Jaroslav Kernal, Kladno 20. září 2009
Dobré dopoledne milé sestry a milí bratři, přátelé, kteří jste se dnes shromáždili s Božím lidem vzdávat Pánu chválu. Jsem moc rád, že se po dlouhé době zase setkáváme. Po dlouhé době také spolu znovu otevřeme nádhernou Jakubovu epištolu. Pojďme to udělat hned a přečteme spolu prvních 13 veršů druhé kapitoly.
Než se pustíme do našeho textu, tak si připomeňme, alespoň v rychlosti ty nejdůležitější věci, jimiž jsme se zabývali v první kapitole. Trochu nám to pomůže přiblížit atmosféru textu, který jsme četli.
Jakub adresuje svůj dopis dvanácti pokolením v diaspoře, neboli v rozptýlení. Těm, kteří nežijí tam, kde je jejich vlast. Radujte se ze zkoušek - to je téma první části první kapitoly, ale předznamenává to obsah celého listu. Ve zkouškách můžeme budovat svou víru - tedy mohou ji budovat ti, kdo se
Zkoušky prověřují realitu a pravdivost našeho spasení. Ale nejenom zkoušky, ale celý způsob našeho života ukazuje na to, zda jsme zakusili zkušenost nového narození či nikoliv. Ať už je to náš postoj k hněvu, kterým spravedlnost Boží neprosadíš, nebo k Božímu Slovu:
A podle Slova také jednejte. Ve v. 25 pak mluví o dokonalém zákoně svobody, podle kterého křesťané mají jednat. Pravá zbožnost se podle Jakuba projevuje poslušností Božímu Slovu. To je téma, které dále v různých nuancích rozvíjí v celém svém listě. To je také rámec, který ohraničuje i náš dnešní text. Skutečná zbožnost se projevuje v praxi. Bude vidět na našem jednání.
Naslouchání Božímu Slovu a zvěstování Božího Slova musí jít vždycky ruku v ruce s jednáním podle tohoto Slova. Apoštol Pavel napsal:
Jakub nám pomáhá uvádět tuto naší víru do praktického života. V našem dnešním oddíle si ukážeme tři věci, v nichž se má velmi prakticky projevovat naše víra. Všechny tři se točí kolem jednoho jediného, ale v různých částech textu Jakub zdůrazňujé různé aspekty, které z našeho jednání vyplývají. Podíváme se tedy spolu na to, že se všemi lidmi máme jednat zdvořile, bez předsudků, bez stranictví, které vyplývá z vnějších věcí. Ke všem lidem musíme přistupovat milosrdně a konečně po nás Jakub žádá důslednost v tom všem.
Všechny tyto věci Jakub představuje na jednoduchém příkladu, který mluví o stranictví. Ale víra nedělá žádné rozdíly mezi lidmi. Bůh nedělá žádné rozdíly mezi lidmi a nepřátelé našeho Pána říkali:
Nemělo by to pro nás být dostatečné? Bůh nestranní osobám, náš Pán to nikdy nedělal, jak je tedy možné, že to děláme my? A musíme si přiznat, že to není problém, který by se týkal jenom církví v diaspoře v polovině prvního století, kterým Jakub napsal tento list, ale že se to týká také nás.
Každý z nás má určitou dispozici, díky níž přistupujeme jinak k lidem, kteří jsou nám z nejrůznějších důvodů sympatičtí a jinak k těm, kteří nám sympatičtí nejsou. Je to tak, že celý náš svět je na tomto principu postaven, ale Boží Slovo nám ukazuje, že tento princip je důsledkem hříchu a postoj křesťanů k ostatním lidem má být založený na úplně jiných věcech. A to je něco, co se musíme učit, protože to není vlastní naší hříšné přirozenosti, která se stále dere na povrch, a je to také něco, co nás učí Jakubv našem dnešním oddílu.
1 Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.
Než se pustíme do vlastního výkladu, tak bych se chtěl zastavit u dvou slovíček v tomto prvním verši. Musím poznamenat, že tento verš je dost obtížný, co se týče překladu. Ale myslím, že překladatelé ekumenické Bible to vyřešili z českých překladů asi nejlépe. V ekumenickém překladu totiž dobře vyniká „Pán slávy“. Je to zajímavé sousloví. Doslova je tam - Pána našeho Ježíše Krista slávy. A mnozí učenci poukazují na to, že Ježíš je tady označen jako Pán Slávy, nebo dokonce jako samotná Sláva, rozuměno Boží. To čteme o Pánu také na jiných místech Písma.
