Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 8. května 2011
Dobré dopoledne vám všem. Ježíš vstal z mrtvých a žije! To je slavná zvěst velikonoční neděle. To je také důvod, proč jsme dnes tady. Nejenom proto, že chceme oslavovat Ježíše Krista, ale také proto, že to byl právě On, kdo změnil náš život a dal nám touhu, abychom ho hledali, abychom ho uctívali, abychom se mu klaněli, dal nám schopnost milovat Ho z celého svého srdce.
Hrob byl prázdný (Lk 24,3). Ačkoliv to ženy dosvědčili, tak učedníci nevěřili – ani Pánovým slovům, ani andělům, ani ženám a neuvěřili ani tehdy, když na vlastní oči uviděli prázdný hrob (Lk 24,11-12). Dva učedníci potom šli do nedaleké vesnice a po cestě se k nim připojil sám Ježíš (Lk 24,13-14). Bylo to velmi smutné putování s Ježíšem, protože Pán svými otázkami krok za krokem odhaloval nevěru svých učedníků (Lk 24,15-24). Nakonec je musel napomenout a pokárat a potom následovala jedna z nejúžasnějších biblických hodin, které máme v Písmu zaznamenané (Lk 24,25-27).
Oči učedníků byly zavřené – neviděli a nedokázali rozpoznat, koho to mají před sebou. Měli klapky na očích. Ale také jejich mysl byla uzavřená. Když je Ježíš napomíná, tak jim říká:
Jejich mysl byla uzavřená tomu, co říkalo Písmo, nechápali to, nerozuměli tomu. V řečtině je na tomto místě použité slovo, které se nejčastěji překládá českým slovem hloupý. Starý kralický překlad tam používá slovo blázni – lidé, kteří nerozumí, nechápou, odmítají, nedbají na žádnou radu. Doslovně bychom toto slovo mohli přeložit jako bez smyslu – je to složenina – předložka bez (ne) a smysl (mysl) – anoetoi (a – nous). Mnoho křesťanů dnes odmítá roli mysli v křesťanském životě a v životě víry a říkají, že nemáme používat rozum, že to musíme cítit, musíme to mít v srdci, a tak podobně. Co by jim asi Ježíš řekl ve světle tohoto verše? Mysl učedníků byla uzavřená – řekli bychom: byli zabednění.
Ale také jejich srdce bylo uzavřené. Ve světle toho, co jsem řekl – nemůžeme popřít, že naše srdce musí hořet, že musí být otevřená pro Pána, milující a plná víry:
Doslova čteme v originále – pomalí v srdci k věření. I srdce učedníků byla uzavřená. Pomalá k věření. Neochotná spolehnout se na Boží slovo a postavit se na něj. V tom originálním textu je použité slovo, které se dá přeložit také jako tupý a je to řečeno o srdci učedníků. Tupé, pomalé, neochotné k věření Pánu a jeho slovu. Myslím, že takové vhodné slovo, které bychom mohli použít a které dobře známe z vlastní zkušenosti je slovo lhostejný. Je nám to jedno. Nějak to dopadne. Ale to není srdce víry. To není srdce, ve kterém by Pán nalezl zalíbení, jak to vidíme i v tomto textu.
Ale Ježíš má lék – jak na oči, tak na mysl, tak také na naše srdce. A je to úžasné, protože Ježíš není žádný farmaceut, který by vyplodil množství speciálních léků – několikery na oči, další na mysl a další na srdce a každý z těch léků s velkým množstvím nežádoucích vedlejších účinků. Ne! Ježíš má univerzální lék, který působí na všechno – otevírá oči, dává porozumění mysli a zapaluje srdce. A dělá ještě mnohem a mnohem víc – dává moudrost a povzbuzení a vede nás tam, kde najdeme skutečný život, opravdové světlo a ryzí lásku. Tím lékem je Boží slovo.
