Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 25. října 2009
Dobrý den vám všem. Znivu dnes otevíráme Lukášovo evangelium, ale dříve než tak učiníme, dovolte mi, abych se s vámi podělil o něco z posledních několika týdnů. V úterý při biblickém studiu knihy Jozue jsme si připomněli, že Pán Bůh jedná nejen s jednotlivci, ale také se skupinami - s rodinami, s celými rody, dokonce i národy, jedná s církví jako s celkem, a připoravuje ji na slavný příchod Pána Ježíše Krista a jedná s jednotlivými církvemi, sbory.
Také s naším sborem Pán jedná. Vede nás a promlouvá k nám skrze své Slovo. V posledních několika kázání zazněly věci, které mají společného jmenovatele. Podívejme se na to - v první kapitole knihy Genesis jsme viděli velkého Boha - Stvořitele všeho. A jednou z Jeho charakteristik, kterou ještě uvidíme dále, bylo oddělení. Bůh odděloval, hned na začátku svého stvoření. A toto jeho dílo pokračuje i dále a skončí až novým nebem a novou zemí. Několik příkladů:
A ve třetí kapitole Genesis uvidíme, jak se Bůh sám oddělil od hříchu a hříšného lidstva. Podobně v knize Jozue jsme viděli, že Boží lid se měl oddělit od národů země a neměl se s nimi žádným způsobem směšovat. Znovu je to oddělení především od hříchu a od hříšného jednání, oddělení od kompromisů, které nakonec vedou k zotročení člověka hříchem. A to je něco, co nás vede do Nového zákona, k Božímu lidu, církvi, která má být svatá a tedy oddělená od každého hříchu, nepravosti, falešného učení, falešných bratří, falešných proroků a falešných mesiášů. A to nás vede přímo k našemu dnešnímu textu Lukášova evangelia, protože tento text nám ukazuje Ježíše, který přinesl toto oddělení se, tento meč, který rozděluje. Budeme číst Lk 12,49-59.
Připomeňme si, ještě než se pustíme do našeho textu, několik souvislostí tohoto textu v Lukášovi. Druhá polovina jedenácté a dvanáctá kapitola zaznamenávají Ježíšovo vyučování, které vzniklo jako důsledek pozvání Ježíše k jídlu jedním farizejem. Ježíš začal napomínat farizeje a zákoníky a poukazoval na jejich pokrytectví, jímž svádějí od víry druhé lidi. A potom varoval před tímto pokrytectvím celé zástupy, které se mezitím shromáždily. Dvanáctá kapitola je sérií takových varování a za všemi, která zde nacházíme, se nachází jako takové podhoubí právě pokrytectví. Pokrytectví, které vede k falešné a neupřímné zbožnosti, pokrytectví, které způsobuje, že spoléháme více na majetek než na Boží zabezpečení, pokrytectví, které je výsledkem lenosti a nepřipravenosti na příchod Pána. Ježíš říká lidem podobenství o tom, že musí být připraveni na Jeho druhý příchod, nebo na setkání s Bohem. A v tomto duchu pokračuje až do konce dvanácté kapitoly.
Nejprve Ježíš ukazuje na důsledek věrnosti, o níž mluvil v předchozích podobenstvích, potom nás napomíná k tomu, abychom byli připravení, protože tady jsou jasné známky konce časů a nakonec nás vede k tomu, že musíme být připraveni postavit se před Boží soud - nyní, ještě dnes. V každé chvíli našeho života. Tento text je velkou výzvou našemu křesťanství. Jaké křesťanství chceme žít? Chceme žít životem věrného a nekompromisního následování Ježíše Krista, takže nás nebude moci překvapit Jeho nečekaný příchod? Chceme zůstat věrní bez ohledu na to, co nás to bude stát? Věřím, že všichni, jak jsme tady, jsme rozhodnutí takto následovat našeho Pána. Podívejme se ale na cenu, kterou Pán za takové následování stanoví:
49 Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!
