Sám sebe dal za ni (Ef 5,25)

V tom je láska, že Bůh dal svého Syna za nás

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 25. července 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Znovu jdeme společně do páté kapitoly listu Efezským. Již potřetí zůstaneme ve 25. verši této kapitoly. Jsme v oddíle, který se zabývá plností Ducha svatého a aplikuje tuto plnost do manželství. V těch minulých dvou kázáních jsme si ukázali, co to znamená milovat – že láska se projevuje službou, upřednostněním toho druhého před sebou, v manželství potom vzájemnou službou muže ženě a ženy muži. Minule jsme se soustředili na to, jaké jsou standardy pro manželství křesťanů a jak se liší od manželství nevěřících – především tím, že jsou zde lidé, kteří jsou vydaní Kristu, slouží na prvním místě jemu a na vzájemném vztahu mezi sebou zrcadlí vztah Krista a jeho církve. Mluvili jsme o tom, proč mají muži milovat své manželky – protože Kristus si zamiloval církev. Dneska se podíváme na to, jak mají manželé milovat své manželky – právě tak, jako si Kristus zamiloval svou církev a sám sebe za ní dal. To je dokonalý vzor Boží lásky. To je příklad, který mají následovat nejenom manželé, ale všichni křesťané. Budeme číst Ef 5,18-33. 

Boží slovo nám přikazuje milovat. Není to příkaz jenom pro manžely, ale je to příkaz pro každého křesťana. Je to jediný příkaz, který od Boha máme. Je to jediné přikázání, v němž je shrnuté všechno. Někdy lidé říkají, že Boží zákon je shrnutý v Desateru, ale nikde v Písmu nic takového nenajdete. Ale Ježíš minimálně ve dvou odlišných případech tvrdí (a po něm to tvrdí ještě několikrát Pavel a s ním i Jakub i Jan), že celý zákon je shrnutý v přikázání lásky. Tohle přikázání má dvě části, mohli bychom říci, že to je dvojpřikázání nebo jsou to dvě přikázání. První z nich, první část lásky se týká Boha samotného: „miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“, a druhá část se týká bližního: „miluj bližního jako sám sebe“ (Lk 10,27). To je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům. To je přikázání, o kterém Jan napsal, že to je sice nové přikázání, ale zároveň je to přikázání, které tady bylo od počátku, protože to byl vždycky jediný způsob, jak naplnit zákon, jak dojít poznání Boha, jak sloužit Bohu v Duchu a v pravdě. Nikdy to nešlo jiným způsobem.

Dnes jsme v textu, který mluví o lásce manžela k manželce a vysvětluje, jak mají muži milovat své ženy na příkladu Pána Ježíše Krista a jeho církve. Co nám tedy tento text říká o lásce?

I. Kristus dal sám sebe

  • Efezským 5:25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,

Dokonalým vzorem pro křesťanské manželství je vztah Pána Ježíše Krista a jeho církve. Musíme ale pamatovat na to, že veškerá dokonalost je na straně Pána Ježíše Krista. Na straně církve toho není moc, co bychom v tuto chvíli mohli následovat. Když se podíváte do veršů, které následují a které vysvětlují, proč se Kristus obětoval, proč dal sám sebe za nás, najdete docela nelichotivý obrázek.

Hned na prvním místě je tam řeč o posvěcení (v. 26). To ukazuje, že církev nebyla svatá. Dokud Pán Ježíš Kristus nedokonal své dílo spásy, nelze mluvit o církvi, a už vůbec nelze mluvit o svaté církvi. Samozřejmě zde byli lidé ještě před Kristovým příchodem, kteří byli spaseni z milosti skrze víru – byla to víra v Pána Ježíše Krista, v zaslíbeného Krista, v nezjeveného Krista, v prorokovaného a předpovídaného Krista. Byla to víra v Krista, protože žádná jiná víra není spasitelná, ale Kristovo dílo ještě nebylo zjeveno ani dokonáno. Byla to víra, která přinášela spasení, přesto za jejich pozemského života nedošla naplnění v hlubokém obecenství s Pánem Ježíšem Kristem skrze Ducha svatého. Do Kristova vítězství na kříži Golgoty byli tito svatí drženi v podsvětí, v místě blaženosti, které se jmenovalo lůno Abrahamovo. Teprve ve svém vzkříšení byl Pán Ježíš ustanoven svrchovanou hlavou církve, která se stala jeho tělem. Technicky vzato, teprve vylití Ducha svatého bylo okamžikem zrození církve, zrození Kristova těla, protože teprve skrze Ducha svatého došlo ke spojení věřících s Kristem.

