Osvícené oči srdce - Ef 1,18-19

Modlitba za pochopení učení

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 11. května 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí. Pokračujeme v našem výkladu listu Efezským a budeme se dnes soustředit na verše 18-19, kde je zapsaná modlitba apoštola Pavla, kterou se modlil za křesťany – a to nejenom v Efezu. Modlí se za to:

  • Efezským 1:18-19 [aby vám Bůh dal] osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. (ČSP)

Musíme dnes použít jiný překlad než je Ekumenický, protože v devatenáctém verši končí uprostřed verše a druhou polovinu tohoto verše překladatelé Ekumenického překladu zařadili až k verši následujícímu. Než se ale pustíme do výkladu tohoto ohromného textu, ztišme se k modlitbě.

Před sebou máme druhou modlitbu apoštola Pavla v listu Efezským. Je to modlitba vděčnosti a přímluva za křesťany. V sedmnáctém verši jsme viděli, že se modlil za tu největší věc, za kterou je možné se modlit – aby jim Bůh dal Ducha svatého, aby tak poznali samotného Boha. To je modlitba, kterou je možné modlit jak za věřící, jako je to v našem textu, tak také za nevěřící. Bez Ducha svatého nemůže ani řeči o obrácení a spasení, ani o pravém poznání Boha. Jenom Duch svatý svým působením umožňuje člověku poznat pravdu o Bohu a o spasení. Proto je ta modlitba tak důležitá.

Je to také dílo Ducha svatého v křesťanovi, co způsobuje hlubší poznání Boha i jeho díla v nás. Vidíte, jak naléhavě se musíme modlit za to, aby nám Bůh dal Ducha moudrosti a zjevení, abychom Ho poznali. Skutečně ta nejhlubší touha každého znovuzrozeného srdce je poznávat stále více pravé světlo, pravého Boha, který je světlo, pravou lásku – a Bůh je láska, a dokonalou a ničím nefalšovanou pravdu – Ježíš Kristus je ta pravda!

Ale Pavlova modlitba nekončí u poznání Boha, ale jde dále. Pavel se modlí za to, co by velká část dnešního křesťanského světa odmítla – modlí se za to, aby křesťané porozuměli a do hloubky pochopili učení Božího slova, aby porozuměli velikým doktrínám, které v Písmu nacházíme. Doktríny, učení, teologie – to jsou slova, kterými dnes můžete řadu křesťanů urazit. Jsou považována za něco nepatřičného, za něco, s čím by křesťan neměl mít nic společného. Ale to jenom ukazuje, jak hluboko současné křesťanství kleslo a jak daleko od Božího slova se vzdálilo.

Druhá část druhé modlitby apoštola Pavla je modlitba, která je určená křesťanům. Ukazuje na to jak první fráze, která mluví o osvícených očích srdce – což je něco, co je vlastní jenom opravdovým křesťanům, tak také závěr našeho textu, který mluví o tom, jak je Bůh veliký k nám, kteří věříme. Verše 17 až 19 nám jasně ukazují, že každý křesťan musí růst v poznání Boha a v porozumění učení Božího slova. Je to modlitba apoštola za věřící, je to touha skutečně znovuzrozeného srdce, je to norma, standard každého křesťana a proto je to také povinnost každého křesťana před Bohem.

Křesťan nemůže zařadit neutrál na cestě růstu, neexistuje nic takového jako dovolená nebo odpočinek od křesťanského růstu a poznávání Boha. Jak tedy máme růst? Čemu máme z Božího slova rozumět? Co máme obdivovat a nad čím budeme žasnout? Podívejme se společně do našeho textu:

I. Osvícené oči srdce

  • Efezským 1:18 a [abychom] osvíceným vnitřním zrakem viděli…
  • Efezským 1,18 [aby vám Bůh dal] osvícené oči srdce, abyste věděli… (ČSP)

Mluví se tam o očích srdce, v některých rukopisech je tam dokonce místo srdce mysl. A to je první věc, u které se musíme v tuto chvíli zastavit.