V předchozím oddíle Ježíš mluvil o věrnosti a nevěrnosti, o připravenosti a nepřipravenosti, mluvil o návratu Pána, který podrobí dílo každého člověka pečlivé prověrce. Každý se před něj bude muset postavit a předložit účet svého života. Ježíš ukazoval na Boží soud, který přichází:
Na tyto myšlenky pak navazuje slovy o ohni, který přišel uvrhnout na zemi. Bible mluví o ohni v celé řadě významů – v tom přirozeném slova smyslu, jak to můžeme vidět např. v Lk 22,55, kdy se Petr po zatčení Pána hřál u ohně s nepřáteli Ježíše, nebo – a to je velmi časté použití tohoto slova v Písmu – ve spojení s Božím soudem můžeme vidět oheň například u Lk 17, kdy popisuje zkázu Sodomy a Gomory:
Pro naše pochopení Lk 12,49 je myslím důležitý i následující verš z Lk 17:
V den, kdy se zjeví Syn člověka, Pán Ježíš Kristus při svém druhém druhém příchodu, se zjeví také oheň. Všechno bude prozkoušeno v ohni. Podívejme se, co o tom napsal apoštol Petr:
To je oheň, který Pán přinesl. A vyhlíží den, kdy tento oheň vzplane. A to nikoliv proto, že by ho nějak těšilo utrpení těch, kteří skončí v tomto ohni, ale proto, že je svatý a každý, každičký hřích, je plivnutím a pošlapáním jeho čistoty. My jako lidé narození v hříchu, si nedovedeme představit, co to znamená. Naše pochopení svatosti je jenom částečné a ani v nejmenším si nedokážeme představit, co musel zakoušet náš Pán v lidském těle uprostřed hříšného pokolení. V této chvíli, kdy byl obklopen zástupem pokrytců, kteří ho uráželi a vydávali jeho dílo za dílo satana, kteří se zaobírali jenom pozemskými věcmi, jako bylo dělení majetku nebo bití spoluslužebníků, hostiny a rozmařilost, v takové chvíli to muselo našeho Pána drásat a nesmírně bolet. A tento výkřik, toto zvolání je jenom výrazem touhy po projevu Boží spravedlnosti. Kéž už přijde Boží spravedlnost. Už aby tento oheň vzplál. Zní nám
tady slova Jana Křtitele, jimiž ohlašoval příchod Mesiáše a která jsou také zaznamenaná u Lukáše:
Je zde ještě celá řada velmi zajímavých souvislostí, ale v tuto chvíli se zmiňme pouze o jediné - prostředkem tohoto ohně, který vzplane na konci věků, je ještě jiný oheň – Boží Slovo:
Toto slovo vzplálo ve vší plnosti v den Letnic, kdy z nebe sestoupil Duch Svatý – jako oheň a jako ohnivé jazyky se objevil na hlavách shromážděných učedníků. Tento oheň zapálil jejich srdce, takže ohnivě kázali Slovo Boží a 3000 lidí bylo zachráněno. Ovšem mimo těchto spasených bylo mnoho, které tento oheň spálil. Ti se urazili nad Božím Slovem, nad zvěstí evangelia a sami sebe odsoudili k pádu.
A tak Ježíš vyhlíží a toužebně očekává Boží spravedlnost. Ovšem toto očekávání není nějak nadšené – podívejme se do následujícího verše:
50 Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!
Ježíš věděl, že dříve, než se ten oheň, který přinesl, vzplane, bude muset projít bolestivou zkušeností. Je tady – tak trochu skrytě – další předpověď Ježíšova utrpení na kříži. Znovu a znovu, v mnoha náznacích a mnohokrát také velmi jasně a přímo ukazoval Ježíš svým učedníkům, že ho nečeká slavný konec – jak očekávali mnozí Jeho příznivci – ale že ho čeká utrpení, výsměch, kříž, smrt – bude ztotožněn s hříchem a kvůli tomuto hříchu na Něm spočine Boží hněv. Podívejme se na několik míst v Písmu, které tak jasně ukazují na toto Pánovo dílo:
Toto své dílo nazývá Pán křtem, jímž má být pokřtěn a na jiném místě kalichem, který musí vypít. A zcela zjevně to není křest, na který by se velmi těšil. Pán tady vyjadřuje svou úzkost. Úzkost, která se v plnosti projevila v Getsemanské zahradě, kdy se modlil a krvavý pot mu kanul z čela.
Pán věděl, jaká je cena za vykoupení lidí, ale rozhodl se pro tuto cestu a dobrovolně ji podstoupil. Šel
až na kříž, abychom my mohli žít. A i v té nejtěžší chvíli, kdy můžeme spatřit Jeho úzkost, kdy zoufale volá k Otci a ptá se, jestli je nějaká jiná cesta, tak i tam můžeme nakonec vidět jeho cílené odhodlání:
Bylo mu úzko, dokud nebylo celé dílo dokonáno. Ježíš znal svou cestu, věděl, kam jde a proč tam jde. Věděl, že jde vstříc smrti, vstříc hříchu, jehož smrtnosnou pachuť nikdy neochutnal, vstříc Božímu hněvu. Přesto šel a jeho největším motivem byla láska. Láska k nám hříšníkům.