Křesťané se stávají součástí Kristovy církve v okamžiku nového narození, v okamžiku, kdy jim Duch svatý dá nové srdce a spojí je s Kristem, slovy 1K 12,13, ponoří je do Krista. Ale před tím, než k tomu dojde, platí o každém křesťanovi, že byl mrtvý v hříchu, byl vzbouřenec, byl prohnilý a zkažený nepřátelstvím proti Bohu, byl dítětem hněvu a byl proti němu namířen Boží hněv. Ale Bůh těm, které od věčnosti předurčil, aby byli Božími dětmi, prokázal svou lásku. Jak to udělal? Pavel o tom mluvil minulý týden:

  • Římanům 5:8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Kristova nebyla dokonalá, nebyla svatá, byla nečistá, proto musela být očištěna koupelí vody ve slovu, nebyla vznešená ani krásná, ale byla poskvrněná a ošklivá. To jsme byli my! To platilo o každém z nás, to platilo o církvi jako celku. Ale Kristus nám prokázal svou lásku a dal sám sebe za nás, obětoval se za nás. Boží slovo vysvětluje lásku:

  • 1J 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Poslouchejte, co říká Boží slovo – Bůh miloval a dal svého Syna. A náš text říká, že máme milovat jako Kristus, který dal sám sebe. V Kristu Bůh dal sám sebe za nás. Ještě jeden text – když se Pavel loučil se staršími z Efezu, které si zavolal do Milétu, řekl jim:

  • Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal vlastní krví [vlastního Syna – E].

Náš text jasně ukazuje, kdo je Pán Ježíš Kristus, je to Bůh, který se stal člověkem, druhá osoba Boží trojice. Bůh, který se dával poznat lidem v době Starého zákona, Bůh, který se za denního vánku procházel v zahradě Edenu, Bůh, který navštívil Abrahama, Bůh, který se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, který doprovázel Izraelce v sloupu oblakovém a ohnivém, Bůh, který se zjevil Izajášovi a mnoha dalším prorokům. To je Pán Ježíš Kristus. Když se naplnil stanovený čas, vzal na sebe lidské tělo, aniž by tím jakkoliv omezil, změnil, zmenšil nebo zvětšil své Božství. Přijal tělo a v lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu.

  • Fp 2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Pán Ježíš sestoupil z nebeské slávy, kterou měl celou věčnost u svého Otce a sestoupil na zem. Ale nesestoupil tak, jako to dělal v době Starého zákona, ale stal se člověkem. Vtělil se, vzal na sebe lidské tělo, narodil se jako člověk, vyrostl jako člověk a vzal na sebe naše hříchy. Na lidském těle odsoudil hřích. Přišel jako člověk proto, aby zemřel, aby svou smrtí zaplatil za hříchy církve. Obětoval sám sebe, přišel jako dokonalý beránek, který snímá hříchy světa. A nepřišel proto, že by musel, ale přišel proto, že chtěl. Věděl, co ho čeká, věděl, že jde na kříž, věděl, že bude muset podstoupit smrt, přesto přišel. Přinesl oběť, jakou nemohl přinést nikdo jiný. Přinesl oběť, kterou si vůbec nedovedeme představit. Někdo by mohl pochybovat o tom, jestli Pán Ježíš vůbec nějakou oběť přinesl – vždyť věděl, jak to dopadne, věděl, že vstane z mrtvých, mluvil o tom, že mu jeho život nikdo nebere, ale dává ho dobrovolně a také si ho sám vezme zpět. Ale zamysleme se nad tím!