To byla nejúžasnější biblická hodina v dějinách – nejenom proto, že trvala tři hodiny, ale především proto, že sám Ježíš vykládal Písma a vykládal je způsobem, který naprosto jasně ukazoval, že Ježíš je středem celého Božího slova – od začátku až do konce, že je vyvrcholením všecho, co napsali proroci, že je skutečně Alfou i Omegou, začátkem i koncem. Když apoštol Pavel v listu Koloským mluví o Starém zákoně, o nařízení, slavnostech, svátcích a ustanoveních, která tam jsou, tak říká:
Podstatou všech těch věcí je Ježíš Kristus. Proto je Písmo tak důležité – protože od začátku až do konce svědčí o Kristu, ukazuje na Něj, vyvšuje Ho, vede k Němu, oslavuje Ho. Celý svět byl stvořen skrze Krista a pro Krista. V tom nejužším slova smyslu tady Kristus není pro nás, ale my pro Něj. On může být bez nás, není na nás nijak závislý, ale my se bez něj neobejdeme, bez Něj jsme ztraceni, bez Něj jsme v temnotě, bez Něj naše oči nevidí, protože On je světlo světa, bez Něj naše mysl nechápe, protože jenom On se nám stal moudrostí a bez Něj jsou naše srdce kamenná, studená, tvrdá a tupá. Jenom On je láska a může naše srdce rozehřát a proměnit, takže jsou ochotná naslouchat Jeho Slovu, jsou ochátná podřizovat se mu a následovat ho.
Právě to dělá Ježíš se dvěma učedníky na cestě do Emaus. Bere Písmo a vyvádí je z temnoty, hlouposti a nevěřící zatvrzelosti. Bere Písmo a pomalu otevírá jejich oči, dává porozumění jejich mysli a zapaluje jejich srdce. Bere Písmo a ukazuje jim, že bylo naprosto nezbytné, aby Kristus trpěl, byl ukřižován, zemřel a potom byl vzkříšen.
Ježíš jde s učedníky do Emaus, ale tato vesnice není jeho cílem. Podívejme se, co říká Lukáš:
Lukáš 24:28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
Když se přiblížili k vesnici, tak Ježíš začal jednat takovým způsobem, že to vypadalo, že chce jít dál. Ale jeho cílem nebyla jiná vesnice, cílem nebyly ani Emausy, ale cílem byla obnova a zapálení srdcí učedníků. Jak oněch dvou v Emausích, tak těch dalších v Jeruzalémě, jak uvidíme v příštím oddíle.
Nyní Ježíš jedná takovým způsobem, z něhož je naprosto jasné, že není závislý na učednících. Ačkoliv se blíží večer a cestování v noci nebylo v těch dobách příliš bezpečné, tak všechno nasvědčuje tomu, že Ježíš bude pokračovat ve své cestě a ponechá ony dva učedníky v Emausích. Nepotřebuje jejich dům, ani jejich pohostinnost. Ale zjevně jsou to oni, kdo potřebují Jeho. To vidíme i v textu:
Lukáš 24,29 Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi.
Tady vidíme, že ačkoliv je Bůh naprosto svrchovaný a nezávislý na nás, tak s námi jedná takovým způsobem, který nás nijak nevede k pasivitě nebo k tomu, že se nebudeme muset rozhodovat. Následování Ježíše Krista není o pasivitě. Bible mluví o radostném a ochotném následování.
To je napsáno o křesťanech. Křesťané září, křesťané pracují na spravedlivém díle, jsou jako hvězdy, které ukazují lidem cestu. Křesťané se aktivně rozhodují pro následování Ježíše Krista.
Učedníci začínají Pána přemlouvat. Tato volba byla na jejich straně – oni sami se museli rozhodnout, zda budou chtít, aby Pán zůstal s nimi, nebo nikoliv. Přesto to nebyla neutrální volba. Učedníci se nerozhodovali od nuly – jejich srdce, jak uvidíme za chvíli, byla zapálená ohněm Boží lásky. Proto touží strávit mnohem více času s učitelem, který jim otevírá Písma, který tak jasně vykládá Boží slovo, že Kristus z něj září.
Učedníci stále ještě nevěděli, že celou cestu s nimi šel sám Ježíš. Ale bylo jim dobře v jeho přítomnosti, užívali si v Božím slově a chtěli v tom ještě pokračovat.
Toto je charakteristická známka Kristových učedníků – chtějí zůstávat v Božím slově. Je jim dobře v přítomnosti Páně. Víte, oni strávili nějaký čas v Jeruzalémě – nevíme přesně, jak dlouho, měli za sebou dlouhou, tříhodinovou cestu domů, zcela jistě byli unavení, měli za sebou dlouhý den – přesto chtěli strávit více času s Ježíšem, ačkoliv v tuto chvíli to pro ně byl jenom neznámý učitel, který jim otevíral Písmo. Tito učedníci chtěli jít dál do Božího slova.
