Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 24. dubna 2011
Dobrý den. Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Sešli jsme se dnes proto, že chceme společně oslavit vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Každou neděli se scházíme, protože si připomínáme Pánovo zmrtvýchvstání. Ale dnešní neděle je ještě trochu jiná – je to velikonoční neděle, kdy si ještě zvláštním způsobem připomínáme události ukřižování a vzkříšení Ježíše.
Každou neděli se scházíme a společně procházíme Lukášovým evangeliem, krok za krokem, verš po verši a kapitolu za kapitolou. Už jsme čtvrtým rokem v Lukášovi a přiblížili jsme se k závěru tohoto evangelia. A Pán nás vede opravdu úžasným způsobem, takže dnes budeme pokračovat v našem výkladu Lukáše a zároveň budeme mluvit přímo z textu o těch velikých věcech, které se odehrály toho nedělního rána po Ježíšově ukřižování. Budeme teď spolu číst z Lk 23,55-224,12.
Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben (Lk 23,33-46). Jeho ukřižování i Jeho smrt doprovázela řada zázraků – nadpřirozená tma, zemětřesení, roztržení chrámové opony, mrtví svatí vstali z hrobů:
Cestou na kříž vybízel Pán lidi k pokání, k tomu, aby plakali nad sebou a ne nad Ním. Dokonce na kříži vedl zločince, který byl odsouzen spolu s Ním k pokání a víře, takže nakonec dostal tento muž zachráněný na „smrtelné posteli“ ujištění o tom, že počínaje tímto okamžikem už bude navždy s Pánem (Lk 23,43). Ježíšova smrt vedla ke spasení setníka, který byl pod křížem, pohana, který se stal dědicem Božího království. Tajní učedníci – Nikodém a Josef z Arimatie se přiznali ke své víře v Krista v okamžiku Jeho smrti – Jeho smrt je vysvobodila a dala jim odvahu přiznat se ke Kristu veřejně, ačkoliv to pro ně muselo znamenat problémy. Svou smrtí Ježíš vykoupil svůj lid z moci hříchu a svým vzkříšením navždy překonal vládu smrti. Zaplatil spravedlivou mzdu za náš hřích – a tou je smrt.
Ježíš zemřel a byl pohřben. Byl mu dán hrob boháče – Josefa z Arimatie, který byl velmi zámožný. Byl to nový hrob, v němž dosud nebyl nikdo pochován. Později nemohlo dojít k žádné záměně těla, nikdo nemohl prohlásit nějakého jiného mrtvého za Ježíše. Hrob byl nový a dosud v něm nebyl nikdo pochován. Lukáš nám říká, že byl den přípravy – pátek a začínala sobota. Co následovalo?
Lukáš 23:55-56 Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.
Vidíme zbožné židovské ženy, které následovaly Ježíše a které zachovávaly Boží přikázání. Lukáš nám znovu připomíná, že události ukřižování se neodehrály někde v tajnosti, ve skrytu, ale že zde byla celá řada svědků, kteří sledovali, co se děje. Ženy – a pravděpodobně asi také učedníci (Petr se běžel podívat do prázdného hrobu a věděl, kam má běžet) – sledovaly Josefa z Arimatie.
Pohřbili Ježíše. Byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Ačkoliv byl pohřben v časovém presu, byl normálně položen do hrobu a je to dosvědčeno celou řadou svědků. Ježíšova smrt nebyla zdánlivá, nebyla fiktivní, nebyl v komatu, z něhož by se později probral. Byl mrtvý. Dopadl na něj Boží trest za naše hříchy. Mzdou hříchu je smrt a Ježíš tuto smrt zakusil místo nás.
