Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 23. května 2010
Dobré dopoledne vám všem. Máme necelý týden před volbami a jednotlivé strany se předhánějí v tom, co nabídnou voličům. Jsou strany, které nám slibují skoro ráj na zemi. Dokonce jsem v jedné debatě slyšel výrok, který bychom mohli parafrázovat slovy: vstříc světlým zítřkům. Naše země má obrovský státní dluh, který stále narůstá a to obrovským tempem. Přesto nám většina stran slibuje, že se budeme mít přinejhorším tak, jak se máme nyní, ale pod jejich vládou možná dokonce ještě mnohem lépe. Selský rozum nám ale říká, že dluhy musí vždycky někdo zaplatit.
Ovšem část naší voličské populace jako kdyby ztratila tento selský rozum a odmítla se podívat na to, co doopravdy stojí za slibovanými věcmi. Co se skrývá za tou nádherou a skvělými zítřky, které nám v předvolebních slibech krásně líčí lídři jednotlivých stran. Ale nedivme se tomu, moji milí. Je to typický obrázek nás hříšníků. Rádi přijímáme a dostáváme, ale málo přemýšlíme nad tím, co všechno se musí skrývat za všemi těmi věcmi, které tak rádi dostáváme. A o tom je také náš dnešní příběh.
Pojďme nyní otevřít Lukáše v 17. kap. a budeme číst prvních 19 veršů. Na konci šestnácté kapitoly Lukáš zaznamenává příběh pekelného evangelisty. Boháče, který chtěl z pekla evangelizovat své bezbožně žijící bratry. Chtěl poslat zemřelého žebráka Lazara, aby se jim ukázal.
To byla jeho slova, která adresoval právě na Lazara a své bratry. Jakou dostal odpověď? Pamatujete?
Pán tady ukazoval na naprostou nezbytnost a nezpochybnitelnou důležitost Božího Slova, které svědčí o zmrtvýchvstalém Kristu. A v minulém oddíle – na začátku sedmnácté kapitoly – jsme viděli, jak Pán vedl své učedníky dále. Z Božího Slova vycházejí dvě zásadní praktické věci – v čistotě napomínat své bratry a sestry a odpouštět jim. To je záležitost praktické víry, která nemusí být nijak veliká – stačí víra jako zrníčko hořčice. Taková víra jasně rozpoznává, kdo je Pán, a ochotně a s vděčností se Pánu podřizuje a slouží Mu. Na tomto pozadí nám Lukáš přináší příběh, který je ilustrací všech těchto věcí – jak dostatečnosti Mojžíše a proroků, tak síly jednoduché víry, tak také jasného rozpoznání, kdo je Pán a jaký musí být můj vztah k Němu.
Máme tady příběh deseti malomocných, z nichž jenom jeden se vrátil, aby Pánu poděkoval za své uzdravení. A díky své víře byl zachráněn. Je to příběh, který nás učí velmi jednoduchou věc: Jediná správná reakce na Boží požehnání, která zakoušíme, je vděčností naplněné srdce, které vzdává chválu Bohu v bázni u Ježíšových nohou.
Podívejme se nyní na jednotlivé detaily našeho příběhu:
Lukáš 17:11-13 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!"
Zastavme se na chvilku v jedenáctém verši a všimněme si nejprve, že Lukáš tady přerušuje časovou kontinuitu, která zde – jak se zdá – byla od začátku 15. kapitoly. Zde nás znovu vede k tomu, že Ježíš je na cestě do Jeruzaléma.
Blíží se konec a s ním i vyvrcholení Pánovy pozemské služby. Tato Ježíšova cesta do Jeruzaléma nevedla přímo, ale naplánoval si, že navštíví mnoho městeček a vesnic.
Na této své cestě se Pán dostává také na pomezí Galileje a Samařska. To je zhruba 80 km na sever od Jeruzaléma. Nevíme více o Ježíšově činnosti zde, přesto Lukáš zachytil jeden významný moment. Ježíš přicházel k nějaké vesnici. Ještě než se však k této vesnici dostal, tak se k Němu dostali jiní.