Mohli zůstat na povrchu. Mohli nechat Ježíše, aby šel dál a jít si domů po svém. Mohli sedět doma a dál truchlit nad všemi těmi událostmi, které se seběhly a o kterých po cestě rozmlouvali předtím, než se k nim na cestě připojil Ježíš. Mohli vzpomínat na krásné chvíle, které strávili s neznámým učitelem na cestě, když jim vykládal Písma. Mohli si říkat, jaké to bylo krásné a přitom sedět doma a říkat si, co jen teď budeme dělat. Ale oni se rozhodli, že půjdou do hloubky. Oni se rozhodli, že nezůstanou na povrchu, ale že chtějí přebývat v Božím slově.
Toto je vaše zodpovědnost, moji milí. To, že Bůh je naprosto svrchovaný, z vás žádným způsobem nesnímá zodpovědnost za to, jak žijete a jak se rozhodujete. Je to přesně naopak. Protože znáte Boha, který je naprosto svrchovaný a všemu pevně vládne svou rukou, chcete se rozhodovat a žít zodpovědně před Boží tváří.
Proto je také vaší zodpovědností, jak se postavíte k Božímu slovu. Jak to řekl jeden kazatel ve svém kázání – Boží lid vyměnil Boží slovo a učení, doktríny za mělké, světské, příjemné romány, za psychologické brožury a návody, jak v deseti krocích změnit svůj život. Ale musíte mít na paměti, že kdykoliv odsunete Boží slovo, odsouváte život, vzdalujete se od Krista.
Ano, možná přicházejí chvíle a období v životě, kdy jste pod tlakem a sytíte se jenom maličko Božím slovem, ale nesmíte se, moji milí, nechat obelhat tím, že by to tak bylo v pořádku nebo že by vám to stačilo k tomu, abyste mohli žít skutečně naplněný křesťanský život. Ne křesťanský život – skutečně naplněný normální život. Protože skutečně naplněný a normální život je možné žít pouze a jenom s Ježíšem Kristem – a to znamená v Jeho Slově. Ježíš sám říká, že není jiná cesta, jak zakoušet skutečné obecenství, opravdový hluboký vztah s Ním samotným a s nebeským Otcem:
Chcete být příbytkem Božím, ve kterém bude trvale přebývat Bůh a jeho sláva? Zůstávejte v Slovu!
Podívejme se v rychlosti na pár veršů, které nám ukazují na užitek Božího slova v životě člověka. Všichni známe výzvu, kterou Pavel napsal Timoteovi:
Hlásat slovo Boží – to přímý rozkaz. Možná jste slabí v tom, jak to děláte, zcela jistě v tom často všichni selháváme, a někdy dokonce možná ani nerozumíte tomu, proč byste to měli dělat. Ale Písmo nám dává jasnou odpověď – je to naprosto nutné, protože jenom skrze Boží slovo dochází k novému narození. Jenom tak se člověk může stát křesťanem:
To je důvod, proč Ježíš otevřel Písma na cestě do Emaus. Všimněte si – On je mohl odkázat na mnoho věcí – mohl jim říct: to je vám tak těžké uvěřit svědectví žen, které byly ráno u hrobu? To je vám tak těžké uvěřit nadpřirozenému vidění andělů, kteří se setkali s ženami u hrobu? To je tak těžké uvěřit apoštolům, kteří na vlastní oči viděli prázdný hrob? Ale nic z toho Ježíš neřekl! Co řekl?
Je to tak těžké věřit všemu, co říká Boží slovo? Ježíš je neodkázal na lidské zkušenosti, na nadpřirozené zážitky, ani na očitá svědectví – vede je přímo do Božího slova!
Potřebujeme Boží slovo, abychom rostli ke spasení.
Kdo si nepřivykne Božímu slovu, tak je ve své víře stále nemluvnětem, bez ohledu na to, zda uvěřil před rokem, nebo před deseti či třiceti. Boží slovo nás sytí.
