Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 7. června 2011
Dobrý den a pokoj vám a milost. V následujících několika kázáních se budeme společně zabývat tím, co jsme nazvali „Důrazy a odlišnosti Biblického společenství křesťanů“. Jedná se o několik věcí, které jsou nám drahé, vážíme si jich, a chceme je zdůraznit. Především proto, že je zdůrazňuje samotné Boží slovo. Scházíme se a studujeme Písmo, protože chceme slyšet, co říká samotné Písmo. Chceme slyšet to, co zdůrazňuje Bůh ve svém Slově. Proto také používáme výkladové kázání a postupujeme skrze jednotlivé biblické knihy oddíl po oddíle a verš po verši. Kdyby to bylo jenom na mě, na tom, co já chci zdůraznit, tak vy byste byli těmi největšími ubožáky pod sluncem, protože byste poslouchali důrazy a názory hříšného člověka. Proto otevíráme Písmo, abychom slyšeli, co zdůrazňuje samotné Písmo.
Pán nás postavil na toto místo a do této doby. Možná bychom si to sami takto nikdy nevybrali, ale Bůh nás sem dovedl, a to znamená, že tady máme být a že tady má pro nás svůj úkol. Proto jako sbor chceme zdůraznit některé věci z Božího slova, ty, které společnost – a to křesťanská i nekřesťanská – buď nezdůrazňuje vůbec, nebo jim přisuje trochu jiné významy, než jaké podle Písma mají.
Dnes se budeme zabývat tou nejdůležitější hodnotou, kterou jako křesťané máme, tím nejdůležitějším bodem ze všech – od něj se všechno ostatní odvíjí. Tou největší hodnotou je sám Bůh. Pojďme si nejprve vyprosit Boží požehnání a potom půjdeme do Božího slova.
První charakteristika, jak jsme ji formulovali, říká, že máme velkého Boha: V době, kdy se mnozí pokoušejí udělat z Boha svého duchovního terapeuta nebo automat na zbožná přání, je pro nás velmi důležité si připomínat, že Bůh, náš Stvořitel, je vyvýšený, vše převyšující Pán. Nemůžeme si dovolit přemýšlet o Bohu tak, že bychom ho nějak snižovali. Neodvažujeme se přistupovat k němu jako pouze k dobrému kamarádovi, ale padáme před ním a uctíváme Ho jako svrchovaného Pána.
Pojďme otevřít knihu Malachiáš (poslední kniha SZ, takže ji najdeme před Matoušem) a podívejme se do první kapitoly, co nám Boží slovo říká o Boží velikosti. Budu číst verše 6-11.
Problém malého Boha není ničím novým. Samotní Izraelci s tím měli potíže. A tak je prorok musel volat k pokání. Dokonce Bůh slovy proroka říká, kde najdu aspoň jednoho, který by zamkl dveře do svatyně, aby nemohli dál provádět ohavnosti, které provádějí. Nejraději by zavřel dveře chrámu, aby dál nedocházelo k tomu, čemu sice Izraelci říkali bohoslužba, ale ve skutečnosti to byla ohavnost před Boží tváří. Neuctívali Boha, který je stvořitelem nebe i země. Izraelci smýšleli o Bohu tak, jako kdyby to byl stejný bůh, nebo spíš bůžek, jaké měli okolní pohanské národy. Žalmista je popsal výstižně:
Takto popsal žalmista cizí bohy. Říká se jim bohové, ale ve skutečnosti bohy nejsou. Jsou dílem lidských rukou. Jsou lidským nebo dokonce démonickým výmyslem, jak říká Pavel v 1 Tm 4,1.
Malachiáš psal Izraeli, Pavlova slova jsou určená věřícím lidem, církvi. To není pro nevěřící, to není pro lidi, kteří uctívají jiné bohy, to není pro ty, kdo se prohlašují za ateisty. Tato slova jsou určená křesťanům. Proto potřebujeme dobře rozumět tomu, kdo je to Bůh. Kdo je Bůh Bible, kterého uctíváme a který jediný může člověka zachránit ze smrti a osvobodit od hříchu i jeho moci.
Vidíte, že je potřeba přemýšlet i mluvit o tom, že máme velkého Boha. A potom jasně vysvětlit, kdo tento Bůh je a proč je to velký Bůh.
