Modlitba, která oslavuje Boha – Ef 1,15

Jak se modlit ke chvále Jeho slávy?

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 16. března 2014

Pokoj vám a milost, bratři a sestry v Kristu. Znovu otevíráme list Efezským a budeme číst celou první kapitolu tohoto monumentálního listu. 

Když jsme začali s výkladem listu Efezským a já jsem pomalu vykládal jeden verš za druhým a v některých jsme zůstali déle než jednou, tak jsem slyšel, jak někdo říká, že brzy budu kázat na jedno slovo. Rozhodl jsem se ale, že budu ještě radikálnější – dneska budu kázat na mezeru mezi čtrnáctým a patnáctým veršem.

To je samozřejmě vtip.

Ale motivem pro toto dnešní kázání je skutečně jedno slovo – slovo, které stojí na začátku patnáctého verše. Je tam drobné, maličké slůvko s velkým významem – slovo „proto“. To slovo odkazuje zpátky do předchozích veršů, ale abychom mu porozuměli, musíme se zabývat také verši následujícími. Takže naším dnešním textem nakonec bude – bez dvou prvních veršů – celá první kapitola listu do Efezu. Celý tento text je totiž modlitbou a my si dnes ukážeme, co z této modlitby můžeme používat ve svém vlastním modlitebním životě – jak se máme modlit, aby naše modlitby byly skutečnou chválou Boží slávy.

I. Dvě modlitby

Apoštol Pavel začíná patnáctý verš slovy: „Proto i já…“ – proto – kdykoliv čteme v Písmu toto slovíčko, tak by nám měla před očima – podobně jako řidiči červené světlo na semaforu – vyskočit otázka: „Proč?“ Na co odkazuje toto proto? Čeho se týká? Co spojuje? To jsou důležité otázky, které si musíme klást, kdokoliv studujeme Boží slovo.

A. Potřeba rozlišování

Kdykoliv otevíráme Písmo, tak jedna z další věcí, které bychom měli mít na mysli, se musí týkat charakteru textu, který je před námi. To je nesmírně důležitá věc, protože různost charakteru povede k různosti porozumění. Jinak rozumíme příběhu, který je třeba v knize Soudců nebo v evangeliích či v knize Skutků a jinak musíme rozumět podobenství. Podobenství není příběh, a to i přes to, že může mít podobu příběhu – třeba podobenství o rozsévači. Tím podobenstvím nás Ježíš neučí, jak máme sít obilí, ale učí nás duchovní skutečnosti, které se týkají našeho srdce a jeho vztahu k Božímu slovu.

Myslím si, že to je něco, co obvykle automaticky děláme, aniž bychom o tom vůbec nějak přemýšleli. Ale protože o tom moc nepřemýšlíme, tak se nám někdy může stát, že budeme třeba příběh – jako je například příběh boháče a Lazara v Lk 16 – považovat za podobenství. Potom z něj samozřejmě vyvodíme chybné závěry. Nebo budeme považovat modlitbu – jako je v Ef 1 – za vyučování. Zde ty důsledky nejsou tak tragické jako v předchozím případě, protože každá modlitba v Písmu je také vyučováním. Přesto – pokud budeme z modlitby čerpat jenom vyučování, tak budeme ochuzeni. Každá modlitba v Písmu je zapsaná nejenom kvůli jejímu obsahu – každé slovo Písma je vdechnuté Božím Duchem – ale také kvůli tomu, abychom se učili, jak se máme modlit. Že se modlitbě potřebujeme také učit, svědčí prosba učedníků:

  • Lukáš 11:1 Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.

Je tedy důležité, že náš text v listu Efezským je modlitbou, ze které se máme učit nejen o Bohu, jak jsme to udělali v předchozích měsících, ale můžeme se učit i modlitbě samotné. A není pouze modlitbou jednou, ale jsou to hned:

B. Dvě modlitby

Proč bychom měli uvažovat o tom, že se jedná o dvě modlitby? Důvody najdeme v textu samotném. Třetí verš začíná chválou:

  • Efezským 1:3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista…

Celý následující oddíl až do verše 14. patří k tomuto dobrořečení, k této chvále. Je to patrné jak v obsahu tohoto oddílu – vzpomeňte si na verše 6,12 a 14 – abychom byli chválou Jeho slávy – které jsou refrénem této chvály, a je patrné také ze struktury tohoto oddílu – mluvili jsme o tom, že těchto dvanáct veršů je v originále jediným dlouhým souvětím. To celé je jedna souvislá chvála – za chvíli se jí budeme zabývat samostatně. Podobně to je také v tom následujícím oddíle.

