Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. března 2011
Dobré dopoledne, milé sestry a milí bratři, milí přátelé. Pán nás dneska přivedl na toto místo, abychom ho společně uctívali a abychom slyšeli Jeho slovo. Boží slovo je jediným stoprocentně spolehlivým prostředkem, skrze který můžeme poznávat našeho Pána Ježíše Krista v pravdě.
Stejně jako Timoteus i my dnes potřebujeme otevřít Písma a získávat z nich moudrost ke spasení, poznávat skrze ně našeho milého Spasitele Ježíše Krista. Proto otevřme Lk 23,1-12 a naslouchejme, co Duch praví církvím.
Dostáváme se k samotnému závěru Lukášova evangelia. Celý příběh Ježíše Krista směřuje k vyvrcholení. Lukáš slíbil Teofilovi - a připomeňme si, že kvůli tomuto jedinému člověku napsal celé toto evangelium a potom ještě druhý díl - Skutky apoštolské - slíbil Teofilovi, že mu:
Lukáš byl věrný služebník a neváhal investovat do jediného člověka velice mnoho. To je ukázka skutečné Kristovy lásky. To je způsob, jak má fungovat Kristova církev. Proto popisuje celý příběh - od narození Ježíše Krista, až po jeho ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. My jsme na začátku 23. kapitoly, těsně před tím, než byl Pán ukřižován. Již byl vydán do rukou velekněží, zákoníků a starších, byl jimi odsouzen, zbit, popliván. Vysmáli se mu, pohrdli jím. Izajáš o něm napsal:
Ježíš musí vypít kalich, který mu dal Otec. Byl odsouzen náboženskými špičkami Izraele, bude souzen pohanským vládcem Jeruzaléma Pilátem, vyslýchán také židovským vládcem Herodem, který se kvůli Kristu spojí se svým dosavadním nepřítelem Pilátem. A všemi bude nakonec odsouzen.
V našem příběhu uvidíme tři skupiny lidí - náboženské horlivce, židovské náboženské špičky, které se touží zbavit Ježíše, uvidíme lhostejného Piláta, kterého Ježíš v podstatě nezajímá a právo a pravda ho zajímají stejně jako Ježíš a nakonec uvidíme senzacechtivého Heroda, který nakonec pohrdne Kristem, když Pán nesplní jeho očekávání a neudělá na povel nějaký zázrak. Ve výsledku všechny tyto různorodé skupiny spojí dohromady jediná věc - nenávist vůči Kristu.
Židé již sami pro sebe dosáhli svého - odsoudili Ježíše.
Přesně toho chtěli dosáhnout, právě na tom se dohodli již dříve. Toto byl jejich nejdůležitější cíl - zbavit se Ježíše jednou provždy. Ovšem z jejich strany to mělo háček - v Jeruzalémě a Judsku byli pod římskou správou a proto nemohli jen tak někoho odsoudit k smrti. Kdyby to udělali - a čas od času něco takového udělali (vzpomeňte na Štěpána, Sk 6-8, kterého spontánně, bez soudu vyvlekli před hradby a ukamenovali), tak by to vyvolalo odpor Římanů. Bylo by to vnímáno jako čin nezávislosti, jako neposlušnost a nepodřízenost římské správě a přineslo by to jistě nějaké sankce. Proto potřebují souhlas římského prokurátora, jímž byl Pontius Pilát.
Lukáš 23:1 Tu povstalo celé shromáždění a odvedli ho k Pilátovi.
Zastavme se na chvilku u této postavy. Pilát byl římským prokurátorem, nebo místodržitelem v Judsku v letech 26-36 po Kristu. Měl moc nad celou provincií a stál v čele okupační armády. Měl právo rozhodovat o životě a smrti a mohl měnit také rozsudky Sanhedrinu. Jmenoval nejvyššího kněze a kontroloval chrám i pokladnu. Dokonce dohlížel na roucho velekněze a vydával mu veleknězi jen při svátcích. Kvůli mnoha svým rozhodnutím a kvůli jeho tvrdosti ho Židé nenáviděli. Mnohokrát prolil krev obyvatel provincie, kterou spravoval. Už jsme se s ním setkali u Lukáše 13:
Nevíme nic bližšího o této události, ale byla řada dalších věcí, jimiž Pilát podněcoval nenávist Židů. Židovský filozof Filón Alexandrijský popisuje Piláta jako člověka od přírody tvrdého a neústupného, se sklonem k zášti a mimořádně zlostného, a mluví o úplatcích, pýše, násilí, výbuších hněvu, vraždách bez soudu a neustávající brutalitě. Kvůli povraždění Samařanů na hoře Gerizím byl nakonec odvolán. Zemřel o několik let později v Galii (Francie), kam musel odejít do vyhnanství, když byl – jak bylo v Římě zvykem – donucen spáchat sebevraždu.