Z dokonalé svatosti a slávy přišel na místo, které je skrz naskrz porušené hříchem. Přišel na místo lidské zvrácenosti, přišel do světa lží, pomluv, podvádění, vražd, násilí, přišel do světa plného démonů. Když se narodil, chtěli ho zabít. Když poprvé vystoupil v synagoze v Nazaretu, chtěli ho zabít, když veřejně mluvil během svátku stánků v Jeruzalémě, chtěli ho zabít, a nakonec ho také zabili. Jeden z jeho nejbližších ho zradil a prodal ho za třicet stříbrných, všichni jeho učedníci ho zradili, i ten, který se tloukl do prsou a zapřísahal se, že on ho nikdy nezradí – právě ten ho třikrát zapřel. Proč Pán opustil slávu nebe? Kvůli tomuhle? Kvůli nám? Ano, kvůli nám – protože tak miloval svou církev, že dal sám sebe za ní. Proto voláme každého člověka k tomu, aby činil pokání a věřil v Pána Ježíše Krista.

Ale Kristova oběť byla mnohem větší. Přemýšlejte o tom – nejen, že sestoupil do hříšného světa a přebýval v něm, ale vzal na sebe hříchy svého lidu. Proto se narodil, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Ten, který byl od věčnosti svatý, a který se ani po svém vtělení nikdy nijak neposkvrnil a neznečistil, byl svatý během celého svého života na této zemi, ten, před kterým si andělé v nebi zakrývají tváře a volají: „Svatý, svatý, svatý“, ten na sebe vzal hříchy svého lidu.

  • 2 Korintským 5:21 Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbnosti a nepravosti lidí, konečný Boží hněv se blíží den za dnem. My všichni jsme se narodili jako děti hněvu a byli jsme jimi, dokud jsme neuvěřili v Krista. Kdo v něj věří, má život věčný, kdo ho neposlouchá, na tom zůstává Boží hněv. Bůh není nespravedlivý. Nemůže být – to by nemohl být Bůh. Proto také nemůže hříchy lidí zamést pod koberec nebo dělat, že je nevidí. Proto poslal svého Syna, aby na sebe vzal hříchy svého lidu a na svém Synu tyto hříchy potrestal. Boží Syn nesl plnost Božího hněvu, který byl namířený proti našim hříchům. Kvůli hříchu byl Boží Syn v lidském těle odloučen od Otce. Na kříži zněla ta strašná slova:

  • Matouš 27:46 Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, přinesl oběť – dal sebe za svou nevěstu. Ale tady ještě jeho oběť nekončí – nejen, že opustil slávu, nejen, že se ztotožnil s hříchem a snesl strašlivý, nekonečný Boží hněv, on na našem místě podstoupil smrt. Přemýšlejte o těch slovech, která řekl Petr shromážděným Židům po uzdravení chromého u Krásné brány: „Původce života jste zabili …“ (Sk 3,15). Ten, který měl život sám v sobě, podstoupil smrt. Nejde ani tak o to, že to byla ohavná, brutální, potupná, prokletá a zlá smrt, ale jde o to, že se poddal smrti. On byl dokonale svatý, proto nikdy neměl zemřít. Hřích  nad ním neměl žádnou moc, proto nad ním neměla žádnou moc ani smrt. A přece se jí sám dobrovolně poddal. Největšímu Božímu nepříteli dal sám sebe. Proč? Kvůli nám! Z lásky k nám, z lásky ke své nevěstě, ke své církvi.