A. Srdce (mysl)

Pavel se modlí za to, aby se něco stalo s naším srdcem. Co tím má na mysli? Je nám jasné, že mu nejde o ten sval, který nazýváme srdcem, o tu pumpu, která rozhání krev do celého našeho těla. Boží slovo používá slovo „srdce“ úplně jiným způsobem (a někdy používá stejným způsobem také slovo mysl). Srdce označuje vnitřního člověka. Je to místo, odkud vychází myšlení, cítění, kde se formují naše postoje, motivy, vůle, chtění, ale také žádosti. Je to místo, kde přebývá hřích a lidská zkaženost.

Veškeré hříšné jednání – činy, které nazýváme hříchem – krádeže, vraždy, smilstvo, cizoložství, rouhání, závist, žádostivost atd. – to všechno má svůj původ v lidském srdci, tedy v nitru člověka, ve vnitřním člověku. Někdy v této souvislosti Bible mluví také o duchu nebo o duši člověka – a jde stále o totéž.

Proto když Ježíš říká svůj známý výrok – jaké je největší přikázání:

  • Marek 12:30 Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!

Ježíš tím nemyslí až tak jednotlivé části lidské bytosti, jako bychom mohli oddělit mysl od srdce a od síly, ale říká tím, že máme milovat Boha celou svou bytostí, skrz naskrz tak, jak jsme, celým člověkem, vnitřním i vnějším.

Proto také, když proroci mluví o nové smlouvě, říkají, že Bůh nám dá nové srdce (Ez 36,26) – tedy obnoví našeho vnitřního člověka, který je kvůli hříchu mrtvý. Bůh ho neoživí! Ale vytvoří nového.

  • Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Tento text nás velmi přirozeně přivádí k druhé věci, a tím jsou:

B. Oči srdce

Fyzické tělo má svůj nástroj dívání se – jsou jím fyzické oči. Podobně také duchovní tělo, duchovní, tedy ten vnitřní člověk, má svůj nástroj na duchovní dívání, nástroj, kterým může vidět věci neviditelné:

  • Židům 11:27 [Mojžíš] Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.
  • Židům 11:3 Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

Víra je naším duchovním zrakem. A podobně jako jsme si sami nevytvořili oči, ale byly nám dány, abychom jimi hleděli, tak jsme si ani sami nevytvořili víru, ale byla nám dána, abychom věřili – abychom se duchovně dívali. Když se tedy Pavel modlí za oči srdce, mluví tady o nástroji, kterým hledíme na věci neviditelné – a tím je víra. A Pavel zde mluví o víře velmi specificky:

C. Osvícené oči srdce

Abychom viděli, potřebujeme světlo. Abychom se mohli dívat duchovně, tedy abychom věřili, potřebujeme osvícení. Osvícení znamená seslání duchovního světla.

Je to něco, co se děje na samotném počátku našeho křesťanského života a těsně to souvisí se znovuzrozením. Zjednodušeně bychom mohli říct, že znovzuzrození znamená, že Bůh nám daruje víru, duchovní zrak, takže můžeme věřit, tedy duchovně vidět. Najednou vidíme věci, které jsme dříve neviděli. Najednou je nám naprosto jasné, že je tady Bůh, který se odměňuje těm, kteří ho usilovně hledají, najednou je jasné, že Ježíš Kristus zemřel nejenom za hříchy světa, ale především za moje vlastní hříchy a je také nad slunce jasné, že kdyby On nezemřel na mém místě, musel bych Boží hněv a s ním spojené odsouzení snášet kvůli svým hříchům sám.

Toto se děje v okamžiku, kdy Bůh probudí člověka, který byl duchovně mrtvý, dá mu světlo, víru, což neznamená nic jiného, než život věčný. Je to chvíle, kdy se známý verš:

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Stává skutečností v životě hříšníka. Hříšník ví, že to je o něm samotném.

Ale osvícení je také spojené s celým křesťanským životem. Už ne ve smyslu znovuzrození, ale v tom smyslu, který je popsán zde, v Ef 1,18. Bůh otevírá věřícím duchovní oči, takže rostou v porozumění učení Písma. Dává světlo našim duchovním očím, naší víře, takže rozumíme víc Božímu slovu. Přesně toto je důvod, proč nemůžeme ke čtení a ke studiu a naslouchání Božímu slovu přistupovat bez modlitby. Vždy se potřebujeme modlit, aby nám Bůh otevíral své slovo a dával nám své světlo, své porozumění. Čeho konkrétně se toto porozumění týká v našem textu? Za co se apoštol Pavel modlí na prvním místě? Které věci z Božího slova jsou těmi nejdůležitějšími?

