Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. května 2011
Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Tak se znovu scházíme nad Božím slovem a otevíráme opět Lukášovo evangelium. Dostali jsme se do poslední kapitoly. Urazili jsme dlouhou cestu od začátku Lukášova evangelia a celou dobu jsme se mohli dívat na našeho Spasitele a Pána, na Ježíše Krista. Ale dneska se naučíme jednu z nejdůležitějších věcí z celého Lukášova evangelia – ukážeme si, že nejenom Lukáš nebo ostatní evangelia mluví o Kristu, ale uvidíme, že Kristus je hlavní postavou celého Písma – od Mojžíše po Jana, od Genesis po Zjevení.
Budeme nyní číst z Lk 24,13-27.
V prvních verších našeho oddílu nás Lukáš uvádí do nové situace.
Luk 24:13-14 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
Dva z učedníků jdou z Jeruzaléma do nedaleké vesnice. Nejsou to dva z apoštolů, ale jsou to někteří další Ježíšovi učedníci. Mimochodem – to nám ukazuje, že Ježíše nenásledovalo jenom jeho dvanáct apoštolů, ale také celá řada dalších lidí. O těchto dvou učednících nevíme nic bližšího. Víme, že jeden z nich se jmenoval Kleofáš (v. 18) a také víme, že u kříže byla mezi mnoha jinými ženami také Marie Kleofášova (J 19,25), takže by mohlo být docela možné, že tito dva učedníci byli manželé – Kleofáš a Marie, ale s jistotou to říci nemůžeme a kromě této drobné souvislosti zde není už nic jiného, co nás k tomu mohlo dovést.
Tito dva šli do vesnice jménem Emaus, která je – podle doslovného znění textu – 60 stadií od Jeruzaléma. Římské stadium je 184 m, takže to byla asi tříhodinová cesta. Tito dva učedníci po cestě rozmlouvali o všem, co se stalo. Jak uvidíme dále v našem textu, tak byli plni zármutku a bolesti, ale přesto nelitovali jeden druhého, ale rozmlouvali o Božích věcech. Ukazuje to na jejich věrnost Božímu slovu:
Učedníci šli svou cestou a rozmlouvali o Božích věcech. Jejich mysl plná toho, co se událo a možná se nějak pokoušeli spojit tyto události s tím, co říká Boží slovo. Ale jejich oči i jejich mysl byli v tuto chvíli slepé, zaslepené.
Lukáš 24:15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
Učedníci probírali události ze všech stran. A najednou se k nim na cestě někdo připojil a šel s nimi. Neznámý pocestný jenom naslouchal, o čem spolu mluví. Tím, kdo se k nim připojil, byl sám Ježíš. Je to úžasné, když se nad tím trochu více zamyslíme – dva smutní poutníci, učedníci ukřižovaného Ježíše jdou z Jeruzaléma a v řeči probírají, co se stalo. A Ježíš jde s nimi a poslouchá je. Úplně stejně chodí Ježíš také s námi a poslouchá naše rozhovory, když jdeme svou cestou.
Možná si vzpomenete, jak jsme už v Lukášovi viděli, jak se Ježíš dívá – v Lk 21,1-4 byl Ježíš na nádvoří pokladnic v chrámu a díval se, jak lidé dávají na Boží dílo. Také dnes se Ježíš dívá. Nyní čteme o tom, že Ježíš také poslouchá. I dnes poslouchá. Když jdeme svou cestou, když se bavíme s přáteli, když se zastavíme na kus řeči – Ježíš se dívá a Ježíš poslouchá.
A stejně jako tenkrát, tak také dnes mívají někdy jeho učedníci zaslepené oči, takže nemohou poznat, že Ježíš je s nimi.
