Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 18. července 2010
Ještě jednou dobré dopoledne milí bratři a sestry, milí hosté. Stejně jako každou neděli, tak i dnes jsme se shromáždili, abychom společně uctívali našeho Pána. Je to velká výsada být spolu jako Kristova církev, společně Pána Boha chválit, mít společenství v jednom Duchu, radovat se stejnou radostí a také se společně učit z Božího Slova.
Procházíme Lukášovým evangeliem a minulý týden jsme si ukazovali na dvě skupiny lidí, kteří vstoupí do Božího království. Tu první skupinu reprezentoval celník – hříšník, který s pokorou a s bázní před Bohem vyznával své hříchy a neodvažoval se ani pohlédnout k nebi. Boží království není pro pyšné pokrytce, kteří si připadají zbožní, ale pohrdají druhými, ale pro pokorné, kteří vyznávají své hříchy Bohu a prosí o slitování. O druhé skupině Pán Ježíš Kristus řekl:
Přijměte Boží království jednoduše, s pokorou, s prostou – řekli bychom naivní – vírou, která nemá žádné postranní ambice ani myšlenky. Přijďte ke Kristu se stejnou jednoduchostí, s jakou k němu přicházeli děti a zcela jistě vejdete do Božího království.
Náš dnešní text znovu ilustruje – podobně jako to bylo v případě farizea – typ člověka, který nepřijímá Boží království s pokorou a jednoduše jako dítě. Budeme číst Lk 18,15-30.
Hlavní překážkou pro to, aby mohl farizeus vstoupit do Božího království, byla jeho pýcha a neochota byť jen připustit svou hříšnost před svatým Bohem. Náboženská pýcha hraje stejnou roli také v našem dnešním textu. A spolu s ní je tady také další překážka – a to je láska k majetku, která je daleko větší, než touha po věčném životě.
Jak daleko jsme tady od prosté víry v Ježíše Krista! Muž, který je zde popisovaný, má daleko do dětí, které velmi jednoduše přijímají Boží království. Prostě a jednoduše, s důvěrou přijdou k Pánu. Také tento muž sice přichází k Pánu, ale není to s důvěrou, a není to ani jednoduše.
V Lukášově evangeliu jsme se již setkali s podobnou otázkou, kterou klade tento muž:
Byl to zákoník, vzdělanec tehdejší židovské společnosti, který Kristu položil tuto otázku. Pamatujete si, kam ho tenkrát Ježíš odkázal?
Do Božího Slova. Jak to tam čteš? Není to prosté? Otevři Písmo a čti. A najdeš, co hledáš.
A potom spolu mluvili o lásce k Bohu a k bližnímu. A protože tento zákoník se chtěl ospravedlnit, tak se začal vymlouvat slovy – Kdo je můj bližní? Na to konto mu Ježíš řekl velmi známé podobenství o milosrdném Samařanovi.
Boží Slovo nám znovu a opakovaně ukazuje, že spasení nepřichází skrze to, co děláme, ale skrze víru v Ježíše Krista, která se projevuje láskou k Bohu a láskou k bližním.
Tyto skutečnosti potřebujeme mít na mysli, když se teď pustíme do našeho dnešního textu. První věc, kterou vidíme je setkání dvou významných osob:
Ježíš Kristus se setkává s nějakým mužem. Ale tento muž není jen tak někdo:
Lk 18:18 Jeden z předních mužů se ho otázal: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
Je to jeden z předních mužů – slovo, které je tam v originále, se dá přeložit také jako vládce. Stejný příběh popisují také ostatní evangelisté – Matouš a Marek. Matouš o něm říká, že to byl mladý muž (Mt 19,20) a Marek (podobně jako ostatní) ho popisuje jako někoho, kdo měl velmi mnoho majetku. Je to mladý bohatý přední muž, jak říká náš text. Nejspíše jeden z představených v místní synagoze.
Tento muž přichází se stejnou otázkou, s jakou přišel předtím zákoník, který Ježíše zkoušel. Je docela dost možné, že za touto zbožnou otázkou se znovu skrývá farizejská zkouška. Zdá se totiž, že tento mladý muž nepřichází za Kristem s upřímnou touhou opravdu získat podíl na věčném životě. Možná ano, možná ne. Výsledek jejich rozhovoru ukazuje spíše na tu druhou odpověď. Není ochotný uposlechnout Pánova slova a podřídit se jim. Podívejte se, jak Ježíš zareagoval na jeho otázku:
Lukáš 18:19 Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš `dobrý´? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
Ježíš reaguje nejprve na oslovení, jímž ho tento mladý muž oslovil – Mistře dobrý. Ježíš tady konfrontuje tohoto muže s tím, co o něm říká. Připomíná mu, že jenom Bůh je dobrý. Ježíš tady nepopírá skutečnost, že On sám je Bůh. Spíše chce dovést tohoto muže k tomu, aby to vyznal.