1. První věc, které si musíme všimnout, je spojka „proto“. Je tady příčina a je tady důsledek. Něco je popsáno – příčina – proto – je popisováno něco dalšího – důsledek, tedy něco, co z toho předchozího vyplývá. Spojka proto je tím důvodem, proč můžeme tuto pasáž rozdělit na dvě části a říci – tady jedna část končí a tady druhá začíná.

2. Je tady obsah následujcího oddílu. Podívejte se do veršů 16 a 17:

  • Efezským 1:16-17 [Proto…] …nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím…

To je modlitba. Jde o vyjádření vděčnosti a jsou to také přímluvy. Vidíme tedy, že obsah tohoto oddílu nás znovu vede k tomu, že se jedná o modlitbu, která se odlišuje od té předchozí (kvůli spojce „proto“).

3. Nakonec je také důvod, který stejně jako v předchozím oddíle vyplývá ze struktury tohoto textu. Celá první kapitola je tvořena jenom čtyřmi souvětími. První verš je první věta, druhý verš je druhá, třetí až čtrnáctý verš je třetí souvětí a patnáctý až dvacátý třetí je čtvrté souvětí. Od patnáctého verše do konce kapitoly tu v originále máme opět jedno jediné souvětí. Proto také můžeme říci, že se jedná o jednu ucelenou modlitbu, která se odlišuje od té předchozí z veršů tři až čtrnáct. V první kapitole Efezským tedy vidíme dvě souvětí, dvě modlitby a také:

C. Dva druhy modliteb

Máme tu chvalozpěv a přímluvu. První oddíl je chválou, dobrořečením.

  • Efezským 1:3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista…

Buď pochválen, nebo – jak zní jiný překlad – požehnaný Bůh. Doslova bychom mohli to slovo, které tam je, přeložit jako „dobrořečený“ Bůh. Dobrořečení je chvála, je to díkůvzdání. Tak to zpíváme v jedné písni: „Dobrořeč duše má Hospodinu“ – což jsou slova Žalmu 103.

Význam díkůvzdání, chvály, potom ještě podtrhuje trojice z veršů 6, 12 a 14 – abychom byli chválou Jeho slávy.

V druhé části kapitoly nacházíme přímluvu. Pavel tam říká, že nepřestává děkovat za efezské křesťany a modlí se za to, aby… a potom je tam celá řada věcí (nejméně sedm), za které se modlí, aby se těmto křesťanům, a spolu s nimi i nám, staly. Podívejme se nyní na obě tyto modlitby trochu blíže:

II. Díkůvzdání

Díkůvzdání patří neodmyslitelně k modlitbě. Je to vlastně oslava Boha za to kým je a za to, co pro nás dělá. Když za Pánem Ježíšem přišli učedníci, aby je naučil modlit se, tak část této modlitby zněla:

  • Matouš 6,13 …neboť tvé je království i moc i sláva na věky. (ČSP)

To nejsou slova, která se máme modlit – můžeme, ale nemáme je mechanicky opakovat, to rozhodně Pán nezamýšlel. Spíš nám ukazoval, že součástí každé modlitby má být vyvyšování Boha a Jeho oslava. A právě těmito slovy můžeme shrnout oněch dvanáct veršů z Ef 1,3-14 – je to vyvyšování a oslava Boha, chvála za Jeho veliké dílo a díkůvzdání za to, kdo Bůh je a jaký je.

