Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 3. dubna 2011
Pokoj vám a milost, milé sestry a milí bratři, milí přátelé. Pán nás přivedl na toto místo, abychom Ho společně uctívali. Nyní to chceme udělat tím, že budeme naslouchat Jeho slovu. Někdy se možná ptáte, jak vlastně Pána uctíváme při slyšení Jeho slova. Všechno je to o slyšení – podívejme se na tři věci: je to tom, jak posloucháme, je to o tom, co posloucháme a nakonec je to o tom, zda podle toho jednáme. Tyto tři věci dohromady určují, zda nyní budeme uctívat Pána v Duchu a v pravdě nebo ne.
Jak tedy máme naslouchat? Horlivě, ochotně, dychtivě, také pečlivě. Je dobré dělat si poznámky, abychom se k nim mohli doma vrátit, mluvit o tom se svými dětmi, s přáteli ve víře i s nevěřícími.
Vidíme, že je to naše zodpovědnost, co posloucháme. Před Bohem nebude žádné místo pro výmluvy jako – oni mě to takhle učili, naši starší tomu věřili takto, … Jistě, potřebujeme někoho, kdo nás bude učit a Pán Bůh ustanovil pro svou církev pastýře a učitele, kteří mají učit Boží slovo a jsou zvláštním darem od Pána pro Boží lid, ale přesto každý křesťan přistupuje sám za sebe před Boha a musí dávat pozor, aby se nedal svést prázdnými slovy. Jinak mu hrozí to, co popisuje druhá polovina verše:
Prázdné řeči vedou k tomu, že lidé neznají Boží vůli a neznají Boha ani jeho Syna Ježíše Krista. Takoví lidé nečiní pokání a nevěří a jsou pod Božím hněvem, který se zjevuje proti těm, kdo Boha neposlouchají. Zůstávají v otroctví hříchu, poslouchají ďábla a žijí ve vzpouře proti Bohu.
Pojďme si nyní přečíst oddíl z Božího slova, který budeme dnes vykládat. Jedná se o samotné srdce evangelia – budeme mluvit o ukřižování Pána a o milosti, která skrze Jeho kříž přichází k lidem.
V předchozím oddíle jsme viděli, jak se Pán stal zástupnou obětí za naše hříchy. Vzbouřenec a vrah byl propuštěn a dostal milost a nevinný byl odsouzen na jeho místě. Nevinný nesl trest a snášel Boží hněv kvůli nám. To je dobrý popis milosti. Barabáš nemohl udělat vůbec nic. Byl odsouzen a čekalo ho ukřižování, smrt. Ale dostal milost. Mohl protestovat, mohl nesouhlasit, mohl se znovu vzbouřit – ale nemohl udělat vůbec nic s tím, že byl propuštěn a omilostněn a Ježíš byl popraven na jeho místě.
I v dnešním oddíle uvidíme stejnou milost. A znovu jsme vedeni k tomu, abychom si uvědomovali, že jsme spaseni jenom z Boží milosti.
První verš našeho textu nám ukazuje potupu, které byl náš Pán vystaven. Do posledního puntíku se naplnilo Boží slovo, které Bůh řekl ústy proroka Izajáše:
Byl započten mezi nevěrníky. Lukáš píše:
Lukáš 23:32 Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci.
Skoro to vypadá, jako kdyby i Pán byl zločinec. Jako kdyby byl skutečně jedním z nich. Byl mezi ně jenom započten. Byl beránek, který se nedopustil hříchu a šel se dvěma zločinci na popravu. Židé konečně dosáhli svého – Ježíš je veden na smrt. Dochází k nejtragičtější události v lidských dějinách.
Další dva lidé byli vedeni s Pánem na popravu - Mt 27,44 říká, že se jednalo o povstalce. Je docela možné, že to byli komplicové propuštěného Barabáše. Nevíme. Jisté je, že to byli skuteční zločinci.
Následující verš a jenom tento verš z celého Lukášova evangelia popisuje ukřižování Pána.
Lukáš 23:33 Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.
Lukáš napsal jenom velmi jednoduše – ukřižovali ho. Stejně to zaznamenali i ostatní autoři evangelií.