Lukáš 24:16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
Jejich oči byly jako zavřené. Tady vidíme velikost Boží moci a milosti. Přestože měli Ježíše přímo před sebou, tak ho nepoznali. Marek nám dává vysvětlení:
Jak se zdá, tak jejich očím bylo zabráněno Ježíše poznat a kromě toho vypadal Ježíš také trochu jinak, než jak ho učedníci znali. Nemyslím si ale, že by Pán byl úplně jiný, protože na konci cesty:
Pán asi vypadal trochu jinak – Marie Magdaléna ho nepoznala:
Myslela si, že Ježíš je zahradník, který schoval tělo položené do hrobu. Ale i později, když už se učedníci několikrát setkali se vzkříšeným Kristem, tak čteme:
A jak v případě Marie, tak i v případě učedníků, to byla Pánova slova, která jim otevřela oči, takže Ježíše poznali. Je to Boží dílo, kdy Duch svatý otevírá lidem oči, kdy jim dává nové narození, aby mohli poznat Pána Ježíše Krista. Dokud k tomu nedojde, tak se potácíme v temnotě:
Musíme se modlit, aby Bůh sám otevíral lidem oči – jako v případě otrokyně Hagary (Gn 21,19), nebo v případě Elíšova mládence (2 Kr 6,20), nebo jako když Ježíš otevíral fyzické oči slepým. Je to jen Bůh, kdo otevírá oči, jak vidíme v tomto příběhu, mysl, jak uvidíme ještě dále v této kapitole i srdce:
Ale netýká se to jenom nevěřících lidí – i křesťané potřebují, aby jim Pán otvíral oči. A také my si musíme přižnat, že jsme těmi, kdo zoufale nutně potřebují Boží milost – aby se Pán nad námi slitoval a otevřel také naše oči – poslechněme si modlitbu, kterou se modlil apoštol Pavel za církev:
Moji milí, jestliže chcete znát Pána Ježíše Krista i Jeho velikost a slávu, jestliže chcete rozumět bohatství, které nám dává ve svém lidu, v církvi, potom musíme horlivě volat, aby nám otevřel oči a my už nebyli dále slepí, v temnotě, tápající, zoufalí, bezradní a nemoudří. Potřebujeme světlo Ducha svatého, abychom doopravdy viděli. Jinak budeme jako oni dva učedníci na cestě do Emaus:
Učedníci šli s Ježíšem, ale nevěděli o tom – to je smutné následování Pána. Tak trochu zoufalé, plné zármutku, bez naděje a bez jakékoliv radosti. Jejich oči byly drženy, jak říká doslovný překlad, takže Pána nepoznali. Jistě zde byla i celá řada dalších věcí, které učedníkům zabránily poznat Pána. Jednou z těch věcí byl také jejich zármutek. Zármutek, který nám často brání vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, vidět realitu. Zármutek, který sklíčí naše srdce, takže jsme vyprahlí, bez víry, jenom tak mechanicky jdeme dál a vůbec nevnímáme, že se k nám připojil sám Pán. Teprve Pánova otázka tyto zarmoucené učedníky vytrhuje z jejich sklíčenosti.
Lukáš 24:17 Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku.
Ježíš chvíli poslouchal a potom se zapojuje do rozhovoru. O čem rozmlouváte? Ta otázka je zastihla jako blesk. Byli tak plní všech těch událostí, byli tolik naplněni bolestí ze ztráty, zármutkem a zklamáním, že v úžasu zůstali stát. Naprosto je to překvapilo. Jejich úžas a zármutek nám ale také ukazuje, že ačkoliv jsou nyní vyprahlí a bez naděje, tak je proto, že Pána Ježíše velmi milovali.
Ježíš během své služby často používal otázky – aby zastavil, překvapil, přivedl k zamyšlení, aby otevřel nové obzory nebo dokonce aby umlčel protivníky – vzpomínáte?