Ženy šly domů a připravili masti, jimiž chtěly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo, jak to bylo jejich zvykem. Ke hrobu se vrátily až další den. Marek nám říká:
Ženy zachovaly sobotu a potom šli uctít Ježíše – pomazat ho k pohřbu. Ale už k tomu neměly příležitost. Co se stalo? Podívejme se do našeho textu v Lukášovi:
Lukáš 24:1-3 Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
Ženy nakoupily vonné masti a přišly ke hrobu. Marek popisuje, jak se po cestě bavili o tom, kdo jim asi odvalí ten těžký kámen, kterým byl hrob uzavřen. Takový typický hrob byl jako jeskyně a místo dveří měl kámen, který se musel odvalit, když se chtělo vejít dovnitř. Často byl ten kámen ve tvaru kola a měl svoje koleje, aby se mohl dobře pohybovat. Ženy viděli hrob již v pátek večer a věděly, co je čeká – velký těžký kámen. A přemýšlely o tom, kdo jim ho odvalí, aby mohly vejít dovnitř a pomazat Ježíše. Ale v jejich případě k tomu pomazání nikdy nedošlo.
Lukáš píše, že kámen byl odvalený. Matouš nám říká, jak se to stalo:
Myslím, že celá ta scéna budila bázeň. Strážci, kteří stáli u hrobu, byli strachem bez sebe (Mt 28,4). Ale na druhé straně je to velice krásná scéna. Ženy jdou ke hrobu a přemýšlejí o tom, jak se dostanou dovnitř – a to pravděpodobně netušily, že hrob je zapečetěný, je tam policejní páska a před hrobem stojí římská stráž. A jak tak tyto ženy přemýšlejí o této věci, tak z nebe sestoupí anděl, otřese zemí, odvalí kámen a sedne si na něj. Nádherný zářící anděl sedí na odvaleném balvanu u otevřeného hrobu, před ním jsou strachem strnulí strážci a ženy, které se bojí, ale jdou dovnitř hrobu. Kámen byl odvalený a tak vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
Přišly uctít Pána – pomazat Jeho tělo, byly statečné, protože musely překonat celou řadu překážek, byly obětavé – musely nakoupit masti, museli vstávat hodně brzo, ještě za tmy, musely se vzdát jiných věcí, které by mohly dělat, dokonce si možná musely vzít dovolenou, protože byl první den po dni odpočinku a to byl normální pracovní den a ony nešly do práce, ale nakoupit vonné masti a potom vyrazily ke hrobu, aby pomazaly mrtvé tělo. Přesto se jim nepodařilo uctít Pána tak, jak samy chtěly. Jejich nevěra Pánovým slovům je dovedla k tomu, že si vytvořily svou vlastní představu, jak budou Pána uctívat a daly tomu opravdu hodně. Ale nevedlo to k žádným výsledkům.
Přesto Ježíšovo tělo nezůstalo bez pomazání. Byla zde jedna žena, která milovala Pána a která ho pomazala k pohřbu – Marie z Betánie, sestra Marty a Lazara. Otočme na chvíli do J 12:
Nard je velice vzácná rostlina, která roste v Himalájích, z níž se získává olej, který se používá jak v lékařství, tak v kosmetice. Marie měla alabastrovou nádobku s tímto velmi vzácným olejem. Marek a Matouš říkají, že tuto nádobku rozbila a pomazala Ježíše tímto vzácným olejem. Cena toho oleje byla tři sta denárů, jak vidíme dále (v. 5). To byl v té době roční plat dělníka. To je pro představu, abychom věděli, co Marie obětovala. Tato nádobka s olejem pravděpodobně představovala její věno. Jeden roční plat. Marie pomazala Pána a prokázala svou pokoru a úctu k Němu, když otřela jeho nohy svými vlasy. Dala to, co mělo zajistit její budoucnost, aby uctila Pána. Ale ne všichni z toho byli nadšení:
Skutečné uctívání často může vést k protivenství. Nebyli bychom překvapení, kdyby protestoval Lazar, protože to byl bratr Marie a byl to on, kdo musel dát jejímu ženichovi věno. Asi by nás ani nepřekvapilo, kdyby protestovala Marta – byla to prakticky zaměřená žena. Ale tady negativně reaguje jeden z učedníků. My víme, že to byl falešný učedník a tento jeho postoj ho jenom prozrazuje:
Ačkoliv seděl s ostatními učedníky, tak to byl zrádce, zloděj, člověk se zvrácenou myslí. Ale podívejte se do dalšího verše – co na to řekl Ježíš:
Ježíš věděl, že toto je jediné pomazání jeho těla, které dostane. Věděl, že ani ženy, které přijdou v neděli ráno ke hrobu, nebudou moci pomazat jeho tělo, ani Nikodém, který nakoupil vonné masti ještě v pátek, když Pána pokládali do hrobu, tyto masti nebude moci použít. Jediná Marie obětovala pro Pána to nejvzácnější, co měla a uctívala Pána. Předtím trávila čas u Jeho nohou a nyní ji znovu vidíme u Ježíšových nohou. To je přesně místo, kde potřebujeme být také my.
