Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 5. září 2010
Dobré dopoledne. Blíží se nám volby do místních zastupitelstev a také do části senátu. V této souvislosti si mnozí křesťané kladou otázky, jak to je s vládou - máme poslouchat vládu? Máme platit neustále se zvyšující daně? Otázka daní nepálí jenom křesťany, ale řekl bych, že všechny lidi na celém světě, kteří daně platí. K čemu je to vůbec potřeba? Co tím získám? Proč bych to měl dělat? To jsou otázky, které si lidé čas od času kladou. Jak se k těmto otázkám máme postavit jako křesťané? Říká nám k tomu něco Boží Slovo? Boží Slovo nám k těmto věcem říká docela dost a je špatné, když si toho křesťané nevšímají nebo ho neposlouchají. My se dneska budeme zabývat jenom jednou malou oblastí, která je spojená s podřízeností vládní moci a také s placením daní.
Jedná se o druhý příběh z dvacáté kapitoly, kde židovští vůdcové útočí na Krista. Je to jejich druhý útok - ten první se týkal autority, tento s autoritou souvisí, ale jde v něm daleko více o politiku a ve třetím půjde o náboženství. Poprvé se ptali na Jana Křtitele, zde se ptají na daně a nakonec se budou ptát na vzkříšení. Pojďme tedy tento krátký příběh společně přečíst - Lk 20,20-26.
Náboženské pokrytectví je velmi nebezpečná věc, před kterou se máme chránit tak, že budeme dobře rozlišovat a dávat každému, co mu patří - podřízenost vládě a poslušnost Bohu.
Lukáš v jediném příběhu splétá dohromady tři velká témata - nebezpečí náboženského pokrytectví, povinnost podřizovat se vládní moci a nad to vše povinnost poslouchat Pána Boha, a to především tehdy, když odhaluje náš hřích jednat nezávisle na něm, jako absolutní vládci nad svým vlastním životem.
Máme před sebou poslední týden Kristova života před Jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Je svátek paschy, kdy má být obětován velikonoční beránek. Pán Ježíš je v Jeruzalémě a každý den vyučuje v chrámě zástupy lidí. Vyučuje takovým způsobem, že odhaluje, co se s Ním stane - tedy že ho zabijí, ukazuje, kdo to udělá - že to budou náboženští vůdcové Izraele, kteří ho měli přivítat jako zaslíbeného Mesiáše, a v podobenství o ukradené vinici také ukazuje, proč to tito lidé udělají - aby si udrželi moc, kterou nyní mají, aby udrželi druhé v jejich duchovním otroctví a mohli jimi dobře manipulovat, aby si udrželi svůj náboženský byznys.
Poté, co Ježíš vyprávěl podobenství o ukradené vinici a vinařích, kteří zabijí Syna Majitele, čteme:
Tento verš nás uvádí do našeho dnešního textu. Ukazuje nám pokrytectví vedoucích Izraele.
Ukazuje nám, jak měli jednu tvář pro lidi kolem sebe a jinou tvář uvnitř. Zatímco se usmívali na zástup, tak uvnitř skřípali zaťatými zuby a plánovali úkladnou vraždu. Matouš to popsal takto:
Velekněží i zákoníci věděli velice dobře, koho mají před sebou. Jejich problém byl v tom, že s tím vůbec, ale vůbec nechtěli souhlasit. Bylo pro ně přijatelnější Pána zabít, než uznat jeho královské nároky. A tohle všechno bylo pěkně schované za krásnou náboženskou fasádou.
Lukáš 20:20 Nespustili ho však z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
Vůdcové byli naštvaní, ale - nespustili Ježíše z očí. Nemohli si dovolit, aby jim udělal nějakou nepředloženost, něco, o čem by nevěděli. Hlídali Ho. Měli své špiony, donašeče, lidi, kteří sledovali Pána a přinášeli jim informace. Co to bylo za lidi? Dvacátý verš o tom mluví moc pěkně.
