Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. února 2011
Pojďme nyní společně do Božího slova. Je to úžasné, protože můžeme říci, že náš vztah k Pánu se projevuje naším vztahem k Jeho slovu. Mohu vám na sto procent garantovat, že tam, kde jsou lidé, kteří milují Krista, tak to jsou lidé, kteří milují Jeho slovo. Musíme dát dobrý pozor, abychom se nezamotali a nezpůsobili nějaký zmatek. Existují lidé, kteří používají Boží slovo, ale nejsou to křesťané, nejsou znovuzrození z Božího Ducha a nemilují Krista. Dokonce i ďábel používá Boží slovo:
To, že někdo používá Bibli, vůbec neznamená, že je křesťan, a už vůbec nás to nesmí vést k tomu, že takovému člověku budeme slepě věřit. Ale kdo miluje Pána, touží zůstávat v Jeho slově, miluje toto slovo, žije toto slovo a tak oslavuje svého Pána:
Pojďme nyní do Lukášova evangelia a budeme číst Lk 22,63.71. Modlitba.
Ježíš byl zatčen v Getsemanské zahradě jako zločinec, jako vzbouřenec. Všichni jeho učedníci ho opustili. Jediný Petr šel zpovzdálí za zástupem, který odvedl Pána a vešel až na nádvoří veleknězova domu. Ale nebylo to k požehnání, ale daleko více to posloužilo k jeho pádu. Přesně podle Pánových slov Petr zapřel Pána třikrát předtím, než zakokrhal kohout.
Ježíše odvedli do domu velekněze. Velekněz byl člověk, který zastával nejvyšší duchovní úřad v tehdejší společnosti. V Izraeli to ale znamenalo také úřad společenský a politický. A jiné to nebývá dodnes. Jestliže někde vidíme nějakou náboženskou hierarchii, tak když půjdeme po tom žebříčku duchovních úřadů, tak budeme také objevovat stále větší společenský a politický vliv a s tím také spojenou moc. Moc, která, jak známo, korumpuje. Nejinak tomu bylo v Izraeli. Velekněz disponoval chrámovou stráží, měl soudní pravomoc, měl určitou politickou moc – byť to bylo ve vztahu k Římu. Nyní čekal Ježíše soud. Ještě je noc, Pán je sám v domě velekněze – jsou zde jenom stráže, které ho mají hlídat, jsou zde jeho věznitelé a také tyrani:
V předchozím oddíle jsme viděli, jak na Pána vztáhli ruce a zatkli ho. Také jsme viděli, že to bylo jenom proto, že jim to Pán dovolil. Když se ukázalo, kdo Pán je, tak celý zástup, který Ho přišel zatknout, padl na zem. A když chtěl Petr svého Mistra bránit mečem, tak mu to po nepříliš úspěšném pokusu Ježíš zakázal. Snadno by mohl požádat Otce, aby mu poslal dvanáct legií andělů. Římská legie měla v té době kolem pěti tisíc mužů – nevíme, kolik andělů měla legie andělská, ale je jasné, že Pán disponoval dostatečnou mocí na to, aby se nemusel dát zajmout a ukřižovat.
Temnota se stáhla kolem Pána, ale nemohla Ho ovládnout. Temnota nemůže získat převahu nad světlem. Jakmile je někde světlo, tak temnota musí pryč. Ale v tuto chvíli se temnota kolem Pána bude stále více problubovat. Pán musí zakoušet mnohá utrpení. A zakouší fyzické, duchovní i duševní utrpení a ponižování. Když o tom nyní budeme mluvit, tak pamatujme na slova proroka Izajáše, která řekl o Božím služebníkovi:
Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Pohleďte na Beránka!
Podívejme se na to, co napsal Lukáš – nejprve je tady fyzické ponižování Pána:
Lukáš 22:63 Muži, kteří Ježíš hlídali, posmívali se mu a bili ho;
Titíž muži, kteří předtím rozdělali oheň na nádvoří, titíž muži, mezi nimiž seděl Petr – tito muži přišli a posmívali se Pánu a bili ho. Začal páteční kolotoč utrpení, který vyvrcholí ukřižováním mezi dvěma zločinci a bude dokončen římským kopím, které probodne bok Pána, jeho plíce i srdce a bude definitivní tečkou nemilosrdné popravy dárce života.
