Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 20. února 2011
Dobré dopoledne. Znovu se setkáváme nad Božím slovem a toužíme po tom, aby Pán promlouval skrze své slovo do našich životů. Chceme dnes slyšet, co říká Boží slovo. To je důvod, proč jsme tady – abychom společně uctívali Pána a abychom se nasytili Jeho slovem. Mým úkolem je otevřít Boží slovo a věrně interpretovat to, co nám Bůh ve svém slově říká. Možná by bylo jednodušší, kdybych vám řekl nějaké své vlastní názory a myšlenky, ale Bůh varuje své služebníky slovy Pavla:
Je to moje úsilí pracovat jako dělník v Božím slově a je to vaše modlitební úsilí za mě, abych opravdu přinášel Boží slovo a ne své vlastní názory a myšlenky. Chceme vědět, co nám říká Bůh. Chceme slyšet Jeho hlas a tak pojďme připravit svá srdce modlitbou.
Otevřeme Lukášovo evangelium a budeme číst ze 22. kapitoly verše 47-62. Máme dnes před sebou příběh dvou zrádců – je to skutečně velice temný oddíl Písma, je jeden z nejtemnějších příběhů, které máme v Bibli zaznamenané.
Ale není zrada jako zrada a není zrádce jako zrádce. Mezi těmi dvěma zrádci, které dnes uvidíme je nebetyčný rozdíl. Je mezi nimi rozdíl života a smrti. Je mezi nimi rozdíl věčnosti v Boží přítomnosti a věčnosti bez Boha v pekle. Jsou tady dvě srdce – srdce, které slabé, ale skutečně miluje Pána a srdce, které miluje jenom a jenom sebe. Jsou tady dvě mysli – mysl, která je bezprostřední a touží následovat Ježíše a padá a vedle ní je mysl, která je vypočítává a hledá ve všem jenom svůj vlastní prospěch. Jsou tady dva lidé – jeden, který patřil Otci a Otec ho dal Synu, aby mu Syn dal věčný život:
Vedle toho je zde člověk, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo (J 17,12). Jsou tady dva úplně rozdílné způsoby zrady se dvěma rozdílnými konci. V Lukášově evangeliu je v našm textu poslední zmínka o Jidášovi. Lukáš o něm znovu píše až ve Skutcích a my se k tomu dostaneme. Jeho konec byl stejně temný a zlý jako zrada, kterou vydal Pána do rukou jeho vrahům. K Petrovi se ale vrátíme – jak dnes - s nadějí, tak také později, v poslední kapitole Lukášova evangelia, a to s odpuštěním, s milostí a nakonec také s požehnáním, o kterém můžeme číst v první polovině Skutků apoštolských. Pojďme nyní do našeho textu. Začíná v noční tmě v zahradě Getsemane a je spojený s temnotou:
Ocitáme se uprostřed noci. Ježíš s učedníky povečeřel velikonočního beránka, potom vyučoval učedníky o Duchu svatém a také o svém odchodu. Učedníci byli zarmoucení, smutní a potom odešli s Pánem z horní místnosti v Jeruzalémě do zahrady Getsemane, kde trávili každou noc. Jistě už byla noc, když přišli do zahrady. A zde se Ježíš se svými učedníky modlil – prosil učedníky o modlitbu, ale oni byli slabí, unavení, smutní a ospalí. Není divu, že usnuli, když se měli modlit. Pán je pokáral, ale udělal to velice laskavě:
Takto je napomenul nejméně dvakrát – nakonec, když se domodlil, tak čteme:
A tady jsme již v našem textu. A je tady první známka vlády tmy, je tu zrádce: Jidáš (v. 47-48)
Lukáš 22:47-48 Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?"