Sytíme se Božím slovem a můžeme jím být vykrmeni. Jak kdysi řekl Charles Spurgeon – musíte být tak plní Božího slova, že když se říznete, tak vám poteče biblická krev. Božím slovem nejenom rosteme, ale také sílíme a posilujeme se:
Boží slovo nám dává sílu vítězit nad pokušením, posiluje nás, vede nás k vítězství. Jediná věc, která je nutná – aby ve vás Boží slovo zůstávalo! Potom budete pevní, podobně jako starší církve:
Boží slovo upevňuje víru, dává moudrost a uschopňuje nás k tomu, abychom se povzbuzovali navzájem a dovedli se také v lásce napomínat. Konečně – Boží slovo přináší také potěšení:
Boží slovem se povzbuzujeme a potěšujeme. To je příkaz pro každého křesťana. To není pro kazatele nebo pro starší, ale pro každého, kdo se z Božího slova znovu narodil. Má to opět jednu jedinou podmínku – Boží slovo ve vás musí zůstávat. Pojďme zpátky k učedníkům do Emaus.
Rozhodli se, že půjdou do hloubky Božího slova a přemluvili Ježíše, aby s nimi zůstal. Pozvali ho k sobě domů a připravili pro něj pohoštění.
Tady se znovu prokazuje, že se jedná o opravdové učedníky Pána Ježíše Krista, a to i přes to, že byli v tuto chvíli zaslepení, zabednění, zklamaní a skeptičtí. Prokazují pohostinnost, otevírají svůj dům cizímu člověku a starají se o něj. Je to jedna ze známek opravdového křesťanství.
A v předchozím verši Lukáše (24,29) jsme četli nádherná slova – vešel k nim a zůstal s nimi. Ta slova jsou jako rajská hudba – Ježíš přichází a zůstává.
Lukáš 24:30 Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
Kdykoliv Ježíš vzal chléb, vždycky vzdal díky. Nikdy nevynechal příležitost poděkovat svému nebeskému Otci za požehnání, které dává.
To, co tady Ježíš dělá, není večeře Páně – to není lámání chleba v tom smyslu, jak to Pán ustanovil během své poslední večeře s učedníky, byť by si někteří – zvláště katoličtí – komentátoři přáli, aby to tak bylo, protože by tím mohli ospravedlnit podávání samotného chleba věřícím. Ale Ježíš normálně večeří s učedníky, je to obvyklé jídlo, které se podává. Vždy to patřilo k židovské pohostinnosti – pozvat hosta a dát mu chléb. Chtěl bych tady udělat dvě poznámky:
1. Boží slovo nás vede k tomu, že kdykoliv jíme a pijeme, tak máme oslavovat Boha. Není to jenom při Večeři Páně, ale při každém jídle máme pamatovat na to, že Kristus ve svém pozemském těle nesl Boží hněv za nás, že jeho tělo bylo zlomeno na kříži a kdykoliv pijeme, tak to máme dělat k Boží slávě.
Nejsme nijak omezeni ve svém jednání pro Boha a jeho slávu. Památka Páně je zcela nepochybně něčím velmi specifickým a Pán jedná při tom, když společně jíme chléb a pijeme víno ještě jiným, zvláštním způsobem, ale nechtějme zúžit Boží jednání pouze na takové chvíle. Ježíš je s vámi, bratři a sestry, při každém jídle a při každém pití. Možná si to vůbec neuvědomujete – stejně jako tito dva učedníci v Emausích, přesto s vámi Pán je. Proto mu musí naše pití a jedení dělat čest.
2. Ježíš prohlásil, že kdo nebude jíst jeho tělo, tak i kdyby jedl chleba od rána do večera, tak zahyne.
Tato slova Pán neřekl o chlebu a víně, které jíme a pijeme při Památce Páně. Jednak ve chvíli, kdy to říkal, ještě nic takového nebylo ustanoveno, ale především to sám vysvětluje jinak:
Ježíš Kristus je ten živý chléb a kdo chce mít věčný život, musí se sytit jenom samotným Kristem.
Milí přátelé, sytíte se Kristem? On je pokrmem k věčnému životu. Je pokrmem vaší duše? Je to on sám, kdo vám láme chléb a vykládá své slovo? Je to On, koho hledáte ve svém životě na prvním místě? Když nebudete jíst Krista, budete jako pokolení, které zemřelo ve své nevěře na poušti. Každý den viděli zázrak – po čtyřicet let dostávali od Boha den za dnem manu, fyzické jídlo, kterým se sytili, ale nikdy nešli pro duchovní pokrm, který měli každý den po ruce. Nikdy se nešli napít živé vody z té skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Ježíš Kristus.