Je tady deset malomocných. Už jsme se v Lukášovi setkali s malomocnými, resp. s jedním, kterého Pán uzdravil v páté kapitole Lukáše. Pojďme si jen rychle říct několik věcí o malomocných a o této infekční nemoci, která se navenek projevuje jako kožní onemocnění. Je způsobena zvláštní baktérií. Navzdory mnoha předsudkům je malomocenství vyléčitelné a v mnoha případech také dochází k tomu, že se vyhojí samovolně. Někdy dokonce tato infekce proběhne bez klinických projevů. Ale tam, kde propukne a rozvine se do těch známých fází, je velice nepříjemná. V konečné fázi vede k tomu, že člověku v důsledku obranných mechanismů organismu doslova uhnívají končetiny. Sám organismus se takto snaží zbavit cizopasných baktérií. Člověk může se svou nemocí žít deset, dvacet, ale i padesát let.
V našem textu vidíme, že malomocenství nepůsobí člověku pouze fyzické trápení, ale také ho odděluje od ostatních. Malomocní jsou nečistí, společensky nepřijatelní a proto jsou zde mimo vesnici. Stojí někde u cesty, kde žebrají. A u této cesty se trpící, nečistí žebráci setkávají s nejbohatším a nejmilosrdnějším dárcem a lékařem.
Všimněte si, že zůstávají stát opodál, nicméně hlasitě volají. Zastavme se tady na okamžik. Je tady jisté oddělení – možná bychom ho mohli připsat nemoci těchto lidí, ale podle toho, co tito lidé volají, bych spíš řekl, že si drželi uctivý odstup – takový, který je vyjádřený ještě jiným způsobem o něco dále v našem textu. Lukáš tento odstup popisuje na několika místech. Vzpomínáte na setníka z Kafarnaum, který chtěl uzdravit svého otroka? Vzpomínáte, jaký vzkaz poslal Pánu?
A podobně to můžeme vidět u Petra po zázračném rybolovu v páté kapitole:
Stejně i těchto deset malomocných zůstává v bázni opodál a volají na Pána: Mistře, smiluj se nad námi. Je zajímavé, že zde použité slovo mistr, najdeme jenom u Lukáše a kromě tohoto případu ve všech šesti ostatních případech, ho používají jenom učedníci. To slovo bychom mohli přeložit také jako velitel, představený - vedoucí ve smyslu šéf, mistr. Těchto deset malomocných oslovuje Ježíše jako toho, kdo má moc. Jako toho, kdo vládne. A prosí o milování. Doslova je tam, že pozdvihli hlas, ztropili pozdvižení.
Tady je výraz zoufalství. Zoufalým hlasem volají o slitování. Prosí o milost. Tady začíná cesta spasení. Tohle je výstižný popis lidské bídy, která ví o své ztracenosti před svatým Bohem. Toto by pro nás měla být výborná ilustrace toho, co Ježíš popsal o několik kapitol dříve:
My sice nejsme malomocní, ale potřebujeme očistit a obnovit úplně stejně jako oni. Jsme hříšníci a jako takoví, se nikdy nemůžeme ani ukázat před živým Bohem, aniž by na nás dopadl Jeho zničující soud. Nemůžeme mít společenství se svatými – s dalšími křesťany, a už vůbec ne s tím, kdo je třikrát svatý. Naše poskvrnění, znečištění, nás odděluje od Boha stejně jako tyto malomocné, kteří nemohli Boha uctívat a odděluje nás i od lidí – svým hříchem jsme vyobcováni mimo opravdové společenství.
Někdy přemýšlíme nad tím, proč se lidé tak málo obracejí k Bohu. Myslím, že tady je jedna z příčin – lidé nechápou svou hříšnost a Boží svatost. Ďáblovi se podařilo překroutit evangelium v pravý opak. A svou – a nikoliv nevýznamnou – roli v tom hrají právě církve, které neukazují na Boha, jak ho zjevuje Boží Slovo, ale často ho spíš popisují jako laskavého dědečka, který se na všechny mile usmívá a všechny přijímá, splní každé vaše přání, život s ním je příjemný, naplní váš život, obohatí ho, …
Nenechme se tím oklamat, moji milí. Bůh nenávidí hřích a každý hřích po zásluze odsoudí a potrestá. A nikde neodděluje hřích od hříšníka, jak to často můžeme slýchat. Když bylo tzv. První velké probuzení v USA v 18. st. tak se můžeme dočíst o lidech, kteří byli natolik naplněni bázní Boží, že volali – je to naprosto spravedlivé a správně, abys mě, Bože, uvrhl do pekla, … Lidé se stavěli na stranu Boží spravedlnosti proti svým vlastním hříchům.
