Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 15. května 2011
Dobrý den a pokoj vám. Pokračujeme v našem studiu Lukášova evangelia a před námi je předposlední text, jímž budeme procházet. Kromě posledního odstavce se celá poslední kapitola Lukášova evangelia věnuje jedinému dni – dni, kdy byl Ježíš vzkříšen. Od časného rána, kdy přišly ženy ke hrobu, aby pomazaly mrtvé tělo, které ale nenalezly až do pozdního večera, jak to vidíme v našem dnešním textu. Budeme společně číst z Lk 24,28-45.
Ježíš vedl své učedníky k tomu, aby věřili zapsanému Božímu slovu. Po cestě do Emaus odhaloval jejich nevěru, otevíral jim Písma a vyučoval je o Mesiáši z Mojžíše a Proroků. Nakonec otevřel jejich oči, takže ho mohli spatřit vzkříšeného a hned jim zmizel z očí, aby nestavěli na zkušenosti, ale slově Božím, a zapálil vírou jejich srdce:
Klíčem k porozumění Písma je vidět Krista v celém Písmu. Ježíš je nevyučoval jenom nějaké doktríny nebo proroctví, ale vykládal jim, co se na Něho vztahovalo ve všech částech Písma. Toto je klíč k tomu, aby se nám otevřely oči, a my jsme spatřili vzkříšeného Krista. Židé zůstali na povrchu, u těch vnějších věcí a stejné nebezpečí hrozí také nám. Ježíš Židům řekl:
Lidé mohou studiu Písma zasvětit celý svůj život, přitom mohou minout nebo dokonce odmítnout Krista. Ale učedníci Ježíše, poznali Krista, milují ho, a proto zasvěcují studiu Písma celý svůj život – protože Písmo svědčí o Kristu. Proto je také tím nejlepším svědectvím pro nevěřící lidi.
Učedníci se setkali se se vzkříšeným Kristem a jejich srdce bylo zapáleno vírou. Takové setkání potom vede k jedinému – stejně jako to bylo v případě žen u hrobu, tak i zde, v našem příběhu, to vede ke svědectví druhým lidem. Učedníci prostě:
Řekli si: Což nám srdce nehořelo? Vždyť to byl sám Pán, kdo nám vykládal Písma. To nebyla žádná iluze, která by s námi šla z Jeruzaléma do Emaus a pak nám ještě lámala chleba – to byl skutečně vzkříšený Pán. Písma o Něm svědčí. Zakusili jsme to na vlastní kůži, na vlastní srdce.
Lk 24:33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.
Tento verš nám připomíná Ježíšova slova, jimiž povolával své učedníky na začátku své služby:
Matouš 4:18-22 Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.
Když Ježíš povolával své učedníky, tak vždycky všeho nechali a šli za Ním. Podobně tito dva učedníci z Emaus. Hned vstali a vrátili se k ostatním, aby jim pověděli o Ježíši.
Přesto je tady rozdíl – když Ježíš povolával učedníky, tak o Něm nic nevěděli, ale zde byli dva z jeho následovníků, kteří ho znali, kteří s ním chodili, kteří mu byli oddaní. A kterým Pán otevřel oči a zapálil srdce svým Slovem. Tito dva učedníci zakusili pravdivost Božího slova. Ježíš jim otevíral Písma a oni pochopili. Písma svědčí o Kristu! To je úplně nadchlo. To dalo jejich nohám křídla.
Všimněte si, že jejich reakce byla úplně stejná, jako byla reakce žen, které se u hrobu setkaly s anděly. Spěchali se podělit o dobrou zprávu s ostatními. To je projev skutečné lásky. Láska, která mlčí o vzkříšeném Kristu, není skutečnou láskou, ale sobectvím. Můžete pracovat pro druhé, můžete jim sloužit, můžete se rozdat pro druhé, ale pokud jim neřeknete evangelium – ale nemusí to být na potkání – tak neprokazujete druhým křesťanskou lásku. Modlete se za to, aby vás Bůh vedl a dal vám jasnou příležitost a spolu s ní také odvahu mluvit jasně o Ježíši.
Tito dva učedníci spěchali do Jeruzaléma. Únava neúnava, noc nenoc, večeře nevečeře – teď bylo důležité podělit se s ostatními o dobrou zprávu. A tak dorazili k jedenácti učedníkům:
Lukáš 24:34 Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi."