Musíme dávat pozor, abychom nebyli jako ženy, které přišly ke hrobu – obětovaly hodně, ale bylo to zbytečné – hrob byl prázdný. Marie obětovala to nejvzácnější a vylila to na Pána. A to je skutečný vzor pro nás – nenechte si uniknout žádnou příležitost, kdy můžete vylít na Pána to nejvzácnější, co máte. Nenechte se připravit o žádný čas, který můžete strávit u Ježíšových nohou, v Jeho blízkosti na modlitbách nebo v Písmu, v Jeho přítomnosti při shromáždění Božího lidu. Ať nejsme jako ženy, které chtěly uctít Pána, ale nešlo to. Nakonec ale Boží milost tyto ženy dovedla k něčemu mnohem lepšímu – k evangeliu, ke vzkříšenému Pánu, ke skutečnému uctívání živého Krista.
Hrob byl prázdný. Tělo Pána Ježíše nenašly. A můžeme si to dobře představit, jak tam stojí zmatené, masti v rukou, a rozhlížejí se po tom prázdném hrobu, nevědí, co mají dělat. Stráže, zářící postava anděla, který sedí na kameni – jistě musely být hodně zmatené. A to je normální situace každého z nás – když hledáme Pána tam, kde není, když ho chceme uctívat svým vlastním způsobem, když máme vlastní představy o tom, jak musí Pán jednat, co musí dělat a kde musí být – potom jsme stejní jako tyto ženy, které přišly v neděli ráno ke hrobu. Ale Bůh je dobrý:
Lukáš 24:4-5 A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?
Marie obětovala ve víře, zatímco ženy, které přišly ke hrobu, přišly s nevěrou. Nenašly toho, kterého tolik milovaly a kterého hledaly. Hrob byl prázdný.
Zakladatel jedné misijní organizace Bill Bright vypráví, jak navštívil Izrael a Jeruzalém. Bylo to nádherné. Na každém kroku se setkáváte s biblickými odkazy. Navštívil také Getsemane a popisoval nádhernou atmosféru toho místa. A když tam byl, tak stále čekal, byl takový napjatý. Ale vůbec nic se nedělo. Vůbec nic. A potom, jako kdyby slyšel hlas – Proč hledáte živého mezi mrtvými?
Ženy u hrobu slyší evangelium z úst anděla.
Lukáš 24:6 Není zde, byl vzkříšen.
Stejné evangelium slyšíme i my. Kristus žije. Smrt ho nedokázala zastavit. Přemohl její moc, protože byl čistý, bez hříchu a bez poskvrny a proto nemohl zůstat v hrobě.
Miliony lidí po celém světě dnes uctívají vzkříšeného Krista. Každou neděli se scházíme, abychom si připomněli, že Kristus vstal z mrtvých. To je naše naděje. Apoštol Petr píše:
Kristus nezůstal viset na kříži, jak je často zobrazován – zamřel a byl pohřben. Kříž zůstal prázdný. Splnil svou roli popravčího nástroje. Na kříži byl skutečně vylit na Pána Boží hněv kvůli našim hříchům, na kříži skutečně došlo k vyrovnání dluhu.
Přesto Pán na kříži nezůstal. Byl dán do hrobu, ale vstal. Byl vzkříšen. Nehledejme ho tedy ani na kříži ani v hrobě. Kříž stále hraje důležitou roli v životě křesťana, protože skrze prolitou krev máme odpuštění hříchů, ale evangelium je o tom, že Kristus vstal z mrtvých. Naše hříchy zůstaly pohřbeny, ale náš Pán vstal. Proto již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.
