Oživeni spolu s Kristem (Ef 2,5)

Musíte se znovuzrodit!

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 31. srpen 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí. Znovu se dnes po krátké odmlce vracíme do listu Efezským a budeme pokračovat pátým veršem druhé kapitoly. Přečteme ale celý oddíl od prvního do desátého verše. 

Máme před sebou oddíl, který zdůrazňuje rozdíl mezi člověkem a Bohem. Začíná tím strašlivým popisem lidské bídy, zoufalství hříchu, bezmocnosti člověka, co se týče spasení a věčného života a pokračuje oním velikým Pavlovým zvoláním „ale Bůh…“ na začátku čtvrtého verše.

První verš říká:

  • Efezským 2:1 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy…

Jako ozvěna se nám tato slova vracejí v pátém verši, kde stojí, že Bůh nás:

  • Ef 2:5 …probudil k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.

Důraz Písma je tady naprosto jasný. Bible jasně ukazuje, že člověk je vůči Bohu duchovně úplně mrtvý a neschopný života s Bohem. Zdůraznili jsme si, že to je vůči Bohu, protože člověk je svou podstatou duchovní i fyzickou bytostí, takže všechny ostatní duchovní vlivy – všechno, co se ve vzpouře vzpírá proti Bohu – s radostí a ochotně přijímá a nechá se tím řídit. Přesně o tom je druhý verš druhé kapitoly, kde čteme, že i my jsme:

  • Ef 2:2 …dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

A možná si vzpomenete, že to vyjádření, které je použité pro popis těch, kdo vzdorují Bohu – a my všichni jsme k nim dříve patřili! – je „synové neposlušnosti“, vzdoru nebo vzpoury. To je bezútěšný obraz marnosti života člověka, který žije bez Krista, tedy člověka, který nepatří Bohu. Je to obraz, při kterém nás možná až trochu mrazí. A je to správné a je to v pořádku, protože situace člověka bez Boha tomu přesně odpovídá.

Člověk je zkažený a hříšný z nejhlubší hloubky své bytosti, své osobnosti, z nejniternějšího nitra svého vnitřního člověka, takže Pavel pokračuje v tomto hororovém popisu a říká, že kdysi – před svým obrácením k Bohu, jsme:

  • Ef 2:3 …i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. (ČSP)

Byli jsme děti hněvu! Synové vzdoru, děti hněvu, chodící duchovní mrtvoly. To je popis přirozeného člověka. Kdybychom chtěli logicky pokračovat v Pavlově argumentaci z prvního až třetího verše, tak bychom museli nutně jít k Božímu hněvu, k Boží spravedlnosti a k Božímu soudu. To je jediné místo, kam se dá z tak strašné bídy hříchu logicky jít. O to více šokující je způsob, jakým pokračoval apoštol Pavel:

  • Ef 2:4 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval…

Moji milí, tady je obrovská cedule „Stop!“ Zastavte se a podívejte se na Boha. Viděli jste hrůzu hříchu, ale nyní pohlédněte vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží. Je to jako poutní píseň Davidova:

  • Ž 130:1-4 Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

Dnes je před námi text, který musí vzbuzovat bázeň. Je to text, který ukazuje, kdo je Bůh a jak moc je Bůh jiný, než my a než naše představy o Něm. Jedná se o jeden z nejdůležitějších textů v Písmu, protože nám vysvětluje Boží dílo, vysvětluje, co je to spasení z milosti. Tento text nám ukazuje, kdo je Bůh a co pro nás v Kristu Ježíši udělal. Podívejme se tedy hned na to první:

I. Ale Bůh…

Bůh je tak jiný, než jsou všechny lidské představy o Něm. Mezi jednu z nejpopulárnějších představ současnosti patří obrázek Boha, který je velmi, velmi jemný a citlivý. Je to Bůh, který velmi citlivě klepe. Je to představa, která je široce rozšířená v celém evangelikálním křesťanském světě. Bůh lidi nenutí, aby přijali spasení. Bůh je gentleman. Je jemný. Je tichý. Stojí za dveři a decentně na ně klepe. Čeká, jestli mu někdo přijde otevřít. To je obrázek, který si mnoho křesťanů udělalo na základě špatného výkladu Zj 3,20.