Zástup vedený zrádcem si přišel pro Pána. Jidáš dobře věděl, kde má Pána hledat a nyní přivádí vojáky, ozbrojenou chrámovou stráž i zástup lidí, kteří byli vyzbrojeni meči a holemi. Matouš s Markem zdůrazňují, že to byli velekněží a zákoníci, kteří poslali s Jidášem tento zástup. A Jan dodává, že měli s sebou také oddíl vojáků. Byla to docela silná ozbrojená moc, která přišla spolu s Jidášem. A všimněte si v našem textu, že Lukáš dodává, že zrádce byl jeden z Dvanácti. Kolik přemáhání asi musel stát Jidáše tento polibek? Do poslední chvíle hrál svou hru. A byla to skutečně nechutná hra. Přišel zradit, prodal Pána, tam nebyla žádná láska, žádná úcta, tam nebyl žádný vztah s Pánem - to všechno byla jen hra. Bylo to jen naoko. A bylo to dovedené až do krajnosti. Stejně jako Pán miloval až do krajnosti a umyl svým učedníkům nohy, tak Jidáš hrál svou roli také až do krajnosti. Víte - nevíme přesně proč si domluvil právě takové znamení s vrahy. Mohl jednoduše ukázat, mohl vzít Pána za ruku, mohl udělat něco neosobního. Ale on si vybral objetí, polibek.
Jidášův polibek byl polibkem zrady. Co všechno se skrývalo za tímto polibkem? Jidáš si polibek domluvil jako znamení se strážemi. Přesto o tom Pán věděl - polibkem zrazuješ?
Ale každé znamení bylo nakonec zbytečné. Podívejme se na okamžik na scénu, kterou popisuje Jan:
Tady se ukazuje Boží sláva. Znovu vidíme, že to nebylo podle toho, jak chtěli a představovali si to lidé, ale bylo to podle toho, jak to chtěl Pán. Každé koleno se před ním sklonilo a ještě se skloní. On je Pán. A tito lidé si měli uvědomit, koho mají před sebou. A všimněte si - z těch, které jsi mi dal, jsem neztratil ani jednoho. Jidáš nebyl mezi těmi, které dal Otec Synovi - Jidáš byl ztracen.
V tuto chvíli začíná učedníkům docházet, co se to tady děje. K čemu celá situace spěje. Jsou vytrženi ze své ospalosti a otupělosti. Zástup je jistě překvapil. Možná se jim také začla vybavovat nedávná Pánova slova o tom, že mají prodat své pláště a pořídit si meče. A proto se také meče chopili - tedy přinejmenším jeden z nich - Petr. A dal tak za pravdu vládě tmy, která nastoupovala:
Lukáš 22:49-51 Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: "Pane, máme se bít mečem?" A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: "Přestaňte s tím." Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
Nevíme toho mnoho o Petrovi - konec konců, Lukáš ho tady ani nejmenuje. Ale jeho nejbližší přítel a spolupracovník Jan, ho ve svém evangeliu jmenuje:
Petr je zjevně tvrdý chlapík, který nejde pro ránu daleko. Viděl, že jde do tuhého, vyskočil a začal se rvát. Nevíme, jestli chtěl useknout ucho - spíš mířil na krk nebo na hlavu. Ale usekl ucho. Přestože je impulsívní a výbušný, tak nevypadá jako nejlepší bojovník. Ale Ježíš neztrácí hlavu ani v takové chvíli, ale znovu vyučuje své učedníky. Připomeňme si jeho slova, která směřoval na Petra:
Ježíš nemluvil o meči proto, aby učedníci bojovali mečem. Boží království není z tohoto světa a nebuduje se prostředky tohoto světa. Boží království se šíří mečem Ducha svatého, jímž je Slovo Boží - kázáním evangelia a voláním lidí k pokání a víře.
Proto Ježíš říká: „Přestaňte!“. A potom napravuje to, co prchlivost učedníků - Petra - pokazila. Ježíš zastavil rvačku, která se asi rozpoutala. Nepřišel kvůli rvačce, ale proto, aby dokonal dílo, které mu Otec svěřil. Aby hledal a spasil, co zahynulo. Uzrdravil sluhu velekněze Malchose a dal učedníkům čas na to, aby se mohli rozprchnout jako ovce.
Nastává vláda tmy a projevuje se svévole zástupu.
Lukáš 22:52-54a Pak řekl Ježíš těm, kteří pro něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: "Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy." Pak ho zatkli a odvedli do veleknězova domu.
Vztáhli na něho ruku jako na povstalce. Tak se naplňuje Pánovo slovo, které řekl učedníkům:
Přišli na něj jako na povstalce, chopili se ho jako povstalce - a to přesto, že byl denně mezi nimi. Ukazuje to na jejich pokrytectví - za denního světla se neodvážili, protože se báli zástupu. Pod rouškou tmy se přikradli jako zloděj a vztáhli ruku na Božího syna. Toto je vláda tmy.
