Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 9. května 2010
Pokoj a milost vám všem. Znovu se po čtrnácti dnech vracíme do Lukášova evangelia. Jistě si vzpomenete na konec šestnácté kapitoly, na příběh boháče a Lazara, o nichž jsme mluvili posledně. Je to pozoruhodný příběh, který nám ukazuje, jak je nutné dávat pozor na to, jak žijeme. Viděli jsme totiž, že smrt není konec lidské existence, ale je to konec příležitostí ke změně věčného údělu. Viděli jsme bezbožného a sobeckého boháče, který trpěl v pekle a věrného a věřícího Lazara, který se po smrti radoval v Boží blízkosti. Viděli jsme, že nebe není něco, co by si mohl někdo zasloužit a peklo není místo, kde by se kdokoliv, kdo se tam ocitne, ocitl neprávem, nezaslouženě.
To je něco, co si potřebujeme neustále připomínat a mít to před očima. Bůh nás zachránil pouze ze svého velikého slitování.
Jsme spaseni jenom z milosti. Ovšem chce-li někdo, aby s ním bylo zacházeno podle jeho zásluh, potom se také dočká – dočká se naprosto spravedlivé odplaty – a tou je právě peklo.
Takže v nebi nebude nikdo, kdo by si to zasloužil, a v pekle nenajdeme nikoho, kdo by si to nezasloužil. Toto musíme mít na paměti, když budeme pokračovat v našem studiu Lukášova evangelia. Skončili jsme slovy Abrahamovými, která řekl boháčovi, který chtěl z pekla evangelizovat své bratry:
V následujícím oddíle Ježíš ukazuje svým učedníkům, co to znamená v praxi – tato poslušnost Mojžíše a proroků. Pojďme tedy společně přečíst prvních deset veršů sedmnácté kapitoly.
V předchozím oddíle v šestnácté kapitole se Ježíš obracel k farizeům, kteří se mu posmívali. Příběh o boháčovi a Lazarovi byl určen především jim, protože oni byli úplně stejní, jako onen boháč. Právě farizeům řekl při jiné příležitosti následující slova:
Nyní, na začátku sedmnácté kapitoly, se znovu obrací ke svým učedníkům a ukazuje jim, jak by měl prakticky vypadat život Kristova učedníka. Ježíš tady používá farizeje – podobně jako v předchozí kapitole – jako negativní příklad a vyvozuje z něj důsledky pro své učedníky. Soustředí se na několik věcí – jednak na pokušení, o nichž říká, že nutně budou přicházet, dále přikazuje svým učedníkům odpouštět, vysvětluje jim, jakou roli v tom všem hraje víra a nakonec to završuje jednoduchým podobenstvím o služebníkovi a pánovi. Tato lekce je určená přímo učedníkům Ježíše Krista – Ježíš je připravuje na dobu, kdy už s nimi nebude – nezapomeňme, že míří do Jeruzaléma. Tato slova jsou určena také nám – i my jsme jeho učedníci a také my se dnes musíme obejít bez Jeho fyzické přítomnosti. Pojďme se tedy podívat na tyto jednotlivé věci, jak je máme zaznamenané v našem textu.
To první, čím Pán Ježíš začíná, je varování. Varování, které je určené učedníkům ve dvou ohledech. Jednak je to varování před pokušitelem a jednak je to varování, které je určené každému pokušiteli:
Lukáš 17:1 Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení;
Ale před varováním je tady jedno konstatování: Pokušení rozhodně přijdou. Počítejte s nimi. Není možné, aby pokušení nepřišla. To je naprosto jasné a vážné slovo. Křesťanský život není procházka růžovým sadem. Není možné, aby nepřišla pokušení.
Připomeňme si, kdo to říká. Když Ježíš začal svou veřejnou službu, hned poté, co byl pokřtěn v Jordánu, tak ho Duch Svatý vedl na poušť:
Slova o pokušení jsou od toho, který sám byl pokoušen, a to samotným ďáblem. A nebylo to jenom jednou. Podívejme se o několik veršů dále:
Znovu a znovu Pán Ježíš Kristus procházel pokušením. Autor listu Židům to shrnul:
Tento muž nám říká, že musíme počítat s tím, že přijdou pokušení. Je to stejně jisté, jako to, že Ježíš vstal z mrtvých. Nikdo, vůbec nikdo si nemůže být jistý před pokušením. Není možné, aby pokušení nepřišlo. Slovo, které tady Pán používá, je velmi důrazné. Na jiném místě Ježíš říká:
Doslova tam je, že to není přípustné – prostě neexistuje žádná jiná možnost. Stejně jako Pán musel být ukřižován v Jeruzalémě, tak nyní říká učedníkům, že do jejich života musí přijít pokušení. Není jiná možnost. Takže, moji milí, i my musíme počítat s tím, že se v našem životě objeví pokušení.