Nyní je ale v Jeruzalémě. Sídlem římského prokurátora byla Caesarea (asi 100 km od Jeruzaléma). Pilát vážil dlouhou cestu, aby byl na svátky v Jeruzalémě. Možná to souviselo s tím, že musel vydat veleknězi jeho velekněžské roucho, nebo chtěl být osobně v Jeruzalémě, kdyby se něco dělo, nebo chtěl jenom trochu popudit Židy, což mu jistě bylo blízké. Myslím, že poprvé od chvíle, kdy se stal prokurátorem, židovská velerada uvítala jeho přítomnost v Jeruzalémě. Nyní mohl potvrdit jejich rozsudek a Ježíš mohl být popraven. A tak Židé přicházejí za Pilátem a předkládají veskrze politické důvody pro odsouzení Ježíše římskou mocí - aby mohl být popraven římským způsobem, ukřižováním, a za přispění římského vojska - aby si velerada nemusela špinit ruce.
Lukáš 23:2 Vznesli proti němu žalobu: "Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále."
Trojí politické obvinění vznášejí proti Ježíši: 1. Rozvrací národ, 2. Brání odvádět daně císaři, 3. Prohlašuje se za krále. Byla to vážná obvinění - každé samostatně - a dohromady znamenala bezpochyby jistý rozsudek smrti. Ale ve všech případech se jednalo o falešné obvinění. Nebyl to Ježíš, kdo rozvracel židovský národ falešným učením a tradicemi otců, ale byli to farizeové, velekněží a strarší, kteří takto jednali.
Ohledně placení daní - vzpomeňte na Pánova slova - a abychom tomu dobře rozuměli, tak ta slova pronesl jen před pouhými několika dny, když veřejně učil v chrámu. Bylo to právě na otázku zákoníků, zda mají platit daň císaři, či nikoliv:
Nevíme, nakolik Pilát věděl o těchto věcech a je možné, že i kdyby o nich věděl, tak by mu to bylo jedno - možná by rád viděl rozvrácený židovský národ, aby proti němu mohl zakročit s vojenskou mocí, možná by rád měl mezi Židy lidi, kteří budou odmítat platit daň císaři, aby je mohl utopit v jejich krvi. Piláta tedy zajímala jenom poslední obžaloba: stojí před ním židovský král?
Židé mluvili o králi v politickém slova smyslu - v tuto chvíli to měl být král - vzbouřenec proti Římu, vzbouřenec proti císaři.
Lukáš 23:3 Pilát mu položil otázku: "Ty jsi král Židů?" On mu odpověděl: "Ty sám to říkáš."
Ježíš nehraje stejnou hru jako velekněží a farizeové. Jan nám vysvětluje trochu více:
Pilát se dozvěděl, že Ježíšovo království není z tohoto světa. Nevíme, co si asi o tom myslel, ale bylo mu jasné, že mu ho Židé vydali ze zášti. Jeho otázka „Ty jsi král Židů?“ byla otázkou, kterou jednak chránil sám sebe a jednak to byla otázka údivu. Řecký text zdůrazňuje ono ‚Ty‘ a měli bychom za tím vidět jak údiv, tak také opovržení, možná šok - tento člověk že by měl být králem? To je nemožné!
Lukáš 23:4 Pilát řekl velekněžím a zástupům: "Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám."
