Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. listopadu 2009
Dobré dopoledne, milovaní svatí. Král Šalamoun napsal ve Starém zákoně moudrost, kterou vypozoroval během svého dlouhého života:
Tento verš bychom mohli použít jako motto našeho dnešního textu z Lukášova evangelia. Šalamoun nám v knize Kazatel ukazuje celou řadu pozorovatelných věcí, které mají své omezení a svůj vymezený čas, ale v našem textu dává náš Pán těmto slovům ještě duchovní rozměr. Pojďme si společně přečíst z Lukášova evangelia. Budeme číst veše 12,58-13,9 a potom se budeme věnovat veršům 13,1-9.
V jedenácté a ve dvanácté kapitole mluví Ježíš střídavě se svými učedníky a se zástupy. Obě tyto kapitoly jsou plné varování, napomínání a výzev k bdělosti a k tomu, abychom byli připravení na přicházející Boží soud. V podtextu obou kapitol se táhne jako červená nit rozdělení. To rozdělení, o kterém nakonec Ježíš říká:
Kristův kříž rozděluje lidi do dvou neslučitelných skupin. Apoštol Jan to popsal takto:
Na jedné straně jsou ti, kdo věří v Krista a nebudou souzeni a na druhé straně jsou ti, kdo jsou již odsouzeni. Na jedné straně jsou ti, kdo vcházejí širokou bránou a jdou po prostorné cestě, která vede do záhuby, a na druhé straně jsou ti, kdo nalezli těsnou bránu a úzkou cestu, která vede k životu. Mohli jsme to dobře vidět na řadě míst ve dvanácté kapitole. Když Ježíš mluví o zabezpeční života, tak říká:
Lidé tohoto světa na straně jedné – a VY – kteří hledáte Boží království a máte Otce v nebi na straně druhé. Ti kdo jsou bohatí před Bohem – a ti kdo nemají nic před Bohem, ačkoliv jsou možná bohatí v tomto světě. Dále Ježíš mluvil v podobenstvích o lidech, kteří jsou bdělí a čekají na příchod svého pána a těch, kdo bdělí nejsou. Na příkladu správců můžeme znovu vidět dvě skupiny: ti, kdo jsou věrní:
A na druhé straně jsou ti, kteří nejednají podle slov svého pána:
A potom přicházejí Ježíšova slova o rozdělení, které prochází těmi nejtěsnějšími vztahy. A celou kapitolu zakončují dva verše o soudu, které znovu nastavují dělicí čáru mezi lidi – ti, kdo budou odsouzeni a ti kdo na soud nepřijdou. A toto vše vrcholí v prvních devíti verších třinácté kapitoly, která ukazuje na to, CO je tím důležitým dělítkem – a to je pokání:
A podobenství o fíkovníku, který nenese ovoce, má završit naše pochopení toho, co to skutečné pokání je a jak se má projevovat v našem životě. Samozřejmě, že tento text ukazuje i celou řadu dalších věcí a my si je společně ukážeme. Podívejme se tedy na to, co předcházelo Ježíšovu vyučování o neplodném fíkovníku, který bude vyťat a vhozen do ohně.
1 Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.
To první, co se dozvídáme je tragédie, která se stala v Jeruzalémě. Ježíš tady dává zástupům poučení o tom, jak rozumět ukrutnostem, které spáchal Pilát. Z historických pramenů nevíme nic konkrétního o této události, kterou zde Lukáš popisuje. Ale víme docela dost o Pontiu Pilátovi. Pilát byl římským prokurátorem, nebo místodržitelem v Judsku v letech 26-36 po Kristu. Jako prokurátor měl moc nad celou provincií a stál v čele okupační armády. Měl právo rozhodovat o životě a smrti a mohl měnit také rozsudky Sanhedrinu. Jmenoval nejvyššího kněze a kontroloval chrám i pokladnu. Dokonce dohlížel na roucho velekněze a vydával mu veleknězi jen při svátcích. Když byl jmenován místodržitelem, tak dovolil římské posádce, kterou přemístil z Cesareje, aby do Jeruzaléma vpochodovala s korouhvemi, stříbrnými orlicemi a malými císařovými obrazy, přesto že dosud bylo zvykem nechávat tyto korouhve před branami města, aby nedošlo k urážce Židů, kteří měli zakázáno zobrazovat lidi. Židé ihned vyslali deputaci se žádostí o odstranění tohoto zneuctění svatého města. Po pětidenním vyjednávání dal Pilát deputaci obklíčit s hrozbou, že dá všecky pobít, když mu nedají pokoj. Židé prohlásili, že raději podstoupí smrt. Teprve tehdy Pilát povolil. Pilát dal také zřídit v Jeruzalémě vodovod za chrámové peníze, zasvěcené Bohu. I to vyvolalo vzpouru, při níž padlo za oběť několik lidí rukama přestrojených vojáků, kteří se vmísili mezi demonstranty. Vodovod byl dokončen, ale za cenu nenávisti k Pilátovi. Je možné, že součástí tohoto vodovodu byla také věž v Siloe, o které čteme v následujících verších.
