Vůle a moc nového stvoření v boji s hříchem! Ř 6,12-14

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem 23. února 2020

 

I. Úvod

Pokoj tobě a milost, shromáždění Božího lidu! Ať Bůh v Kristu požehná každé ovci tohoto místního sboru, i každému hostu a všem, kteří byli dnes přivedeni na toto místo! Dnes je zvláštní den. Není zvláštní sám o sobě a pro sebe. Je zvláštní kvůli tomu v kom, pro koho a s kým v jednotě můžeme tento den žít a prožít. Žijeme ho v Kristu, žijeme ho pro Krista a žijeme ho v jednotě s Kristem a tím i s Bohem Otcem, a to v Duchu svatém. Proto můžeme směle označit za zvláštní každý den, který jsme z Boží milosti mohli prožít a prožijeme ještě na této zemi. Nejde tedy o to, zda je neděle, nebo středa. Ale naše radost a výjimečnost dnešního i každého dalšího dne pramení z Krista. Když anděl zvěstoval narození Božího Syna, jeho slova byla tato:

  • Lukáš 2:10 Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.

A apoštol Pavel nám to velmi srozumitelně objasňuje v listu do Filipis: Kde určuje zdroj, obsah i cíl naší radosti. Poslouchejte sami.

  • Filipským 4:4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

Proto si myslím a pevně věřím, že zde není mezi námi nikdo, kdo by nevěděl, kdo a co je naší radostí. Komu by nebylo jasné, že zdrojem, obsahem i cílem naší radosti je sám náš Pán Ježíš Kristus. Jen díky Němu se radujeme, je tedy zdrojem. Z Něho se radujeme, je tedy obsahem. Pro Něho a s Ním se radujeme, je tedy i cílem naší radosti.

V listu Římanům od prvního verše, od úvodního pozdravu čteme, proč je pro nás Pán Ježíš takovým drahocenným darem. Jehož hodnotu si jde uvědomit jen stěží, protože jde o hodnotu krve Božího Syna, který se stal člověkem. Bůh se stal člověkem a ztotožnil se pro nás s našimi hříchy. Ten, který byl, je a bude věčně svatý, vynesl naše hříchy, vzpoury a převrácenosti na dřevo kříže, kde v hrozivých tělesných mukách spěl až k okamžiku, který byl tím nejhorším trestem a mučením, protože Boží Syn nikdy nic takového nepoznal. Až kvůli nám. Byl oddělen od svého Otce, pro naše viny. Pán Ježíš prožil nejhorší, nejstrašnější okamžik své věčné existence, kvůli našim hříchům.

  • Matouš 27:46 Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: `Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´

Ale díky Němu a Jeho oběti spočinulo na každém věřícím člověku plné a věčné požehnání milosti a dobroty Boží. Jsme spaseni máme podíl na Boží svatosti. Zemřeli jsme hříchu a jsme živi Bohu. Dnes budeme v tomto tématu pokračovat. Budeme v Ř 6, 12-13. Stojí zde:

Římanům 6:12-13 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.

Odkazy: Lk 2, 10; Fp 4, 4; Mt 27, 46;

 

II. Konec hrůzovlády Ř 6, 12

A. Nechť tedy…

My jsme se ve dvou posledních kázáních z listu Římanům zabývali skutečností, že hřích již nad námi nepanuje. Poznali jsme pravdu, skutečnost sjednocení s naším Pánem Ježíšem na kříži. A to v Jeho smrti i v Jeho vzkříšení! Proto se stalo nezměnitelnou pravdou, že jsme zemřeli hříchu a jsme živi Bohu a Jeho spravedlnosti. Dnes pokročíme směrem od svrchovaného Božího díla k lidské zodpovědnosti. Budeme se dnes bavit již trochu o důsledcích a aplikacích Boží záchrany v našich životech. Od věcí, které jsou nadpřirozené, jako je Kristovo dílo, naše znovuzrození, nové srdce a nové stvoření, vykročení k novému životu, se pomalu dostáváme k naší zodpovědnosti a k věcem, které jsou dány lidem. Jde o naši zodpovědnost před Bohem. Jde o věci, které musíme konat a o které musíme ve svých životech usilovat. Apoštol Pavel říká: „Protože hřích nad vámi nepanuje, protože jste zemřeli jeho vládě a jste živi Bohu má to pro vás praktické důsledky ve vašich životech. Které jsou to jsou? Pojďme k prvnímu verši.