Ale podívejte se na tento obrázek brýlemi Ef 2,1-3. Bůh stojí za dveřmi domu a jemně klepe. A nahoře v prním patře v pokoji leží na zemi duchovní mrtvola. Ale Bůh klepe a čeká, až mu někdo otevře. Ta mrtvola, ten hříšník, tam leží a už je v rozkladu kvůli svému hříchu. Hnilobný zápach naplňuje celý dům, už je cítit i za těmi dveřmi, ale Bůh je tak jemný a trpělivý, že čeká, až mu někdo otevře. Vidíte tu absurditu! Vidíte, jaký je to nesmysl! Přesto, když se zeptáte pomalu každého křesťana v téhle zemi, tak vám bude tvrdit právě tohle! Nikdy jste nečetli Ef 2,5?

  • Ef 2:5 …probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.

Představte si dům v plamenech. Lidé jsou uvnitř uvěznění a nemohou ven. Přijíždějí hasiči v nehořlavých oblecích a běží ke dveřím, tam se zastaví… a klepou. „Dobrý den, my jsme vás přišli zachránit, tedy jestli nám to dovolíte…“ Neexistuje větší nesmysl. Hasiči vykopnou dveře, vymlátí okna nebo probourají zeď, aby vyrvali lidi z plamenů. A někdo by chtěl tvrdit, že Bůh bude mít mnohem méně soucitu, mnohem méně milosrdenství, nebo snad odvahy a síly, aby udělal něco podobného?

  • Ef 2:4 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval…

Milí přátelé, neurážejme Boha řečmi o velkém a mocném člověku a malém, slabém a bezmocném bohu, který se krčí někde v koutku a čeká, až si ho člověk milostivě všimne. Člověk je hříšník, prohnilý, zkažený a mrtvý!

Text, který je před námi, je velmi jednoduchý. Je stejně jednoduchý, jako mnoho dalších textů, které jsme už v listu Efezským viděli. V té nejjednodušší podobě tento text říká, že Bůh nás oživil. V našem verši je to rozvinuté – Bůh nás, mrtvé v hříších, oživil spolu s Kristem. Doslova je tam napsáno, že nás učinil živé spolu s Kristem. Jednoduchost tohoto prohlášení tkví v tom, že zde je opět napsáno, že Bůh udělal… To je něco, co jsme četli v celé první kapitole. O tom, co Bůh udělal s námi – Bůh nás vyvolil (1,5), Bůh nás vykoupil (1,7), Bůh nás zapečetil (1,13), Bůh si nás vydobyl (1,14). A také o tom, co Bůh udělal s Kristem – Bůh Ho vzkřísil a posadil Ho po své pravici (Ef 1,20), Bůh Mu podrobil všechno pod nohy a ustanovil Ho svrchovanou hlavou církve (1,22). Nyní se obojí spojuje do jednoho: Bůh nás spolu s Kristem oživil.

Byli jste mrtví, ale Bůh vám dal život. Byli jste slepí a On vám dal zrak, byli jste hluší a On vám dal sluch, měli jste srdce kamené, ale On vám místo něj dal srdce masité. To je Bůh, který jedná. To není Bůh, který čeká za dveřmi, až se mrtvola vzchopí a otevře Mu, ale je to Bůh, který přišel a tuto mrtvolu resuscitoval – ale ne v tom smyslu, že by jí vrátil život, ale On dal život tam, kde nikdy žádný skutečný život nebyl. O tom je Efezským 2,5.

II. Znovuzrození

Co to tedy znamená, že nás probudil k životu? Chci, abychom se podívali do našeho textu a položili si tři otázky, které se týkají onoho probuzení k životu, oživení: Jak, koho a kdy? Jak oživil – to je klíčová otázka. Člověk je mrtvý ve svém hříchu. Ale Bůh… oživil! Co se stalo a co to znamená? Toto je nejdůležitější otázka v celém Písmu! My se jí musíme zabývat do hloubky. Tady jde o život, tady jde o spasení. Věčný život nebo nebo věčné odsouzení. Není důležitější věc, kterou bychom se dneska dopoledne mohli zabývat.