Měli předstírat! Tvářit se jako někdo jiný. To je popis práce špionů. A slovo, které je v originále použité - a je pouze jednou v celém Novém zákoně - znamená člověka, který je ustanovený ke slídění, zvěda nebo špiona. Tady je popis náboženské přetvářky, který pokračuje v následujícím verši. To jsou lidé, kteří předstírají, že to myslí upřímně, ale jejich cílem je něco úplně jiného. Jejich cílem je dostat Ježíše do úzkých, přistihnout ho při nějakém špatném výroku. A přitom vypadají docela dobře. Takoví lidé nepronásledovali jenom Pána Ježíše, ale pronásledovali křesťanskou církev v celých jejích dějinách - podívejme se na jeden příklad z církve prvního století.
Jiný příklad můžeme uvést z nedávné doby - před několika lety navštívil tehdejší prezident USA George Bush mladší Čínu. To je země, kde jsou křesťané pronásledováni. Americký prezident chtěl jako křesťan navštívit nějakou církev. A tak v Pekingu navštívil shromáždění jednoho velkého státem povoleného sboru. Po této události jsem dostal dopis, který napsal čínský křesťan, který členem tohoto sboru. V něm popisoval, že v uvedenou neděli členy sboru do shromáždění vůbec nepustili. Museli zůstat doma. V církvi byli lidé z čínské tajné policie, kteří předstírali, že jsou křesťané. Americký prezident byl spokojený s návštěvou čínské církve, čínská vláda si udržela svou tvář a čínská církev je i nadále krutě pronásledovaná. To je náboženské pokrytectví.
V naší nenáboženské společnosti, kdy křesťanstvím je pohrdáno, by se mohlo zdát, že něco takového je těžko pochopitelné a proveditelné. Proč by se někdo měl tvářit upřímně a dělat, že je křesťanem, když křesťanství je nepopulární, bláznivé a ve společnosti se na člověka dívají spíše skrz prsty, než že by mu to něco přinášelo. Podívejme se ale na náboženskou přetvářku ještě z jiného úhlu.
Náboženské pokrytectví je nebezpečný a bláznivý hřích, před nímž se všichni musíme mít na pozoru. Je to něco, co nehrozí jenom lidem v náboženské společnosti, jako byla starověká židovská společnost. Náboženské pokrytectví totiž hrozí každému z nás. Každý z nás může do tohoto hříchu upadnout. Nikdo z nás proti němu není imunní - všichni chceme dobře vypadat před druhými a rychle zapomínáme na to, že je tady Bůh, který nás stále vidí. Zapomínáme na to, co vidí Bůh.
Není to nic složitého vypadat před druhými spravedlivější a lepší než skutečně jsme. Stačí vhodně prosená věta, někdy i jen slovíčko. Můžeme chodit do shromáždění s krásnou náboženskou maskou, ale co se skrývá doopravdy uvnitř? Nenechme se nikdy oklamat, moji milí!
Náboženské pokrytectví je hloupý a bláznivý hřích. Je to pošetilost, protože Ježíš vždycky vidí dovnitř, za naši masku, do našeho srdce. Je pošetilé snažit se skrýt před Ježíšem. Ale podívejme se ještě na nějaké symptomy náboženského pokrytectví, jak popsané v následujícím verši:
Lukáš 20:21 Otázali se ho: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
Tady byli lidé, kteří vypadali dobře, vypadali jako Pánovi učedníci a svými slovy se snažili získat Pánovu důvěru. Tady je veliké nebezpečí náboženského sebeklamu, který doprovází tuto náboženskou přetvářku. Kdyby tito muži věřili svým slovům, tak by nikdy nedělali věci, které dělají. Tvářili se upřímně a mluvili lži. Měli nasazenou jenom takovou náboženskou masku upřímnosti.
Všimněte si také, že sami Pánovi nepřátelé vyznávají, že Kristus učí Boží cestě podle pravdy. Ježíš není potěšen ani poctěn slovy takových pokrytců. Oni se svými vlastními slovy usvědčují. A podle svých vlastních slov také budou souzeni. Správně mluvíš a učíš a nikomu nestraníš - za chvíli budou svědky pravdivosti svých vlastních slov. Problém je, že je pravda vůbec nezajímá - jde o jiné věci, především o sebe. Ještě jedna zajímavá věc:
Všimněte si, že tito špioni, kteří přišli za Pánem, byli ze dvou skupin lidí. V tomto našem kontextu šlo v podstatě o dvě politické skupiny, dnes bychom možná řekli politické strany - byli to učedníci farizeů a herodiáni. Herodiáni podporovali vládu krále Heroda nad Izraelem. Zatímco farizeové nenáviděli Heroda a všechny, kdo ho podporovali. Ale tady měli společného nepřítele a společný cíl - zničit Krista. A tak přicházejí s otázkou, která se na první pohled týkala placení daní. Platit daně císaři, či neplatit?
