On je náš pokoj (Ef 2,14-16)

Usmířeni skrze kříž

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 28. prosince 2014

Dobré dopoledne, milí svatí, pokoj vám a milost. Pokračujeme v našem výkladu listu Efezským – pojďme tedy zaměřit svou pozornost přímo do Božího slova. Náš text dnešního dopoledne zní:

  • Efezským 2:14-16 V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Máme před sebou tři souvětí, která jsou ale v originálním textu pouze jedním jediným souvětím. Je to souvětí, které je celé závislé na první větě, která zní v kralickém překladu, jehož se dneska budeme držet nejvíce: „On, Kristus, je náš pokoj.“ Máme zde tři verše, které jsou o tom, co to znamená, že Kristus je náš pokoj. Každý z těchto tří veršů opakuje totéž a zdůrazňuje některé další věci, které více rozvádějí, co to znamená, že On je náš pokoj. Jsou zde tři verše, které mluví o Kristově díle smíření. Pavel popisuje různé věci a různé aspekty smíření a v těchto třech verších je toho skutečně mnoho. My se dnes společně podíváme na to nejdůležitější.

I. Smíření mezi lidmi

Vidíme, že celý náš text je o Kristu a velmi těsně navazuje na přechozí verš:

  • Efezským 2:13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

On je náš pokoj. A následuje popis Kristova díla a tento popis je završen křížem. Na kříži bylo dokonáno. Na kříži bylo učiněno vše pro naše smíření, vše pro naši záchranu, vše pro naše přijetí za syny, vše pro naše vykoupení, vše pro naše odpuštění hříchů, vše pro naše posvěcení, vše pro náš nový život s Bohem. Kříž je centrem. To je důvod, proč je kříž symbolem křesťanství. Na kříži došlo k usmíření – koho zde Kristus usmířil?

První věc, kterou tam vidíme – On dvojí spojil v jedno. Které dvojí? Ekumenický překlad vkládá do verše vysvětlení ve verši 15 – toto vysvětlení se nenachází v originálním textu, ale jednoznačně vyplývá z kontextu: Žida a pohana usmířil a odstranil jejich svár. Od začátku jedenáctého verše mluvíme o dvou skupinách lidí z hlediska náboženství – o obřezaných na těle lidskou rukou, tedy o Židech, a o neobřezaných, tedy o pohanech. Jedenáctý verš je adresován pohanům a je v něm odhalena propast mezi Židy a pohany.

Židé a pohané byly dvě skupiny, mezi kterými bylo skutečné nepřátelství. Je to něco, co si už dnes plně neuvědomujeme, ale čeho je Nový zákon plný. Jsou tady dvě skupiny, které se od sebe radikálně odlišují, které ale Kristus spojil v jedno – učinil z nich jednoho nového člověka. Tyto skupiny nebylo možné žádným způsobem sloučit – rozdělovala je hradba, zeď, rozděloval je zákon, rozdělovalo je náboženství, rozděloval je způsob života, rozdělovalo je jejich smýšlení o sobě samotných. Byla zde ohromná pýcha na straně Židů a byla zde ohromná pýcha na straně pohanů. Už jsme mluvili o tom, jak v chrámu byla zeď, která oddělovala nádvoří pohanů od zbytku chrámu. Celý ten vnitřní chrámový komplex byl obehnán zdí, na které byly cedule, že pohanům je pod trestem smrti zakázáno překročit tuto zeď. Za tuto zeď nesměl žádný pohan – ani ten, který se obrátil k židovství, jako třeba setník Kornélius, nebo jiný římský setník, jehož otroka Ježíš uzdravil a kterého samotní představení Židů popisovali takto:

  • Lukáš 7:4-5 Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.

Ačkoliv to byl mezi Židy vážený člověk, nesměl překročit zeď, která rozdělovala. Židé a pohané byli odděleni. Možná měl Pavel na mysli tuto zeď, když psal list do Efezu – to byla nakonec ta nejvlastnější záminka toho, proč byl Pavel ve vězení – byl obviněn z toho, že přivedl pohany do chrámu, protože ho viděli v Jeruzalémě v doprovodu Tita, což byl pohan a nařkli Pavla, že ho přivedl do chrámu a tím chrám zneuctil. V podstatě všechno, o čem čteme po 22. kapitole Skutků je důsledkem toho, že zde byla zeď, která oddělovala Židy od pohanů. Přesto to nebyla ta fyzická zeď v chrámu, o které Pavel píše v listu Efezským.