Na tomto základě potom ukazuje, jakou cenu má věrnost a vytrvalé následování:
51 Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!
Falešní proroci doby proroka Jeremjáše sváděli lid prázdnými slovy o pokoji:
Falešní proroci Ježíšovy doby – farizeové a zákoníci, velekněží – sváděli lid stejnými slovy:
Falešní proroci naší doby svádějí lidi slovy pokoj, pokoj – nic se neděje, neděste se, nebojte se, Bůh vás posílí, zdokonalí, vylepší, v církvi vám bude dobře, s Bohem se budete cítit skvěle. Ale Ježíš nepřinesl pokoj. Přinesl rozdělení. Rozdělení, které jde napříč těmi nejužšími vztahy.
52-53 Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Víra v Ježíše Krista rozděluje lidi. Rozděluje ty nejtěsnější vztahy – otec proti synu, syn proti otci. Když jsme vyučovali na semináři v Kazachstánu, tak jedním ze studentů byl bývalý imám. Potom, co se stal křesťanem, musel utéct z vesnice, kde žil a už se nikdy nesmí vrátit. Ví, že už nikdy neuvidí své blízké. Zabili by ho, kdyby se vrátil. Ale nemusíme chodit jen do muslimského světa. Otec mého kamaráda, poté co se tento můj kamarád stal křesťanem, tak ho vydědil. Řekl mu, že už není jeho synem a zřekl se ho.
Jiný příběh, z Mauretánie, je příběh Kalíly. Když se příbuzní dověděli, že se Kalíla stala křesťankou, byli tím velice pobouřeni. Spoutali jí ruce i nohy a bili ji po celém těle. Tak to dělali sedm měsíců. Pouta jí rozvazovali, jen když se potřebovala umýt nebo jít na záchod. Při bití se jí dokonce posmívali její vlastní rodiče a v jedné takové chvíli jí řekli: „Modli se ke svému Ježíši, aby přišel a vysvobodil tě, protože Mohammed se na tebe zlobí a nepomùže ti!“ Jednoho dne začali Kalílu opět mlátit její bratři. Když se snažila bránit, upadla a zranila se v obličeji. A když nakonec její rodiče pochopili, že to k ničemu nevede a jejich dcera se své křesťanské víry nevzdá, vyhnali jí z domu. Později se Kalíla vdala a nyní slouží v malé skupince věřících, kde všichni pocházejí z muslimského prostředí.
Z dob, kdy byla církev pronásledovaná, či z míst, kde pronásledovaná je, máme mnoho podobných příběhů – nevyjímaje takové, kdy vlastní rodina vydala svého příbuzného pronásledovatelům – protože byl následovníkem Ježíše Krista. Moji milí, to je cena za následování Krista.
Ano, Ježíš je Král pokoje, jak je nazván v Izajáši 9. Přináší pokoj do našich životů, do našeho srdce, do našeho znepřáteleného vztahu s Bohem. Jeho obětí byl usmířen Boží hněv a máme pokoj s Bohem. Ale byli jsme zanecháni jako vetřelci na znepřáteleném území – a to je nepokoj, který Pán uvrhl na svět. Od okamžiku jeho oběti už svět nemůže zůstat stejný. Navždy už bude rozdělený – na následovníky Krista a na nepřátele Boží. Zdá se vám to příliš tvrdé nebo černobílé? Zdá se vám ta cesta příliš úzká a cena příliš vysoká? Ano je. Ale je to jediná cesta, která vede k věčnému životu. A Ježíš nás ubezpečuje, že jiná není. To jenom my bychom chtěli jiné cesty a té jediné se ze všech sil snažíme vyhnout. A v minulosti to nebylo jiné. Proto Ježíš připojuje varování před duchovní tupostí.
54-55 Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ - bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ - a bývá.
Ježíš se obrací k zástupu – uvědomme si, že zástup je stále shromážděn kolem Ježíše už od okamžiku, kdy odešel z domu farizea na konci 11. kapitoly. Zástupy se tísnily kolem Pána, když odmítl být soudcem mezi dvěma bratry, kteří se hádali o své dědictví.
V tuto chvíli ovšem Pán ukazuje na to, že je soudcem daleko větším – kvůli jeho dílu přichází rozdělení a podle Něj bude souzen celý svět. Apoštol Pavel řekl shromážděným lidem v Athénách:
V tuto chvíli je Pán ještě před křížem, přesto ukazuje shromážděnému zástupu, že On je tou osobou, skrze kterou bude vše rozsouzeno – jak jsme to viděli v předchozích verších. Ale vedle toho je také varuje – varuje je před duchovní leností nebo otupělostí. Před neochotou dělat duchovní rozlišování. A ukazuje jim to na praktickém příkladu.
