Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 29. května 2011
Dobrý den a pokoj vám. Moji milí, dostali jsme se na samotný závěr Lukášova evangelia a před námi je poslední text, jímž se budeme zabývat. Skoro celá poslední kapitola Lukáše se odehrává v jeden jediný den – v den vzkříšení Páně, prvního dne po sobotě. Jedním z velkých důrazů celé kapitoly a ostatně celého Lukášova evagenlia, jak jsme si ukázali minule, je důraz na Boží slovo. Ježíš ho stále citoval, při každé příležitosti lidi všeobecně i své učedníky odkazoval do Božího slova. Kolikrát jen připomínal těm, kteří se chlubili svou znalostí Starého zákona – nečetli jste?!
Když se setkal se svými učedníky v den svého vzkříšení, tak je odkazoval na Boží slovo:
Ježíš trávil čas v Božím slově – pojďme tedy udělat společně totéž. Přečteme si poslední oddíl z Lukášova evangelia – v. 46-53. Modlitba.
Na závěr svého evangelia umisťuje Lukáš totéž, co všichni ostatní evangelisté – Velké poslání.
Pán posílá své učedníky, aby nesli dobrou zprávu do celého světa. To je úkol pro každého křesťana – nikdo není vynechán, nikdo z křesťanů není v této práci nekvalifikovaný – nikdo k tomu nepotřebuje tituly před jménem a za jménem, není k tomu třeba studovat teologické semináře. Podívejte se na učedníky – Boží slovo o nich mluví jako o lidech prostých a neučených. Jednu jedinou kvalifikaci na nich našli ti, kdo je vyslýchali:
Apoštolové byli rybáři, možná řemeslníci nebo zemědělci, Matouš byl úředník, Priscilla s Akvilou – společníci apoštola Pavla, byli výrobci stanů – stejně jako Pavel, Lukáš byl lékař, další byli otroci. Prostě to byli normální, obyčejní lidé. Takoví lidé dostali od Pána úkol – nést evangelium do celého světa. Tak jsme to slyšeli minulý týden od Honzy:
Tady je poslání pro každého křesťana – kázat evangelium. Můžeme být bázliví, můžeme se stydět, můžeme být nepřipravení nebo dokonce neochotní, ale není žádný křesťan, který by nebyl k tomuto úkolu povolaný. Jako byli posláni apoštolové, úplně stejně jste posláni také vy!
Dnes se tedy podíváme na náplň práce křesťana, jak ji popisuje Pán Ježíš v Lukášově evangeliu. Ukážeme si čtyři věci, které se týkají velkého poslání: 1. Co je obsahem – jaká je ta zpráva, kterou máme nést, 2. Jak to máme udělat? – jaký způsob máme používat, co Bůh ustanovuje jako způsob šíření evangelia, 3. Komu je tato zpráva určená – jaký je rozsah působnosti evangelia a 4. Co k tomu jako křesťané potřebujeme. A na závěr uvidíme, k čemu vede taková poslušnost evangeliu. Pojďme tedy nyní do našeho textu a podívejme se na první bod:
První věc, kterou vidíme v našem textu, je znovu zpráva evangelia:
Lukáš 24:46-47 Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.
Ježíš zahajuje velké poslání slovy: Tak je psáno! Našeho Pána nikdy neomrzelo vracet se do Božího slova. To je přesně to, co dělá Ježíš – znovu jde do Písma. O křesťanech se někdy mluví jako o „lidu Knihy“ – toto je jedno z mnoha míst, odkud taková slova pramení.
Ježíš vysvětluje učedníkům evangelium a nedělá nic jiného, než že říká: Tak je psáno. Předtím vzal Boží slovo a vykládal ho, později ten večer znovu učedníky odkazoval na Mojžíše, Žalmy a Proroky – jinými slovy na Bibli, a když nyní pověřuje své učedníky tím největším úkolem, který mají na zemi konat až do dne Jeho druhého příchodu, tak znovu začíná slovy: Tak je psáno.
Musíme se zastavit u tohoto slova, u dobré zprávy, evangelia. Pokud ho máme kázat všem národům, jak uvidíme za chvíli, tak nám musí být jasné, co je obsahem evangelia. A jak nám to ukazuje náš Pán v našem textu v Lukášově evangeliu, tak dobrá zpráva, evangelium, musí vždy vycházet z Písma. Podívejte se, jak ho popisuje apoštol Pavel, a všimněte si, když to budu číst, co a v jakém pořadí Pavel zdůrazňuje:
Pavel korintským ukazuje, že stejné evangelium, které on sám přijal, jim také předal. A potom zdůrazňuje, že toto evangelium je zakotvené v historické události ukřižování, smrti a vzkříšení Ježíše Krista (objektivní fakt), je postavené na Písmu (podle Písem), a – teprve potom – dosvědčeno očitými svědky. Připomíná jim evangelium, které jim zvěstoval, chce, aby ho dobře znali a stejným způsobem ho mohli šířit dál.