Byla řada dalších věcí, jimiž Pilát podněcoval nenávist Židů. Židovský filozof Filón Alexandrijský popisuje Piláta jako člověka od přírody tvrdého a neústupného, se sklonem k zášti a mimořádně zlostného, a mluví o úplatcích, pýše, násilí, výbuších hněvu, vraždách bez soudu a neustávající brutalitě. Kvůli povraždění Samařanů na hoře Gerizím byl nakonec odvolán. Zemřel o několik let později, když byl – jak bylo v Římě zvykem – donucen spáchat sebevraždu.
Náš text nás nenechává na pochybách o tom, jaký byl Pilát člověk. Tento představitel okupační moci nechal brutálně povraždit nějaké Galilejce, kteří přišli do chrámu v Jeruzalémě obětovat své oběti. Obrazně a možná dokonce i fyzicky tak smísil krev jejich obětí s jejich vlastní krví. Nevíme nic o důvodech ani neznáme žádné další podrobnosti. A v podstatě je ani nepotřebujeme. Důvod, proč se Ježíš touto zprávou je patrný z následujícího verše:
2 On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?"
Lidé si mysleli, že když se někdo stane obětí takového masakru, nebo jak je dále katastrofy či neštěstí, tak musí být mimořádným hříšníkem, ačkoliv se to o něm do poslední chvíle nemusí vědět. Ovšem to, že se stali součástí takového krutého utrpení, podle Ježíšových současníků jasně ukazovalo, že tito lidé se stali cílem Božího hněvu, který na ně Bůh vylil, kvůli jejich veliké hříšnosti. Ale Kristus jasně ukazuje na to, že toto chápání, je špatné.
Moderní humanisté – a mnozí křesťané spolu s nimi, tvrdí, že v násilnostech a různých katastrofách často nejvíce trpí dobří lidé, zatímco ti nejhorší lotři procházejí bez újmy. Tato údajná nespravedlnost prý dokazuje – podle jedněch, že Bůh není, a podle druhých, že Bůh nemá věci pod kontrolou. Obojí je špatně. Oba pohledy – jak pohled nevěřích humanistů, tak pohled křesťanských humanistů, zapomínají na Ježíšova slova z tohoto verše. Ale nebyl to problém jenom židů v Ježíšově době nebo moderních humanistů. Také učedníci sdíleli podobný pohled. Podívejme se do Jana:
Jak v Janovi 9 tak zde v Lukášovi dává Ježíš učedníkům a také nám velkou lekci. Kdykoliv přicházejí těžké věci do našich životů, tak se nesmíme ptát, proč právě já, ale co Ty, Pane, chceš skrze tyto věci právě mně říct. Naší přirozeností je, ptát se, proč právě já. Ale ukazuje to jenom na naší sobeckou sebestřednost, kdy chceme, aby se všechno točilo kolem nás. A jakmile to tak není, když ztrácíme kontrolu nad svým životem a nad okolnostmi, tak jsme zmatení a ptáme se, proč právě já?