Tady to tak trochu vypadá, že Pilát se snaží rozhodovat spravedlivě. Možná to tak bylo, nevíme. Ovšem s ohledem na Pilátův charakter, jak nám ho vykreslují evangelia i historie, bychom spíš mohli říci, že tady Pilát hraje takovou svojí hru. Na jedné straně nechce ustoupit nátlaku velerady - on není ten, kdo bude skákat, jak budou Židé pískat - to bylo jeho krédo, ale na druhé straně - vždycky rád uškodil Židům a nyní měl před sebou židovského krále. Věděl, že mu ho vydali, ale nevěděl přesně, jak to je s tím jeho královstvím. Nakonec se rozhoduje pro první variantu - nebude služebníkem velerady, a proto prohlašuje Ježíše za nevinného. Ostatní evangelisté přidávají ještě nějaké další detaily, které se týkají jeho rozhodování a my uvidíme i v Lukášovi ještě druhé stání před Pilátem v otázce viny Ježíše. Nyní Pilát vystupuje s jasným prohlášením - na tomto člověku není žádná vina.
Moji milí, znovu vidíme, že před námi je Beránek, který je bez viny a který bude obětován!
Lk 23:5 Ale oni na něj naléhali: "Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem."
Tlak Židů se začíná stupňovat. Naléhají na Piláta. Snaží se ho dotlačit k rozhodnutí. Je to skutečně velice nebezpečný vzbouřenec - pobuřuje v celém Judsku. A všimněte si, že v chápání těchto Židů byla také Galilea součástí Judska. Ale to v tuto chvíli neupoutalo pozornost Piláta natolik, jako skutečnost, že Ježíš začal v Galileji a že tedy pochází z Galileje. ‚Král Galilejský‘! To je ono. To byl nápad.
Lukáš 23:6 Jakmile to Pilát uslyšel, otázal se, zda je ten člověk z Galileje.
Byl tady totiž někdo takový, kdo si rád nechával říkat král, král Galilejský, ačkoliv královský titul mu Římané nepotvrdili a mohl používat pouze titul tetrarcha - Herodes. To byla voda na Pilátův mlýn. Herodes nebyl jeho přítel a během těchto svátků - protože se považoval za Žida, ačkoliv pocházel z idumejského rodu a jeho matka byla Samařanka, byl Herodes v Jeruzalémě. Pilát už věděl, co udělá: pošle tohoto židovského krále tomu, který se rád vydává za židovského krále - Herodovi.
Konec konců, bylo to logické - pokud byl Ježíš z Galileje, potom bylo nejlepší, aby ho soudil ten, kdo spravuje Galileu. Proč by se tím měl zabývat Pilát? Jemu to bylo v podstatě jedno.
Lukáš 23:7 Když se dověděl, že [Ježíš] podléhá Herodově pravomoci, poslal ho k němu, protože Herodes byl právě v těch dnech také v Jeruzalémě.
Do Jeruzaléma se sešel skutečný výkvět tehdejší blízkovýchodní společnosti! Tetrarcha Herodes!
Zastavme se na chviličku u této postavy. Herodes Antipas byl synem Heroda Velikého, židovského krále, toho, který nechal povraždit chlapce do věku dvou let, v době kolem narození Ježíše. Herodes Veliký začal také s budováním nového chrámu. Herodes Antipas byl jedním z jeho synů. Po otci zdědil Galileu a Pereu. Královský titul císař Augustus nepotvrdil žádnému ze synů Heroda Velikého. Teprve jeho vnuk - Herodes Agrippa tento titul opět získal (známe ho ze Sk 12) a po něm jeho syn Agrippa, kterého známe ze Skutků 25-26, jemuž Pavel vydával svědectví v okovech.
Herodes Antipas, tetrarcha, to byl ten muž, který si vzal ženu svého bratra Filipa, Herodiadu. Protože ho kvůli tomuto vztahu Jan Křtitel veřejně napomínal a odsuzoval, tak nechal Jana uvěznit a později, pod tlakem své ženy také popravit. Než si vzal Herodiadu, tak byl ženatý s dcerou krále Aréty, se kterou se ale kvůli Herodiadě rozvedl. Což krále Arétu rozzlobilo a vytáhl proti Herodovi, jeho porazil na hlavu a jeho území vyplenil. Podle židovského historika Josefa v tom mnoho lidí vidělo Boží trest za smrt Jana Křtitele. V téže době se také Herodes doslechl o Ježíšovi:
O něco později přišli farizeové za Ježíšem s varováním:
Nevíme, jestli to byla skutečná hrozba ze strany Heroda nebo jenom úskok farizeů, ale Ježíš zde nazývá Heroda liškou, což nebylo lichotivé označení. Znovu zde vidíme, že Herodes byl skutečně synem svého otce, nebyl to člověk velkých morálních zásad a předností. Před tohoto člověka má nyní Ježíš předstoupit.
