Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 22. srpna 2010
Pokoj vám a milost, milí přátelé, bratři a sestry. Při jedné příležitosti se Ježíš ptal svých učedníků, za koho ho lidé pokládají. A když mu řekli několik věcí - jako za nějakého proroka, nebo za vzkříšeného Jana Křtitele, tak svou otázku zacílil přímo na učedníky a zeptal se:
Tutéž otázku si musíme klást i my a spolu s ní ještě jednu - proč následuji Ježíše? Jak odpovídáte lidem na tuto otázku - ať již se ptají vás, proč následujete Krista nebo se ptají na to, proč by oni měli následovat Krista? K čemu je to dobré? Tato otázka je jednou z klíčových otázek našeho dnešního textu - proč bych měl následovat Krista? Otevřme své Bible a přečtěme si nejprve náš text - Lk 19,28-48.
Je celá řada důvodů, proč lidé následují Krista, a my můžeme vidět různé skupiny při příjezdu Krista do Jeruzaléma. Je ale jenom jeden opravdu správný důvod následování a to je ten, že Ježíš Kristus je Král. A jako Král se představuje také při svém příjezdu do Jeruzaléma.
Dnes si ukážeme čtyři věci, které ukazují Krista - Krále, ale než to uděláme, tak si musíme nejprve připomenout něco málo z kontextu Lukášova evangelia. Ježíš je na cestě do Jeruzaléma - v posledních deseti kapitolách Lukáš popisoval tuto cestu do Jeruzaléma. Nyní je zde její vyvrcholení - Ježíš do Jeruzaléma vstupuje. Děje se tak týden před Jeho slavným zmrtvýchvstáním, prvního dne v týdnu, kdy byl ukřižován a v křesťanské tradici je tento den označován jako Květná neděle. Těsně před tím, než vstoupil do Jeruzaléma, tak se zastavil na své cestě v Jerichu, kde uzdravil slepého Bartimaia a setkal se s vrchním celníkem Zacheem. A aby uvedl do správných mezí očekávání lidí, tak je také vyučoval o Božím království:
Je to poslední neděle před Pánovým ukřižováním a On vstupuje do Jeruzaléma jako právoplatný Král.
Lukáš 19:28 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.
Potom, co Ježíš vyučoval v podobenství o tom, že království přijde jinak, než ho lidé očekávají, pokračuje v cestě do Jeruzaléma. V Jeruzalémě byla v té době docela napjatá situace. Nedlouho předtím totiž došlo k tomu, že se:
Proto v té době už Ježíš nepobýval v Jeruzalémě. Přesto se všeobecně vědělo o tom, co Ježíš dělá, takže lidé čekali, zda se na svátky v Jeruzalémě objeví. Mezi lidmi bylo velké očekávání, ale také tady bylo veliké napětí. Jan tuto zvláštní atmosféru popisuje takto:
Přesto Pán prokazuje vytrvalé odhodlání naplnit vůli Otce v nebesích a tak jde do Jeruzaléma, aby tam trpěl a položil svůj život jako výkupné za naše hříchy. A apoštol Jan dodává, že se mnoho poutníků nakonec dozvědělo, že Ježíš do Jeruzaléma přichází. Zdá, jako by se Ježíš sám postaral o to, aby se to rozkřiklo. Před vlastním vstupem do města totiž zastavuje a připravuje se na slavnostní vjezd do města.
Lukáš 19:29-35 Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: `Pán je potřebuje.´" Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: "Proč to oslátko odvazujete?" Oni odpověděli: "Pán je potřebuje." Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili.
Starozákonní proroctví se naplňuje. Většinou považujeme osla za hloupé a tvrdohlavé zvíře, ale pro Izraelce to bylo zvíře běžně používané k jízdě a vhodné i pro krále. A podle proroků měl král, který zachrání svůj lid, přijet do Jeruzaléma právě na oslátku:
Ježíš přijíždí právě na oslátku. Přesně a do písmene naplňuje starozákonní proroctví. A nejenom toto jedno, ale jak to později říká sám Pán, naplňují se všechna zaslíbení a proroctví:
Proto může apoštol Pavel napsat křesťanům do Korintu:
Křesťanská víra stojí na jasném Božím Slově, kterému Bůh dal pečeť ve svém Synu. Všechno, co Bible říká, Bůh jasně potvrdil. Proto také můžeme jasně říct, že naše víra není slepá, ale má dobrý základ, naprosto hmatatelný základ - a tou jsou události, které - jak říká Lukáš - se mezi námi naplnily, které byly předpovězeny a staly se skutečností.