Jeho protivníci na to nedokázali odpovědět. Čí obraz je na denáru? Nebo když se ptal učedníků:
A potom jim položil ještě jinou otázku – za koho mne pokládáte vy? Tak je tomu i nyní – znovu se Ježíš ptá – o čem to spolu rozmlouváte? A oni zůstávají v úžasu stát:
Lukáš 24:18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"
Kleofáš zareagoval na Pánovu otázku – a reaguje stejně, jako často reagujeme my. Jako kdyby se ptal: kde jsi, člověče, byl poslední tři dny? Spadl jsi z nebe? Nebo jsi vylezl z nějaké jeskyně? – ALE – Koho to mají před sebou? Ježíše! Toho, který byl před třemi dny ukřižován, zemřel a byl pohřben do hrobu ve skále, do jeskyně. Toho, který sestoupil z nebe a stal se člověkem:
Znovu vidíme – jako už několikrát předtím, že ukřižování nebylo něčím, co by se odehrálo někde v ústraní, tajně, ale bylo to všem na očích, veřejně. Podobobně když apoštol Pavel vydává svědectví
před králem Agrippou, tak mu říká v podstatě stejná slova:
Učedníci na cestě do Emaus byli překvapeni neznalostí poutníka, který se k nim na cestě připojil. „Ty nevíš, co se stalo?“ – V jejich ústech je to otázka, ale často je to ještě mnohem více výčitka, kterou my lidé směřujeme k Pánu Bohu. Je to přesně otázka zarmoucených a zklamaných srdcí, které svýma zaslepenýma očima nevidí Pána, který je doprovází na cestě. Tak dobře to znám z vlastního života: Bože ty vůbec nechápeš, co se stalo! A jsem jako tito učedníci – před nimi je sám Pán a naslouchá.
Také k nám přichází a naslouchá. Je to zvláštní – On je Pán. On je Bůh, Stvořitel nebe i země - a přitom přichází k učedníkům a naslouchá. Jde mlčky spolu s námi a chce znát naše nitro. Chce znát naše bolesti a naše starosti. Ne že by o nich nevěděl nebo je neznal, ale chce, abychom mu je sami řekli, abychom mu vylili své srdce – to zármutkem zlomené srdce.
Záleží mu na vás – to je Boží láska k nám, moji milí. Bůh, který stvořil celý svět, se zajímá o naše „malé“ starosti, naše trápení a chce, abychom je vložili na Něj. Proto bychom neměli váhat, ale spěchat ke svému Spasiteli a vylít své srdce před Ním.
Náš Pán k nám přichází, když si myslíme, že jsme úplně sami, když jsou naše srdce naplněná bolestí, zármutkem, trápením, když máme pocit, že jsme v úplné tmě a zůstali jsme na všechno sami. V takových chvílích bývá Pán velmi blízko, často stojí vedle nás, jde s námi a naslouchá. A v příhodný čas přijde se svou otázkou, která obvykle odhalí jádro celého problému. Podívejme se na to, jak to bylo s těmito dvěma zarmoucenými učedníky na cestě do Emaus:
Ježíš zastavil učedníky svou otázkou. Byli překvapeni, zaraženi, šokováni. Byli zcela pohlceni svým zármutkem a svou bolestí, uzavřeni ve svém vlastním světě, takže si ani nevšimli, že mluví se svým milovaným Ježíšem. Pán je svou otázkou zaskočil, a když vyjádřili svůj údiv nad tím, že snad vůbec nic z toho, co se stalo, neví, tak pokračuje další otázkou.
Lukáš 24:19-20 On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
Ježíš je dobrý pastýř. Ten nejlepší pastýř, jakého si můžeme přát. Nechce zůstat na povrchu, ale vede své učedníky k jádru problému. Mohlo by se skoro zdát, že se Pán chová jako ignorant, ale tak to není – jak uvidíme za chvíli. Svojí otázkou chce přimět učedníky k tomu, aby více přemýšleli nad tím, co se vlastně stalo. Nechává je tedy vyprávět o všem, co se stalo – ačkoliv to všechno věděl, protože On sám byl tím hlavním aktérem. Podívejte se, jak je Pán s námi trpělivý, když mu stále dokola říkáme, co se stalo nebo co se děje, ačkoliv On to velmi dobře ví. I zde učedníci vyprávějí.