Pán je zatčen. Tma na okamžik vítězí. A nejenom kolem Pána, ale také v srdci jeho nejbližšího učedníka, Petra. Petr se schoval do tmy Getsemanské zahrady, ale neutekl. Začíná příběh jeho zapření:
Petrův příběh začíná pomalým a opatrným následováním Ježíše.
Lukáš 22:54 Petr šel zpovzdálí za nimi.
Myslím si, že Petr byl trochu zmatený. Nevěděl, co má dělat. Nevěděl, co si má myslet, jak má reagovat na vzniklou situaci. Víte, pokusil se bránit Pána mečem - předtím jim to Ježíš řekl, že si mají pořídit meč, tak se začal rvát. Dokonce zranil jednoho z těch, co přišli Pána zatknout. Ale Pán ho napomenul a jasně ukázal, že to nebylo správné. A ještě toho člověka uzdravil.
Teď šel Petr opatrně za Ježíšem. Byl rozpolcený. Na jedné straně vyznával, že půjde s Pánem až na smrt a do vězení, ale najednou to všechno vypadalo úplně jinak. Všechno bylo nějak těžší. Nedokázal by jít a nechat se zatknout spolu s Ním.
A na druhé straně bylo Pánovo slovo. Nemějme Petrovi za zlé, že následoval Pána z dálky. Pán jim řekl, že se všichni rozprchnou. Všichni ho opustí. Ani tohle ale Petr neudělal. Víte, moji milí, kdyby to udělal, tak by se nevystavil pokušením, které ho vedly k tomu, že nakonec několikrát zapřel, že Pána zná. Jak je to prosté! Stačilo jen udělat, co Ježíš řekl. Místo toho Petr nejde ani tam ani tam, ale ztuha, zpovzdálí následuje zástup, který odvádí jeho Mistra a Pána. Petr došel až do domu velekněze a na přímluvu jiného z učedníků - nejspíš Jana se dostal dovnitř.
Lukáš 22:55 Když zapálili uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo, přisedl mezi ně i Petr.
Tady už začíná skutečný pád.
Bylo to uprostřed noci. Byla zima. A tak si sluhové a stráže udělali oheň. Kdo je mezi nimi? Petr.
Kde byl Pán? Stál někde opodál a čekal, až vzbudí velekněze, a až bude před něj předveden. Stál ve tmě, spoutaný, v zimě, sám. Kolem něj byli jenom ti, kdo ho měli hlídat. Ti, kdo ho přišli zatknout a kdo ho chtěli zavraždit. Právě tito lidé si udělali oheň a právě mezi těmito lidmi nalézáme Petra.
Je to napsáno o fyzické nouzi, ale úplně stejně to platí o duchovní nouzi. Petr si trochu pospal a duchovní nouze ho přepadla jako ozbrojenec. Zatímco Pán stojí spoutaný v koutě obklopený strážemi, tak Petr se hřeje u ohně spolu s Pánovými nepřáteli. To je velmi smutný pohled. Pánovi na očích. Možná tak pokradmu se díval tam, kde stál Ježíš a přemýšlel, jestli by ho mohl vysvobodit. Ale to celé bylo špatně. Byl na špatném místě, ve špatný čas, ve špatné společnosti.
Petr nebyl v tu chvíli blahoslavený, protože seděl uprostřed posměvačů a mlčel. Chtěl se přece jen trochu ohřát. Nemodlil se, když se měl modlit, aby neupadl do pokušení. Neposlouchal Pána, když jim říkal, aby se rozprchli. A tak nyní sedí uprostřed Pánových nepřátel. Měl vybudovat štít víry proti střelám pokušení a místo toho ze sebe udělal terč na střelnici ďáblových tanků. Tady nebyl lepší a jasnější cíl než Petr. A tak to nemohlo skončit jinak - můžeme to počítat: Poprvé!
Lukáš 22:56-57 A jak seděl tváří k ohni, všimla si ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Tenhle byl také s ním!" Ale on zapřel: "Vůbec ho neznám."
