Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. srpna 2010
Dobrý den, moji milí, bratři a sestry, milí hosté. Děkuji vám, že jste dnes přišli proro, abyste společně s dalšími svatými uctívali Boha. Je to veliká výsada, kterou jako křesťané máme, že se můžeme shromažďovat k Boží Slávě, chválit Pána a radovat se z Něj. Každý den máme opravdu mnoho příležitostí k tomu, abychom Pána chválili, ale ten nejdůležitější je, že je živým Bohem. Máme chválit Pána pro to, kým doopravdy je. A to, kdo Pán skutečně je, poznáváme z Jeho Slova. I to způsob, jímž ho uctíváme – když společně otevíráme Boží Slovo a hledáme skrze něj Boží tvář. Pojďme tedy i nyní tímto způsobem oslavovat našeho Pána. Budeme číst z Lk 19,1-10.
Dneska máme před sebou stěžejní text Lukášova evangelia. Ale musíme mít na paměti, že to není izolovaný text, ale že jsme se k tomuto textu dostali přes předchozích osmnáct kapitol. A tento text ze začátku devatenácté kapitoly těsně navazuje na verše předchozí. Proto mi dovolte se na začátku vrátit zpátky do osmnácté kapitoly a připomenout nám, na co zde navazujeme.
V osmnácté kapitole jsme viděli jak předního z mužů – mladého bohatého vládce, který odešel smutný od Ježíše, tak také farizea – který se modlil modlitbu, která nikdy nebyla vyslyšena. Dva negativní příklady. Dva příklady lidí, kteří nevešli do Božího království. Jeden kvůli svému bohatství, které se stalo překážkou v jeho následování Pána a druhý, kvůli své pýše a pocitu nadřazenosti. Tento druhý byl stoprocentně přesvědčen o tom, že je lepší než ostatní lidé a že on si rozhodně zaslouží, aby ho Bůh přijal.
Ale byli zde také pozitivní příklady lidí, kteří byli naopak přijati do Božího království, kteří u Pána našli milost. Byl to jiný celník, který činil pokání a bál se Boha – natolik, že se neodvažoval pozvednout zrak k nebi a jenom prosil o smilování. Byly to děti, které přicházely k Pánu s důvěrou, jednoduše a prostě. Jejích víra byla prostá a upřímná. A konečně tady také byl slepý žebrák, který prohlédl. Ale předtím, než prohlédl fyzicky a stal se následovníkem Pána, tak prohlédl především duchovně – jméno Pána Ježíše Krista v něm vzbudilo víru a v této víře volal k Pánu a prosil ho o milost. A našel jí:
Slepý žebrák prohlédl a následoval Pána. Slepý žebrák prohlédl ve svém srdci a spatřil světlo světa. Slepý žebrák prohlédl a byl spasen. Slepý žebrák pohleděl na Ježíše a Ježíš dokonale proměnil jeho život. Od této chvíle už tu není slepý nemohoucí muž, ale radostný následovník Ježíše Krista.
Jasně se tady naplňují slova Pána Ježíše Krista:
Uzdravení a spasení slepého chudého žebráka před branami Jericha bylo ohromným zázrakem. Stejně velkým zázrakem je spasení bohatého celníka uvnitř Jericha. Oba tyto příběhy patří k sobě a ukazují nám velikost Boží lásky a milosti, ukazují nám dobrotu a laskavost našeho Spasitele.
Zatímco uzdravení slepého žebráka popisují také Marek a Matouš, tak příběh Zachea je jedinečně zapsán jenom v Lukášově evangeliu. Díky této jedinečnosti a také díky shrnutí, které je v desátém verši, patří tento příběh ke stěžejním textům v Lukášově evangelia.
Než se ale k tomuto verši dostaneme, tak je před námi ještě celý Zacheův příběh. Zacheus je nejenom úžasným příkladem Boží moci ke spasení, ale je pro nás také krásným vzorem toho, co to znamená být opravdovým učedníkem Pána Ježíše Krista. Pojďme se tedy na něj společně podívat.