A jako si Kristus zamiloval svou církev a dal sám sebe za ni, právě tak má muž milovat svou manželku a dát sebe za ni. To je druhý bod dnešního kázání:

II. Muži mají dát sami sebe

Muži, křesťane, manželi, miluj svou manželku! To je příkaz Božího slova. To není doporučení. To není moudrá rada. To není nesplnitelný a vzdálený ideál – to je rozkaz. A součástí tohoto rozkazu je také vysvětlení, jak to má vypadat – jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ní obětoval, sám se za ní vydal. Dal svůj život za svou církev. Obětoval všechno, co měl, vzdal se všeho svého, všeho oblíbeného, všeho, v čem nacházel potěšení a uspokojení a udělal něco, v čem neměl žádné potěšení, z čeho samotného nevyplývala žádná radost ani uspokojení. To je podstata oběti.

Pán Ježíš Kristus nám ukázal, jak vypadá opravdový manžel, opravdový muž, skutečný člověk. Písmo říká, že poslední nebo druhý Adam. V něm a na něm můžeme vidět plnost lidství – nejenom na jeho vztahu k Otci, což je samozřejmě základ, ale ve všech aspektech jeho života. A na tomto místě vidíme, jak nám ukazuje, co to znamená být manželem. Něco takového nenajdeme skoro nikde jinde v Písmu a rozhodně to neuvidíme na žádném jiném člověku.

Podívejte se na manželství, která jsou popsaná v Božím slově – hned první manželství, Adam s Evou. Jak nadšený byl Adam z Evy, jakou radost měl, když ji Bůh k němu přivedl. Ale krátce na to se jen díval, jak had obelhává jeho ženu a mlčky přihlížel. Místo aby dal svůj život za ni, nastrčil ji jako návnadu. O pár kapitol dál vidíme praotce víry Abrahama, jak prodal svou ženu Sáru do faraonova harému. A potom znovu jinému králi. Jeho syn Izák jedná stejně. Proč to udělali? Protože si chtěli zachránit život! Nechtěli dát svůj život, ale raději dali život své ženy. Stejně jednal Jákob, když se setkal s Ezauem – byl úskočný a měl to promyšlené. V první linii šli otrokyně jeho žen s dětmi, které s nimi Jákob zplodil, potom šla Lea a její děti a nakonec milovaná Ráchel a její synové. A za nimi šel Jákob. To je smutná podívaná. Král David nechal svou ženu doma a sám utekl. Dovolil, aby jeho ženu dostal někdo jiný, a když se stal králem, tak si ji vzal zpátky. Jeho syn Šalomoun měl tolik žen, že si nemohl pamatovat ani jejich jména, natož aby mohl mít s nějakou z nich opravdový vztah. Je to smutný pohled na nás, muže. Tohle byli vesměs muži víry, stateční válečníci – když šlo o Abrahamova synovce Lota, sebral Abraham pár stovek chlapů a pronásledoval pět králů, pobil je a vysvobodil Lota i všechny odvedené ze Sodomy. O Davidovi darmo mluvit. A přece ve vztahu k manželce jako kdyby odvaha byla pryč. Možná nejde o odvahu – nejspíš šlo jenom o to, že si ti muži nevážili svých manželek, neměli k nim žádnou úctu.

A v tom jsou úplně stejní jako my. Milí bratři, nemusíme chodit tak daleko do historie. Stačí, když se podíváme sami na sebe. Jak často já sám selhávám v tom, abych dal sám sebe jako oběť kvůli své ženě. Zrovna teď mám na starosti mnohem důležitější věci, nebo ne? Písmo říká, že ne! Písmo nám přikazuje, abychom milovali své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, dal sám sebe za ni.

Musíme pochopit, že to není o každém jednotlivém rozhodnutí, o každé jednotlivé chvíli v našem životě. Ani Pán Ježíš neudělal jenom tuhle jednu jedinou věc. Udělal toho tolik, že Jan tvrdí, že kdyby se o tom všem měly napsat knihy, celý svět by neměl dost místa na to, aby se tam vešly (J 21,25). Ale hlavní důvod, proč to všechno Ježíš udělal, je tady – zamiloval si svou církev. S tímto vědomím dělal všechno ostatní – šel na svatbu do Káně Galilejské, mluvil se samařskou ženou u Jákobovy studny, uzdravil chromého muže u rybníku Bethesda, vyhnal prodavače z chrámového nádvoří, nasytil zástupy chlebem a rybami, strávil čas se svými učedníky, navštěvoval hostiny farizeů, očišťoval malomocné za městem atd. To všechno dělal z lásky pro svou církev. A nás, muže, volá, abychom ve vztahu k manželce, jednali úplně stejně. Poslouchejte, jak to napsal Petr:

  • 1 Petrův 3:7 Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života.