Byla to zeď hříchu a zeď náboženství, která rozdělovala. Pád Adama v Edenu nezpůsobil jenom oddělení od Boha, ale také vzájemné oddělení člověka od člověka – v Edenu vidíme, jak se Adam oddělil od Evy. Ačkoliv vidíme, že muž a žena se stávají jedním tělem – což je mimochodem jeden z důvodů, proč je intimní styk muže a ženy vyhrazen pouze pro manželství, které je legálním a v určitém slova smyslu absolutním vztahem – stejně mezi mužem a ženou zůstává něco, co je stále rozděluje – je to hřích, který způsobuje neporozumění, zranění, oddělení. Jenom v Kristu může manželství a konec konců každý vztah dojít opravdového naplnění, protože bez Krista chybí každému vztahu hlubší smysl. Ale i v Kristu jsou to jenom vzácné chvilky mezi manželi, kdy mohou cítit a zakoušet hlubokou jednotu, skutečné souznění duší, nejhlubší duchovní spojení, které je sjednocuje způsobem, jakým nic v tomto světě nedokáže spojit. Hřích zničil jednotu mezi lidmi, ale Kristus přemohl hřích a tak je v Kristu zrušeno i toto nepřátelství.

  • 1 Janův 3:4-5 Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona. A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal.

Náš dnešní text říká, jak se to stalo, že Boží Syn sňal hříchy a jaké to mělo důsledky – byli jsme smířeni mezi sebou, hřích už nás nerozděluje.

To rozdělení bylo nejvíce patrné na vztahu Židů a pohanů. V době, kdy apoštol Pavel psal tento list, dosáhlo to rozdělení jednoho ze svých vrcholů – Židé byli pyšným národem. Skutečně zde byly věci, na které mohli být hrdí a které jsme viděli v předchozích verších – měli Krista, v tom smyslu, že Mesiáš je svým původem ze Židů, měli společenství pravého Božího lidu, protože mezi obřezanými na těle byli i ti, kdo byli obřezáni v srdci, měli smlouvy a zaslíbení, což Bůh žádnému jinému národu nedal, a díky tomu měli naději v tomto světě, zatímco svět kolem nich se utápěl v beznaději – a stejně je to i dneska. Kde není Bůh, není žádná naděje. Bůh byl s nimi, nebyli bez Boha na světě, jako jsme byli my. Bylo toho mnoho, co měli Židé navíc oproti pohanům. Ale oni se díky tomu stali pyšnými, protože se domnívali, že to je kvůli nim samotným, že mají toto vše a nikoliv kvůli Boží milosti. To je vedlo k tomu, že se na všechny ostatní národy dívali s opovržením – nazývali je psy, což bylo nečisté zvíře, takže šlo o urážlivé, hanlivé a opovržlivé označení. Dodnes tak někteří Židé nazývají ostatní národy.

Na straně ostatních národů to nebylo jiné – Židé se lišili mnoha způsoby: svým náboženstvím – měli jenom jednoho Boha, což bylo v tehdejším světě zvláštní, divné, nepochopitelné, měli obřízku, měli zvláštní zásady ohledně jídla, oblékání, stolování, nestýkali se s pohany – pokud to bylo jen trochu možné, tak se vyhnuli každému kontaktu s pohany. Pro Římany a obyvatele římské říše byli Židé národem, který působil jenom problémy a nechtěli s nimi mít nic moc společného – opovrhovali jimi. Ale Kristus to dvojí spojil v jedno:

  • Ef 2:15 …aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka…

Je tady nové stvoření, jeden nový člověk, je tady nová rasa, jak o tom často mluvili církevní otcové – říkali, že jsou tři rasy – Židé, pohané a křesťané. Kristus smířil toto nepřátelství mezi lidmi – mezi Židy a pohany, ale i mezi lidmi obecně. Ještě dvě myšlenky, než půjdeme dále:

1. Je tady nový člověk. Mluvili jsme o tom, že to můžeme chápat individálně i kolektivně. Kdo je v Kristu, kdo je křesťanem, je nové stvoření. To je individuální rovina. Bůh ze starého učinil nové. Dal nám nové srdce a vložil do nás svého Ducha. Oživil nás z duchovní smrti, vzkřísil nás z života v hříchu a bezbožnosti a dal nám nové postavení – jsme nazváni syny Božími a jsme jimi.

