Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. března 2011
Dobré dopoledne, milé sestry a milí bratři, milí přátelé. Z Boží milosti dnes znovu můžeme otevřít Jeho slovo a nechat se Duchem svatým uvádět do veškeré pravdy. Po dvou týdnech se znovu vracíme do Lukášova evangelia. Pojďme tedy hned přečíst text Božího slova.
V dnešním textu máme před sebou tragickou ukázku toho, jak zkažené a zvrácené je lidské srdce a v kontrastu k tomu vidíme pokoru našeho Pána a milost Boží k nám hříšníkům. Znovu nás Boží slovo přesvědčuje, že tak jak jsme, nejsme schopni udělat nic jiného než přibít Krista na kříž. Znovu vidíme, že nutně potřebujeme Boží milost, zázrak nového narození z Ducha svatého, abychom viděli slávu našeho Spasitele, abychom se do Něj mohli zamilovat a s radostí a ochotně ho následovat. Přirozený člověk, tělo a krev, není ničeho takového schopen.
Na konci 22. kapitoly jsme viděli, jak velerada rychle odsoudila Ježíše. Nakonec nepotřebovali ani žádné svědectví, i když předstupovalo mnoho falešných svědků, ale jejich výpovědi se neshodovaly. Takže nakonec stačila Pánova odpověď: „Vy sami říkáte, že já jsem“ (Lk 22,70) a bylo hotovo.
Následovala honička od jednoho vládce ke druhému, aby se domohli rozsudku smrti. Nešlo o nic jiného než o to, aby byl Ježíš popraven. Dobře to popsal Jan:
Chtěli, aby Pilát vydal rozsudek. Ale Pilát poslal Ježíše k Herodovi. Tlačili na Heroda, ale nenašel žádnou vinu, ale neodvážil se Ježíše propustit, a tak ho poslal zpátky Pilátovi. Přehazovali si ho jako horký brambor pod neustálým nátlakem farizeů, zákoníků, velekněží. Tito lidé byli rozhodnuti dosáhnout svého a Ježíše popravit. To je postoj přirozeného člověka ke Kristu. To je dokonalý obraz lidského srdce, které je v nepřátelství proti Bohu.
To je řečeno o nevěřících – je to o jejich vztahu k Bohu. I to nejlepší dílo jejich rukou nakonec vezme za své, shoří, žádným způsobem nemůže oslavit Boha. Jsou pro něj odporní. Bůh se na nich oslaví jenom a jedině ve spravedlivém a svatém soudu. Mějme toto na paměti, když čteme náš text – a především Pavlova slova z Ko 1,21 – i vy jste takoví byli!
Herodes poslal Ježíše zpátky k Pilátovi a dokonce ho oblékl do královského roucha – aby se mu vysmál. Ježíš tedy předstupuje znovu před Piláta:
Lukáš 23:13-16 Pilát svolal velekněze, členy rady i lid a řekl jim: "Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete. Ani Herodes ne; vždyť nám ho poslal zpět. Je zřejmé, že nespáchal nic, proč by zasluhoval smrt. Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím."
Když Ježíše přivedli, tak si dal všechny zavolat – velekněze, členy rady i lid. Zdá se, že Pilát pochopil, že se jedná o člověka, který je nepohodlný pro židovské vůdce a proto svolává také lid – možná si myslel, že v přítomnosti zástupu nebudou mít členové velerady tolik odvahy usilovat o popravu Ježíše. Jak za chvíli uvidíme, díval se na věci svou vlastní perspektivou, a jak sám jednal a smýšlel, tak to také předpokládal od druhých.
Je tady první obhajoba Ježíše z úst Piláta. A všimněte si: Neshledal jsem na něm nic, z čeho ho obviňujete (v. 14). A znovu – v. 15 – Je zřejmé! a ani Herodes nic nenašel. Ježíš je beránek bez viny. Není na něm vůbec nic, z čeho by mohl být obviněn. Ačkoliv:
Apoštol Petr nám dává Pána za vzor, když nás učí, jak máme žít v naší bezbožné společnosti:
Jak mi nedávno řekl jeden bratr, když jsme spolu viděli policii – pro Krista půjdu klidně do vězení, ale abych tam šel kvůli nějakým hloupým přestupkům, to mi za to rozhodně nestojí. Dobrým jednáním umlčujte nevědomost nerozumných lidí. Přesně totéž dělal náš Pán. Nebylo nic, co by na něm kdo mohl nalézt. Přesto je lidské srdce tak plné zášti proti Bohu, nepřátelství a strachu z lidí, že byl Pán odsouzen a ukřižován.