Každý den se dívají na oblohu a určují, jaké bude počasí. A dělají to dobře. Jejich zkušenosti odpovídají realitě, v níž se pohybují. Ale zcela jinak je tomu v duchovní realitě:
56 Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?
To, co vidí na obloze, rozpoznají velice snadno a dobře. Proč totéž neudělají v duchovních věcech?
Za toto jednání si vysloužili Pánovu výtku, takže je nazývá pokrytci. To slovo – hypokrités – v klasické
řečtině znamenalo divadelního herce s velkou maskou před obličejem. Ovšem v židovském chápání – a tento příklad je pro to příznačný – to slovo znamenalo ještě více: popisovalo bezbožného člověka, takového, který se odvrátil od pravdy. V našem textu popisuje lidi, kteří ve svých životech jednají rozporuplně – vidí znamení časů, ale odmítají je pravdivě interpretovat. Dovedou posoudit znamení na obloze, která se týkají počasí, ale neposuzují znamení, která ukazují na blížící se Boží soud. Jsou jako lidé za dnů Noé:
Víte, nebylo to tak, že by tito lidé neměli žádné indicie, na základě kterých by měli rozpoznat tento Boží čas. Bylo to přesně naopak. Vzpomínáte si na mudrce z Východu, kteří se přišli poklonit nově narozenému králi z Mt 2? Šli se zeptat krále Heroda, který se zaptal zákoníků – kde se má narodit Mesiáš? V Betlémě, byla jejich pohotová odpověď. Kolik jich nacházíme, jak se klaní tomuto nově narozenému králi? Ani jednoho!
Jan Křtitel vydával jasné svědectví o Kristu – ale neposlechli ho. Později Ježíš říká:
Zase nic. A tak to šlo stále dokola. Proto ta tvrdá slova – pokrytci! A klade jim jednoduchou otázku:
57 Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?
Bratři a sestry, tato otázka je klíčem k našemu duchovnímu zdraví. A odpověď na ní předznamenává to, zda budeme ve skupině těch, kdo jsou duchovně tupí, otupělí, lhostejní, a nebo zda budeme nalezeni jako věrní – jako správci z předchozího oddílu Lukáše:
Opět máme jen dvě možné odpovědi na tuto otázku, kterou Ježíš klade zástupům. První odpověď nám Lukáš zaznamenal už na začátku jedenácté kapitoly, když psal o modlitbě. Tehdy napsal, že ačkoliv jsme zlí, umíme dělat i dobré věci. To je to jádro. Nejsme s to posoudit, co je správné, protože jsme zlí. Lidské srdce je převrácené. Dokonce prorok Jeremjáš napsal:
A apoštol Pavel to rozvádí v listu Římanům:
Jinými slovy – nemůžeme rozpoznat tato znamení časů, protože toho nejsme schopni, a i kdybychom byli, tak stejně nechceme, protože nechceme mít nic společného s Bohem. Znamenalo by to příliš mnoho pro naše životy. Jsme duchovně mrtví a zoufale nutně potřebujeme Boží milost a probuzení. To je správná odpověď na tuto Pánovu otázku. To je jediná odpověď, která nás může přivést pod kříž Ježíše Krista, k jeho dokončenému dílu vykoupení, která nás přivádí k Jeho nohám, která nás pokořuje až do prachu, protože sráží naší pýchu, která si nechce připustit, že by bylo cokoliv špatně. A to je ta druhá odpověď na tuto otázku – totiž jakákoliv jiná než ta první. Odpověď, která říká, že to přesně nemůžeme vědět, ale že na tom nejsme tak špatně. Možná některé věci potřebují trochu poopravit, ale v jádru nejsme špatní lidé a Bůh toho na nás na soudu moc nemá.
Tuto odpověď Ježíš pravděpodobně předpokládal, proto odpovídá následujícími dvěma verši, jimiž svým posluchačům připomíná, že musí být připravení na Boží soud.
58 Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení.
Ježíš tady mluví velmi obecně o otázkách soudu. Můžeme to vztáhnout na jakýkoliv lidský spor, do jakéhokoliv mezilidského vztahu. Dokonce to tak na jiném místě je:
Vyřeš své mezilidské vztahy a udělej to čestně, tak, aby ses mohl postavit před Boží tvář. Ale náš text v Lukášově evangeliu jde vzhledem ke svému kontextu ještě o něco dál – mluví o našem vztahu s Bohem. Všimněte si – tento soud je již prohrán. Tady není, co řešit. Neboť:
Proto se dohodni včas. Vyřeš své nepřátelství s Bohem, dokud je čas. Nepodlehni duchovní otupělosti, která se tváří, jako že se nic neději. Nenech se ukolébat zdánlivým klidem, že se nic neděje a všechno spěje k dobrému konci. Vyrovnej se, dokud jsi na cestě. Až přijdeš na Boží soud, už nebude čas na vyrovnávání účtů. Teď je ten čas. Podívejte se do textu, co Ježíš říká:
59 Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře."