Vyznáváme, že máme velkého Boha, ale co to znamená? Podívejme se tedy do:
Malachiáš 1:11 Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.
Bůh je Vyvýšený, Jeho jméno je veliké mezi pronárody, a to od východu na západ. Není to od severu k jihu, jak říká ve svém komentáři Gill, od pustiny k pustině, ale od východu na západ – po celém obydleném světě. Prostě všude. Bůh je nad celou zemí. Dokonce můžeme číst, že:
Izraelci, které káral prorok Malachiáš takto o Bohu neuvažovali. Jako by zapomněli, kdo je Bůh, kdo je vyvedl z Egypta, kdo je vysvobodil z hříchu, kdo je zahrnul svou láskou a milostí, kdo se o ně stará a prokazuje jim dobro, kdo jim dává zakoušet hojnost svého milosrdenství a požehnání den ze dne. Podívejte se na to, jak začíná kniha proroka Malachiáše:
Bůh je plný lásky a dává nám jí zakoušet. Jak ale jednali Izraelci s Bohem, který je takto miluje? Jednali s Ním jako s někým bezceným. Bůh byl prostě někdo jako ani ne moc dobrý kamarád. A toto jejich smýšlení o Bohu, se jasně projevovalo na tom, jak přistupovali k Božím věcem.
Ježíš řekl, že strom se pozná po ovoci (Mt 7,20). To je obecně platná pravda. A platí to i opačně – podle ovoce poznáte strom. Tak to vidíme zde u Malachiáše. Malachiáš vidí ovoce života Izraelců a ukazuje jim, že pramenem je jejich špatné smýšlení o Bohu, jejich neúcta k Bohu, to, že neberou Boha vážně, že se k Němu staví hůř než k velmožům ve vlastním národě.
Totéž platí o křesťanech. To, jak se křesťané staví k Božím věcem, k uctívání, k poslušnosti Božímu slovu, k obětování, k modlitbě, … ukazuje na to, jak smýšlejí o Bohu a jak vážně Ho berou.
Před časem jsem měl rozhovor s jedním mladým mužem, který je o sobě přesvědčený, že je křesťan – a to i přes to, že ovoce jeho života zcela zřetelně ukazuje na to, že křesťanem není. A tak jsme o tom mluvili a já jsem mu řekl: „Víš, Petře, už tě znám mnoho let a má dojem, že sis vytvořil nějakou představu o Bohu a chceš mít tohoto svého boha, ale to není Bůh, kterého zjevuje Boží slovo. Protože jinak bys nemohl žít tak, jak žiješ a přitom tvrdit, že znáš Boha.“ On mi na to odpověděl v podstatě totéž, co už několikrát předtím – totiž že to tak asi je, ale že se nechce vzdát svého způsobu života. Modlete se prosím za něj. Snad mu Bůh dá, že se obrátí, pozná pravdu a vzpamatuje se z ďáblových nástrah, do kterých upadl.
Náš život ukazuje, jak vážně to s Bohem myslíme. Jsou to praktické věci, které děláme, jsou to priority, které máme, je to naše oddanost – patří Bohu nebo hříchu? Bohu nebo světu? Bohu nebo vlastnímu já?___
Úkolem Izraelců bylo přinášet okolním národům svědectví o velikosti Boha.
Měli žít svatým životem a tak dosvědčovat Boží svatost, měli uctívat Boha při bohoslužbě, která bude naprosto odlišná od uctívání ostatních národů – v bázni, čistá, neposkvrněná, uctivá, obětavá a upřímná – tak měli ukazovat na Boží přítomnost a požehnání a přitahovat pozornost okolních národů ke Stvořiteli nebe i země.
Ale samotní Izraelci ztratili ze zřetele Boží velikost a nádheru a dostali se do stavu, kde ve skutečnosti pohrdali Bohem. Přestali přemýšlet o Boží slávě a to je zavedlo do neúcty a k tomu, že si ani neuvědomovali, co vlastně dělají. Všimněte si, co jim musí Malachiáš říci:
Malachiáš 1:6 Syn ctí svého otce a služebník svého pána. "Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno.