A tady začíná Ježíšovo varování. Podívejme se na to, jak Pán pokračuje:
Lukáš 17:1-2 běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.
Pokušení musí přijít, ale běda tomu, skrze koho přijdou. To je opravdu velmi vážné varování. Jedno z nejvážnějších varování z úst Pána Ježíše Krista. Ale než si trochu rozebereme detaily tohoto verše, musíme položit určitý základ. Ježíš mluví o pokušení a mluví také o pokušiteli – za chvilku si řekneme více o různých pokušitelích. A toto slovo je varování, které je určené pokušitelům. Ale ten hlavní důraz, který zde je, je důraz na společenství. Na to, abychom brali ohledy na druhé a nebyli pro druhé těmi, kdo je svádí k hříchu. A tady se musíme zastavit.
Když je někdo sveden k hříchu, tak naší přirozenou tendencí je omlouvat takového člověka. A proto někdy vnímáme tento text, jako varování pro druhé a vyvozujeme z něj to, že bychom měli napomínat druhé, aby se nestali druhým tím kamenem úrazu. Ale tak to vůbec není. Podívejme se na dvě místa z Božího Slova:
Tady je popsané jádro pokušení. Problém pokušení není v tom, kdo pokouší, ale skutečný problém je v tom, kdo je pokoušen. To, jak se postavíme k pokušení a ke svodům, které NUTNĚ přijdou, je naší vlastní zodpovědností. Ano, je zde varování pro ty, kteří svádí druhé. Ale všimněme si, jak pokračuje Jakub:
Naší přirozeností je svádět hřích na druhé lidi. Svádět zodpovědnost za své vlastní chyby na druhé. Udělal jsem něco špatně, protože – ti druzí mi házeli klacky pod nohy, protože ti druzí mi nezajistili dobré podmínky, protože jsem neměl, co jsem potřeboval, … Takové typické obviňování můžeme vidět v manželství – když přicházejí nějaké problémy, tak manželé obviňují jeden druhého – protože ses mi ženo nepodřizovala, jak to říká Bible, tak jsem si našel jinou, … protože jsi mě nemiloval jako Kristus svou církev, tak jsem se zamilovala do jiného muže, … To jsou krajní případy, ale je celá řada jiných výmluv, které používáme, abychom svalili svou vlastní zodpovědnost na druhé.
Děti používají jiné výmluvy – ostatní ve škole opisovali, tak jsem opisoval také, ostatní podvádějí, tak já také, v minulosti jsme slýchali – ostatní kradou, tak je normální krást také, v naší politice vidíme, jak lidé bezostyšně lžou a tak si můžeme říci, že můžeme lhát také! Ale podívejme se ještě do Jakuba:
Jakub znal dobře lidskou přirozenost a tak nás varuje, abychom sami sebe neobelhávali. Kdykoliv zhřešíme, je to především náš problém, i když se hřích většinou dotýká také ostatních lidí. Ale zodpovědnost za hřích je mou vlastní zodpovědností, nikoliv cizí.
Druhý text, na který se podíváme, je takovou ilustrací toho, o čem mluvíme. Když Eva utrhla ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, provinila se proti Božímu Slovu – a Adam s ní. Eva byla svedená hadem, Adam však jednal proti Bohu vědomě. Podívejme se na jejich reakce před Bohem:
Adam to svádí na ženu a v podstatě na Boha (žena, kterou jsi mi dal!!!!). A Eva na hada.
Ale zodpovědnost byla na každém z nich – na Adamovi, na Evě i na hadovi. A my to můžeme vidět z toho, co následuje. Všichni jsou potrestáni. Bůh volá k zodpovědnosti každého z nich jednotlivě. A také nás volá k zodpovědnosti, resp. k pokání za naše vlastní hříchy. Ježíš Kristus je nám v tom dokonalým vzorem – zakusil všechna pokušení, ale žádnému nepodlehl.
Podívejme se nyní na zdroje pokušení, jak je nacházíme v Písmu. Jeden významný zdroj pokušení už jsme viděli, dokonce dvakrát – je to satan, který přichází, aby nás pokoušel. Ovšem žijeme v době, kdy satan nemá nad věřícími moc – má jenom takovou moc, kterou mu Bůh dovolí mít. Jenom několik míst z Písma:
Ďábel hraje v pokušení specifickou roli od počátku, jak jsme si to připomněli na příběhu Adama a Evy. Pro něj je také připravený naprosto specifický trest – tím je ohnivé jezero, do něhož bude uvržen při posledním soudu. A spolu s ním všichni, kteří nejsou zapsáni v knize života.