Dnes slyšíme ze všech stran o tom, jak Bůh miluje hříšníka – tento týden jsem v nějaké diskuzi četl o tom, jak Bůh miluje homosexuály. Prosím vás, ukažte mi jediný verš v Písmu, který mluví o tom, že Bůh miluje hříšníka v jeho hříchu! Žádný takový není.
Jedině hříšníci, kteří činí pokání a věří v Krista, jsou přijímáni Bohem a dostávají právo být Božími dětmi. Jenom takoví hříšníci jsou přijímáni, ale jsou také zároveň očišťování a posvěcování. Bůh je svatý a nesnese nečistotu hříchu. Proto také čteme o Novém Jeruzalémě nejenom to, že tam nebude žádný hřích, ale také to, že tam nevstoupí žádný hříšník.
Pojďme zpátky do Lukáše. Tady čteme o zoufalé prosbě o smilování. Prosit takto kohokoliv jiného než Krista, by bylo naprosto zbytečné. Jenom On může takovou prosbu vyslyšet. Jenom u Něj můžeme najít očištění, slitování, milost. Stejně jako tito malomocní.
Proto bychom neměli váhat, ale volat k Pánu. Malomocenství bylo něco navenek rozpoznatelného a odpudivého. Někdy je to tak i s hříchem. Ale často může být hřích dobře ukrytý – přesto nepřestává být hříchem. Proto musíme utíkat k Pánu, vyznávat mu své hříchy a prosit Ho o milost.
Ale naše utíkání se k Pánu není jenom otázkou očištění od hříchu – ačkoliv v případě hříchu je to naprostá nutnost. Nikdo jiný nás od něj očistit nemůže. Tito malomocní prosili Pána, aby se smiloval nad jejich nemocí. Byla to naprosto zoufalá prosba, která směřovala k naplnění jejich základních potřeb. A i tady jsou pro nás vzorem. Protože i v takových případech musíme utíkat k Pánu. Spěchat k němu, prosit ho o milost. Apoštol Pavel se modlí za církev ve Filipis:
Modleme se k Pánu a prosme ho, aby slavně naplnil všechny naše potřeby. Mohou to být důležité otázky, které se týkají našeho zdraví, mohou to být záležitosti našich vztahů, mohou to být věci z naší práce nebo problémy, které každý den přináší život. Utíkejme s takovými věcmi k Pánu. Pro něj není nic nedůležitého nebo obtížného.
A ještě jednu věc k těmto veršům – přicházejme k Pánu tak, jako těchto deset malomocných – s básní a úctou. John Owen napsal, že prvořadou povinností každého věřícího, je mít úctu a bázeň. Bázeň je samotnou podstatou opravdového náboženství. Je počátkem moudrosti. Bez ní je hodnota všech vykonaných povinností nulová (J. Owen – Duchovní smýšlení, PČ 2010, s. 36).
Bázeň získáváme, když z Božího Slova poznáváme, jaký Bůh skutečně je. Pokorné, zkroušené srdce, to je skutečná oběť, kterou Hospodin nikdy nepohrdne (Ž 51,19). Naproti tomu:
Pojďme dál v našem textu. Malomocní se obrátili na Pána se svou potřebou a on je vyslyšel.
Pán Ježíš odpovídá na prosby o milost. I když ne vždy je Jeho odpověď právě taková, jakou bychom si jí představovali. Podívejme se do našeho textu:
Lukáš 17:14 Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.
Jako kdyby tady Lukáš chtěl navázat na příběh boháče a Lazara. Mají Mojžíše a proroky, řekl na adresu boháčových bratrů, kteří žili bezbožným způsobem života. Ukažte se kněžím, říká malomocným. Tak je to správně podle Mojžíše. Máte Mojžíše a proroky, tak podle toho jednejte. Mimochodem – pamatujete si, co Pán řekl tomu malomocnému, kterého očistil v páté kapitole Lukáše?