Opět se naplno projevuje lidská malost, bída, zkaženost lidské přirozenosti. Hřích vyplouvá na povrch. Strážci si ze svého zajatce udělali hračku pro své vlastní choutky. To je naprosto nechutné. Tito muži dostali příležitost a jejich přirozenost se projevila naplno.
Zdá se, že zatímco Lukáš popisuje chování strážců, tak Matouš a Marek mluví o tom, že stejným způsobem se o něco později chovali také velekněží, zákoníci a starší, vážení členové židovské velerady.
Zvrácenou hru, kterou viděli u stráží, hráli také. To je skutečná temnota, která pohlcuje lidské srdce. A v takové temnotě nakonec vychází najevo skutečný charakter člověka. Netýká se to jenom zákoníků a farizeů, ale týká se to každého z nás.
To, jací doopravdy jsme, se ukazuje ve chvílích, kdy si myslíme, že nás nikdo nevidí, nebo ve chvílích, kdy se schováváme v davu. Když jsme součástí anonymního davu. Když máme pocit, že teď – i když udělám nějakou špatnost, tak mě za to nikdo nepotrestá. Prostě to bude v pořádku. Jestliže někdy takto smýšlíme – a musím vám přiznat, že takové smýšlení nacházím někdy také u sebe – pokud takto smýšlíme, tak to ukazuje na zoufalou potřebu, kterou máme. To je potřeba nového srdce.
Potřebujeme nové srdce, potřebujeme nový charakter, potřebujeme nové smýšlení, které se bude obnovovat do podoby našeho Pána Ježíše Krista.
Tady byli lidé, kteří potřebovali Krista a místo toho se mu posmívali. Byli tu lidé, kteří měli před sebou zdroj věčného života a oni ho bili. Měli zdánlivě fyzickou převahu. A tak jí zneužívali, co to jen šlo. Ukazovali své svaly. Možná se chlubili jeden druhému. Podívej, jakou ránu dám já. Fyzicky ponižovali Pána. Vyvyšovali se nad něj – nad toho, který disponoval dvanácti legiemi andělů. Ale oni si mysleli, že jsou silnější. Že zmůžou víc. Dovolte mi jeden příklad andělské moci ze Starého zákona:
Ale tady nebyl žádný anděl – tady byl sám Pán, vládce andělů, vládce celé země. Jediným slovem zastavil bouři. Svým slovem donutil zástup, aby před ním padl na zem. A nyní je tady fackován, jako nějaký fackovací panák. To je zrůdnost hříchu. Ale nejenom, že ho byli fyzicky – oni ho týrali také duchovně. Podívejme se dále do našeho textu:
Lukáš 22:64 zavázali mu oči a ptali se ho: "Hádej, proroku, kdo tě uhodil."
Ha, ha, ha. Ty jsi ten prorok? Tak tedy prorokuj! Oni ponižují Pána duchovně. Každý skutečný prorok by byl takovým jednáním ponížen. A tady je Ten prorok! Vzpomínáte, jak se farizeové ptali Jana Křtitele: Jsi ten prorok? Měli na mysli konkrétního proroka. A nyní stál před nimi:
Deuteronomium 18:18-19 Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti.
Tady je ten zaslíbený prorok – pomazaný Mesiáš, spasitel, král – potomek Davidův.
Tady je zaslíbený vysvoboditel narozený z panny:
Tomuto králi zavázali oči a bili ho – hádej, kdo tě uhodil. Vzpomínáte si, co napsal Jan o Ježíši?