Ale náš text je o tom kolektivním novém stvoření – jímž je církev. To je nové stvoření – jedno nové stvoření, jeden nový člověk, Nevěsta Kristova. Zde jsme všichni učiněni jedním, jsme sjednoceni do jednoho nového Těla, které má jedinou Hlavu a tou je Kristus. Z jiného úhlu o tom napsal Pavel:

  • Galatským 3:28-29 Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši.

V Kristu jsme sjednoceni a jsme novým stvořením. A to je druhá poznámka.

2. Z těch dvou stvořil… Stejně jako ve verši deset je i ve verši patnáct napsáno, že nás Bůh stvořil. V obou případech jde o nové stvoření. V obou případech je použité sloveso, které se používá jenom o Božím stvoření. Ve verši deset jsme četli, že nás Bůh stvořil, k dobrým skutkům, zde máme, že nás Kristus stvořil, abychom byli novým člověkem. Nové stvoření je tedy cele Božím dílem a je stvořitelským dílem.

Chci to zdůraznit, protože dnes lidé mnohdy popírají tento zjevný fakt, například tím, že tvrdí, že jsme nebyli až tak moc duchovně mrtví. Ale slovo stvořil, které máme v našem textu, a spojení stvořil nového člověka, jednoznačně ukazují, co to znamená, že jsme byli duchovně mrtví, jak je psáno v prvních třech verších druhé kapitoly. Bůh nás neopravil, On nás nevylepšil, On nám nepřidal něco, co nám chybělo, On nám nepomohl k tomu, abychom se mohli polepšit a napravit – nic takového! Bůh učinil něco úplně nového – to znamená, že tady je něco, co zde předtím nebylo – je tady nové stvoření. Bůh stvořil nového člověka. To nám vysvětluje míru a rozsah naší zkaženosti. Hřích pokazil lidský život do té míry, že je neopravitelný. To je význam slov „duchovně mrtví“. A to je důvod, proč ve verších 5-6 čteme, že jsme byli obživeni, vzkříšeni a posazeni na nebesa.

Ze dvou nepřátel – z Žida a pohana Bůh stvořil jednoho nového člověka. To znamená, že v Kristu jsme smířeni jedni s druhými. Kristus smiřuje lidi mezi sebou. Kristova církev je společenstvím lidí, kteří jsou navzájem smířeni. V Kristu, a tedy v církvi, už není místo pro nějaké nepřátelství, svár, rozdělení, oddělování na základě vnějších věcí. Kristova církev nemůže být rozdělená na církev pro bílé, hnědé, žluté, černé, nebo církev pro chudé nebo pro bohaté, na církev pro intelektuály, nebo církev pro dělníky, církev pro mládež, nebo – jak jsem nedávno četl na stránkách jedné církve – církev pro ty, kdo do církve nechodí. Nic takového v Kristu není možné. On dvojí spojil v jedno… Náš text klade důraz na jednotu v rozmanitosti. Není to o stejnosti, není to uniformita, ale je to o tom, co říká apoštol v listu Filipským:

  • Filipským 2:2-4 …buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

Právě tak bude vypadat společenství smířených lidí! To je Kristova církev. Ale smíření, o němž mluví náš text, není jenom mezi lidmi – Kristus smířil:

II. Smíření s Bohem

  • Ef 2:16 Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Od začátku druhé kapitoly se mluví o řešení problému mezi člověkem a Bohem. Kristova krev, skrze kterou jsme se stali blízkými, je krví, která smiřuje. A nejenom hříchy mezi lidmi, ale přináší smíření s Bohem.

Šestnáctý verš je velmi jasný v tom, komu je určeno smíření na kříži – Židům, stejně jako pohanům. Oba dva usmířil s Bohem, protože oba dva potřebovali usmíření. Přestože měli Židé některé výhody, které nikdy neměli pohané, potřebovali usmíření s Bohem. Židé, stejně jako pohané, byli v nepřátelství s Bohem. Je nutné, abychom si uvědomili, že tady mluvíme o spasení, mluvíme o obřízce srdce, která není učiněná lidskou rukou, ale učiněná Bohem, je to obřízka Ducha svatého.