Tento druhý verš z listu Korintským si zapamatujte, protože zde uvidíme ještě další souvislosti v následujícím textu. Ježíš je Pán Slávy. Toto drobné sousloví ukazuje na to, kým Ježíš Kristus skutečně je - totiž, že je živým a pravým Bohem. Bůh říká, že všechna sláva patří jenom Jemu a že svou slávu nikomu nedá a Nový zákon nám představuje Ježíše jako Pána Slávy. A v Jakubovi je to v kontextu Boha a Otce ve v. 1,27. Mohli bychom tady zůstat - jen u tohoto sousloví, a podívat se na to, jak Jakub mluví o Bohu v celém svém listě a bylo by to nesmírně zajímavé a budující. Ale já bych chtěl dneska s vámi projít více veršů ze druhé kapitoly Jakuba a tak vás chci poprosit, abyste to udělali doma sami. V této krátké epištole je množství věcí o Bohu a v osnovách, které máte, jsou vypsané verše a je tam krátký návod, jak v tomto domácím studiu postupovat.
Druhé slovíčko, je Jakubovo oslovení - bratři moji. Jakub mnohokrát oslovuje ty, kterým píše a oslovení bratři moji, nebo milovaní bratři je v celém listu asi 15x. Ovšem najdeme i další oslovení, jak uvidíme později, jako např. proradná stvoření, hříšníci, lidé dvojí tváře, …
Zde ale čteme, bratři moji. To je základ. Všichni věřící jsou bratři. Všechna slova, která Jakub používá v prvním verši, k tomu směřují. Jsou vlastně úplně v protikladu k celkovému významu toho textu. Bratři, věřící v Ježíše Krista, Pána Slávy. Bratři - to je rodina. Věřící - to jsou lidé, kteří vložili svoji víru do dokonalého díla Ježíše Krista, Pán slávy - ten titul ukazuje na to, odkud čerpáme všechnu slávu. Ukazuje na to, že žádná sláva není z nás. Nepochází z ničeho lidského, není nijak vlastní žádnému člověku. Jakub tady hromadí tyto významy, aby nám ukázal, jaký je to protiklad s jednámím, které rozlišuje osoby na základě nějakých vnějších věcí. Jako by nás mělo bít do očí.
Víra v Ježíše Krista nemůže dělat rozdíly mezi lidmi. A všimněte si drobného detailu – za křesťanským chováním musí stát křesťanská víra. Nejde to opačně, i když to někdy může být trendem v církvi nebo ve společnosti. Ale křesťanské chování je založené na křesťanské víře, na křesťanském učení. A víra nezůstane bez skutků. Jakub to ukazuje na jednoduchých příkladech:
2 Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech.
První příklad se týká dvou mužů, kteří přijdou do shromáždění. Jakub tady předkládá sice hypotetickou, nicméně reálnou situaci. Asi nepopisuje nic konkrétního, ale je to příklad, který může kdykoliv nastat. Dva různí lidé přicházejí do shromáždění. Je zde patrný značný rozdíl mezi oběma muži. Ten první je bohatý – má zlatý prsten a nádherné šaty. Vypadá to, že tento muž není členem místního sboru, ale spíš se přišel podívat. Mimochodem Jakub tady používá pro slovo shromáždění řecké synagoga, což může obecně znamenat jakékoliv shromáždění. My ale víme, že Jakub píše křesťanům, církvi:
Takže slovo synagoga použité ve druhé kapitole bude asi trochu více vypovídat o původu čtenářů, než o typu shromáždění. Zdá se tedy, že se jednalo o křesťany ze židů a odkazuje to na jejich pravidelné shromáždění, bohoslužbu.
Do tohoto shromáždění přijde bohatý muž. A přijde také chudák v ošumělých šatech. A nebo jak překládají B21 ve špinavých hadrech. Také vypadá jako člověk, který není členem tohoto místního sboru. Mohli bychom si to přiblížit tak, že si místo těchto dvou mužů představíme například primátora města nebo starostu na straně jedné a někoho, koho vůbec neznáme, ale kdo vypadá tak obyčejně, trochu ošuntěle a neupraveně na straně druhé. Jaký bude náš postoj k těmto dvěma lidem?
3 A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě," kdežto chudému řeknete: "Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem."
Jakub píše křesťanům ze židů. Pamatujete na farizeje a zákoníky – co jim říkal Ježíš?
Přední čestná místa – to bylo něco pro ně – oni to milovali. Ale je celá řada křesťanů, kteří dělají totéž. Ženou se za stejnými věcmi – a bylo to tak mezi prvními čtenáři tohoto listu (viz Jk 3,1).