Ježíš znal každého z těch, kdo ho bili a posmívali se mu. Věděl o nich úplně všechno. Klidně mohl začít sypat z rukávu – tos byl ty, Franto, já tě znám. Včera sis dovoloval na jednu starou paní v chrámu, a minulý týden, když se nikdo nedíval, tak ses pokoušel vytáhnout nějaké zapadlé peníze na chrámovém nádvoří. A když se ti to povedlo, tak jsi je nedal do pokladnice, ale propil jsi je v hospodě Na Růžku spolu s Tondou a Pepíkem. Znám dobře tvoje děti i tvou ženu. Vím, že se trápíš kvůli svým starým rodičům, … Každému z těch, kdo Pána uhodili by mohl říct něco takového.
A kdyby to neudělal, tak jsem přesvědčen, že by okamžitě přestali. Ale On mlčel.
Viděl do srdce každého z těch, kdo ho bili. Ale neřekl ani slovo. Apoštol Petr o tom napsal:
Nejenom, že ho bili a fyzicky ho týrali, nejenom, že se mu duchovně posmívali a tak odhalovali svou vlastní bezbožnost a neúctu vůči Bohu a jeho slovu, ale oni se mu dále vysmívali, tupili ho, spílali mu. Byla to muka nejenom fyzická a duchovní, ale i duševní.
Lukáš 22:65 A ještě mnoha jinými slovy ho uráželi.
To je obraz našeho Pána před křížem. Tady můžeme vidět kontrast dvou podob člověka. Vidíme tady podobu prvního Adama, která se zrcadlila na jednání strážců, velekněží, zákoníků i starších. To je obraz člověka, který je propadlý smrti a hříchu. To je obraz každého potomka prvního Adama. To je obraz také nás samotných. Možná bychom se nechovali tak bestiálně, kdybychom byli na místě těchto strážců, ale – kdo z nás se může spolehnout na své vlastní srdce, kdo z nás mu může věřit? Jistě byli i další lidé, kteří se chovali lépe – ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho (Lk 23,27). Ale Pán jim řekl - plačte nad sebou a nad svými dětmi, protože přichází den soudu. Nic hříšného neobstojí před Bohem. Ani špetka hříchu se nedostane do Božího království.
A je ten druhý obraz – obraz posledního Adama, Pána Ježíše Krista. On hříchu neučinil. Ačkoliv byl po matce Marii také potomkem Adama, tak nesdílel hříšnou přirozenost, protože byl počat Duchem svatým. To je dokonalý obraz pravého lidství. Bůh nám ukázal – na svém vlastním příkladu – jaký má být člověk, ze kterého bude mít Bůh radost.
To je ohromný kontrast dvou lidských přirozeností – hříšné přirozenosti prvního Adama a svaté přirozenosti posledního Adama. Na jedné straně jsou lidé propadlí hříchu – a v našem příběhu vidíme, jako moc získává hřích nad životy lidí a na straně druhé je Pán, který je svatý a čistý. Který jde jako beránek vedený na porážku. Je tady beránek, který je ponižován – všemi možnými způsoby. A nyní přichází chvíle, kdy bude velmi ponižujícím způsobem vyslýchán.
Zdá se, že Lukáš řadí události za sebou tak, jak probíhaly. Ježíše zatkli, odvedli do domu velekněze, a zatímco služebníci obíhali Jeruzalém, aby svolali veleradu, tak si stráže krátily dlouhou chvíli tím, že Pána ponižovali a týrali. Nevím, jestli to byla běžná praxe, ale zjevně to nikoho příliš neudivilo. Nakonec se tedy sešla celá židovská rada – byl velký svátek a tito lidé se na tento svátek pečlivě přirpravovali. Dokonce když šli s Ježíšem k Pilátovi, aby na něm vymohli trest smrti, aby ho donutili k justiční – nebo spíše úkladné – vraždě, tak čteme, že nechtěli vejít do domu pohana Piláta, aby se neposkvrnili. Jaký paradox. Jejich srdce byla plná násilí a touhy po vraždě, ale zdráhali se stoupnout si na kamennou podlahu, aby se neposkvrnili.
Lukáš 22:66-67 Jakmile nastal den, shromáždili se starší z lidu, velekněží a zákoníci, odvedli ho před svou radu a řekli mu: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to."