Ježíš se blíží k Jerichu a před branami Jericha uzdravuje žebráka Bartimaia. A potom míří dál:
Lukáš 19:1 Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
V době před vládou krále Heroda, který nechal vyvraždit malé děti, bylo Jericho známé jako tzv. „malý ráj“. Bylo to kvůli jeho nádheře, kvůli jeho růžovým sadům, řadám palem, kvůli ulicím, které byly lemovány morušemi. Herodes Veliký a jeho syn Archelaos zde vybudovali zimní palác, divadlo a hipodrom. Bylo to velké město, prosperující obchodní centrum, které leželo na obchodní stezce, vedoucí do Jeruzaléma.
Do tohoto města vešel Ježíš s velikým zástupem, který chválil Boha. A Ježíš procházel tímto městem. Skoro bychom mohli říct, že někoho hledal, že na někoho čekal. Procházel městem a prohlížel si moruše. Díval se do korun stromů a nebylo to proto, že by chtěl vědět, zda jejich plody už jsou zralé.
Odhlédněme ale na chvilku od Ježíše a podívejme se na jinou postavu našeho příběhu:
Lukáš 19:2-3 Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
Muž jménem Zacheus. Zacheus je židovské jméno a znamená čistý, nebo také jak říká jeden komentátor ten spravedlivý. Ale tento vrchní celník z Jericha rozhodně nežil podle svého jména. Nejenom že vybíral daně od svých krajanů, tak také spolupracoval s nečistými pohany.
Celníci v Izraeli nepatřili mezi nejoblíbenější skupiny lidí. A jiné to nebylo ani v Jerichu a ani se Zacheem. Celníci byli známí tím, že okrádali na daních – vybírali víc, než jim bylo určeno. A všichni to o nich věděli. A konec konců podívejte se na Zachea – on nebyl jenom obyčejný celník. Lukáš říká, že to byl vrchní celník. Měl pod sebou další, kteří seděli na těch jednotlivých místech, kde se vybírala cla, daně a odváděli tu špinavou práci. V naší společnosti bychom mohli takového Zachea najít na ředitelských místech různých finančních úřadů v jednotlivých městech.
V době Pána Ježíše znamenal tento úřad dost vysoké místo v té římské správní hierarchii. Získat takové místo nebylo nic snadného a většinou to stálo velmi mnoho námahy, peněz a v židovské společnosti také mnoho kompromisů. Přes svou jistou exkluzivitu to pravděpodobně nebylo místo, po kterém by mnoho Židů toužilo. Znamenalo totiž špinavou práci pro římské okupanty. Pro Žida takové místo znamenalo zradu národa, zradu Boha a náboženství, zradu osobní cti a poctivosti. Takže v očích svých krajanů byl Zacheus zrádce, odpadlík. Ale v očích Pána byl naprosto ztraceným hříšníkem.
Místo vrchního celníka přinášelo Zacheovi veliké zisky. Není divu, že byl bohatý. Dokonce o něm čteme, že byl veliký boháč. Přesto tady bylo něco, co si za své bohatství koupit nemohl.
Toužil vidět Ježíše, aby ho poznal. Kdyby byl Ježíš divadelním hercem, Zacheus by si mohl bez problémů koupit lístek do prezidentské lóže. Patřil mezi VIP osoby – osoby, které mají zvláštní privilegia. Ale v případě Ježíše žádné VIP nefunguje. Možná si vzpomenete na jinou VIP osobu z evangelií a tou byl Nikodém:
Nic nepomohlo, že byl členem parlamentu, židovské velerady. Přišel tajně za Pánem. Jako ten nejposlednější – pod rouškou noci.
Na rozdíl od Nikodéma se Zacheus nebál veřejné popularity. Toužil spatřit Ježíše, ale mělo to nejméně jiné dva háčky. Nebyl slepý jako Bartimaios – mimochodem, jeden z důvodů, proč byl kolem Ježíše zástup, bylo to, že slepý prohlédl a viděl Ježíše. Nyní zde byl bohatý, který chtěl, ale neviděl. Kolem Ježíše se tísnil zástup, takže se k němu nemohl dostat. A Zacheus byl malé postavy, takže se nemohl jen tak prodrat zástupem. Navíc byl opovrhovaný celník – kdo ví, co by se stalo, kdyby se snažil vtlačit do zástupu a lidé by ho poznali. Možná by to mohl být jeho konec. Nevíme. To jsou jenom naše úvahy. Každopádně malý Zacheus neviděl přes hlavy zástupu tísnícího se kolem Pána a tak vyřešil situaci po svém:
Lukáš 19:4 Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
Tady se na chvilku zastavíme a musíme si povědět něco málo o blízkovýchodní kultuře. V této společnosti bylo naprosto neobvyklé, aby dospělý muž běhal – pokud nešlo o sportovní nebo vojenské záležitosti. O to neobvyklejší bylo, pokud se jednalo o bohatého a vysoko postaveného muže. Lidé museli být šokováni. Vrchní výběrčí daní běžel ulicí jako malý kluk, který běží za průvodem. A nakonec – vylezl na strom! Jednou z vlastností mnoha dětí je zvědavost a Zacheus zde byl jako malé dítě – byl zvědavý na Ježíše. Chtěl ho vidět.