Představte si tu situaci – učedníci spěchají z Emaus s překvapující zprávou. Dorazí k domu, kde jsou shromážděni učedníci, otevřou dveře a chtějí to na ně vysypat, ale dříve než stačí cokoliv říct, tak se k nim vrhou ostatní a říkají jim svou ohromující zprávu – Pán byl opravdu vzkříšen!
A dovídáme se ještě jinou věc – Pán se zjevil Šimonovi. Pokud si vzpomínáte, tak jsme naposledy opustili Petra ve velmi nepříjemné a smutné situaci – třikrát zapřel Ježíše. Na začátku dne, kdy byl Ježíš ukřižován, Petr smutně odchází pryč a pláče. Později byl ale Petr veřejně obnoven – jako třikrát zapřel Pána, tak potom mu dal Ježíš přede všemi příležitost třikrát vyznat Krista, třikrát vyznat svou lásku k Němu a nakonec ho také třikrát pověřil, aby sytil jeho beránky.
V tuto chvíli ještě k tomu obnovení nedošlo – přesto se Pán zjevil nejprve Petrovi. Potvrdil Petrovu autoritu i jeho pověření tím, že se mu zjevil jako prvnímu. A zároveň to byl krok k obnovení Petra. Petr tragicky selhal, potvrdil všechna Ježíšova slova, která mu Ježíš řekl – bylo to o pokušení, o hříchu, o pádu, o selhání a zapření. Petr se možná cítil jako vyvrhel. Jako ten, kvůli komu tam Ježíš visí.
Ale náš Pán je plný milosti a slitování. Bůh miluje své děti. Ano, někdy nás napomíná a trestá a to není nikdy příjemné, ale vždycky to dělá takovým způsobem, aby nás pozvedl, a ne uvedl do deprese (to je mimochodem ďáblova práce), vede nás k tomu, abychom viděli Jeho dobrotu a slitování, abychom viděli jeho cestu pro nás. Vrací naše nohy na pevný základ a tím je Kristus. Proto se jako první zjevil Petrovi.
To je evangelium – že se Ježíš zjevil Petrovi! Komu? Tomu zrádci, který zapřel Krista? Tomu, který se lekl malé služky a pevně zavřel ústa, aby neřekl, že patří k Ježíši? Je to přesně tak. To je Boží milost a láska, kterou Bůh ve svém Synu prokazuje svým dětem – vám. Není žádný hřích, na který by nestačila Kristova krev. Není žádné selhání, pro které by u Pána nebylo obnovení, není žádná slabost, která by Pánem nemohla být posílena. Podívejte se na to, co vyznal Pavel:
Aby Pán ukázal svou shovívavost! Na Petrovi nám ji ukazuje, na Pavlovi nám ji ukazuje, na nás také!
Nevíme nic víc o okolnostech setkání Petra s Ježíšem. Máme jen dvě zmínky v Písmu – zde a v 1 K 15,5. Přesto za tím vidíme velikost Boží dobroty, velikost Pánovy lásky ke svým učedníkům – a to i tehdy, pokud selhávají, jsou slabí, pokud se zavírají za zamčené dveře kvůli strachu z posměchu a pronásledování.
Lukáš 24:35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě, a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Tady je skutečný zárodek Kristovy církve. Začínají vypravovat, vyměňují si své zážitky o tom, jak se jim Ježíš dal poznat. To je obraz církve. Sdílíme evangelium, povzbuzujeme se Božím slovem, lámeme chléb, svědčíme jeden druhému o svém životě s Kristem. To je moc evangelia, které proměňuje životy lidí, to je moc vzkříšeného Krista, která působí v těch, kdo se s Ním setkali.
To je společenství Božího lidu. V takovém společenství je uprostřed Kristus:
Lukáš 24:36 Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám.".
Znovu si představme tu situaci – je večer, učedníci jsou spolu, asi jsou po večeři, mluví o tom, co se stalo a najednou je uprostřed nich Pán. Ta situace byla úplně stejná, jako před třemi dny. Jediný rozdíl byl v tom, že ve čtvrtek večer byl Pán s učedníky po celou dobu večeře. Ale po večeři, když poslal pryč zrádce Jidáše, tak je vyučoval. Jak?