Alois Adlof ve výkladu Modlitby Páně říká: Dítko Boží má vždy příčinu chváliti Boha. Kdo nemá příčiny chváliti ho, nepoznal ještě Boha, ba ani o něm nikdy nepřemýšlel. Podívejme se tedy nejprve na to, co je základem uctívání:

A. Chvála Bohu za to, kým Bůh je

Základem díkůvzdání je vyjádření vděčnosti za to, kým je Bůh sám. To je něco, co běžně nalezneme v Žalmech:

  • Žalm 89:9 Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy.
  • Žalm 113:5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?

Musíme porozumět tomu, že toto je skutečný základ díkůvzdání, vděčnosti, chvály. Tady začíná pravé uctívání – takové uctívání, které Bůh hledá, uctívání v Duchu a v pravdě (J 4,24). Je třeba, abychom se učili rozlišovat mezi tím, co uctívání – a s ním spojená chvála a dobrořečení – je a co není. Je to opravdu důležité, protože i modlitba může být mrtvá, prázdná, dokonce Bohu odporná – a to přes to, že bude obsahovat hezká a dokonce pravdivá slova.

  • Př 28:9 Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností.

Víte, je mnoho lidí, kteří děkují Bohu za to, co Bůh dělá – i to patří k díkůvzdání, ale není to základem skutečného uctívání. Lidé děkují za to, že měli hezký den, nebo že jim neujel autobus nebo za nejrůznější drobnosti, jimiž nás Bůh zahrnuje v našem životě. Je správné děkovat Bohu i za maličkosti, jimiž nás ve své dobrotě zahrnuje.

Ale tyto drobnosti samy o sobě ještě nejsou známkou toho, že naše srdce bylo proměněno Duchem svatým a to znamená, že taková chvála nemusí být skutečným uctíváním. Bůh se totiž tímto způsobem stará o celé své stvoření:

  • Žalm 147:9 [chválu vzdejte…]…tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.

I krkavčí mládě může vzdávat chválu za to, že ho Bůh sytí, ale jenom znovuzrozené Boží dítě může vzdávat chválu Bohu za to, kým Bůh doopravdy je, protože jenom Duchem proměné srdce ví, že nikdo není jako Bůh. Dobrým příkladem pro nás může být starozákonní Daniel, který:

  • Dn 6:11 Když se dověděl, že byl podepsán přípis [o zákazu modlitby ke komukoliv jinému než k panovníkovi], vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve.

Vzdával čest svému Bohu. Dobře znal svého Boha a chválil Ho za to, kým je.

Daniel byl kvůli tomu vhozen do jámy s hladovými lvy, ale Bůh ho vysvobodil a král vzdal chválu Bohu, kterého Daniel stále uctíval:

  • Daniel 6:27-28 Vydávám rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem a obávali se ho, neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů.

Tento rozkaz krále Darjaveše nás vede ke druhé věci, která se týká uctívání – když rozumíme tomu, kdo Bůh skutečně je, tak Mu vzdáváme chválu:

B. Chvála Bohu za to, co dělá

Moji milí, je skutečně velmi důležité, abychom rozuměli této posloupnosti – potřebujeme vědět, kdo je Bůh, abychom ho mohli v pravdě chválit za to, co dělá. Všechna náboženství světa se obracejí ke svým bohům, kteří bohové nejsou, ale jsou to němé a hluché modly, a děkují jim za nejrůznější věci, které se odehrají v jejich životech – za věci významnější i méně významné. Všechna náboženství děkují svým bohům za to, co pro ně tito bohové dělají. A pokud nerozpoznáváme, komu vzdáváme chválu, jsme na tom stejně jako tito pohané a klidně se nám může stát, že budeme uctívat falešné modly místo Boha živého a pravého.

Toto je mimochodem jeden z důvodů, proč se nechceme účastnit ekumenických modlitebních setkání – protože tam budou lidé, kteří se budou obracet k falešnému Ježíši a nikoliv k Bohu, který se nám dává poznat ve svém Slově. Jak bychom mohli řící své Amen k takovým modlitbám? Vždyť bychom spojovali Krista s Beliálem!

Proto potřebujeme nejprve vědět, koho uctíváme a potom můžeme děkovat za to, co Bůh dělá. Právě tak začíná chvála v Ef 1:

  • Efezským 1:3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.