A ačkoliv Pilát sám vydává svědectví, že na Kristu není nic, co by stálo za potrestání, tak nakonec stejně říká – potrestám ho a propustím. Doslova je tam – dám ho zbičovat. Rozumíte tomu? Je nevinný, ale dám ho zbičovat! Pilát si na jednu stranu získává naše sympatie, když obhajuje Krista před veleradou a lidmi – ale pokud pronikneme do hloubky těchto slov, tak by měl rázem veškeré naše sympatie ztratit. Jeho vůbec nezajímalo právo a pravda. Chtěl jenom nějak uspokojit lidi, aby sám neměl žádné problémy. Chtěl najít tu nejsnazší cestu. Ale pravdou je, že nejsnazší cesta většinou není správnou cestou. Chtěl se líbit lidem, příliš nepopudit židovské vůdce a hlavně – mít už od nich pokoj. A tak se vydává cestou nespravedlnosti. Podívejme se dále do našeho textu:
Lk 23:17-19 Musel jim totiž o svátcích propustit vždy jednoho člověka. Ale oni všichni najednou křičeli: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" To byl člověk, kterého uvrhli do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu.
Tady nám Lukáš popisuje nějakou tradici, o které se nedovídáme o mnoho více. Během velkých svátků bylo zvykem udělovat amnestii – možná dokonce na vyžádání. Asi to souviselo se vzpurností Židů – často Římané dělali to, že vzali přední muže a uvěznili je, aby se lidé zklidnili. Během svátků si potom mohli vyžádat propuštění takových lidí – jednoho z nich. Matouš nám k tomu říká:
Jedna známá osoba tehdy skutečně byla uvězněná a čekala na popravu - musíme si uvědomit, že Římané neměli vězení jako trest. Vězení bylo vazbou – buď se prokázala vina a člověk byl odsouzen, často popraven, nebo zbičován, nebo se prokázala nevina a byl propuštěn.
Pověstný, tedy známý vězeň, Barnabáš, byl uvězněn kvůli vzpouře a vraždě. Byl to tedy vůdce nějaké skupiny, která skutečně vyvolávala nepokoje a bouřila lid. A dokonce byl usvědčen z vraždy. Je tedy pravděpodobné, že čekal na popravu. Ale stalo se něco, co jistě nečekal on sám, ani nikdo jiný: lid si ho začal vyžadovat po Pilátovi – vzbouřence a vraha. Pilát se tady začíná stávat štvancem. Chtěl se zbavit případu Ježíše. Už se mu to začalo zajídat.
A aby toho nebylo málo, tak se do celé věci vložila ještě Pilátova žena:
A tak se Pilát znovu dotazuje lidí: Koho vám mám propustit? Odpovědí je mu volání – Barabáše. Jan nám říká, že:
Podruhé vyšel Pilát k Židům. Možná si myslel, že pohled na zkrvaveného zbičovaného Ježíše s trnovou korunou na hlavě nějak pohne zatvrzelým lidským srdcem. Velmi se mýlil!
Lukáš 23:20-21 Tu k nim Pilát znovu promluvil, neboť chtěl Ježíše propustit. Avšak oni křičeli: "Na kříž, na kříž s ním!"
Lidská zloba a nenávist se tady dere na povrch. I my jsme takoví byli před svým obrácením – nemilovali jsme Boha, a kdybychom byli na místě toho zástupu, tak bychom asi křičeli totéž.
