Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 11. července 2010
Dobré dopoledne vám, kteří jste domácí víry i vám, kteří jste mezi námi hosté. Ještě jednou vás všechny vítám na našem společném shromáždění. Včera jsme se vrátili z English Campu, kde jsme strávili nádherný týden nejenom při učení se angličtiny, ale také při rekreaci, při poznávání nových lidí a budování nových přátelství a také v poznávání Božího království. Během celého týdne jsme mluvili o Bohu a Jeho království a ukazovali jsme si, že je jenom jedna cesta, která do tohoto království vede.
Do Božího království nevede jiná cesta než skrze víru v Ježíše Krista. Možná nám to připadá trochu úzkoprsé a dogmatické, ale je to to nejlepší, co pro nás Bůh mohl udělat. Řekl nám, že existuje jenom jedna správná cesta a ukázal nám velice jasně a zřetelně, která cesta to je.
Tak nyní již víme, jaká je ta správná cesta – je jí Ježíš Kristus. A víme také, jak po této cestě můžeme chodit – vírou. Tak, že budeme věřit tomu, že všechno, co Ježíš udělal pro naši záchranu, je naprosto dostatečné a dokonalé. Musíme se ale podívat ještě na jinou věc – kdo po této cestě může dojít až do cíle – právě do Božího království. A odpověď na tuto otázku nalezneme v našem dnešním textu z Lukášova evangelia. Budeme číst Lk 18,9-17.
Postupně procházíme Lukášovým evangeliem a v předchozí kapitole jsme viděli, Pán Ježíš Kristus se vrátí a Jeho příchod bude znamenat příchod Božího království v jeho plnosti. Při svém příchodu vysvobodí ty, kdo ho očekávají a nastolí spravedlnost. A na začátku osmnácté kapitoly povzbuzuje Ježíš své učedníky k vytrvalé modlitbě. Toto povzbuzení je řečené právě v kontextu Pánova druhého příchodu. A Ježíš tam říká:
Bůh zjedná právo svým vyvoleným. Nastolí spravedlnost. Obhájí spravedlivého. Ale v tuto chvíli se před námi vynořuje otázka: Kdo je ten spravedlivý? Pán Ježíš Kristus na tuto otázku odpovídá a jeho odpověď je první částí odpovědi na předchozí otázku, kterou jsme si položili: Kdo může vejít do Božího království? Kdo může vstoupit na cestu víry a dojít po ní až na samotný konec? Podívejme se společně do našeho textu:
Pán Ježíš znovu používá podobenství k tomu, aby vysvětlil duchovní skutečnosti. A také v tomto podobenství – stejně jako to bylo v tom předchozím – Pán nejprve ukazuje na to, co tímto podobenstvím chce říct a teprve potom následuje vlastní podobenství.
Lukáš 18:9 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
Toto Pánovo podobenství je o lidech, kteří si zakládali sami na sobě. Kteří sami sebe považovali za spravedlivé, zatímco ostatními pohrdali. Naprosto jasně nám tady Pán Bůh říká, kdo je podle něj spravedlivý. A hned z tohoto prvního verše můžeme vidět, že to není ten, kdo si zakládá sám na sobě, na své vlastní spravedlnosti a dobrotě. Podívejme se na další české překlady:
KR I řekl také k některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, - NBK kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost - KMS spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, - Je tady zcela zjevná souvislost s předchozím textem.
My jsme mluvili o tomto soudci a ukazovali jsme si na to, že byl nespravedlivý, jak to potvrdil Pán ve v. 6. Kromě toho byl také bezbožný. Rozhodně to nebyl člověk, který by se vychloubal svou vlastní spravedlností, nicméně je to dobrý příklad člověka, který si zakládá sám na sobě. Ale Pán Ježíš jde v této své ilustraci ještě mnohem dál. Nechce mluvit o lidech bezbožných, nespravedlivých, ale ukazuje na ty, kteří jsou sami o sobě přesvědčeni, že jsou spravedliví a na této své samospravedlnosti si zakládají. Tato slova nemíří mezi nevěřící lidi, kteří Boha popírají, ale míří k těm, kteří vyznávají Boha. Zcela konkrétně zde Pán mluví o farizejích:
Lukáš 18:10 "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
Pán Ježíš tady jmenuje právě farizeje, protože to byli někteří z nich, kteří tolik stavěli na vlastní spravedlnosti. Pohrdali všemi, kteří nebyli tak dobří, jako oni. A není to poprvé, co se na ně Pán s podobnou výtkou obrací.