Všimněte si, jaký kolotoč se rozpoutal se zajetím Ježíše. Byla vyburcovaná vojenská moc, byla v pohotovosti chrámová stráž - což bylo asi během svátků normální, ale nyní měli plné ruce práce. Dům velekněze byl celou noc na nohou, brzo ráno svolali velekněží židovskou veleradu, sanhedrin, aby mohli vyslechnout a především odsoudit Ježíše. Hned poté utíkali za Pilátem - jistě nečekal, že bude soudit židovského krále. Měl jim kvůli svátkům propustit nějakého vězně - to patřilo k zaběhnutým zvykům, ale takový rychlý soud? A navíc je do všeho zatažen ještě Herodes. Můžeme vidět ten tlak ze strany náboženských vedoucích v Jeruzalémě na to, aby to s Ježíšem skoncovali co nejdříve. Na druhé straně ale také můžeme číst:
Na jedné straně zběsilý smrtící kolotoč, který rozpoutali bezbožníci, ale na druhé straně se zde krok za krokem naplňuje Boží vůle. Bůh takto rozhodl. Boží plán se naplňuje do posledního písmene.
Lukáš 23:8 Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval; už dávno si ho totiž přál vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak.
Herodes se raduje, když vidí Krista. To zní docela slibně. Vypadá to, jako když někam přichází evangelium. Kam přichází Pán, tam často přichází radost, která je doprovodným znakem spasení:
Někdy se ale může jednat o radost předčasnou, takže ne vždy, když vidíme radost z Krista, to nutně musí být důsledek Božího spasitelného jednání:
A dokonce může jít také o radost úplně světskou a tělesnou - takovou nacházíme u Heroda. Jeho radost z Krista pramenila z jeho očekávání, která upínal na Krista. Kristus v jeho chápání byl něco jako pouťová atrakce - udělá nějaký ten zázrak, někoho uzdraví, někoho vzkřísí z mrtvých, vyžene nějaké démony, my se pobavíme, naše náboženské cítění bude uspokojeno, dokonce mu možná vzdáme nějakou čest a slávu, ale tam to končí. Hlavně aby nebyl jako Jan Křtitel a nezkoušel nám mluvit do života. Herodes měl svou představu zázračného Krista. Proto se tolik zaradoval, když Ježíše uviděl. Ale jeho radost netrvala dlouho.
Lukáš 23:9 Kladl mu mnoho otázek, ale on mu na nic neodpovídal.
Ježíš neudělal před Herodem žádný zázrak a neodpověděl na žádnou z jeho otázek. Možná by se mohlo zdát, že Ježíš tady jenom pokračuje ve svém mlčení. Mlčel před veleradou:
Mlčel také před Pilátem:
A ještě jednou před Pilátem:
Ve všech těchto případech bylo ale Ježíšovo mlčení vyváženo také svědectvím. Jak před veleradou, tak také před Pilátem. V případě Heroda to však bylo jiné. Herodes nikdy neslyšel Ježíše promluvit. Nikdy neviděl žádný zázrak. Nedostal vůbec nic z toho, po čem tolik toužil. Sídlem Heroda byla Tiberiada na břehu Galilejského jezera (Jan ho ve svém evangeliu nazývá Tiberiadské). Herodes nechal toto město vybudovat na starém pohřebišti, což bylo Židům odporné. Nemáme také žádnou zprávu o tom, že by Ježíš někdy Tiberiadu navštívil. Mlčel.
Ovšem jeho mlčení bylo výmluvné. Herodes byl nábožný člověk. V minulosti slyšel mnohá varování od Jana Křtitele - ať již před tím nebo poté, co ho uvěznil.
Znovu a znovu měl příležitost slyšet o Ježíši od Jana, ale nedbal na to, co mu Jan říkal. Nečinil pokání, neodvrátil se od svého způsobu života, kde byl Bůh jako nějaký doplněk. A tak Ježíš mlčí.