Pokušení, o kterých mluví Pán v našem textu, jsou ale trochu jiného rázu. Podívejme se na paralaxní text do Matoušova evangelia, kde nalezneme dobré vysvětlení:
Pán Ježíš tady ukazuje na další dva zdroje pokušení – a to je svět a naše vlastní tělo, naše tělesná přirozenost. I tento text je varováním – je to znovu varování před hříchem a i zde Ježíš ukazuje na to, že každý je zodpovědný za svůj vlastní hřích. Nelze házet vinu na druhé – on mě pokoušel. Hřích je třeba odseknout, utéci od něj.
V této souvislosti John Owen říká, že křesťané by často měli přemýšlet o pekle. Říká, že bychom měli srovnávat nebeské věci s peklem, které je opakem nebe. Píše, že čím více budou skuteční věřící přemýšlet o věčném utrpení, tím více budou povzbuzování k díkůvzdání za spasení, které jim Bůh z milosti v Kristu daroval. A tím více se budou také děsit hříchu, jehož je peklo jenom přirozeným důsledkem.
Běda tomu, kdo svádí k hříchu. Ukázali jsme si několik zdrojů pokušení, ale nyní se vraťme zpátky do našeho textu a zamysleme se nad tím, o čem konkrétně zde Ježíš mluví. Abychom tomu opravdu správně porozuměli, musíme to chápat v širším kontextu.
V předchozí kapitole jsme mluvili o spasení z milosti. Jenom z milosti. Věčný život závisí na pravé, ryzí a činorodé víře. Boháč z předchozího příběhu byl naprostým opakem takové víry. Žil jenom pro sebe a jenom pro své sobectví a uspokojení. Těžce nemocný a zkoušený Lazar lehával hladový u jeho vrat a boháč jím jenom opovrhoval. Dokonce na své vlastní bratry pomyslel teprve ve chvíli, kdy zakusil něco z pekelných utrpení. Potom zatoužil být alespoň evangelistou mezi nimi, aby jim mohl dát dobrou zprávu. Ale slyšel jasné slovo z úst Abrahama:
Bible říká všechno, co potřebujeme vědět o spasení a následování Krista.
Jestliže je tedy věčný život spojený s takovouto vírou, potom není závažnější hřích proti bližnímu, není závažnějšího pokušení, než podlomit – slovem nebo skutkem – víru svého bližního v Boha, v Božství Pána Ježíše Krista, v moc jeho slova, v cenu vykoupení nebo v realitu spasení.
Cokoliv děláme nebo říkáme, musíme dělat a říkat s ohledem na věčný život a s ohledem na druhé lidi. Farizeové byli kamenem úrazu pro Izraelce. Ježíš o nich řekl:
Jako křesťané jsme poznali skutečnou svobodu, protože jsme byli osvobozeni od hříchu. Naše spasení není závislé na našem jednání. Ale naše jednání vychází z našeho spasení.
Farizeové mysleli jen na sebe a na svůj prospěch a tak pokoušeli druhé a sváděli je k hříchu. Mezi křesťany to tak být nemá. A proto je Ježíš varuje:
Lukáš 17:3 Mějte se na pozoru!
Dávejte pozor na to, jak jednáte a mluvíte. Berte ohledy na bratry a sestry – na maličké v Kristu, jejichž víra je ještě slabá. Mějte se na pozoru před pokušením, které svádí k hříchu a mzdou hříchu je smrt, ale také na pozoru před tím, abyste se sami nestali pokušením pro druhé. Protože v takovém případě je zde Ježíšovo běda! Jak tedy jako křesťané máme žít? V této souvislosti zde Ježíš uvádí dvě povinnosti Kristových učedníků:
Lukáš 17:3-4 Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!"