Vůbec ho neznám! Jeho srdce bylo sevřené strachem. A strach ochromuje. Kdykoliv se nás zmocní strach, tak se nám všechno vypaří z hlavy i ze srdce a jako kdyby nám dali klapky na oči i na uši. Jednáme jako pomatení, zkratkovitě, hloupě. Jako Petr v tuto chvíli. Vůbec ho neznám. Podruhé!
Lukáš 22:58 Zakrátko ho spatřil někdo jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich." Petr odpověděl: "Nejsem!"
Já nikdy! Stejná slova, jaká zněla před několika hodinami, když Pán říkal Petrovi, že ho Petr třikrát zapře. Kdyby všichni, tak já ne.
Možná máte podobnou zkušenost jako Petr. V obklopení Božími nepřáteli, mezi lidmi, kteří se Bohu posmívají - a v naší společnosti to není nic neobvyklého - je často tak těžké zůstat věrný. A z vlastní zkušenosti vím, jak snadné je podlehnout strachu a … zapřít. Nejsem jeden z nich. Já si jen tak věřím doma, ale s těma křesťanama nechci mít nic společného. To jsou blázni. Já to tak fanaticky přeci neberu. Nevím, jestli to znáte? Ale jsou situace, kdy je to tak jednoduché.
To nemusí být taková přímá konfrontace jako v případě Petra. Může se jednat o mnohem „menší“ kompromis, lehčí cestu, takový úhybný manévr - ochotně to nazveme jakkoliv, hlavně ne jako zapření Pána. Když vám v práci nabídnou, abyste udělali nějakou práci, ale hlavně to nekomplikujte - řeknou vám neřešte to, že není úplně v pořádku, že to není úplně legální nebo čestné a správné - vždyť takhle to dělají všichni. - To je pokušení, kdy můžeme snadno zapřít Pána.
Když ve škole všichni opisují a někde dokonce pod dohledem učitelů - je to podvod, který nás snadno může zlákat - ale ve výsledku to není nic jiného, než co udělal Petr.
Může jít o kompromisy ve vztazích, nebo o kompromisy v našem mluvení - ať už jde o přibarvování skutečnosti, nebo různých polopravd, nebo slovníku, který používáme - „vždyť takhle mluví všichni.“ I svým jazykem můžeme zapírat Pána.
Každý další kompromis, který nezastavíme, vede znovu k novému kompromisu. Potřetí!
Lukáš 22:59-60 Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: "I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!" Petr řekl: "Vůbec nevím, o čem mluvíš!"
Ve dvě v noci na nádvoří velekněze Petr říká: Já se tady jen tak procházím, jsem tady na prohlídce památek, já sem vůbec nepatřím, jako kdybych tady nebyl … Vůbec nevím, o čem mluvíš. Jak to? Co se to s Petrem stalo?
Myslím, že to víme dobře, protože máme podobné zkušenosti. Když své selhání ve víře nebo v čemkoliv jiném hned nenapravíme, tak to vede k dalšímu. A další hřích ve stejné oblasti je o tolik jednodušší než ten předchozí. Tady to dobře vidíme na Petrovi, ale můžeme to také potvrdit z vlastní zkušenosti.
Martinu Lutherovi je připisováno, že řekl, že nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad naší hlavou, ale můžeme jim zabránit v tom, udělat si na naší hlavě hnízdo. Nemůžeme zabránit pokušení, aby přišlo do našeho života, ale můžeme zabránit hříchu, aby se uvelebil v našem životě.
Znamená to, že uděláme přesně to, co nakonec udělal také Petr - a to je pokání. To je zastavení hříchu. Sešlápneme brzdu. Vyznání hříchu, opuštění hříchu a oblečení nového člověka - tedy že začneme jednat novým způsobem. Petr má před sebeou ještě dlouhou cestu - my se na ní v rychlosti podíváme za chvilku. Teď je tady událost, která ho přivádí k pokání.
Lukáš 22:60 A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout.
Kohoutí zakokrhání mělo v případě Petra účinek rány palicí do hlavy - a rozsvítilo se mu.
Uprostřed noční temnoty, uprostřed lidské temnoty, doprostřed temného zapírání Pána najednou přichází světlo. A nepřichází odnikud jinud, než od Ježíše. On je světlo světa:
Lukáš 22:61-62 Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: "Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát." Vyšel ven a hořce se rozplakal.