II. Porozumění doktríně

Pavlova modlitba za porozumění doktrínám Písma se týká tří velkých oblastí křesťanského učení. Než se na ně podíváme, musíme si vysvětlit ještě dvě velmi důležité věci. Jednak to, co už jsem zmínil – bez práce Ducha svatého, který nás uvádí do veškeré pravdy, bez osvícení Duchem svatým, nejsme sami ze sebe schopni opravdového duchovního porozumění. Ovšem když jsme uvěřili, tak jsme přijali Ducha svatého, náš duchovní zrak byl obnoven, nově vytvořen duchem svatým, dostali jsme nové srdce, a jsme Boží děti. Než jsme uvěřili, neměli jsme vůbec žádnou schopnost pochopit a přijmout Boží pravdu. Nyní jsme tuto schopnost získali a s ní také srdce, které Boží pravdu radostně přijímá. A to nás vede ke druhé věci.

Stále se potřebujeme modlit za to, aby nám Bůh dával duchovní porozumění, ale již není o tom, že bychom ho buď měli, nebo neměli, ale je to o hloubce a výšce, šířce a délce tohoto porozumění. Jan to vysvětluje:

  • 1 Janův 2:27 Ale zasvěcení, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.

Jste-li v Kristu, už jste vyučeni. To znamená, že už jste Krista poznali a nyní potřebujete růst v poznání Jeho lásky, velikosti, dobroty a milosti. Zjednodušeně bychom mohli říci, že tím zasvěcením, nebo pomazáním, jak je to doslova v originálním textu, je právě Duch svatý. On nás uvádí do veškeré pravdy, On oslavuje Krista. Nejhlubší touhou Ducha svatého je osvětlovat ty, v nichž přebývá, aby více znali Božího syna, aby lépe a do hloubky rozuměli křesťanskému učení. Je to nadpřirozeně přirozené dílo Ducha svatého. V čem nás tedy bude Duch svatý vyučovat?

A. Naděje Božího povolání

Co si máme představit pod slovy „naděje Božího povolání?“ Povolání je slovo, které má hluboký teologický význam. Na jedné straně můžeme říci společně s Pánem Ježíšem, že:

  • Matouš 22,14 Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.

Každý, kdo slyší evangelium, je volán k tomu, aby činil pokání a věřil. Je mnoho takto povolaných. Zdaleka ne všichni, ale mnozí ano. Mnozí jsou voláni k víře, ale jenom vyvolení Boží jsou k víře skutečně povoáni samotným Bohem. O tom je Boží povolání.

Evangelium vždycky působí na ty, kteří mu naslouchají. Přináší dvojí reakci, dvojí užitek. Znovu to můžeme říct slovy Pána Ježíše:

  • Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Jenom ti, kdo byli před stvořením světa vyvoleni k věčnému životu, jsou také Bohem se vší účinností povoláni k víře. Jsou povoláni skrze kázání evangelia – když slyší evangelium, Duch svatý je osvěcuje, dává jim nové srdce a oni z novoty života, který jim byl dán, radostně odpovídají na zvěst evangelia vírou a pokáním. To je Boží povolání. Resp. to je začátek Božího povolání.