Ale nakonec nejde o tato místa – daleko více jde o postoj lidí, kteří by takto chtěli přistupovat k druhým. Na základě čeho přistupujeme k lidem? Díváme se především na vnější věci? S tím je spojená celá řada různých nebezpečí. Může to být pokrytectví, kterým takové jednání je a které vede k zatvrzelosti lidského srdce. Mohou to být sobecké a zištné motivy, které se snadno za takovým jednáním mohou skrývat – tady je někdo, kdo něco znamená, kdo mi může pomoci, kdo může udělat něco víc pro evangelium než já, skrze koho se jako sbor můžeme někam dostat, … Naše společnost je plná takových kamarádšoftů a různému nadbíhání, podlézání a šplhání. A nejinak tomu bylo ve společnosti prvního století. Proto Jakub tolik varuje před tímto jednáním.
4 Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?
Jakub tady pokládá otázku, která v řečtině vyžaduje kladnou odpověď. Jinými slovy říká: děláte rozdíly, stali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně. Přistupujete k druhým s předsudky, díváte se na ně brýlemi vnějších věcí, ale zapomínáte na to, že Bůh se dívá k srdci. Moji milí, musíme si přiznat, že to je velmi rozšířený a často se dotýká také nás samotných.
Toto jednání může mít mnoho různých podob a ve všech je rozšířeno v naší zemi. Může jít o předsudky rasové, které se v naší zemi týkají především Romů a neromů. Může se jednat o předsudky finanční, kdy na bohaté nahlížíme jinak než na chudé – a může jít o ten pohled, kdy bohatí jsou ti, kdo něco znamenají, nebo o obrácený pohled, který je také velmi rozšířený v naší zemi, totiž že bohatí jsou všichni zloději a dospěli ke svému bohatství nepoctivě a je třeba jim toto bohatství přinejmenším pořádně zdanit, ne-li jim ho přímo sebrat.
Ale předsudky a s nimi spojené postoje k lidem mohou být také sociální a týkají se různého vzdělání, zařazení, práce (někdo je jen „obyčejný“ dělník, zatímco jiný učí na univerzitě, někdo je podnikatel, zatímco jiný je státní úředník a žije ze státního platu vybraného na daních, někdo má tituly vepředu i vzadu – před i za jménem, jiný je „jen“ středoškolák nebo „jen“ vyučený).
A také to mohou být předsudky náboženské, které se projevují nejvíce v kontrastu sekulární společnosti vůči věřícím, kdy atisté pohrdají věřícími (ale může to snadno být i naopak) nebo se to může projevovat také mezi věřícími (tamti věří špatně a tak je házíme do jednoho pytle podle jejich denominační nebo náboženské nálepky – a může jít o naše postoje k muslimům, jehovistům, katolíkům, a nakonec každému, kdo věří jinak než my).
Ale Boží Slovo nás ústy Jakuba varuje před takovým jednáním a ukazuje na to, že to je hřích. A vede nás k tomu, abychom s druhými jednali úplně jinak – s veškerým milosrdenstvím:
5 Poslyšte, moji milovaní bratří:
To je druhý bod našeho textu – buďte milosrdní ke všem. Od napomenutí přechází Jakub k prosbě:
Poslouchejte, prosím, moji milovaní bratři. Vyslechněte mě.
Na těchto verších můžeme vidět, co to znamená opravdová křesťanská láska. Jakub miluje své bratry v Kristu. Ale to vůbec neznamená, že by se nějak zdráhal mluvit s nimi o něčem vážnějším. Je to přesně naopak – protože je miluje, jsou to milovaní bratří, tak je ochoten a schopen ukázat na jejich hřích, jasně ho pojmenovat a ukázat jim důsledky jejich hříchu. Nechce, aby nadále pokračovali v tomto hříchu, ale chce, aby dělali radost Bohu.
5 Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?
Jakub nás vrací k chudému a bohatému muži ze začátku kapitoly a také do začátku první kapitoly:
Jakubův 1:9-11 Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své ponížení - vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své.
Všimněte si dobře toho, co dělá Jakub v našem textu: ukazuje nám znovu dvě rozdílné věci – poukazuje na to, jaký je rozdíl mezi tím, když si vybírají lidé (bohatého muže se zlatým prstenem) a když si vybírá Bůh. Jakub svým čtenářům v rychlém sledu pokládá celkem čtyři otázky, a všechny čtyři předpokládají kladnou odpověď.