Lukáš 20:22 Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?"
Za touto zdánlivě nevinnou otázkou se skrýval jed - bylo to něco, čím chtěli Krista chytit a za co by ho mohli odsoudit. O co tady šlo? Podívejme se na to trochu zeširoka.
Placení daní nikdy nebylo příliš populární. Není to něco, co byli dé dělali rádi a s radostí. Daň není nějaký dobrovolný příspěvek. Daň je nástrojem vlády. Žádná vláda se neobejde bez peněz svých daňových poplatníků. Odvádět někomu daň znamená přijímat nebo spíš strpět jeho vládu. A každý, kdo platí daně, tím dává najevo svou podřízenost vládě, která daně vypisuje.
Židé byli národem, který založil Bůh skrze Abrahama. Bůh je vysvobodil, když je slavně vyvedl z egyptského otroctví. Ustanovil království, dal jim krále, a když se od něj odvraceli, tak k nim posílal proroky, kteří je napomínali a varovali před Božím hněvem. Nakonec byli odvedeni do zajetí kvůli své neposlušnosti a bylo jim zaslíbeno, že Bůh s nimi uzavře Novou smlouvu, a dá jim nového krále, zaslíbeného mesiáše, který ustanoví nové království.
Židé očekávali politického vůdce, který je osvobodí od nadvlády Římanů, který ustanoví Davidovo království a zruší daně. Když Kristus vstoupil slavně do Jeruzaléma jako král, tak to byl vrcholný okamžik jeho veřejné služby. Mnozí nyní očekávali jeho vystoupení, kdy vyhlásí nezávislost Izraele. A tak se ani nemůžeme divit, že velerada posílá své špiony, kteří se ptají na daně.
Daň, která je tady popisovaná, byla daň, kterou musel odvádět každý dospělý muž v Judsku. Tato daň byla vybírána prokurátorem a šla celá do císařské pokladny. A otázka, na kterou se ptají, není jenom o tom, zda mají platit daně, či nikoliv. Otázka směřovala k tomu, zda mají platit daně císařovi. To nebylo o chrámových daních, to nebylo o všech možných dalších daních, které se vybíraly, ale šlo o daň císaři. Daň, která ukazuje na jejich podřízenost Římu. V podstatě ta otázka směřovala k tomu, zda je vláda Římanů opravněná či nikoliv. Byla to veskrze politická otázka, ačkoliv byla postavená nábožensky.
Všimněte si slov - je nám dovoleno? Tato slova odkazují k zákonu, který byl dán skrze Mojžíše. Mohli bychom ji přeformulovat asi takto: Nebudeme se zpronevěřovat Božímu zákonu, když budeme platit daně pohanskému císaři?
A tady bylo to nebezpečí celé věci. Není pochyb, že si tito lidé mysleli, že Kristus jako - v jejich očích takzvaný - Mesiáš bude muset odmítnout platit daň císaři. Potom by ho mohli chytit a odvést k Pilátovi, vydat ho Římanům jako někoho, kdo podněcuje ke vzpouře. Oni se báli zástupu, tak s Pánem nechtěli nic udělat, ale věděli, že Římané se zástupu nebojí. A pokud by náhodou Ježíš řekl, že mají platit daň císaři - tak co by to potom bylo za Mesiáše, který souhlasí s nadvládou Římanů. Jejich otázka byla vymyšlená opravdu dobře.
Otázka byla postavená tak, aby Kristus mohl odpovědět jenom ano nebo ne. Byly zde jenom dvě možnosti. Způsob, jak byla otázka položená, nedával žádný prostor dotazovanému - musel odpovědět podle toho, jak oni chtěli. Byla to velmi manipulativní otázka. Podobné otázky často používají lidé, kteří vás chtějí někam dotlačit, vmanipulovat.