  • Římanům 8:28-30 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí…

Boží povolání je postavené cele na Božím rozhodnutí – Bůh rozhoduje o tom, kdo bude nakonec povolán k víře a kdo nikoliv, přestože všichni nesou zodpovědnost za to, zda věří nebo zda jméno Božího syna odmítají. Text pak dále pokračuje slovy:

  • …Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Když mluvíme o Božím povolání, mluvíme o díle spasení. Ale když se vrátíme do Ef 1,18, tak Pavel tam mluví o tom, že máme rozumět naději Božího povolání. Už jsme viděli, že je tady řeč o cestě spásy, o jistotě a nepochybnosti spásy a to ještě zesíleno slovem naděje. Víte, naděje v Písmu není nic nejistého nebo vrtkavého – jak slovu naděje obvykle rozumíme my. Naděje, o které mluví Písmo je naprosto jistá. Poslouchejte, jak o naději mluví sám Bůh ve svém zapsaném Slově:

  • Židům 6:18-20  A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš…

Nalezli jsme útočiště v naději, jsme v ní bezpečně zakotveni, protože je cele a dokonale postavena na Ježíši Kristu a Jeho dílu na kříži Golgoty. To je celá naděje Božího povolání. Je to tom, co Bůh dělá, jak nás zachránil a jak nás dovede až do samotného konce, kdy se s ním setkáme v Božím království.

Moji milí, apoštol Pavel se modlil za to, aby křesťané rozuměli této naději, aby o ní věděli a cele s ní počítali. Naděje Božího povolání je jistá, tedy pevná, nepohnutelná a dokonalá naděje. Je to něco, co očekáváme – co zde ještě není, ale naprosto jistě se to jednoho dne uskuteční. Buď se Pán Ježíš ve své slávě s desetitisíci svých svatých a my budeme proměněni nebo projdeme roklí šeré smrti a budeme už navždy s Pánem. Boží povolání dojde svého naplnění. To je učení, o němž Pavel mluví na tomto místě a za které se modlí, aby bylo křesťanům naprosto jasné. Není to žádná teorie – je to nesmírně praktické učení, které nám pomáhá pokojně žít křesťanský život a ve víře a s jistotou očekávat příchod našeho Pána Ježíše Krista. Druhé učení, o kterém se Pavel zmiňuje v Ef 1,18 s tímto prvním úzce souvisí:

B. Boží dědictví ve svatých

Opět je tady řeč o něčem, co patří Bohu. Doslova tam čteme o tom, jaké je „bohatství slávy Jeho dědictví ve svatých.“ To je o Božím pohledu na církev. Je tady něco velmi důležitého, čemu potřebujeme porozumět. A týká se to církve.

Moji milí, toto je téma, které by pro dnešní křesťany mělo být jedním z nejdůležitějších. Nejenom kvůli tomu, že to máme zde v Ef 1,18 – už to samo o sobě nám ukazuje, že to je velmi důležité téma. Ale v dnešní době a ve společnosti, v níž žijeme, ho musíme zdůraznit ještě více.

Západní společnost je postavená na racionalismu a humanismu. Tyto filozofie zdůrazňují individualitu a individualismus. Dnešní společnost tyto důrazy jenom podratrhuje a zvýrazňuje. Žijeme ve velmi individualistické době, kde vládne sobectví a lhostejnost, nezájem o druhé, neochota podílet se na něčem společném, nedůvěra k čemukoliv, co má nějaký řád a strach z toho, někam se začlenit.

Církev, jak ji představuje Písmo – a to musím zdůraznit – je všechno jiné, než po čem touží moderní člověk. Říkám, že je potřeba zdůraznit, co říká Písmo o církvi, protože dnes jsme svědky mnoha lidských experimentů v oblasti církve. Lidé se snaží udělat církev přitažlivou pro nevěřící lidi, a tak se můžete například dočíst na pozvánce na shromáždění, že bude koncert, divadlo, povídání o víře, káva, neformální setkání atd. Není to nic nového – na konci 19. st., na počátku moderní doby a v době, kdy se prosazoval racionalismus a náboženství vědy, o tom kazatel Charles Spurgeon řekl:

„Tento nový plán znamená přizpůsobit církev světu a zahrnout do ní mnohem větší oblast. Pomocí polodramatických představení se dělají z modliteben divadla. Mění se bohoslužby na hudební představení, kázání na politické projevy nebo filosofické přednášky. Ve skutečnosti zaměnili chrám za divadlo a z kazatelů evangelia učinili herce a baviče, jejichž úkolem je pobavit a rozesmát lidi.“[1]

Je pravda, že mnoho lidí se dnes nenechá pozvat na setkání, o kterém jim řeknete, že se tam bude vykládat Boží slovo a kde budeme zpívat Bohu chvále a lidem k duchovnímu růstu. Ale právě o tom je církev. Církev jsou lidé – nikoliv místo!!! – kteří uctívají Boha v Duchu a v pravdě. Uctívají ho tak, jak to Bůh nařizuje ve svém Slově a dělají tak, aby se to líbilo především Bohu, protože církev je tady na prvním místě kvůli Bohu a nikoliv kvůli lidem.