Všimněte si, jak identifikují Ježíše – je to Ježíš Nazaretský. Je to ten prorok z Nazaretu. Chtějí, aby pocestnému bylo naprosto jasné, koho mají na mysli. To nebyl jen tak nějaký Ježíš, ale Ježíš Nazaretský. Ten, který přišel z Galileje. A tohoto Ježíše označují jako proroka, který byl mocný slovem i skutkem – a to jak před Bohem, tak také přede všemi lidmi. Znovu je tady ten důraz na to, že se věci neudály někde tajně, v ústraní, ale že se vše dělo veřejně, otevřeně.
Ježíš byl ten prorok, který naplnil Starý zákon – to zatím učedníkům unikalo, ale měli dobrý směr. Mimochodem – to také ukazuje na to, jakým směrem se pravděpodobně ubírala jejich diskuze po cestě do Emaus. Jistě probírali texty ze Starého zákona a snažili se je nějak skloubit se všemi událostmi, které se staly. Viděli v Ježíšovi velkého proroka – možná dokonce toho, kterého zaslíbil Mojžíš. Proroka s mocným vyučováním, který se prokazuje mocnými skutky:
Potom, co Ježíš vzkřísil mrtvého syna vdovy z Naim, tak čteme:
Lidé se dívali na Ježíše jako na proroka – a někteří také jako na Mesiáše, Krále, který vykoupí svůj lid. Ale když byl ukřižován, tak to pro mnohé znamenalo zklamání. Někteří – jako byl Josef z Arimatie nebo Nikodém, byli povzbuzeni Kristovým ukřižováním k víře a k veřejnému vyznání Krista, jiní – jako tito dva učedníci, začali naopak ztrácet víru v to, že Ježíš by je mohl zachránit:
Lk 24:21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
Doufali, že Ježíš je ten zaslíbený prorok, ale najednou jsou plní pochybností. Velekněží a členové rady ho nechali ukřižovat a On se nijak nebránil. Šel jako beránek vedený na porážku. Učedníci prožili veliké zklamání a ztrátu. A dokonce odkazují na to, že je to už tři dny, co se to stalo. Jako kdyby zapomněli na Pánova slova, která slyšeli tolikrát:
Lukáš ale také píše, že:
Jejich oči byly zakryty. Proto nyní naříkají – už je to třetí den, co se to stalo. Jako kdyby říkali – už jsme ztratili veškerou naději, že Ježíš je ten zaslíbený Mesiáš. Doufali jsme, že vykoupí Izrael, ale nic se nestalo. A už to je tři dny. Učedníci jsou plní skepse, beznaděje, nevěry.
Čím déle Kleofáš mluví, tím více sám sebe i svého přítele (svou manželku?) usvědčuje z nevěry.
Lukáš 24:22-23 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
Kleofáš mluví o ohromení. Mluví o jiném šoku, který zakusili – již slyšeli svědectví žen, které se vrátily od prázdného hrobu, kde se setkaly s anděly. Pamatuje, co jim tito andělé řekli?
Již je to třetí den, co se to stalo! Učedníci byli zaslepeni vlastní nevěrou, a proto byly jejich oči drženy, aby nepoznali Ježíše.
Ježíš jim řekl své svědectví, mluvil s učedníky mnohokrát o tom, co se stane v Jeruzalémě a o tom, že třetího dne vstane. Učedníci mu věřili, že to ten zaslíbený Mesiáš, ale v okamžiku, kdy se situace přestala vyvíjet podle jejich představ, tak jejich víra byla ta tam. Marné bylo potom svědectví žen, které našly prázdný hrob i svědectví andělů, kteří dosvědčovali, že Ježíš žije.
Víte, oni milovali Pána. Oni byli ti, kdo s Ježíšem zůstali až do konce. Když ho všichni opustili, tak oni zůstali. Byli mu oddaní, byli mu věrní, ale přišla chvíle, kdy se věci děly jinak, než si představovali a oni se přes to nedokázali dostat. To nebyli žádní pohané, žádní neznabozi nebo rouhači – to byli Kristovi věrní přátelé. Přesto byli v tuto chvíli plní nevěry a skepse.