Naše přirozenost je pokřivená a chtěli bychom vědět více. Chtěli bychom znát detaily, slyšet křik odsouzených, když je těmi železnými hřeby přibíjeli na kříž, naše představivost vidí krev, která teče z otevřených ran. V refrénu jedné staré písně se zpívá: „Ó krev po dřevě stéká“. I ta nejstřízlivější filmová ztvárnění ukřižování se neubrání těmto detailům. Ale co nám k tomu říká Písmo? NIC!!! Písmo o tom vůbec nemluví. Mluví jenom o tom, že Ježíš byl ukřižován. Tečka. Žádné oslavné detaily. Žádné podrobnosti. Pokud chcete znát podrobnosti, vraťte se k Žalmu 22, který jsme četli na začátku. Ale ani tady se nedovíte žádné detaily o fyzické agónii Pána, ale daleko více uvidíte duchovní oddělení od Boha – kvůli našim hříchům. A to je to, oč jde na kříži.
Musíme si zapamatovat, co se na kříži stalo – ale nejenom to fyzické utrpení Pána, ale především o skutečnost toho, že Pán byl opuštěn kvůli nám. To nejlepší zobrazení Golgoty – to nenajdeme na obrazech nebo ve filmech o ukřižování, ale to najdeme ve slově o kříži:
Slovo kříže to je evangelium, to je Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří. Bůh chce, abychom se soustředili právě na toto, abychom do hloubky vnímali realitu toho, co se na kříži skutečně událo – že na Božím Synu spočinul můj hřích a kvůli mému hříchu byl na něj vylit Boží hněv. Kvůli mému hříchu byl odsouzen a podstoupil smrt. Toto je to nejdůležitější, co se týká kříže. Všechny ostatní otázky a problémy, které jsou s ukřižováním spojené, jsou nepodstatné a Bible nám o nich nic víc neříká.
Neznáme detaily ukřižování, neznáme den ukřižování – vede se debata o tom, zda to bylo ve středu, ve čtvrtek nebo v pátek, ale to vůbec není postatné. Nevíme nic o místě zvaném Lebka, Golgota, nebo také z latinského překladu Bible Kalvárie. Jediné, co o tom místě víme, je, že bylo za hradbami. A skutečně jenom tento jediný detail najdeme také na jiném místě Nového zákona:
Proto máme i my vyjít za hradby. Proto máme i my být připraveni jít na popraviště. Neměli bychom očekávat, že s námi svět bude zacházet lépe než s naším Pánem. Ježíš nás posvětil a tak vyjděme za hradby vlastních životů a nesme slovo kříže, evangelium, lidem kolem nás.
Ježíš byl ukřižován. Ale i v této kruté a tragické chvíli znovu prokazuje svou milost a věrnost. On sám obrací tu nejstrašlivější událost v lidských dějinách v okamžik slávy a požehnání. A tak se díváme na kříž a vidíme hrůzu lidského hříchu, ale zároveň vidíme velikost Boží lásky a milosti. Moji milí, podívejte se, co dělá Ježíš na kříži:
Lukáš 23:34a Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."
Toto je první ze sedmi vět, které Ježíš pronesl na kříži a které máme zaznamenané. Mezi devátou a dvanáctou hodinou to byly tři věty:
To první, co Ježíš řekl, jsou slova milosti – odpusť jim. Moji milí, kolik z těch tří tisíc, kteří se obrátili o sedm týdnů později v den Letnic, bylo odpovědí na tuto modlitbu? Jak veliká láska a důvěra se tady zjevuje. Ježíš prosí za odpuštění pro lidi, kteří ho ukřižovali.
Ježíš se modlí, aby se z nebe nezjevil Boží hněv a neuchvátil lidi, kteří provádějí tak strašlivou věc. Často stačilo mnohem méně – synové Áronovi, Nádab a Abíhú, přinesli před Hospodina cizí oheň a okamžitě zemřeli. Akán si ukradl něco stříbra, které bylo zasvěcené Hospodinu jako klaté a byl ukamenován s celou svou rodinou, Uza vztáhl ruku na Hospodinovu schránu, aby ji zachytil a Bůh ho na místě zabil. Ananiáš a Safira se smluvili a pokrytecky lhali církvi – a oba padli mrtví k zemi.
Tady jsou lidé, kteří přibíjejí Božího syna na kříž, aby ho takto ohavným a krutým způsobem zavraždili. Kdyby se za ně Ježíš nepřimlouval, okamžitě by zemřeli.
