Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 26. září 2010
Pokoj vám a milost. Ze všeho nejdříve chci vyřídit pozdravy od církve v Kladně, kde jsem minulý týden kázal. Příští týden budeme moci své pozdravy vyřídit každý osobně, protože budeme mít společné shromáždění v Kladně. Tento týden proběhla médii zpráva, že v USA žije každý patnáctý člověk pod hranicí chudoby. Zapomněli ovšem dodat, jaká tato hranice chudoby je - určitě se bude hodně lišit od chudoby ve třetím světě, kde mnoho lidí žije za méně než jeden dolar na den. Za hodně špatně placenou práci v USA, kterou by Američané ale nedělali, dostanete asi 9-10 dolarů za hodinu. Takže zhruba 70% světové populace by asi chtělo žít na takové úrovni, jako američtí chudí. Proč o tom mluvím? Dneska máme před sebou kratičký text, který se zabývá chudými, kteří jsou bohatí a bohatými, kteří jsou chudí. Je to určitý paradox, ale pojďme se na něj podívat. Budeme číst Lk 21,1-4.
V našem příběhu se setkáváme se zástupem bohatých a s jednou nuznou vdovou. Dar chudé vdovy, která dala všechno, co měla, ostře kontrastuje s pokryteckými dary boháčů a ukazuje nám, jak i ta nejchudší vdova může potěšit a uctívat Pána Ježíše Krista. Pojďme se ale nejprve podívat na několik věcí z kontextu. Jsou tady přinejmenším dvě souvislosti s předchozím textem. První souvislost je časová. Ježíš je v Jeruzalémě a je to poslední týden jeho života, posledních několik dní před jeho ukřižováním.
Ježíš rád trávil čas v chrámě a my jsme toho byli svědky v Lukášovi - jako dvanáctiletého ho:
I v poslední kapitole, kterou jsme procházeli - k. 20, nacházíme Pána stále v chrámu, jak učí lid. Jedno z jeho oblíbených míst v chrámu, bylo místo, kde byly pokladnice.
V Herodově chrámu to bylo takzvané nádvoří žen, kdy se nacházelo třináct pokladnic ve tvaru trumpet. Zdá se pravděpodobné, že právě na tomto místě Pán Ježíš často vyučoval zástupy a je jisté, že to bylo místo, kde trávil čas během svého posledního týdne života. Náš text ho zachycuje v okamžiku, kdy má pauzu ve vyučování, kdy odpočívá a sedí blízko pokladnic. Marek to popsal takto:
Pán odpočíval. Je to zajímavé, protože věděl, že má před sebou poslední hodiny svého života, věděl, že se naplňuje čas a blíží se jeho ukřižování. Přesto si klidně sedl a díval se, jak lidé dávají. A dívá se i dnes. Chce totiž vidět, co jsme ochotní pro Něj obětovat. V tom jak dáváme, chce vidět naše srdce.
Můžeme si ale také všimnout druhé souvislosti a to je souvislost s Pánovým vyučováním. Těsně před tím, než Pán přijel do Jeruzaléma, tak vyučoval o králi, který odcestoval a svěřil svým služebníkům každému jednu hřivnu. Potom požadoval vyúčtování. Po vjezdu do Jeruzaléma přišel Pán do chrámu a - pamatujete koho vyhnal? Prodavače dobytka a směnárníky. Nebyla to žádná diskrétní akce - Matouš i Marek mluví o tom, že zpřevracel jejich stoly.
Potom ukazuje na židovské vůdce v podobenství o zlých vinařích - mluví o tom, že to jsou zloději a násilníci, kteří ho chtějí zavraždit a vytrvale okrádají Boha. Ve dvacáté kapitole jsme viděli také farizeje, kteří poslali své špiony s otázkou, která se týkala daní - znovu tady jde o majetek, o poctivost. Jaká byla tehdy odpověď Pána?