Mimochodem – po tomto vyučování mnoho učedníků Ježíše opustilo se slovy: to je strašná řeč, kdo to může poslouchat. Jenom ti nejvěrnější zůstali, a když se jich Pán ptal, zda chtějí také odejít, řekli:
To je způsob, jak se můžeme sytit samotným Kristem – slova věčného života. Chcete se sytit Kristem? Jděte do hloubky Božího slova. Poproste Pána, kdykoliv otevíráte Písmo, aby vám ho On sám vykládal. Proste o poslušné a pokorné srdce, abyste všechno, co přijímáte z Jeho slova, hned také uváděli do svého každodenního života. _ Pojďme zpátky do Lukáše.
Ježíš byl s učedníky u stolu. Máme zaznamenáno, že se Ježíš mnohokrát zjevil svým učedníkům po svém vzkříšení. Lukáš zapsal:
Přinejmenším čtyřikrát z toho spolu s učedníky jedl. Pán nás připravuje na nebeskou hostinu a svým učedníkům ukazoval realitu vzkříšení – nejednalo se o ducha nebo o nějaké zjevení, ale byl to sám Pán v oslaveném těle. V těle, které všichni křesťané dostanou při vzkříšení z mrtvých.
Nevíme, jestli byl u stolu shromážděn celý dům nebo jestli byli u stolu sami. Ať to bylo jakkoliv, tak Ježíš jednal jako Pán. Ježíš dělal to, co bylo povinností hlavy domu – vzít chléb, lámat ho a rozdávat. Na druhé straně Ježíš dělal to, co dělal vždycky – když nasytil pět tisíc, tak vzal chléb, lámal ho a rozdával, když nasytil čtyři tisíce, vzal chléb, lámal ho a podával učedníkům, když s učedníky večeřel v horní místnosti, vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a podával učedníkům. Ježíš sytí svůj lid fyzickým i duchovním chlebem. Toto byla chvíle, kdy se učedníkům otevřely oči. Myslím, že to bylo poprvé za celou tu dobu, kterou s nimi Pán strávil, kdy se soustředili opravdu na Něj, kdy se skutečně dostal do centra jejich pozornosti.
Lukáš 24:31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
Spadly jim klapky z očí a poznali Pána. Bůh jim držel zavřené oči až do tohoto okamžiku – dívali se
a neviděli, nepoznali Pána, dokud jim neotevřel oči. Bůh držel jejich oči zavřené až do okamžiku, kdy chtěl, aby Pána poznali. To je Boží dílo, to je Boží milost.
Je možné, že spastřili stopy po hřebech na jeho rukou, když jim podával chléb, je možné, že to byl způsob, jakým lámal chléb, nebo to, jak děkoval Otci – to všechno mohlo mít podíl na otevření jejich očí a rozjasnění jejich mysli. Ale nakonec to otevření očí bylo tak jako tak dílem Boží milosti.
Bez Božího doteku zůstaneme slepí, mrtví v hříchu, tupí, hloupí, se zatvrzelým srdcem. Ježíš říká:
Nemůžeme spatřit Boží království ani nádheru Božího Syna, dokud se nenarodíme znovu. Učedníci poznali Pána – a to i přes to, že jeho podoba byla trochu změněna (Mk 16,12) – zjevil se v jiné podobě. Ježíš měl oslavené, proměněné tělo – bylo – a stále je!!!! – to fyzické tělo, ale je to také tělo, které disponuje trochu jinými možnostmi. Proto můžeme číst, že jim Ježíš zmizel z očí.
V okamžiku, kdy ho poznali, se jim ztratil. Jsem přesvědčený, že v kontextu následujícího verše to má ukazovat na jediné – aby se učedníci nespoléhali na svou zkušenost, na to, že by – podobně jako později Tomáš – chtěli vložit své ruce do Kristových ran, ale aby se spoléhali na nepohnutelné a naprosto spolehlivé Boží slovo. Přesně k tomu je totiž Pánovo zmizení dovedlo.
Jakmile jim Ježíš zmizel z očí, tak došlo k duchovnímu probuzení. Jejich mysl si spojila všechno, co se událo a každé slovo, které jim Ježíš po cestě do Emaus zvěstoval, v jejich mysli ožilo.
Lukáš 24:32 Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?"
To byl Pán! – to byl možná první výkřik v okamžiku, kdy jim Ježíš zmizel z očí. Ale hned v zápětí mluví o radosti z Pánova vyučování. Což nám srdce nehořela?