Tady nám začíná vynikat zvláštní paradox, který byste si měli podržet na mysli, když se budeme dále zabývat naším textem: Na jedné straně Pán vytýká farizeům, že nedbají na skutečnou spravedlnost a na straně druhé je dává za příklad těch, kdo si zakládají na své vlastní spravedlnosti.
V tomto kontrastu můžeme velmi jasně pochopit, že spravedlnost Boží je naprosto odlišná od spravedlnosti lidské. Boží požadavek spravedlnosti je zcela odlišný od toho lidského.
Jaká byla spravedlnost zákoníků a farizeů? Z toho lidského pohledu se jejich spravedlnost mohla zdát docela dost dobrá. Podívejme se do následujících veršů:
Lukáš 18:11-12 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
V těchto dvou verších nalezneme celou řadu věcí, které tento farizeus navenek rozhodně nedělal. Nebyl žádný vyděrač – tady zjevný vyděrač, tak jako byli celníci. K – dráč, B21, KMS – lupič. Člověk, který nehlídá sám sebe a nepodřizuje se Bohu v každodenním chození s Bohem. Tento muž měl osobní kázeň. Nebyl to žádný vyděrač. Všechno do puntíku vracel, byl přesný, důkladný. Slovo, které nám E Bible překládá jako nepoctivec, znamená doslova nespravedlivý. Tento člověk se rozhodně nepovažoval za nespravedlivého. Nikdy nikoho nezabil – to je častá odpověď, kterou můžeme slýchat, když s lidmi mluvíme o Kristu a o lidské potřebě odpuštění. Tento farizeus také nebyl cizoložník – rozhodně by odmítl sex s cizí ženou. Jeho „spravedlnost“ je vidět ve dvanáctém verši. Dvakrát týdně se postí a dává desátky, ze všeho, co získá – z máty, routy a ze všech zahradních rostlin.
Tento muž na sebe mohl být hrdý. Vedle ostatních lidí určitě tak nějak vyčníval. Ale podívejte se ještě se mnou do našeho textu – na co že to byl tento muž hrdý? Na sebe, na sebe, a znovu zase na sebe. Jeho já bylo v centru všeho. Takže klidně říká – nejsem jako ostatní lidé. Já jsem pan Někdo!
Dnes je celá řada takových pánů a paní Někdo. Druzí lidé je zajímají jen do té míry, do jaké se s nimi mohou srovnávat k lepšímu. Je to jako kdyby se lidé, kteří jsou zavření ve vězení, kvůli nedbalosti, povyšovali nad ty, kteří tam jsou kvůli krádežím nebo vraždám. Všichni jsou ve vězení, všichni spáchali zločin. Jistě je tady nějaká míra provinění, ale všichni jsou na stejné lodi.
A podobně je to i s námi. Boží Slovo nám jasně ukazuje, že:
Před Bohem jsou na tom všichni lidé naprosto stejně. Před Bohem nemá nikdo žádnou výhodu a nemůže se vychloubat ničím, co sám dokázal. Boží spravedlnost není založená na lidských skutcích. Boží spravedlnost je totiž spravedlnost, která stojí na milosti a která je nám zjevená v evangeliu.
To je Boží spravedlnost, která je založená na milosti zjevené v Kristu a je přijímána vírou.
Pán nám ve svém Slově ukazuje, jak se dívá na naší vlastní spravedlnost, kterou bychom chtěli něco dokázat a ukázat mu, že nejsme tak špatní:
Lidská spravedlnost – ta, kterou by chtěli lidé předložit Pánu Bohu, ta, kterou by se lidé chtěli chlubit jeden druhému, je jako ohyzdné roucho, jako hadry té, jež krvácí. Je tady řeč o ženě, která má menstruaci a lidská spravedlnost je tady přirovnaná k hadrům – dnes bychom řekli hygienickým pomůckám, jimiž zachycuje své krvácení. Takto vidí Bůh naší spravedlnost.
Když nad tím přemýšlíme, tak si musíme položit otázku, co tedy Pán po nás chce? Podívejme se dále do našeho textu, na druhou postavu našeho příběhu:
Lukáš 18:13 Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
Jak rozdílný postoj od předchozího. Muž, který se neodvažuje ani pozdvihnout oči k nebi vedle muže, který hrdě předkládá Pánu Bohu to, jak je ve svých očích dobrý. A tady si musíme položit jednu opravdu důležitou otázku: Jaký je Bůh, ke kterému přistupuješ?