Nyní stojí uprostřed nich a říká: pokoj vám. Nebojte se. To je jedna z velkých výzev Lukášova evangelia. Jsme ustrašení lidé a bojíme se kdečeho.
Ježíš tady nevytýká učedníkům jejich strach, ale uklidňuje je. Povzbuzuje je. Nebojte se. Mimochodem – znovu jsou to stejná slova, které slyšely ženy u hrobu:
Nebojte se, moji milí, Ježíš žije a přináší vám pokoj. Smířil vás s Bohem. Už nejste nepřátelé, ale děti.
Ježíš se objevil mezi učedníky stejně nenadále, jako se objevil u těch dvou na cestě do Emaus. Najednou byl uprostřed nich. Někdy jdeme svou cestou a vůbec nevidíme, že Ježíš jde s námi, jindy mluvíme o Ježíši a Ježíš je uprostřed nás. Přichází s povzbuzením, s pomocí, s požehnáním a se svou milostí. Přichází zachránit hříšníky před smrtí a peklem. To je Ježíš.
Nepovede nás do zmatku nebo beznaděje. Nepovede vás do deprese nebo do temnoty. Naopak – přináší pokoj a světlo. On je ten, kdo dává věci na správné místo v našem životě. Ale bez Něj zůstává tma, chlad, zmatek, zoufalství a bída.
Podívejme se teď, jak na Pánův příchod – lépe řečeno – Pánovo zjevení, protože nepřišel normálním způsobem, ale znenadála se objevil za zavřenými dveřmi – jak tedy na tuto situaci reagují učedníci:
Pro učedníky to byl šok. Nebyli schopní pojmout, co se děje. Bylo to ještě horší:
Lukáš 24:37 Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.
Je neděle večer. Už je po večeři. Deset apoštolů společně se dvěma učedníky z Emaus a pravděpodobně s několika dalšími lidmi mluví o tom, co se stalo. Jsou za zamčenými dveřmi:
Ježíšův pozdrav pokoje vyvolal zděšení. Bylo to stejné jako tehdy, když veslovali na moři a moře se bouřilo a foukal silný vítr a Ježíš šel kolem nich po vodě. Tehdy zděšeně křičeli, protože si mysleli, že vidí přízrak. I teď byli zděšení – byli uprostřed jiné bouře: poslední večeře s Ježíšem, zatčení, Petrovo zapření, ukřižování, strach ze Židů – byli zmatení, ustrašení, nevěřící. Do toho slyšeli řadu zpráv o tom, že Ježíš žije a najednou – On sám je mezi nimi.
V první chvíli si mysleli, že vidí ducha. Nejspíš neměli na mysli úplně nějaké zjevení, nějakého démona, nebo strašidlo, ale spíš Ježíšova ducha. Připadalo jim to, že Ježíšův duch přišel mezi ně. A to je vyděsilo a jak už byli vystrašení, tak dostali ještě větší strach. Ale Ježíš znovu promlouvá:
Lukáš 24:38 Řekl jim: "Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?
V tuto chvíli je Ježíš nekárá, ale povzbuzuje. Mohl je napomenout a také to udělal, ale v tuto chvíli jim přináší pokoj a uklidnění. Je plný milosti a slitování.
Znovu si všimněte, jak Ježíš popisuje situaci učedníků – jsou zmatení, rozrušení, ustrašení.
Doslova je tam o myšlenkách nebo pochybnostech, které přicházejí do srdce. Znovu vidíme, jak se víra dotýká celého člověka – není to jenom otázka mysli, nebo záležitost srdce. Je to obojí. Učedníci používali mysl i srdce nesprávným způsobme a Pán je povzbuzuje a sám buduje jejich víru:
Lukáš 24:39-40 Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." To řekl a ukázal jim ruce a nohy.
Někdy tak trochu vyčítáme Tomášovi, který nebyl v tuto chvíli přítomen, že neuvěřil apoštolům, kteří ho přesvědčovali o tom, že Pán žije a který prohlásil:
Podívejte se ještě jednou do v. 39-40 na to, co říká Ježíš ostatním apoštolům – jejich myšlenky byly úplně stejné jako myšlenky Tomáše. Jediný rozdíl byl v tom, že Tomáš je řekl nahlas, zatímco jejich myšlenky zůstaly v jejich srdci. Ale Ježíš zná naše srdce. Zná všechny myšlenky i pochybnosti, kterými se zabýváme. A dává nám na ně odpověď. Tak, jako učedníkům na tomto místě. Tomášovi řekl:
Jaká byla Tomášova odpověď? Známe ji všichni a často v ní nalézáme útěchu a povzbuzení:
Podobně ostatním učedníkům Ježíš řekl: Podívejte se, dotkněte se, přesvědčte se. Duch přece nemá maso a kosti. To je zajímavá věta. Možná bychom řekli – maso a krev, ale Ježíš řekl: maso a kosti.