Ježíš o sobě řekl, že je světlem světa, ale my lidé, jsme více milovali tmu – dokud nám Pán nedal nové srdce. Teprve potom jsme uviděli světlo a začali milovat světlo. Ale do té doby jsme byli ve stejné temnotě, jako tito lidé na dvoře Pilátova domu. Oni křičeli na kříž s ním! A také volali:
A tehdy dostal Pilát strach. Řekl bych, že už toho bylo moc – tlačili na něj, chtěli propustit vraha, on jim dělal ústupky, nechal zbičovat Ježíše, ale nebylo to k ničemu. Jan 19,9-11 zaznamenává třetí Pilátův rozhovor s Ježíšem a odhaluje nám znovu postoj našeho Pána:
Ježíš není bezmocná oběť okolností, ale je poslušný Boží Syn, který jde dobrovolně jako beránek bez viny na kříž, aby na svém těle vzal na sebe Boží hněv, který se zjevuje proti našim hříchům.
Lukáš 23:22-23 [Pilát] Promluvil k nim potřetí: "Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Dám ho zbičovat a pak ho propustím." Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat; a jejich křik se stále stupňoval.
Vypadá to, že Pilát už byl bezradný a nevěděl kudy kam. Jeho rozhodování se neřídilo pravdou a právem, ale náladou lidí kolem něj a jeho strachem. Znovu říká, že na Ježíši nenalézá vůbec žádnou vinu, ale znovu čteme, že přesto ho chce znovu nechat potrestat. Zkrvavený král v královském rouchu s trnovou korunou na hlavě stojí před Pilátem a Pilát má strach.
Není těžké podlehnout tlaku okolí a rozhodnout se špatně. A ještě horší je se na to potom vymlouvat. Musíme si položit otázku, jak často se rozhodujeme podle svých pocitů a nálad, podle toho, co se nám líbí nebo nelíbí, nebo dokonce podle toho, co se líbí nebo nelíbí lidem kolem nás – a nikoliv podle Božího slova, podle toho, co je skutečně správné?
Na Pilátovi můžeme dobře vidět, jak jsme jako lidé náchylní k takovému jednání. A nesmíme si myslet, že nás se něco takového vůbec netýká. Stačí, aby Pán posvítil svým světlem do našeho srdce a odhalil skryté věci, naše motivy, naše touhy, naše žádosti – rázem víme, jak moc potřebujeme Boží milost. Jak moc jsme závislí na lidech kolem nás nebo na vlastních pocitech. Pilát pociťoval bezmocnost. Křik lidí kolem něj se stále stupňoval. Od Jana víme, že zástup tlačil na Piláta – nejsi přítel císařův!
Lukáš 23:24 A tak se Pilát rozhodl jim vyhovět.
Někdy máme tendence omlouvat Piláta, ale Boží slovo to nedělá. Lukáš jasně ukazuje, že rozhodnutí – byť bylo učiněné pod nátlakem, bylo Pilátovo rozhodnutí a zodpovědnost za toto rozhodnutí je stoprocentně Pilátova zodpovědnost.
Velice podobné je to i s námi. Někdy máme pocit, že když jsme byli dotlačeni k nějakému rozhodnutí – ať již lidmi nebo okolnostmi, či vlastním strachem, tak za to vlastně nemůžeme, že zodpovědnost tak nějak padá na druhé lidi a Pán Bůh si zakrývá oči a říká si, chudák Jarda, on musel snášet takový tlak, a to se vůbec nedivím, že to nevydržel a selhal. Ale tak to není. Bůh je svatý a každý hřích a každé hříšné rozhodnutí je Bohu odporné. Pokud se rozhodujeme podle vůle lidí, tak nemáme nic na svou omluvu.
Kdo se chce líbit lidem, nemůže se líbit Bohu. Nelze sloužit dvěma Pánům. A tak je zde pro nás Pilátovo rozhodnutí velikým varováním, abychom nehledali slávu u lidí, ale u Boha. Jako křesťané celým srdcem toužíme po tom, poslouchat Boha, líbit se mu a následovat Pána Ježíše Krista. Ale všichni máme tu zkušenost, že přicházejí také chvíle, kdy podléháme tlaku světa, tlaku lidí, kdy máme pocit, že naše rozhodnutí jde na vrub někoho jiného, atd. To je hřích. S tím nemůžeme udělat nic jiného, než to vyznat Pánu a prosit ho o odpuštění. Jan napsal:
Pilát vydal Ježíše, aby byl obětován. Aby se stal zástupnou obětí za naše hříchy.