Ve verši 32 vidíme znovu, že učedníci nalezli všechno tak, jak Pán řekl. Znovu nás to odkazuje na nepohnutelnou jistotu Božího Slova. Když Bůh něco řekne, tak to tak je. Jediné, co je zapotřebí, je víra. Ve víře se stavíme na Boží Slovo, ve víře následujeme to, co nám Pán říká. A kdykoliv to uděláme, tak nalezneme všechno přesně tak, jak Pán řekl. V jedné písni zpíváme: Nemusím se bát Boží Slovo žít, na Božím Slově stát a s ním vítězit. Stačí poklednout, Jemu slávu vzdát, Jeho poslechnout …
Učedníci šli, jak jim Pán přikázal a nalezli všechno tak, jak Pán řekl. Kdykoliv Pána posloucháme a následujeme Ho ve víře, tak nacházíme věci tak, jak On říká. Stačí poslechnout. Chci vás povzbudit k takovému následování - následujte Pána, když říká, abychom zůstávali v Jeho Slově, abychom zůstávali v modlitbách, a On vás potom povede dál. Každého z nás přesně tak, jak potřebujeme. Stačí se ve víře postavit na Jeho Slovo, poslechnout ho a jít.
Ještě jednu poznámku: Jak uvádí jeden z komentátorů - Warren Wiersbe, tak skutečnost, že jede právě na mláděti, které ještě nikdy nebylo osedláno a nebylo cvičeno pro jízdu, a přesto se podřizuje Pánu, ukazuje také na to, že Kristus je Pánem nade vším stvořením. On je Král a jako zaslíbený král právě vstupuje do Jeruzaléma. Zástup, který Ježíše očekává, ani na chvíli nepochybuje o tom, že se zde naplňuje starozákonní proroctví o přicházejícím Králi.
Proto tady dochází k tomu, co čteme v následujících verších:
Lukáš 19:36-38 A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!"
Lidé uctívají svého krále. Vzdávají mu chválu, opěvují ho. Jasně porozuměli tomu, že proroctví se naplnilo. Pokládají své pláště na cestu a tak vzdávají úctu svému králi, který přichází do Jeruzaléma. Byla to známka toho, že Pána uznávají jako svého krále, bylo to znamení poddanosti.
Lidé vzdávali chválu Bohu za všechny mocné činy - slovo, které Lukáš používá, ukazuje na duchovní věci, na znamení, která doprovázela Pánovu službu, která jasně dokazovala, kým doopravdy je. Můžeme si tady připomenout odpověď, kterou Pán dal Janu Křiteli, když Jan začal ve vězení pochybovat o tom, kdo Ježíš skutečně je:
Lidé měli Pána Boha za co chválit. Když Jan popisuje tyto události, tak zmiňuje konkrétně zprávy o vzkříšení Lazara, ke kterému došlo jenom o několik dní dříve. Lidé ke chvále používají slova Žalmu 118:
Je to jeden z takzvaných mesiánských žalmů - tedy žalm, který mluví o příchodu mesiáše. Žalmy 115-118 se zpívaly/četly/recitovaly během Velikonoc, v době, kdy byl obětován velikonoční beránek. Zpěv zástupů je tady ozvěnou zpěvu andělů, kteří zpívali pastýřům, když se Kristus narodil:
Bůh je oslavován, když Pán přichází na svět, Bůh je oslavován, když Pán odchází z tohoto světa. Nicméně chvála jedněch vyvolává rozhořčení druhých:
Lukáš 19:39 Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: "Mistře, napomeň své učedníky!"
Farizeové, kteří doprovázeli Pána, nesouhlasili s uctíváním, kterého se Pánu dostávalo. Nevíme přesně proč - možná proto, že nesouhlasili s tím, že by Ježíš byl Mesiáš. Nevím. Všimněte si, jak nazývají Krista - říkají mu Mistře. Doprovází Pána, nazývají ho Mistrem a směřují s ním do Jeruzaléma. Je docela možné, že to byly jenom obavy z přílišného rozruchu a popularity. Jistě věděli o nařízení velerady o zatčení Ježíše a báli se rozruchu, který zástup způsoboval. A tak napomínají Pána - napomeň své učedníky! Trochu to ukazuje na jejich opravdový vztah k Pánu - sice říkají Mistře, ale na druhé straně mu říkají, co má dělat. Trochu zvláštní vztah k Mistrovi! Možná si říkali, že je mistrem, ale že by byl také králem? Tomu zjevně nevěřili. Jako kdyby říkali - přece nemůžeš souhlasit s takovými výroky svých učedníků! Tak to nemůžeš nechat. Musíš je napomenout.