Římanům 6:12 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce;

Úplně první věcí vyučovanou Pavlem je to, že hřích již nemá ovládat naše smrtelné tělo. V tom okamžiku nás musí jistojistě napadnout otázka, jestli se to vůbec může stát? Vždyť jsme zemřeli vládě hříchu a jsme přeci živi Bohu a Jeho spravedlnosti. Jak to tedy je? Na otázku si odpovíme za pomoci jiného oddílu Písma, kde stojí:

  • Galatským 5:16-17 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Pavel v Galatským mluví jinými slovy o stejné pravdě. Hříšné skony i nadále přebývají v našich tělech. Jde o touhy staré přirozenosti. Hřích o nás v tomto světě nepřestává usilovat. O to, aby nás znovu spoutal a zotročil. Máme nádherné zaslíbení v Kristově kříži i v samotné šesté kapitole Římanům, že se mu to už nikdy nepodaří dostat nás pod svou vládu, tak, jak to bylo v našem starém životě. V osmé kapitole listu Římanům čteme ta mocná slova.

  • Římanům 8:38-39 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Hřích patří k tomuto padlému světu. Jeho mzdou je smrt. Ale čteme zde jasně, že nic v tomto celém tvorstvu nás neodloučí od Boha Jeho lásky! Mohlo by se zdát, že můžeme dát nohy na stůl a jen tak se poflakovat. Ale proč Pavel tedy vybízí k tomu, aby hřích neovládal opět naše smrtelná těla? Protože se to může stát. Všichni známe příběh Samsona, soudce Izraele, který byl obdařen od Boha nadpřirozenou silou. Ale chyběla mu moudrost, a tedy i kázeň a poslušnost. Došlo to tak daleko, že Samson zemřel, což byl důsledek jeho neposlušnosti a hříchu. Když hrozilo ze strany Pelištejců hrozné zneuctění Samsona a tím i svatého Boha, právě kvůli Samsonově hříchu. Prokázal Bůh svou neutuchající věrnost nadevše, k těm, které ze své milosti vyvolil. Vyslyšel Samsona, smiloval se nad ním a ten zemřel vlastní rukou. Tak zabránil svému zneuctění a zesměšnění i zneuctění Boha. Sd 16 kapitola. Přečtěte si to. Je to silný příběh.

 Pavel nás tedy důrazně varuje a zapojuje do boje o posvěcení vedle Božího nadpřirozeného díla i naši zodpovědnost. Varuje před návratem vlády hříchu nad našimi smrtelnými těly. A uvědomme si, že nepíše o návratu vlády nad novým stvořením v nás, nad naší duší. Nad tím hřích už vládu nikdy získat nemůže. Ale může nás přivést ke smrti těla, podobně jako Samsona. Proto nesmíme hřích poslouchat. Ba co více, nesmíme mu vůbec ani naslouchat. Tvrdě mu musíme vzdorovat, nedat mu ani sekundu času a milimetr našeho prostoru.

 

B. Koho posloucháme?

Jak Pavel popisuje, že se může vrátit vláda hříchu nad našimi smrtelnými těly? Poslouchejme, jsme pořád ve dvanáctém verši šesté kapitoly:

Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce;

Může toho dosáhnout tak, že nás donutí, abychom mu nejdříve naslouchali a potom ho i poslouchali. Jaké prostředky k tomu používá? Především hříšné sklony a touhy zůstávající v naší staré přirozenosti, v našich padlých tělech. Co je to sklon a co je to hříšná touha? Tak nejprve sklon.

