Jaroslav Kernal, Kladno 18. dubna 2010
Dobré dopoledne a pokoj vám. Tak jsme se znovu společně sešli k Boží slávě a chvále a v jednotě Ducha chceme dneska slyšet Boží hlas. A to je důvod, proč otevíráme Boží Slovo. Máme totiž stoprocentní jistotu, že kdykoliv otevíráme Boží Slovo, tak k nám Bůh mluví. Dnes budeme společně pokračovat v epištole Jakuba. Pojďme otevřít Písmo a přečteme spolu celou třetí kapitolu a potom se budeme věnovat veršům 9-12.
Jakub, nevlastní bratr Pána Ježíše Krista, vůdčí postava jeruzalémské církve, sám sebe nazývá otrok Boží a Pána Ježíše Krista. Ve svém listě volá křesťany k tomu, aby byli zralí, dospělí ve víře. Ukazuje nám, jak to vypadá, když je někdo dospělý ve víře. Různá témata se v Jakubově listu prolínají a přecházejí jedno do druhého, opakují se a jsou probírána z různých stran. A jedno z těch velkých témat je téma lidského jazyka, našeho mluvení a ovládání se v řeči. Takový průřez celou epištolou jsme si udělali na začátku třetí kapitoly Jakuba, kde jsme si ukazovali jednotlivé pasáže z celé knihy, které se zabývají otázkou jazyka a mluvení. Třetí kapitola celá se zabývá tímto tématem a ukazuje nám na další souvislosti jazyka a křesťanské zralosti.
Tak v prním verši nám Jakub ukazoval na souvislost s vyučováním v církvi. Jazyk je nejdůležitějším nástrojem učitele a vedoucího, ustanovených starších v církvi.
Proto ten vážný důraz a v podstatě varování, které směřuje do církve a k tomu, abychom my, kteří kážeme Boží Slovo, dbali na svůj jazyk s daleko větší pečlivostí. Ačkoliv každý z nás je nějakým způsobem zodpovědný za vyučování druhých – přinejmenším v tom smyslu, že máme druhým lidem kolem nás přinášet evangelium – učit je poznávat Boží Slovo. Vedle toho máme jedni druhé povzbuzovat Božím Slovem, rodiče mají učit své děti z Bible, manželé mají vést své manželky pomocí Božího Slova – studovat s nimi Písmo, vysvětlovat jim ho a společně ho aplikovat do života rodiny. A kromě toho také z dalších míst Písma vidíme, že to není jenom záležitost těch, kdo vyučují, ale že Duch Svatý vede každého křesťana k tomu, aby svůj jazyk a své mluvení cele podřizoval Bohu.
To je přesně to, o čem jinými slovy mluví Jakub v dalších verších třetí kapitoly.
Dává zde do souvislosti mluvení křesťana a dokonalost. Duchovní dokonalost spojenou s tělesnou kázní a ovládáním se. Z Ga 5,23 víme, že sebeovládání je ovocem Ducha Svatého, který v nás působí. A Jakub nám tady ukazuje, kde se práce Božího Ducha projeví nejvíce. Říkáme co na srdci, to na jazyku – zde bychom to mohli parafrázovat jako: jaké srdce, takový jazyk. Jaké srdce, takové mluvení. Jaké srdce taková slova. Zkrocený jazyk ukazuje na zkrocené srdce – srdce proměněné mocí Ducha svatého.
Jakub také představuje jazyk jako mocný nástroj. Nejenom pro vyučování a sebeovládání, ale také pro negativní věci. Verše 4-8 jsou plné příkladů – malý oheň, který může zapálit velký les – a v té souvislosti Jakub mluví o pekelném plameni, který podpaluje lidský jazyk.