6-7 Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?
Jakub zjevně chce, aby jeho čtenáři souhlasili s tezemi, které stojí za těmito otázkami a tak si uvědomili, že když dělají rozdíly mezi lidmi, tak je to neospravedlnitelné. U těchto otázek se musíme na okamžik zastavit, abychom se nedopustili nějakého jiného zkreslení Boží milosti – opačného než se dopouštěli adresáti Jakubova listu. Opravdu Bůh vyvolil chudáky tohoto světa? Co to vlastně znamená? Tato slova nás odkazují do evangelií ke slovům Pána Ježíše Krista:
Potřebujeme dobře porozumět těmto slovům, abychom se nedopouštěli upředňostňování osob,
jak před ním varuje Jakub. Myslím, že následující text dobře vysvětluje Ježíšova slova:
Musíme se ujistit, že chápeme skutečnost, že Bůh nikomu nestraní, ale všechno, co dělá, dělá ke své slávě. Bůh se nedívá na národnost, barvu pleti, jazyk nebo cokoliv podobného:
Bůh nikomu nestranní, ale z každého, kdo v něho věří, dělá své milované dítě. Páni i jejich otroci, chudí i bohatí, mocní i bezmocní v tomto světě – lidé ze všech těchto skupin budou oslavovat Boha v Jeho království a stejně tak lidé ze všech těchto skupin odmítají vzdát Pánu čest a žijí ve vzpouře proti Bohu a jejich údělem bude věčné zahynutí.
Všimněte si, že Bůh zaslibuje své království těm, kdo ho milují – nikoliv těm, kdo milují tento svět a jeho slávu nebo bohatství. Mimochodem to je moc krásná charakteristika křesťanů – ti, kdo milují Boha.
Byli to mocní tohoto světa, kteří ukřižovali našeho Pána:
Náš Pán, Ježíš Kristus nebral ohled na osoby, nikomu nestranil. Ale zakusil stranictví a odsouzení ze strany bohatých na tomto světě na vlastní kůži. On byl ten, kdo byl odmítán, On byl ten, kdo byl pohrdán, bičován, popliván, odsouzen a ukřižován. Pán Slávy se stal tím nejchudším, abychom jeho chudobou mohli zbohatnout a získat věčný život.
Když Jakub mluví o odsouzení ze strany bohatých, tak možná naráží na nějaký tehdy známý případ, kdy se někdo bohatý soudil s chudým a s pohrdáním mluvil o jménu Páně. A znovu to vztahuje k jednání křesťanů a přijímání osob. Ukazuje na to, že hlavním motivem i projevem našeho jednání musí být láska – ti, kdo milují Boha, ale také ti, kdo mají lásku jedni k druhým:
8 Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: `Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,´ dobře činíte.
Dokonalý zákon svobody v první kapitole, královský zákon ve druhé.
Ke každému přistupujte s láskou, s jakou Bůh přistoupil k vám. To je dobré, říká Jakub.
9 Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení.
Jakub jasně ukazuje, že jakékoliv stranictví, či předsudky, jsou hříchem. A hřích nemá místo v životě křesťana. A to je něco, co nás vede k závěrečnému bodu našeho textu. Život, který je důsledný v milosti a v lásce ke druhým. To je život podle královského zákona – vždyť nám ho dal sám Král – Pán Slávy, Ježíš Kristus. A takový život můžeme žít jedině ve víře v Pána Slávy.
10 Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.
Překročení jediného bodu zákona znamená překročení všech. Když udělám čáru na zemi, za kterou nesmím, ale já za ní strčím špičku boty, tak je to stejné, jako kdybych se za ní postavil celý. Je to podobné, jako kdybyste zde měli kabel s vysokým napětím - bude nějaký rozdíl mezi tím, když se ho jenom zlehka dotknu, nebo se na něj celou vahou zavěsím? Nebude! V obou případech mě to zabije.
Každý hřích přináší smrt. Malý nebo velký. Obojí je namířeno proti svatému Bohu.
11 Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš,´ řekl také: `Nezabiješ.´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.
Jakub nám tady ukazuje na to, jak absurdní je nedůsledná poslušnost. Ono cokoliv, co je nedůsledné, je nakonec absurdní. Proto musíme dávat dobrý pozor na své jednání, ale také na své mluvení a na své učení, abychom nebyli nedůslední. To je něco, v čem velmi nutně potřebujeme růst.
Jak uvidíme v dalším textu příště, víra bez skutků, víra, která nejde ruku v ruce s životem, je mrtvá.