Stráže jim možná řekli – trochu jsme ho zpracovali, teď nám ptáček zazpívá. A tak je Ježíš vyslýchán. Celkem zbytečně, ale aby se neřeklo, tak ho přece jenom vyslýchají. Zbytečné to bylo proto, že už dávno měli o všem jasno. Už dávno věděli, co chtějí udělat. A několikrát se o to už pokusili. Teprve nyní se jim ale naskytla opravdu skvělá příležitost a tak jí chytili za pačesy.
Už rok před těmito velikonocemi, zrovna také během velikonoc, poslali stráže, aby ho zatkli, když učil v chrámu. Ale nějak to tenkrát nevyšlo. Podívejme se na chvíli do Jana 7:
Všimněte si, co říkali lidé – je to Mesiáš. Copak bychom měli čekat od Mesiáše víc?
Někteří byli poslaní farizeji, aby ho zatkli. Ale nevztáhli na něj ruku. Ještě se totiž nenaplnil čas.
Všimněte si pýchy a povýšenosti oněch mužů a jejich pohrdání obyčejnými věřícími: „To je chátra.“ My jsme ti učení, my jsme ti, kdo tomu rozumí, my jsme ti studovaní, … přední mužové a farizeové!
Titíž muži se o rok později - na Velikonoce - sešli brzo ráno, aby soudili a odsoudili právě toho Ježíše, který jim byl takovým trnem v oku. Už to zkoušeli dříve a nyní to konečně vyšlo.
Už dříve bylo také rozhodnuto - celý výslech byl v podstatě jenom formální záležitostí. Těžko říci, proč vůbec nějaký výslech dělali. Nejspíš jenom proto, aby zachovali alespoň zdání nějakého soudu a neztrapnili se v očích lidí úplně. Vždyť to bylo to, o co jim šlo na prvním místě. Aby si před lidmi zachovali své postavení, svou důstojnost, zdání své zbožnosti - a především svou moc! Podívejte se, jaké svědectví o nich vydal sám Pán:
Šlo jim o jejich vlastní slávu. Báli se lidí, protože jejich sláva závisela na lidech. Báli se o sebe, že by mohli něco ztratit v očích druhých, ale nebáli se o svou duši, kterou mohli ztratit před Bohem.
To bylo hlavním motivem jejich jednání a nejednání. Proto se tak dychtivě vrhli na Ježíše.
Potřebovali se ho už zbavit. Potřebovali znovu upevnit své pozice v očích lidu. A proto už také dávno rozhodli: ten člověk musí zemřít!
Žádný soud nebyl zapotřebí. Žádné doznání o tom, že Ježíš je Mesiáš. Vůbec jim nezáleželo na Jeho odpovědi. I kdyby odpověděl jakkoliv, tak by ho prostě zabili. To bylo to, o co jim šlo. O nic jiného. Vůbec se s Ním nechtěli bavit, ale pro oči lidí museli udělat nějaký soud.
Lukáš 22:67-68 "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to." Odpověděl jim: "I když vám to řeknu, neuvěříte. Položím-li otázku já vám, neodpovíte.
I Ježíš věděl. Tohle nebyla jejich chvíle, jak se domnívali - to byla Jeho chvíle. Ačkoliv přišla jejich hodina, jak jim Ježíš řekl, vláda tmy, tak to byla jejich hodina jenom s Jeho svolením a jenom z Jeho vůle. Sami o sobě nemohli udělat vůbec nic.
Oni věděli, kým Ježíš je - a proto ho chtěli zabít. Ne proto, že by nevěděli. Ale právě proto, že věděli. Proto to byla jejich hodina a proto ji Pán nazývá vládou tmy. Oni se znovu a znovu přesvědčovali, že je skutečně tím zaslíbeným Mesiášem, že je skutečně Božím Synem, za kterého se prohlašoval. A čím více se o tom přesvědčovali, tím více se utvrzovali v tom, že se ho musí zbavit. Proto Písmo mluví o tom, že Pán je kamenem úhelným, na kterém jedni staví nepohnutelnou stavbu, ale že je také kamenem úrazu a pádu - druzí se o něj roztříští.