Pavel se modlí za to, abychom měli správný biblický pohled na církev. To znamená, že budeme rozumět tomu, že církev je Božím plánem číslo jedna od počátku věků. Před stvořením světa vyvolil Bůh ty, z nichž jednoho dne bude slavná, krásná, čistá a dokonalá nevěsta Jeho Syna. Tato nevěsta je Božím dědictvím. A podle Ef 1,18 máme porozumět, že tato nevěsta, která je reprezentovaná místním sborem, je místem, které zjeveuje nesmírné bohatství Boží slávy. Boží sláva je v Kristově církvi, je ve svatých.

Církev je vrcholným Božím dílem. Nyní je toto dílo v procesu tvorby, ale blíží se den, kdy bude dovedeno k dokonalosti. Až vejde plný počet pohanů, až bude spasen poslední z těch, jejichž jména jsou od věčnosti zapsána v knize života, tak dojde ke vzkříšení a nádhera Kristovy nevěsty zazáří v celé slávě.

Ale nemyslete si, že v tuto chvíli zde ještě žádná sláva není! Podívejte:

  • Efezským 3:10  Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost,

Už nyní je vidět sláva Božího vrcholného díla. Nebeské mocnosti se na církvi učí o Boží moudrosti. A křesťané mají rozumět tomu, že církev, tedy oni sami, ti, kdo jsou v Kristu, Kristova vyvolená nevěsta je Hospodinovým dědictvím, zvláštním Božím vlastnictvím, vykoupeným lidem:

  • 1 Petrův 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Ze tmy do svého podivuhodného světla. To je bohatství Jeho slávy. Jste ve světle, jste povoláni k životu ve světle, k životu ve svatosti, k životu ke chvále Jeho slávy. Jak by se na nás neodrážela slavná zář Páně. Pokud je církev tím, čím má být podle Božích představ a nikoliv organizací nebo sociálním klubem podle lidských představ, tak už nyní je na ní vidět bohatství Boží slávy.

To nás přivádí k poslední věci, za kterou se apoštol modlí. Je to v podstatě vysvětlení toho, jak je možné, že církev složená z těch, kdo byli tmou, kdo byli Božími nepřáteli, kdo byli vzbouřenci proti samotnému Bohu, je velikým a slavným dědictvím Božím. Pavel se modlí za to, abychom rozuměli, jaká je:

C. Nesmírnost Boží moci

Doslova v našem textu je (v. 19): „Jak nesmírně veliká je Jeho moc k nám.“ Víte, dnes panuje mezi křesťany naprostý zmatek ohledně toho, co je to Boží moc. Znovu je to tím, že lidé si pod Boží mocí představují to, co tento svět považuje za moc. Takže když řeknete Boží moc, valná většina křesťanů bude mluvit o zázracích, o uzdravení, o nadpřirozených věcech jako jsou ty, o nichž čteme v evangelích. Mnozí jsou doslova uchváceni takovými věcmi a často jim pro ně uniká samotná podstata evangelia.

Všimněte si, že Pavel mluví o Boží moci k nám, k věřícím. Je to Boží moc, která je namířena na věřící, je nasměrována na ty, kteří věří v Pána Ježíše Krista. V kontextu první kapitoly listu Efezským musíme jednoznačně mluvit o proměně, která se děje ve věřících skrze Ducha svatého – to je Boží moc.

Podívejte se na to se mnou. Hned na začátku kapitoly Pavel mluví o tom, že jsme byli vyvoleni k tomu, abychom byli svatí a bez poskvrny (v. 4). Byly nám odpuštěny naše hříchy pro Kristovu prolitou krev (v. 7) – to vše ke chvále Boží slávy. A v 15. verši mluví Pavel o víře a lásce, která charakterizovala křesťany v Efezu. To je Boží dílo. Toto je velikost Boží moci. To je také veliká sláva Kristovy nevěsty.

