Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 13. února 2011
Po celotýdenním shonu máme dnes vzácnou příležitost zastavit se nad Božím Slovem a načerpat z něj sílu do dalších dní. Pán nás vede k tomu, abychom se sytili Jeho slovem každý den, každý sám při svém soukromém studiu Písma, ale vedle toho nás vyzývá, abychom se také scházeli jako církev a společně studovali Boží slovo. Bůh zvláštním způsobem přebývá uprostřed svého lidu a je to vždy jiné, když slyšíme výklad Písma ve společenství, nebo si pustíme nějaké kázání na internetu. Uprostřed Božího lidu s námi Pán jedná ještě jiným, zvláštním a více požehnaným způsobem. Tak se z toho můžeme radovat a těšit se na hostinu, kterou pro nás Pán dnešního dne připravil ve svém slově. Pojďme se nejprve ztišit k modlitbě a připravit tak svá srdce na slyšení Božího slova.
Všichni jistě chceme mít co největší užitek z Božího slova, a proto musíme mít na zřeteli tato Pánova slova. Dávejte pozor, jak slyšíte. Nestačí jenom slyšet, ale musíme dávat pozor na to, jak slyšíme. Je naše srdce ochotné poslechnout Boží slovo? Je naše mysl připravená nechat se proměnit tímto slovem? Je naše duše hladová po Bohu a jeho slovu? Dávejte pozor, jak slyšíte!
Procházíme postupně Lukášovým evangeliem, a abychom se zorientovali, tak se nacházíme někde na počátku noci před ukřižováním. Ježíš již slavil se svými učedníky hod beránka – poslední opravdu platný starozákonní hod beránka, umyl učedníkům nohy, ustanovil Památku Páně. Zazpívali chvalozpěv a odešli z horní místnosti do zahrady Getsemane (Mk 14,26.32). Během cesty se odehrává jak rozhovor s Petrem, tak také rozhovor s učedníky. Ježíš připravuje své učedníky na následující události. Připravoval je na ně během celého posledního týdnu a předtím také. V Getsemane je potom zve k modlitbě a sám se velmi intenzivně modlí za dílo, které je před ním.
Pojďme tedy do našeho textu a podívejme se na to, co nám Pán chce říci skrze své slovo.
Ježíš je vzorem pro své učedníky v každém okamžiku. Není žádná chvíle, kdy bychom si nemohli vzít z Ježíše příklad. Písmo říká, že na Kristu nám Bůh zjevil, jak má vypadat dokonalé lidství. Kristus je Boží představou o člověku. Pamatujme na to, že Ježíš je cele člověkem. On má dokonale a plně lidskou přirozenost. Kdykoliv se na Pána podíváme, tak se od Něj můžeme učit - proto je tak úžasné číst evangelia. Z čehokoliv, co Ježíš dělá, se můžeme učit. Mimochodem – můžeme se od Pána učit dokonce i tehdy, když spí:
Učedníci byli ustrašení, ale Ježíš pokojně spal. Všechno vložil do Otcových rukou. Tak se můžeme učit dokonce z Ježíšova spánku. Máme velkého Pána, moji milí. On je dokonalý člověk. Připomeňme si, co tento náš Pán říká svému nejlepšímu učedníkovi – Petrovi:
Lukáš 22:31-32 "Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím."
Toto jsou verše, kterými jsme se zabývali minule a které jsou úvodem k našemu dnešnímu textu. Ježíš mluví s Petrem a napomíná ho a také ho povzbuzuje k vytrvalosti. Ale jak se zdá, tak Petr byl v tuto chvíli ochotný od Pána slyšet jenom to, co se mu líbilo, co se mu hodilo do krámu. Proto čteme:
Lukáš 22:33 Řekl mu: "Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt."