Když Pavel říkal korintským „podle Písem“, tak měl na mysli Písma Starého zákona. Úplně stejně jako Ježíš, když mluvil se svými učedníky na cestě do Emaus nebo později v horní místnosti. Evangelium vychází ze Starého zákona. Starý zákon obsahuje evangelium. Ale nejen to: když Ježíš zdůrazňuje „Tak je psáno“, tak má kromě evangelia na mysli také velké poslání. Starý zákon obsahuje jak evangelim, tak velké poslání – jít ke všem národům a kázat slovo kříže, evangelium.
To je totiž evangelium – slovo kříže. Jak řekl apoštol – že chce mezi lidmi znát a hlásat jenom Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Když napomíná Galatské, že se odvrátili od evangelia, tak jim píše:
To je totiž naprostý základ evangelia – to je objektivní skutečnost, to je to, co Bůh udělal. A ruku v ruce s tím jde subjektivní reakce lidského srdce – výsledkem je spasení.
Je tady poselství, které vyhlašujeme – to, že Kristus trpěl, byl ukřižován, zemřel a potom vstal z mrtvých – to je pravda, kterou vyhlašujeme. Kristus zemřel za hříšníky a třetího dne vstal. To je něco, na co se musíme soustředit. Ale naše zpráva nemůže být jenom toto – součástí naší zprávy, součástí této objektivní skutečnosti, toho, co se doopravdy stalo, musí být také výzva, jak mají lidé na tuto zprávu reagovat – jaká má být subjektivní, osobní reakce každého člověka: že má každý činit pokání na odpuštění hříchů a věřit evangeliu. Podívejme se na ten známý verš z Janova evangelia:
Bůh tak miloval svět, že dal svého syna – to je fakt, to je historická pravda, kterou zvěstujeme. A pokračujeme: aby žádný, kdo v něho věří – a tady je subjektivní reakce.
Pokání jde ruku v ruce s vírou – nelze mít víru bez pokání. Ale biblická víra není zastávání nějakého názoru, není to jenom otázka informací, ačkoliv informace nesmí chybět. Když lidé věří v Ježíše a obracejí se k němu, tak dochází k proměně srdce a k proměně života. Duch svatý začíná toto dílo v životě člověka, otevírá jeho oči i srdce, Otec přitahuje hříšníky ke svému Synu a dává jim dar víry a pokání. Ale je to také naše zodpovědnost, abychom činili pokání a věřili v Boha. Když apoštol Pavel popisuje svou službu v Efezu, tak říká:
Celý proces spasení zahrnuje také vůli i emoce a také naše rozhodnutí. Rozhodujeme se obrátit se od hříchu k Bohu. Od života v hříchu, k životu ve svatosti a službě. Podívejte se do Písma, jaké svědectví vydávali lidé – nevěřící lidé – o křesťanech v Tesalonice:
Oni se obrátili, sloužili a očekávali. Spasení znamená proměnu života – to není jenom nějaká informace, to není jenom nějaký názor, nejde jenom o nějaký postoj – spasení znamená nového člověka. To je evangelium – John Newton byl v 18. století kapitánem otrokářské lodi. Po svém obrácení se stal kazatelem a mimo jiné duchovně povzbuzoval lorda Wilberforce, který se významě zasadil o zrušení otroctví v Anglii. Newton řekl: Nejsem tím, čím bych měl být, nejsem ani tím, čím bych chtěl být, ale nejsem tím, čím jsem byl. To je moc evangelia, to je spasení. Nový život v Kristu.
To je zpráva, kterou vyhlašujeme a její výsledek v lidském životě – odpuštění hříchů. Vyhlašujeme odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista a zveme každého, kdo by vzýval Jeho jméno. To je naše odpověď na problém hříchu v lidském životě. To je naše odpověď na problémy společnosti, ve které žijeme – evangelium Ježíše Krista o odpuštění hříchů.
