravidelně poklekal k otevřenému oknu a třikrát denně se modlil.
V Novém zákoně nám apoštol Jakub nám připomíná:
Tato slova napsal Jakub, bratr Pána Ježíše Krista, jemuž přezdívali „Velbloudí kolena“, protože údajně měl na kolenou mozoly od toho, jak se stále modlil.
Skotský reformátor John Knox se často modlil: „Pane, dej mi Skotsko, nebo zemřu!“ Kvůli pronásledování ze strany anglické královny, která byla katolička a snažila se potlačit reformaci, musel Skotsko opustit, a tak se modlil, aby se Bůh smiloval nad jeho zemí. Jeho modlitby ho často připravily o spánek. Ale nakonec Pán vyslyšel jeho modlitby a on se mohl vrátit do Skotska a až do konce svého života se věnoval reformaci církve ve Skotsku.
V knize „Bojovala jsem za Alláha“ píše autorka, která vyrostla v křesťanské rodině o tom, jak navštívila s přáteli z církve Sinajský poloostrov. Jejich průvodci byli muslimové a ona byla velmi zasažena jejich modlitební kázní a oddaností – muslimové se modlí pětkrát za den.
Jaká je naše oddanost modlitbám? Jste vytrvalí v modlitbách? Modlíte se pravidelně za své děti, rodiče, přátele, spolupracovníky nebo spolužáky? Modlíte se vytrvale za náš sbor?
Když Charles Spurgeon, kazatel a evangelista, který přivedl k Pánu tisíce lidí na celém světě, navštívil USA, tak se ho jeden reportér ptal na to, v čem je podle něj tajemství jeho obrovského úspěchu. Spurgeon se zamyslel a potom řekl: Moji lidé se za mě modlí!
I nás volá Pán k vytrvalé a neochabující modlitbě. A aby nás posílil, tak vypráví podobenství:
Podívejme se teď spolu na několik detailů tohoto podobenství. První osobou v našem podobenství, se kterou se seznamujeme, je soudce.
Lukáš 18:2 V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.
Pán Ježíš vypráví podobenství a jeho děj umisťuje do města. V Jeruzalémě byla správní rada – jednasedmdesátičlenný Sanhedrin, který byl vrcholným orgánem židovské správy. Ale každé město, v němž bylo více než stodvacet mužů mělo také takový podobný minisanhedrin, městskou radu, která měla 23 mužů – to byli starší města. Tito lidé se starali o všechny věci ve městě a fungovali také jako soudci. Ve městě, kde bylo méně než stodvacet mužů, byli ustanoveni maximálně tři soudci, kteří měli pravomoc městské rady.
V našem textu se jedná nejspíš o nějaké podobně malé městečko, kde byl soudce. To, co o tomto soudci čteme, je skoro odstrašující. Boha se nebál a z lidí si nic nedělal. Je tady skutečně bezbožný člověk, který si dělá, co chce. Skoro se zde nabízí analogie se současnou situací v naší zemi – kolik podobných soudců tu máme, jimž jde především o sebe a o vlastní zájmy místo o právo a spravedlnost. Pán Ježíš ho v 6. verši popisuje jako nespravedlivého soudce. Tento soudce rozhodně není kladnou postavou v našem podobenství. Ve Starém zákoně čteme:
To rozhodně nebyl případ našeho soudce. Věděl o bezpráví, které se dělo, jak uvidíme dále, dlouho s tím nechtěl vůbec nic dělat – v. 4 – dlouho se neměl k tomu dopomoci vdově k právu. A to nás vede k druhé osobě našeho příběhu – k vdově:
Lk 18:3 V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci.
Lukáš se ve svém evangeliu zmiňuje o celé řadě vdov. Vdova Anna, která požehnala Pánu krátce po jeho narození (Lk 2), ve čtvrté kapitole mluví o vdově ze Sarepty, které pomohl prorok Elijáš, v sedmé kapitole je to vdova, která pochovává svého jediného syna, kterého Pán vzkřísil, zákoníky a farizeje odsuzuje kvůli tomu, že:
Ve dvacáté první kapitole je chudá vdova, která dala do chrámové pokladny dvě poslední mince, které měla a kterou Pán dává za vzor obětavého dávání. Písmem se táhne důraz na péči o vdovy a sirotky.