Nejenom, že Petr neposlouchá svého Mistra a Učitele, ale navíc také ukazuje, že nezná sám sebe. Jako kdyby nevěděl, co říká Bůh o lidském srdci ústy proroka Jeremjáše:
Petr se potřeboval modlit modlitbu, kterou se modlí David v Ž 139:
Petr staví na sebe. Je silný a rychlý k odpovědi. Neposlouchá svého Pána, který ho připravuje na nadcházející chvíle. Ale náš Pán je trpělivý. Vede nás pomalu a jistě po svých cestách:
Lukáš 22:34 Ježíš mu řekl: "Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš."
Zkusme si představit tu situaci. Učedníci jdou spolu s Pánem do zahrady Getsemane a po cestě se dohadují, kdo z nich je zrádce. I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě (Mk 14,31). Petr se prostě dušuje: ne, ne, ne. Já nikdy. Já ne. A Marek dodává, že tak mluvili všichni. Možná se přitom bouchali do prsou – já, Pane, nikdy! Co si o mně myslíš? Jak já bych tě mohl zapřít!
A do toho zazní Pánovo tiché – ještě se ani kohout neozve a ty už mě třikrát zapřeš. Učedníci by měli být v šoku, když slyšeli takovou věc, ale myslím si, že si toho v podstatě skoro nevšimli. Až později si vzpomněli na to, co Pán říkal. Stejně jako Petr. Myslím, že to je také důvod, proč Ježíš mluvil o kohoutím kokrhání. Jednak proto, aby ukázal povrchnost Petrova vychloubání (a nejenom jeho). Už byl večer, možná už se setmělo a byla noc. Jenom za pár hodin se ozve kohoutí kokrhání. Nebude to vůbec trvat dlouho. To nebude žádná zákopová válka – boj o to, zda zapřít či nezapřít. To bude velmi rychlá kapitulace. Dřív, než se ozve kohout.
Ale to kohoutí kokrhání hraje svou roli také jako prostředek, který nakonec Petra přivádí k pokání.
Pánovo slovo vykonalo svou práci a přivedlo Petra zpátky k pokání. Proto Ježíš mluví o kohoutovi. Připravuje svého učedníka na chvíle selhání a na pokání, které bude následovat. Stejné je to s námi. Slyšeli jsme Boží slovo, máme nové srdce, Bůh sám nás vyučuje skrze svého Ducha – a přes to tak snadno zapřeme svého Pána. Před přáteli, před spolužáky, před kolegy v práci, před těmi, kdo se vysmívají Kristu i křesťanství. Jsme jako Petr. Jenom se trochu ohřát u ohně – co na tom, že tady sedí Boží nepřátelé. Jak rychle jsme ochotní se zapřísahat – vůbec neznám toho člověka. Ale Duch Boží s námi jedná stejně jako s Petrem a my jako kohoutí kokrhání slyšíme slova jako: já jsem si tě zamiloval a vydal jsem sebe samého za tebe. Potom jdeme na kolena a voláme, odpusť, Pane.
Petr říkal, že je připraven. Ale nebyl. Boží příkaz je, abychom byli připraveni. Proto se musíme modlit, jako se modlil žalmista:
Připrav mě a budu připraven, budu hotov jít s tebou až na smrt.
Ale Pán nepřipravuje jenom Petra na jeho zapření, ale všechny učedníky na to, co přichází.
Lukáš 22:35-38 Řekl jim: "Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?" Oni mu odpověděli: "Neměli." Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: `Byl započten mezi zločince.´ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle." Oni mu řekli: "Pane, tu jsou dva meče." Na to jim řekl: "To stačí."
Podívejme se na to, co zde Ježíš dělá, protože je to přesně totéž, co potřebujeme slyšet i my:
1. Připomíná Boží věrnost v minulosti. Kdykoliv jste se v minulosti spolehli na mé slovo, tak se vám to vyplatilo. Vždycky se nakonec ukázala Boží věrnost. Neměli jste nedostatek, i když jste vyšli bez měšce, mošny, obuvi. Bůh se o vás vždycky postaral.