Byly jim odpuštěny jejich hříchy? Rozhodně ne – to ostatně uvidíme hned v následujících verších. Ale mnozí z nich jistě později uvěřili. O letnice tři tisíce. O něco později jich již bylo několik tisíc a během následujících let mohl celý židovský národ slyšet evangelium. A nejenom oni, ale velká část tehdejšího světa. Boží soud přišel do Jeruzaléma až po čtyřiceti letech – v roce 70 byl Jeruzalém srovnán se zemí, vypálen a lidé vyvražděni. Těchto 40 let bylo odpovědí na Ježíšovu modlitbu. Je to modlitba milosti, která je vzorem pro všechny křesťany. A je to také modlitba důvěry – podívejte se, jak se Ježíš modlí, s jakou důvěrou, modlí se: Otče.
Na kříži, v bolestech a v utrpení, volá Otce. Vkládá vše do jeho rukou. Jiní na jeho místě křičí, rouhají se, vyčítají, ale On je plný důvěry. Znovu tady vidíme jasný vzor pro křesťanský život.
Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. To je Boží láska. Žádná neznalost není důvodem pro odpuštění, natož aby mohla být výmluvou. Jediným důvodem pro odpuštění je Boží milosrdenství. Ale čím více ho člověk odmítá, tím více zatvrzuje své srdce a tím více jeho vina narůstá.
Lukáš 23:34b O jeho šaty se rozdělili losem.
Lukáš tady odkazuje na další naplněné proroctví, tentokrát z Ž 22.
Tato malinká věta je znovu důkazem Boží prozřetelnosti. V některých případech, když Písmo mluví o tom, že Pán naplnil nějaké proroctví, tak by někdo mohl říct, že Pán znal to proroctví a proto nějakou věc udělal, aby se to proroctví naplnilo. „Nechal se zatknout spolu s odsouzenci.“
Ale v tomto případě to Pán nemohl žádným způsobem ovlivnit. Visel nahý na kříži a o jeho spodní košili, která byla utkaná z jediného kusu – byla beze švu, jako oděv velekněze, římští vojáci losují. Šat odsouzence patřil vojákům. Tato košile byla hodnotná, a tak jí nechtěli roztrhat. Pán nemohl nijak zařídit, aby to tak udělali, ale Bůh prostě naplnil své slovo. Vojáci dělali svou práci, rutinu. Přibili na kříž Božího syna. Neposlouchali slova o odpuštění, ale zajímal je jejich zisk, okamžitý prospěch z toho, co dělají. Byli na tom stejně, jako další lidé, kteří stáli pod křížem a posmívali se Pánu.
Tisíce lidí bylo na svátky v Jeruzalémě a mnoho - možná další tisíce - přicházeli do Jeruzaléma. A nyní stojí a pozorují celou scénu, která se odehrává před jejich očima.
Lukáš 23:35 Lid stál a díval se.
Zástup s ženami, které plakaly nad Ježíšem a které Ježíš napomenul a vedl k pokání. Asi zde byl také Šimon z Kyrény, nedobrovolný pomocník Pána. Možná zde byl i Barabáš - nevíme. Ale všichni, kteří zde byli, pozorovali tři lidské bytosti, které v agónii umírali přibité na kříže.
Znovu zde vidíme naplněné proroctví z Žalmu 22:
Prachsprostý obyčejný výsměch. Nic jiného. Uráželi ho a potřásali hlavnou. A nejen to:
Lukáš 23:35 Členové rady se mu vysmívali a říkali: "Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží."
Byli zde členové rady, která brzo ráno odsoudila Ježíše. Všimněte si, co bylo jádrem jejich posměchu: oni uznávali všechno, co Ježíš udělal. Kdyby jenom poslouchali to, co sami říkali, museli by se zastavit a rázem činit pokání. Jiné zachránil! Jistě naráželi na Lazara, určitě mluvili o množství lidí, které Ježíš uzdravil nebo osvobodil od démonů. A tyto jeho skutky nyní používají k výsměchu Kristu. Jak hluboko může člověk klesnout! To je skutečně ďábelský výsměch. Nyní už se ho nebojí. Když učil v chrámu, tak se báli proti Němu otevřeně vystoupit. Báli se ho zatknout veřejně, a proto zaplatili zrádci, aby jim ho vydal - v noci, v temnotě, o samotě. Nyní je Ježíš před nimi - ukřižovaný a bezmocný a oni slaví vítězství.