Toto jsou věci, které si musíme stále připomínat. Kristovo vzkříšení je základem křesťanské víry. Pokud oslabíme nebo dokonce odebereme od křesťanství vzkříšení Krista, tak nebude žádné křesťanství. Ježíš vstal z mrtvých. Fyzicky byl vzkříšen. Není to žádný princip, jak říkají někteří, není to ani něco zdánlivého, jak se snaží tvrdit jiní. Kristus nevstal ve svých učednících, jak tvrdí jedno vyznání tzv. víry – musíme trvat na tom, na čem trvá Boží slovo a co prohlašují andělé v našem textu – Kristus vstal tělesně z mrtvých.
Ženy u hrobu musely tuto pravdu slyšet a to i přes to, že ji předtím slyšely již mnohokrát. Dokonce ji slyšely z úst samotného Pána. Přesto jejich víra byla slabá a přišly ke hrobu hledat mrtvé tělo. Proto jim andělé připomínají ještě další věc:
Lukáš 24:6-7 Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát."
Pamatujte na Boží slovo. Připomínejte si Boží slovo. Učedníci Pána včetně žen, které Pána doprovázely, slyšeli mnohokrát, z úst samotného Ježíše, že musí trpět, zemřít a že třetího dne vstane z mrtvých. Ale jako kdyby tomu vůbec nevěnovali pozornost.
Andělé ženám neříkali žádnou novou věc – připomínali jim jenom něco, co již slyšely mnohokrát předtím. Ty ženy to věděly. Jenom jim to museli andělé připomenout.
Stejně jako tyto ženy a později učedníci také my si musíme připomínat Jeho slovo. Všechno máme z Božího slova – z Božího slova jsme se dozvěděli evangelium – a to i přes to, že nám ho někdo zvěstoval třeba vlastními slovy, nebo svým svědectvím. Jenom z Božího slova známe evangelium. Jenom z Božího slova se dozvídáme pravdu o Ježíši, o Jeho životě, smrti a vzkříšení. Jenom z Božího slova můžeme poznávat Boha takového, jaký doopravdy je. Jenom v Božím slově najdeme pravdu o lidském životě a o našem stavu před svatým Bohem. Jenom Boží slovo je pravda (J 17,17).
Proto si musíme připomínat Boží slovo. Ve strachu, v pokušení, v odmítnutí, v bolesti - znovu a znovu si připomínejte Jeho slovo. Často jsme zmatení a bloudíme jako tyto ženy, hledáme uspokojení na místech, kde není, hledáme pokoj a radost tam, kde to nikdy nemůžeme najít – v prázdných věcech tohoto světa, ve hloupých zprávách a bláznivých pošetilostech, hledáme živého mezi mrtvými! Ale tam není. Musíme jít zpátky do Jeho slova, připomínat si ho a pamatovat na něj.
Ale Boží slovo si nemůžete připomínat, pokud jste ho neslyšeli. Kde nic není, ani smrt nebere. Nemůžeme si připomenout to, co nevíme, co jsme nikdy nečetli nebo neslyšeli.
Někdy si to možná představujeme tak, jako je to v tomto textu – že se objeví nějaký anděl a bude nám připomínat Boží slovo. Bylo by to možná krásné, ale nezapomeňme na další věci, které souvisely s příchodem andělů v našem textu: zemětřesení – a někdy je to tak, že potřebujeme zažít skutečně zemětřesení ve svém životě, abychom si připomněli Boží slovo a začali hledat Pána tam, kde skutečně je. Jinou věcí, kterou vidíme je strach (v. 5), který andělé vzbuzují. Ačkoliv jsou andělé Božími služebníky a také slouží věřícím, tak obvykle – kromě několika málo výjimek – vzbuzují strach, hrůzu, bázeň. A to, co tito dva andělé v našem textu dělají, je napomenutí. Jemné, laskavé, milosrdné – ale napomenutí, pokárání nevěry žen. Napomínají jejich nevěru a zapomnětlivost.