A nakonec se dostáváme k bezprostřednímu kontextu našeho příběhu. V závěrečných verších 20. kapitoly Ježíš varuje před zákoníky, varuje před jejich pokrytectvím, varuje před povrchností jejich náboženství, varuje před jejich sobectvím a chamtivostí.
Musíme si všimnout této skutečnosti - Ježíš varuje před zákoníky, kteří vyjídají domy vdov a v našem příběhu Ježíš chválí chudou vdovu, kvůli její obětavosti, kvůli opravdovosti její víry, která kontrastuje s náboženským pokrytectvím zákoníků. To bylo jenom povrchní, velmi bezbolestné, zaměřené na vnější věci a osobní prospěch. S nuznou vdovou to bylo úplně jinak. Než se ale podíváme na konkrétní detaily našeho příběhu, tak na chvilku zastavíme u toho, co Bible říká o chudých a bohatých.
Lukáš 21:1-2 Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince,
Na tomto místě nacházíme celou řadu bohatých a jednoho chudáka - nuznou vdovu. Většinou je to ve světě přesně naopak. Většinou vidíme mnoho chudých a jen pár bohatých. V Písmu se setkáváme s oběma těmito skupinami. V Lukášově evangeliu jsme se s chudými setkávali poměrně často. Lukáš se věnuje lidem na okraji společnosti nejvíce ze všech evangelistů. Ale vedle mnoha chudých a potřebných - můžeme zmínit vdovu z Naim, jejíhož syna vzkřísil, slepého žebráka u bran Jericha, žebráka Lazara, který lehával před domem boháče, chudé, kteří jsou pozváni na hostinu místo těch, kdo měli být pozváni, ale nechtěli přijít, nebo vdova, která chodila za soudcem se svou pří a další. Pamatujete si, jak začal Pán svou veřejnou službu? V synagoze v Kafarnaum prohlásil:
Znamená to, že bohatí jsou automaticky vyloučeni? Nikoliv. Stačí, když zůstaneme v Lukášovi a připomeneme si celníka Léviho z Kafarnaum, setníka, který postavil synagogu v Kafarnaum, ženy, které se o Pána ze svých prostředků staraly, představeného synagogy Jaira, nebo boháče, kterému se hodně urodilo, či jiného boháče, u jehož vrat lehával žebrák Lazar. A co bohatý otec, který svůj majetek rozdělil mezi své dva syny a mladšího potom ztratil, aby ho zase nalezl nebo vrchní celník Zacheus z Jericha - mohli bychom pokračovat ještě dále.
Pro chudého i pro bohatého. V Lukášovi ale také čteme běda bohatým a blaze chudým. I to by mělo být pro nás určitým varováním. A na jiném místě:
Důvod, proč je Pán takto kritický k bohatství můžeme nalézt v Přísloví:
Mnoho bohatých lidí se příliš snadno domnívá, že za své peníze si mohou koupit všechno a jejich bohatství je jim jejich modlou, kterou uctívají a které celým svým životem slouží. Ale jak napsal král Šalamoun, který mimochodem patřil mezi nejbohatší lidi na světě:
Proto nás také Písmo varuje, abychom nedychtili po bohatství.
Toto je problém bohatství. V jednu chvíli je a v druhou chvíli není. Za poslední dva a půl roku vyhlásilo osobní bankrot více než sedm tisíc Čechů. To je jedno menší městečko. Jejich bohatství dostalo křídla a uletělo. Nejčastěji je to problém života na dluh. Když je srdce naplněno touhou mít víc, než mohu mít. To je žádost, která je hříchem. Je to něco, před čím nás Bible důrazně varuje.