Ale všimněte si v našem textu, co za tím stojí. Stojí za tím jediná věc – a tou je PÝCHA. Přesně tak, jak to říká Ježíš – myslíte si, že tito lidé byli větší hříšníci, že to museli vytrpět? Když se jedná o druhé, tak to my víme většinou naprosto jasně, že to je proto, že ten člověk je takový a dělá taková a jiné věci a prostě je to veliký hříšník, takže není divu, že ho potkávají takové těžké věci. Ovšem jakmile se jedná o nás, tak jsme zmatení a říkáme si, jak to? Proč právě já? Co se to v mém životě děje? Copak mě Bůh trestá? Mě, takového dobrého člověka a zbožného křesťana? Moji milí, každé takové smýšlení, je jenom výrazem naší domýšlivosti a pýchy. A Ježíš ho tady velice jasně odhaluje. A také nám ukazuje cestu, jak z toho ven. Podívejme se do následujícího verše:
3 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.
Nebyli většími hříšníky než ostatní lidé. A když vy nebudete činit pokání, skončíte stejně tragicky. To byla Ježíšova odpověď na jejich představu o vlastní spravedlnosti. Ježíš tady potvrzuje definitivu smrti, která je koncem KAŽDÉHO lidského života. Každý člověk je smrti podroben. Každý člověk musí zemřít.
Smrt Galilejců pod mečem Pilátových vojáků nám připomíná náhlost Božího soudu, o němž jsme mluvili ve dvanácté kapitole. Pamatujete?
A na jiném místě čteme:
Jediný možný způsob, jak můžeme být připraveni na Pánův příchod nebo soud, který přichází po smrti, je pokání. Ať nás tato chvíle nezaskočí nepřipravené, milí bratři a sestry.
4 Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
Vidíte ten důraz? Dvakrát za sebou Ježíš opakuje totéž. Nebojí se zopakovat toto vážné učení hned ve dvou následujících větách. Ale nejedná se jenom o zdůraznění. Jde také o důkladné vysvětlení předchozí otázky lidí, kteří přišli za Ježíšem. Ježíš jim tady říká – to nebyla Pilátova chyba, to nebylo Pilátovo rozhodnutí a jeho násilnost. Byla to tedy Boží chyba? Bylo to Boží dílo? Dopouští se Bůh stejné svévole jako bezbožný Pilát? Nebo byli tito lidé tak velcí viníci, že je Bůh takto potrestal? Vždyť zemřeli při své práci a podobně tamti zemřeli, když obětovali Bohu? Nemyslíte si náhodou, že to byli větší hříšníci než ostatní? Musíme si ujasnit jednu důležitou věc, na kterou tady Ježíš upozorňuje.
Naše přemýšlení o Božích soudech musí začínat v tomto bodě. Potom totiž můžeme porozumět těmto věcem v úplně jiném světle. A před námi nebude otázka, proč tito lidé zemřeli, ale náhle budeme stát před zcela jinou otázkou – jak to, že já jsem stále ještě naživu. A teprve tehdy nám vynikne velikost Boží milosti.
Víte, nemůžeme popřít rozdíl v hříšnosti lidí – někteří jsou na tom jistě hůře a jiní lépe. Ale Boží Slovo říká, že základ je u všech stejný – a to je, že všichni zhřešili. Rozdíl je pouze v intenzitě. Můžeme si to představit třeba takto: všichni jistě znáte kyanid draselný – cyankáli. Jen pár kapek je smrtelnou dávkou pro člověka. A teď si představte, že každý člověk je přinejmenším sklenicí. Všechno je to smrtelné. Někdo je možná celou láhví nebo barelem, ale jedovaté je to všechno stejně. Čí vina je větší? Není rozdílu.
Teprve na tomto základě můžeme dobře rozumět tomu, co Ježíš říká v následujícím verši:
5 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."
Všichni musí činit pokání. To je výzva Božího Slova od začátku do konce. To je zvěst Jana Křtitele:
Se stejnou zvěstí pokračoval v kázání také náš Pán:
A stejnou zvěst šířili apoštolové po Pánově nanebevstoupení:
Všem, ať jsou kdekoliv! Toto platí také pro nás dnes. Podívejte se ještě jednou do pátého verše – všichni podobně zahynete – jestliže nebudete činit pokání. Dovolte mi ještě poznámku k tomu, co to znamená pokání – protože pokání znamená nejen změnu smýšlení a cítění a lítost nad hříchem, nýbrž proměnu celého života a přijetí nových norem, odvrácení od hříchu a obrat k spravedlnosti, k Bohu.