Shrňme si velmi jednoduše, jak se tady projevovalo to náboženské pokrytectví lidí: vypadali jako lidé, kteří uznávají Ježíše jako učitele pravdy. Vypadali, že touží poznat pravdu. Zdálo se, že se touží podřizovat vládě, ale nejsou si jistí, zda je to správné před Bohem. Vypadalo to, že mají problém s vládou pohanů. Vypadalo to, že chtějí raději dávat Bohu než pohanům - ale vzpomeňme si na předchozí podobenství o ukradené vinici - oni nechtěli Bohu vůbec nic dát. Vypadalo to, že Bůh je v jejich životě na prvním místě a vláda až na druhém - ale vzpomeňme na jejich volání:
Ježíš ale neodpovídá na jejich otázku politicky, ale bere ji naopak velmi osobně:
Ježíš vidí celou věc jako duchovní záležitost - převádí to z politické roviny do roviny duchovní. Důvod, proč to tak udělal, celkem jasně vyplývá z následujícího verše:
Lukáš 20:23 Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
Pán je prohlédl. Přesto, že se snažili tvářit se tak dobře, přesto, že mu pochlebovali - Pán každého zná.
Také v našem textu prohlédl jejich záludnost. Viděl dobře jejich pokrytectví, jejich náboženskou přetvářku. A toto jejich pokrytectví i nadále pomalu vyplouvá na povrch:
Lukáš 20:24 Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
Marek mluví o tom, jak mu tazatelé podali denár. Kromě toho, že denár byl mincí, kterou se musela platit římská daň, tak také denár nesl obraz císařův. A to bylo také něco, co velmi pohoršovalo některé Židy, především z řad farizeů. Rozuměli přikázání Desatera: „Nezobrazíš“ v tom smyslu, že by lidé neměli vůbec zobrazovat jiné lidi nebo postavy. Aby se z nich nestali modly, aby se nestaly předmětem uctívání, falešného uctívání. Na římském denáru byl kromě portrétu císaře také nápis. Z jedné strany zde bylo napsáno: Tiberius Caesar Augustus, syn božského Augusta. A na straně druhé: Velekněz (nebo nejvyšší kněz). Obraz a nápis. Samotná mince nesla náboženské znaky.
Takže když lidé chtěli platit chrámovou daň, tak jim zákoníci nedovolovali používat římské denáry. Museli použít jiné mince. To byl důvod, proč vedle prodavačů dobytka byli na chrámovém nádvoří také penězoměnci. Měnili římské - nedovolené - peníze, za jiné - za drachmy, které byly řecké.
Představme si ještě tuto situaci - Ježíš učí v chrámu, kolem něj je shromážděn zástup a do toho přijdou učedníci farizeů a herodiáni (jak zvláštní je vidět je pohromadě!) a nahrnou se kolem Ježíše. Začnou sladkými řečmi, ale potom vyrukují s ďábelskou otázkou. Tito lidé nedovolovali druhým používat římské denáry, ale když Ježíš říká: ukažte mi denár, tak nejednou - hop, a je tady denár. Tito lidé neměli problém sami používat to, čím u druhých pohrdali. Znovu to odhaluje jejich pokrytectví. A Bible nám také ukazuje, co bylo jejich motivací v takových věcech:
A denár - to byla tvrdá měna. To bylo takové naše euro. Ale je tu ještě jedna věc - denár byl mincí, kterou se platili daně císaři. A tito lidé se ptali, zda mají platit tyto daně. Usvědčovali sami sebe z pokrytectví a náboženské přetvářky.
Nápis i obraz je císařův - co tedy s tím? Tady se dostáváme k pointě celého tohoto příběhu:
Lukáš 20:25 Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
Denár má obraz císařův, tak ho dejte císaři. Co ale nese obraz Boží? To je jedna jediná věc: člověk!
Už jsme si možná zvykli, že Pán vždycky odkazuje na Boží Slovo. Člověk je Božím obrazem a proto odevzdejte Bohu, co je Jeho. A tohle byla ta věc, kterou farizeové udělat rozhodně nechtěli.