Musíme zde mít dobrou rovnováhu - Bible neodsuzuje bohatství jako takové - mnoho Božích mužů bylo velmi bohatých - připomeňme jen Abrahama, Jákoba, Davida a mohli bychom si ukázat i řadu dalších. Bohatý setník z Kafarnaum postavil na své náklady synagogu. Král David shromáždil bohatství na stavbu chrámu, který postavil jeho syn Šalamoun. Lydie - obchodnice z purpurem z Filipis poskytla svůj dům k dispozici pro církev, potom co uvěřila v Pána Ježíše Krista. Mnoho bohatých mužů a žen v minulosti hojně podporovalo šíření evangelia, tisk Biblí, misionáře, kazatele. Dokonce čteme:
Bohatství může být známkou Božího požehnání. Problém tedy není v bohatství, ale v srdci. Nicméně bohatství může být pro srdce až příliš velkým pokušením. Potom se snadno z boháčů stávají modláři. Na druhé straně je tady chudoba. Chudoba, která má zaslíbené evangelium - chudým se zvěstuje. Ale abychom nepropadli nějakému falešnému dojmu - Bůh nijak nevyvyšuje chudobu. A chudý není v Božích očích víc než bohatý. Před Bohem jsou si oba rovni.
Písmo ale i zde přichází s řadou varování. Tato varování se netýkají přímo chudoby, ale toho, co k chudobě vede. Už jsme si ukázali jednu z věcí - to je touha po bohatství. Ale jsou i další. Tou největší je lenost. Lenost je hřích, který má - jako každý hřích - tragické důsledky:
A jinde čteme o nezodpovědnosti, která je zase jenom zástěrkou pro lenost:
Jako protiklad a vyvážení jak k lenosti, tak k honbě za majetkem potom čteme:
Postarej se především o svou práci - zajisti své dílo venku. Měj nejprve zajištěnou svou práci, starej se o své pole a potom - teprve potom - si posatvíš i dům. Chtěl bych vám doporučit, abyste pravidelně četli knihu Přísloví - je to velmi praktická kniha, kniha Boží moudrosti. A potom podle ní žijte. Boží Slovo nám ukazuje moudrou rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou - kde jinde než v Přísloví:
To je výzva ke každodenní modlitbě. Abychom unikli pokušení bohatství, které by nás mohlo svést k modlářství - a musíme si na rovinu říct, že přesně to je náš problém. Žijeme ve společnosti, která netrpí takovou chudobou, že by někdo musel kvůli ní krást a zneuctívat Boha. Žijeme v dostatku - možná ne v bohatství nebo v přepychu, ale žijeme v takovém dostatku, že snadno zapomínáme na to, že všechno, co máme, je Božím darem a požehnáním.
To je rovnováha mezi bohatstvím a chudobou, jak nám jí ukazuje Písmo. Bible nám neslibuje bohatství, které nebude podepřené naší pilnou prací, ani nás nevede k vyvyšování chudoby. Uzavřeme tento exkurz ještě jednou slovy knihy Přísloví:
Bůh je ten, kdo stvořil jak bohatého, tak chudého. A oba se budou jednoho dne témuž Bohu zodpovídat. Budou souzeni podle svých činů - nebo osvobozeni na základě víry v Ježíše Krista. Pojďme nyní zpátky do našeho textu a podívejme se na dvě věci, které zde nacházíme.
Lukáš 21:1 Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice.
V chrámu byly pokladnice - na vnějším nádvoří, tzv. nádvoří žen, kam lidé dávali své dary. Jednalo se o dary na chrám. Byly to dobrovolné dary, které lidé měli dávat z vděčnosti Bohu, k Jeho slávě. Vedle těchto darů platili Židé také chrámovou daň, která byla určená na pokrytí nákladů na každodenní ranní a večerní oběti a celý chod chrámu. Dary, které byly přinášeny, byly dary navíc - měly sloužit jako chrámový poklad a v případě potřeby se používaly na chrámové potřeby. Kolem nádvoří byly komory, kam byly tyto dary shromažďovány. Toto místo bylo velmi frekventované. Mnozí bohatí sem přicházeli a s jistou okázalostí přinášeli své dary na chrám. Všimněte si, jak se Ježíš dívá na jejich dávání:
Představte si to - tito lidé tvrdili - nejenom - oni byli často o sobě naprosto přesvědčeni, že jsou věřící. A přicházeli do Božího domu, do chrámu, aby přinesli Hospodinu své dary. Ale co to přinášeli? Přinášeli zbytky. Přinášeli to, co už nepotřebovali. Přinášeli to, co měli navíc. To ale nebyla skutečná oběť. Oni možná přinášeli hodně, možná dávali veliké částky, ale Ježíš tady ukazuje na jejich motivaci - a ta byla špatná. Oni nepřišli Hospodina uctít, oni se přišli ukázat. Přišli ukázat, kolik mohou dát Bohu. Kolik si mohou oni dovolit. To, co přišli dát, nemělo ani tak ukazovat na Boha, jako spíš na ně samotné.