Milé sestry, milí bratři, nepřipomíná vám to něco? Kolikrát jsme jako tito učedníci! ___ Plní beznaděje, nevěry, zármutku, nepochopení. I v našich životech dochází k takovým situacím, kdy si myslíme, že všechno je špatně. A často uvízneme na takovém místě jako loď na mělčině a nejsme schopni ani se nemůžeme hnout z místa. Zafixujeme se na nějaké řešení nebo na lidi, situace, prostředky a nejsme schopní vidět řešení – mimochodem vždycky je to nejlepší řešení, které má pro nás připravené náš Pán. Nejsme schopní ho v důvěře následovat. Milujeme ho, chceme být věrní, ale nějak se točíme v kruhu a nedokážeme se odrazit, otevřít oči a prohlédnout.
Podívejte se na tyto dva učedníky: Oni měli svou vlastní představu o Ježíši, měli svou představu o tom, jak by měl jednat a co by měl dělat. Jaké větší důkazy by ale chtěli vidět?
Lk 24:24 Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."
Oni dokonce odkazují na svědectví Petra a Jana, kteří utíkali k prázdnému hrobu, aby se přesvědčili, že to je tak, jak říkají ženy. Ani tito dva muži ale neuvěřili, dokud se nesetkali se vzkříšeným Pánem. Možná s ním dokonce mluvili, ale považovali ho za zahradníka jako Marie Magdaléna nebo za pocestného jako naši dva učedníci na cestě do Emaus. Jejich oči zůstaly zavřené.
Tito učedníci viděli mnoho věcí, celou řadu dalších měli před očima. Přesto jejich víra zůstala někde na bodu mrazu a nebyli schopní se dostat dál. Často je to tak, že se velmi snadno vzdálíme od Pána, snadno naše víra ochabne a naše láska vychladne, ale jenom pomalu a těžko se to vrací zpátky. Když loď na moři unese proud, tak to může být často otázka jenom několika málo hodin, kdy se loď dostane úplně mimo svou trasu a daleko od běžných lodních tratí. Aby se dostala zpátky, tak musí bojovat jak s proudem, tak se vzdáleností, kterou za dobu nepozornosti urazila. A stejné je to i v našem životě s Pánem – myslíme si, že se nic neděje, že si prostě dáme chvilku pauzu, ale nic takového není. Buď kráčíme s Pánem a přibližujeme se k němu, nebo se přibližujeme ke světu a necháváme se unášet proudem – a to znamená, že se vzdalujeme od Pána. Vrátit se zpátky bývá potom daleko těžší, náročnější a zdlouhavější a často je urputný boj, kdy se musíme pokořovat pod mocnou ruku Páně.
Učedníci viděli mnoho věcí, ale Boží slovo nám říká:
Učedníci se museli vrátit k zaslíbením Božího slova – a to je přesně to, co s nimi dělá Ježíš.
Lukáš 24:25-26 A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
Ježíš napomíná své učedníky a kárá je. Co je důvodem? Jejich nechápavost a nevěra. Nevěřili Božímu slovu. Oni ho poslouchali, oni ho četli, oni se o něm bavili – ale oni mu nevěřili. Proto je musí Ježíš napomenout. Je to tak těžké? To je Pánova otázka.
Ježíš klade důraz na dvě věci – uvěřit a muset. Je tak těžké uvěřit? To je první Pánův důraz. A druhý s ním souvisí – Kristus musel trpět a vejít do slávy. Bylo to naprosto nezbytné, protože tak o tom mluvili proroci.
Problém učedníků a mnoha dalších lidí byl v tom, že očekávali jenom slavnou vládu Mesiáše. Vítali Pána jako krále, když vjížděl do Jeruzaléma. Pokládali své pláště na zem na znamení úcty a volali:
Rozhodně nebyli připravení přijmout slova proroka Izajáše o služebníku, který bude trpět a tak vykoupí Izrael. Jejich představy se diametrálně lišily od Božího plánu, jak ho Bůh nechal zapsat ve svém Slově. Proto volá Ježíš své učedníku k tomu, aby se vrátili k prorokům. Je to pro vás tak těžké věřit Božímu slovu? Nebo si chcete vybírat jenom to, co se vám líbí?