Zvědavost a jednoduchost jsou často věci, které předcházejí víru. Kdo je tento přítel celníků a nevěstek? Kdo je ten muž, který působí takový rozruch? Kdo je ten člověk, že kolem sebe shromažďuje takový zástup? Takové a podobné otázky možná letěly Zacheovi hlavou. Jeho zvědavost byla silnější než etiketa a strach z toho, že se nějak ztrapní. Zacheus je v tuto chvíli jako člověk, který si z lidí nic nedělal. Je jako dítě, které bezelstně běží vstříc Kristu.
Vedle všech možných dalších věcí je to především pýcha, která lidem brání přijít ke Kristu. Jednoduchost dětí i jejich zvědavost je naopak mostem, který nás přivádí k Pánu.
Zacheus předběhl zástup a vylezl na strom, aby se mohl podívat na Ježíše. A najednou se tady objevuje jeden samozvaný host.
Lukáš 19:5 Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě."
Všimněme si v našem textu, že to byl Pán a nikoliv Zacheus, kdo přichází s pozváním. Zacheus hledal Krista, usiloval o to, aby se na Něj mohl podívat. Byl ochotný obětovat svou pověst vysokého státního úředníka. Byl ochotný chovat se jako malý kluk, malé dítě, které zvědavě pokukuje po Ježíši. Běžel napřed, vylezl na strom – ale nic z toho nestačilo k tomu, aby získal Krista.
Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Byl to Pán, kdo zastavil u stromu se Zacheem. Byl to Pán, kdo pohlédl vzhůru, byl to Pán, kdo povolal Zachea. Byl to Bůh, kdo se rozhodl zachránit.
Zachee, pojď dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě. Ta slova byla jako balzám na duši Zachea. Věřím, že to byl takový šok, že Zacheus sjel ze stromu jako namydlený blesk. Ježíš, kterého tolik toužil alespoň spatřit, se najednou stává jeho hostem. To je ohromná zpráva.
Lukáš 19:6 On rychle slezl a s radostí jej přijal.
Zacheus toužil spatřit Ježíše. Když ho uviděl, tak zjistil, že byl přijat Pánem, že byl obnoven a jak uvidíme také za chvíli, byl také proměněn. Zacheus si myslel, že nalezne Ježíše, ale Ježíš nalezl jej. Ztracený hříšník sám o sobě nechce hledat Pána a jeho milost:
Když Adam s Evou zhřešili, tak se skryli před Bohem. Ale Bůh šel, hledal je a nalezl. Když přišel Pán na zem, tak šel a vyhledával hříšníky. Nyní, když je Pán v nebi, tak Duch svatý jedná v lidských srdcích a přitahuje hříšníky, kteří se skrývají před Bohem. Přitahuje je ke Kristu, který jediný je Vzkříšení a život.
Všimněte si, že Ježíš o Zacheovi věděl. Znal ho ještě dříve, než se s ním setkal. Oslovuje ho tady jménem – Pojď dolů Zachee.
Ježíš dobře znal Zachea a stejně dobře zná také každého z nás. Pán zná ty, kdo jsou jeho. Ježíš se pozval do Zacheova domu – pozval se jako král. Dělá to s vědomím toho, že to není On, kdo potřebuje jít k Zacheovi, ale že to je Zacheus, kdo potřebuje, aby u něj Ježíš zůstat. A tak když se setkávají, tak mu Ježíš předkládá některé aspekty jeho života. Dnes musím zůstat v tvém domě. Hodně nám tady pomáhá také slovíčko „muset“. Pán musel zůstat v Zacheově domě – ani ne tak kvůli tomu, že by si potřeboval odpočinout On nebo jeho učedníci – musel zůstat v Zacheově domě kvůli Zacheovi. Bylo to pro dobro Zachea, jak to vidíme o tři verše dále.