Jazyk je tady popsán jako nástroj destrukce – svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo, ničí život, zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. To rozhodně není nijak lichotivý pohled na naše ústa a naše mluvení. Nicméně je to pohled velmi pravdivý, protože je to Duch svatý, kdo vedl Jakuba k napsání takto závažných věcí. A pro nás je to veliká výzva, abychom konfrontovali svůj pohled s Božím pohledem a abychom si kladli otázky o tom, jak nakládáme s jazykem, který nám Bůh dal.
Zde velmi jasně vidíme zoufalou potřebu Božího zásahu do našich životů. Bez Boží moci a pomoci nemůžeme nikdy ovládnout svůj jazyk. Potřebujeme, aby se moc vzkříšeného Pána, která se v životech křesťanů projevuje skrze Ducha Svatého, který nám byl dán, projevovala na našem mluvení. A to znamená podřizovat svůj jazyk Bohu. Znamená to vzít Bibli do svého života, naplnit Božím slovem svá srdce, modlit se za to, aby nás Bůh proměňoval do obrazu Pána Ježíše Krista, který je tou pravou mírou opravdového lidství. Studujme Boží Slovo a dívejme se na to, jak svůj jazyk používal náš Pán. Pojďme se tedy také společně podívat na to, jak o jazyku dále píše otrok Pána Ježíše Krista, Jakub. Jakub ukazuje na převrácenost lidského jazyka. Už jsme toho mnoho viděli v předchozím oddíle, kde Jakub použil celou řadu vynikajících ilustrací. A v tomto svém popisu jazyka s několika dalšími ilustracemi pokračuje i dále, ačkoliv začíná slovy, která na to skoro neukazují:
Jakubův 3:9 Jím chválíme Pána a Otce
Jakub začíná další mluvit o rozpolcenosti křesťanského jazyka a začíná velmi pozitivně. Po dlouhých osmi verších, které jsou plné velmi těžkých a místy strašlivých věcí, je tady chvále. Chválíme Pána a Otce. Nový zákon ukazuje jazyk jako nástroj chvály. Zastavme se na chvilku na tomto místě a podívejme se na to, co nám Bible říká o chvále.
To nejdůležitější, na co musíme ukázat, je, chválíme Pána. Některé řecké texty a např. Bible Kralická na tomto místě čtou Boha a Otce. Jiné texty Pána a Otce. V obou případech – ať již se na to budeme dívat jakkoliv – se jedná o chválu, která směřuje k našemu trojjedinému Bohu. Jen On musí být předmětem naší chvály. Podívejme se na okamžik do desatera:
Nikdo jiný kromě Boha samotného nemůže a nesmí být objektem naší chvály a našeho uctívání. Dokonce bychom to mohli formulovat tak, že jsme dostali ohromnou výsadu – Pán Bůh nám dal jazyk, abychom ho jím mohli chválit. Abychom mu vyjadřovali vděčnost.
Chvála, o které je tady řeč, je překlad řeckého slova eulogeto – což bychom mohli doslovně přeložit jako dobré mluvení. Eu – dobrý (pozor abychom si to nepletli s Evropskou unií) a logos slovo. Překládá se jako chválit, dobrořečit, žehnat. Jakub ho nijak blíže nespecifikuje, ale vzhledem k tomu, že píše křesťanům a církvím, tak se dá předpokládat, že mluví o dobrořečení nebo požehnání, které bylo součástí shromáždění prvních křesťanů (podle vzoru ze synagogy). Ale stejně tak může jít o modlitby, vyznání, díkůvzdání, zpěv – prostě je to používání jazyka k oslavě našeho Boha. Toto slovo používá např. Lukáš, když popisuje kněze Zacharjáše, otce Jana Křtitele. Poté, co napsal na tabulku, že se jeho syn bude jmenovat Jan, podle toho, jak mu to řekl anděl, tak čteme:
Znovu tu vidíme, jak chvála směřuje k Bohu. Trochu to zdůrazňuji, ale skutečnost je taková, že dnes můžeme slyšet mnoho tzv. křesťanských chval, které však nejsou o Bohu a nejsou chválou Boha samotného, ale spíše jsou o člověku a Pán Bůh zůstává někde v pozadí. Konkrétní příklady chvály a dobrořečení najdeme v celém Písmu. Chci vás povzbudit, abyste pravidelně četli Žalmy, protože to jsou chvály Božího lidu – to je chvála, která je inspirovaná samotným Božím Duchem. Naučte se některé ze žalmů nazpaměť (nebo všechny) a často si je opakujte. Ale chválu najdeme v celé Bibli. Takovým typickým příkladem může být např.:
Podobná slova najdeme v každém z novozákonních dopisů. Chvála Bohu za Ježíše Krista, za milost, dobrotu, požehnání, za církev, za křesťany – je toho tolik, za co máme chválit Boha.