Oni se zamilovali do své vlastní představy o Bohu a vůbec nechápali, co dělají, ani nerozuměli tomu, co je špatně na jejich jednání. „Vždyť přinášeli oběti Hospodinu!“
Dostali se k tomu, že bohoslužba tady byla pro ně a ne pro Boha. Že Bůh tady byl pro ně a ne oni pro Boha. Oni si to přišli užít. Oni potřebovali naplnit své potřeby – bohoslužba bylo a o nich a nikoliv o Bohu, byla pro ně a nikoliv pro Boha – ačkoliv byli z hloubi duše přesvědčeni, že to dělají pro Boha. Jak mi kdysi řekl jeden bratr v Kristu – když se chci „duchovně vyřádit“ a přitom uctívat Boha, tak jdu do jednoho sboru, kde se při shromáždění skáče a křičí a to je lepší než diskotéka. Tenkrát jsem mu na to nic neřekl, ale dnes bych se ho zeptal, zda opravdu uctívá Boha nebo si jde užívat kvůli sobě?
Všimněte si, co říkali kněží Bohu:
Tito lidé byli naprosto zaslepení. A víte proč? Protože ztratili ze zřetele velikost Boží. Jejich Bůh se stal malým Bohem. Když přestanete vnímat Boží velikost, tak začnete vnímat vlastní velikost. Jsou tady spojité nádoby – jakmile uberete z jedné, tak začnete přidávat do druhé. Uberte z Boží velikosti a rázem dostanete velkého člověka. Bůh vedle něj nic neznamená. Podívejte se do našeho textu, co říká Bůh o obětech, které mu Izraelci přinášeli:
Mal 1:8 Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.
Svému nadřízenému, vládci nebo místodržiteli byste nic takového nedali – protože by vás hnal, protože byste se museli hanbou propadnout. Ale Bohu to klidně přinesete? Bohu to stačí? Myslíte si, že tím uctíte Boha? Že mu tak vzdáte čest a budete ho vyvyšovat?
Vidíte zaslepenost těchto lidí? To nebyli neznabozi, to nebyli pohané, to byli kněží Hospodinova domu! || A nemyslete si bratři a sestry, že dnes je to jiné. Kolik lidí se dívá na Boha jako na prostředek – prostředek k naplnění vlastních potřeb, prostředek k uspokojení vlastního já. Ale to není Bůh Bible přesto, že ho tak nazývají. To je malý Bůh, který je modlou jejich vlastní mysli a jejich vlastního srdce.
Kolik křesťanů si z Boha dělá automat na splněná přání. A když tento automat nefunguje, tak kňučí, dupou a vztekají se jako neposlušné děti. Nebo tolik populární „křesťanská psychologie“! Bůh se tady stává léčebným prostředkem. Místo kapek nebo pilulek si vezmete dávku Boha a bude vám dobře. Budete mít nějaký smysl života, naplní se vaše potřeby. Ale je to skutečně o Bohu? Ne! Je to o člověku. Člověk je tím, kdo je v centru a Bůh je tím, kdo slouží.
Ale ty spojité nádoby nejsou rovnocenné. Když snižujeme Boha na úroveň prostředku k uspokojení sebe sama, tak vyvyšujeme člověka a stávají se z nás modláři, kteří tančí kolem zlatého telete vlastního já. Výsledkem je zaslepenost izraelských kněží z doby Malachiáše, kteří také tančili kolem pomyslného zlatého telete a domnívali se, že uctívají Boha. Ale Bible říká, že Ho znevažovali, že Ho zlehčovali, že Ho poskvrňovali. Dokonce čteme tak silná slova jako:
Malachiáš 1:10 Kéž by se mezi vámi našel někdo, kdo by zavřel dveře, abyste marně nezapalovali na mém oltáři oheň! Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů, a dary z vaší ruky jsem si neoblíbil.
Kéž by vám někdo zabránil pokračovat v těchto ohavnostech. Jsou to marné věci. Je to lidské náboženství, které nemůže uspokojit svatého Boha. Nemůžeme si myslet, že bychom čímkoliv nečistým mohli uctívat čistého Boha. Bůh nemá zalíbení v takových věcech ani v lidech, kteří je dělají.