Kdo je na tom obraze a čí je ten nápis. Kdo má tuto minci podepsanou? Císař. Tak proč mu jí nedáte! Proč se ptáte, zda je správné dát to, co patří císařovi opravdu císaři? Ježíš jim neodpovídá přesně podle jejich otázky, ale odpovídá jim přesně podle jejich motivů. Jeho odpověď to je knock-out v první minutě prvního kola. Je to stejné, jako to bylo v předchozím příběhu:
Čí je to obraz a čí je nápis? Všimněte si, že Ježíšova odpověď není ani přímá - neříká ani ano nebo ne, ale není ani úplná. Na jiných místech Nového zákona se později dozvídáme více o podřízenosti vládní moci a o vztahu křesťanů k pohanskému státnímu zřízení:
Celá první polovina této kapitoly je o vládní moci - o tom, že je od Boha a je služebníkem Božím, když koná svou povinnost. Proto také čteme:
A apoštol Petr napsal křesťanům:
Ale v našem oddíle takové vyučování nenajdeme. Ježíš pouze umlčel špiony zákoníků a velekněží. Nijak dále nerozvíjí myšlenku, že Boha posloucháme, když se podřizujeme vládní moci ve všem, co nevede k neposlušnosti Bohu. Nijak nedefinuje hranici mezi odpovědností vlády a poslušností vůči ní a Božími věcmi. Nicméně my takové rozlišování dělat musíme - na základě dalších míst Písma musíme rozlišovat mezi svatými věcmi, které patří jenom Bohu a ostatními, kde máme vzdávat čest jiným.
Ježíš tady rozhodně překvapil své protivníky. Myslím, že nikdo neočekával to, co vyplývá z Pánovy odpovědi - totiž že by Izraelci měli platit daň císaři. Kdo by si jen pomyslel, že ten, kdo se prohlašuje za Mesiáše, povede lidi k tomu, aby platili daně nenáviděným Římanům!
Všimněme si také, že Ježíš na jedné straně rozlišuje mezi vládou a Bohem, ale na druhé straně je nijak nestaví do protikladu. Obě mají své místo v lidském řádu. Bůh prosazuje svoji vládu také skrze lidskou vládu. Na světě nemůže být chaos a zmatek, i když by si to možná někteří lidé přáli. Proto je tady vláda, státní zřízení, které má dbát na pořádek a udržovat věci v řádu, ačkoliv je to nakonec Bůh:
A ve Starém zákoně, v knize Přísloví, se můžeme dočíst, co o sobě říká Boží moudrost:
Takže co je císařovo, dejte císaři. Ale co je Boží, odevzdejte Bohu. Toto byl klíčový problém Izraelských vedoucích, jak bylo dobře patrné z podobenství o zlých vinařích a ukradené vinici. Chtěli vinici pro sebe. Chtěli vládnout sami sobě. Takže nakonec křičeli, že nemají žádného krále, jen císaře. Vidíte znovu ten paradox? Jak je to bláznivé a celé postavené na hlavu?
Ježíšovi protivníci byli naprosto dokonale umlčeni. Takovou odpověď teda nečekali. Možná, že dokonce někteří z nich byli usvědčeni ve svém srdci.
Lukáš 20:26 A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.
Pán se vyvlékl z jejich léčky. Mohli bychom znovu použít slova Písma - ještě nepřišla jeho hodina. Přišla o den nebo dva později, kdy byl zatčen, vyslýchán, ponížen, zbičován a popliván, a nakonec - přibit na římský kříž. Jako zločinec. Jako ten, kdo odmítal platit daně a bouřil se proti římské vládě - ačkoliv se ničím z toho neprovinil. Jeho vlastní ho nepřijali - místo toho ho poslali na smrt společně se zločinci. Jeho provinění hlásal nápis:
Nyní ještě nenadešel čas jeho vrahů. Nyní se pouze podivili jeho odpovědi a zmlkli. Neměli, co by na to řekli. Nechtěli ani platit daň císaři, ani dát Bohu, co je Boží. Odpověď, kterou dostali, byla nečekaná. Tak umlkají. Ale lidská hloupost a pošetilost nemůže zůstat zticha, jak uvidíme v následujícím textu. Lidé přijdou s novou hloupou otázkou.