Ještě bych chtěl zmínit další místo z Božího slova, které nás učí o chvále:
Chvála je tady nazvána obětí, kterou obětujeme Bohu skrze Ježíše Krista. To je velmi důležité, protože bez Krista je každá chvála jen prázdným mluvením. Není-li srdce proměněné Božím Duchem, není-li zde duchovní člověk, ale člověk neznovuzrozený, tělesný, není-li zde skutečný kristovec, křesťan, tak není žádná chvála. Jenom skrze Pána můžeme chválit Boha, dobrořečit mu a vzdávat díky.
Chvála je výsadou křesťanů. Skutečná duchovní chvála. To nijak nezmenšuje výzvy žalmisty a vůbec důraz Božího Slova, že celé stvoření, všechny národy i všichni lidé mají vzdávat Bohu chválu.
Můžeme se společně podívat do Žalmu 148 – celý ho přečteme. Založte si Jakuba prstem a sledujte se mnou text. Všichni mají chválit Hospodina. Celé stvoření. Nikdo není vynechán. Stvoření, které je neživotné to má dělat také – to je pro nás trochu nepochopitelné. Ještě méně je však pochopitelné, že toto stvoření to dělá, ale člověk, který byl stvořen Bohem a vidí Boží dobrotu a může chválit Boha svými ústy, to nedělá! Podívejme se v tomto kontextu na jiné místo Písma:
Nechválili Boha, ačkoliv měli. Neděkovali mu, ačkoliv bylo jasné, že je Stvořitelem. Použili svůj jazyk takovým způsobem, že to vedlo k Božímu hněvu. Pavel tady popisuje nevěřící lidi, kteří svým postojem zatvrzují svá srdce v nevěře a nevděčnosti. Je to postoj, který nás přes všechny výzvy (jako byla např. v Žalmu 148) nepřekvapuje. Lidské srdce je zkažené a nevzdává Bohu chválu. I když – přijde den, kdy se každé – naprosto každé koleno skloní před Pánem:
Těšíme se na tento den, protože to bude den Kristova triumfu a vítězství a my, jako Kristova církev, můžeme něco z tohoto vítězství zakoušet už nyní, když dobrořečíme Pánu. Zpátky do Jakuba.
Jakub tady popisuje jazyk jako velmi vznešený nástroj. Trochu v protikladu s předchozím – 8. – veršem, kde mluvil o jazyce, který ztělesňuje samotné zlo. Jazyk můžeme a máme používat k vznešeným věcem – jako je Boží chvála. A my to také děláme. I křesťané v prvním století to dělali. Jakub mezi ně zahrnuje sebe i adresáty dopisu. Ale to, co chce tímto popisem ukázat, je rozdvojení lidského jazyka, takže vypadá jako jazyk hadí. Podívejme se dál do devátého verše:
Jakubův 3:9 Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě.
Tentýž jazyk, který používáme ke chvále Pána, je také vražedným nástrojem. Tady se Jakub vrací k obrazu zla, které je plné smrtonosného jedu. Proklínáme lidi stvořené k Boží podobě.