Když naopak budeme vyvyšovat Boha, dojde k něčemu úplně jinému. Čím více vidíme velikost Boží, čím více z Písma přijímáme, kdo Bůh je, tím více se nám otevírají oči a vidíme vlastní bídu, velikost vlastní zkaženosti a hrůzu hříchu, tím více vidíme svou vlastní nedostatečnost a neschopnost uctívat Boha, milovat Ho, sloužit Mu celým srdcem, celou svou myslí, duší i ze vší své síly. To může místy být skutečně až depresivní, kdy voláme podobně jako prorok Izajáš:
Nebo jako apoštol Pavel:
Boží sláva nám otevírá oči a žene nás na jediné místo na celém světě, kde můžeme najít vysvobození – k nohám Ježíše Krista Ukřižovaného:
Je to nesmírně pokořující a bolestivá zkušenost. Vede nás k tomu, abychom sami o sobě smýšleli se stále větší pokorou a abychom o Bohu smýšleli se stále větší bázní.
Zároveň to ale vede ještě k další věci: čím více se přibližujeme k Bohu, tím více se stáváme podobnějšími Jeho Synu. On přišel proto, aby sloužil. On přišel, aby oslavoval Otce – a dělal to od začátku až do konce. V lidském těle žil v pokoře a bázni. Zve nás:
Učme se od Krista – pokoře, tichosti, službě i bázni Boží. Jedině tehdy, když dáme Bohu to, co mu skutečně náleží – tedy úplně všechno, když ho budeme vyvyvšovat, když bude veliký v našich očích, tak porosteme do podoby Pána Ježíše Krista.
Malachiáš mluví o izraelské bohoslužbě, o přinášení obětí. Izraelci ve svých očích snížili Boha, Stvořitele nebe i země, na pouhého bůžka, které mohou ukonejšit něčím bezceným. Vzdávali mu chválu a uctívali, ale způsob, jímž to dělali, a to, čím ho uctívali, to obojí ukazovalo na to, jak o Bohu smýšlejí, co si o svém Bohu myslí. Jakým způsobem se dívají na to, jak je Bůh hoden chvály, jakou chválu si Bůh zasluhuje. Znovu to ukazuje na skutečnost, že Boha opravdově vůbec neznali.
Malachiáš 1:11 Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.
Po celé zemi bude Bůh veliký – mezi všemi národy. Už toto prohlášení samo o sobě muselo být pro Židy šokující, protože jejich smýšlení bylo o tom, že jenom oni jsou vyvoleným národem, jenom oni mají právo uctívat Boha, jenom jejich kněží mohou přinášet Bohu oběti. Ale co říká prorok?
Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.
Izraelci mohli uctívat Boha jenom na jednom místě – na místě, které si Bůh vyvolil – v Jeruzalémě.
Ale prorok říká, že přichází chvíle, kdy budou lidé ze všech národů uctívat Boha Izraele, na všech místech světa a na rozdíl od Izraelců bude jejich chvála opravdová, jejich oběť bude skutečnou obětí, jejich uctívání bude čisté. Budou přinášet čistý obětní dar. Nepřipomíná vám to něco?
Malachiáš ukazuje na Krista! Ale podívejme se zpátky do Malachiáše. Izraelci přinášeli Bohu oběti. Musíme si o těchto obětech něco povědět. Byla celá řada obětí – pokud se chcete dozvědět víc, tak čtěte Leviticus 1-10, kde se mluví o různých obětech i o bohoslužbě. Kněží měli přinášet jednak pravidelné oběti, které měly kromě jiného ukazovat na Boží přítomnost v Izraeli, dále to byly oběti za různá provinění a hříchy, které měly sloužit očištění před Bohem a konečně dary vděčnosti a chvály, které měly ukazovat na radost, kterou lidé mají z Boží dobroty, přízně a milosti. Každá oběť, ať se jednalo o jakoukoliv oběť, měla být čistá a neposkvrněná. Ale jak se k Bohu v tomto ohledu stavěli Izraelci podle Malachiáše?