Nabízí se nám tady krásné srovnání. Bůh, k němuž se modlil farizeus, byl takovým malým bohem, který tleská lidem. Který je naprosto závislý na lidské spravedlnosti. Bůh farizea není tím Bohem, o kterém se píše v Božím Slově. Farizeův bůh čeká, až k němu člověk přijde, čeká, až mu člověk ukáže, že si opravdu zaslouží, aby ho tento bůh přijal do svého království. Farizeův bůh je výsledkem farizeových představ. Tento farizeus si nestvořil žádnou modlu, které by se chodil někam klanět. Jeho modla vznikla v jeho mysli. Je to hodně podobné, jako když si lidé dnes představují Pána Boha, jako to napsal ve své knize náš známý politik – Jiří Paroubek. Píše o tom, že Bůh je pro něj takový hodný stařík na obláčku, taková pohádka, která nemá s realitou příliš mnoho společného.
Problém je, že stejně přistupuje k Bohu také mnoho takzvaných křesťanů. A říkám záměrně takzvaných, protože pokud člověk přistupuje k bohu, který je výtvorem jeho představ a jeho mysli, tak neuctívá pravého Boha v Duchu a v pravdě, nepodřizuje se živému Bohu, a tudíž ho nemůžeme nazvat opravdovým křesťanem.
Pro řadu lidí, kteří dnes navštěvují církve, se Bůh smrskl v osobu, která je tady jenom pro ně. Pro jejich blaho a potěšení. Pro naplnění jejich potřeb a žádostí. Pro to, aby se cítili dobře, aby měli z čeho čerpat energii a sílu. Pro to, aby jim plnil jejich přání. Takový bůh je bohem, který všechny miluje a na nikoho se nezlobí, a v mnohém je podobný tomu hodnému dědečkovi na obláčku – ačkoliv by tuto představu dědečka většina oněch věřících odmítla. Přesto takto k Bohu přistupují.
Ale podívejme se na to, k jakému Bohu v našem příběhu přistupuje celník: to je Bůh s velkým B. Celník se ani neodvažuje přiblížit ke svatyni, bojí se pozdvihnout oči k nebi a volá jediné – smiluj se nade mnou! Celník zná úplně jiného Bohu než farizeus. Bůh, před kterého předstupuje, je Bůh, který je svatý, který nesnese jediný hřích. Je to Bůh, který je plný moci a slávy. Bůh, který může protrhnout nebesa a svým ohněm okamžitě zničit hříšníka. Je to Bůh, který skutečně vzbuzuje bázeň.
Bázeň před Hospodinem vede k moudrosti. Když poznáváme Boha takového, jaký doopravdy je, když k Němu přistupujeme s úctou, která mu náleží, potom získáváme moudrost.
Ale nestačí jenom vědět, jaký Bůh je. Víte, farizeové znali velmi dobře Boží Slovo a jistě by vám odříkali Boží vlastnosti, jako je svatost, sláva, moc, síla. Ale jak to vidíme na příkladu tohoto farizea, tak to, čemu skutečně věřili, se projevovalo na jejich postoji, jinými slovy na ovoci jejich života.
Tento farizeus přistupoval k Bohu s pýchou, která pramenila z toho, co si myslel sám o sobě. Nejenom že zde byl pokřivený obraz Boha, ale z něj vyplýval také pokřivený obraz člověka. A my tady můžeme dobře vidět, jak tyto dvě věci spolu souvisí – takže, čemu skutečně věříme o Bohu, se bude projevovat na tom, jak k němu přistupujeme a potom z toho vyplývá také to, jak se díváme na sebe. Proto viděl farizeus sám sebe ve svých očích tak dobrého a proto se celník neodvážil pohlédnout vzhůru. Celník dobře věděl o své hříšnosti, zatímco farizeus si nic takového vůbec nepřipouštěl.
Celník dobře věděl, že je oddělený od Boha a že jenom Boží milost ho může zachránit, zatímco farizeus si myslel, že kvůli tomu, že dělá některé dobré věci, ho Bůh musí přijmout. Jsou tady dva naprosto rozdílné postoje a jsou tady dvě naprosto rozdílné odpovědi ze strany Boží.