 Nejde o vychýlení něčeho od osy pod nějakým úhlem. Třeba sklon mé ruky a těla. Jde o vnitřní tělesný sklon k něčemu zlému. Synonyma jsou náklonost, dispozice, tíhnutí, náchylnost a tendence. Pokud tedy mluvíme o hříšných sklonech naší staré přirozenosti, mluvíme o náklonosti, náchylnosti, dispozici a tíhnutí ke hříchu. A to je velmi vážné a nebezpečné pro nás. Pamatujme na Samsona. Kořeny musíme hledat v tom, co a čím jsme byli, než nás Bůh vyučil a přivedl skrze pokání ke znovuzrození. V Janovi 3, 19 čteme, že lidé si zamilovali a milují hřích, temnotu. To je stav, do kterého se rodíme a v něm žijeme, pokud nás Bůh nezachrání. A bohužel musíme si tedy uvědomit, že tato láska, minimálně její pozůstatek, tedy náchylnost a náklonost ke hříchu přetrvává v našich tělesných schránkách. Hřích je pořád pro nás přitažlivý a lákavý. Pán Ježíš mluví ke svým.

  • Lukáš 17:1 Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí.

Není možné, aby se nám pokušení vyhnula. Aby nepřišla a nepřicházela do našich životů. To je práce hříchu v nás, kdy pracuje s využitím našich hříšných sklonů. A co jsou to touhy hříšné přirozenosti, o kterých Pavel mluví v Galatským 5, 16-17?

Touha je žádost, dychtivost po něčem, silné přání něčeho. A pokud vychází z hříšných sklonů a naší hříšné přirozenosti, je také hříšná. Touha může být čistá, legitimní. Třeba touha se oženit, či vdát. Nebo touha po vzdělání. Ale ty, o kterých dnes mluvíme jsou hříšné pro svůj původ a kořeny. Poslouchejte, jak hříšné sklony probouzí hříšné touhy.

  • Jakubův 1:14-15 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

A tak si sklon, či náklonost ke hříchu představte jako strunu, nebo hudební nástroj, na který začne hrát pokušení, hříšná touha a svádí vás tak. A pokud to neutneme hned při prvním tónu, je zle. Hřích spustí z prvního tónu celou melodii, symfonii hříšné touhy, která nás opanuje. Hřích je počat, dokonán a na svých křídlech přináší smrt. Proto nás Pavel i Jakub důrazně varuje, abychom si s tím vůbec nezahrávali a pospíchali ihned při prvních náznacích a tónech ke Kristu v modlitbách a prosbách, pokud se nám nedaří pokušení rázně odmítnout.

Nesmíme ani naslouchat hříchu a pokušení. Nesmíme je pustit přes práh, a dokonce ani před práh. Když se obléhá město, vždy je vysunuta a začíná obrana již před městem. V předpolí hlavního bojiště. Tam před branami jsou první obranné linie. I když možná jen záchytné a zdržovací. Proč nesmíme absolutně nic podcenit v boji s hříchem? Ani čas, ani místo, kde začínáme boj? Ukažme si, proč je to velmi nebezpečné a vážné. Podívejme se, co je hlavním cíle hříchu. Co se mu zachtělo.

 

C. Co se zachtělo hříchu?

Apoštol Pavel píše, že hřích touží po vládě nad našimi smrtelnými těly. A tak bychom si mohli říct, že nás hřích chce prostě „jen“ sprovodit ze světa. Říkám to trochu s nadsázkou, protože i to je vážné. Ale není to hlavní cíl. Jeho dalším a vyšším cílem je zabít naši duši. A pokud dobře rozumíme evangeliu a znovuzrození, potom bychom mohli skončit konstatováním, že co se narodilo z Boha, má život věčný a ani hřích, ani smrt ho nemůže vytrhnout z Boží náruče a zabít nový, věčný život Boha.

  • Jan 10:27-30 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno."

To je pravda. Vidíte tu moc, která vás chrání? Náš Pastýř a Pán Ježíš Kristus je ten, kdo nám dává život, a to věčný život. Nikdo nás nevyrve z Jeho ruky. Zastavme se u slovesa vyrvat. Znamená to oddělit něco od něčeho. Vytrhnou to násilím a velikou silou a mocí. Není to jako kdyby Ježíš řekl, nikdo my je nevezme. To by bylo příliš slabé vyjádření. Vzít něco, uzmout něco někomu nepředpokládá vždy použití násilí a velké moci. Vyrvat ano. A půjdeme dále. Otec, který je nad všechny mocnější, nás drží v ruce a nikdo nás nevyrve z Jeho ruky. Znamená to, že nás nejdříve drží Pán Ježíš Kristus v ruce, Bůh Otec je nad Krista a drží Jeho i nás v ruce? A je to tedy jako být v nedobytném trezoru a ten je v dalším, ještě mocnějším trezoru? Už ten první trezor je nedobytný a je v mocnějším, tedy ultra nedobytném trezoru? Ano i ne! Určitou hierarchii u Otce a Syna vidíme. Ale Pán Ježíš končí slovy třicátého verše. Já a Otec jsme jedno!