Koho Bůh oživil? Tady se to dotýká přímo každého z nás. Na tomto místě je před námi osobní výzva. To je otázka do života každého z nás, jak tu jsme, protože buď jsi mrtvý v hříchu, nebo živý v Kristu. Narodili jste se nově? Byli jste oživeni spolu s Kristem? Jinými slovy – jste v Kristu? Pokud na tuto otázku nemůžete odpovědět kladně, potom musíte volat k Bohu a prosit o milost.

A poslední otázka – kdy nás oživil? Tady je něco velmi důležitého, co se týká našeho života teď a tady. Je to něco, co se týká každodenního chození – dříve jste chodili v hříších a vinách (Ef 2,1-2), ale nyní Bůh… Zde je něco, čemu musíme nutně porozumět, protože jde o životní potřebu každého křesťana. Pavel napsal křesťanům, že už teď žijí Božím životem k Boží slávě. Už nyní jste spaseni. Nyní jste oživeni. Mluvíme tady o znovuzrození. To je ten akt, kdy Bůh dá duchovní mrtvole nový život a ona začne žít k Boží slávě. Tady je klíč a jádro evangelia. Když za Ježíšem přišel člen velerady Nikodém, Ježíš mu řekl:

  • Jan 3:3 Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.

Nikodém byl „učitel národa“ (tak mu řekl Ježíš) a nejspíš se jednalo o titul, který Nikodém měl – něco jako člověk zodpovědný za duchovní vzdělávání židovského národa, člověk, který měl rozlišovat zdravé učení od falešného. Přesto nevěděl, co si má počít se znovuzrozením. Jak se může člověk znovu narodit? Jak se něco takového může stát? Jak Bůh oživuje?

A. Znovuzrození je spojené s Kristem

Vidíme to velice dobře v našem textu: oživil vás spolu s Kristem. Je to zřejmý odkaz na konec první kapitoly, kde jsme četli o veliké Boží moci, kterou Bůh vzkřísil Krista z mrtvých. Z Ekum. překladu to tak jasně nevyplývá, ale např. ze Studijního překladu je zjevné, že stejná moc, která vzkřísila Krista, probudila k životu i křesťany:

  • Efezským 1:19 …jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly.

„Věříme podle“ nebo „věříme na základě“ působení převahy Jeho síly. Věříme díky Boží moci a jenom kvůli ní. Přesně to apoštol opakuje v pátém verši, když mluví o tom, že nás Bůh učinil živé spolu s Kristem.

  • 1Pt 1:3 Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.

Vidíte to – vzkříšením Krista jste se znovuzrodili. Bez Krista nemůže být ani řeči o novém narození. Proto je nutné kázat Krista! Proto je popírání Kristova vzkříšení nebo jeho vysvětlování jakýmkoliv jiným než doslovným fyzickým způsobem je převracením evangelia. Proto Pavel tak tvrdě trvá na tom:

  • 1K 15:17 Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.

Život křesťana je těsně spjat s Kristem. Tady můžete vidět, proč Písmo mluví o tom, že On je Počátek i Konec, Alfa i Omega, Původce i Dokonavatel naší víry. Vzkříšením Krista jste se nově narodili a to je začátek naší víry. Bez nového narození není žádná víra. Bez závislosti na Kristu není žádný křesťanský život. Apoštol Pavel tvrdí:

  • Galatským 2:19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Toto je vyznání každého křesťana. Jestliže spolu s apoštolem nemůžete vyznat totéž, potom jste ještě mrtví ve svých hříších a musíte volat k Bohu o milost, činit pokání a věřit evangeliu. Životy křesťanů cele závisí na Kristu. Očekáváme Jeho druhý příchod, protože:

  • Filipským 3:21 On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.

Od začátku až do konce je náš život spojený s Kristem a bez Něj není žádný život, žádné nové narození. Je to trvalý refrén Božího Slova a jednom případě skoro doslovné opakovaní toho, co čteme v našem textu:

  • Koloským 2:13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

B. Znovuzrození je cele Božím dílem

Myslím, že to naprosto dostatečně vyplývá z toho, co už jsem řekl, ale přesto to chci ještě více rozvinout. Dneska žijeme v době, kdy je právě toto asi největším dílem mnoha křesťany popíráno. Někdy z nevědomosti, často záměrně. Můžete to slyšet ze všech stran, že zde člověk musí mít svůj vlastní podíl, že zde musí být místo, pro lidskou aktivitu. Víte, vůbec se tomu nemůžeme divit, protože se jedná o názory, které jsou tak staré, jako je staré učení o spasení z milosti.