Je docela možné, že nové tělo, které dostaneme, nebude mít krev. Rozhodně ale víme, že Ježíšovo tělo nemá krev, protože ta byla prolita za naše hříchy. Toto byla jistě jedna z věcí, kterou si učedníci měli uvědomit – Kristus se stal obětí smíření za naše hříchy, velikonočním beránkem, jeho krev tekla na odpuštění všech našich hříchů. Není takový hřích, na který by nestačila krev Beránka Božího.
Ale Ježíš dává svým učedníkům další důkazy a další povzbuzení. Vědomí prolité krve, vědomí vzkříšeného těla, říká jim – dotkněte se, podívejte, přesvědčte se. Aby to nebylo málo, tak pokračuje:
Lukáš 24:41-43 Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi.
Učedníci byli tak nadšení, že tomu ani nemohli věřit. Jejich Pán žije! Sice už tu zprávu slyšeli několikrát, ale nyní ji slyší přímo od Ježíše, vidí ho na vlastní oči, dotýkají se ho vlastníma rukama. Později to právě takto popsal apoštol Jan:
Učedníci nikdy nezapoměli na tuto svou zkušenost se vzkříšeným Kristem. A měli z toho takovou radost, že samou radostí nemohli uvěřit. Mimochodem, poslechněte si, co napsal Jan o tři verše dále:
Křesťanský život je život v radosti Páně. Znovu a znovu jsme slyšeli v Lukášově evangeliu výzvu k radosti. Nebojte se a radujte se – to nám říká sám Pán. Křesťanský život je životem radostného následování Pána Ježíše Krista. Nejedná se o smutnou zkušenost zarmoucených učedníků, kteří šli do Emaus – oni byli zarmoucení, protože jejich představy o Kristu se nenaplnily, jejich porozumění Písmu se ukázalo jako bezvýchodné a prázdné, neschopné naplnit jejich srdce. Teprve když jim Ježíš otevřel Písma a ukázal, že Písmo svědčí o Něm, tak se jejich srdce rozhořela a jejich životy se vyjasnily. Teprve tehdy zakusili skutečnou radost, o kterou se běžili podělit s ostatními.
Je nádherné sledovat, když někdo přichází ke Kristu a poznává, zakouší realitu nového života. Když poznává radost, kterou Pán dává, pokoj, který přináší do našich životů, když je přitahován a proměňován samotným Ježíšem a zakouší jeho blízkost a přítomnost. Často takový člověk pro samou radost ani nemůže věřit, že to je pravda. Jenom žasne nad velikostí Páně, nad jeho ohromnou dobrotou a milostí, kterou nám dává. Žasne nad tím, jak veliký je Pán ve své moci a lásce k nám. Žasne nad Kristovým vzkříšením, nad tím, že smrt je poražena a Pán zvítězil.
Boží slovo nám říká, že jsme sjednoceni s Kristem a rosteme v Něm a do Něj. Spolu s Ním jsme byli vzkříšeni a spolu s ním posazeni na nebeský trůn. Není žádný důvod, proč bychom měli být sklíčení nebo smutní. Jistě – je mnoho vnějších okolností, které se nám nelíbí, je mnoho věcí, které nás unavují a skličují, kolem sebe vidíme mnoho bolesti a zármutku – ale v tom všem musíme mít na paměti, že Pán žije, smrt je poražena, Ježíš zvítězil a my spolu s ním. To vítězství není v nás, nenajdeme ho sami v sobě, nenajdeme ho v nějakých speciálních modlitbách nebo praktikách, které se vydávají za zbožnost, to vítězství není v okolnostech, které nás obklopují – toto vítězství je jenom a jenom v Kristu. Proto nás Boží slovo volá, abychom v něm žili, v něm zapustili kořeny, na něm postavili základy. Proto nás Pán může volat k tomu, abychom žili radostným životem – protože On zvítězil. Totéž zakoušeli učedníci s Pánem onen večer v Jeruzalémě. Žasli a pro samou radost nemohli uvěřit.