Ta jistota je tedy právě v této jednotě Otce a Syna, je v jednotě trojjediného Boha. Která je nenarušitelná, neporušitelná, nezničitelná, nepohnutelná. Nikdo ji nenahlodá a nenaruší ani v jejím smýšlení a vůli. Natož aby jakákoli moc měla sílu přikročit od narušení vůle trojjediného Boha, k zabránění jejího naplnění. Nikdo nezabrání trojjedinému Bohu v Jeho myšlení, vůli a natož v konání! Bůh přísahal sám při sobě.

  • Izajáš 14:24 Hospodin zástupů přisáhl: "Jak jsem si předsevzal, tak se stane, a pro co jsem se rozhodl, to se uskuteční:

Můžeme tedy klidně spát? Ano i ne. Pokud klidně spíme, protože víme, že Bůh má vše pevně ve svých rukou, je to v pořádku a je to pro nás požehnáním tento klidný spánek. Můžeme se mu oddávat i uprostřed těžkých životních bouřích. Chce to trénink i zápas, ale jde to. Pán Ježíš nám to ukazuje, když spal na lodi uprostřed běsnícího živlu. Mt 8, 24

Pokud však chceme jako ignoranti spát ve válce s hříchem, spát tváří v tvář jeho útokům, potom je to špatně. I přesto, že nás žádný hřích a žádná jeho moc skutečně z ruky Boží nevyrve. Proč tedy na nás hřích útočí, když nový život v nás zničit nemůže?

 Protože hřích má další, mnohem vyšší a závažnější cíl. Nejen dusit a hubit nás, i naše vztahy k Bohu a lidem. Nemylme se, nejde mu na prvním místě vůbec o nás. My nejsme středem bytí a konání. Kolem nás a pro nás se planety netočí. Hřích útočí na Boha, na Jeho majestát a slávu. Uráží Jeho svatost. Tím, že usiluje o nás, dychtí zdiskreditovat a pomluvit Boha. „Podívejte se všichni na ty jeho „křesťany“. Na ty jeho „svaté“. Ať to vidí celý svět! A ty Bože?! No jen se podívej na ty své děti. Na to, jak si je prý vysvobodil z mé moci. Není to pravda Bože, jsi lhář!“

Milovaní, ďábel i hřích dobře vědí, že nás nevyrvou z ruky trojjediného Boha. Že nezruší Jeho vůli, ani skutky, Jeho lásku a věrnost. Nebuďme tedy tak zahledění do sebe a své domnělé důležitosti a sebestřednosti. Hřích na nás neútočí hlavně a jen kvůli nám.  Prioritním a nejvyšším cílem ďábla a hříchu v našit životech je urazit Boha. Znemožnit Ho a pomluvit v očích světa a všech lidí. Zdiskreditovat a pošpinit Ho. A tím zdiskreditovat a pošpinit Krista i samotné evangelium. Aby se od Něj lidé otáčeli s opovržením, jak čteme ve 2 Pt 2, 2. Když hřešíme dál, protože jsme dovolili hříchu znovu nás ovládat, potom hanobíme evangelium Boží stejně jako falešní učitelé z 2 Pt listu! A to je hlavní cíl hříchu. ďábla. Proto je to tak vážné. Proto mu nesmíme ani naslouchat a nesmíme ho nechat, aby se, byť jen přiblížil k našemu prahu.

Ř 6, 12 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce;

Odkazy: Ř 6, 12; 8, 38-39; Ga 5, 16-17; Sd 16; Lk 17, 1; Jk 1, 14-15; J 10, 27-30; Iz 14, 24; Mt 8, 24; 2 Pt 2,2;

 

III. Ani špetka kolaborace Ř 6, 13

A. Žádné pachtování a soucit s nepřítelem

Posuneme se dál do našeho druhého verše. Tam stojí následující slova.

  • Římanům 6:13 ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.