Proto máme spočívat v Jeho slovu a potom budeme jeho učedníky - poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Připomínejte si často Boží slovo. Bůh nám dal úžasné dary – své slovo a paměť:
Lukáš 24:8 Tu se rozpomenuly na jeho slova,
Paměť je zvláštní věc, a ačkoliv už vědci vědí dnes o paměti hodně, tak podstata fungování paměti je stále zahalena určitým tajemstvím. Je to Boží dar. A my, křesťané, máme tento dar používat k Boží slávě. Je to smutné, když tento Boží dar zakopáváme do země a svou mysl plníme hloupostmi tohoto světa – tím, co píšou noviny, co říká televize, co povídá ten nebo tamta, … a potom, když mluvíme s lidmi, kteří neznají Krista, tak jim říkáme: víš, někde v Bibli je napsáno, … - je to jako když přijdete do obchodu a zeptáte se prodavače na věc, kterou hledáte. Kdyby vám řekl – někde to tady máme, nevím sice kde a nevím přesně, jestli to právě to, co chcete, ale řeknu vám, že to je skvělé a úžasné – myslím, že byste se otočili a šli hledat jiný obchod.
Potřebujeme zůstávat v Božím slově, připomínat si ho, rozpomínat se na něj. Potom totiž dojde k další věci, kterou můžeme vidět v našem textu.
V dalších verších vidíme několik přirozených reakcí. Přirozenou reakcí na Boží slovo, je jednání podle Božího slova. Rozpomeneme si na jeho slova a někdy musíme činit pokání a někdy se radujeme a s chutí následujeme Pána. První velká reakce, kterou zde máme zaznamenanou a která souvisí s připomenutím si Božího slova, je reakce žen na prázdný hrob:
A. Reakce na prázdný hrob - evangelizace
Lukáš 24:9-10 vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům.
Přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Ze smutných a ustaraných žen, které šly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo, se stávají radostné evangelistky.
Boží slovo vzbuzuje víru a dává lidem odvahu, aby šli a zvěstovali evangelium dalším lidem. Prázdný hrob je výzvou k tomu, abychom šli. Po letnicích, kdy byl seslán Duch svatý, se zpráva o Kristově vzkříšení stala tou nejdůležitější zprávou apoštolů. Kamkoliv přišli, tam kázali, že Kristus vstal z mrtvých. Že Ježíš žije. Při kázání o letnicích Petr říká:
Později před veleradou Petr s Janem dosvědčují:
O řadu let později apoštol Pavel káže na athénském náměstí a říká, že Bůh:
O dalších několik let později tentýž Pavel připomíná Timoteovi:
Ženy, které našly prázdný hrob, přinášejí stejnou zprávu – Ježíš žije, je vzkříšený – hrob je prázdný.
Ženy přinášejí zprávu apoštolům – těm jedenácti, kteří byli s Pánem tři roky a kteří tolikrát z jeho vlastních úst slyšeli, že zemře a vstane z mrtvých. To byli ti, kteří se zapřísahali – nikdy tě neopustíme, ke komu bychom šli, … Jak reagují? Jejich reakce je typická pro nevěřící lidi:
B. Reakce na slova evangelia - výsměch
Ti nejbližší Ježíšovi učedníci se smějí zprávě o Kristově vzkříšení:
Lukáš 24:11 Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.
Normálně si klepali na čelo a říkali ženám: vy jste se zbláznily. Nevěřili jim. Připadalo jim to jako blouznění. Učedníci se chovali jako blázniví nevěřící:
To je skutečně smutný pohled na nejbližší přátele Pána Ježíše. Dokonce sám Pán musel napomenout své učedníky, když se jim ukázal později téhož dne:
Oni nevěřili, byli skeptičtí, potřebovali důkaz. Je to paradoxní - jeho nepřátelé brali jeho slova vážněji než jeho přátelé. Matouš píše o tom, jak farizeové a zákoníci přišli za Pilátem:
Jeho přátelé přišli, aby pomazali mrtvé tělo a nemohli uvěřit, když slyšeli o tom, že vstal z mrtvých. Tady vidíme Boží dobrotu a trpělivost, kterou má Pán se svými dětmi. Často nás musí kárat a napomínat, protože naše srdce i mysl je stejně tvrdá a nevěřící jako srdce a mysl učedníků.