Toto oslovení bylo ze strany mladého bohatého vládce velmi povrchní. Taková zdvořilostní fráze. Pokud by tento muž skutečně celým srdcem věřil tomu, co říkal – v tom nejlepším slova smyslu, potom by bylo nesmyslné odmítnout požadavek dobrého Krále. V takovém případě by jednal přinejmenším podobně jako celník v předchozím příběhu. Nebo jako Petr v jiném příběhu – po zázračném rybolovu, kdy na Pánův příkaz vyjeli na hlubinu a nachytali tolik ryb, až se jim dvě lodi potápěly, tak čteme o Petrovi:
Petr byl konfrontován s Pánovou dobrotou a velikostí a padl Kristu k nohám a vyznal svou hříšnost. Mladý vládce se však prokazuje sebechválou a pýchou namísto pokory a důvěry Pánu.
Proto ho Ježíš konfrontuje s tím, co je opravdu dobré a vede ho k Božímu Slovu:
Lk 18:20 Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.
Pán Ježíš Kristus vede tohoto muže k Božímu zákonu, který:
Zákon je dobrý a proto k němu vede Ježíš mladého vládce. Zákon má své významné místo v křesťanském životě, na cestě k věčnému životu. Podívejme se na několik veršů:
Zákon sám o sobě, ačkoliv je dobrý a přikázání je svaté, tak nemůže přinést život. Ukazuje ale na to, co je dobré a zlé. Dává nám pochopit, co to je hřích.
Zákon nám dává poznat velikost i moc hříchu. Ukazuje nám na zoufalou potřebu odpuštění. Odpuštění, které můžeme získat vírou v Kristovu prolitou krev, která tekla za naše hříchy. Podívejme se ještě na jedno místo, které ukazuje naprosto jasně na to, k čemu je zákon a vysvětluje nám roli zákona – totiž usvědčit z hříchu a ukázat na absolutní standardy svatého Boha.
Všimněte si zajímavé věci: Pán Ježíš předkládá tomuto mladému vládci jenom jednu část Desatera – část, která se týká mezilidských vztahů. Úplně opomíjí první čtyři přikázání Desatera, které se týkají lidského vztahu s Bohem. Proč to tak je, s jistotou nemůžeme vědět. Nabízí se nám ale jedno vysvětlení:
Mezilidské vztahy jsou prubířským kamenem opravdového křesťanství. Nelze milovat Boha a nemilovat ostatní křesťany a další lidi.
A ještě jedna poznámka – Pán předkládá jenom několik přikázání, a to úplně stačí. I toto málo nám ukazuje, jak velké jsou Boží nároky na to, aby člověk mohl mít věčný život. A znovu nás to vede k jedinému – nutně potřebujeme Boží milost a odpuštění, protože nejsme schopni dostát dokonalým Božím standardům. Jenom jedna jediná osoba jim dostála – a to byl Pán Ježíš Kristus.
Lukáš 18:21 On řekl: "To všechno jsem dodržoval od svého mládí."
Mladý vládce tady odhaluje své srdce. Co stojí za tímto jeho vyznáním? Je vůbec možné takto dokonale žít? Nikdy jsem od svého mládí nezalhal, vždycky jsem na slovo poslechl své rodiče a vzdával jsem jim úctu a čest, která jim náleží, nikdy jsem se na druhého nerozhněval, nikdy jsem si neponechal žádnou cizí věc, nikdy jsem koutkem oka nepohlédl na ženu se sexuální touhou v srdci – to je jen jinými slovy řečeno to, co zde vyznává tento mladík. Ale Pán ví, na jakou má udeřit strunu. Nechceš slyšet jasný Boží standard?
Lukáš 18:22 Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: "Jedno ti ještě schází. Prodej všechno co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"
Tady je jedna z klíčových vět celé pasáže: ještě jedno ti schází! Vždycky bude ještě něco, co nám bude scházet před Bohem. I kdybychom se v některých věcech cítili naprosto dokonalí – a můžeme si být jisti, že takoví nebudeme, protože dokonalý je jenom Bůh, tak i kdybychom se tak stokrát cítili, tak Pán nám prostě řekne – ještě jedno ti schází.