Nechci popřít víru, nechci popřít pokání, nechci nijak popřít následování Krista. To všechno je zodpovědností člověka. Pavel v Athénách kázal, že Bůh:

  • Skutky 17:30 …nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání. (ČSP)

Slovo nařizuje (E – zvěstuje) je velmi silné slovo a překládá se také slovem „přikazuje“ nebo podle kontextu „zakazuje“. Činit pokání je Božím příkazem pro každého člověka. Kdo nevěří v Krista, má nyní činit pokání, odvrátit se od svých hříchů a věřit. To je jasný příkaz, který žádným způsobem nemůžeme ani nesmíme oddělit od evangelia. Ale nesmíme se dopustit ani druhé chyby – totiž že budeme předpokládat, že když je to Boží příkaz, tak je to součást lidských schopností a možností. Důsledky jsou stejně katastrofální, jako kázání evangelia bez pokání, protože potom zde budeme mít lidi, kteří budou přesvědčeni, že jsou křesťané proto, že někdy něco udělali.

Když budete kázat evangelium bez pokání (falešné evangelium), budou zde lidé, kteří budou dosahovat „spasení“ svými dobrými skutky, slušným životem atd. Když budete kázat evangelium, kde pokání a víra jsou v lidských silách (opět falešné evangelium), budou zde lidé, kteří budou dosahovat „spasení“ tím, že činili pokání, tím že věří, tím, že se modlili, tím, že přijali Ježíše, tím, že… tedy tím, že něco udělali. V obou případech je tu nakonec evangelium lidských zásluh! Mohli bychom argumentovat tím, že přijetí spasení je „malou“ zásluhou, ale buď jde o milost – a to je bez zásluh, nebo jde o spasení ze skutků. Tady musíme být naprosto černobílí – buď je spasení ze 100 % Božím dílem, nebo je dílem Boha a člověka – i kdyby mělo jít o 99,99 % na straně Boží a 0,001 % na straně lidské.

Někdy dávám lidem trochu morbidní příklad a říkám jim, aby vzali nějaký pěkný dárek, odnesli ho na hřbitov a zkusili, zda ho nějaký mrtvý člověk může přijmout. Je to samozřejmě absurdní. Nechápu ale, proč potom lidé tolik trvají na tom, že člověk, který je duchovní mrtvolou, může přijmout nebo naopak odmítnout duchovní dar – tedy Boží milost a Boží spásu. Myslím, že by stačilo, kdybychom četli Písmo pomalu a pečlivě a věřili tomu, co říká Boží slovo a ne tomu, co říká lidská filozofie.

  • Jakubův 1:18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy…
  • 2 Timoteovi 1:9 [Bůh] nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy…
  • Titovi 3:5 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Ještě dva verše, z nichž první je často citován na podporu toho, že musíme přijmout Ježíše, ale už méně se připomíná druhý, který ho vysvětluje. Přečtu je ze studijního překladu, protože Ekum. je na tomto místě ještě více zavádějící:

  • Jan 1:12 Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. (ČSP)

Pokud bychom nechali tento verš stát o samotě, mohli bychom z něj dovozovat, že ti, kdo uvěřili, dostali pravomoc stát se Božími dětmi. Ale následující verš časově a logicky předchází tento:

  • Jan 1:13 Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (ČSP)

Člověk nemůže spatřit Boží království, jestliže se znovu nenarodí (J 3,3). To není výsledek lidského rozhodnutí, to není záležitost lidské vůle, jak zjevně ukazuje J 1,13, to není nic tělesného, není to výsledek lidských skutků nebo lidského snažení, ale je to Boží dílo. Dvanáctý verš potom vysvětluje, co se děje, když se člověk narodí z Ducha svatého, když dojde k oživení duchovní mrtvoly, ke znovuzrození – takový člověk věří, přijímá Krista a dostává práva Božího dítěte. To jsou věci, které Ježíš vysvětloval Nikodémovi ve třetí kapitole:

  • Jan 3:6 Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.

Člověk nemůže vypůsobit znovuzrození – dokonce se na něm nemůže ani podílet. Důvod je prostý – tělesnost, mrtvost v hříchu a hříšnost nemůže mít podíl na tom, co je duchovní, živé a svaté. Na tom není nic složitého.