Tady zasvítila naděje. Z Pánových očí nešlehaly blesky, ale zářila naděje - naděje odpuštění, naděje přijetí, naděje lásky. Jsem přesvědčený o tom, že Pán se nedíval na Petra zklamaně ani vyčítavě nebo soucitně. Díval se na něj stejně, jako vždycky - s láskou, se zájmem. S niterným porozuměním toho, co Petr prožívá. Pán věděl, že ho Petr zapře. A varoval Petra, který ale na jeho slova nedbal. Nyní se střetly jejich oči. Petr slyšel kohoutí kokrhání, vzpomněl si na Pánova slova a zachytil Pánův pohled.
V tu chvíli bylo všechno jasné. Nebylo, co dál řešit. V tu chvíli věděl Petr všechno naprosto jasně. To neznamená, že všechno bylo rázem v pořádku. Trvalo ještě nejméně dva nebo tři týdny než byl Petr obnoven. Ale v tuto chvíli se zastavil.
Už nechtěl být mezi Pánovými nepřáteli. Vyšel ven. Už dále nechtěl Pána zapírat. A hořce se rozplakal. Světlo zazářilo do Petrova života a odhalilo jeho srdce. Petr sice v tuto chvíli odchází s hořkým pláčem, ale neodchází bez naděje. Pán to věděl - to možná běželo Petrovi hlavou. A já hlupák jsem šel jako mezek, jako vůl na porážku. Bez modlitby, bez toho, že bych poslouchal, co mi Pán říká. Dobrovolně jsem šel dělat terč šípům pokušení toho zlého. Petr hořce plakal - nad sebou, nad svou pošetilostí, slabostí, zradou, hříchem. Ale neodcházel bez naděje. Pán se na něj díval.
Odpoledne téhož dne stál Petr pod křížem, na němž visel Pán. Díval se, kam ukládají jeho mrtvé tělo. A když potom v neděli ráno slyšel, že Pán vstal, tak utíkal ke hrobu. A potom - potom se setkal s Pánem. Bible toto setkání zmiňuje jen mimochodem. Když se po svém vzkříšení setkal Pán se dvěma učedníky na cestě do Emaus, tak ti se potom vrátili do Jeruzaléma, kde jim ostatní řekli:
Petr se jako první setkal se vzkříšeným Pánem. Ale toto setkání ještě neznamenalo jeho obnovení. Stále vidíme jeho nejistotu a tak trochu polovičatost. Pán jim přikázal, aby šli do Galileje, kde se s nimi setká. A tak šli. Ale místo čekání na setkání s Pánem, jde Petr lovit ryby (J 21,3). A když se tam objevil Pán, tak se Pán rozběhl za ním, ale pak se nějak zabrzdil a nakonec šel počítat ryby, které vylovili. A teprve potom přichází ten hluboký osobní rozhovor Pána s Petrem.
A z Petra se stává pastýř, kazatel Božího slova, mučedník, člověk, který nezapírá Pána - před veleradou vyznává Krista a farizeové poznali, že to jsou ti, kdo chodili s Ježíšem. Petr se stává člověkem, který s radostí trpí pro Pána:
Skutky apoštolské 5:40-41 zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.
To je proměněný Petr. Myslím, že do smrti nezapomněl Ježíšův pohled na dvoře velekněze a kohoutí kokrhání. Už nikdy se nepustil naděje, kterou má v Pánu.
Na začátku jsme mluvili ještě o jiném zrádci - o Jidášovi. Tam nebyl žádný Pánův pohled. Není tu žádný pláč. Je tady nějaká lítost - ale spíš se jedná o sebelítost, než o lítost nad hříchem. Lukáš o něm zapsal ve druhém díle své knihy - ve Skutcích - a je to Petr, kdo říká tato slova:
To jsou slova toho, kdo zakusil hořkost zrady, když zapřel svého Pána. Ale zakusil také sladkost a nádrheru odpuštění, když činil pokání a vyznal svou lásku k Pánu. To jsou dva zrádci, kteří stojí každý na jiné straně - to je zaslíbení nebe a tragédie pekla. Co se z těchto příběhů můžeme naučit? Podívejme se na závěr na několik věcí:
Podívejme se nejprve na několik kroků, které můžeme nalézt v našem textu, které vedly k Petrovu selhání. Jsou to stejné věci, před kterými Pán Petra varoval, a na stejné věci si musíme dávat pozor také my v našem vlastním následování Pána.