Nedivme se tomu, když lidé dnes nechtějí přijít do církve, ale jednejme tak, jako jednal Pán – vytvořme příležitosti a usilujme o to, abychom mohli strávit čas s nevěřícími lidmi. Ježíš musel strávit čas u Zachea v domě. Také my máme strávit čas s našimi přáteli, abychom jim mohli jasně a přirozeně ukazovat na Krista. Jedno z největších svědectví o Kristu je svědectví lidského života, svědectví křesťanské rodiny, manželství. To je svědectví, které mluví nejhlasitěji. Ale musí mít ke komu promlouvat. Proto vás chci povzbudit, abyste navštěvovali své přátele i známé, abyste navštěvovali bratry a sestry ze sboru, abyste zvali jedni druhé k sobě na návštěvu a trávili společně čas – musíme se modlit, abychom měli Boží moudrost a dobře rozdělovali svůj čas mezi rodinu, která musí být na prvním místě, církev a přátele.
Ještě jednu věc k šestému verši. Lukáš píše o tom, že Zacheus s radostí přijal Pána. Přijal ho nejenom do svého domu, ale také do svých rukou a do svého srdce. Radost je často u Lukáše spojená se spasením – a nejinak je tomu také v případě Zachea. Jednou z reakcí na Boží jednání, které vede ke spasení je ze strany člověka radost. Radost z nalezení spasitele, z nalezení vzácné perly, radost z odpuštění hříchů, radost z pokoje s Bohem, radost z očištěného svědomí, radost z toho, že bylo zaplaceno za můj hřích, radost nového života s Kristem, radost z Ducha Svatého, který naplňuje náš život, radost z naprosto nového pohledu na celý svět.
Zakusili jste a zakoušíte také takovou radost, moji milí? Radujete se v Pánu? Znáte tuto radost?
Tato radost je nejenom průvodním znakem spasení, ale je také charakteristikou křesťanského života, je ovocem Božího Ducha, který v nás přebývá. Není to světská radost, není to bujaré a nevázané veselí, ale je to radost, která je čistá, svatá, pokojná a plná milosti a slitování.
Zacheovo srdce bylo připraveno. Jak je na tom vaše srdce? Je také připraveno radovat se z Pána?
Zacheus byl naplněn radostí. Mnohem méně už se ale radoval zástup kolem Ježíše. Zdá se, že Ježíš svým rozhodnutím způsobil dost velké pohoršení:
Lk 19:7 Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"
Znovu se tady Pán představuje jako přítel hříšníků. Jak náboženští vůdcové, tak také obyčejní lidé – ti všichni měli mnoho důvodů k tomu, aby nenáviděli Zachea. Pro jedny ztělesňoval rituální poskvrnu, protože se stýkal s pohany, pro druhé byl obrazem chamtivosti, když vybíral na daních víc, než měl a pro všechny byl nástrojem nenáviděných Římanů. Zacheus byl hříšník. Stejně jako vy nebo já. Ale Zacheus byl také známý hříšník – a v sedmém verši můžeme dobře vidět, jakou měl v Jerichu pověst. Proto lidé začínají zase reptat – nikoliv na Zachea, ale na Krista.
Není to poprvé v jeho službě – většinou to však byli farizeové a zákoníci, kdo reptali. Tak to bylo
v případě jiného celníka z Kafarnaum – Matouše Léviho, kterého Pán vytáhl z jeho celnice a potom přišel na hostinu do jeho domu:
Farizeům a zákoníkům to bylo trnem v oku. Podobně když k Pánu přicházeli celníci a hříšníci:
Tenkrát jim vyprávěl trojpodobenství o trojí radosti – radosti z nalezené ovce, která se zatoulala, mince, která se zakutálela a syna, který se ztratil. Třikrát byla radost v nebi nad hříšníkem, který činil pokání. Ale zákoníci a farizeové o ničem takovém nechtěli ani slyšet.