Tehdejší doba byla pro obě skupiny velmi těžkou dobou – a podobně je to i dneska na mnoha místech světa, kde není takový sociální systém, jako máme v Evropě. Proto je v Písmu takový důraz právě na tyto dvě sociální skupiny, které neměly žádné zastání a často stávaly oběťmi zneužití.
Bůh se představuje jako ten, kdo se stará o potřebné a o ty, kteří nemají žádné zastání, nebo se nemohou o sebe postarat sami. Podobně to bylo s vdovou v našem podobenství.
Chodila za soudcem a žádala ho, aby se jí zastal proti jejímu odpůrci. Zjevně se v jejím případě dělo nějaké bezpráví a vdova žádala o ochranu, o prosazení práva a možná také o potrestání viníka. Sama neměla žádné prostředky, jimiž by toho mohla dosáhnout. Jako žena nesměla tato vdova vůbec k soudu, ale protože neměla muže, který by se jí zastal na soudu, tak chodila za soudcem sama. Byla chudá a neměla prostředky na to, aby si mohla zaplatit nějakého obhájce, který by se postaral o její spor.
Slovo, které je přeložené jako „zastat se“, znamená doslova pomstít, nebo prosadit spravedlnost, zjednat právo nebo také potrestat. Odpůrce je protivník u soudu, nebo se to slovo může přeložit také jako nepřítel. Tato vdova je v Pánově podobenství určitým obrazem vyvolených svatých – není to paralela, jak uvidíme za chvíli, je to v něčem paralela a v něčem protiklad. Na tomto místě můžeme v kontextu závěru sedmnácté kapitoly mluvit o paralele – křesťané jsou ti, kteří jsou často utlačováni. Je zde mnoho nepřátel – od satana a jeho démonických sluhů, přes různé ideologie a režimy, které se staví proti křesťanství – ať už se jedná o komunismus, jako je to na Kubě, v Číně nebo v Severní Koreji, kde pouhé vlastnictví Bible je trestáno smrtí a uvězněním příbuzným, nebo může jít o islám, kde v zemích jako je Írán nebo země Arabského poloostrova znamená vyznání Krista rozsudek smrti nebo dlouholetého vězení. Ale nepřátelé křesťanů mohou být často také jejich sousedé, zaměstnavatelé, nadřízení, učitelé. Boží Slovo nám dosvědčuje, že je normální, když přichází pronásledování nebo nějaké jiné útrapy. Pán Ježíš připomíná učedníkům:
V takových chvílích především – ale nejenom v nich – si máme připomínat chudou vdovu, která vytrvale chodila za bezbožným soudcem s prosbou o pomoc. Kdo ví, kolikrát se na ní utrhl, kolikrát jí dal vyvést ze svého domu, kolikrát jí poslal pryč. Přišla domů, jistě otřesená, zraněná, ale nakonec se zvedla, a šla za soudcem znovu, prosit ho, aby jí dopomohl k právu.
Lukáš 18:4-5 Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: `I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.´"
Trpělivost přináší růže. Tento soudce jí už měl dost. Nakonec mě umoří! To už se nedá snášet. Ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank je hlavním hrdinou muž, který byl neprávem odsouzen za vraždu své ženy, kterou ale nespáchal. Dostal dvojnásobný doživotní trest. Byl to vzdělaný muž, který miloval kulturu a knihy a proto toužil vylepšit vězeňskou knihovnu. Se svolením ředitele knihovny posílal každý týden dopis do kongresu Spojených států s žádostí o finanční příspěvek na tuto vězeňskou knihovnu. Po několika letech dostává větší zásilku s několika krabicemi starých knih a několika sty dolary s dopisem, že mu to posílají na vězeňskou knihovnu a aby jim už nepsal. Když to tento muž viděl, tak řekl – to je skvělé. Trvalo to jen pět let. Od teď budu psát dva dopisy týdně.