Je tady ohromný kontrast mezi Pánem na kříži a těmi, kdo se mu posmívají. Na jedné straně je zachránce, klidný a tichý, který se modlí za své vrahy a na druhé straně lidé v afektu, kteří se vysmívají a radují se z lidského utrpení. To je zvrácenost lidského srdce. Dokonce i vojáci, kteří „jen“ dělali svou práci, se nakazili výsměchem:
Lukáš 23:36-37 Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe."
Židovský král se stává terčem posměchu. Najednou to těm zástupům Židů nevadí, že římští vojáci tupí židovského krále. Prostě byli na jedné lodi. Měli společného nepřítele - a tím byl a zůstává Ježíš. Znovu se tady opakuje to, co jsme už viděli u Piláta a Heroda. Bývalí nepřátelé se spojují kvůli společnému nepřátelství proti Kristu. To je svět, který se obrací proti Bohu.
A znovu zde nacházíme naplnění prorockého slova:
Starý zákon dochází naplnění a znalci Písma stojí pod křížem a vysmívají se židovskému Králi. Vysmívají se Králi Králů, místo aby pozvedli oči a zastyděli se.
Lukáš 23:38 Nad ním byl nápis písmem řeckým, latinským a hebrejským: "Toto je král Židů."
Všichni mohli vidět, koho ukřižovali. Také to vyvolalo nelibost Židů a vyčítali Pilátovi, že to napsal právě takto. Chtěli, aby tam stálo, že se vydával za krále. Jaká byla Pilátova odpověď?
Znovu je tady ten starý Pilát, který si z Židů nic nedělá. Je rád, když si do nich může rýpnout. Jednotlivé kousky skládačky do sebe zapadají, ale nikdo to nechce vidět. Nevěřící Pilát zvěstuje Židům evangelium, ale oni ho odmítají a posmívají se. Nejdříve to byl Ježíš, kdo se modlil za své nepřátele. Nyní je to nepřítel Kristův Pilát, který oznamuje „provinění“ Krista a tak všem zvěstuje evangelium. Boží milost je ohromná a v tuto chvíli Bůh používá Piláta, aby lidé u kříže mohli dojít spasení. A jsou takoví, kteří zde spasení nacházejí, jak uvidíme za chviličku a pak ještě znovu v následujících oddílech. I v té nejtemnější chvíli je tady naději. I v tom nejstrašnějším okamžiku je tady zvěstování evangelia a prokazování Boží milosti vzbouřencům proti Bohu.
Ale lidská zatvrzelost je ohromná. Je zde lid, který Pána urážel, jsou zde velekněží a členové rady, kteří se mu posmívali - a byl to krutý výsměch zdánlivých vítězů, jsou zde vojáci, kteří se k posměchu také nechali strhnout. Nikdo nezůstává nezúčastněný. Dokonce i zločinci, kteří visí vedle Krista na křížích, se připojují.
A Lukáš nám potom zaznamenává rozhovor mezi dvěma odsouzenci.
Lukáš 23:39 Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
Všimněte si toho, že se všichni vysmívají stejnými slovy. Všichni se rouhají. Členové rady - je-li Mesiáš, ať se zachrání. Římští vojáci - když je židovský král, ať se zachrání! A odsouzenec na kříži - To jsi mesiáš? Zachraň sebe i nás! Stále dokola. To byl skutečný ďáblův výsměch.
A je to tragické, když vidíme, jak se zatvrzuje srdce tohoto odsouzence, takže se rouhá Pánu. Vůbec mu nejde o to, aby se Kristus zachránil - jde mu o to, aby zachránil jeho. Jeho srdce je stále plné sobectví a pýchy. Chce zachránit z kříže. Chce pomoct v zoufalé situaci. Ale jeho slova jsou rouháním. Tento člověk by chtěl z evangelia udělat lék, produkt na prodej pro nemocnou společnost. Máte nějaký problém? Zde je evangelium. Všechny vyše problémy vyřeší.
Je pravdou, že evangelium řeší lidské problémy, ale začíná úplně někde jinde - a v tom se liší pravé evangelium od produktu, který je nabízený na lidskou slabost. Evangelium začíná u hříchu člověka a u svatosti Boží, se kterou hřích nejde dohromady. Evangelium řeší na prvním místě právě otázku lidského hříchu, oddělení od Boha, lidské vzpoury a zatvrzelosti.