Když jsme vykládali dvanáctý verš dotkli jsme se lásky padlých lidí k temnotě, a tedy ke hříchu. Starý člověk nemohl nehřešit, protože jeho podstatou je tato láska k temnotě. Řešili jsme starou přirozenost křesťanů a naše smrtelná těla, ve kterých jsou pořád hříšné sklony, tedy náklonost, náchylnost a tíhnutí ke hříchu. Mluvili jsme tedy o tom, že hřích je pro nás mnohdy pořád přitažlivý, ale hlavně zůstává nebezpečný, protože nenávidí nás a především Boha. Proto ho nesmíme nechat ani se přiblížit na kontaktní vzdálenost, dokonce ani vzdálenost, která možná není kontaktní, ale je pro hřích lehce a rychle překonatelná. Obrana musí mít své předsunuté, opěrné a záchytné body a hlídky. Střízlivost, bdělost, moudrost. To jsou opěrné záchytné body pasivní předsunuté obrany.  Jsou to hlídky.

A potom aktivní, mohli bychom říct útočné prvky obrany vysunuté a vyslané ještě dále vpřed směrem k nepříteli. Jsou jako těžká válečná jízda, nebo úderné, dobře ozbrojené a vycvičené oddíly, které vyšleme vpřed, aby udeřili a likvidovali nepřítele ještě dříve, než se on dá do pohybu a zaútočí na nás. Jde především o modlitbu, ztišení, vděčnost a chválu. Jde o přebývání ve slově a jeho hluboké studium. Jde o aplikaci poznaného Božího slova v praxi. To jsou naše útočné a úderné oddíly.

A když založíte svou obranu na všech těchto principech. Potom tím vším se naučíte rozpoznávat jak a odkud přichází hřích a pokušení. Jakou má bojovou a dělostřeleckou přípravu. Protože on využívá stresu, únavy, nemoci, konfliktu ve vztazích, když se pohádáte. Použije váš neklid, strach a pochybnosti i vaši nevíru a zklamání. Bombarduje vás tisíci špatnými myšlenkami, aby v zápětí naoko zvolnil. A poté zaútočil plnou silou. Tyto taktiky pořád mění a kombinuje. To vše se ale naučíte dobře s předstihem rozpoznávat, reagovat na to ve víře a správným způsobem. Stojí to úsilí a čas, ale přináší to posvěcení a tím i pokoj s Bohem a čisté svědomí. V Římanům čteme, že soužení a sláva čeká na svévolníky…

  • avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Ř 2, 9-10

A ve třináctém verši 6. kap. čteme, že máme vést tento dobrý boj víry ze všech sil a všemi prostředky. Máme působit aktivně dobro. Nemáme si myslet, že nemusíme nic aktivně, ze své vůle a síly činit, že to Bůh nějak udělá za nás. Pavel dává příkaz, nemáme propůjčovat svá těla hříchu jako nástroj svévole a vzpoury. Kvůli Bohu a Pánu Ježíši Kristu. Aby nebyl uveden v hanbu a posměch nás samotných i světa, protože hříchem urážíme Jeho svatost.

 

Nýbrž máme my sami jednat jako nástroje Boží spravedlnosti, podle vůle nového stvoření, kterým jsme se stali v Ježíši Kristu!  Vůle starého člověka je naprosto hříchem zotročená a hříchu naprosto poddaná. S novým stvořením to je ale přesně naopak. Znovuzrozený člověk z celé síly své vůle touží nehřešit a touží následovat Boha! Propůjčovat sám sebe Boží spravedlnosti znamená být k tomu vždy připraven. Znamená to být Boží spravedlnosti naprosto oddán a v každý čas k dispozici. Opět na prvním místě kvůli Bohu a Pánu Ježíši Kristu. Aby byl oslaven!

Ve dvanáctém verši je důraz na nebezpečí, že opět propadneme vládě hříchu nad našimi těly. A to je úplná spoutanost a znovu otroctví, i když jen otroctví těla v tomto čase a světě. Ve třináctém verši se mluví o propůjčování našich těl hříchu. Občas, někdy, na nějakou dobu i třeba jen krátkou chvíli. V tom dvanáctém verši pro nás jsou především nebezpečné hříchy a naše hříšné sklony, které se proměňují v trvalé, silné touhy a jsou pro nás lákavé. Kdo byl spoután smilstvem, bude s tím muset válčit pořád a tvrdě.