Jazyk, který na jedné straně používáme k Boží chvále, na straně druhé používáme k proklínání lidí. Ve shromáždění, v církvi svým jazykem chválíme Boha. Ale co na cestě domů? Co doma? V práci? Ve škole? Při odpočinku? Při výchově dětí? Při mluvení s manželem nebo manželkou? Při sporech mezi sourozenci? Při sportu nebo při hrách? Jak je to v takových případech a v takových situacích používáme svůj jazyk? Je to stále jazyk, který oslavuje Boha? Moji milí, jak jste v uplynulém týdnu používali svůj jazyk v těchto a dalších situacích, do kterých se každý den dostáváme?
Všimněte si v našem verši, že Jakub znovu mluví v první osobě množného čísla – my. Znovu zahrnuje sám sebe mezi lidi, kteří spolu s dalšími takto jednají. Nenechává nás na pochybách, že tento problém se týká naprosto všech, každého z nás. Je to zcela v souladu s tím, co napsal předtím:
Lidský jazyk je rozdvojený. A znovu si všimněte kontextu celého listu, jak se nám tady prolínají jednotlivá témata a přecházejí jedno v druhé – tato slova Jakub napsal v kontextu moudrosti, jak je to v dalších verších třetí kapitoly (na ty se podíváme příště). Na začátku svého listu napsal:
Hned na začátku Jakubova listu vystupuje do popředí rozpolcenost člověka – rozpolcenost naší víry, rozpolcenost srdce i mysli. Nyní Jakub ukazuje na rozpolcenost jazyka a spolu s ním – jak si za chvilku ukážeme – také na rozpolcenost srdce. Možná, že reaguje na konkrétní situaci mezi křesťany, jimž píše – všimněte si, že na začátku kapitoly mluví o tom, aby nechtěli být mnozí učiteli, a v závěru:
Možná se jednalo o nějaké soupeření v církvi. Nasvědčovaly by tomu i další verše na začátku čtvrté kapitoly. Ale ať to konkrétně bylo jakkoliv, hlavní myšlenka zůstává – rozdělený jazyk. Ovšem jak tento čtrnáctý verš ukazuje, tak kletba není především problém lidského jazyka, ale je to hlavně problém srdce.
Takže jazyk na jedné straně chválí Pána a na straně druhé proklíná. V jednu chvíli v církvi dobrořečíme Bohu a potom se otočíme a mluvíme zle o druhých lidech. Každé takové mluvení může být ve svých důsledcích označeno jako proklínání.
Samozřejmě, že kletba je ještě něco velmi specifického – je to doslova svolávání zla na druhého člověka, slovní vyjádření toho, aby člověk byl odříznut od každého Božího požehnání. Ale v širším slova smyslu tak můžeme označit každé špatné mluvení o druhých lidech, každé zlé mluvení proti druhému člověku. Mohou to být nadávky, mohou to být jedovatá nebo sarkastická slova, slova, která jsou vyřčená proto, aby druhému ublížila, jsou to pomluvy a různé klepy, jsou to sprostá nebo hrubá slova, ale může to také být tvrdý tón, kterým podobná slova někdy nahrazujeme, odsekávání druhým nebo jízlivosti, jimiž druhé zahrnujeme. To všechno náš jazyk umí. A to všechno je namířené proti člověku, který byl stvořen k Boží podobě.
Znovu si všimněte kontextu. Jeden jazyk, jímž chválíme Boha, ale proklínáme člověka – Boží podobu.
V době, kdy vznikl tento list, nechávali vládci stavět ve městech, v nichž vládli, své sochy. A jestliže někdo poškodil nebo proklel tuto sochu, tak byl potrestán stejně, jako kdyby napadl nebo proklel vládce tváří v tvář. Socha nebo obraz tady ztělesňovaly vládce samotného. Apoštol Jan popisuje něco velmi podobného v trochu jiném kontextu:
Dobrým příkladem této rozdvojenosti jazyka mohou být farizeové. Na nárožích se hlasitě modlili, aby všichni viděli jejich „zbožnost“. Vypadali tak dokonale a skvěle. Ale podívejme se také na jejich jazyk – když měla chrámová stráž přivést Ježíše, tak ho nepřivedli s odůvodněním, že nikdy nikdo takto nemluvil. A co slyšeli od farizeů?