Mezi člověkem a Bohem bylo nepřátelství. Šlo o jednostranné vyhlášení války ze strany člověka. Člověk se vzbouřil proti Bohu, a tím se stal Božím nepřítelem. Jako první to udělal Adam a my všichni jsme jeho potomci. Kdybychom na jeho místě byli my, nedopadlo jinak. Díky Adamovu pádu se rodíme duchovně mrtví – rodíme se na „špatné straně“, ve vzpouře proti Bohu, rodíme se na pirátské lodi, rodíme se jako Boží nepřátelé.

Rodíme se jako hříšníci a také žijeme jako hříšníci. Pavel mluví o tom, že jsme mrtví v hříších a přestoupeních, v nichž jsme žili (Ef 2,1-2). Hříšná přirozenost člověka nemůže vyplodit nic jiného než hřích. Člověk nemiluje Boha, nehledá Boha, neváží si Boha, neuctívá Ho, ale od prvních okamžiků svého života miluje sebe, hledá, co se líbí jemu, klaní se modle svého vlastního já, vyvyšuje své sobectví a sebe sama. To je nepřátelství namířené proti Bohu.

  • Římanům 3:9-12 …všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.‘

Proto David říká, že „každý den má Bůh proč vzplanout hněvem“ (Ž 7,12).  Nepřátelství nebylo vyvoláno Bohem, i když v jistém ohledu je to i nepřátelství z Boží strany. Bůh nemůže snést hřích, protože je naprosto a dokonale svatý. Představte si nejčistší, nejjasnější a nejsilnější plamen, jaký může existovat – cokoliv se přiblíží k takovému plameni a není stejné podstaty jako tento plamen, shoří. Cokoliv hříšného by se mohlo přiblížit k Bohu, okamžitě to bude spáleno žárem Jeho svatosti. To je Boží podstata, to je Bůh sám. V tomto smyslu je Bůh nepřítelem. Ale jenom v tomto smyslu. On není jako my. My jsme svou podstatou nepřátelé – Boha i člověka. Člověk ve svém přirozeném stavu skutečně nenávidí – nenávidí Boha a nenávidí člověka. Miluje jenom jedno jediné – a to je jenom on sám. To je podstata lidské vzpoury. Ale Bůh je úplně jiný:

  • Ezechiel 18:23 Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?

To je vyjádření Božího vztahu k hříšníkům. Bůh se nemůže smířit s hříchem, ale protože je dobrý, protože Bůh je láska, nemá zalíbení v tom, když musí s hříchem potrestat i hříšníka. Bůh to udělá, protože je svatý a spravedlivý. A v okamžiku, kdy hřích přesáhne meze stanovené Bohem, Bůh neváhá a jedná – jako jednal v Sodomě a Gomoře, které pohltil oheň, jako jednal se starým světem, který byl zaplaven vodami potopy.

Přesto Bůh nemá zalíbení ve smrti svévolníků. Můžeme to vidět právě na Kristu. Bůh věděl ještě před stvořením světa, jak budou lidé jednat, věděl o lidském hříchu a lidské vzpouře proti Němu samotnému. Přesto se Bůh rozhodl zachránit a poslal svého jednorozeného Syna, aby zachránil hříšníky. Všimněte si, že Bůh nemá povinnost kohokoliv zachraňovat. Člověk se vzbouřil proti Bohu, proto je jedinou Boží povinností vykonat spravedlnost, soud. To je Boží povinností a tím je Bůh člověku zavázán. Cokoliv jiného je jenom milost. Poslechněte si, jak Boha popisuje král David:

  • Žalm 103:8-10 Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.