Pokání to je roztržené srdce, lítost nad hříchem, nad nevěrou Bohu, která je podstatou hříchy, je to pokoření se před Bohem a odvrácení se od pýchy, která říká, že si mohu spasení nějak zasloužit tím, jak jsem dobrý a užitečný pro Boha. Nový zákon mluví o proměně smýšlení (Ř 12) a obnově mysli, z níž pramení obnova jednání. Krásně to popisuje text 1 Te:
To je skutečné pokání – odvrácení se od model – nejen těch sošek a bůžků, ale také od model moderního západního člověka, jimiž jsou úspěch, moc, vzdělání, pýcha na sebe sama, může to být rodina, práce, sport nebo sex. To všechno jsou modly, od nichž se musíme odvrátit a obrátit se k Bohu a ke službě tomuto živému a skutečnému Bohu, který se nám zjevil v Ježíši Kristu. Dostáváme se k jádru našeho textu – k podobenství o neplodném fíkovníku, na kterém nám Pán ilustruje, co to znamená pokání – abychom v tom měli naprostou jistotu a nemysleli si, že se to týká někoho jiného a ne nás.
6-9 Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´."
Pokání musí být součástí našeho života. Musí přinášet ovoce. Není to tak, že jsme jednou vyznali své hříchy Bohu a od té doby už jsme v pohodě. Ne. Ježíš tady ukazuje, že pokání je životním stylem, který můžeme přirovnat k životu stromu. Je to starozákonní přirovnání:
Zbožný muž nebo žena, člověk, který miluje Boha, je člověkem, který nese ovoce. Možná si vzpomenete také na jiné podobenství našeho Pána – podobenství o rozsévači nebo o úrodě.
Ale naše podobenství není jen o ovoci, ale o duchovní plodnosti a neplodnosti, které ukazují, zda na samém počátku stála skutečná víra, která plodí opravdové pokání. Připománá nám to slova Jana Kř. z Lk 3:
Sekera už je na kořeni stromu. Moji milí, Bůh je trpělivý a slitovává se. Ale jeho trpělivost má své meze. Podívejme se na několik veršů z tohoto podobenství – nejprve je tu hospodář, který čeká ovoce:
7a Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám.
Trpělivý hospodář přichází každý rok zkontrolovat ovoce fíkovníku. Na fíkovníku byste měli při optimálních podmínkách nalézt ovoce po většinu roku. Jsou fíky rané, letní a zimní a ještě zárodky, které také slouží k jídlu. Zde byl fíkovník, který neměl ŽÁDNÉ ovoce. Nebylo na něm vůbec nic. A to nejenom jeden, ale hned tři roky po sobě. A Lv 19,23-25 může celou věc ještě umocnit, neboť tam čteme o ovoci stromů – o tom, že první tři roky života stromu má hospodář nechat padat ovoce na zem, čtvrtý rok bude patřit všechna úroda Pánu a teprve pátý rok si může přijít pro ovoce. Bylo-li to tak, byl zde fíkovník, který již sedmý rok nenesl ovoce. Bůh je trpělivý a tuto svou trpělivost k nám prokazuje znovu a znovu. Vrací nás to k otázce, kterou jsme si již dnes položili – jak to, že já mám tolik Boží milosti a zakouším tolik Boží dobroty a požehnaní – a to i přes to, jaký doopravdy ve svém nitru jsem. Ale dveře k pokání nejsou otevřené napořád – podívejme se dále:
7b Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?
Tady zní velmi rozhořčený výrok. Vytni jej! To jsou slova, která by v nás měla budit bázeň. A stejně tak ta další – proč má kazit i tu zem. Když nenese žádné ovoce, není vůbec k ničemu. Může se znát, že lidé, kteří tvrdí, že znají Boha, berou odpuštění na lehkou váhu a zlehčují Boží milost. To vede k tomu:
Takoví skončí jako Ezau, který zlehčoval Boží dobrotu a dobrodiní – Boží Slovo nás varuje:
Bůh nenechá kazit svou církev. Ale je s námi neskutečně trpělivý – podívejme se do dalšího verše:
8 On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.
Bůh je trpělivý a to i přes to, že sekera už je na kořeni stromu. Ale, bratři a sestry, máme u Boha velkého přímluvce – Ježíše Krista spravedlivého. On říká, dej mu ještě šanci. Ještě jeden rok. Okopám ho, pohnojím, zahrnu ho svou péčí a starostlivostí. Bůh nám prokazuje tolik milosti.