Prokazovat manželce úctu znamená stavět ji na první místo. Dávat jí přednost. Dávat přednost znamená zapírat sám sebe, tedy obětovat se. A přesně o to v křesťanském manželství jde. Je to otázka našich priorit – na prvním místě je a vždycky musí být vztah s Bohem, ale hned za ním musí být vztah s manželkou nebo s manželem. Ti, kdo nežijí v manželství, mají na druhém místě vztah s Bohem, protože pro svobodné je jejich manželem, pro ovdovělé je jejich ochráncem a utěšitelem, pro sirotky je jejich Otcem.

Problémem je, že jsme porušení hříchem a v samotné podstatě hříchu je sebestřednost, zaměření na sebe. Chceme uspokojit na prvním místě sami sebe. Mohou to být koníčky, mohou to být děti, mohou to být přátelé nebo práce či zábava, může to být sport (který přece dělám pro své zdraví), může to být dokonce služba, mohou to být „důležité“ a „potřebné“ věci, ale pokud budou důležitější než manželka, jsou hříchem. Potom nemiluju svou ženu, jako si Kristus zamiloval církev a dal sám sebe za ní. Milí bratři, to, o čem tady mluvím, je na prvním místě můj problém, můj hřích. Mnohokrát jsem se v tomto směru provinil vůči své ženě. A musím neustále prosit Boha o milost, abych byl lepším manželem, abych miloval tak, jako Pán Ježíš Kristus, aby moje žena věděla, že je na prvním místě. Bratři, pokud žijete v manželství, udělejte si čas třeba dneska odpoledne (a věřte tomu, že televize, sport, zahrada nebo přátelé opravdu počkají), sedněte si se svou manželkou a zeptejte se jí, jak to vidí ona. Jestli jste jako já – a myslím, že v mnohém jistě jste, musíte být připraveni, že uslyšíte těžká slova, která se vám možná vůbec nebudou líbit. Ale dokud je neuslyšíte, váš vzájemný vztah bude jenom hodně obtížně růst, vaše láska k vaší manželce bude jenom obtížně růst.

Poproste svou ženu, aby vám řekla, co můžete zlepšit, jak můžete lépe jednat nebo mluvit, aby jí to méně a méně často zraňovalo, co můžete udělat pro to, aby se vaše manželství stále více podobalo vztahu Pána Ježíše Krista a jeho nevěsty, církve. On ji tak miloval, že za ni dal svůj vlastní život. Zapřel sám sebe, neušetřil sám sebe, ale udělal pro svou církev úplně všechno. Jste připraveni zapřít sami sebe? Obětovat sami sebe? Dát, vydat, obětovat své pohodlí, svůj klid, svou lenost, své sobectví, prostě dát sebe sama? To je naše křesťanské povolání. Tohle je místo, kde začíná křesťanský život. Nezačíná tam, kde chceme svědčit nevěřícím o Kristu. Začíná doma! Začíná v těch nejtěsnějších vztazích. Je snadné přesvědčit nevěřící lidi o tom, jaký jsem fanatik, blázen pro Krista nebo nadšený křesťan. Ale už jste o tom přesvědčili svou manželku? Jsou o tom přesvědčené vaše děti? Jsou o tom přesvědčeni ti nejbližší, kteří vidí pod pokličku vašeho života? Tohle je místo, kde potřebujeme nejvíce sebezapření, kde každý den na sebe musíme brát svůj kříž a následovat Krista.