U tohoto mladého vládce se jednalo o jeho bohatství. Jeho majetek byl překážkou, která mu bránila v přístupu do Božího království. Možná si myslel, že peníze vyřeší všechno a že se může nějak proplatit do Božího království. Proto mu Ježíš říká – prodej všechno, co máš, rozděl to chudým a budeš mít poklad v nebi. Zbav se toho, co ti brání vstoupit do vztahu s Bohem.
V našem případě to možná není hojnost majetku, kterou bychom byli obklopeni, ale mohou to být úplně jiné věci. Může to být naše intelektuální pýcha, která nám říká – přece se nebudu ztrapňovat takto jednoduchými věcmi, může to být naše rodina nebo přátelé – copak by si asi pomysleli, kdybych se stal křesťanem, … může to být neochota opustit některé hříchy, o nichž vím, že s nimi nemohu před Boží tvář, … a mohli bychom pokračovat dále. Pokud jsou takové věci ve vašich životech, tak vás prosím, abyste je opustili a zbavili se těchto překážek na cestě za Kristem. S nimi nemůže – podobně jako tento mladý vládce – jít a následovat Krista. S nimi nemůžeme zakusit nádheru a pokoj Božího království. S nimi na tom budeme stejně jako tento mladý muž:
A Marek píše:
Vztah k majetku se stal závorou, která zabránila tomuto mladíkovi vstoupit do Božího království. Vlastnit majetek, být bohatý, to samo o sobě není ani dobré ani špatné. Ale milovat majetek – nebo cokoliv – víc než Boha, to je hřích, který nás odvede od následování Krista a nedovolí nám vstoupit do království nebeského. Jaký je tedy správný vztah k majetku?
Podívejme se na to, jak se Pán Ježíš Kristus dívá na bohatství:
Lukáš 18:24-25 Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království."
Tak jako v předchozím příběhu Ježíš ukazoval, jak snadné je vejít do Božího království – pokání, jako celník a s prostou vírou jako dítě, tak tady nám ukazuje, jak těžké je vejít do království Božího.
Ve skutečnosti to je dokonce tak, že Ježíš ukazuje, že je nemožné vejít do Božího království. Někdo by si mohl snadno myslet, že bohatí lidé to mají nějak usnadněné. Jsou zajištění a mohou si dovolit ten luxus věřit v Boha. Ale Ježíš tady používá ilustraci, která naprosto jasně ukazuje, že bohatý může vejít do Božího království právě tak snadno, jako velbloud projde uchem jehly. Prostě to nejde.
A nakonec nejde ani o bohatství, které člověka má nebo nemá – tato ilustrace jasně ukazuje, že žádný člověk nemůže být sám ze své síly a moci zachráněn. Nelze si to koupit penězi, vykoupit to majetkem, nelze toho dosáhnout zachováváním nějakých věcí, dobrým chováním, zbožnými skutky, …
Naše otázka tedy bude stejná jako otázka učedníků:
Lukáš 18:26 Ti, kdo to slyšeli, řekli: "Kdo tedy může být spasen?"
Je vůbec možné, aby byl někdo zachráněn? Jaký musí být člověk, který bude zachráněn? V podtextu této otázky můžeme číst jiné otázky: Musí být chudý? Musí všechno rozdat? Musí se vykazovat nějakými kvalitami a standardy? Jaký to musí být člověk? Kdo může být spasen? Pán odpovídá – nikoliv přímo na tuto otázku, ale svou odpovědí dává odpověď také na tuto otázku:
Lukáš 18:27 Odpověděl: "Nemožné u lidí je u Boha možné."
Bůh musí jednat s lidským srdcem. Člověk sám ze sebe nemůže dosáhnout ničeho. To, co je z lidského hlediska nemožné, je možné u Boha. Jenom Bůh může dát člověku nový život. Jenom Bůh může člověka zachránit z hříchu a ze smrti. Jenom Bůh může probudit lidské srdce, takže bude s upřímnou touhou volat – co mám dělat, abych byl zachráněn? A jenom Bůh nám dá jasnou odpověď:
Na příběhu bohatého mládence vidíme, jak daleko je každý, ale opravdu každý člověk od Boha. Na této Pánově odpovědi ale vidíme, jak veliká je Boží milost a dobrota. On je skutečně dobrý a prokazuje svou milost těm, kdo k němu s důvěrou přicházejí a prosí ho o smilování. On je dobrý mistr a Pán. On se slitovává a natahuje pomocnou ruku ke každému, kdo k Němu volá. V Písmu najdeme celou řadu lidí – velmi bohatých i naprosto chudých, kteří byli spaseni – Abraham, Josef, Daniel, žebráci, chromí, …
Spasení je cele Boží záležitostí. Pánova odpověď ovšem nezůstává bez odezvy u Jeho učedníků.