Bůh udělal úplně všechno. A prokázal nám svou lásku až do krajnosti. A tak jediné co nyní chce, je, abychom mu věřili a nesli hojné ovoce této víry v Ježíše Krista. A tak slyšíme jeho slova:
9 Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´."
Jedinou cestou k duchovnímu ovoci je činit pokání a věřit v toho, kterého Bůh poslal.
Nese Bůh v Kristu své ovoce skrze tebe? Jaké je tvé obecenství s Ním?
A tak zůstávejme v Kristu, v těsném obecenství s ním. Vyznávejme mu své hříchy, odracejme se od nich a následujme Ježíše Krista. On je pravý vinný kmen. Nemáme žádný Ježíšův výklad k tomuto podobenství, a tak nemůžeme říci, kolik podrobností zde má alegorický význam. Je zde ale několik věcí, které nám z tohoto podobenství vyplývají a to velmi zřetelně. Kristus říkal, že když neponeseme ovoce pokání, které žádá Bůh, tak zahyneme. To platilo tehdy úplně stejně, jako to platí dnes. Kristus přinesl oheň na svět a s Jeho ukřižováním a vzkříšením tento oheň vzplál. Začala se naplňovat Boží spravedlnost, která bude dokonána v den soudu. Tato spravedlnost je zjevena v evangeliu:
A to je ta druhá věc, která je jasná z tohoto podobenství. Rozsudek už je vynesený.
Čas, který máme a v němž žijeme, je vypůjčený čas. Není náš. Nijak jsme si ho nezasloužili. Dostáváme ho jenom a pouze z milosti. A klamali bychom sami sebe, kdybychom si mysleli, že rozsudek proti hříchu a proti hříšníkům a těm, kdo nečiní pokání, není jistý. Musíme činit pokání, jinak budeme vyťati jako strom, který nenese ovoce a spáleni ohněm neuhasitelným.
A to nás přivádí ke třetí věci, kterou jsou Kristovy přímluvy, jimiž se za nás přimlouvá u Otce a také Boží láska k nám, která nám dává další příležitosti činit pokání. Tak jsme na jedné straně viděli na konci dvanácté kapitoly Krista, který touží po dokonání Boží spravedlnosti. Touží po tom, aby zde už bylo nové nebe a nová země, kde nebude hřích a smrt, kde bude vládnout spravedlnost a láska a všechno, co zde bude, bude čisté, očištěné Jeho krví a svaté, posvěcené jeho obětí na kříži. Ale na druhé straně je toto podobenství, které nám ukazuje jeho milosrdenství a neskonalou trpělivost s námi. Ježíš se ve svém soucitu přimlouvá za pozdržení rozsudku nad námi, aby lidé měli ještě chvíli příležitost k pokání a ke spasení. Znovu a znovu nás volá k sobě. Prorok Ozeáš napsal:
Bůh nás k sobě přitahuje. Volá nás. Volá nás právě teď tímto slovem. Volá nás, abychom činili pokání a nesli hojné ovoce. To je naše zodpovědnost. Je třeba činit pokání, jinak rozhodně zahyneme.
A poslední věc, kterou nám tento text tak jasně ukazuje, je, že Boží trpělivost není nekonečná. A to je velmi, velmi vážná věc. Nesmíme brát Boží milost na lehkou váhu. Teď je čas spasení, říká Boží Slovo, proto neodkládejte rozhodnutí na zítřek na na později. Teď nás Duch svatý volá k tomu, abychom se pokořili pod mocnou ruku Boží a vyznali Ježíše Krista jako Pána svého života. Neberme to na lehkou váhu. Snadno se nám může stát to, že si řekneme – mám v tom svobodu, a vždycky to nakonec můžu vyznat Bohu a on mi přece odpustí. Ale Bůh nám ukazuje, jak špatný a hříšný je takový postoj. Opusť svůj hřích a už se k němu nikdy nevracej! Opusť svou nevěru, opusť hříšné jednání, hříšné smýšlení. Teď je čas milosti. Teď je čas následovat Krista. Modleme se.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk13-01-09-osnova.pdf | 153.27 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