Podívejte se na Pavlovo kázání v Pisidské Antiochii – jeho první kázání na první misijní cestě:
Nebo Petrovo kázání pohanům:
Odpuštění hříchů není nikde jinde než v Kristu. Lidé to nikdy nenajdou v nějaké filozofii nebo nějakém světovém názoru, nenajdou to v žádném náboženství, nenajdou to v kultuře, ani ve sportu, ani v přátelství, v rodině nebo v manželství – to lze nalézt jedině u Krista a v Něm!
A my jsme povoláni k tomu, abychom tuto zprávu šířili do celého světa. Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Jenom evangelium má moc vysvobodit lidi z hříchů, proměnit jejich životy a přinést skutečnou radost.
Bůh je svatý, a proto vyhlašujeme evangelium s bázní a úctou. Bůh trestá hřích a mzdou hříchu je smrt. Někdo musel zemřít – to byl Ježíš Kristus. Bůh musel potrestat hřích a udělal to na svém vlastním Synu, takže máme vykoupení skrze jeho krev. To je odpuštění hříchů podle bohatsví jeho milosti. To je dobrá zpráva evangelia. Tak je psáno! To nás vede ke druhé věci v našem textu, na kterou se musíme podívat:
Jak máme toto evangelium nést druhým lidem? Jeden z populárních názorů - a musím s lítostí říct, že jsem ho také zastával – říká, že máme kázat evangelium, jak můžeme a když to nejde, tak máme používat i slova. Je to hezké, zní to dobře – má to jeden jediný problém: není to pravda založená na Božím slově. Podívejte se do našeho textu v Lukášovi:
Lukáš 24:47-48 v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.
Ekumenický překlad mluví o zvěstování, KMS vyhlášení, K a NBK kázání. To všechno je překlad jednoho slova – to slovo mluví o práci ceremoniáře, který závazně a s autoritou vyhlašuje zákony nebo nějaká právní ustanovení – proto zvěstovat, vyhlašovat nebo kázat.
Kázání v současnosti prochází světovou krizí. Není to příliš populární prostředek komunikace. Je nahrazováno mnoha jinými, zábavnějšími a atraktivnějšími formami. Jeden kazatel nabízí na svých webových stránkách popovídání si o Bohu u piva, jinde jsou to scénky, divadlo, pantomima, filmy nebo hudba jako výraz poselství. A pravdou je, že lidé dnes ani nechtějí příliš poslouchat. Přesto – jak to dobře vidíme v našem textu – kázání je a stále zůstává Bohem přikázanou formou šíření evangelia. Tím nechci říci, že si nemáme s druhými povídat o Bohu, že bychom neměli používat všechny dostupné prostředky ke sdělení poselství evangelia – máme to dělat, ale tím nejlepším a nejdůležitějším prostředkem je zvěstování, vyhlašování, kázání.
Americký kazatel John Piper mluví o evangelizaci a říká, že součástí evangelizace má být také služba – služba druhým, služba potřebným. Ale hned dodává – nemůžeme mluvit o nějaké „tiché evangelizaci“, nic takového neexistuje. Je správné sloužit lidem, ale pokud jim neřeknete o Ježíši, o pokání a novém životě v Kristu, tak jste selhali ve svém úkolu zvěstování evangelia.
Podívejme se na několik příkladů z Písma: Ježíš šel s učedníky do Emaus a vykládal Boží slovo. Svou službu začal kázáním v Nazaretu, kde vešel do synagogy, otevřel Písmo, našel text, a vykládal ho – zvěstoval Boží slovo. Když odešel na pusté místo modlit se a učedníci ho hledali, řekl jim:
Ježíš zvěstoval Boží království a jeho zvěst byla jednoduchá – čiňte pokání a věřte evangeliu. To někdy úplně stačí. Něco podobného vidíme v kázání apoštola Petra o letnicích – Petr byl obyčejným rybářem, ale byl tak plný Božího slova, že jasně vysvětlil evangelium, vysvětlil jim, kdo je Ježíš Kristus a co udělal a potom volal lidi k pokání. Apoštol Pavel byl jedním z prvních učenců, následovníků Pána:
My nejsme učenci ani řečníci, možná jsme dokonce trochu bázliví, jako byl Pavlův milovaný syn Timoteus. Ale víte, co napsal Pavel Timoteovi?