To je příběh naší vdovy. Chodila za soudcem, že měl pocit, že ho umoří. A tak tento bezbožný soudce nakonec říká – poněvadž mi nedává pokoj, pomohu jí domoci se práva, které jí náleží. Tady končí vlastní podobenství, které Pán vypravuje a následuje:
Pán Ježíš Kristus tady vysvětluje svým učedníkům toto podobenství a my musíme velmi pečlivě naslouchat Jeho slovům, abychom si na základě tohoto podobenství neudělali nějaký zkreslený obrázek o Bohu nebo o Božích vyvolených, tedy křesťanech.
Lukáš zaznamenal Pánova vyučování, ve kterých Ježíš předkládá nějaké podobenství se záměrem vést k následování ve stěžejní myšlence, ale vytvořit naprostý kontrast v celkovém příběhu. To nejznámější podobenství je o nepoctivém správci ze 16. kapitoly – rozhodně musíme být prozíraví a myslet na budoucnost jako tento správce, ale nesmíme používat nelegitimní prostředky nebo být nepoctiví jako tento muž. Podobně je to i v našem podobenství – skutečnost, že se jedná o naprostý kontrast, je velmi dobře patrná v následujících verších:
Lukáš 18:6-7 A Pán řekl: "Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?
Tady se dostáváme k jádru podobenství, k jeho skutečnému významu. Teprve zde jde o to, co se máme naučit. Pán Ježíš nám tady chce ukázat, jaký je Bůh. Pán používá kontrasty – nikoliv srovnání. Nespravedlivý soudce je zde v kontrastu se spravedlivým a milosrdným Bohem a chudá bezbranná vdova je zde v kontrastu s Božími vyvolenými. Viděli jsme bezbožného nespravedlivého soudce, který se nebál Boha a z lidí si nic nedělal. To, čeho si na něm máme všimnout, je, že pomohl chudé vdově, která ho vytrvale prosila. Tohoto soudce staví Ježíš do kontrastu s Bohem – což teprve Bůh! Bůh není nespravedlivý. Bůh je naprosto spravedlivý. Bůh je zcela nestranný, nezaujatý, nezávislý. Není jako tento soudce, co se týče charakteru. Ale on dokonce není jako tento soudce ani co se týče vyslyšení modliteb – za soudcem vdova chodila tak dlouho, že by ho umořila. Ale i zde platí zvolání Pána – což teprve Bůh!
Mám rád příběh Elijáše na hoře Karmelu, kdy se postavil proti baalovým prorokům – vyzval je na souboj, aby se prokázalo, kdo je skutečný Bůh (1Kr 18). Postavili dva oltáře, porazili dobytče a baalovi proroci měli vzývat svého boha, aby si vzal oběť z oltáře.
Potom následuje scéna, kdy baalovi proroci křepčí kolem oltáře, volají, vzývají baala, zasazují rány oštěpy, až jim teče krev, ale nic se neděje.
Ale Hospodin není jako bůžci národů. Hospodin je Bohem, který slyší modlitbu spravedlivých. Elijáš postavil oltář, porazil dobytče, nechal vše důkladně polít vodou a potom se modlil:
Hospodin není jako nespravedlivý soudce, kterého už unavilo neustálé naříkání chudé vdovy. Jeho ucho není zalehlé a jeho ruka není krátká. Dveře do audienční místnosti nejsou nikdy zavřené pro jeho děti. Pro cizí možná ano, ale jeho královské děti, rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, - jinými slovy křesťané mají díky Kristu umožněn přístup bez omezení:
Znamená to, že Bůh odpoví na každou naši modlitbu? To rozhodně ne. Bůh vždycky odpoví podle své vůle a ve svůj čas. Někdy to bude znamenat, že na některé své prosby uslyšíme Boží NE! Podobně jako apoštol Pavel, který měl v těle osten, jenž ho velmi trápil a tak se modlil:
Jiné naše prosby zůstanou nevyslyšené kvůli jejich pošetilosti:
A na další odpoví Pán ve svůj čas. Chce vidět víru, se kterou se budeme modlit, a chce vidět vytrvalost, s níž budeme přistupovat před Jeho tvář. Bůh není automat na splněná přání, ale je náš nebeský Otec, který nás vychovává k podílu na své svatosti. A tak je před námi otázka, zda budeme k Pánu přicházet stejně, jako chudá vdova z našeho podobenství – s vytrvalou trpělivostí, s neochabujícím úsilím, se srdcem, které je odevzdané modlitbě. Dnem i nocí volají k Pánu, aby jim zajistil spravedlnost. Pronásledovaná a trpící církev, která se upíná na svého Pána.