To je to, co se nyní odehrává na kříži. Ale ten člověk, který se rouhá Pánu, to vůbec nechápe. Chce nějakou úlevu a chce jí hned! V přímém protikladu k tomuto zločinci je jeho kolega, také povstalec a zločinec, který také zpočátku tupil Pána. Nyní však:
Spasení je většinou nádherné a mnohdy - i když ne vždycky - velmi jednoduché. Příklad, který nám zaznamenal Lukáš, patří k těm nejkrásnějším.
Lukáš 23:40 Tu ho ten druhý okřikl: Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu.
Už jsme četli z Matouše, jak oba zločinci tupili Pána Ježíše a posmívali se mu. Jeden z nich ale najednou obrací. Bůh začal jednat v jeho srdci. Otec vyslyšel Synovu modlitbu - odpusť jim, neboť nevědí, co činí a zde vidíme úplně první ovoce této modlitby. Když se první odsouzenec začne posmívat a rouhat se Kristu jako pomazanému, Mesiáši, tak najednou druhý zločinec zvážní. Najednou tento zločinec začíná myslet na Boha - ty se ani Boha nebojíš? Proč se rouháš? Tady můžeme vidět první lístky stromu víry, který se za okamžik ukáže v celé své nádheře.
Ty se ani Boha nebojíš? Za těmito slovy napomenutí se skrývá opravdová víra, která ukazuje na spasení tohoto člověka. Věřil, že je nad ním živý Bůh, který bude soudit živé i mrtvé a jemuž se všichni budeme jednoho dne zodpovídat. Bál se Boha.
Připomíná tedy tomu prvnímu, že nese stejný úděl a že zde není, čemu se posmívat. Všichni tři jsou odsouzeni ke stejnému trestu. Všichni tři jsou přibiti každý na svůj kříž. Každého z nich čeká krutá smrt z vyčerpání a nakonec udušení. Duchem svatým probuzené svědomí začíná pracovat a Duch svatý usvědčuje hříšníka z jeho hříchu. Podívejte se do dalšího verše, jak vypadá jeho vyznání:
Lukáš 23:41 A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.
Tento muž vyznává svou hříšnost a Pánovu svatost. Říká: My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme, co si zasloužíme. My jsme hříšníci a patříme na kříž. Je správné, spravedlivé, že jsme potrestáni, protože jsme zločinci. Toto je skutečné pokání, opravdové vyznání své viny před Bohem. Tam, kde není pokání, není ani žádná víra, není žádné nové narození, není žádné Boží působení.
Pokání znamená kromě jiného přiznat sobě i Bohu svou vinu, svůj hřích. Vyznat, že jsem opravdu hříšník v Božích očích a často také v těch lidských.
Tento muž dobře viděl Pánovu svatost. I když se předtím posmíval, tak najednou se zastavuje - Bůh ho zastavuje a dává mu nové srdce, které je schopné vidět hřích, činit pokání i věřit. Najednou rozumí tomu, že Pán je nevinný, že je skutečně tím, za koho se prohlašuje a za koho ho prohlašuje i celá řada jiných. Rozumí tomu, že zde je ukřižovaný židovský Mesiáš a že jeho ukřižování je zločin - On nic zlého neudělal. Nevíme, jestli rozuměl tomu, proč je Ježíš na kříži, ale to nebylo nejdůležitější. Nejsme spaseni skrze porozumění, ale skrze víru, důvěru, kterou vkládáme na Krista. A tento zločinec to naprosto zjevně dělá:
Lukáš 23:42 A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království."
To jsou slova naprosté důvěry, naprostého odevzdání se do rukou Pána. Tento zločinec nechce zachránit z kříže - On chce zachránit svou duši, chce věčné vysvobození, chce do Kristova království. Je tady jasná víra a je tady jasné vyznání víry - přesně tak, jak o tom mluví Písmo:
Na spasení není nic složitějšího. Podívejme se jinde:
To není žádný chyták - to je realita spasení. Ježíš Kristus přibitý na kříž nese všechen Boží hněv za naše hříchy a my jsme spaseni pouhou vírou. A nejedná se o nějakou slepou víru nebo něco podobného - podívejte se do našeho textu, jaké ujištění taková víra získává:
Lukáš 23:43 Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."