I v této hodině tmy Ježíš triumfuje a je oslaven.
Stojí před soudem jako souzený a již dopředu odsouzený - přesto je zde jako vítěz. Je ponižován a tupen, přesto je vyvýšen a oslaven.
Lukáš 22:69 Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha."
To jsou slavná slova našeho Pána. Slavná slova, která pronesl před židovskou radou. Slavná slova, která zazněla v okamžiku, kdy byl zbit, zdeptán, křivě odsouzen. Ježíš se dívá na slávu, která je před ním. Vidí už za kříž. A stejným směrem narovnává také náš pohled. Kdyby to bylo na nás, tak bychom zůstali v temnotě u depresivního odsouzení Pána. Ale protože je to na Něm, tak jsme voláni k tomu, abychom se dívali výš, abychom vzhlíželi k Bohu, kde máme svého přímluvce, Ježíše Krista Spravedlivého.
To je ta nejlepší zpráva, kterou můžeme slyšet. Syn člověka sedí po pravici Boha Otce. Je na svém místě, které mu od věků náleželo. Je ve své slávě, kterou měl před stvořením světa a která byla rozhojněna jeho křížem a vzkříšením. Je na svém trůnu, odkud vládne nad celou zemí. A je naším předchůdcem, který nás předešel ve vzkříšení i slávě. Přijde den, kdy tam budeme spolu s ním. Již nyní máme zakoušet něco z těchto slavných věcí:
Pohleďte na Krista, jak sedí po pravici Boha Otce. To je naše nejpevnější místo, které máme. A Pán tato slova pronáší v tu nejméně jistou chvíli - ta slova pro něj znamenají odsouzení, ale pro nás znamenají život a pokoj. Pro nás jsou tato jeho slova jistotou, že jednoho dne budeme spolu s ním u Boha. Ačkoliv byla pronesena v temné chvíli, tak jsou to slova radosti a požehnání.
Lukáš 22:70 Tu mu řekli všichni: "Jsi tedy Syn Boží?" On jim odpověděl: "Vy sami říkáte, že já jsem."
Farizeové už si na nic nechtějí hrát. Ptají se na rovinu - jsi Boží Syn? Jsi ten, za koho se vydáváš?
Všechny argumenty, všechny důvody, všechny Pánova slova, všechny Pánovy skutky směřovaly jediným směrem – k tomu, že je skutečně Boží Syn. Z toho, co dělal a učil, nešlo vyčíst nic jiného. Lidé, kteří Pána vyslýchali, nebyli hloupí. To byla skutečná elita národa. Proto je opravdu těžké porozumět tomu, co zde dělají. Jediné vysvětlení je skutečně to, že to byli naprostí ignoranti, lidé se zatvrzelým srdcem, kteří prostě nechtěli vědět, nechtěli slyšet ani vidět. Nechtěli rozumět. Ne, ne, ne.
Tito lidé chtěli jenom to svoje. Jenom to, co se zamlouvalo jim. A Ježíš jim do toho nepasoval, ať to s ním bylo jakkoliv, ať byl kdokoliv. Oni byli svým vlastním bohem. Oni měli svou vládu, svou moc. A nedovolili nikomu, aby jim v tom dělal nepořádek.
Takže nakonec jakákoliv odpověď na jejich otázku by stejně přinesla jenom jediné - smrt. O to jim šlo. Proto je Pán usvědčuje jejich vlastními slovy – vy sami to říkáte. Je to až absurdní. Neposlouchali ani to, co sami říkali. Nezamysleli se nad svými vlastními slovy.
A všimněte si, že Pánova slova jsou slova milosti. Pán jim dává příležitost k pokání. Vy sami to říkáte. Vy sami o mně takto mluvíte. Vy sami o mně takto přemýšlíte. To není nic jiného než kohoutí zakokrhání pro členy velerady - měli se zastavit, chytit se za nos, padnout na kolena, činit pokání a uctívat Pána. Znovu a znovu dostávají příležitost činit pokání. Ale jejich zatvrzelost je hnala pořád dál. Nechtěli žádnou milost. Chtěli jediné - zbavit se Božího Syna.