Bratři, děláte věci ve svém životě tak, aby vaše manželka věděla, že je pro vás důležitá? Že je důležitější než vaši přátelé? Že je důležitější než vaše práce? Že je důležitější než vaše zájmy, koníčky, sport, odpočinek nebo cokoliv jiného? Chápu, že po vás chci strašně moc, chci, tedy ne já, ale Boží slovo, po vás to, co je nesplnitelné.

Proto také mluvíme o křesťanském manželství. Křesťanský život je takový život, jaký nelze žít z vlastních sil. Je to život, který nikdo není schopen žít. Jenom Pán Ježíš Kristus může žít takový život. Jenom když on bude žít skrze vás, budete schopni milovat svou ženu tak, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval. To nás vede k samotnému závěru:

III. Začíná to poddaností Kristu

Celý náš oddíl je o plnosti Ducha svatého. Na začátku je příkaz, abychom se naplňovali Duchem svatým. Z toho bude vyplývat všechno ostatní. A naplňovat se Duchem svatým znamená být každý den cele závislý na Kristu. Tím také začíná oddíl o manželství:

  • Efezským 5:21 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.

Bez poddanosti Kristu je nemožné budovat křesťanské manželství. Když žena nebude poddána Kristu, nebude se podřizovat Kristu, tedy nebude v poslušnosti jednat podle jeho Slova, nemůže se podřizovat svému manželovi. Když muž nebude poddán Kristus, když nebude ukřižován spolu s Kristem, nebude moci milovat svou manželku tak, jako si Kristus zamiloval církev. Jenom v naprosté závislosti na Kristu můžeme růst ve vzájemné závislosti, ve vzájemné oddanosti, ve vzájemné podřízenosti, ve skutečné úctě a lásce. Kde chybí podřízenost Kristu, tam bude vládnout lidské já, tedy sobectví, pýcha, tvrdost, kritika, neúcta, sebeláska.

Milí přátelé, milí křesťané i hosté, jak na tom jste? To není řečnická otázka, ale jde o otázku, která musí být zodpovězena, na kterou si odpověď musíte dát sami. Jste oddáni Kristu? Podřizujete se jeho Slovu? To není něco jenom pro manžely, ale to platí pro každého z nás, jak jsme tady. Je úplně jedno, zda jste muž nebo žena, zda jste mladý nebo starý, svobodný, ženatý, vdaná nebo vdova. Zásadní otázka vašeho života je, jestli je váš život poddán Kristu. Jestli žijete v bázni Kristově a podřizujete se druhým. Pokud ne, musíte činit pokání. Jestli se nepodřizujete druhým – a začíná to v těch nejbližších vztazích, jestli druhým nedáváte přednost, musíte vyznat tento hřích Bohu a prosit ho o odpuštění, protože to znamená, že buď ještě žijete ve svých hříších a směřujete k ohnivému peklu, nebo žijete více nebo méně pokrytecký život, což možná ve skutečnosti znamená, že nejste obrácení, ale směřujete k ohnivému peklu.

Manželství je testem křesťanského života. Je místem, kde se vaří ten hutný základ. Je skutečným bojištěm – ne mezi mužem a ženou, ale duchovním bojištěm, protože nás učí každý den zapírat sebe sama, každý den pokořovat svou pýchu a lámat svou tvrdost. Pokud žijete v manželství, je to místo, kde se rodí skutečná láska, kde je procvičovaná tím nejtěžším způsobem, kde je nejlépe vidět, zda a jak zapíráme sami sebe a bereme na sebe Kristův kříž. Zdravé křesťanské manželství je ohromným svědectvím pro okolní svět. Mluví – a v dnešní době spíš dokonce křičí – k okolnímu světu, září jako maják, je nádherným obrazem Pána Ježíše Krista a jeho nevěsty, církve. Je obrazem Boží lásky, protože ukazuje na to, jak si Kristus zamiloval svou církev a sám sebe za ní vydal. Právě tak muži, křesťané, vydávají své životy za své manželky. Právě tak vykoupení svatí vydávají své životy za své bratry a sestry. To je společenství Kristovy církve.

  • J 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Amen.

Osnova kázání