Izraelci přinášeli zbytky. Chtěli uctívat Boha tím, co nechtěli. Nebo dokonce tím, co ukradli! Představte si, že pozvete někoho na oběd a připravíte pečenou husu, ale svému hostu dáte starý plesnivý chleba. A když se bude ptát na tu husu, co tu tak voní, tak mu řeknete, že to máte pro sebe, až on odejde. ___ Právě tak se chovali Izraelci ke svému Bohu. A ještě říkali – nač se tím trápit.
To je postoj naprosté lhostejnosti. To nemusíme řešit, říkají dnes lidé, Bůh si to přebere, On stejně ví, jak to je, On zná lidské srdce, není třeba se tím trápit. Ale podívejte se, jak na to odpovídá Bůh:
Proto Bůh mluví o tom, že se dá poznat dalším národům na celé zemi, kteří Ho budou skutečně uctívat. Kteří budou rozumět tomu, že Bůh je velký a s radostí mu budou přinášet čisté obětní dary. Bůh je hoden chvály. Je celá řada důvodů, proč můžeme chválit Boha – alespoň několik:
1. Protože je Bůh. Bůh je bytost nevýslovně vznešená, plná slávy a svatosti. Musíme Boha chválit pro to, kým je. On si zaslouží všechnu chválu, vděčnost, jakoukoliv oběť jenom pro to, kým je. Přijde den, kdy se před Ním skloní každé koleno a každý jazyk mu vzdá chválu. My to můžeme dělat již nyní.
Americký kazatel 18. století Jonathan Edwards říká, že jedním ze znaků skutečného křesťana je, že miluje Boha kvůli tomu, kdo Bůh je. V jedné písni zpíváme: Ty jsi jediný Bůh, nikdy nebyl a nebude více, nikdo jako jsi ty. Boží nádhera, sláva, jedinečnost, vznešenost, vyvýšenost = důvody chvály.
2. Bůh je dobrý. Dobrota patří k samotné podstatě Boží. Jenom a jedině Bůh je ze své podstaty dobrý. Jenom Bůh se nemění a zůstává stále dobrý. Bůh stvořil svět, o kterém prohlásil, že je dobrý, ale vinou člověka došlo k porušení všeho dobrého, takže nakonec o člověku Bůh řekl, že každý výtvor jeho srdce i mysli je zlý. Ale Bůh zůstává stále dobrý. Dokonce i ve svém hněvu, dokonce když trestá, když prosazuje na zemi spravedlnost, když sesílá své soudy – v tom všem je stále dobrý.
3. Bůh je milosrdný. Boží milosrdenství znamená, že nás Bůh ze své dobroty zde na zemi chrání před následky našich hříchů a problémů, které si způsobujeme. Nedělá to tak vždycky – ve své moudrosti nás také vychovává a tím, že nás nechá nést důsledky našich špatných činů, ale vedle toho nás často vysvobozuje z tolika problémů, do nichž se dostáváme svou hloupostí, svým hříchem. S Božím milosrdenstvím souvisí další důvod chvály:
4. Bůh se o nás stará. Bůh zaopatřuje své stvoření vším potřebným. Je to jenom důsledek lidského hříchu, když lidé umírají hlady nebo kvůli špatným podmínkám. Bůh se stará o celé stvoření – od zvířat po člověka. Můžeme se na Pána Boha cele spolehnout. Neznamená to, že budeme čekat s otevřenou pusou, až nám do ní nasype něco dobrého – lidé mají pracovat, aby mohli jíst. Ale Bůh dává své zaopatření všem a v hojné míře.
S Božím zaopatřením časných věcí souvisí také zaopatření věcí věčných, duchovních:
5. Bůh je plný milosti a slitování. Boží milost je přízní, kterou nám Bůh projevuje v otázce věčnosti a našeho duchovního stavu, a to navzdory naší hříšnosti a ztracenosti. Byli jsme ztraceni, ale Bůh poslal svého jednorozeného Syna:
To je Boží milost. To je důvod, proč musíme Boha chválit a dát mu nejlepší, co máme. Dát mu celý svůj život. Ne zbytky, ne kradené věci, ne cizí nápady, ale sebe sama s tím nejlepším, co mám. To je totiž ta nejlepší a nejčistší oběť, kterou můžeme Bohu přinést.