Byla to pýcha, která je vedla k takovému mluvení. A je to stále znovu pýcha přirozeného, starého člověka v nás, která nás vede k takto rozdvojenému mluvení. K takovému mluvení, které Bible označuje jako hřích. A tak Jakub pokračuje ve v. 10:
Jakubův 3:10 Z týchž úst vychází žehnání i proklínání.
Je tady naprostá rozdvojenost. Jedna ústa, ale dva výsledky. Jedna ústa, jeden jazyk, ale dva způsoby mluvení. Jeden jazyk, ale dvojí ovoce. Ovšem podívejme se ještě dále – na konec desátého verše:
Jakubův 3:10 Tak tomu být nemá, bratří moji.
Tady je naprosto jasné slovo – tento stav, tato rozdvojenost, rozpolcenost není v pořádku. To není nic pro křesťany. Všimněte si, že Jakub opravdu adresuje svůj dopis křesťanům – nazývá je bratři moji. Ale také jim říká, že takto by to nešlo. To není křesťanská dokonalost.
Ale rozpolcenost není známkou křesťanské zralosti. Jakub tady negativně vyjadřuje to, co na jiném místě říká Bible pozitivně:
Jakub nám ukazuje, jak má vypadat křesťanský život v oblasti mluvení. Žehnání i proklínání nemůže vycházet z jedněch úst. Křesťan, který je proměňovaný Božím Duchem nemůže mít podíl na takovém mluvení. A aby Jakub jasně vysvětlil podstatu toho, o čem mluví, aby dobře ukázal na to, jak křesťanova ústa nemohou být plná obou věcí – žehnání i proklínání, tak znovu používá ilustrace.
To nás přivádí k dalším dvěma veršům, které mluví o zdroji této nejednoty v našem vlastním těle. Ukazují na ovoce i na kořen. Jakub svými ilustracemi ukazuje na to, odkud pramení dvojakost mluvení.
Jakubův 3:11-12 Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.
Tři velmi jednoduché ilustrace a dvě řečnické otázky. Jsou to velmi jednoduché ilustrace, které jsou každému naprosto jasné. První mluví o prameni, zřídlu. Pramen čisté vody, s dobrou vodou vhodnou k pití i k osvěžení. Pramen, který byl často zdrojem vody pro celou vesnici nebo městečko. Lidé na něm byli životně závislí. Mohl by takový pramen vydávat sladkou (tedy zdravou, dobrou, pitnou) vodu a současně s ní také vodu hořkou, nepitnou, nechutnou?
Je to řečnická otázka a Jakub na ní očekává naprosto jasnou odpověď – Ne. To není možné. Všimněme si závěru dvanáctého verše, kde Jakub obrací tuto ilustraci a dělá z ní jinou – slaný pramen nemůže dávat sladkou vodu. Prostě to nejde.
Podobně druhé Jakubova otázka. Mohou na fíkovníku růst olivy nebo na révě fíky? Naprosto ne. Fíkovník ponese fíky a olivovník olivy, viná réva víno. Jsou to tatáž slova, která jsme slyšeli z úst Pána:
Co tím chce Jakub říci? Velmi jednoduchou věc – že prostě jazyk věřícího člověka nemůže žehnat i proklínat. Je zde jenom jeden pramen – a ten je buď sladký, nebo hořký. Jedna voda – slaná nebo sladká. Jedno ovoce. Proč na to Jakub takto ukazuje?
Protože přirozenost křesťana byla naprosto radikálně proměněna! Každá tato ilustrace ukazuje na to, že ovoce je určeno stromem. To, co vychází na povrch, je dané tím, co je uvnitř. Jinak to nemůže být. Zdravý pramen dává zdravou vodu. Špatný pramen dává špatnou vodu. Fíkovník nese fíky a olivovník olivy. To, co je uvnitř, přináší ovoce, které je vidět navenek.