Také my si musíme připomínat Boží věrnost v minulosti. Musíme to dělat jako církev i jako jednotlivci. Potřebujeme si připomínat veliké věci, které Bůh vykonal. Všimněte si, když čtete Žalmy, že jsou zde některé žalmy, které popisují stvoření světa, nebo vyvedení z Egypta, záchranu před nepřítelem a další události z dějin Izraele. Židé tyto věci zpívali, připomínali si je. I my musíme zpívat takové písně, které oslavují veliké Boží činy v minulosti.
V našem textu Ježíš připomíná zkušenosti samotných učedníků. Totéž musíme dělat i my. Vyhraďte si čas, kdy budete přemýšlet nad tím, co s vámi Bůh dělal v minulosti. Může to být třeba jen jednou za rok – takové ohlédnutí zpátky. Musíme to udělat také jako sbor – podívat se do své historie a vidět Boží jednání. Takto sám Ježíš připravuje naše srdce, abychom v budoucnosti obstáli.
2. Vede k praktickým krokům v přítomnosti. Toto teď udělejte. Nežijeme minulostí, ačkoliv z ní máme čerpat. Žijeme nyní. Nyní potřebujeme dělat konkrétní věci k tomu, abychom oslavili Pána ve svém životě. Dívali jsme se do Písma, abychom viděli veliké věci, které Bůh udělal v minulosti, a znovu se musíme dívat do Písma, abychom viděli, jak máme jednat v přítomnosti. Do Písma i do vlastních životů. Viděli jsme, jak s námi Bůh jednal, jak nás používal, jak nás obdaroval. Nyní hledáme způsob, jak bychom mohli být lépe použitelní, více připravení být lepším nástrojem v Boží ruce.
3. Ukazuje na veliké věci v budoucnosti. To je naděje, o které mluví Boží slovo. Musí se naplnit všechno, co je psáno. To, na co jako křesťané čekáme ze všeho nejvíce, je Pánův návrat. Až se Pán zjeví v moci a slávě a vezme nás k sobě. To je naděje, která neklame.
Z toho se radujeme a právě na to se těšíme. To je motor našeho života, který nám dává sílu překovávat překážky, čelit zkouškám a pokušením. Ježíš přijde. A přijde brzo.
I zde se musíme dívat také do vlastních životů a ptát se na Boží cíl pro svůj život. Co se mnou chceš, Pane, udělat? Díváme se na dědictví, které je pro nás připraveno. Díváme se na vavřín slávy, který Pán připravuje všem, kteří s láskou vyhlížejí jeho příchod (2 Tm 4,9). Ježíš nás připravuje na budoucí slávu – i přes mnohá utrpení, kterými ještě musíme projít. Toto jsou věci, které nás vedou dál v našem textu a přivádějí nás k tomu, že:
Lukáš 22:39-40 Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: "Modlete se, abyste neupadli do pokušení."
Každý den Pán odcházel na stejné místo v Getsemanské zahradě, která byla vedle Jeruzaléma na Olivové hoře. To místo dobře znal také Jidáš a právě sem přivedl zástup s vojáky.
Učedníci poslušně následují Krista. Zatím jdou tam, kam jde on, ale za chvíli se rozprchnou, jako když do nich střelí. Nyní je Ježíš zve k modlitbám. A všimněte si v textu, co má být hlavním cílem jejich modliteb v tuto napjatou chvíli? Aby neupadli do pokušení.
Modlitba je tou nejúčinnější zbraní, kterou jako křesťané máme. To platí všeobecně a to platí také velmi konkrétně o pokušení.
Buďte bdělí! To je příkaz našeho Pána. Souvisí s pokušením, s hříchem i s modlitbou.