Také nám to ukazuje, jak máme jednat s našimi nevěřícími přáteli, kteří odmítají evangelium. Musíme být laskaví a trpěliví jako je Pán s námi. Pro učedníky to bylo těžké uvěřit tomu, že Pán vstal z mrtvých. Chtěli nějaký důkaz. Tomáš říkal – dokud nevložím svou ruku do jeho ran, tak neuvěřím. Ale nakonec, když se setkal se samotným Pánem, tak už nepotřeboval žádný důkaz. Už nemusel vkládat ruku do jeho ran. Padl na kolena a uctíval ho. A potom slyšel z Pánových úst ta úžasná slova:
Vidíme, že důkazy mají nějaký smysl, ale to nejdůležitější je setkání se vzkříšeným Ježíšem. To musí být jádro našeho zvěstování. Musíme lidem představit Krista, aby viděli, že hrob je prázdný a Ježíš je vzkříšený. Na našich životech musí být vidět, že Pán žije. Kéž bychom toho byli tak plní, jako ženy, které pospíchaly od hrobu k apoštolům, aby sdělily tuto dobrou zprávu. Jádrem našeho svědectví vždycky musí být vzkříšený Ježíš Kristus. Jak to připomínal Pavel Timoteovi – pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých. Připomínejte si tuto dobrou zprávu a zvěstujte ji druhým.
Možná se tak setkáte ještě s poslední reakcí zaznamenanou v našem textu.
C. Reakce … - úžas
To byla reakce nevěřícího Petra. Také on nevěřil ženám spolu s ostatními jedenácti. Také jemu jejich slova připadala jako blouznění. Ale jeho reakce byla nakonec jiná, než reakce ostatních.
Lukáš 24:12 Petr se rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.
Jan 20 nám říká, že spolu s Petrem se ke hrobu rozběhl také Jan a dokonce ho předběhl. Ale nevešel dovnitř. Petr vešel dovnitř a teprve za ním Jan.
A Jan dodává, že se oba vrátili domů, ale nechápali, co se stalo:
Nerozpomněli se jako ženy. Nepřipomněli si Boží slovo. Znovu jsme u Božího slova. Petr se vrátil v údivu nad tím, co se stalo. Nechápal, co se děje. Ale během dne se Ježíš setkal také s ním a potom Petr vydával svědectví ostatním.
Opět nás to vede k tomu, že setkání s Ježíšem je klíčem. To je podstata evangelia. Evangelium není o tom, že se máme polepšit, není o tom, jak žít lepší život, není to o chození do církve – evangelium je o Ježíši Kristu, který zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. Jenom Ježíš je Boží mocí ke spasení. Jenom v Jeho jménu nacházíme vykoupení a smíření s Bohem. Jenom On má moc změnit lidský život.
Můžeme stručně shrnout, co jsme viděli v dnešním textu:
1. Boží slovo nás povzbuzuje, abychom nevynechali žádnou příležitost, kdy můžeme uctívat Ježíše. Dejme Mu to nejvzácnější, co máme. Udělejme to kdykoliv jen můžeme, protože může přijít chvíle, kdy to už nebude možné.
2. Připomínejme si Boží slovo, zůstávejme v něm. Méně televize a více Božího slova, méně času na počítači a více Božího slova. Modlím se za to, abychom byli takovými křesťany, kterým bude mít Duch svatý co připomenout, protože budeme přebývat v Božím slově. Kéž z nás vytéká jako živá voda. Kdykoliv máte příležitost, připomínejte Boží slovo svým bratřím a sestrám v Kristu, rodiče, připomínejte Boží slovo svým dětem. Děti, připomínejte Boží slovo svým rodičům.
3. Písmo svědčí o Kristu. On je základem našeho života. Na něj musíme upnout svou naději, svou víru, jemu máme prokazovat svou lásku v každodenním životě. Nebojme se přirozených reakcí druhých lidí, když jim budeme svědčit o Kristu. Možná zakusíme odmítnutí a výsměch, ale možná také úžas a údiv a nakonec uvidíme ovoce, protože evangelium je Boží moc ke spasení.
Možná nyní pláčeme při svém rozsévání, ale přijde den radosti, protože Pánův příchod je blízko. Se stejnou jistotou, s jakou dosvědčujeme, že vstal z mrtvých, víme, že se znovu vrátí – pro nás. Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk23-55-24-12-osnova.pdf | 119.64 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