Proč vůbec následují Pána? Co dělají tito lidé v zástupu? A co další lidé, kteří nyní volají Hosana? Jaký je jejich vztah k Pánu? Jak je možné, že o několik dní později zástupy volaly: „Ukřižuj ho!“? Dokonce jeho vlastní učedníci ho opustili! Co se stalo? Jak tomu máme rozumět?
Jedním z důvodů bylo to, že mnozí z těch, kteří nyní volali hosana, měli opravdu špatnou představu o tom, co chce Ježíš udělat - viděli politického vůdce. I přes všechno vyučování, přes všechna slova, jimiž jim Pán vysvětloval, že Jeho království je svou podstatou duchovní, se tito lidé soustředili na tělesné věci, na člověka a upřednostnili svůj pohled na Ježíše. Ale učedníci Ježíše Krista musí uctívat Pána takového, jakého jim ho zjevuje Boží Slovo.
I dnes se děje to, že lidé začnou chodit do církve, něco prožijí s Bohem, ale potom přijdou těžkosti, nebo problémy a lidé se odvracejí a říkají - to nefunguje. Já nic necítím, Bůh mi nijak neodpovídá, nic se neděje - prostě to nefunguje. Zkusil jsem křesťanství, ale není to ono. Takoví lidé jsou podobní těm v našem textu - v jednu chvíli volají: chvála Bohu, a za chvíli křičí - ukřižuj ho! Napomínají Pána - tohle dělej, tohle nedělej, napomeň své učedníky - oni vědí nejlépe, co má Pán dělat. Ale podívejme se na to, jak na takové napomínání reaguje Ježíš:
Lukáš 19:40 Odpověděl: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení."
Ježíš říká, že přišel čas krále. Nyní je třeba volat, a když nebudou volat lidé, bude volat kamení. Celé dějiny směřovaly k tomuto bodu, kdy Mesiáš vejde do Jeruzaléma. Musí být rozpoznán jako Král a kdyby to lidé ve své zatvrzelosti nechtěli vidět a vyznat, tak budou volat kameny. Bůh bude uctíván, ať už se lidé budou bránit nebo ne. On je Pán. A to je ten pravý důvod, proč má být Pán uctíván, oslavován a chválen. Protože je Pán. To je také důvod, proč ho máme následovat. Ne pro to, že se cítíme dobře v Jeho přítomnosti, ne pro to, že pro nás dělá spoustu věcí, ne pro to, co od Něj dostáváme, ne pro to, co my si o Něm myslíme - musíme Pána následovat a uctívat proto, že je Pán.
Pána bude vždy někdo chválit - pokud to nebude jeho lid, potom to bude kamení. Chválu, která patří Bohu, nelze žádným způsobem zastavit.
Budou-li učedníci mlčet, bude volat kamení. Toto Ježíšovo prohlášení je velmi silným prohlášením o jeho božství. On je ten pravý Bůh. Kdo by mohl prohlásit něco podobného? Jedině Bůh! Ale znovu - podívejte se - Ježíš odkazuje farizeje na Písmo:
Chvalte Pána, protože jenom On je hoden vší chvály. Ale Pán nejenom přijímá chválu a uctívání, nejenom že ukazuje, že je pravým Bohem, ale ukazuje nám také své srdce. V okamžiku, kdy vidí Jeruzalém, tak my vidíme:
Král přichází do svého vlastního města, ale nedělá si žádné iluze o tom, jak ho zde nakonec přijmou.
Lukáš 19:41-42 Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.
Podruhé - a v krátkém čase po sobě - pláče Pán na veřejnosti. Poprvé to bylo u hrobu Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Podruhé je to nad zatvrzelým Jeruzalémem. Všimněte si tady, moji milí, jaký je tento Boží pláč - není v něm ani špetka sebelítosti, nebo uražené pýchy, nejsou tady žádné hrozby ani pomsta. Pán pláče nad následky toho, že ho nepřijali. A znovu je tady výzva k pokoji - to je velká výzva dnešního textu - Pán přinesl pokoj. On je náš pokoj.
Jenom v Kristu a skrze Něj můžeme najít pokoj s Bohem. On je král pokoje. Tento král nyní pláče nad Jeruzalémem, protože toto město nepoznalo, co vede k pokoji. Zůstalo to skryto jejich očím. Podle slov proroka Izajáše - podívejme se na to, jak to zaznamenal apoštol Jan:
Jejich srdce zůstala zatvrzelá, neochotná podřídit se Božímu Slovu, kamenná. Kamení by volalo, ale zatvrzelé lidské srdce zůstává zticha. Nepoznali cestu pokoje. Toho, který přinesl pokoj, ukřižovali.