Apoštol Pavel napsal Timoteovi, aby rozněcoval oheň Božího daru. Potřebujeme, aby se nás Písmo dotýkalo každý den, aby nás rozehřívalo. Potřebujeme Pánovo slovo a s ním zakoušet Pánovu radost. Jak málo se radujeme z Božího slova, jak málo je vidět mezi křesťany radost ze spasení, radost z Ježíšovy přítomnosti, z toho, že nám vykládá Písma. Nic nemůže více rozfoukat plamen než Duch Svatý skrze Svaté Písmo. Pán sám otevírá naše oči, naše srdce i naši mysl. Je to Jeho dílo, jeho milost. Apoštol Pavel napsal církvi do Efezu:
A o několik let později adresoval svá slova do stejné církve také Pán skrze apoštola Jana. Tato církev vychladla, opustila první lásku a potřebovala se rozpomenout:
Jejich mysl otupěla – potřebovali se rozpomenout a jejich srdce tím pádem vychladlo. Pokud zapomenete na svoji lásku, tak přestanete také milovat. Ale pokud skutečně milujete, tak milovaná osoba bude stále v centru vašeho myšlení, nikdy ji neztratíte ze zřetele. Proto se stále musíme vracet do Božího slova. To je náš úkol. Pánova práce je otevřít nám oči, mysl i srdce, ale naše práce je otevírat Písmo, vykládat Slovo. Jít do hloubky Božího slova.
Apoštolové nedělali nic jiného, než dělal Ježíš. První církev nedělala nic jiného. Kdykoliv v historii došlo k nějakému probuzení, tak lidé nedělali nic jiného, než že otevírali Písmo. Na začátku 15. století došlo v naší zemi k duchovnímu probuzení, které se později zvrhlo do husitských válek. Jeden z katolických kardinálů, pozdější papež, Aeneas Sylvius Piccolomini (Pius II.) napsal, že česká venkovanka zná Písmo lépe, než italský prelát (církevní hodnostář).
Nezbývá nám nic jiného, než znovu a znovu otevírat Písma. Ke komu bychom šli? Jen ty máš, Pane, slova věčného života. A pro nás jsou zaznamenaná v Písmu.
Dostali jsme se na samotný závěr. Podívejme se ještě na několik praktických věcí, které vyplývají z našeho textu.
Když učil Ježíš, tak ukazoval na sebe. Když dnes učí Duch Svatý, tak ukazuje na Krista. Jestliže nějaké učení vede někam jinam, potom ho musíme rázně odmítnout jako falešné.
Musíme trvat na autoritě Božího slova a na jeho jedinečnosti. A to zvláště dnes, kdy se to jen hemží všelijakými zjeveními a viděními, kdy slýcháme mnohá „zázračná“ svědectví. Nechci je nijak snižovat, ale na základě našeho dnešního textu si musíme jasně říci, že jakékoliv duchovní zjevení nebo duchovní zážitek či zkušenost, které nevedou k větší důvěře v zapsané Boží slovo, musíme odmítnout jako falešné zjevení, které nás má svést z cesty následování Krista. Pán Ježíš vždycky odkazoval do Písma, a pokud se zjevil svým učedníkům, tak to bylo proto, aby potvrdil pravdivost prorockého slova.
Proto vás chci vyzvat, abyste četli své Bible od Genesis po Zjevení a to tak, abyste tam vždy viděli Krista. Buďte závislí na svém Učiteli – Ježíši.
Modlete se každý den za to, aby vám Pán otevíral Písma, otevíral oči, srdce i mysl:
A potom očekávejte, že Pán bude takto jednat, protože to je modlitba podle jeho vůle. Ale i když učedníci říkají, že jejich srdce hořela, tak se nenechte se svést z cesty očekáváním, že budeme vždy prožívat nědherné věci. Mnohokrát je práce v Písmu těžkou dřinou. Ale buďte vytrvalí a Pán nakonec zapálí i vaše srdce.
A konečně otevírejte Písmo pro druhé – pro své přátele, příbuzné, sousedy, pro své děti nebo rodiče. Vysvětlujte jim Písmo, trpělivě, aby mu rozuměli. A Pán bude dělat svou práci – otevírat oči, srdce i mysl, bude dávat nové narození a bude přivádět další a další do svého království.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk24-28-32-osnova.pdf | 116.95 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