Je to podobné fyzickému narození. Bůh nám dal ty věci, které jsou kolem nás, abychom skrze ně lépe rozuměli duchovním věcem, které nám zjevuje ve svém Slově. Nikdy se nikdo nerozhodl, že se narodí právě svým rodičům. Žádný člověk si nemohl říct, že se narodí v České republice. Kdo si mohl vybrat, že se narodí v určitý den nebo hodinu? Nikdo! Když se narodí dítě, tak se ozve jeho křik. A my říkáme: „Křičí, protože se narodilo.“ Nikoliv: „Křičí, aby se narodilo.“ Právě tak je to s duchovním narozením – prvním výkřikem duchovního narození je víra v Ježíše Krista. To je první ovoce, které se objevuje u člověka, který se nově narodil z Boha. Poslední věc a poslední verš a půjdeme dále:

  • Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

To je Boží dílo. Bůh se neptá na přijetí, nežádá o souhlas, nečeká na svolení, neklepe a nečeká, až Mu člověk laskavě otevře. Bůh do člověka vloží nové srdce a svého Ducha a místo srdce kamenného – tedy zatvrzelého, studeného, mrtvého – mu dá srdce masité. A podívejte se do toho textu, jaké charakteristiky toto nové srdce má – touží se řídit Božími nařízeními, zachovávat Jeho řády a jednat podle Jeho slova! Když Bůh vloží nové srdce do člověka, a tedy mu dá nově se narodit, tak je tady nový člověk, který okamžitě poslechne Boží příkaz k pokání, který s radostí věří v Krista, a který poslušně jedná podle Božího slova.

C. Znovuzrození Bůh působí svým Duchem skrze Slovo

Titovi 3,5 říká, že jsme znovuzrozeni Duchem svatým. Apoštol Petr zapsal:

  • 1 Petrův 1:23 Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.

A to, co má na mysli, je zapsané Slovo Boží. Slovo a Duch působí dohromady a vedou k novému narození. Pavel říká:

  • Římanům 10:17 Tedy víra [je] ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (KRAL)

Skoro stejné vyjádření už jsme četli také v listu Efezským:

  • Efezským 1:13 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého…

Lidé slyší slovo, slyší Boží volání k pokání, ale jejich tvrdé srdce takové volání odmítá. Ale Duch svatý pracuje a dává nové srdce, které uchopí slovo života a postaví se na něj. A ozve se novorozenecký křik víry.

Je tady určité tajemství, věci, které jsou nám skryté a které ani pod mikroskopem nedokážeme detailně rozpitvat. Jsou to věci, o kterých mluvil Ježíš s Nikodémem. Ježíš řekl, že nikdo nemůže dosáhnout ze své síly znovuzrození. Je to dílo Ducha svatého. Ale to neznamená, že nemůžeme vědět o novém narození:

  • J 3:8 Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.

V originále je slovo vítr a slovo Duch stejné slovo. Tento verš mimochodem také ukazuje na naprostou svrchovanost Ducha svatého. Vane, kam chce. Nikdo ho nemůže omezit nebo donutit nebo mu přikázat, aby vanul tady nebo támhle. Duch svatý nejedná na pokyn ani na popud člověka.

Ježíš řekl Nikodémovi, že nemůže vidět všechny detaily práce Ducha svatého uvnitř člověka, ale přesto jsou tu věci, které zachytit může. Podobně jako u větru zachytíte jeho zvuk a vidíte pohyb:

  • Jan 3:8 Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.

Je tady život. Pozor – nepleťme si to s aktivismem. Hektické pobíhání sem a tam, od jedné aktivity k druhé, z jedné akce na další, to obvykle nemá nic společného s Duchem svatým. Duch svatý nás v tomto ohledu vede k tomu:

  • 1 Timoteovi 2:2 …abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Chaotický život plný zmatku, neklidu, nestálosti a všemožného pobíhání jen těžko bude známkou a důkazem nového narození. Přesto takové důkazy jsou. Už jsem nějaké zmínil – víra v Pána Ježíše Krista, pokání, tedy vyjádření lítosti nad bezbožným způsobem života a odvrácení se od takového života, opuštění hříchů a následování Krista. A jsou další. Kam nás vedou? K Božímu slovu:

  • 1 Petrův 2:2 …a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.