Ale v Jerichu to nebyli jenom zákoníci a farizeové, ale všichni, kdo to viděli. Odhaluje nám to hodně o vztahu, který tito lidé měli k Zacheovi. Ale nejenom to. Ukazuje nám to také, jak tito lidé smýšleli sami o sobě. „U takového hříšníka bude jíst!“ V podtextu zní – já bych byl mnohem vhodnější – a hlavně já nejsem takový hříšník! Znovu tady vystupuje na povrch lidská pýcha, která se srovnává s druhými. Ale jediným správným metrem pro lidskou pýchu je Boží metr – Boží Slovo. V jeho světle vidíme, že všichni jsme stejně vhodnými kandidáty pro návštěvu Pána, jako byl Zacheus. Každý z nás potřebuje, aby Kristus zavolal naše jméno a přišel do našeho života.
Pro lidi byl Zacheus velký hříšník. Odsouzeníhodný člověk. Ale ne tak pro Pána. Ježíš ho dobře znal. Věděl dobře, že je to hříšník, stejně jako to ví o každém z nás. Nyní ale Pán vstoupil do života tohoto muže a celý tento život od základu proměnil. Tak je to s každým životem, do kterého vstoupí Pán. Začne celá řada změn, které potom pokračují celý život:
V našem příběhu máme naprosto dokonalou ilustraci této pravdy. Co je staré pominulo. Ježíšův postoj k Zacheovi je diametrálně odlišný od postoje zástupu – je to právě proto, že k němu přistupuje s tím, že jde o spasení. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil hříšníky:
Zacheus byl nalezen – jako ovce, která se zatoulal. Byl nalezen, jako mince, která se zakutálela, jako syn, který se ztratil. Pán přišel, aby nalezl Zachea. Jasný důkaz vidíme v osmém verši.
Lk 19:8 Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně."
Zacheus si nechtěl zasloužit spasení dobrými skutky. Zacheus přijal spasení jako dar milosti. Uvěřil Pánu a byl spasen. Když nyní slyší reptání zástupu proti Pánu, tak chce jednat jako ten, kdo má vzácného hosta. Nechce být poskvrnou Pánovy svatosti a slávy. A tak můžeme vidět první ovoce pokání. Zacheus se neměří metrem lidí kolem sebe, ale metrem Boží milosti, svatosti a slávy.
Bohatý Zacheus poznává, že se dobře obejde bez poloviny svého majetku a tak ji může rozdat chudým. To je praktický projev lásky k Bohu a lásky k bližnímu:
Polovinu jmění dávám chudým, a jestli jsem někoho ošidil, tak mu to vrátím čtyřnásobně.
Dvě poznámky: Zacheovo pokání je opravdové – projevuje se praktickými změnami v jeho životě. Radikálně se mění jeho životní styl. To je skutečné obrácení. Nejde jenom o změnu názorů – není to jen změna pohledu na Boha a na Krista, ale je to změna životních postojů. Bůh proměňuje srdce, mysl i jednání člověka. Mění se vztah k hodnotám – to co bylo dříve na prvním místě, co mělo sloužit výhradně mně, se nyní stává věcí, která má sloužit druhým. Ale nejen to – křesťan se vrací také do své minulosti a usiluje o to, aby napravil staré křivdy, pokud je to jen trochu možné. Tam, kde to záleží na nás, měli bychom usilovat o pokoj s druhými – to znamená omluvit se tam, kde jsme druhým ublížili, případně vyrovnat škody tam, kde je to možné.
Bůh nás vede k dobročinnosti – křesťané se podporují navzájem, pokud je to potřeba, podporují druhé křesťany, přispívají na Boží dílo a starají se o své starší. Bible nezná nic takového jako je státem podporovaná církev nebo sociální služba. Příklad Zachea nám tady ukazuje ještě trochu dále – Zacheus tady vystupuje velmi obětavě a štědře. Starý zákon stanovil pokutu, která měla být vyplacena, když byl někdo okraden – a případ byl vyšetřen a viník označen:
Zacheus chce nahradit škodu čtyřnásobně. Je to zcela v duchu milosti, která mu byla dána. Bůh na nás v hojnosti vylil svého Ducha a nyní nás vede, abychom stejně jednali také s druhými.