Město se obklopilo hradbou a čekalo na krále, který vyžene Římany a ustanoví fyzické království. Jejich očím zůstalo skryto, že král přichází. Ač ho jako krále vítali, zůstalo jim to skryto. Ač proti němu vznesli obvinění, že je králem, tak to jejich očím zůstalo skryto. Ačkoliv Pilát nechal napsat ceduli, kterou přibili na kříž - Toto je král Židů, tak to jejich očím zůstalo skryto. A co vy? Poznáváte Pána jako Krále? Přinesl pokoj do vašeho života? Jste usmířeni s Bohem skrze jeho krev prolitou na kříži Golgoty?
Vzdejte Pánu chválu, oslavujte ho jako krále. I kdybyste se totiž chtěli skrýt za vysokou hradbou, budete nakonec odsouzeni k naprostému zániku, podobně jako Jeruzalém:
Lukáš 19:43-44 Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil."
Pán Ježíš tady mluví o konkrétních historických událostech, které měly přijít o čtyřicet let později. Jenom sám Bůh může být naší hradbou. Jakmile se spolehneme na nějakou jinou hradbu, skončíme podobně jako Jeruzalém, který odmítl jedinou cestu ke spasení - Krista. V roce 70 vybudoval pozdější císař Titus kolem Jeruzaléma vysoký val, obklíčil Jeruzalém a nakonec ho srovnal se zemí. Nezůstal kámen na kameni. Obyvatelé byli vyvražděni. Vzpomínáte si na předchozí podobenství?
Bůh nebude posmíván. Jeho slovo dojde svého cíle. Proto Ježíš pláče nad Jeruzalémem. On ví, co znamená to, že ho odmítnou. Není nic horšího, než odmítnout, postavit se proti tomuto Králi. Nyní je čas milosti a On přichází jako Pán pokoje a vede nás ke smíření s Bohem, ale přijde den, kdy se zjeví k soudu, kdy přijde v plné moci a síle a bude soudit zem. A zkáza Jeruzaléma bude jenom stínem tragédie mnohem horší - zkázy lidské duše, která se vzepřela svému Tvůrci.
Nenechte velkého krále, aby nad vámi musel plakat! Nezatvrzujte svá srdce, nechtějte stavět vysoké hradby a nepokoušejte se za nimi skrývat. Je to marné! Nedopusťte, abyste promeškali ten příhodný čas. Jeruzalém - Izrael nepoznal čas, kdy se k němu Bůh sklonil. Nechtějme se jim podobat, bratři a sestry. To není příklad k následování, ale je to příklad, který vzbuzuje Boží pláč. Proto vás chci znovu vyzvat, abyste hledali Pána - každý den, v každé chvíli vašeho života.
Je před námi poslední část našeho textu a já jsem jí pracovně nazval:
Ježíš Kristus se tady znovu prokazuje jako král a to hned několikerým způsobem. Po vstupu do města míří Ježíš přímo do chrámu. Znovu se tady naplňují slova proroka:
Nešlo tady jenom o to, že by jako Syn chtěl vzdát úctu Otci. Jako král Sijónu, který byl Sijónem odmítnut, šel přímo k jádru problému a odhalil příčinu, proč Sijón neviděl oprávněné nároky svého krále a majitele: zloději ovládli Boží dům.
Z uctívání se stal byznys.
Lukáš 19:45-46 Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: "Je psáno: `Můj dům bude domem modlitby´, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů."
Tam, kde měly znít modlitby, zněl křik trhovců, prodavačů obětních zvířat, penězoměnců, a dalších, kteří se živili na tomto náboženství. Z modlitby a Božího Slova se stal produkt obchodu.
Samozřejmě - poutníci, kteří přišli obětovat do Jeruzaléma, museli mít možnost někde koupit zvíře, které by potom mohli obětovat. Ale to mohlo zůstat mimo chrám. Navíc Židé odmítali římské peníze, které většinou měli poutníci, kteří přicházeli, proto zde byly stoly směnárníků. To všechno se odehrávalo na nádvoří chrámu - na místě, kde se měli lidé modlit. Ale místo modlitby zde lidé byli odíráni - tak, jak je to normální dodnes na místech, kde se soustředí velké množství lidí. Dejte si oběd tady na Panče a zkuste totéž třeba v Praze na Staroměstském náměstí - a uvidíte ten rozdíl.