Kdyby Bůh takto nejednal, nebyl by na zemi už ani jeden člověk. Ale protože je Bůh plný milosti a slitování, rozhodl se, že nepotrestá všechny hříšníky, ale některým z nich prokáže velikost své dobroty a milosrdenství a ze své lásky tak zachrání nespočetný zástup hříšníků. Aby však mohli být zachráněni, musel se Boží Syn stát člověkem a zaplatit za jejich hříchy, usmířit Boží hněv, který se zjevuje proti hříchu. Proto král David v Ž 103 pokračuje:

  • Žalm 103:11-13 Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Proto přišel Boží Syn, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Proto čteme v Ef 5,25, že si zamiloval církev a sám se za ní obětoval, aby ji:

  • Ef 5:26-27  posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

To je dílo Pána Ježíše Krista. Tak odstranil nepřátelství mezi námi a Bohem. To je také důvod, proč máme jít do celého světa a všechny volat ke Kristu. Kdokoliv k Němu přijde, bude očištěn Kristovou krví, bude usmířen s Bohem a přijat do Boží rodiny. Už nebude nepřítelem, nebude cizím a vzdáleným, ale stane se novým stvořením, blízkým, domácím, stane se součástí Kristovy církve. Víra v Pána Ježíše Krista je důkazem nového stvoření, nového srdce, usmíření s Bohem, víra v Ježíše Krista je důkazem Boží lásky a vyvolení. Právě to je nové stvoření. A apoštol k tomu dodává:

  • 2 Korintským 5:18-20 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

Ježíš Kristus smířil lidi mezi sebou a vytvořil nové společenství těch, kdo jsou smířeni jedni s druhými. To je zjevné, když spolu máme účast na těle Kristově a na Jeho krvi při Památce Páně. Jsme sjednoceni jako Kristovo tělo. Jsme takto sjednoceni, protože jsme smířeni s Bohem. To je základ, na kterém to všechno stojí. Bez smíření s Bohem není smíření s lidmi. To vše je učiněno v Kristu a:

III. Smířeni skrze kříž

  • Efezským 2:16 …na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Kříž je centrem evangelia. Kříž je centrem vykoupení i křesťanského života. Bez Kristova kříže nemáme nic. Proto zvěstujeme Krista ukřižovaného. Na kříž se soustředí naše víra – tedy ne na to samotné dřevo kříže, ale na dokonané dílo Ježíše Krista na kříži. Co tedy Kristus svým křížem udělal? Jak nás Kristův kříž smiřuje jedny s druhými a jednotlivce s Bohem?

Především musíme říct, že Kristova oběť je zástupnou obětí smíření za naše hříchy. Zástupná oběť je takovou obětí, která zastupuje toho, kdo obětuje nebo – v tomto případě – za koho se obětuje. Ten, za koho bylo obětováno, přijímá plný užitek z této oběti. Ve Starém zákoně velekněz zastupoval celý Izrael a přinášel zástupnou oběť smíření za hříchy všeho lidu, tedy za hříchy Izraele – oběť se nevztahovala na nikoho jiného než na Izraelce. Porazili kozla, který byl určen jako oběť smíření za hříchy lidu a velekněz vešel s jeho krví do svatyně svatých a prstem stříkl trochu krve na příkrov schrány, na slitovnici. Ten kozel byl obětován za hříchy všech Izraelců, byl zástupnou obětí za jejich hříchy, aby oni sami, kvůli svým hříchům nemuseli zemřít.

  • Židům 9:13-14 Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.

Krev Kristova očistila Boží lid. Vždyť byl pojmenován Ježíš, protože On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21). On je Beránek Boží, On je smírnou obětí za naše hříchy a nejen, za naše, ale za hříchy celého světa (1J 2,2). Každý, za koho byla prolita Kristova krev, je, nebo bude smířen s Bohem. Kříž je tím místem, kde byl usmířen Boží hněv – na kříži usmrtil nepřátelství. Proto mluvíme o tom, že kříž zachraňuje, kříž vykupuje, skrze kříž jsme usmířeni s Bohem.

  • Koloským 1:20 …skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

To je způsob, jak Kristus usmířil nepřátelství mezi námi a Bohem. Jak ale odstranil hradbu rozdělení, nepřátelství mezi lidmi? Podívejte se do textu:

  • Ef 2:14-15 Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.