V tom třináctém verši nám také hrozí nebezpečí z hříšných věcí, které nás lákají. Může to být touha si jen tak odskočit ze svatosti a zbožnosti na chvilku někam, kde je pro mne lákavý hřích. Jen tak si chvíli ulevit a odpočinout od toho boje. Od té tvrdé práce.  Když přeci juknu na chvilku na erotické stránky. Jednou dvakrát, několikrát do roka. Vždyť se zas ta moc nestalo ne?

Když si na chvíli ulevím od kříže, který je těžký a odskočím si zpět ke svému sobectví, budu křičet na svou ženu, na svého manžela, nebo na bratra, budu s nimi jednat povýšeně a bez úcty. Tak co? Ono se to pro jednou přeci nezblázní, ne?  Ale přidávají se k tomu ve velké míře hříchy z pragmatismu. Ze strachu z lidí a světa. Kulturně přijatelné a tolerované hříchy atd. Několik příkladů.

Pragmatismus: Jsme ve finanční tísni, tak trochu poupravím daňové přiznání, protože ten stát přeci chce pořád víc a nemá dost. Trochu si upravím pravdu, nebo zalžu, abych měl nějaký profit.

Strach z lidí a světa: Z tohoto důvodu mohu lhát. Nebo se nechám strhnout k pomluvě, abych mě kolektiv v práci přijímal a nedíval se na mne skrze prsty. Ze strachu mohu jednat agresivně, útočně a zle. To vše je hřích.

Kulturně přijatelný hřích: Film s nečistou, erotickou tématikou, je to přeci normální. Dělá to v naší západní společnosti každý.  Flirt s kolegyní, kolegou v práci, to samé. Vždyť o nic vážného nejde.  V některých kulturách je to mnohoženství, život na hromádce a tak podobně.

Ale Pavel mluví jasně. Ani propůjčit občas a na chvilku se nemáme. Ani pragmatické, kulturně přijatelné hříchy. Ani hříchy ze strachu. Prostě žádná kolaborace s nepřítelem. Ani dočasná, občasná, jenom na skok. Kolaborant nemusí vždy nepřítele milovat. Stačí přeci jen mít nějaký prospěch a něco málo získat. Ale Pavel říká buďte bdělí a bojujte, protože hřích má moc znovu spouta vaše těla, verš 12. A ve verši 13 stojí: nepropůjčujte se mu ani na okamžik, naopak v každý čas buďte připraveni vydat se Bohu ke každé službě jako nástroje spravedlnosti.

 

B. Vyjití z duchovního Egypta

Jsme přeci děti světla. Ne temnoty. Vyšli jsme z Egypta. Poslechněte Jana z jeho evangelia.

  • 1 Janův 1:5-7 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

Zde Jan nepřipouští žádné, ani chvilkové odskočení do tmy! Žádné střídání jednou světlo, pak zase tma. Neznamená to, že nepadneme, je to o postoji a směřování. O veliké touze nehřešit kvůli Pánu. Milujeme Ho přeci. Když padnu, znamená to, že poletím tryskem a jako o život v pokání ke Kristu. Proč? Znovu to zopakuji.

Protože jsme zemřeli hříchu a jeho vládě v našich životech. Protože jsme živi Bohu a Jeho spravedlnosti. Protože dvanáctý verš varuje před opětovným úplným  podlehnutím hříchu. Před návratem otroctví našich těl hříchu. A protože třináctý verš jde ještě dál a říká, ani na okamžik, ani jednou za čas nepropůjčujte své tělo hříchu a nepravosti…

  • Římanům 6:13 ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.

Všimněte si, že hříchu a nepravosti můžete jako znovuzrození křesťané propůjčit jen své tělo. A to je to, co jsem již řekl. Nad novým stvořením ve vás, hřích už moc nemá.

To nás ale nesmí vést ke zneužití Boží milosti. Nesmíme zneužívat, že hřích už nemůže opanovat vnitřního člověka, naopak to musí vést ještě k většímu úsilí o posvěcení. Protože pokud křesťan znovu vydá, byť jen své tělo do vlády hříchu. Uráží Boha, a znevažuje Ho. Je to horší, než když hříchu otročí svévolník a bezvěrec.