1. Petr stavěl na sobě. Viděli jsme to v předcházejících textech, kdy tvrdil, že on nikdy Pána nezapře. Nevěřil tomu, co mu říkal Pán, ale věřil tomu, co si myslel a co prožíval on sám. Neznal své vlastní srdce, které je ochotné lhát nám a podvádět nás. Jde o to, čemu budeme věřit – zda Pánu, nebo sobě, zda tomu, co říká Boží slovo, nebo tomu, co říkají mé pocity, okolnosti, zkušenosti.
2. Zanedbání modlitby – když se měl Petr modlit, tak spal. Měl se modlit, aby neupadl do pokušení, ale neudělal to a zůstal ve svém spoléhání na sebe sama. Modlitba je nejlepší způsob ochrany před pokušením i duchovního boje jako takového. Dlouhodobé zanedbávání modlitby vede k vychladnutí duchovního života i vztahu s Bohem. Petra to vedlo:
3. Tělesné jednání – Petr začal jednat tělesným způsobem. Nehleděl na duchovní podstatu Božího království, ale vzal do rukou meč a začal bojovat. Spoléhání na sebe a zanedbání modlitby vede k tomu, že se začneme spoléhat na vlastní schopnosti, dovednosti, že budeme hledat zkratky k dosažení duchovních cílů. Dnes místo modliteb často církve hledají efektivní marketingové a propagační programy, které by přilákaly lidi do církví. To je tělesné řešení. V prvních dvou kapitolách Skutků vidíme církev, která se deset dní modlila, potom Petr deset minut kázal a bylo spaseno 3000 lidí.
4. Opatrné následování. Tělesné jednání vede vždy ke kompromisům v následování Pána.
5. Výsledek je potom zjevný – společenství s Pánovými nepřáteli. Chceme být jako svět – ničím se nelišit od Božích nepřátel – jenom svou vírou, která je ale intimní záležitostí a nemusí být vidět. To je výsledek předchozích čtyř kroků.
Náš text sice končil slzami, ale rozhodně nekončil depresivně. A tak je to v životě každého Božího dítěte. Možná přijdou slzy, možná budeme muset hořce vyznávat své hříchy a zapření Pána. Ale je tady naděje. U Boha je milost. Ježíš se dívá. Dívá se stále. Jeho pohledu nic neunikne. Ale nedívá se na každého stejně. S hněvem hledí na svévolníky a zrádce, kteří ho zrazují svým polibkem.
To je Pánův pohled na nevěřící. Ale je tady ještě jiný pohled – a to je pohled lásky, který má Pán pro všechny své děti.
Bůh má zalíbení v takových, jako je Petr. Ne pro Petrovy kvality nebo pro jeho úžasnou zbožnost. Ale pro dílo Pána Ježíše Krista. Pro nové narození, které takovým lidem dal – jenom tak mohou hledat Boží milosrdenství. Jenom tak se mohou ptát po Bohu, jenom tak mohou hledat Boha a jeho odpuštění. To jsou lidé s novým srdcem, kteří milují Boha. To jsou všichni znovuzrození křesťané – i ti, kdo selhávají, jako Petr, i ti, kdo padají, i ti, kdo jsou slabí a zanedbávají modlitbu.
Stále je tady pohled Pána Ježíše Krista. Dívá se s porozuměním a s láskou. Dívá se s milostí a s odpuštěním. A pokud prožíváte právě takové těžké věci, jako Petr, tak pamatujte, že přijde chvíle, kdy se vás Pán bude ptát: Miluješ mě? Opravdu mě miluješ? Potom pas mé beránky. Buď služebníkem v mém stádu. Jak odpovíte? Je to jenom na vás – je to jenom mezi vámi a Bohem.
I v našem příběhu byl Petr sám – přesto o něm nakonec napsali čtyři evangelisté a tento příběz znají všichni křesťané na světě. Ale v tu chvíli tam byl jenom Petr a Pán. A později – to byl zase jenom Petr a Pán. I nyní stojíme před Pánem – pojďme se ztišit a hledejme v tichých modlitbách Pánovu tvář, jeho pohled, který upřený právě na nás.
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk22-47-62-osnova.pdf | 225.87 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