Jak předstupujeme před Pána Boha my? Jaký je náš vlastní postoj? Je to postoj pýchy a hrdosti na sebe sama? Je to postoj srovnávání se s druhými, abych sám sobě dokázal, jak jsem dobrý a spravedlivý a jak ti druzí mi nesahají ani po kotníky? Nezapomeňme na to, ke komu přistupujeme:
Moji milí, bratři a sestry, přátelé, jaký je váš Bůh? K jakému Bohu přistupujete? Je to Bůh, který je popsaný v Božím Slově. Je to skutečně Stvořitel a Udržovatel všeho? Je to mocný Bůh, který bude soudit nebe i zemi, jehož soud bude naprosto spravedlivý? K jakému Bohu se modlíte? Je to Bůh, jehož zjevuje Písmo nebo je to pouze výsledek vašich přání a představ?
Lukáš 18:14 Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Jenom na pokornou modlitbu Bůh odpoví. Ale každý, kdo se povyšuje, bude ponížen. To jsou vážná slova a v kontextu naší otázky, kterou jsme si položili na začátku, je ten, kdo se povyšuje také tím, kdo rozhodně nevstoupí do Božího království.
Takže jsme viděli jeden postoj, který nás může přivést do Božího království. Jenom s postojem pokání a naprostého spolehnutí se na Boží milost, můžeme doběhnout běh víry až do samotného konce a budeme moci vstoupit do Božího království. Ale náš text ještě pokračuje a ukazuje nám na další postoj, na další skutečnosti, které mají vliv na to, zda člověk vejde do Božího království, či nikoliv.
Lukáš 18:15 Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to.
Pán Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. A jak jsme si to ukázali, tak hříšníkem je úplně každý. Před Bohem není nikdo neviný. Často slýchám námitku – a co malé děti, které nikdy nic špatného neudělali? Tato námitka ukazuje na naprosté nepochopení toho, co je to hřích. Člověk není hříšník kvůli tomu, že dělá něco špatně. Ale člověk dělá věci špatně právě proto, že je hříšník. Hřích v nás přebývá a v důsledku toho, děláme hříšné věci.
Ale samotnou podstatou hříchu je vzpoura od Boha a oddělení od něj. Nezávislost na Bohu a nikoliv to, zda a jak mnoho děláme hříšných věcí. Je to podobné, jako kdybyste chtěli opravovat píchlé kolo u auta, kterému chybí motor i volant. Je to naprosto k ničemu. To auto jezdit nebude, i kdybyste kolo zalepili a nafoukli a ještě celé auto vyleštili, tak že by se blýskalo.
Je to, jako kdyby lékaři chtěli léčit zlomenou ruku člověku, který je mrtvý. I když mu dají ruku do sádry, i když použijí nejlepší léčebné postupy, tak je to naprosto k ničemu.
Tady lidé přinášejí nemluvňátka ke Kristu, aby se jich dotýkal. Pravděpodobně aby na ně vložil ruce a požehnal jim. Byl to rabínský zvyk a lidé takto jednali. Ale zarážející je jednání učedníků. Učedníci odrazují lidi od toho, aby přišli ke Kristu. Aby přinesli své děti ke Kristu. Takové jednání je vždy hrozné.
Lukáš 18:16 Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.
Ježíš musel své učedníky napomenout. Vždycky je to tragédie, když učedníci jednají tak, že odrazují druhé lidi od Krista. A to se nemusí týkat jenom dětí – ačkoliv v jejich případě se takovým postojem můžeme setkávat znovu a znovu.
Pán Ježíš Kristus tady ukazuje, že pro Boží království není rozhodující věk člověka. Nezáleží na tom, zda je člověku pět, nebo patnáct či padesát. Jestliže porozumí evangeliu, činí pokání a uvěří v Krista, bude spasen. Někdy lidé říkají – ale jak by mohly tak malé děti rozumět evangeliu. Mohli bychom snadno odpovědět podobnou otázkou – jak to, že evangeliu nerozumí tolik dospělých?
Boží Slovo je pro ty, kdo jsou schopni a ochotni rozumět. Proto Pán říká, nechte děti přicházet ke mně. Proto také chceme, aby naše děti byly s námi ve shromáždění a slyšely výklad Božího Slova. Nechceme pro ně dělat nějaké jiné programy, nějak je uklidit stranou, protože to by také mohlo znamenat, že jim bráníme v tom, aby přicházely k Pánu, do Jeho blízkosti a mohly dojít spasení skrze víru v Krista. Každý kdo přijde k Pánu, nebude odmítnut, nebude vyhnán. A Pán tady dodává: takovým patří království Boží. A dodává:
Lukáš 18:17 Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde."