Víme-li, koho uctíváme, potom se můžeme soustředit na to, abychom Mu vzdávali chválu za to, co v našem životě dělá. A podle vzoru modlitby, kterou máme před sebou, bychom měli začínat těmi nejdůležitějšími věcmi. Všimněte si, za co děkuje Pavel:

Na prvním místě je to vyvolení, dále je to předurčení, adopce, posvěcení, je to vykoupení skrze Kristovu krev, je to odpuštění hříchů, jsou to dary milosti, jimiž nás Bůh ve své dobrotě zahrnul, je to poznání Božích tajemství, je to zapečetění Duchem svatým, je to víra v evangelium. Milovaní svatí, toto jsou věci, za které bychom měli vzdávat Bohu chválu bez přestání.

Jedním z důvodů, proč to takto neděláme příliš často, je, že přistupujeme k modlitbě nesprávným způsobem. Máme pocit, že modlitba musí být spontánní a musí být tady a teď, bez přerušování, bez přemýšlení, bez zápasu a bez úsilí. Kdyby nás to mělo stát nějaké úsilí, už bychom měli pocit, že to není správná modlitba. Ale to je obrovská mýlka. V zahradě Getsemane:

  • Lukáš 22:44 Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.

Když apoštol Pavel psal efezským tuto modlitbu, byla velmi promyšlená modlitba. Jsem přesvědčem o tom, že strávil hodně času přemýšlením o tom, jaká slova zvolit a co přesně vyjádřit. Podobně i my máme přemýšlet o Bohu a chválit Ho. Můžeme použít Písmo a tak čteme – zvlášť některé pasáže, např. Ef 2, Ko 1, Ř 8 – můžeme se u každého verše zastavit a vzdávat Bohu chválu za všechno, co pro nás udělal a dělá.

Alois Adlof říká: Mnozí lidé nedají si žádné práce, aby přemýšleli o tom, co pro ně Bůh udělal. Ovšem takoví nemohou chváliti ho, ani vyvyšovati říkajíce: tvé jest království, tvá jest moc, tvá jest sláva na věky. Nemohou připomínati Hospodina ani slavných skutků jeho, nezakusivše jich na srdci svém.

A je to tak, že když jsme přemoženi velikostí Boží slávy a hloubkou díla Pána Ježíše Krista, tak naše srdce skutečně samo přetéká chválou a dobrořečením. Velebíme Boha a Jeho Syna, děkujeme za spasení a všechno, co s ním souvisí a radujeme se z něj. To je nejlepší chvíle, kdy jsme připraveni jít v našem textu dál – jít k té druhé modlitbě, kterou zde máme zapsanou:

III. Přímluvy

Chtěl bych na tomto místě znovu zdůraznit první slovo patnáctého verše – ono slůvko proto. Apoštol Pavel přechází k přímluvám, k modlitbám za efezské křesťany, ale tyto modlitby jsou postavené na podstavci uctívání Boha.

Bůh je tak velký a udělal veliké věci s lidmi v Efezu, a proto Pavel nyní může děkovat přímo za tyto křesťany. Jeho vděčnost není založená v křesťanech samotných, ale v samotném Bohu. Jeho přímluvy za křesťany v Efezu vyvěrají z vědomí toho, kým je Bůh, který je zachránil. Jeho prosby jsou zakotvené v díle Pána Ježíše Krista.

Přímluvy jsou součástí modliteb Božího lidu. Apoštol Pavel napsal svému milovanému synovi ve víře, Timoteovi (do Efezu):

  • 1Tm 2:1-2 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Křesťané jsou povoláni k tomu, aby se přimlouvali za druhé. Na prvním místě by to měli být bratři a sestry v církvi za koho se budeme přimlouvat, a spolu s nimi také ti, kdo kážou slovo Boží, evangelium. V listu Efezským jsou dvě přímluvné modlitby apoštola za efezské křesťany – kromě této z první kapitoly ještě ve třetí kapitole (v. 14-21) a v závěru listu apoštol vyzývá křesťany – a spolu s nimi také nás:

  • Efezským 6:18-19 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím.

Apoštol volá křesťany k přímluvné modlitbě a sám jim dává dobrý příklad.