Vidíme, že Pán připravuje své učedníky vyučováním, výzvou k praktickému jednání a nyní také výzvou k modlitbám. Učedníci se mají modlit. A Ježíš jim dokonce říká, za co konkrétně se mají modlit. Nemysleme si, že jsme na tom nějak hůř, když zde nemáme Ježíše a neříká nám, za co přesně bychom se měli modlit. Kromě toho, že máme Jeho slovo, kde je velmi jasně dáno, za co se jako jednotlivci i jako církev máme modlit, tak nám také místo sebe dal svého Svatého Ducha:
Učedníci byli slabí. Lukáš to nezmiňuje, ale Marek i Matouš popisují, že jim Ježíš opakovaně říkal:
Tělo je kotva, která nás táhne ke světu a ke starému způsobu života. Tělo je slabé. Je propadlé hříchu a smrti. Do Božího království nevstoupí nic v tomto těle – ti, kdo se nedočkali Pánova příchodu, dostanou nová těla a ti, kteří se Pánova příchodu dočkají, budou proměněni. Pak už nebude žádná slabost. Ale nyní musíme zápasit, protože:
Minule jsme zmiňovali podobenství o rozsévači. Mluvili jsme o tom, že víra musí být protříbena.
Modlete se, abyste neupadli do pokušení! V našem textu nám Ježíš ukazuje ten nejlepší lék, který je dostupný naprosto každému. Na tomto místě nemusíme řešit nadstandardní lékařskou péči, za kterou si mohou ti, kdo na to mají připlatit, ale ostatní se musí spokojit s něčím horším. Modlitba je něco, co je dostupné pro každého. Nezáleží na tom, zda je někdo bohatý nebo chudý, zda je zdravý nebo nemocný, zda je mladý nebo starý, tělesně zdatný nebo nemohoucí – modlit se může úplně každý. A za co se má každý modlit?
Nevydej nás v pokušení. Někdy naříkáme, že jsme slabí a že se na nás všechno valí. Ale Ježíš nám říká, abychom se modlili. Modlete se, abyste obstáli. Ježíš to říkal svým učedníkům v těžké chvíli – možná přesně nechápali, co se děje, ale věděli, že všechno směřuje k nějakému vyvrcholení.
Už s vámi nebudu jíst beránka, už s vámi nebudu pít víno – až v novém království, co se na mně vztahuje, dochází svého cíle, … to všechno slyšeli v uplynulých minutách. Ježíš je vyučoval o Duchu svatém (J 13-17), kde několikrát zopakoval, že odchází k Otci. Učedníci jistě byli napjatí a plní očekávání. A Ježíš jim říká – modlete se. V této napjaté chvíli je modlitba to nejlepší, co můžete udělat.
A je to tak vždycky. Když byl Petr ve vězení a měl být sťat, církev se modlila. Když Pavel a Sílas byli zatčeni a zbiti holí, seděli ve vězení v kládě - a modlili se. Když se Pavel loučil s efezskými staršími a varoval je před vlky, kteří povstanou mezi nimi, tak se s nimi modlil.
Kdykoliv v minulosti přicházeli těžkosti na Boží lid, tak se křesťané modlili. Modlitba je jedním ze znaků opravdové církve:
K modlitbám jsme znovu a znovu vyzýváni na řadě míst v Písmu:
Modlitba není doplněk křesťanského života – je základem, na kterém křesťanský život stojí. Církev, která se nemodlí, je protimluv. A co křesťan, který se nemodlí? ___
Ježíš buduje svou církev, připravuje své učedníky – slovem, praktickou radou, výzvou k modlitbám a nakonec také osobním příkladem. Stále se máme od Pána co učit. Podívejme se na to, jak se:
Už jsem na začátku mluvil o tom, že se můžeme učit z toho, když Ježíš spal. Ale jenom jedno místo v evangeliích mluví o tom, jak Ježíš spal. Mnohem více míst mluví o tom, kdy Ježíš nespal – nespal, protože se celou noc modlil. Můžeme se učit z toho, co Ježíš dělá ve dne i z toho, co dělá v noci. Nyní je také noc, a Ježíš opět nebude celou noc spát. A část noci se bude intenzivně modlit:
Lukáš 22:41-44 Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň." Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
Vím, že se někteří z vás hodně modlíte a jsem za to velice vděčný Bohu a musím říct, že to je pro mě velká posila a povzbuzení. Ale i přes to, že jsou zde lidé, kteří se opravdu hodně modlí, tak tady máme příklad, který je mocnější nade všechny. A to je příklad našeho Pána. Podívejme se na tři věci v jeho modlitebním zápase. Stále se musíme učit od Ježíše!