Mohli bychom zde porovnat dvojí Boží stvoření. Když Bůh stvořil nebe a zemi i moře i všechno, co je v nich, tak to všechno stvořil z ničeho, jenom svým slovem. Řekl a stalo se. Stejným způsobem tvoří také nové stvoření, křesťany, jak to ještě uvidíme za malou chvilku. Ovšem veliký rozdíl je v tom, že v případě nebe a země Bůh tvořil z ničeho, mohli bychom říci z nuly k plusu, zatímco nyní je tady stvoření zkaženě, převrácené hříšné a Bohu nepřátelské. Nyní jsme hluboko v mínusu. Je tady temnota, je tady zlo, které Bůh svou mocí mění v dobro, ve svatost, ve slávu. Tady můžeme vidět, jak veliký je Bůh ve své moci k nám. Toto je Boží moc. Toto je skutečná Boží moc. Proto také Pán Ježíš řekl svým učedníkům, když se vrátili ze své mise a s nadšením mu vyprávěli o tom, jak uzdravovali nemocné a jak se jim podřizovali démoni:

  • Lukáš 10:20 Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Zde se projevuje Boží moc, když se Boží nepřátelé stávají Božími dětmi. Právě o tom je durhá polovina devatenáctého verše. Překladatelé ekumenické Bible to spojili s veršem následujícím, ale originální text ukazuje na to, že to patří k nám, kteří věříme. Čteme zde o tom, jaké je:

III. Boží dílo ve věřících

Pavel se modlí za to, abychom osvícenýma očima srdce věděli, jak „nesmíně veliký je Bůh ve své moci k nám, kteří věříme podle působení moci Jeho síly.“ Závěr devatenáctého verše říká, že věříme podle působení moci Jeho síly.

Milí přátelé, neexistuje jiný způsob, jak se někdo může stát křesťanem, než je působení moci Boží síly. Svou sílu Bůh prokazuje především svým slovem. Chcete vidět, jak? Podívejte se mnou na pár veršů:

  • Jeremjáš 23:29 Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?

To je Boží moc, když Bůh svým slovem rozbíjí srdce tvrdá a kamenná a místo nic dává srdce měkká, masitá, srdce věrná a věřící, poslušná a pokorná.

  • Žalm 29:3-4 Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti.

Chcete vědět více o tom, jak mocné je Boží slovo? Čtěte tento žalm, naučte se ho zpaměti – Hospodin promlouvá svým slovem. To je Jeho hlas! I nyní ho můžeme slyšet, máme ho k dispozici každý den. Bible je Hospodinovo slovo, zde zní naprosto jasně a bezchybně Boží hlas a skrze něj se projevuje Boží moc.

  • 2Pt 3:5.7 …dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. … Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.

Vidíte tu velikost Boží moci? Uvědomujete si, jak mocné je Jeho Slovo?

  • Iz 55:11 Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Bůh pracuje svým Slovem. Pro jedny je to Boží dílo k životu – k těm, které povolává svým Duchem ke spasení, zatímco pro jiné je to k smrti. Jedni jako novorozenci přijímají Boží slovo – to jsou ti, v jejichž životě Duch svatý pracuje k životu, zatímco druzí sami zatvrzují svá srdce ve vzdoru a tak spějí k odsouzení a k věčné záhubě.

Boží slovo v Ef 1,19 zdůrazňuje velikost Boží moci, skrze kterou věříme. Pavel tam hromadí slova: působení, energie, moc, síla. Ukazuje křesťanům, jak velký je náš Bůh. A přesně o to, milovaní, jde. Jde o to, abychom věděli, jak mocného, velkého a silného Boha máme. Celý list Efezským ukazuje, jak je náš Bůh velký. To je způsob, jak je Bůh oslaven. Proto Pavel na konci třetí kapitoly píše:

  • Efezským 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

 


[1] Charles H. Spurgeon, Žádný kompromis, kázání č. 2047

Osnova kázání

Otázky ke studiu