Znovuzrozený křesťan, který byl naroubován na nový kmen, který je nové stvoření v Kristu, který má naprosto novou přirozenost nemůže používat slova své staré přirozenosti. Jestliže bylo proměněno srdce, potom se to projeví také na mluvení. Z čistého srdce nemohou vycházet pomluvy, proklínání, faleš, hořkost, jed. Cokoliv vychází z úst, ukazuje na to, co je v srdci.
A pokud dlouhodobě a trvale vychází z úst hříšné věci bez jakékoliv změny, potom tato slova naprosto jasně ukazují na přirozenost srdce – na to, že zde nedošlo k žádnému obnovení, proměně, k novému narození, k očištění a obmytí. Taková slova ukazují na člověka, který je stále ještě ve svých hříších a tak je vystaven Božímu hněvu.
Výsledek je naprosto jasný – jazyk věřícího nemůže být rozdvojeným nástrojem – nemůže dělat obojí – žehnat i proklínat. To nás vede k závěru dnešního kázání.
Když to jednoduše shrneme, tak vidíme, že naše mluvení musí ukazovat na proměnu, která se udála v našem srdci. Naše slova mají být jako skutky, které zjevují opravdovost naší víry.
Dobrořečte jim, nebo jinak – žehnejte. Je zde stejné slovo jako v našem textu v Jakubovi. V životě křesťana nemá místo obojí – žehnání i proklínání, ale pouze jedno – dobrořečení, svolávání dobra na druhé a do životů druhých.
Jakub nám ukázal, že lidský jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí, že to je svět plný zla, jedu a rozdělení. Ale také jsme viděli, že takto rozdělený jazyk, je typickým znakem pokrytectví. Ale abychom nekončili depresivně, tak musíme říct, že je tady jeden způsob, jak může být lidský jazyk zkrocen. Tím je chození v Duchu Svatém. Naprosté podřízení se Bohu a jeho Slovu.
Propůjčujte svůj jazyk Bohu za nástroj spravedlnosti. A žalmista říká:
Moji milí, přesně to se děje, když se podřizujeme Bohu a Jeho Slovu svá srdce – zdroj našeho mluvení. Kořen našeho jazyka. Takže ještě pár myšlenek o tom, jak můžeme oslavovat Boha svými ústy:
Naše ústa mohou být použita k tomu, aby druhé přivedla ke Kristu nebo sdílela s lidmi evangelium.
Naše slova mohou povzbudit ty, kdo jsou zkroušeni a zarmouceni. Mohou přinést uzdravení duši. Svými slovy můžeme navrátit druhé na cestu následování Krista, když je v lásce napomeneme tam, kde hřeší. Svými slovy můžeme chránit a zachovávat jednotu Ducha a prokazovat lásku uvnitř Kristova těla.
Bůh je také oslavován, když mluvíme pravdu v lásce a s milostí. Toužíte po takových věcech zde v Biblickém sboru křesťanů? Potom zanechte hříšného mluvení a mluvte pravdu v lásce. Pak to bude tak, jak to popsal Šalamoun:
Jestliže naše ústa, potažmo naše srdce mají být zdrojem života, potom musíme čerpat u toho, který je sám životem, který jediný je zdrojem a dárcem života – u Boha. Nejenom mu dobrořečit a chválit Ho, ale aktivně s Ním chodit. Cele se odevzdat Jeho Duchu a Jeho Slovu. Mít s Ním hluboké obecenství – to znamená mluvit s Ním v modlitbách a naslouchat mu v Jeho Slovu. Rozjímat nad jeho Slovem a toto Slovo uvádět do svého života.
Ovoce vašich úst bude naprosto proměněno, když budete takto chodit v Duchu Svatém. Potom nám bude naprosto vlastní touha, kterou vyjádřil David v Žalmu 19:
Modleme se.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Jk10-3-9-12osnova.pdf | 270.08 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