Ježíš stále ukazoval lidem a především svým učedníkům, kým skutečně je, ukazoval jim to vším, co dělal a vším, co učil. A to všechno mohli lidé vidět v celém Starém zákoně. Od první zmínky o Mesiáši, o tom, který přijde zachránit, bylo jasné, že bude muset trpět:
To je první evangelium, které dostali první lidé – Adam s Evou. V den, kdy zhřešili a byli vyhnáni z Ráje, jim Bůh dal evangelium, v němž zaslíbil Spasitele – Spasitele, který bude trpět. Znovu a znovu to Bůh ukazoval svému lidu – vzpomeňme na to, jak Abraham obětoval svého syna Izáka. Vzpomeňte na zaslíbení proroka Izajáše o trpícím služebníkovi – dlouhé pasáže v prorocích.
To je evangelium, které bylo přítomné v Písmech Starého zákona a které Pán svým učedníkům vykládal. Evangelium, které je přijímáno vírou a vede k víře. Pán Ježíš buduje víru svých učedníků Božím slovem – a to je ten nejlepší způsob, jak může růst naše víra. Když jsme smutní, zarmoucení jako tito dva učedníci na cestě do Emaus, když jsme bez naděje, když se cítíme opuštění, v temnotě, když máme pocit, že všechno skončilo a my už nemáme jít sílu dál, tak, milé sestry a milí bratři, musíme jít do Božího slova.
Boží slovo nám dává naději, povzbuzuje nás ve víře, dává nám světlo a poučení, usměrňuje nás, takže znovu vidíme Pána Ježíše Krista a jeho lásku k nám.
Podívejte se do posledního verše našeho oddílu na to, co dělá Pán:
Lukáš 24:27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
Ježíš otevřel Boží slovo – obrazně řečeno, protože s sebou pravděpodobně neměl hromadu svitků, ale rozhodně Boží slovo – celý Starý zákon dobře znal On i jeho učedníci. Proto mohl jít do Písma a vykládat ho učedníkům. Všimněte si, kde začal – u Mojžíše. Šel skrz celou Bibli, knihu po knize, oddíl po oddíle a vykládal jí. Máme právo dělat něco jiného?
Může se církev chovat jinak? Máme někde lepší vzor, než je náš Pán? Jít do Písma a vykládat ho? Můžeme jako jednotlivci udělat něco lepšího, než udělal Ježíš? Můžeme jako rodiče dělat něco lepšího, když vychováváme své děti, než učit je Písmo od Mojžíše po Zjevení?
A všimněme si moji milí, co je hlavním tématem Božího slova od Genesis po Zjevení – Je to Ježíš!
Tak to říkal také farizeům a zákoníkům:
Ježíš je důvod, proč otevíráme Písma. Ježíš je důvod, proč vykládáme Boží slovo. Chceme vidět Ježíše, chceme znát Jeho slávu a vidět jeho dobrotu, učit se o vykoupení, které v Něm máme, chceme zakoušet Jeho milost a prožívat Jeho lásku. Proto studujeme Jeho slovo. Svědčí o Něm.
Apoštol Pavel napsal Timoteovi, že:
Otevírejme Písma moji milovaní. Pojďme do Božího slova, jako církev, jako jednotlivci, jako rodiny, společně jako Boží děti, společně jako manželé i každý sám jako jednotlivci. Otevírejme Písma, protože Písma svědčí o Kristu. On je na počátku – u stvoření a je také na konci. Celé Boží slovo je o Něm. Ano – najdeme zde také rady pro život, najdeme zde morální poučení, najdeme zde mnoho věcí o tom, jak jednat k Boží slávě – ale pokud pomineme hlavní postavu Písma – Ježíše Krista, potom budeme jako učedníci na cestě do Emaus. Zarmoucení, ztracení, nechápaví, bez naděje a bez víry. Pojďme tedy k tomu, který sám o sobě říká:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk24-13-27-osnova.pdf | 120.62 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