Když tvůj bratr nebo sestra zhřeší, tak se stává kamenem úrazu – jeho hřích může být velmi nakažlivý. A tak se tady objevuje dvojí nebezpečí: to první nebezpečí jsem již zmínil – hřích bratra může být nakažlivý a může svést ke hříchu také ostatní. Proto Juda nabádá věřící:
Pozor na hřích! To je velké varování. Druhé nebezpečí, které zde můžeme vidět, když bratr zhřeší, je, že nepůjdeme a nepokáráme ho. A tady je to obráceně – tady se stává pokušitelem ten, kdo nejde a nenapomene toho, kdo hřeší. A tak zatímco někteří lidé rádi napomínají druhé – ale zpravidla to dělají tak, jak to podle Písma být vůbec nemá, tak na druhé straně jsou lidé, kteří napomínání hřešících považují za něco velmi nepříjemného a jsou natolik zbabělí, že nechají svého bratra topit se v hříchu. Svým mlčením můžeme snadno vzbudit dojem, že hřích je v pořádku. Ať již se jedná o hřích v mluvení nebo v jednání nebo hřích falešného učení, opravdoví křesťané nesmějí zůstat zticha. Jejich povinností je jít a napomenout bratra. Takové napomínání má svá Bohem ustanovená pravidla.
Tady musíme začít, protože tento verš nám ukazuje na to, co je skutečným smyslem vzájemného napomínání – není to ukázat druhému, jaký je hříšník, protože jsme všichni hříšníci. Ale jde o to vrátit toho, kdo hřeší, zpátky na Boží cestu. Podobně o tom mluví Jakub ve svém listě:
Všichni jsme hříšníci, a proto se všichni potřebujeme navzájem napomínat a povzbuzovat. Ale nejsme zde proto, abychom jeden druhého hlídali, ale proto, abychom si pomáhali na cestě za Kristem. A to musíme dělat zodpovědně, s láskou a milostí. Cílem napomínání není poukázat na to, jak druhý hřeší, ale dovést druhého k pokání – k pochopení toho, že hřeší, a že potřebuje činit pokání. Cílem napomínání je obnova druhého křesťana. Jak to má vypadat konkrétně?
Ale napomínáním povinnosti křesťanů nekončí. Ježíš jde velmi nekompromisně ještě mnohem dál: Křesťané musí odpouštět těm, kdo se proviňují proti nim. Bez vzájemného odpuštění totiž není žádná náprava společenství a vzájemných vztahů. Bez odpuštění zůstává Tělo Kristovo rozbité a poškozené hříchem. A tam kde není ochota k odpuštění, tam také nemůže být řeč o skutečném křesťanství.
To, co zde Ježíš učí, je něco, co jde proti naší nejvnitřnější přirozenosti. Ale v Kristu jsme získali novou přirozenost, která může odpouštět. A tak tady máme jednoduchý příkaz – odpouštějte.
To není rada ani doporučení, to je Kristův příkaz. Opravdový učedník odpouští každému, kdo přijde a prosí o odpuštění – i kdyby to mělo být sedmkrát za den. Považte, k jak tragickým koncům by to mohlo vést, kdyby člověk, který vyznává, že zná Krista, odmítl odpustit tomu, kdo činí pokání. Takto odmítnutý člověk by snadno mohl dospět k závěru, že pokání je zbytečné a mohl by přestat činit pokání vůči lidem i vůči Bohu. Vždyť Bůh sám nikdy neodpírá odpuštění nikomu, kdo skutečně činí pokání a lituje svých hříchů. Ať je nám i zde příkladem Pán, který nám trpělivě odpouští.
Zralí křesťané chápou, že odpuštění není nic laciného. To není jenom slůvko „promiň“, které můžeme (dnes už stále méně) slyšet někde na dětském hřišti. Skutečné odpuštění v sobě zahrnuje bolest, která je s ním nezvratně spojená. Došlo k nějakému zranění, k nějaké škodě a je tady nějaká cena, kterou je třeba zaplatit, aby došlo k uzdravení. Odpuštění vždycky bolí, ale je to jediná cesta k tomu, aby došlo k nápravě. Všimněte si, co říká Pán na jiném místě:
Ne že by Boží odpuštění bylo závislé na lidském, ale jednoduše je tu shrnuto to, co jsme si již řekli – že tam kde není ochota a touha po odpuštění, tam také nedošlo k proměně srdce – tam Bůh neodpustil hříchy a takové srdce nebylo obmyto Duchem Svatým a očištěno Kristovou krví. Boha stálo odpuštění život Jeho Syna. Co jsme ochotni dát my?
Když apoštolové slyšeli tyto věci, pochopili, že takové požadavky, které jim Pán předkládá, nikdy nemohou sami naplnit. A proto začali volat k Pánu – a možná bychom čekali, že budou volat – Pane, dej nám více lásky, ale podívejme se do textu – prosí Pána, aby jim dal více víry:
Učedníci pochopili, že klíčem k takovému jednání, které Pán popisuje, je víra.
Lukáš 17:5-6 Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla."