A apoštol Petr napsal věřícím po celém světě:
Kázání evangelia není jenom práce pro kazatele nebo staršího – to je práce pro každého věřícího. Znovu nás to vede k tomu, co to je evangelium – jak jsme si to vysvětlovali na začátku a to nás vede do Božího slova. Boží slovo je naprostým základem. To je meč Ducha. Duch Boží používá Slovo Boží skrze Božího člověka. To je způsob zvěstování evangelia. To je ten nejlepší způsob, jak můžeme být svědky Ježíše Krista – když budeme dosvědčovat pravdivost Božího slova. Pojďme k dalšímu bodu našeho textu a tím je rozsah zvěstování evangelia:
Lk 24:47-48 v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.
Všem národům! Jděte ke všem národům (Mt 28), kažte evangelium všemu stvoření, tedy celému světu (Mk 16). Bůh si vyvolil jeden národ, Izrael, aby z tohoto národa vzešel Jeho Syn, ale v celém Starém zákoně můžeme vidět touhu po spasení ostatních národů. Neizraelci byli znovu a znovu zachraňováni a připojováni k Božímu lidu – skrze víru. Bůh zaslíbil Abrahamovi zemi a národy jako dědictví, ale nešlo o Izrael, jak byli přesvědčeni a dodnes jsou Židé a s nimi také někteří křesťané. Podívejte se do Písma, jak to interpretuje apoštol:
Celý svět, všechny národy mají být přivedeny k Bohu Abrahamovu – skrze víru v Jeho Syna! Na řadě míst ve Starém zákoně najdeme volání k tomu, aby pohané přišli k Bohu:
Našli bychom mnoho dalších míst, která ukazují na spasení pohanů. Dokonce v rodokmenu Pána Ježíše Krista nalezneme Rachabu z Jericha, jejíž rodina byla zachráněna z tohoto pohanského města kvůli pomoci, kterou Rachab poskytla izraelským zvědům, dále zde najdeme Moábku Rút, prababičku krále Davida. Pohanky, které došly spasení. To je zaslíbení pro všechny pohany.
Ježíš ve svém kázání v Nazaretu připomíná pohanskou vdovu ze Sarepty, ke které byl poslán Elijáš.
Mezi mnoha malomocnými připomíná syrského vojevůdce Námana, který byl očištěn po návštěvě proroka Elíši. Obě zmínky měly ukazovat na zaslíbení daná pohanům, že dojdou spásy. Velké poslání není otázkou Nového zákona – velké poslání bylo také v srdci Starého zákona. Spasení a věčný život bylo zaslíbeno před věky (Tt 1,1-2) a nyní má být hlásáno všem národům. Nyní Bůh:
Obraz nebe to znovu potvrzuje:
Lidé ze všech národů, z celého světa budou před Božím trůnem uctívat svého Spasitele. Spasení se týká celého světa. Ježíš je spasitel světa. Každý národ bude zastoupen.
Nedávno jsme viděli film o tom, jak Boží slovo přišlo ke kmeni Kimyal – malý kmen několika tisíc lidí z konce světa, někde v horách v Indonésii – ale Bůh si řadu lidí z tohoto kmene povolal ke spasení. Lukáš to poslání jít do celého světa znovu zdůrazňuje v druhém svazku svého díla:
Jeruzalém, Judsko, Samařsko – až? Sám konec země! Jděte do celého světa. Misie, poslání křesťanů začíná doma – pro apoštoly to bylo v Jeruzalémě. Pro nás je to v Ústí nad Labem. Ježíšovo Velké poslání začíná u našich nejbližších, v naší rodině, u našich sousedů, spolupracovníků, kamarádů. Vede dál k lidem, kteří žijí v tomto městě a v naší zemi, vede k cizincům, kteří žijí v naší zemi, a potom vede také do cizích zemí. Někteří lidé by chtěli být misionáři v dalekých exotických zemích, ale nejsou ochotni přinést evangelium do večerky, kterou vlastní Vietnamci, nechtějí zvěstovat Boží slovo Ukrajincům na stavbách, nebo jakýmkoliv jiným lidem, které denně potkávají. Ale Pán nikoho nepošle dál, pokud člověk neplní svůj úkol tam, kam ho Bůh postavil. Verš ze Sk 1,8 nás vede k předposlednímu bodu dnešního kázání:
Dostanete sílu Ducha Svatého. A v našem textu řteme:
Lk 24:49 Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.
Abychom mohli naplnit poslání, které nám Pán svěřil, tak potřebujeme moc z výsosti, moc Ducha svatého. Nikdy nemůžeme naplnit toto poslání ve své vlastní síle. Ježíš dokonce říká apoštolům, aby ani neopouštěli město, dokud nebudou v Jeho moci. Ani malou část Velkého poslání nemůžme naplnit bez Jeho moci. Ježíš dokonce říká:
Bez Ježíše, bez přítomnosti Ducha svatého nemůžeme udělat vůbec nic pro Boha a pro Jeho slávu, pro šíření Božího království. Proto jedna z klíčových otázek zní: přijali jste Ducha svatého?