Pán Ježíš Kristus nás tady ujišťuje, že nejsme jako chudá vdova. Jsme vyvolení Boží. Jsme ti, kdo byli vykoupeni převzácnou krví Kristovou. Jsme Božími dětmi, které nechodí za nespravedlivým soudcem, ale které přistupují ke svému Otci, který plný milosrdenství, lásky a dobroty. A Ježíš tady kategoricky prohlašuje, že Bůh svým vyvoleným spravedlnost zjedná! Možná nyní s pomocí prodlévá, ale přijde den, jak jsme o tom mluvili v 17. kapitole, kdy Ježíš nastolí spravedlnost a právo. Nejpozději v tento den budou naplněny modlitby svatých, kteří se dnem i nocí přimlouvají a modlí k Pánu. Pán se jich zastane, protože oni jsou jeho vyvoleným lidem. Ale zůstává tu ještě jedna otázka, která nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání a také k poslednímu verši našeho textu:
Lukáš 18:8 Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"
Znovu je zde ujištění o tom, že Bůh bude jednat ve prospěch svých dětí. Ale zároveň je tady také trochu zvláštní otázka – Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? Už jenom dvě poznámky k tomuto verši: Ježíš se tady znovu vrací ke svému druhému příchodu, o němž mluvil v předchozí kapitole. Druhý příchod Krista to je takový motor pro víru křesťanů. Církev v Tesalonice, která slyšela jednu z největších pochval, které jsou zaznamenané v Novém zákoně, byla církví, která:
I my bychom měli očekávat brzký příchod Pána. Těšit se na Jeho návrat, který bude tou finální odpovědí na všechny naše modlitby. Ale jak to myslel Pán s tou vírou? Ježíšova otázka zde není spekulativní – celá řada míst v Písmu nám ukazuje, že při druhém příchodu Pána budou na zemi svatí, věrní křesťané. A proto můžeme směle říct, že Pánova otázka je na tomto místě osobní – směřuje k těm, kdo mu naslouchají – jaká je tvoje víra? Je to víra, která nese ovoce vytrvalosti? Víra, která neochabuje v modlitbách? Jak jsi na tom s modlitbou právě ty?
Máme tady výzvu k vytrvalé modlitbě. Rozumějme tomu dobře! Pán po nás nechce, abychom nyní všeho nechali a věnovali se jenom a pouze modlitbě ve své modlitební komůrce. Jsou zde další věci, které jako křesťané i jako občané děláme a musíme dělat – ať již se jedná o věci duchovní, jako je čtení a studium Bible, společná shromáždění, vydávání svědectví, skutky milosrdenství, nebo o praktické věci, jako je každodenní chození do práce nebo do školy (nebo obojí), jako jsou domácí povinnosti, nebo povinnosti vůči společnosti, v níž žijeme. Tyto věci nemůžeme nahradit modlitbou nebo modlitebními shromážděními – pokud nás k tomu Pán velmi konkrétně nepovolá, jako tomu bylo například v případě jiné vdovy v Lukášově evangeliu, prorokyně Anny, která:
Co tedy znamená vytrvalá a neochabující modlitba? Znamená to odevzdání se modlitbám, pochopení toho, že bez modlitby a bez toho, abychom svěřili všechno Pánu, nemůžeme udělat pro Boží slávu vůbec nic. Znamená to vyhradit si konkrétní čas na modlitbu – čas, kdy budeme mít audienci u Pána, čas, který bude pevný a nic s ním nepohne. Možná to také znamená vést si modlitební deník, kam si budete zapisovat své modlitby a také odpovědi od Pána. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že je to velmi povzbuzující vrátit se po letech k takovému deníku a vidět, že na tuto modlitbu Bůh odpověděl, a na tuto také, a zde … Potom je to jak v tom filmu, o kterém jsem mluvil: teď budu posílat dva dopisy týdně. Teď se budu modlit mnohem horlivěji a s větší vytrvalostí. Zakončeme veršem z Božího Slova:
Amen
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk18-01-08-osnova.pdf | 360.29 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