Lukáš 23:25 Propustil toho, který byl vsazen do vězení pro vzpouru a vraždu a o kterého žádali; Ježíše vydal, aby se s ním stalo, co chtěli.
Toto je dokonalý obraz zástupné oběti. Právě takto byl Ježíš obětován za každého z nás. Vrah a vzbouřenec byl propuštěn a nevinný byl potrestán. To je přesně to, co Bůh udělal pro každého z vás. Svou obětí Ježíš zaplatil za svůj lid:
Když čteme o Barabášovi, tak vidíme, že to byli lidé, kdo si to vše vynutili. Ale Boží slovo nám také říká, že tím jenom naplnili Boží plán a že vše bylo zcela v Boží režii.
Nemůže být pochyb, že Bůh měl všechno pod kontrolou. A dokonce Ježíš mluví o tom, že jde svůj život dát dobrovolně, ochotně. Nepřišel k tomu jako slepý k houslím, ale byl to od začátku Boží plán.
Stejně jako Barabáš i my jsme byli vzbouřenci proti Bohu. Možná jsme nebojovali v první linii, ale prostě nás to nezajímalo. Nikdy jsme o Bohu neslyšeli a nijak nás to netrápilo. Možná jsme si říkali – stejně jako většina Čechů – že tam nahoře asi něco je, ale tím to haslo.
Byli jsme jako nevěsta, která ignoruje svého ženicha. Všem říká, že je někdo, kdo jí miluje a stará se o ni, ale když se někdo zmíní o ženichovi, tak pohrdavě řekne – ten trhan? To je stejné, jako když jsme říkali, že něco nad námi je, je tady něco, co funguje, je tady něco pozitivního – ale když nám někdo řekl Bůh, tak jsme vyskočili a křičeli – kdyby byl nějaký Bůh, tak by všechno fungovalo jinak, podívej se na války a lidi jak umírají, … - to je nepřátelství a vzpoura. To není nic jiného. Byli jsme jako Barabáš. On byl vrah a vzbouřenec. My jsme asi nikdy nikoho nebodli nožem, ale nenávist, sobectví a pýcha, které jsme nosili v srdci, zabíjeli lidi okolo nás. A kdybychom mohli, tak bychom to i dokonali. Neudělali jsme to jen proto, že jsme se báli důsledků, které by to mělo pro náš život.
A Lukáš tady píše, že zločinec byl propuštěn a nevinný byl potrestán na jeho místě. My jsme byli propuštěni a ten, který byl bez hříchu, byl potrestán na našem místě.
Bůh sám vyměnil náš – váš život za život svého Syna. Ježíš přišel, aby položil svůj život za nás. Nikdo ho nenutil, ale on sám chtěl:
Byla provedena veliká výměna – Ježíš vyměnil svůj život za můj, za váš. Nic v tomto příběhu není spravedlivé. Spravedlivé by bylo, kdybychom byli po právu odsouzeni jako hříšníci – a mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Důsledkem každého hříchu je smrt! Proti hříchu se zjevuje Boží hněv. Hřích znamená oddělení od Boha, od lásky, od života, od světla. A náš dobrý pastýř vzal naše hříchy na sebe a nás propustil. My jsme svobodní, zatímco On na sebe vzal prokletí hříchu, smrt, Boží hněv, oddělení od Otce. Všechna temnota, všechny důsledky našich hříchů dopadly na Něj.
Do posledního naplnil starozákonní proroctví. A apoštol Petr napsal:
To se stalo na kříži. To je zástupná oběť Kristova. On místo mne. On místo tebe. Tohle znamená vykoupení. Právě toto udělal Bůh pro nás. To je dokonané Kristovo dílo - právě takto vykoupil svůj lid!
Šel jako beránek. Nesl svůj kříž. Vložili ho na Něj jako na zločince a vedli ho na popravu.
Lukáš 23:26 Když jej odváděli, zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole, a vložili na něho kříž, aby jej nesl za Ježíšem.
Nevíme mnoho o tomto Šimonovi. Marek zapsal, že to byl otec Alexandra a Rufa, a tak se můžeme domnívat, že se jeho synové stali později křesťany, nebo že byli přinejmenším známí té první církvi v Jeruzalémě, odkud Marek pocházel.