I nyní, když má Herodes Ježíše před sebou, tak se stejně zajímá jenom o zázraky a senzace. Ale zatímco Ježíš mlčel, tak jeho nepřátelé ne.
Lukáš 23:10 Byli při tom i velekněží a zákoníci a neústupně na něj žalovali.
Proud žalob, nařčení a pomluv se řinul z úst velekněží a zákoníků. Najednou jim byl Herodes dobrý. Možná se trochu obávali, že by mohl Ježíše osvobodit. A tak nepřestávali chrlit jednu žalobu za druhou. Ale nemuseli mít strach. Herodes Ježíše nepropustil. Byl jím znechucen a udělal z něj objekt svého výsměchu:
Lukáš 23:11 Tu se od něho Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléci ve slavnostní šat a poslal ho zase k Pilátovi.
Herodes se pravděpodobně tak trochu bál odsoudit Ježíše k smrti. V jeho svědomí se jistě stále ozýval hlas, který mu připomínal popravu Jana Křtitele. Byl pověrčivý a nebyl si zcela jistý tím, koho má vlastně před sebou. Byl to Jan, který vstal z mrtvých? Byl to nějaký dávný prorok?
Ovšem na druhé straně byl Herodes dostatečně rozzlobený Ježíšovou odmítavostí - Ježíš ho naprosto ignoroval. Neudělal ze sebe loutku. Nedal najevo žádný strach. Ani nepromluvil. A tak se mu Herodes vysmál. Oblékl ho do královského roucha, jako kdyby to byl skutečně nějaký pozemský král, zasmál se vlastnímu vtipu a poslal Ježíše zpátky Pilátovi.
Ten, který se jako král narodil, byl nyní vlečen ulicemi Jeruzaléma v doprovodu nejvýznamnějších osobností Jeruzaléma, oblečený jako král, obklopený vskutku královskou stráží. Král králů je veden na soud a připravován na popravu.
Poslední verš našeho textu nám odhaluje něco o hlavních protagonistech dnešního oddílu - Herodes a Pilát byli nepřátelé. Proč to tak bylo, to nám Boží slovo neříká. Možná kvůli Galilejcům, které Pilát nechal povraždit u oltáře a kteří spadali pod Herodovu pravomoc.
Lukáš 23:12 Toho dne se Herodes a Pilát stali přáteli; před tím totiž bylo mezi nimi nepřátelství.
Nakonec ale všechno, co víme o jejich nepřátelství, víme pouze z tohoto jediného verše. Ale vidíme také, že jejich nepřátelství netrvalo věčně. V den popravy Ježíše Krista se stali přáteli.
Pilát vzdal hold Herodovi, když mu poslal Ježíše, který byl z Galileje. A Herodes to Pilátovi odplatil. Oba se shodli na tom, že se Pánu vysmáli, že ho ponížili a že dovolili, aby byl ještě více ponižován a tupen. Spojil je jejich odpor vůči Kristu. Nebyla to přímá nenávist, jako byla nenávist velekněží a zákoníků, ale byla to lhostejnost, která je vedla k pohrdání pravdou i právem a spravedlností. Oba byli krutí a bezbožní lidé. Právě tak Písmo popisuje takové lidi:
Bývalí nepřátelé - a můžeme sem zahrnout všechny tři skupiny, o nichž jsme dnes mluvili - náboženské špičky Izraele, Římana Piláta i tetrarchu Heroda - se spojují při společném tažení proti Kristu. Chtěli by zničit úhelný kámen, jímž je Kristus, ale kdo na něho padne, ten se roztříští.
Podívejme se nyní na několik věcí, které z tohoto našeho dnešního oddílu vyplývají. Nejprve se podíváme na nějaké teologické aplikace:
1. Ježíš za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Viděli jsme velice špatné jednání a zacházení s Ježíšem. Král králů byl potupen, zesměšněn, odsouzen. Můžeme se dívat skrz prsty na členy velerady, na stráže, na Piláta nebo Heroda a jeho vojáky, ale Boží slovo nás usvědčuje z toho, že my bychom na jejich místě nejednali jinak:
I my jsme patřili do stejné skupiny lidí - dokud se v našem životě neukázala Boží milost. Dokud nás Bůh svou mocí nepřitáhl ke Kristu. Dokud nás Duch svatý nezachránil obmytím, jímž jsme se znovuzrodili k novému životu.
