Boží umělecké dílo II. (Ef 2,11-22)

…učinil jednoho nového člověka.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 30. listopadu 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí. Vracíme se dnes do listu Efezským a před námi je čtvrtý velký oddíl v listu. První takový oddíl – a zároveň velké souvětí byl v první kapitole od 3-14 verše a ukazoval na Boží dílo v Kristu, skrze Krista a pro Krista. Ukazoval dílo Boží trojice ve spasení člověka – Bůh Otec vyvolil, Bůh Syn zaplatil a Bůh Duch svatý zapečetil. Druhý oddíl, modlitba apoštola Pavla za církev (Ef 1,15-23) – znovu jedno veliké souvětí nám představuje vyvýšenost Krista a Jeho svrchovanou vládu nade vším a především nad Jeho tělem, církví.

Třetí část, která je podle některých učenců také jediným souvětím, je od prvního do desátého verše druhé kapitoly. Mluví o díle spasení v životě křesťana. Jak Bůh pracuje v životě jednotlivce, jaký je tady vztah mezi člověkem a Bohem, a to od počátku až do konce. Začíná zoufalou situací člověka v prvních třech verších – ukazuje duchovní smrt, vládu nadzemských mocí, vládu žádostí těla i mysli nad životy těch, kdo nejsou nově narozeni z Božího Ducha (v. 1-3). Čtvrtý verš začíná mohutným kontrastem a Pavlovým mocným zvoláním: „Ale Bůh…“

  • Ef 2:4 …Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval…

Text pokračuje detailním vysvětlením toho, co se děje, když je člověk spasen – z duchovní smrti je duchovně obživen, z života pod vládou žádostí je vzkříšen k životu ve spravedlnosti a z místa, kde na něm kvůli jeho přirozenosti spočívá Boží hněv, je přenesen na nebeský trůn v Kristu Ježíši – má přirozenost Božího dítěte, má postavení Božího dítěte a má slávu Božího dítěte. Celý tento oddíl potom vrcholí těmi nádhernými slovy:

  • Ef 2:8-10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Velikost a nádhera tohoto Božího uměleckého díla – nového stvoření v Kristu, Božího chrámu, církve Ježíše Krista – je potom vykreslena v následujícíh verších až do konce kapitoly. Chci, abychom se dnes podívali na celý tento oddíl a v kontextu na celou druhou kapitolu. Často se nám může stát, že pro množství třísek nespatříme les, což by v tomto případě byla tragická chyba. Před námi je totiž text, který je stěžejním a možná skutečně nejdůležitějším textem celého Písma, který mluví o církvi. Tady je základ, tady je samotná podstata Kristovy církve. A my potřebujeme vidět tento text v jeho celistvosti, protože tak nám vynikne jeho nádhera a budeme se potom moci s o to větší radostí zabývat jednotlivými verši a detaily tohoto oddílu.

V posledních sto padesáti letech došlo ke dvěma masívním útokům na učení o církvi. První z nich byl veden na poli teologickém – objevilo se učení o dvojím Božím lidu, o Izraeli a o církvi. Tyto dvě skupiny lidí jsou v některých případech oddělovány takovým způsobem – a my to můžeme dobře pozorovat i v naší zemi, že význam církve je snižován a církev je považovaná za jakýsi Boží plán „B“, za nějaký přílepek, za amalgamovou, neplnohodnotnou výplň v díře, která zde zůstala po vytnutí ušlechtilé olivy, kterou byl starozákonní Boží lid. Samotní křesťané pak skoro vůbec nerozumí tomu, co je to církev.

Druhý útok na církev přišel ze strany praxe církve, a to především na poli misijním. Představitelé misijní práce a učitelé na teologických seminářích začali používat metody světa k tomu, aby naplnili prázdné lavice modliteben. I já jsem se učil takové věci – musíte udělat sociologický průzkum, říkali. Musíte zjistit, jací lidé zde žijí – staří, mladí, bohatí, chudí, jaké mají zájmy, jaké mají potřeby a potom se snažit tyto potřeby naplnit. Je to způsob, jak vznikají církve ze zájmových skupin nebo jak vznikají zájmové skupiny uprostřed církve. Skupina mladých, skupina důchodců, skupina dětí, skupina ovdovělých, skupina svobodných, církev zaměřená na studenty, církev zaměřená na mladé rodiny, atd. Charakteristickým znakem takové „církve“ je potom program. Když se setkáte s nějakými křesťany odjinud, málokdo se vás zeptá, čemu vaše církev věří, jaký je pohled vašeho sboru na Písmo nebo na kázání, ale ptají se, jestli máte program pro děti, setkání mládeže, jestli máte hudební skupinu, atd. To je světský pohled na církev, který mnoho současných křesťanů přijímá za svůj. Ale Boží slovo nás vede jinam.

Text, který je dnes před námi, je paralelou k první polovině druhé kapitoly. Můžeme velmi dobře rozdělit druhou kapitolu na dvě části. První část je vertikální a týká se vztahu křesťana s Bohem, týká se Božího díla v jednotlivci. Druhá část je horizontální (je to jako kříž, který je středobodem této kapitoly) a mluví o vztazích mezi lidmi. Ukazuje na Boží dílo v člověku ve vztahu k Božímu lidu, k církvi. Podívejme se tedy podrobněji na jednotlivé části – jsou stejné, jak v první polovině kapitoly. Stejně jako ve v. 1-3, to začíná:

I. Zoufalý stav člověka (v. 11-12)

  • Efezským 2:11-12 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Na začátku druhé kapitoly jsme viděli zoufalý stav člověka vzhledem k Bohu – mrtvý v hříchu, ovládaný světem, vlastními žádostmi a duchovními mocnostmi. Druhá polovina druhé kapitoly ukazuje stejně zoufalý stav přirozeného, tedy neznovuzrozeného člověka ve vztahu k Božímu lidu.