V tuto chvíli to vypadá, že Šimon nepatřil mezi Pánovy učedníky. Ježíš pravděpodobně nestačil tempu římských vojáků s břemenem na zádech. A tak vojáci zastavili člověka, který se jim namanul, a vložili Kristův kříž na něj. Marek 15,21 říká, že ho museli přinutit. Je to prostá ilustrace, která nám ukazuje, že přirozený, tělesný, člověk nikdy sám ze své vůle nechce následovat Krista, jít ke kříži nebo nést Kristův kříž. Potřebuje nové srdce. Potřebuje Boží dotek, proměnu, která mu dá srdce ochotné, poslušné. Potřebuje zástupnou oběť, která ho osvobodí.
Musím se vás, moji milí, na tomto místě zeptat, zda pevně věříte tomu, že Kristus zemřel na vašem místě, že zemřel místo vás. Ne nějak obecně za nás - ale velmi konkrétně - za tebe, za mě.
Apoštol Pavel napsal o Židech, že jim může dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání (Ř10,2). Poznal jsem také kdysi takového muže. Nebyl to Žid, ale byl to svědek Jehovův. Byl plný horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání. Asi hodinu jsme spolu mluvili o nebi. A stále jsme se točili kolem jediné věci - jak může on, jako hříšník - a dobře věděl, že je hříšník - přijít do nebe, být zachráněn, když Písmo mluví o tom, že do nebe nevstoupí nic nesvatého. Stále dokola říkal, že Kristus zemřel za hříchy celého světa. Ale když jsem se ptal, co jeho hříchy, zda jsou očištěné, tak nevěděl a říkal, že ne. Chybělo mu pravé poznání - poznání Kristovy zástupné oběti. Že Kristus zemřel na jeho místě. Nevěděl o tom a nevěřil tomu. Byl přesvědčený o tom, že ho zachrání to, co dělá pro Boha, jak je věrný a jak horlivě slouží a svědčí lidem. Ale to jediné, co může člověka zachránit je víra v Ježíše Krista.
A tak vás volám, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Odvraťte se od svých hříchů, čiňte pokání a věřte v Ježíše Krista. Cele se spolehněte na Jeho zásluhy, na to, co On udělal - a budete žít. Neskončete u nějakého pohnutí srdce, u nějaké tělesné lítosti, nebo u soucitu. Věřte v Pána Ježíše.
Pilát je obrazem zbabělosti a strachu z lidí - tělesného smýšlení, které je závislé na názoru druhých. Ačkoliv chtěl Krista osvobodit (J 19,12), vydal ho Židům, aby byl ukřižován. Šimon z Kyrény je obrazem tělesného následování Pána. Takový člověk musí být donucen - lidmi nebo okolnostmi, možná strachem - ale nejde ke Kristu s láskou a důvěrou. Jde, protože musí. Křesťan jde ke Kristu proto, že chce. Ano, také proto, že musí - protože ví, že není jiná cesta. Není žádná jiná možnost spasení. Ale miluje Pána a proto utíká k Němu, jako Petr, když skočil do vody z lodi a brodil se ke břehu, kde byl jeho milovaný Pán. A je tady ještě třetí skupina lidí - vypadají také trochu jako následovníci Krista, ale nejsou!
Lukáš 23:27-31 Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: `Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!´ Tehdy `řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přiryjte nás!´ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?"
Je tady celý zástup, který následuje Krista. Už jsme jeden zástup viděli - volal: Na kříž s ním! Ukřižuj ho! Nyní je zde zástup a v něm je řada žen, které pláčou nad Pánem. Ale Pán odhaluje nářek těchto žen a ukazuje jim, že nestojí o tělesný soucit. On přišel, aby zachránil. A součástí této jeho mise je také kříž. To bylo to nejhorší a nejtěžší místo v Jeho službě. Přesto šel dobrovolně.
Proto nepotřebuje nářek žen, které plakaly nad jeho utrpením. Možná plakaly nad mladým životem, který byl zmařen římským křížem - nevíme. Ale z textu vidíme, že Ježíš je volá k jinému pláči: k pláči pokání. To, co dělaly tyto ženy, to byl zármutek podle světa.