Když Ježíš viděl Zacheovo jednání, tak dosvědčuje opravdovost Zacheova obrácení a spasení.
Způsob, jakým Zacheus jedná, ukazuje na ovoce opravdové víry:
Ježíš to svými slovy jenom potvrzuje:
Lukáš 19:9 Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.
Tady to vidíme naprosto jasně – dnes přišlo spasení do tohoto domu. Zacheus uvěřil Pánu a byl spasen. Znovu se tady potvrzuje a prokazuje spasení, které je darem Boží milosti a získáváme ho skrze víru. A Pán Ježíš tady odkazuje na Abrahama, který je praotcem všech věřících, neboť:
Zacheus uvěřil a stal se přítelem Pána Ježíše Krista. A nejenom, že uvěřil Pánu, ale také se ve víře vydal na cestu následování. Pán ho nevedl k tomu, aby opustil všechno své bohatství, jako k tomu předtím vedl mladého bohatého vládce. Zacheus i nadále zůstal na svém místě – i nadále byl vrchním celníkem, i nadále pravděpodobně zůstal v Jerichu. Ale jeho život už nikdy nebyl stejný. Všimněte si, jak v osmém verši nazývá Ježíše: Pane! Zacheus je učedníkem Ježíše Krista. Jenom On je jeho Pán. A tomu podřizuje celý svůj život. Proto Pán říká: hle, pravý Izraelita, syn Abrahamům.
Lukáš 19:10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."
Pán znovu potvrzuje Zacheovo spasení – tentokrát široce obecným výrokem, který se stal mottem Lukášova evangelia. Zacheus je vzorovým příkladem tohoto verše. Nenašli bychom lepší příklad.
Z malého muže se stal velký vzor následování Ježíše Krista. Je příkladem spasení, které je zcela z milosti a zadarmo i následování, které nás stojí úplně všechno. Z hosta se stal hostitel. Zacheus, ač hostitel Ježíše Krista, se stal hostem ve vlastním domě, protože Ježíš se stal jeho Pánem. Byl připravený okamžitě poslechnout Pána ohledně čehokoliv, co by požadoval. Chtěl být tím nejlepším svědectvím pro druhé lidi. Lidé si mysleli, že Zacheus byl veliký boháč, ale on byl přitom zkorumpovaný hříšník, který potřeboval, aby byl zachráněn. Teprve nyní se stal skutečným boháčem, protože jeho poklad byl uložen v nebi.
Nalezl poklad nevyčíslitelné ceny – spasení z milosti, ospravedlnění z víry a tak se nyní raduje. Vydal se na cestu následování Krista, proto mohl slyšet jasné ujištění z Jeho úst o tom, že je Jeho učedníkem.
Učednictví vždycky něco stojí. Tohoto muže stálo učednictví odmítnutí starých hodnot, na kterých byl založen jeho život a přijetí hodnot nových. Na čem stojí vaše učednictví? Zakoušíte také ujišťování od Pána? Slyšíte slova z Jeho úst, že přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo, a víte, že patří právě vám?
Nenechme se mýlit, moji milí, tím, že bychom si mysleli, že učedníkem se můžeme stát tím, že budeme souhlasit s tím, co učí Bible nebo třeba chozením do církve. Učedníkem je člověk, za kterým stojí jeho činy. Činy, které ukazují na Jeho Pána. Mimochodem, naše činy vždycky ukazují na našeho Pána, odhalují naše pravé hodnoty. Říkáme, že máme srdce pro misii? Jak potom utrácíme své peníze? Naše jednání ukazuje na to, čemu skutečně podřizujeme svůj život. Lidé si mohou ledacos nalhávat, ale jejich jednání nakonec vždycky ukáže pravdu. Jak je to vašem životě? O čem mluví vaše jednání? Na jaké hodnoty ukazuje? Jsou to hodnoty evangelia? Pravda, láska, milosrdenství, čest, sláva Boží, … Být učedníkem znamená rozhodovat se tak, že to, co je důležité pro Krista, se stává důležité i pro nás.
A jestliže nemáte jistotu, jestli tápete a hledáte, potom si ještě jednou poslechněte Pánova slova:
To jsou slova, jimiž Pán dnes promlouvá právě k vám. Jak odpovíte?
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk19-01-10-osnova.pdf | 355.01 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