Touha po Božím slovu, touha po Božím lidu, láska k Bohu vyjádřená láskou k lidem, touha po pravdě a odpor ke lži a k hříchu. Jinými slovy – Kristův život vložený do člověka – jste obživeni spolu s Kristem! Pavel na začátku Efezským dva vytváří další kontrasty: mrtvý člověk vs. oživený spolu s Kristem, člověk v sobeckých vášních vs. probuzený k životu z bohatsví Božího milosrdenství. 

Motivem k tomuto ohromnému Božímu dílu je veliká Boží láska, jíž si nás zamiloval (Ef 2,4). A způsob, kterým to Bůh provádí, je milost.

III. Z milosti!

  • Efezským 2:5 Milostí jste spaseni!

Závěr pátého verše je shrnutím prvních pěti. Tyto verše jsou také tím nejlepším vysvětlením toho, co to spasení z milosti doopravdy je.

Milost je jedním z klíčových témat celého listu. Všechna Boží milost je v Kristu, jak jsme viděli v předchozí kapitole. Z Boží přebohaté milosti jsme vykoupeni jeho obětí, vysvobozeni z otroctví hříchu, světa a ďábla. Jeho milost nám dala nově se narodit spolu s Kristem. Martin Luther byl ozářen, oslněn a zaplaven touto Boží milostí. Tvrdé sebeodříkání, a zoufalé úsilí dosáhnout spasení svou vlastní spravedlností, svou kajícností a dobrými skutky ho dovedlo až do Říma, kde spolu s dalšími jemu podobnými po kolenou lezl po tzv. Pilátových schodech, protože papež slíbil každému takovému poutníkovi odpustky (dneska je to jednodušší – dnes je papež slibuje, když budete v televizi sledovat jeho projev). „Spravedlivý bude živ z víry“ (Ř 1,17). Ta slova zasáhla Martina Luthera uprostřed jeho pouti. Ta slova obrátila jeho život naruby. Ta slova nakonec přinesla evangelium tisícům lidí, kteří žili v temné pověrčivosti tehdejší doby. To je evangelium. Evangelium, které je Boží mocí ke spasení, evangelium, které přináší život těm, kdo jsou mrtví v hříchu.

  • Římanům 3:23-24 Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Milí přátelé, vám, kteří věříte v Krista, Bůh prokázal svou milost. Spolu s Kristem vás oživil – žijete spolu s Kristem. On žije ve vás. Je tady jednota, která jednoho dne bude naprosto zřejmá a jednoznačná. Dneska možná bojujete ve víře, možná zápasíte s pochybnostmi nebo s hříchem, ale Bůh říká, že pokud jste v Kristu, tak už dneska jste nové stvoření:

  • 2 Korintským 5:17 Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Moc Jeho života už ve vás působí. A tato moc vám dá sílu znovu se zvednout, znovu říci ne hříchu a pokušení. To je moc evangelia. To je moc, která není z vás, ale kterou ve vás Bůh ze své milosti působí. Je to moc, kterou najdete v Beránkovi, v tom ukřižovaném. Spěchejte k Němu, proste, tlučte, hledejte, pojďte k Němu a najdete odpočinutí pro své duše.

A vás, kteří nemůžete s jistotou říct, že jste v Kristu, že On žije ve vás, vás, kteří nepodřizujete své životy Bohu – a to je známka, která mluví proti novému narození, vás, kteří si držíte tajné hříchy ve svých životech, vás, kteří se nechcete vzdát zjevných hříchů, ve kterých žijete – vás všechny prosím: Dejte se smířit s Bohem. Dneska jsem vám ukázal, co je to skutečný život, jak vypadá život, který z Boha a který je v Kristu. Takový život nenajdete v hříchu. Takový život nenajdete ve vzdoru proti Bohu ani v prázdnotě lidského života. Milí přátelé, mám pro vás tu stejnou zprávu, která je tady už dva tisíce let a která přináší světlo do temnoty, život do smrti, svatost do hříchu, lásku do sobectví: Ta zpráva je stále stejná a říká: „Čiň pokání a věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen!“

Modleme se. 

Osnova kázání