Ovšem není to jenom nějaká výzva – je to přímo příkaz. Křesťané jsou těmi, kdo se za sebe navzájem modlí. Starší se modlí za Boží lid a Boží lid se modlí za své starší a všichni se modlí jedni za druhé. To je církev, která se přimlouvá.

Na přelomu 16. a 17. století žil ve Skotsku kazatel John Welch. K jeho každodenním zvykům patřilo se alespoň několik hodin modlit. Mnohdy strávil na modlitbách osm až deset hodin. Často vstával uprostřed noci a modlil se. Jeho ženě se nelíbilo, když ho v noci nalézala, jak leží na zemi a pláče. On jí odpovídal: „Ach, ženo, odpovídám za tři tisíce duší a nevím, jak na tom mnohé z nich jsou!“[1] Podívejme se ještě zpátky do našeho textu a všimněme si:

A. Za co se máme přimlouvat?

Obvykle, když se mluví o přímluvách, tak nám vytanou na mysli především dvě věci – modlitby za spasení nevěřících a modlitby za různé praktické věci lidí kolem nás – nejčastěji se přimlouváme za uzdravení druhých, v dnešní době se hodně lidí modlí za to, aby oni nebo lidé kolem nich našli práci, a potom můžeme pokračovat k dalším věcem, jako jsou významnější nebo méně významné drobnosti každodenního života.

Musím říct, že vůbec není špatné, když se modlíme za nejrůznější věci v našich životech. Bůh je skutečně věrný a bdí nad každým – i tím nejmenším – detailem našich životů. Tak se Izák dvacet let přimlouval za svou ženu Rebeku, která byla neplodná, až nakonec porodila Ezaua a Jákoba (Gn 25,21). Mojžíš se modlil za to, aby mohl vejít do zaslíbené země (Dt 3,23-26). Chana se dlouhé roky modlila, aby otěhotněla (1S 1,11). Král David se modlil za to, aby dítě, které zplodil s Batšebou v cizoložném vztahu nezemřelo (2S 12,16). Nehemjáš se modlil za to, aby mohl jít do Jeruzaléma (Neh 2,4-5). Ježíš říkal svým učedníkům, že o cokoliv požádají v Jeho jménu, to jim Jeho Otec dá (J 15,16)… Jinde nám Boží slovo říká:

  • Filipským 4:6 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

Pán nás povzbuzuje k tomu, abychom všechny věci vkládaly na něj. S prostou důvěrou – jako malé děti, máme přicházet k Pánu a vkládat své starosti na Něj. Ale vedle toho, a jde o jeden z důrazů listu Efezkým, máme růst ve víře a ve zralosti a to znamená, že se musíme také učit prioritám v modlitbách. Podívejte se do našeho textu – za co se Pavel přimlouvá?

Mohli bychom to shrnout jednoduše – za duchovní růst věřících. To je hlavní téma veršů 15-23. Najdeme tam také řadu věcí z předchozí modlitby, která nám ukazovala, jaký Bůh je.

  • Efezským 1:17-19 Prosím, … abyste ho poznali … a viděli … jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.

Hlavním tématem přímluvných modliteb by měl být duchovní růst křesťanů – bratří a sester. To je hlavní téma Pavlových přímluvných modliteb. To bylo hlavní téma modlitby Pána Ježíše Krista, kterou se modlil večer před svým ukřižováním v horní místnosti:

  • J 17:15.17-18 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Posvěť je pravdou… Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

Podívejte se na modlitby apoštola v jeho listech – právě tak, jako se modlil Ježíš, se modlí také apoštol Pavel. Modlí se za to:

  • Efezským 3:16 …aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích…

Moji milí, tohle musí být priorita našich přímluvných modliteb. Ať již se modlíte za své blízké, za své děti nebo rodiče, za své partnery, za své bratry a sestry v Kristu, za své starší – je třeba se modlit za jejich duchovní růst. Když se ale podíváme zpátky do našeho textu, tak vidíme ještě jednu věc:

B. Kam mají vést naše přímluvy?

Naše přímluvy budou mít určitý směr – díkůvzdání i přímluvy spolu spojuje jedno veliké téma – to největší téma Božího slova – Pán Ježíš Kristus.