  • Lukáš 12:47-48 Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.

A také je to špatné proto, že by se nakonec mohlo ukázat, že jste Kristu nikdy nepatřili a jen jste si to namlouvali. A uslyšíte: „Jdi o de mne pachateli ničemností! Nikdy jsem tě neznal! Mt 7, 23;

Naproti tomu za nástroj spravedlnosti dáváte Bohu na oltář celého člověka. Sami sebe, vnitřního člověka, i své tělo. Musíme být vždy připraveni a odhodlání ke spravedlnosti, v každou vteřinu! Pokud ale jsme byli opravdu vyvedeni z duchovního Egypta, z otroctví silám temnoty. Potom musí být v našich životech vidět aktivní, usilovný zápas s hříchem, ne zneužívání milosti! Nezapomínejme, jak silně začíná šestá kapitola Římanům.

  • Římanům 6:1-2 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?

Musí být vidět svatá vůle, tedy myšlení a chtění. Musí být zapojeny svaté skutky, tedy činění. Na našem myšlení, mluvení i na našich skutcích musí být vidět veliká touha po posvěcení. Všechno, co k tomu potřebujeme nám dobrý Bůh dal. Jsme nová stvoření, máme nové srdce. Máme dar Ducha svatého i dar Duchem svatým plně vydechnutého Božího slova, Písma. 2 Tm 3, 16–17; A ve Filipským čteme.

  • Filipským 2:13 Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

 

C. Nástroje spravedlnosti nového království

Proto máme být vytrvalými a vždy připravenými nástroji v Božích rukou. Vždyť se projevila Boží milost v životě každého z nás. A proto nemáme zůstávat pozadu v tom, co my musíme dělat. Máme na základu, který dal Bůh, stavět dobré dílo. To je naprosto praktické. Nespadne to na nás z nebe. Bůh nebude to, co patří k zodpovědnosti člověka, konat za nás. Jak se domnívají mnozí křesťané a neustále straší zákonictvím. Bůh dal nově se narodit, dal a dává vzrůst novému životu v nás. Ale my musíme orat, vláčet, hnojit, sít, zalévat, okopávat. Je to i o nás, je to o naší tvrdé, vytrvalé práci. O našem plném úsilí.  1 K 3, 6-15. Tak se staneme tím, čím máme podle Ř 6, 13 být.  Poslouchejte, k čemu to povede. Staneme se nástroji Boží spravedlnosti. Jako občané Božího království budeme velvyslanci a nástroji spravedlnosti Pána Ježíše Krista na zemi.  A to má důsledky, požehnané pro nás i pro svět.  

Budete růst v poznání Pána. Budete růst v posvěcení, tedy do Jeho podoby. Každý jeden z vás bude tímto způsobem přispívat nejen k růstu vlastní víry, nejen k vlastní pevnosti a nepohnutelnosti v Kristu.

Přispějete i k tomu, aby vaše rodiny a váš domovský sbor rostli v poznání Krista a do Jeho podoby. Vaše rodiny i sbor porostou do pevnosti a nepohnutelnosti víry. Budete pravdiví v lásce:

  • Efezským 4:15-16 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

A světu prospějete tím, že ve vás a vašich životech spatři Krista a Jeho světlo. Také jako sůl budete dodávat tomuto světu chuť. Sami víte, jak je neosolené jídlo nechutné. Sůl také dobře konzervuje, a tak váš svatý způsob života přispěje k tomu, že hniloba a zkaženost hříchu nebude moci bezuzdně růst, vždyť i skrze vás koná Dílo svatý Duch Boží, který brání bezuzdné převrácenosti.

A v neposlední řadě musím prozradit něco, co sami velmi dobře víte. Váš život oslaví Ježíše Krista, dá zazářit moci a kráse evangelia. Bude oslaven Otec i Syn. Bude oslaven Bůh. A to je nejvyšší cíl, který můžeme mít a který máme.

  • Římanům 6:12-13 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.

Amen!

Odkazy: Ř 6, 13; 2, 9-10; 1 J 1, 5-7; Lk 12, 47-48; Mt 7,23; 2 Tm 3, 16-17; Fp 2, 13; 1 K 3, 6-15; Ef 4, 15-16;

Osnova kázání