Víra, která vede ke spasení, je vírou v neviditelné věci - v neviditelné, ale naprosto jisté. To není žádné tápání ve tmě, ale to je jistota, že Ježíš za mě položil svůj život, že všechnu spravedlivou odplatu za mé hříchy dostal On a všechen spravedlivý zisk, za Jeho naprosto bezúhonný život získávám já. Zločinec na kříži - a s ním také my, moji milí - dostal naprosto jasné ujištění, že ještě týž den bude s Pánem v ráji. Žádný očistec, žádný spánek, žádný čas v hrobě - smrt jsou dveře do života s Pánem. Proto může apoštol Pavel s takovou jistotou a důvěrou napsat:
Milovaní, kde je váš poklad? Je u Pána? Potom je smrt vstupenkou do Pánovy přítomnosti, do jeho slávy. Potom můžeme spolu s Davidem vyznávat:
To je potěšení pro všechny věřící. Milé sestry, milí bratři, Ježíš zemřel místo vás. Proto - pokud se nedočkáme Pánova příchodu, tak si smrt ještě vezme na chvilku naše tělo, ale už nemá žádný nárok na náš život, na naší duši. Písmo nám dosvědčuje, že už navždy budeme s Pánem. Nyní skrze Ducha svatého zakoušíme Jeho duchovní přítomnost, po smrti budeme duchovně zakoušet jeho fyzickou přítomnost a po vzkříšení budeme cele obnoveni a dostaneme úplně nová a neporušená, nádherná těla a budeme v plné duchovně fyzické realitě zakoušet jeho duchovní i fyzickou blízkost.
Znovu jsme dnes viděli krutost a hříšnost lidského srdce. Kříž to odhaluje velice jasné. Odhaluje převrácenost našeho vlastního srdce. Ale viděli jsme také dobrou zprávu.
Dva zločinci na kříži reprezentují celé lidstvo. Jsou jenom dvě kategorie lidí - rouhači a ti, kdo se bojí Boha. Není nic mezi, žádná třetí kategorie. Vidíme, že všichni si zasluhujeme smrt a věčné oddělení od Boha. Oba zločinci se posmívali Pánu. Oba ho obviňovali. Oba umírali. Boží slovo říká:
Kristus zemřel za nás. To je dobrá zpráva. To je evangelium. To je poselství o Boží milosti a lásce. Tito dva zločinci strávili s Pánem stejný čas, byli stejně daleko od Krista, slyšeli stejné poselství a viděli stejné věci. Jeden se zatvrzuje a druhý vyznává své hříchy. Jedna zpráva a dvě reakce.
Toto je dokonalá ilustrace Boží milosti. Ten zločinec visel na kříži, přibit stejně jako Kristus. On pro své spasení nemohl udělat vůbec nic. Nemohl se připojit k církvi, nemohl číst Bibli, nemohl se nechat pokřtít. Dokonce nemohl ani zvednout ruku, aby se přihlásil, že chce být spasen. Byl úplně bezmocný! Volal jako ten, kdo neměl žádnou moc. Lidé vždy chtějí mít podíl na spasení:
Vůle Boží je, abychom vyznali, že nemůžeme dělat skutky - byli jsme zachráněni milostí skrze víru, je to Boží dar. Ten zločinec vyznal svou vinu, svůj hřích, začal nenávidět svůj hřích a vyznal, že Kristus je spravedlivý. On prostě důvěřoval Kristu. Vzýval jeho jméno a byl spasen (Sk 2,21). Je jenom jeden prostředník a tento hříšník volá k Ježíši a chce věčné vysvobození - nechce zachránit z kříže, ale chce do Kristova království.
Milí přátelé, toto je jediné místo v Písmu, kde se hříšník obrací na smrtelné posteli. Vidíme, že to je možné. Bůh může člověka zachránit i na smrtelné posteli. Ale není to časté. Není to pravděpodobné. Bůh to může udělat, ale většinou vede člověka tak, aby člověk žil pro Boha a pro Jeho slávu. Na druhé straně si ale musíme uvědomit, že všichni jsme v jistém slova smyslu neustále na smrtelné posteli. Nikdo z nás neví, kdy nás srazí nějaký meteorit. Nevíme dne ani hodiny. Žijeme jako na smrtelné posteli a proto je pro nás tato zpráva tak důležitá a naléhavá. Proto na vás musím naléhat, abyste vložili své životy do rukou toho, který vás miluje odvěkou láskou:
Není nikdo, kdo by vás miloval více než Bůh. Svou lásku prokázal na kříži. Pojďme tedy nyní k Němu a vzdejme Mu chválu a dík. Modleme se. Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk23-32-43-osnova.pdf | 606.34 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