Tady stojíme před zajímavou otázkou – jak to Pán Ježíš myslel? Jakým patří království Boží? Co to znamená přijmout Boží království jako dítě? Na co konkrétně tady Boží Slovo ukazuje?
Mám za to, že můžeme na tyto otázky odpovědět ve dvou rovinách: Jednak je to – jak na to ukazuje náš text – postoj novorozence, který touží po nefalšovaném duchovním mléku:
Bůh přijímá ty, kteří touží po spasení, po duchovním růstu. Jistě si na to vzpomínáte, jak jsme mluvili o modlitbě v 11. kapitole Lukáše:
Je tady zdůrazněná intenzita volání, hledání, tlučení. Mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku. A Pán tady říká, že takovým patří království Boží. Toto je jedna z charakteristických známek opravdových křesťanů – touží po duchovním mléku. V kontextu 1. listu Petrova jde o Boží Slovo. Křesťan – tedy ten, jemuž patří Boží království – je člověk, který touží po Božím Slově, který ho studuje a rozjímá nad ním – podobně jako žalmista:
Touha po růstu, touha sytit se Pánem, být uspokojen v Jeho blízkosti a přítomnosti, být nasycen Jeho milostí a dobrotou – to jsou jasné znaky opravdových křesťanů.
Ale je tady ještě druhá rovina, kdy Ježíš mluví o dětech, které k němu přicházejí. Přijměte Boží království jako dítě. A tady se znovu mluví o postoji člověka. Jaký byl postoj dítěte k Pánu?
Děti přicházejí k Pánu velice jednoduše. Bez zbytečných komplikací, které jsou vlastní nám, dospělým. Nepotřebují příliš spekulovat o teologických věcech, o tom, co by, kdyby, ale prostě a jednoduše přicházejí k Pánu. Jediné, co jim v tom brání, jsou v našem textu učedníci.
Děti přicházejí k Pánu, bez světských ambicí. Přicházejí k němu, protože vidí jeho lásku k nim a jsou přitahovány jeho neodolatelnou mocí. Dospělí naproti tomu často přicházejí s podobnými postoji, jako farizeus v předchozím textu – chtějí Bohu ukázat, jak jsou dobří. Chtějí Boha použít jako prostředek na obohacení svého vlastního života. Nepřicházejí k Bohu proto, že je Bůh, ale proto, že od něj něco chtějí.
Děti přicházejí k Pánu bez pýchy a v tom jsou velmi podobní celníkovi z předchozího textu.
Znovu je tedy před námi otázka, jak k Pánu přistupujeme my.
Pán Ježíš tady dal děti za příklad toho, jak dospělí mohou vstoupit do Božího království. Je to zajímavé, že nedává dospělé za vzor dětem, ale dělá to obráceně. Pro nás to znamená jediné – že se musíme pokořit. Přestat být pyšní sami na sebe, na svou vlastní moudrost, na to, čeho jsme už v životě dosáhli, na úspěchy v práci, ve službě, v kariéře, v manželství, ve škole, v dovednostech, které máme, … Jenom když budeme přicházet v jednoduchosti a prostotě, právě jako malé děti, jenom tehdy můžeme dojít do Božího království.
Jak farizeus, tak učedníci, jsou zde varovným příkladem. Naopak hříšný celník, který se bil do prsou a zoufale volal k Bohu o milost a děti jsou pro nás kladným příkladem. Příkladem, který máme ve svých životech následovat.
Jednoduchý život v pokání, jednoduché přicházení k Pánu.
Vstup do Božího království není nijak komplikovaný. Křesťanský život není nic složitého. Je to jednoduché, jako příklad celníka nebo dětí.
Neříkám, že křesťanský život je život bez problémů nebo že je snadný. Není snadný. Ale rozhodně není složitý. Je to velmi jednoduchá cesta víry v Ježíše Krista.
Proto vás chci vyzvat, abyste k Němu přišli. Abyste ho hledali. Nemusíte to nijak komplikovat. Stačí jít jednoduše k Pánu. V pokání k Němu volat – smiluj se nade mnou hříšným.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk18-09-17-osnova.pdf | 358.51 KB |