Také zde poslal malomocného za knězem. Ovšem v tom našem textu je to ale trochu jinak. Toho prvního malomocného uzdravil svým dotykem a potom ho poslal za knězem. V našem případě se malomocných vůbec nedotýká, oni sami zůstávají opodál, a Pán je posílá pryč od sebe – mají se ukázat kněžím. Chce tady po nich, aby prokázali ovoce skutečné víry.
Co prožívali tito lidé, když slyšeli tato slova z úst Pána? Byli zklamaní? Rozčarovaní? Možná si říkali – tak takhle si představuje pomoc, milosrdenství? Nevíme. Boží Slovo nám k tomu nic neříká, ale toto jsou reakce, jak někdy reagujeme my, na Pánovo slovo, když máme pocit, že my to víme lépe a že podle Bible, to tedy rozhodně v našem případě jít nemůže. Když nám Pán říká – jednej tak a tak, tak říkáme – to nejde, dneska to funguje jinak. Typický příklad najdeme v předchozím textu 17. kapitoly:
To přeci nejde!!! To je přirozené zvolání, když slyšíme tato slova. Co slyšeli malomocní? Ukažte se kněžím. Proč? K čemu? My přece chceme uzdravit. Jak hodně nám tady může pomoct příklad apoštola – rybáře Petra z Lk 5. (jedno z míst, kde Petr nazývá Ježíše Mistrem):
Na tvé slovo, Mistře. Malomocní reagovali právě tak. Na Jeho Slovo. Oni poslechli Pána, a šli. A všimněte si v textu, co se stalo: A když tam šli, byli očištěni. Je tady určitá analogie k naší víře.
Malomocného muže z prvního příběhu se Ježíš dotkl a byl zachráněn. Věděl naprosto jasně, jak se to stalo, kdy a kde se to stalo. A někdy je to tak i s naší vírou. Mnozí křesťané mohou jasně říci, kdy, kde a jak byli zachráněni. Ale další jsou jako lidé z našeho příběhu. Volali k Pánu, poslechli Jeho Slovo, vydali se na cestu, a když šli, tak zjistili, že byli očištěni, že jsou zachráněni, spaseni – milostí skrze víru.
Jsou lidé, kteří vám neřeknou přesně, jak se stali křesťany. Vědí jenom, že poslechli Pánovo volání, a vydali se na cestu za Ním. Nyní jsou na cestě a na té cestě najednou vidí, že je tady ovoce víry. A to je Boží dílo spasení. Právě takto nás Pán zachraňuje. Ale jsou tady tři důležité otázky, které si musíme položit.
Ta první je o tom, zda jsme volali k Pánu. Tak jako pozvedlo těchto deset malomocných své hlasy a volali k Pánu o smilování, tak i my musíme volat. Pokud jste volali k Pánu, tak On jistě odpověděl. Možná to nebylo přesně tak, jak jsme si to představovali, ale Boží Slovo nám dosvědčuje:
A pokorná modlitba, prosba o slitování, není něco, na co by Pán neodpověděl.
Druhá otázka, která vyplývá z našeho příběhu, musí hned následovat tu první. Poslechli jste Boží Slovo. Jednali jste ve víře právě tak, jak jste tomu porozuměli z Božího Slova? To není jenom otázka začátku našeho křesťanského života, ale měla by to být každodenní otázka opravdového křesťana.
Právě tato otázka nás vede k životu víry. Křesťanský život začíná poslušností víry:
Boží Slovo odkrývá evangelium o spasení v Ježíši Kristu a dává nám porozumět, že Bůh přikazuje každému člověku, aby poslušně vírou toto evangelium přijal. Takto jsme uvěřili. Ale křesťanský život musí v této poslušnosti víry také pokračovat.
Opravdový křesťan žije takto vírou – čtěte často Židům 11, abyste dobře chápali, co to znamená takový život víry. Život víry není založený na tom, co vidíme, ale na Božím Slově. Takový život nese opravdové ovoce. A to je ta třetí otázka, kterou si zde musíme položit.