Lukáš 22:71 Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst."
Usvědčují sami sebe. Ježíš neodpověděl na jejich otázku, přesto říkají – my vlastně ani nepotřebujeme tvoje doznání. Nepotřebujeme žádné svědectví. Ty jsi odsouzen.
A kromě toho dodávají – slyšeli jsme to z jeho úst! Co Ježíš řekl? Vy sami to říkáte. Neposlouchali to, co říkali sami a neposlouchali ani to, co říkali druzí. Oni věděli, jak to má být, měli svou jasnou představu a tu hodlali prosadit za každou cenu. Co na tom, že to nebylo správné, že to nebylo legální, že to nebylo čestné? Hlavně že si v očích druhých zachovají své postavení, zůstane jim jejich moc a budou moci být nadále pány svých vlastních životů i životů druhých.
Bylo jim úplně jedno, jestli někdo bude lhát – konec konců podplatili Jidáše, aby jim ho vydal. Jejich krédem bylo, že účel světí prostředky. Chtěli se zbavit Ježíše a tak to prostě udělají.
Ale Ježíš tady znovu ukazuje svou slávu. Usvědčuje je jich vlastnímu slovy a je vidět, že je skutečně Boží Syn. Celá velerada včetně falešných svědků a sluhů slyšela svědectví o Božím Synu – to je svědectví o Boží milosti. O tom, že:
Jako beránek vedený na porážku. A ačkoliv to byl tragický pohled, tak se v tom všem zjevovala Boží sláva. Na Božím Synu spočíval Duch milosti. Jediným slovem mohl všechny své vrahy rázem poslat do ohnivého pekla. Ale On přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Jak naložíme s tímto Božím Synem?
Dostali jsme se na samotný závěr – viděli jsme, jak ponižovali Božího Syna, jak ho vyslýchali a viděli jsme také to, jak byl Boží Syn v tom všem oslaven. Nehrál jejich hru, ale naplňoval vůli svého Otce. Pil kalich Božího hněvu a vypil ho až do poslední kapky, jak uvidíme dále.
Jak naložíte s tímto Ježíšem?
Můžeme ho dál ignorovat, stejně jako farizeové a členové velerady. Můžeme si z něj dokonce dělat legraci, jako sluhové a strážci, kteří ho bili a tupili ho. V takovém případě potom ale musíme počítat se strašlivým Božím soudem, který přijde na všechny bezbožné – nejenom na ty, kdo tupili Pána, ale i na ty, kteří ho ignorovali, kteří dělali, jako že se jich to netýká, kteří si dál vedli svou.
Nebo můžeme padnout před Pánem a prosit ho o milost a slitování. Vyznat mu tvrdost svého srdce, nevěru, se kterou ho tak často ignorujeme. Vyznat mu lásku, jako ji vyznal Petr, když se ho Pán ptal, zda ho miluje. To je jediná správná odpověď na Boží slovo. To je nakonec to jediné, co skutečně můžeme udělat – utíkat ke spasiteli, k beránkovi, který se za nás obětoval. Jenom v Něm máme život, jenom v Něm jsme smířeni s všemohoucím a svatým Bohem. Jenom u Něj můžeme najít pokoj pro své neklidné srdce.
Pohleďte na beránka Božího, moji milí. Nedívejte se na lidi kolem sebe, neřešte, co si budou myslet a jak se na vás budou dívat.
Pojďme k Pánu. Ztišme se před Jeho tváří, hledejme Ho na modlitbách. Neodkládejte to, Nenechte to plavat – pojďme k tomu, který přibil náš dluh vůči Bohu na kříž, dokonale a cele zaplatil a daroval nám věčný život v Boží přítomnosti a slávě.
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk22-63-71-osnova.pdf | 213.99 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