Apoštol Petr, skoro bychom měli říct nešťastně – upozorňuje na své vlastní zásluhy a skutky:
Lukáš 18:28 Petr řekl: "Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou."
Apoštolové se vzdali všeho a následovali Krista. Nebylo to tak, že by se zřekli svých rodin a příbuzných – na jiných místech Písma vidíme, že přinejmenším později apoštol Petr cestoval a kázal evangelium v doprovodu své manželky. Ale tady chce Petr zdůraznit, čeho všeho se – na rozdíl od bohatého vládce – pro Krista vzdali. A Pán jim tady ukazuje, jaké je zaslíbení Božího království:
Lukáš 18:29-30 On jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.
Je tady odpověď, která je tak trochu paradoxní – kdo opustil něco pro Boží království, tak získal ve stejné oblasti mnohokrát víc. A Ježíš tady zdůrazňuje, že není nikdo, koho by se to netýkalo nebo pro koho by toto zaslíbení neplatilo. Každý, kdo se pro Krista vzdal všeho, co měl – kdo si přestal dělat nároky na svůj život a svůj majetek, na svou rodinu, manželku, manžela, děti – každý, kdo tyto věci vydal Bohu a vyznal mu, že to je jenom Jeho a že jenom Bůh má nárok na tyto věci – každý takový získal mnohem víc.
Včera jsme byli na svatbě Petra a Valerie Papežových. A Milan Tachecí tam připomínal křesťanský manželský trojúhelník. Takový trojúhelník, kde na základně je muž a žena a na nejvyšším vrcholu je Bůh. Čím blíže jsou ti dva k Bohu, čím více se Bohu odevzdají osobně a vydají také toho druhého Bohu, tím více se budou přibližovat také k sobě navzájem. Je to velmi jednoduchý princip, který platí ve všem v Božím království. Ukazuje na prioritu, kterou je pro křesťana právě toto království:
Boží království, které můžeme zjednodušeně shrnout jako vztah s Kristem je pro křesťana vzácnější než cokoliv jiného na tomto světě. Ježíš tady zaslibuje něco, co je spojeného právě s tímto královstvím – a to zaslíbení se vztahuje již na tento věk – již nyní je možné získat mnohem víc, pokud však něco – jako majetek v případě bohatého mladého vládce, nebo kdokoliv či cokoliv jiného nebude překážkou pro vstup do Božího království.
Když jsme se stali křesťany a tedy opustili všechno pro Krista, získali jsme mnohem více. Získali jsme bratry a sestry na celém světě. Jako křesťané vyznáváme, že Kristus je naším Pánem, nebeský Otec je naším jediným Otcem a my všichni jsme sourozenci této jedné velké Boží rodiny. Důkazy toho můžeme vidět právě na našich vztazích – jsou to vztahy vzájemné úcty a lásky. Máme tady bratry a sestry v Kristu z různých koutů světa, které jsme nikdy dříve neviděli, přesto je mezi námi pevné pouto vzájemné lásky. Ale to zdaleka není všechno.
Ježíš tady také dává odpověď na otázku mladého vládce – jak získám věčný život? Nebo spíš KDO získá věčný život a všechna ta zaslíbení vztahující se k životu nynějšímu? Jenom ten, kdo má Boží království na prvním místě! Jenom ten, kdo svůj vztah ke Kristu upřednostní před vším, co se mu nabízí, co má, co chce, po čem touží. Jenom takový získá v přicházejícím věku život věčný. Život, který nekončí smrtí, ale pokračuje v přítomnosti Boží a Kristově, v plnosti, v radosti, v slávě, v pokoji, a ve společenství s celou Boží rodinou.
Jedna jediná věc, která nám ještě zbývá, nás může dělit od věčného života a od Božího království. Jeden jediný hřích může být překážkou, kvůli které nevejdeme do Boží přítomnosti. Jak je to s námi?
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk18-18-30-osnova.pdf | 352.84 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