Stejné to bylo i s prodejem zvířat a vyměňováním peněz v Jeruzalémě. Proto Ježíš mluví o doupěti lupičů. A nejhorší na tom všem bylo, že to všechno se dělo s požehnáním velekněží. Oni z toho dokonce měli sami prospěch. Prostě šlo o prachy. Byli tady lidé, jejichž cílem bylo vydělávat na duchovních potřebách člověka. Kněží se stali jakýmisi překupníky a jejich kněžství bylo obchodním monopolem, jehož cílem bylo získat peníze z lidské touhy po Bohu.
Ale král přichází a s ním požehnání z obnovené bohoslužby. To byl začátek boje na život a na smrt. Na jedné straně - chrámoví úředníci a prodavači, kterým šlo o zajištění vlastního příjmu, o postavení a moc. A na straně druhé - Mesiáš, který obhajoval Boží právo.
Boj se stupňuje. Od této chvíle uvidíme v Lukášovi zápas o lidská srdce. Je to boj, který vede Ježíš proti náboženským vůdcům, kteří si ze svého úřadu udělali dobře placené místo, z něhož mohli ovládat druhé lidi. A tak je to dodnes - největším nepřítelem Krista a svobody, kterou přináší, je náboženství. A je to jedno jakou nálepku toto náboženství nese. Vždycky je to stejné.
Lukáš 19:47-48 Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.
Také Ježíš vstoupil do závěrečné bitvy. Každý den učil v chrámě. A každou noc se ukrýval mimo Jeruzalém. Znovu nás Lukáš přivádí k jednomu z největších témat svého evangelia - a to je učení. Učení o Kristu. Pamatujete si, jak to Lukáš napsal v úvodu?
Ježíš každý den učil v chrámu. Dokud ho nezatkli a nezabili. Obětovali ho jako beránka.
Usilovali o to každý den, ale nevěděli, jak to mají udělat. Kdykoliv chtěli Krista zatknout nebo zabít předtím, tak čteme, že se jim to nepodařilo, protože „ještě nepřišla jeho hodina“. Před velikonočními svátky se Židé domluvili, že ho zatknou po svátcích, aby z toho nebylo pozdvižení lidu. Dva dny před Velikonocemi:
Ale Boží plán byl jiný - Ježíš byl Boží beránek, který byl předem vyhlédnut - jak řekl Jan Křtitel:
Nakonec byl Pán obětován tak, jak to Bůh naplánoval - v den největšího svátku, veřejně, přede všemi, byl zbičován, přibit na kříž, proboden.
Velekněží a zákoníci se báli lidí. Můžeme tady znovu vidět, jak závislí byli na uznání ze strany lidí. A všimněte si také reakce lidí na Pánovo vyučování: všechen lid mu visel na rtech. To je sen každého kazatele, každého řečníka.
Lukáš nás tady vrací zase na začátek - do Pánovy přítomnosti, k uctívání, ke chvále. Tohle je totiž to nejlepší, co můžeme dělat - viset Pánu na rtech. Dnes tady není fyzicky přítomen, přesto k nám stále promlouvá - máme Jeho Slovo. Máme modlitbu. Jeho dům, je domem modlitby. A ten dům - to jsme my - vy a já. Božím domem je Boží církev. Budeme tedy domem modlitby? Nebo spíš doupětem lupičů?
Náš text začínal uctíváním a skrytým odporem a končí skrytým odporem a uctíváním. Pán Bůh nás volá k tomu, abychom ho uctívali - modlitbou a Božím Slovem. Každodenní modlitbou a každodenním setrváním v Božím Slově. To je náš způsob, jak můžeme viset Pánu na rtech. A můžu vám říct, že není nic lepšího, co bychom mohli udělat. A rozhodně je to to nejdůležitější, co máme dělat.
Nenechte se okrást o chvíle, které můžete trávit s Pánem. Nejenom o ty chvíle, kdy můžete Pána uctívat ve shromáždění Božího lidu, ale především o ty chvíle, které strávíte jenom s Ním. S modlitbou v Jeho Slově. Najděte si pravidelný čas každý den, kdy otevřete Boží Slovo a pověsíte se Pánu na rty. Naučte se zpaměti pasáže z Písma a přemýšlejte o nich. Modlete se za to, aby vám Bůh dával porozumět. Jak je to tragické, když znovu a znovu potkávám křesťany, kteří už věří mnoho let a nikdy nepřečetli celou Bibli. Jednoduše nevisí Pánu na rtech.
Hledejme Pána celým srdcem - On se nám dá nalézt.
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk19-28-48-osnova.pdf | 359.5 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