Ale jaká je cena člověka před Boží tváří?
Tady je cena, kterou je třeba zaplatit. A je to platba do posledního haléře. Jinými slovy můžeme interpretovat tento verš: odtud už nevyjdeš. Podívejme se ještě na jedno místo z Písma:
Je jen jedna cena – oběť Pána Ježíše Krista. Tak ostatně pokračuje ten verš z listu Římanům:
To nás znovu vrací na začátek našeho textu, k evangeliu, k ceně za následování Ježíše Krista, k té ceně, kterou musel zaplatit Boží Syn, abychom my mohli žít k Jeho slávě.
A tak když to shrneme a podíváme se na to zpět, tak jsme viděli cenu, za kterou jsme byli vykoupeni, kterou zaplatil náš Pán. A viděli jsme také cenu, kterou nás bude stát Jeho následování. Dostali jsme dar věčného života, dar spasení, který je zadarmo, za který cele zaplatil náš Pán, ale je tady cena za následování. A stejně tak jako našeho Pána stálo naše spasení úplně všechno, tak také nás bude stát následování Krista úplně všechno. Ale jenom toto těsné následování Pána nás dovede připravit na Jeho druhý příchod, jehož známky vidíme už nyní. Jenom těsné následování Pána nás může připravit na setkání s nejvyšším soudcem, před nímž se skloní každé koleno na nebi i na zemi. A tak nám nezbývá nic jiného, než jít ke Kristu. Volat k Němu a hledat záchranu jen u Něj.
Ježíšova zvěst je velmi naléhavá. Dostali jsme se k dalšímu klíčovému okamžiku jeho služby. Ježíš tady staví své posluchače, ale i nás, před rozhodnutí – kdo je ochoten nést cenu, kterou Pán stanoví za své následování? Ježíš tady říká – musíte se rozhodnout. Nelze zůstat neutrální. _ Jeho zvěst přináší rozdělení – rozdělení, které jde napříč rodinami. Jsou tady dvě strany – jedna, kterou Pán nazývá pokrytci, protože dělají, jako že se nic neděje, a druhá, která je připravená na Jeho příchod. Tady není žádné místo pro neutralitu. Tady není místo pro lehké a příjemné náboženství – resp. je, ale takové náboženství je pouze na té straně, která se nechce stresovat takovými věcmi, jako je druhý příchod Pána, jako je Boží soud. Na které straně stojíš?
Moji milí, nenechte se zaskočit tím dnem, který kvapem přichází! Není čas na váhání. Bůh volá právě dnes. A jsou jen dvě možné odpovědi na Jeho volání: ta první, to je uznání jeho vlády a podřízení se jeho požadavkům, jimiž je víra v Ježíše Krista, pokání a Jeho následování. Ta druhá odpověď – to je jakákoliv jiná, než ta první. Může být zabalená do hezkých slov, může vypadat i zbožně, ale také to může být pusté výmluva nebo jenom omluva typu – ještě mám dost času, není kam spěchat, potřebuji si to lépe rozmyslet, co by tomu řekli druzí, atd. Jaká je tvoje odpověď?
Americký básník Wilbur Rees v jedné své básni napsal: Chtěl bych si, prosím, koupit za tři dolary Boží přítomnosti. Nikoli aby to způsobilo v mé duši explozi nebo mě Bůh rušil ve spánku, ale jen takové množství, které by se rovnalo šálku horkého mléka nebo ochlazení za denního horka. Nechci Boha tolik, aby mě to vedlo k lásce k černochovi nebo abych sklízel řepu s přistěhovalci. Chci nadšení a nikoli proměnu. Chci teplo lůna a nikoli znovuzrození. Chci libru věčnosti v papírovém sáčku. Chtěl bych si koupit, prosím, Boží přítomnost za tři dolary.
Vracíme se k naší úvodní otázce: jaké křesťanství chceme žít? Jaké křesťanství chceš žít právě ty? Jak odpovíš na Ježíšovu výzvu? Jsi připravený setkat se s Bohem ještě dnes? Budeme se modlit.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk12-49-59-osnova.pdf | 157.3 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