Duch Boží proměňuje naše životy zevnitř navenek. Proměňuje naše srdce, vydává svědectví o Kristu, usvědčuje nás z hříchu, dosvědčuje nám, že jsme synové a dcery Boží, ujišťuje nás o pravdivosti Božího slova, dává nám víru a jistotu víry.
Když jste uvěřili, byla vám vtisknuta pečeť Ducha. Byli jste označeni Duchem svatým.
Není žádného nového narození bez přítomnosti Ducha svatého v životě člověka. Žádný opravdový křesťan nemůže být bez Božího Ducha. To prostě nejde.
To je o zvěstování evangelia v moci Ducha svatého. To není nějaká křeč, ale to jsou proudy, které plynou z člověka. Milost za milostí. Povzbuzení, napomenutí, usvědčení, výzva k pokání – to plyne z života člověka, který věří v Krista. To není můj výmysl, tak to říká Boží slovo. Na takových lidech je potom vidět totéž, co na učednících v závěru našeho textu:
Lukáš 24:50-31 Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.
Ježíš byl vzat učedníkům a zmizel jim z očí. Ale oni už nejsou zaražení, smutní, zděšení, schovaní za zamčenými dveřmi. Pán od nich odešel s tím, že jim žehnal. Všimněte si, že Ježíš jim žehnal, když byli shromážděni kolem Něj a když Ho společně uctívali. To je milost a užitek, které stále zakoušíme, když se jako Kristovi učedníci shromažďujeme a uctíváme svého Pána. Oni ho poznali a dosvědčili, že je živý – a v jeho jménu potom jako jeho svědkové nesli evangelium všem národům.
Lukáš 24:52-53 Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.
Učedníci uctívají Pána a radují se. To je norma pro učedníky, to obrázek Kristovců, lidí, kteří uctívají Krista a radují se ze spasení, které v Něm mají. Stále ho chválí a oslavují.
To je obraz křesťanů, který si Lukáš nechává na samotný konec svého evangelia. Dvacet čtyři kapitol věnoval tomu, aby nám dosvědčil a představil nádheru Božího Syna, pravdivost Božího slova. Nyní ve dvou verších popisuje učedníky – zárodek křesťanské církve. Tady DNA církve – uctívá Pána, raduje se a chválí Boha – to je základ radostného křesťanského svědectví a zvěstování.
Znovu je to něco, co nelze najít jinde než v Kristu. Jsou věci, lidé i místa, která nám mohou přinést velké potěšení a radost – ale jedině v Kristu naleznete plnost radosti, jedině On je hoden chvály a uctívání. A opačně – jedině srdce proměněné Kristem je plné vděčnosti a chvály a jenom takové srdce může v Duchu a v pravdě uctívat svého Pána.
Tak to je s každým, kdo nemá srdce znovuzrozené z Božího Ducha, s každým, kdo by chtěl Bohu sloužit z vlastní síly. Naproti tomu učedníkům, znovuzrozeným křesťanům, Písmo říká:
Znovu – začíná to u Božího slova, je tady modlitba, vzájemné svědectví, vyučování a chvála z Božího Ducha. To je křesťanský život, který se soustředí na Ježíše Krista.
Moji milí, máme proč být vděční. Bůh nás vykoupil krví svého Syna, odpustil nám naše hříchy, přijal nás jako své děti, ospravedlnil nás a posvětil svým Duchem, dal nám nové srdce, proměňuje naše životy i naší mysl, naše smýšlení. Vodí nás po svých cestách a dává nám zakoušet svou dobrotu a lásku. To všechno a ještě mnohem více máme v Pánu Ježíši Kristu. On je v srdci evangelia, on je srdcem toho, na co se soustředí Bůh. A proto i my se musíme zabývat tím, čím se zabývá Bůh – Božím Synem.
Boží syn nás posílá tak, jako Otec poslal Jeho. A moje otázka není, zda půjdeš či nikoliv – moje otázka zní, zda věříš v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, zda ho posloucháš a podřizuješ se Jeho slovu? To je ta největší otázka Lukášova evangelia, to je důvod, proč Lukáš napsal Theofilovi.
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk24-46-53-osnova.pdf | 106.56 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