Kdybychom se podívali do Starého zákona, tak bychom si všimli, že kdykoliv měli lidé přinášet dary nebo oběti Bohu, tak se vždy mělo jednat o to nejlepší. Starý zákon výslovně zakazoval přinášet Bohu cokoliv chromého, zmrzačeného, poškozeného. Samozřejmě to bylo o zvířatech - a zde se mluví o finančních darech, které lidé přinášeli. Ale princip je tady úplně stejný. Boha nelze uctít nějakými zbytky. Bůh není potěšen, když je v dávání na druhém místě. Když na prvním místě stojí sláva člověka.
To není dar, ze kterého by měl Pán radost. V tomto slova smyslu tito bohatí, kteří dávali velké sumy do chrámové pokladnice, vlastně dávali žalostně málo. Jejich mnoho bylo zoufalé nic. Jejich mnoho ukazovalo spíš na ně, na jejich pýchu a sobectví, na jejich bohatství, kterým se chtěli ukázat.
Vzpomeňme si na kontext - o kom tady Pán mluví? Mluví o zákonících, kteří vyjídali domy vdov, mluví o farizejích, kteří milovali peníze. Podívejme se znovu do knihy Přísloví.
Někteří lidé by si chtěli Pána Boha „udobřit“ třeba tím, že dají nějaký dar. Myslí si, že Boha nějak uspokojí, že si zaplatí vlastní vykoupení. Tento týden jsem se setkal s mladíkem, který měl velmi podobný názor. Říkal, že ví, jak se dostane do nebe. Prostě se sečtou ty dobrý skutky a tak nějak přebijou ty špatné. Bylo pro něj neuvěřitelné slyšet, že by se „dobrý“ obětavý nevěřící člověk nedostal do nebe, když přece dělá dobré skutky. Takto si mnozí chtějí vykoupit svou duši.
A tragédií je, že jsou církve, které lidi v podobném jednání podporují. A to nemusíme mluvit jenom o odpustcích, které se už dneska oficiálně neprodávají, ale stále existují a katolická církev je uděluje - za určité „zásluhy“, jako jsou třeba modlitby za mrtvé. Ale jsou zde i protestantské církve, které učí, že když křesťan bude hodně dávat peníze do církve, nebo přímo svému pastorovi, tak mu Bůh bude hodně žehnat. A čím víc bude dávat, tím víc mu Bůh bude žehnat. To je veliká lež a je to falešné učení, které z Bible dělá příručku ke snadnému životu a rychlému zbohatnutí a ze svrchovaného Boha, Pána a Vládce automat na požehnání. Je to stejné rouhání jako prodávání odpustků. Ve výsledku tu jsou lidé, kteří si myslí, že si nějak mohou koupit Boží přízeň.
Jak by mohl člověk vykoupit svůj život? To nejde!!! Žádná oběť, kterou by hříšný člověk mohl přinést, nebude dostatečná. Proč? Protože to vždycky bude jenom oběť svévolníka a v té - jak jsme četli, nemá Hospodin zalíbení. Bůh může přijmout jenom svatou oběť a takovou není schopen hříšný člověk přinést. Navíc - za život člověka, je adekvátní obětí zase jenom život.