Vidíte ovoce víry ve svém životě? Jestliže ne, potom se musíte vrátit na začátek – k naší první otázce. Není čas na to říkat si, že k Pánu můžeme volat později. Teď je čas milosti, teď je čas spasení. Nyní je čas činit pokání a volat k Bohu, prosit ho o milost.
A naopak – vidíte jasné ovoce víry ve svém životě? Potom se musíme vrátit do našeho textu v Lukášovi a podívat se dál na to, jak to má vypadat v našich životech. Jaká má být reakce na Boží milost a požehnání, které nám Pán ze své dobroty a milosti dává zakoušet.
V patnáctém verši dochází k určitému zvratu v celém příběhu.
Lukáš 17:15-16 Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
Tady je vyvrcholení celého příběhu. Jeden jediný se vrátil, aby poděkoval za své uzdravení. Boží Slovo tady popisuje první ovoce opravdové spasitelné víry. Prvním, velmi podstatným a důležitým znakem skutečného obrácení je vděčnost. A na druhé straně – nevděčnost je znakem zatvrzelého a neobráceného, duchovně neprobuzeného srdce.
O několik veršů před tím mluvil apoštol o evangeliu a o víře:
A tak tady máme znovu na jednom místě pohromadě všechny podstatné znaky, o nichž jsme už dneska mluvili. Poznali Boha – rozpoznali, kdo Bůh je. Bůh se zjevil v Ježíši Kristu, ale lidé o tom nepřemýšleli – nechtěli se tím vůbec zabývat, a proto je jejich myšlení zavedlo do marnosti a jejich zcestná mysl se ocitla ve tmě. Jako kdyby apoštol popisoval současnost. Není zde žádná víra v evangelium, které zachraňuje, není zde žádná vděčnost za Boží milost a Boží dary. Bůh prostě není, říkají lidé. To je přece dokázané. Ale zeptejte se jich, jak je to dokázané? Většinou vám řeknou nějakou velmi všeobecnou frázi – něco ve smyslu – věda to dokázala, nebo – to je přece jasné. Nikdy se tím nezabývali, nikdy nad tím pořádně nepřemýšleli a tak nebyli vděční – a proto zůstávají ve tmě.
Takže vděčnost je prvním charakteristickým znakem opravdové víry. Vděčnost totiž uznává, že tady je nějaký dárce, vděčnost vyjadřuje radost z obdarování. Tady je ještě několik charakteristik vděčnosti:
Oslavuje Boha – součástí vděčnosti je veřejné vyznání – tento muž velikým hlasem velebil Boha. Všechna jeho vděčnost je směřována k Bohu. Tady se nám naplno odhaluje zbožnost tohoto muže. Jeho chvála je spontánní, okamžitá – jakmile zpozoroval, že byl uzdraven, tak chválí Boha. Nečekal, až mu někdo řekne, že má být vděčný, ale velebil Boha velikým hlasem. Je docela možné, že předtím byl jeho hlas poškozen nemocí, která ničila jeho tělo. Nyní chtěl, aby všichni věděli, jak je Bůh dobrý.
U Ježíšových nohou – tento uzdravený muž padá k Ježíšovým nohám. Velebí Boha a přitom se klaní Ježíši Kristu. To je totiž jediný způsob, jak můžeme skutečně v Duchu Svatém a v pravdě uctívat Boha.
Nelze velebit Boha, skutečně ho oslavovat tak, jak se mu to líbí, jinak, než skrze Ježíše Krista.
S pokorou – u Kristových nohou – znamená s velikou pokorou. Ježíš tady přijímá úctu, jakou přijímali panovníci – a Židé takovouto úctu prokazovali především Bohu. Před Bohem se sluší padnout na tvář. I my se potřebujeme sklonit ke Kristovým nohám, k Jeho probodeným nohám. Společně s Tomášem musíme vyznat – můj Pán, můj Bůh. Toto gesto je výrazem hlubokého pokoření se. Hledejme Boží tvář u Kristových nohou. V pokoře, v bázni a:
S vděčným srdcem – tento muž překypoval vděčností. Velebil Boha velikým hlasem a děkoval Kristu. Jeho srdce bylo zcela podmaněné velikostí Božího slitování a milosrdenství. Byl očištěn, osvobozen. Byl zde nový člověk, plný radosti, pokoje a vděčnosti. Nový člověk s novým srdcem. A Boží Slovo tady dodává skoro sarkasticky – ten člověk byl Samařan.