Mluvili jsme o zdi, která rozděluje, o propasti hříchu mezi lidmi. Tady máme odpověď na to, jak Kristus tuto zeď zbořil – tím, že zrušil zákon ustanovení a předpisů. Jenom zrušením zákona mohla být zbořena zeď, která rozdělovala. Jenom odstraněním zákona mohlo být překonáno nepřátelství mezi lidmi, a to nejenom mezi Židy a pohany, ale mezi lidmi vůbec. Když toto řekneme, musíme si vyjasnit tři velmi důležité věci:

1. Proč tedy Kristus říká, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17)? Jeho cílem skutečně bylo zákon naplnit a to také udělal. Nikdy se neprovil ani proti nejmenšímu přikázání zákona. Dodržel všechno, co zákon požadoval a vyvaroval se všeho, co zákon zakazoval. Neprovinil se proti jediné čárce ze zákona, a to nejenom navenek – svými skutky a svými slovy, ale ani ve svém srdci a ve své mysli, ve svých motivech, úmyslech a touhách. Co se stalo, když Kristus takto naplnil zákon? Zákon dosáhl svého vrcholu, svého naplnění. Nejenom, že Kristus naplnil všechno, co zákon vyžadoval, ale nechal na sebe dopadnout také prokletí zákona, a tak celý zákon vyprázdnil. Na jedné straně byl Kristus svatý a bez hříchu a naplnil všechno, co zákon požadoval do posledního puntíku, a na druhé straně na sebe vzal naše hříchy a s nimi také všechno prokletí, které zákon uvaluje na hříšníka. Tento zákon Ho odsoudil a Kristus zemřel podle zákona místo nás, za naše hříchy. Proto nyní my, kteří jsme v Kristu, jsme mrtví pro zákon, ale jsme živí Bohu. Apoštol Pavel to velmi jasně vysvětluje v sedmé kapitole Římanům:

  • Římanům 7:1-4 Což nevíte, bratří - vždyť mluvím k těm, kteří znají zákon - že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi; když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži. Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.

Svým životem pro Krista neseme ovoce Bohu. Proto je Kristus centrem křesťanského života a na Něj se upíná veškerá naše pozornost. Jemu sloužíme, Jeho následujeme, Jeho kříž bereme každý den na sebe a tak oslavujeme Boha.

2. Jak došlo ke zrušení nepřátelství mezi lidmi odstraněním zákona? Jednak tím, že odstranil všechny rituální záležitosti, které oddělovaly Židy od pohanů – nařízení o svátcích, jídlech, oblečení, očišťování, obětech, atd. V Kristu nás tyto věci nerozdělují, protože už mezi námi nestojí, ale místo toho jsme spojeni a sjednoceni samotným Kristem. Ale nejde jenom o toto – apoštol Pavel vysvětluje, že ze zákona pochází poznání hříchu (Ř 3,20) a v Ř 7,9 mluví o tom, že hřích ožívá právě skrze zákon. Hřích používá svaté přikázání, aby nás oddělil jednoho od druhého. Ale Kristus zrušil zákon ustanovení a předpisů!

  • Jan 13:34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
  • Ř 13:10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Jak to tedy je se zákonem v životě křesťana? To je poslední věc:

3. Nejsme pod zákonem, ale ani bez zákona. V našem textu se opakuje několik věcí – Kristus zrušil nepřátelství ve svém těle, stvořil nového člověka v sobě. Byli jsme stvořeni jako nové stvoření skrze Něho a pro Něho. On je naším Stvořitelem, a tedy Pánem, Vykupitelem, a tedy Majitelem, On je naší obětí smíření, tady naším Pokojem. V Něm je náš pokoj. Zemřeli jsme zákonu, ale jsme živi Bohu. Ovšem nejsme živi bez zákona – pohleďte:

  • 1 Korintským 9:20-21 Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.

Pavel vyznává, že jeho zákonem je Kristus. On je mnohem dokonalejší normou, mnohem lepší smlouvou a mnohem přesnějším zákonem, než byl zákon Mojžíšův. Není to břemeno příkazů a zákazů, které nikdo nemohl unést, ale je to samotný Kristův život, který žije On sám skrze nás. Na nás je, abychom se poddávali Jeho vládě, abychom poslouchali Jeho vedení v Jeho svatém Slově, v Bibli, abychom hledali Jeho vůli a Jeho království na prvním místě. Všechno ostatní vám bude přidáno – protože všechno ostatní je Jeho zodpovědností, Jeho dílem v našich životech.

  • Efezským 2:10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. (ČSP)
  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Amen. 

Osnova kázání