1. Pokora Ježíše. Všimněte si v našem textu, že Ježíš jde do své „modlitební komůrky“. Je dobrým příkladem toho, co sám učí o modlitbě:
Ježíš se modlí skoro v skrytu. On se modlil sám, stranou od svých učedníků a my víme jen to, co chtěl, abychom věděli. A všimněme si, jak přistupuje k modlitbě. Pokleká před Otcem. Tady se naplno projevuje závislost Syna na Otci. Jeho pokora a jeho úcta k nebeskému Otci. Nekřičí, nehraje divadlo, ale v tichosti pokleká před Otcem. Jeho lidství se nám tady odhaluje v plném rozsahu. Jen si připomeňme, kdo tady pokleká k modlitbě:
Přesto tady vidíme Pána slávy, jak pokleká a volá k Otci. To je dokonalé lidství. To je skutečná pokora. On ví, kdo je. A pokleká před Otcem. Nevím, jestli jste zvyklí na modlitbách klečet, ale pokud ne, tak to možná pro vás je trochu zvláštní. Klečet před někým – to není něco, co bychom dělali nějak běžně nebo co by patřilo k našemu životu. Nechci rozvíjet nějaké teorie o tom, jestli musíme při modlitbě klečet nebo stát, nebo jestli můžeme sedět, chodit, řídit auto, … Chci, abychom viděli pokoru, s níž se tady Boží syn modlí. A když před někým pokleknete, tak tím rozhodně vyjadřujete, že mu vzdáváte úctu. Ježíš doslova sklonil kolena. Celou svou bytostí vzdal chválu svému nebeskému Otci. Syn, který byl v náruči Otcově, nyní přichází ve slabosti, v nejtěžší hodině svého života, v pokoře, v naprosté závislosti na svém nebeském Otci. To je způsob modlitby, který se musíme naučit. ___ Pokorně a v tichosti přichází před Otcovu tvář a:
2. Touží po naplnění Boží vůle. Podívejte se, za co se Ježíš modlí. Otče, odejmi ode mě tento kalich. Pán přichází ve slabosti, přichází v úzkosti. On dobře ví, co ho čeká. Ale On se tady nemodlí za kříž, za fyzickou bolest a utrpení, které bude muset v následujících hodinách snášet. On se tady modlí za kalich Božího hněvu, který byl vylit na jeho hlavu místo na naší:
Kvůli nám! Kvůli mně. Kvůli tobě. Byly to naše hříchy, které nesl. Naše nepravosti, kvůli kterým byl trestán. Byl to náš hřích, kvůli kterému pil pohár Božího hněvu.
Pán věděl, co ho čeká. Věděl o odloučení od Otce. Od věčnosti nikdy nic takového nebylo. Otče, odejmi ode mne tento kalich. A Matouš dodává, že se třikrát modlil stejnými slovy.
Ale náš Pán nepřišel proto, aby si užil na tomto světě. Nepřišel proto, aby si dal sloužit. Nepřišel proto, aby našel tu nejsnadnější cestu.
Nepřišel kvůli sobě, ale přišel kvůli nám. A jinde:
Ježíš přišel, aby oslavil Otce. Přišel, aby vysvobodil hříšníky ze smrti a z pekla. Přišel, aby naplnil Boží vůli. A proto svou modlitbu vždycky uzavírá slovy: Ne má, ale Tvá vůle se staň! Musíme se učit od Ježíše. Ne má vůle, ale Tvá! Takto učil modlit se své učedníky, pamatujete?
Vždyť to má být naše modlitba. A Ježíš se nemodlí jinak, než jak to učí své učedníky. Buď vůle Tvá.
3. Usilovná modlitba. Tato Pánova modlitba vyžaduje celou jeho pozornost a veškeré jeho úsilí. Jsou modlitby, které se můžeme modlit kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. I Ježíš se takto modlil. Když zemřel Lazar a Ježíš přišel, aby ho vzkřísil, tak byl kolem shromážděný zástup, Ježíš prožíval hluboké pohnutí, dokonce mu vstoupily slzy do očí.