Lukáš 17:17-18 Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
Spurgeon k tomu poznamenal, že zatímco deset lidí se modlilo, pouze jediný chválil Boha. Někdy se lidé – a to dokonce i nevěřící – obracejí k Bohu v zoufalých chvílích svého života. Když jim teče do bot, tak je jim i Pán Bůh dobrý. Když se potom situace zlepší, tak se všechno vrací do starých kolejí.
Deset lidí bylo uzdraveno, ale nevzdali Bohu dík. Ježíš byl mistrem jenom tehdy, když šlo o jejich potřeby. Jinak nepotřebovali vzdávat Bohu chválu. Náš text nám ukazuje, že těchto deset ještě malomocných odcházelo od Krista společně a společně byli uzdraveni. Jeden z nich, jakmile to zpozoroval, začal velebit Boha. Ostatní si možná klepali na čelo a říkali – moc to s tím náboženstvím nepřeháněj, aby se z tebe nestal fanatik, nebo něco podobného. Ten jediný, který se vrátil, se od těch devíti zbývajících neodloučil nepozorovaně, potají, nenápadně. Naopak – chtěl,aby všichni věděli, jak veliké věci pro něj udělal Pán. Ale ostatní se nad tím ani nepozastavili – šli dál svou cestou.
Proto jenom ten jediný získává to, co těch devět ostatních nemá: jistotu věčného života.
Dostáváme se k závěru našeho textu a zde nacházíme jednoduché kroky jistoty.
Lukáš 17:19 Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."
Nejenom že byl uzdraven – všech deset bylo uzdraveno. On byl také zachráněn – spasen pro věčnost. Uvěřil v Ježíše Krista:
Tento muž ještě nevěděl nic o vzkříšení Ježíše Krista, ale vyznal Ho jako Pána, Mistra – a zde se nijak neliší od těch ostatních devíti. Ale on nejen že rozpoznal Krista, ale on mu také uvěřil a tato jeho víra se projevila v praxi. Prokázala se pokorným a vděčností naplněným srdcem. Nestačí pouze vědět o Bohu a o Kristu. Podívejme se na to, co k tomu napsal Jakub:
Mrtvá je taková víra, která se prokazuje jenom slovy a ne v praktickém každodenním chození s Bohem. V uctívání Boha u Ježíšových nohou – tedy v pokoře a bázni před Pánem.
Taková víra dochází skutečného ujištění od samotného Pána. Každý, kdo se setkal s Kristem, kdo poslechl ve víře Jeho Slovo a pokorně vzdal Bohu chválu, zná skutečnost tohoto ujištění.
Dostali jsme se na samotný závěr a před námi je několik otázek – zakouším tuto jistotu, toto ujišťování od samotného Pána? Hledáte způsoby, jak strávit čas chválou u Ježíšových nohou? Přetéká vaše srdce vděčností a chválou? Jste vděční nebo nevděční? Děkujete Pánu každý den? Snažíte se nahlédnout pod povrch a vidět věci, za které můžete Pánu vzdávat chválu?
Za co můžeme Pánu Bohu stále děkovat? Tady je několik návrhů:
Za fyzický život, který nám Pán dal – nedali jsme si ho sami, je to Boží dar. Za duchovní život, který je také Božím darem. Za rodinu, za manžela nebo manželku, za děti – to vše jsou Boží dary pro nás. Za křesťanskou rodinu – církev, do které nás Pán postavil a učinil nás její součástí. Za konkrétní bratry a sestry, které v Kristu máme. Za svobodu, kterou máme při vyznávání naší víry a svobodu ke zvěstování evangelia. – To jsou věci, za které bychom měli vzdávat Bohu chválu každý den. A je toho mnohem víc.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk17-11-19-osnova.pdf | 153.36 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