Proto Pán vyzývá tyto ženy, aby plakaly nad sebou a nad svými dětmi. Protože přicházejí dny soudu. Jinými slovy - mají činit pokání, jinak zahynou. To jsou slova, která se v Lk ozývají stále znovu:
Pán plakal nad Jeruzalémem (Lk 19,41-44), protože Židé ho nerozpoznali jako Mesiáše a chystali se ho ukřižovat. Ale problémem nebyl kříž – kříž byl Pánovým cílem, kvůli němu přišel. Problém byla nevěra a tvrdé srdce. Jediné, co mohlo lidi zachránit, bylo pokání a víra.
Proto tyto věci opakuje také ženám po cestě na Golgotu. I jejich srdce bylo zatvrzelé proti Mesiáši. Možná prožívaly nějaké hluboké emotivní pohnutí, lítost nad zmařeným životem, lítost nad popravou toho dobrého učitele, který pomohl tolika lidem. Ale to není lítost, kterou chce vidět Pán. Chce, abychom plakali sami nad sebou – nad vlastním hříchem, nad vlastní tvrdostí. Když vidíme Krista, jak jde na kříž, tak musíme plakat hrůzou nad Božím soudem. Dokonce ten živý strom byl uťat a přibit na kříž – co čekáme, že bude s námi, když nás Pán označuje jako suché stromy. A je to pravda – jsme bez života, mrtví v hříchu, ztracení v sobectví a vlastní pýše. Co čekáme, že bude s námi? Musíme si uvědomit, že to jediné, co čeká každého hříšníka je Boží soud a odsouzení. Jedinou spravedlností je smrt a peklo! To je jediný úděl suchého stromu. Přesně toto bychom měli vidět, když se díváme na Krista, jak jde na kříž.
Ale ještě jednu věc musíme vidět – Ježíš nenechává plačící ženy bez povšimnutí. Ano, napomíná je, ale dává jim milost, vede je k pokání. Ukazuje jim – cestou na kříž! – co je důležité a jak uniknout přicházejícímu Božímu hněvu. Je to Boží Syn, Ježíš, který vstal z mrtých a který nás vysvobozuje. Bůh se slitoval nad zatvrzelými hříšníky:
A tak se musím znovu zeptat – je vaší jedinou jistotou Kristova oběť na kříži? Máte jistotu, že vaše hříchy byly od vás odňaty a trest za ně byl vložen na Krista? Pokud ne, plačte nad sebou, a proste o Boží milost a slitování.
Viděli jsme dnes několik skupin lidí a u všech jsme viděli stejnou věc: tvrdé a vůči Kristu uzavřené srdce. Zástup s velekněžími a veleradou, který se velice aktivně stavěl proti Pánu. Zmiz z našeho života – to byl jejich pokřik. Ohrožuješ naší vlastní vládu nad svým životem. Pilát nebyl nepřítel Krista – dokonce měl nějaké sympatie k němu, přesto – názor lidí kolem něj byl důležitější než pravda. Šimon z Kyrény je nám příkladem toho, jak nelze následovat Krista tělesným způsobem – dá se to vynutit, ale tak vzniká zákonictví nejhoršího kalibru, je to jen další cesta, jak JÁ chci udělat něco pro Boha místo toho, abych přijal to, co Bůh udělal pro mě a radoval se z toho. A nakonec ženy – ony prožívaly veliký soucit s Pánem. Bylo jim líto, co s Ním velerada i Římané udělali. Ale plakaly nad člověkem, který je šel zachránit. Ale také za tím se skrývá pýcha, protože si myslíme, že ten druhý je v nejlepším případě stejná jako já. Ale Ježíš je Pán!
A v našem příběhu je hlavní postavou právě ON. Od Něj se musíme učit pokoře – když ho tupili, když stál před svými nepřáteli, když ho vyslýchali, nespravedlivě bičovali, vlekli na kříž – byl stále pokorný jako beránek. A v tom všem je stále plný milosti a lásky – i v té nejtěžší chvíli, kdy padá pod tíhou římského kříže, vede lidi k pokání a ukazuje jim, jak mohou zachránit vlastní duše. Moji milí, pojďme ke Spasiteli. Jenom On z vás může sejmout břemeno hříchu a přivést vás k věčnému životu:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk23-13-31-osnova.pdf | 221.12 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