Jeho dílo tvoří základ našich modlit, je hlavním předmětem našeho uctívání a je tím, co určuje směr našich přímluvných modliteb. Podívejte se na modlitbu apoštola Pavla:

  • Efezským 1:20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích.

V Kristově vyvýšení vidí Pavel dobrý důvod pro přímluvné modlitby. V Kristově velikosti vidí příčinu duchovního růstu věřících. Vyvýšenost Krista je konečným cílem Pavlových přímluv – za růstem věřících vidí Pavel slávu Krista a Jeho nevěsty, církve. A právě sem musíme při svých přímluvách směřovat také my.

  • Ef 1:22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

To nás přivádí k samotnému závěru – mluvili jsme dnes o tom, co je to:

IV. Modlitba křesťana

Pro křesťana je modlitba totéž jako dýchání. Patří k našemu životu. Křesťan nemůže být bez modlitby. A modlitba – to znamená především díkůvzdání a přímluvy. Tak to vidíme v Božím slově, tak to vidíme v životě apoštola Pavla. Je to dobrořečení Bohu za to, kým je. Je to chvála za to, co Bůh udělal a dělá v životech křesťanů. Bez poznání toho, kým je Bůh, není žádné skutečné uctívání a žádná opravdová chvála.

Teprve z tohoto poznání Boha vycházejí skutečné přímluvy Božího lidu. Když víme, kdo nás zachránil, jak a z čeho, tak je snadné se přimlouvat za druhé lidi, protože rozumíme tomu, že potřebují totéž, co my. Potřebují vykoupení skrze Kristovu prolitou krev, potřebují odpuštění hříchů, protože jsou stejnými hříšníky, jako jsme my, potřebují přebohatou Boží milost, protože bez ní nemůžou ani žít, ani věřit, ani uctívat Boha. Když víme, kdo nás zachránil, tak se modlíme s radostí, protože v modlitbě přicházíme až před Jeho tvář, v modlitbě jsme ve společenství s tím, který je cesta, pravda i život. Proto je tak důležitá, aby naše chvála a naše uctívání předcházely naše přímluvy.

Pak už totiž modlitba není obtížnou povinností, jako je to u náboženského člověka, který nepoznal Boží milost, ale sladkou radostí. To neznamená, že bude jednoduchá nebo snadná. Často to bude těžká a usilovná práce.

Metodistický kazatel z druhé poloviny devatenáctého století, Edward Bounds, napsal: Modlitba, skutečná modlitba vyžaduje velké množství opravdové pozornosti a času, což pro tělesného člověka není přitažlivé. Pokud má do našeho ducha proudit Boží vanutí v plné síle, vyžaduje to opravdu mnoho času.

Ale vidíme, že takto strávený čas má skutečně smysl. Je to čas, který oslavuje Ježíše, našeho Pána. Ať už se modlíte v soukromí nebo ve společenství. Chci vás povzbudit, abyste využili čas, který máme, když se jako církev sejdem – ať už v neděli nebo v úterý. Pokud je tady ta možnost – modlete se. Boží slovo nám říká:

  • Koloským 4:2  V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu.
  • 1 Tesalonickým 5:17  …v modlitbách neustávejte.

Chceme být sborem, který svou sílu hledá u Pána – a to nepůjde jinak, než že se budeme modlit. Že využijeme každou příležitost, kterou nám Bůh dává, abychom se spolu modlili, abychom v modlitbách uctívali našeho Pána a přimlouvali se jedni za druhé.

Jako starší sboru vám musím vyznat, že vám mnoho dlužím na modlitbách. A jako ten, kdo káže Boží slovo, vám chci říci, že jsem opravdu hodně závislý na vašich modlitbách. Prosím vás, milí v Kristu, modlete se za mě, modlete se za Honzu, modlete se za Pavla. Potřebujeme vaše modlitby. A když nebudete vědět, za co se máte modlit, nebo už nebudete moci, tak vězte, že:

  • Ř 8:26-27 …Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.

Amen.

 


[1] E. M. Bounds, Moc modlitby, s. 32

Osnova kázání

Otázky ke studiu