Víte, Ježíš se vždycky modlil na sto procent. Vždycky dělal všechno tak, jak to mělo být. My to většinou neumíme. Ale modlitba v Getsemane to bylo něco, co vyžadovalo naprosté soustředění, naprostou vydanost, celého člověka. Tady nemohl být kolem žádný zástup. Tady byla modlitbní komůrka, a tady měli být také další, kteří budou pomocí na modlitbách. Učedníci to nakonec nebyli. Ale anděl z nebe přišel, aby posiloval našeho Pána.
Tak i my možná můžeme zakusit andělskou posilu na modlitbách. Ale podívejme se zpátky na Pána. Modlí se se vším úsilím. Kdyby byl sportovec, tak bychom řekli, že do toho dává všechno. Ale to neplatí jenom ve sportu. Úplně stejně to platí také v modlitbách. Pán Ježíš nám tady na modlitbě ukazuje, co znamená první přikázání:
Srdce, duše, síla, mysl. Dej do toho všechno – to je pro nás poselství Pánovy modlitby v Getsemane. Ježíš vyvíjí takové úsilí, že mu praskají kapilární cévky pod kůží a krev proniká potními póry na povrch. Krev, která tekla za naše hříchy.
Toto je skutečný modlitební boj. Ježíš chce, abychom se od Něj učili modlit se. Dát do toho všechno. Veškeré soustředění, veškeré úsilí, celého člověka odevzdat modlitbě za naplnění Boží vůle. To je cesta, jak můžeme obstát v pokušení i ve zkouškách. Tak oslavíme našeho Pána v nebi.
Ježíš je naším dokonalým vzorem, a pokud jsme se nově narodili z Ducha svatého, tak porosteme do jeho podoby. Neznamená to, že budeme hned jako On – jednou ano, až se zjeví, budeme mu podobní, ale do té doby se budeme příliš často podobat asi spíš jeho učedníkům, než Jemu.
Znovu a znovu jim Pán musí připomínat základní věci:
Lukáš 22:45-46 Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: "Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení."
Učedníci zármutkem usnuli. Ježíš se s nimi loučil a oni nevěděli, co se přesně bude dít. Jistě byli velmi skleslí a zarmoucení. Proto se měli modlit! Ježíš je k tomu vyzýval. Místo toho spali. A my jsme úplně stejní jako oni. Jak často jsme přemoženi svým tělem. Proto se musíme učit kázni, i když to vůbec není jednoduché ani příjemné. Apoštol Pavel napsal:
Ježíš pokáral své učedníky – Jak to, že spíte? Byla to smutná výtka. Matouš říká:
To byl ten Petr, který na začátku říkal: Já, já nikdy! Ani hodinu nedokázal bdít s Pánem.
A proto jim Ježíš znovu opakuje, aby se modlili, aby neupadli do pokušení. Zvlášť Petr to potřeboval slyšet, ale ostatní asi úplně stejně jako on. Také my to dnes potřebujeme slyšet. A nejenom dnes. I my se musíme učit od Ježíše.
Charles Spurgeon napsal: „Hrát si na modlení nikdy nestačí. Srdce a duše musí být při plném vědomí, neboť žádná ospalá modlitba se nedostane do nebe. Boha musíme chválit celým srdcem a modlit se musíme stejným způsobem. Pokud platí, že rozpolcený člověk od Pána nemůže nic očekávat, platí to i o člověku s polovičatým srdcem.
Když se srdce zahřeje, duch se rozhorlí, a touhy zesílí, tehdy nešetřete svými modlitbami. Nejsme vždy v takovém stavu, proto se hodně modleme, když v něm jsme. Je naší povinností se připravovat na modlitbu, ale věřím, že největší způsobilost nám dávají silné touhy a intenzivní chtění. Bez přípravy jídla budete mít obrovský hlad.“
A Ježíš k tomu říká:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk22-33-46-osnova.pdf | 217.25 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