Pán Ježíš Kristus je zde znovu vyvýšen a lidský hněv umlčen.
Špioni táhnou zpátky ke svým pánům, aby se chvíli objevili noví. Kdekoliv se objevuje Pán, kdekoliv je kázáno Boží Slovo vpravdě, tam se také objevuje opozice, tam přicházejí špioni, kteří jsou Božím Slovem umlčováni a odsouzeni k tomu, aby odešli.
Podívejme se ještě na několik věcí, které vyplývají z našeho textu:
1. Náboženská přetvářka. To je hřích, před kterým se musíme mít na pozoru. Potřebujeme tady vědět dvě důležité věci - a) Ježíš Kristus nás zná. On o nás ví i tehdy, když o nás neví vůbec nikdo z lidí. A to, co potřebujeme, je pěstování hlubokého, osobního, intimního vztahu s Pánem. Jenom takový vztah může být prevencí před náboženským pokrytectvím. Proto vás k tomu chci znovu vyzvat - abyste nově odevzdali své životy do Božích rukou. Poproste Boha, aby vás obnovil. Aby vás znovu zapálil svou láskou k němu. Vyhraďte si každý den určitý čas, který strávíte jenom s Bohem - v rozhovoru s Ním nad Biblí. Začněte s málem - stačí deset minut, ale udělejte to každý den, každý den usilujte o obecenství s Pánem, protože jenom tak můžeme uchránit své životy i svůj sbor před tímto zhoubným hříchem. B) vztah s lidmi - musíme budovat vztahy s dalšími křesťany - otevřené a zbožné vztahy. Modlete se za to, abyste měli někoho, s kým budete moct sdílet svůj duchovní život, kdo bude ochotný vás otevřeně v lásce napomenout, když je třeba nebo naopak povzbudit Božím Slovem, když jsme skleslí.
2. Co je císařovo císaři - to je o našem vztahu k vládní moci. Zde jsou dvě velké roviny - a to je rovina sboru, církve, kdy jako sbor musíme být oddělení od státní moci a nezávislí na ní. Je to špatné, když je církev závislá na státu nebo je státem propojená. Na druhé straně jsou zde věci, které kontroluje stát - a to je třeba právě otázka daní, financí. V této oblasti církev nesmí být závislá na státu, ale musí být vykazatelná. Proto bychom také měli být vděční za Ivu, která vede naše sborové účetnictví. Máme se jako sbor za ní modlit a také jí za tuto službu poděkovat.
Druhá rovina je v této oblasti rovina osobní - kdy jsme zde jako občané našeho státu. Písmo jasně učí, že křesťané mají své občanství v nebesích.
Zde na zemi jsme jenom cizinci, bez domovského práva. To nás však nezbavuje zodpovědnosti, kterou máme jako občané našeho státu. Proto je smutné, když jsou křesťané, kteří nechodí k volbám, kteří se vůbec nezajímají o dění ve společnosti. Tento stát jsme si dobrovolně nevybrali, ale Pán Bůh nás sem postavil, abychom zde naplňovali Jeho vůli. A to je na prvním místě nést evangelium a také být solí a světlem pro tento svět - tedy prosazovat zde spravedlnost a právo a to v takových mezích, jak sami můžeme.
3. Poslední aplikace se týká Pánova - co je Boží dejte Bohu. To nás znovu vede k našemu vztahu s Pánem. To, co v tomto světě nese Boží obraz, jsou lidé. Obecně je to každý člověk, ale zcela konkrétně jsou to křesťané - Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (J 1,12).
Znovu je tady rovina církve jako těla Kristova, kdy jako církev musíme sloužit jedině Bohu a jenom Boha samotného podle jeho Slova poslouchat. Máme jasný program a plán, který je zapsaný zde, v této knize - Bibli.
V osobní rovině, což je ta druhá rovina, to znovu znamená mít Boží království na prvním místě. Je to jenom a jedině Bůh, který má právo přijít a říci - můj synu, má dcero, dej mi své srdce. Proto hledejme Jeho království a služme mu tak, jak se mu to líbí.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk20-20-26-osnova.pdf | 354.4 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