A Ježíš jim dal ještě další podnět k radosti a další důkaz toho, že je živý – jedl s nimi. Máte něco k jídlu? To byl poslední důkaz pro učedníky. Víc nepotřebovali. Podali mu kus pečené ryby a plástev medu (NBK, KMS, K). A Ježíš si vzal a pojedl před nimi.
Duch nepotřebuje rybu ani med. Duch dokonce ani nemůže nic takového jíst. Ale Ježíš zemřel, jeho tělo zemřelo a jeho tělo vstalo. Ježíš má doslovné tělo – proměněné, ale skutečné.
Ježíš měl a stále má skutečné tělo. Tělesně byl potomkem Davidovým. Toto fyzické tělo vstalo z mrtvých a v tomto těle se zjevil učedníkům. V tomto těle s nimi jedl. Znovu je to příslib nebeské hostiny, kterou Pán připravuje pro svou nevěstu – pro církev, pro své milované učedníky. V nebi budeme jíst! V nebi bude hostina. Bude to svatební hostina – ten nejlepší druh hostiny, jakou na zemi známe. Hostina, která je spojená s radostí, s oslavou, s nádherou, slávou, hostina, která je skutečnou slavností. Na tuto hostinu jste pozváni – sám Ježíš vás zve. Pojďte k Němu – on je jedinou vstupenkou na nebeskou hostinu. Moji milí, neváhejte. Přijde den, kdy dveře budou zavřeny – ale nyní je čas milosti, nyní je čas, kdy můžete přijmout pozvání na tuto nebeskou hostinu. Ženich přichází pro svou nevěstu a bude s ní hodovat.
Nyní se učedníci radují, protože rozumí tomu, že Pán žije. Mají dostatečné důkazy – viděli ho na vlastní oči, slyšeli ho, dotýkali se jeho těla, jedli spolu s ním. Nezmizel jim z očí, jako oněm dvěma v Emausích, ale zůstal s nimi, aby udělal ještě jednu důležitou věc – dovedl je k porozumění. Zatím:
Jejich víra byla postavená na tom, co viděli a slyšeli, co zakusili. To není nutně zlé – potřebujeme chodit s Pánem a zakoušet jeho přítomnost. Nemůžeme žít ve vztahu s druhým, aniž bychom zakoušeli nějaké společné věci. Nejde to ve vztazích mezi lidmi. A už vůbec to nejde ve vztahu s Bohem.
Vztah s Pánem musí být živý, osobní – jinak se ničím neliší od jakéhokoliv jiného náboženství. Je úžasné číst svědectví např. bývalých muslimů, kteří se setkali s Kristem – ať byli jakkoliv zapálenými muslimy, tak to, co je zpravidla velice oslovilo, byl osobní vztah s Bohem. Svorně vyznávají, že dokud se nesetkali se vzkříšeným Pánem, tak nic podobného nezažili. Jiným příkladem může být například apoštol Pavel:
Pavel byl pronásledovatel církve a pronásledoval ji kvůli Bohu, protože tolik horlil pro tradice otců. Ale když se setkal s Ježíšem Kristem, tak se celý jeho život změnil.
Všechno odepsal – kvůli Kristu. Kristus byl více než cokoliv jiného v jeho životě – předtím i potom.
Vztah s Kristem se stal pro apoštola Pavla tím nejdůležitějším. Aby s ním mohl být, aby s ním mohl žít, aby s ním mohl chodit, aby ho mohl poznat a poznávat. Pojďme zpátky do Lukáše.
Také učedníci poznávají Pána. Prožívají s ním nádherné chvíle. Jedí s ním, mluví s ním, on je uklidňuje a povzbuzuje. Dává jim nové a nové důkazy o svém zmrtvýchvstání. A nakonec je vede k tomu nejjistějšímu a nejpevnějšímu – k zapsanému Božímu slovu:
Lukáš 24:44 Řekl jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech."