Začali prosit Krista, aby jim přidal víru. A Pán na to velmi jednoduše a prostě odpovídá. Ježíš povzbuzuje své učedníky a s nimi také nás, že stačí jenom velmi malá víra – jako zrnko hořčice. Kdybych měl to zrnko na dlani, tak ho stejně neuvidíte, jak je malinké. A právě tak malá víra stačí na to, aby udělal veliké věci. I takto maličká víra je mocí – nejenom ke spasení, ale také ke zbožnému a svatému životu. K životu, který může napomínat druhé v lásce a zároveň odpouští – všem, kdo se proti němu proviňují.
Tady vidíme, že víra je něco nadpřirozeného, víra pochází od Boha. Proto vidíme, že Pán neodpovídá učedníkům na jejich otázku tak, že by mluvil o množství víry, ale ve své odpovědi se daleko více soustředí na kvalitu víry – opravdová víra, postavená na Božím Slově bude hýbat velkými věcmi. A život křesťana je postavený právě na také víře – a stačí, když je jen jako zrnko hořčice.
Víra je první povinností každého křesťana – bez víry se není možné zalíbit se Bohu. Víra je základem našeho spasení, základem našeho vztahu s Bohem a víra je také základem našeho každodenního chození s Kristem. Kolik víry potřebujeme? Ježíš nám tady dává odpověď – víra jako horčičné zrnko. Taková víra stačí! Taková víra má sílu napravovat v lásce druhé a taková víra má sílu odpouštět.
Taková je víra maličkých v Kristu. Připomeňme si, že náš oddíl začíná na začátku 15. kapitoly, kdy se kolem Pána shromažďují celníci a hříšníci a On je přijímá a jí s nimi. Ježíš je přijímal, protože činili pokání a měli víru jako hořčičné zrníčko. Ale i takto malá víra vede nakonec k úplně proměněnému životu. Ale Pán připojuje ještě jedno varování: I takto malá víra je dostatečně silná a mohla by nás nakonec vést ke špatným postojům – k tomu, že když se budeme úspěšně napomínat a odpouštět si, tak se staneme pyšnými a domýšlivými. Proto Pán pokračuje ve svém vyučování a ukazuje nám naši další zodpovědnost a tou je pokorná poslušnost:
Lk 17:7-10 "Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´"
Ježíš tady na jednoduchém příběhu ukazuje učedníkům, že naše nejlepší, je pro Boha to minimum, které mu můžeme dát. Nikdy si nemůžeme myslet, že jsme Bohu sloužili tak skvěle, že nyní máme právo postavit vlastní potřeby a uspokojení před Jeho požadavky. Ti, kdo byli spaseni, musí vždy klást službu Bohu před své vlastní zájmy. Kvůli naší službě se Bůh nikdy nestane naším dlužníkem. Nikdy mu nemůžeme dát víc, než co je naší povinností. Když uděláme všechno, co Bůh chce, udělali jsme jenom to, co byla naše povinnost.
Jestliže je Ježíš naším Pánem – a křesťané vyznávají, že On skutečně Pánem je – potom je naší povinností ho poslouchat. Naší zodpovědností je dělat to, co říká. V našem případě – podle našeho textu – to znamená: dávat pozor na pokušení, napravovat hříšníky, a odpouštět těm, kdo činí pokání a litují svých hříchů. To není naše volba, to je součást našeho křesťanského života. A jestliže tyto věci v našem životě nejsou, potom nemůže mluvit o žádném křesťanském životě. Neříkám, že to bude jednoduché – ani Ježíš to neříká. Neříkám, že to bude snadné. Ale Bible nám říká, že takto musíme jednat.
Další věc, která z toho jasně vyplývá, je, že svou poslušností, nemůžeme získat Pánovu přízeň. Naše poslušnost je naší povinností. Jako Pánovi služebníci zakoušíme Jeho přízeň a to na základě víry.
Jestliže věříme, tak se nám již dostalo Boží přízně a milosti. A cokoliv následuje, všechny skutky poslušnosti a vděčnosti, musí z této víry pramenit.
Protože naše poslušnost pramení z víry, není to něco, co bychom mohli Bohu dát navíc. Proto když rosteme v poslušnosti a svatosti, tak nemáme být na co pyšní. Je snadné pohrdnout někým, kdo padá do hříchu – a zvlášť jednoduché je to tam, kde já s takovým hříchem nemám žádný problém. Ale to je cesta farizeů – křesťanských farizeů. Těm patří Ježíšovo běda. Naše cesta musí být cestou poslušné víry. Takové víry, která je popsaná v listu Galatským:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk17-01-10-osnova.pdf | 341.99 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