A ještě musíme zmínit poslední důvod:
6. Bůh nás miluje. Tady se dostáváme k tomu, o čem jsme už mluvili: Zamiloval jsem si vás (Mal 1,2). Boží láska k nám je důvodem, proč chválit Pána, proč mu z vděčného srdce přinášet oběti:
Bůh nás spasil ze své veliké lásky. Jemu patří chvála. On je veliký Bůh.
Boží spasení nás vede k poslední charakteristice, kterou si z našeho textu ukážeme:
Malachiáš píše Izraelcům, kteří si dělali „patent na Boha“. Malachiáš mluví Izraelcům, kteří se vrátili ze zajetí v Babylóně. Z několikamilionového národa zde zůstala hrstka. A tato hrstka se vrátila do starých kolejí Izraelců za dnů králů – žili bez bázně před Bohem. Neobětovali na posvátných návrších, ale to, co obětovali, bylo pro Boha ohavností.
Bůh jim ukazuje, že je skutečně veliký Bůh. Říká jim, že si svůj lid vybere ze všech národů od slunce východu na západ. V každé zemi na celém bude mít ty, kdo ho budou uctívat, kdo mu budou přinášet oběti, které budou Bohu příjemné a milé. Hrstce navrátilců, kteří bojovali o přežití mezi ostatními národy, ale hlavně si žili, jako kdyby Bůh nebyl, říká, že On je Bůh zástupů.
Moji milí, Bůh je větší, než si dovedeme představit. On není závislý na nás, na naší chvále, na našich obětech, které mu přinese, na naší vděčnosti. Ale my jsme cele a úplně závislí na Něm. Bez něho jsme jako kamení – studení, tvrdí, mlčící, nebezpeční, zraňující. Potřebujeme Boha, který nás miluje a dává nám svou milost. On je velký Bůh, který dovede proměnit kamenné srdce v masité.
Nevděčné srdce naplňuje vděčností a chválou, zavřená ústa otevírá s velebením a díkůvzdáním. Bůh poslal svého Syna, aby každý - každý kdo v Něho věří, byl spasen a měl život věčný.
Celé zástupy budou před Bohem v nebi oslavovat Jeho Syna, Božího beránka, který zemřel za naše hříchy. Celé zástupy vykoupených, spolu se zástupy andělů volají: Sláva!
Náš veliký Bůh připravil veliké spasení, které touží spatřit zástupy andělů. Bůh zástupů je hoden naší chvály. Slitoval se nad námi, poslal svého Syna, aby na sebe vzal náš hřích a očistil nás od každé nepravosti. Udělal to, co bylo nemožné – změnil naše srdce, v hojnosti na nás vylil svého Ducha, do srdce nám vepsal svůj zákon, abychom mohli milovat Boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou duší a ze vší své síly. Skrze Ježíše Krista z nás učinil nové stvoření, které přináší sebe sama jako oběť čistou a neposkvrněnou. Oběť, ze které má náš veliký Bůh radost.
Toto je jenom několik málo důvodů, proč jako sbor vyznáváme a trváme na tom, že máme velikého Boha. Máme Boha, který je plný slávy, milosti, svatosti i lásky.
Jan Amos Komenský říká ústy svého Poutníka, když spatřuje Boží slávu:
„Zkrátka, spatřil jsem světlo, jas, skvělost a nevýslovnou slávu, slyšel jsem zvuk a hluk, jaký vám ani nemohu popsat, vše radostnější a předivnější, než vůbec mohou zachytit naše oči, uši nebo srdce.
A byl jsem tak přeďešen hrůzou těch slavných nebeských věcí, že jsem sám padl před trůnem velebnosti, nesmírně jsem se styděl za svou hříšnost, že jsem člověk poskvrněných rtů, a zvolal jsem: „Hospodin, Hospodin, Hospodin, Bůh silný, slitovný a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a v pravdě, prokazuje milosrdenství tisícům, odpouští nepravost, přestoupení i hřích! Hospodine, smiluj se pro Ježíše Krista i nade mnou hříšným.“
Malachiáš 1:11 Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.
Moji milí, připomínejme si, že máme velkého Boha, který se nám dal poznat v osobě Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele.
Modleme se.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| 01Mame-velkeho-Boha-osnova.pdf | 106.39 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