Pán Ježíš říká, že nejde sedět na dvou židlích, nejde sloužit dvěma pánům, nejde dlouhodobě žít rozpolceným životem. To prostě není udržitelné. A rozhodně to není přijatelné pro Boha.
12-13 Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.
Absolutní poslušnost je klíčem. Absolutní poslušnost zákonu lásky. Absolutní poslušnost v následování našeho Pána. Absolutní poslušnost a podřizování se Jeho Slovu.
Jakub zakončuje tuto pasáž Božím soudem. Mluví k milovaným bratřím a říká jim, že budou souzeni – zákonem svobody, který nás učí milovat. Prokazovat milosrdenství a dávat ho až do krajnosti. Náš Pán ho prokázal svým křížem – v poslušnosti šel až na smrt. A na kříži volal po odpuštění těm, kdo ho ukřižovali. To je milosrdenství. To je důsledné jednání podle zákona lásky. Na Božím soudu není milosrdenství pro ty, kdo neprokazují milosrdenství, jejichž víra je mrtvá.
Jakub nám představuje křesťanský život, který se nedá žít. To, co jsme dnes viděli, není reálné dělat z vlastních sil. Nikdo takto nedokáže žít. Kromě jediného – Ježíše Krista. Tohle je křesťanský život, který není nijak snadný, ale který je velmi jednoduchý – jestliže věříte v našeho Pána Ježíše Krista (v. 1).
Dovolte mi několik myšlenek na závěr. Jakub před námi otevírá řadu věcí a možná nám přináší více otázek než odpovědí. Je celá řada věcí, kterých jsme se vůbec nedotkli, které ale musíme také v souvislosti s tímto textem řešit. Kdo je chudý? Kdo je chudý v naší společnosti? Kdo je bohatý? Jak to všechno souvisí se sociální angažovaností církve? Co s lidmi, kteří zneužívají naší ochotu pomoci? Co s těmi, kdo nechtějí pomoci? V jakých případech naopak musíme dělat rozdíly mezi lidmi? A na jakých základech?
Viděli jsme, že Bůh stvořil každého člověka ke svému obrazu. Před Bohem jsme si všichni rovni – všichni jsme hříšníci, kteří potřebují Boží milost. Narodili jsme se, aniž jsme se o to mohli nějak zasadit a neměli jsme vůbec nic, když jsme přišli na svět. A úplně stejně z tohoto světa odejdeme – nic si nevezme s sebou a nevíme dne ani hodiny, kdy nás Pán odvolá. Bohu nemůžeme nic dát. Jednak proto, že se nenechá uplatit, ale také proto, že nemáme nic, co bychom od Něj nedostali.
Proto musíme vidět, že stranictví je hřích. Přistupovat k lidem na základě nějakých vnějších rozdílů je špatné. Jestliže víme, jaký je náš skutečný stav před Bohem, tak nemůžeme dělat žádné rozdíly. A pokud je děláme, tak to většinou ukazuje na nějaké špatné motivy, které jsou v pozadí. Když to děláme, tak vynášíme soud nad druhými - soud na základě toho, co je vnější, zjevné, ale nijak neposuzujeme jejich srdce. Ale Bůh se dívá na srdce! Takové jednání nás snadno může vést k tomu, že budeme stranit Božím nepřátelům, protože stranictví - stejně jako každý hřích - zaslepuje. A tato zaslepenost vede k tomu, že nejsme ochotní vidět, že v církvích tvoří většinu ti, kdo jsou chudí v tomto světě.
A konečně musíme mít na paměti, že stranictví je hřích, který je jasně popsán v Božím Slově, takže pokud se ho dopouštíme, jdeme přímo proti Božímu Slovu, znevažujeme Boha a ničíme Kristovu církev, která je spojena pouty lásky. Je to nemilosrdné jednání, které neobstojí na Božím soudu.
Dávejme dobrý pozor, abychom nebyli jako církev v Laodikeji, která musela slyšet toto slovo:
A pokud vás Boží Slovo usvědčuje, tak jediné, co musíme udělat je dále v tomto textu:
Pojďme k našemu Pánu. On, který byl bohatý se, pro nás stal chudým, abychom zbohatli ve víře. Jenom u Něj je skutečný poklad. Jen u něj je milost, milosrdenství i dokonalost, kterou tolik potřebujeme. Pojďme k Němu, chvalme Ho, pokořme se před Ním a prosme Ho, aby dával růst naší lásce k Němu, abychom mohli být nazýváni těmi, kdo skutečně milují Pána. Amen.
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