Pán Ježíš Kristus zaplatil cenu za nás, abychom my mohli žít. Žádná jiná oběť není dostatečná. A naopak - jeho oběť je naprosto dostatečná a úplná. Už k ní nelze vůbec nic přidat.
Oběti a dary bohatých, které přinášeli ze svého nadbytku, byly spíš úplatky, které chtěli dát svatému Bohu. Ale Bůh se nedívá na velikost daru, Bůh se dívá k srdci.
Lukáš 21:2 Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince,
Tady máme něco pro Jakuba a pro všechny počtáře. Nuzná vdova měla jenom dvě drobné mince. Řecké slovo, kterým je tato mince popsána, znamená drobný, nepatrný. Byly to maličké mince s nepatrnou hodnotou. Obě dohromady daly čtvrťák. Čtyři čtvrťáky byly jeden as (assarion) a šestnáct asů dalo dohromady denár. Denár byla denní mzda dělníka. Dar nuzné vdovy byl opravdu nepatrný - kdybychom to mohli nějak přirovnat, tak bychom mohli říct, že to bylo třeba něco jako deset korun. Nuzná vdova vhodila do chrámové pokladny dvě pětikoruny. Přesto Ježíš zhodnotil její dar úplně jinak:
Lukáš 21:3 a řekl: "Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.
Ten nejmenší dar byl vyhodnocen jako největší. Málo v tomto případě znamenalo víc, než dali všichni ostatní - ti boháči, kteří přinášeli své velkolepé dary. Jak to, že chudá vdova dala víc než všichni ostatní? Je to tím, že Bůh se dívá na prvním místě k srdci.
Bůh zkoumá srdce. Hledí na srdce. Chce vidět srdce, které zcela odevzdané Pánu a jeho věcem. Lidé hledí na vnější věci, dívají se na to, co mají před očima. Ale Hospodin chce vidět srdce - a to poslušné:
Oběť svévolníka je Hospodinu ohavností. To, co chce Bůh, je srdce, které je poslušné. Bůh touží po pozorném rozvažování. Rozjímání nad Božím Slovem, jeho studium, promýšlení, přemýšlení o Božích věcech, o Božím charakteru, o Božích vlastnostech - to je víc než obětování, to je víc než všechny dary.
Bůh hledí na opravdovost srdce. Tady se znovu dostáváme ke kontrastu se zákoníky a farizeji. Jejich náboženství bylo povrchní, zaměřené přesně na to, na co se dívá člověk. Měli rádi ta dlouhá roucha, přední místa, dlouhé modlitby v domech vdov nebo na nárožích ulic. Odvažovali desátky z máty a kopru a tak ukazovali, jak jsou zbožní, obětaví, ochotní obětovat pro Boha. Ale to všechno byla jenom taková vnější póza. Divadlo pro lidi. Nebyla zde žádná opravdovost, nebylo zde pravé srdce naplněné vírou, pokorou, opravdovou láskou k Bohu. Takové bylo srdce nuzné vdovy - ona znala svého Boha. Věděla, že:
Znala Boha jako toho, kdo se postará o svůj lid. Proto o ní dále čteme:
Lukáš 21:4 Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku; dala všechno, z čeho měla být živa."
Její srdce bylo plné víry. Důvěřovala svému Bohu. Proto přišla a dala všechno, co měla. A to je ta druhá věc, které si musíme na jejím jednání všimnout. To je obětavost této nuzné vdovy. Dala všechno, z čeho měla být živa. Důvěřovala svému Bohu, a proto byla ochotná pro něj obětovat všechno, co měla. Všechno, z čeho měla být živa. Podívejme se ještě jednou do Přísloví:
Cele se spolehnout na Pána. To je skutečná, opravdová víra. A to je také víra, která je ochotná pro Pána riskovat a obětovat. Z lidského hlediska byl dar vdovy naprosto zanedbatelný, nicotný. Kapka v oceánu. Ale pro Pána byl známkou skutečné víry, opravdového spolehnutí se na Boha, odhalil její hluboký osobní vztah s Bohem. Její dar nebyl laciným darem. Dala všechno, co měla. Ona udělala to, co bohatý mládenec z osmnácté kapitoly udělat nechtěl.