Ježíš znovu vrací učedníky k tomu nejpevnějšímu základu – k Písmu. Všimněte si – říká jim: dotkněte se mě, přesvědčte se, podívejte se, můžu jíst, jsem živý, … Ale to všechno jsme si už tolikrát říkali a vy jste nerozuměli. Vždycky jsem měl na mysli to, co učí Bible. Muselo se naplnit všechno, co je o mně psáno v Písmu.
Ježíš tady dělá přesně totéž, co udělal s oběma učedníky na cestě do Emaus. S těmi dvěma to udělal doslovně – otevřel Písmo a vykládal ho – od Mojžíše, přes proroky a žalmy. Na všech místech jim ukazoval, že je středem Písma, že vždycky šlo a jde o Něj. V Písmu není nic důležitějšího než Ježíš Kristus. Když nyní mluví s učedníky v horní místnosti, tak dělá totéž. Muselo se naplnit všechno, co jste slyšeli. A ve v. 46 to podtrhuje slovy: Tak je psáno! Dotýkáte se mě, mluvíte se mnou, jíte se mnou, radujete se se mnou, máte se mnou vztah – ale to vše musí stát na tom, že je psáno.
Ježíš opakoval stále totéž. Dokonalý člověk, vzor dokonalého lidství, vtělený Bůh se stále odkazoval na zapsané Boží slovo. Když začal svou veřejnou službu, otevřel slovo, nalezl text, četl a vykládal. Když ho zkoušel zákoník a ptal se, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě:
Když vyučoval zástupy a mluvil s nimi o věčném životě, když mluvil o pekle v příběhu boháče a Lazara, když mluvil o nepoctivém správci, tak řekl:
Je jednodušší, aby zmizela země a nebe, než aby zmizelo cokoliv z Božího slova.
Jindy mluví o Jonášovi, jinde o Lotovi a jeho ženě, odkazuje na 1 Královskou 10, nebo na 2 Královskou 9, mluví o Kainovi, cituje Davida, Izajáše … Lk 18,31 – naplní se vše, co je psáno u proroků, Lk 21 cituje Daniele, Lk 22 jde do Izajáše. Ježíš svůj čas i své myšlenky věnoval Božímu slovu.
Moji milí, nenechte si vzít nic z Božího slova. Ať se pro vás nestane okrajovou záležitostí. Neodsouvejte ho někam stranou. Buďte jako muž z Žalmu 1, který:
Ježíš znal Boží slovo, mimochodem – cokoliv řekl, bylo Boží slovo, protože on je Bůh. Přesto – kdykoliv mohl, odkazoval na zapsané Boží slovo, na Bibli. Takže když se setkal s učedníky, odkázal je znovu na Mojžíše a proroky.
Lukáš 24:45 Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.
Do té doby byli učedníci nechápaví, nerozuměli. Ale po Kristově vzkříšení se všechno mění, přicházejí nové věci. Do té doby řešili, kdo z nich je největší, nebo že si nevzali chleba, nebo kdo bude po pravici a levici Ježíše. Ale nyní už rozumí Písmu. Naplňuje se na nich Boží slovo, že budou vyučeni od Otce. A tak je to s každým znovuzrozeným křesťanem.
Duch svatý nás uvádí do veškeré pravdy. To je to zasvěcení, které jsme přijali. Neznamená to, že už nemusíme nic – je to spíše naopak. Duch svatý vede Boží děti k tomu, aby zůstávali ve Slovu. A když zůstávají ve Slovu, tak poznávají Krista.
Dostali jsme se na samotný závěr. Ježíš se zjevil svým učedníkům a dal jim celou řadu přesvědčivých důkazů o tom, že vstal z mrtvých. Viděli ho, slyšeli ho, dotýkali se ho, mluvili s ním, jedli s ním, radovali se s ním, ale nakonec jim ukázal ten nejpádnější důkaz – proroctví Božího slova. Proto i vy musíte jít do Písma a nenechat si z něj nic vzít.
Čtěte Boží slovo, bratři a sestry. Čtěte ho tak, abyste viděli Ježíše. Čtěte ho s modlitbou, čtěte ho s otevřeným srdcem, čtěte ho s otevřenou myslí a s ochotou poslechnout všechno, co Boží slovo říká. A Bůh bude jednat ve vašem životě – bude ho proměňovat a naplňovat, dá vám porozumění a porostete v poznání Kristovy lásky.
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk24-33-45-osnova.pdf | 105.16 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