To je ohromná pravda Božího slova, kterou si musíme často připomínat, abychom nepropadli pýše a s ní také odsouzení a Božímu hněvu. A souvisí s ní další pravda:
2. Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Bůh sám aktivně jedná. Ježíš přišel, aby se nám dal poznat. Nepřišel mlčet, ani se skrývat. Ale přišel, aby nám přinesl své slovo, skrze které nás přitahuje k sobě a dává se nám poznat. Nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky. A to jsme byli my všichni, dokud jsme z jeho milosti skrze víru nebyli zachráněni.
3. Ježíš Kristus zbořil zeď, která rozdělovala Židy a pohany. Nyní spojuje Židy i pohany svou obětí. Nevěřící Židé a pohané se spojují v koalici proti Kristu. Spojuje je jejich společný nepřítel. Ale jejich spojení je účelové a a jejich nitro zůstává stejně zlé a tvrdé, jako bylo předtím. Ale věřící Židy a pohany spojuje Kristova láska.
Proto je Boží láska, která se buduje pravdou Božího slova, tím nejlepším tmelem, který spojuje věřící bez ohledu na jejich národnost, původ, barvu pleti, bohatství nebo sociální příslušnost. V Kristu je tady jenom nové stvoření.
Podívejme se ještě na několik praktických aplikací, které vyplývají z našeho textu:
Viděli jsme tři skupiny lidí: 1. Náboženští vůdcové - lidé oddaní svému náboženství. Takové můžeme najít i dnes. Ti nejhorlivější páchají atentáty a zabíjejí druhé kvůli své víře. A ať již se hlásí k jakémukoliv náboženství, tak jedno mají společné - odpor až nenávist vůči Kristu.
2. Agnostik Pilát - člověk, který byl lhostejný k Ježíšovi. Jemu to bylo fuk. Takových lidí potkáte v naší společnosti opravdu mnoho. Nějaký Ježíš je vůbec nezajímá. A pokud se náhodou jejich životy zkříží s evangeliem o Ježíši Kristu, tak jednají stejně jako Pilát - myjí si ruce a myslí si, že jsou z toho venku. Ale nemylme se - jejich postoj k Ježíši je velice vyhraněný - odmítají ho! Chtějí si zachovat svou neutralitu, ale prakticky to znamená, že jsou vůči Kristu nepřátelští.
3. Herodes, náboženský člověk. Ne příliš zapálený - jenom tak nábožný. Prostě - „něco tam nahoře je“. Je to člověk, který má určité náboženské cítění, je tam svědomí, které trochu pracuje, je tam nějaká zvědavost a touha vyzkoušet nějaké duchovní věci, vidět nějaké zázraky, být svědkem nějaké senzace. Takových lidí je úplně nejvíce. Mají svou víru. Nějak věří. Něčemu věří. Možná se zaradují, když uslyší o Ježíši. Ale proč? Protože chtějí nějak ukojit své náboženské touhy, vidět nějaký zázrak. Ale záhy přichází zklamání a s ním také výsměch Kristu. „To není nic pro mě.“ Výsměch, pohrdání a odmítnutí Krista takového, jaký doopravdy je.
To je tragický a smutný obraz padlého lidstva. Ale Boží milost je větší. Bůh se slitovává.
A tak můžeme číst o tom, jak členové velerady - Nikodém a Josef z Arimatie - došli spasení skrze víru v Ježíše Krista.
V Písmu je list určený církvi v Římě - Židům a pohanů v Římě, kteří uvěřili v Ježíše Krista.
Římané jako Pilát, lidé z císařova domu přijali evangelium. Bůh přemáhá zatvrzelost našich srdcí svou milostí a vede nás k záchraně a k věčnému životu v evangeliu.
Herodes byl vychován v Římě a Manahem byl jeho druhem. Ale stal se křesťanem a jedním z vedoucích církve v Antiochii. Boží milost je větší než ten největší hřích.
Modleme se.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk23-01-12-osnova.pdf | 216.13 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