Proto její příklad Pán tolik vyzdvihuje a dává jí za vzor svým učedníkům a s nimi také nám. Dnes již nemáme žádný fyzický chrám s jeho pokladnicemi. Máme tedy jako křesťané pokračovat v dávání? Jak? Kolik? Na co nebo komu? Podívejme se na několik věcí, které nacházíme v Novém zákoně. Nalezněme zde odpovědi na naše otázky, které vycházejí z tohoto krátkého příběhu.
Podívejme se tedy na nějaké aplikace našeho textu. Příklad novozákonní církve nám ukazuje, že je stále důležité dávat. Už zde není fyzický chrám, ale je tady jiný chrám - duchovní. Tím chrámem je Tělo Kristovo, církev živého Boha. Tento chrám už nemá zlatý chrámový poklad, ale má svůj poklad v nebi. Přesto musí církev v tomto světě nějak fungovat a k tomu potřebuje také finanční zajištění. O Pána Ježíše Krista se ze svých prostředků starali ti, jimž sloužil. Podobně v novozákonní církvi vidíme, že se starala o ty, kteří ji vedli. Nežádali o státní podporu od Římanů, nechtěli získávat peníze od bezbožného státu. Bylo výsadou věřících postarat se o své vedoucí. A nejenom o ně. Církev se starala také o ty, kteří se nemohli postarat sami o sebe - o vdovy, které neměly žádné příbuzné ani už se nemohly vdát a o sirotky. Lidé přinášeli peníze apoštolům a později pravděpodobně starším sboru a ti měli zodpovědnost za to, jak se budou peníze používat. Ale na prvním místě vždy byla misijní práce. Podíl na šíření evangelia. Tak apoštol Pavel chválí církev ve Filipis - poté, co mu poslali dar, jímž ho zaopatřili v době, kdy byl ve vězení, jim napsal:
Jejich dávání bylo stejné jako dávání chudé vdovy - bylo velmi obětavé, štědré. Církev se má starat o ty, kdo jí slouží. Nejenom o misionáře, ale také o své starší:
Na příkladu novozákonní církve také vidíme, že se starala o ostatní církve. Když byl v Jeruzalémě hladomor, tak církve v Malé Asii a v Makedonii udělaly sbírku, aby pomohly církvi v Jeruzalémě a v Judsku. Pomohly svým bratřím v nouzi. Apoštol Pavel jim k tomu napsal:
Tady vidíme, že křesťané by kromě toho, že budou dávat obětavě, měli nad svým dáváním také přemýšlet - dávat promyšleně. Promyslet, co mohu postrádat, abych se sám neocitl na seznamu potřebných. Vidíme také, že by měli dávat pravidelně - ne jenom někdy, nebo když na to zrovna mám náladu, ale dávání by měla být priorita. Je správné vždy nejprve oddělit peníze pro Boha, na Boží dílo a potom nakládat s tím zbytkem. Máme to dělat rozvážně, moudře, a dávat úměrně, podle toho, jak kdo může. Potom je v pořádku, když někdo obětuje hodně a jiný méně. Ale vždy by to mělo být radostně:
Křesťané mohou dávat s radostí, protože vědí, že nedávají lidem, ale Bohu.
Tak jak je to s vaším dáváním? Prokazujete opravdovost své víry také tím, že obětujete něco ze svých příjmů pro Boha? A jak obětujete? Jako chudá vdova nebo jako boháči? Ukládáte si svůj poklad v nebi nebo ho raději hromadíte na zemi? Pán se dívá. A vidí. Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk21-01-04-osnova.pdf | 333.13 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