Člověk, který není křesťanem, je oddělen od života – ačkoliv chodí, žije, je duchovně mrtvý. Ale nejen to. Hřích nás neodděluje jenom od života, od Boha, který je svatý a nenávidí hřích, ale odděluje nás také od našich bližních a v našem kontextu – a o to zde jde především – od společenství Božího lidu.

Hřích nás odděluje od ostatních hříšníků a my to můžeme vidět na všech lidských vztazích. Jeden černošský kazatel z USA v komentáři k současným událostem ve Fergusonu, řekl: „Proč se 70% černošských dětí rodí do rozvrácených rodin a vyrůstá bez otců? Není to bezpráví? A kde jsou demonstrace proti takovému bezpráví, kde je vymáhání spravedlnosti? Kde jsou vůdcové demonstrací… – aha, chápu, oni mají také své nelegitimní děti, které nevychovávají a tak nemohou demonstrovat proti něčemu takovému.“[1]

To ale není jenom problém černošské komunity v USA! Zeptejte se svých dětí nebo vnoučat, kolik jejich spolužáků žije s oběma svými rodiči. Polovina dětí v naší zemi se rodí mimo manželství. A v našem kraji jsou to skoro dvě třetiny. A jenom v tom lepším případě jejich rodiče spolu žijí. To je hřích, moji milí. A takové děti nesou důsledky hříchu svých rodičů.

Tento problém začal hned v zahradě Edenu, když Adam s Evou zhřešili. Okamžitě se odcizili jeden druhému. Stejné to bylo s jejich dětmi, dokonce ještě horší – Kain zabil Ábela a byl vyloučen ze společenství těch, kdo uctívali Boha. Hřích ničivě dopadl na lidské vztahy a totéž zakoušíme i my všichni. Všechny naše vztahy jsou nějak poznamenané a mnohé dokonce přímo narušené a poškozené hříchem.

Ale náš text mluví o něčem ještě horším – nemluví jenom o oddělení jednotlivých hříšníků od sebe, ale mluví o oddělení člověka od svatého společenství, od komunity Božího lidu, od toho, pro co Bůh člověka stvořil. Hříšník je odloučen od společenství vykoupených, hřích ho odděluje od takového společenství. Bez společenství vykoupených zůstává hříšník sám. I kdyby byl obklopen tou nejlepší společností, ve svém nitru, ve své beznaději, ve svém zoufalství a ve své bolesti bude sám, protože opravdové společenství, opravdovou účast, souznění, soucit a povzbuzení můžeme získat jenom v Božím lidu a skrze něj. A je to Bůh, který takto působí uprostřed svého lidu. Tímto lidem jsou ti, kteří jsou v Kristu. To je společenství svatých, vyvolený Boží lid, to jsou ti, kdo byli vykoupeni Kristovou krví.

Podívejte se spolu se mnou na to, jak apoštol popisuje společenství Kristovy církve ve svém dopisu do Filipis, což byla Pavlova milovaná církev:

  • Filipským 2:1-4 Je-li možno povzbudit v Kristu…

Je možné povzbudit, ale jenom v Kristu, a to znamená uprostřed Jeho lidu!

  • …je-li možno posílit láskou…

Je to možné, ale opět jenom tam, kde je opravdová láska, kde my milujeme, protože Bůh nejprve miloval nás (1J 4,19) – a to znamená uprostřed Božího lidu, v církvi.

  • …je-li jaké společenství Ducha…

A znovu musíme říct – je tady společenství Ducha svatého – je to jediné společenství na tomto světě – společenství vykoupených, tedy těch, kdo byli Duchem svatým povoláni, zapečetěni a posvěceni, tedy společenství církve.

  • …je-li jaký soucit a slitování…

Kde jinde bychom měli hledat soucit a slitování než v Božím lidu. Kde jinde bychom je měli také nalézt – můžeme je nalézt jenom u Boha a Bůh přebývá uprostřed svého lidu, uprostřed těch, kdo jsou v Kristu.

K čemu tedy Pavel společenství vede? Jak vypadá svaté společenství, od něhož jsou hříšníci odděleni?

  • …dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

To je církev. To je skutečné společenství. To je něco, co je nemožné ve světě a mimo Krista. Neexistuje nic takového jako společenství nesvatých, protože to prostě není skutečné společenství, ale shromáždění sebestředných hříšníků. Dokud není člověk očištěn Kristovou krví, dokud není učiněn svatým, nemůže být součástí svatého společenství.

A co je svaté, nemůže mít společenství s tím, co je nesvaté, nečisté, hříšné. Proto je hříšník bez Krista oddělen od Božího lidu a jeho stav je skutečně zoufalý, protože člověk ve svém nejhlubším nitru touží po skutečném duchovním společenství. Ale mimo pravý Boží lid, mimo církev, žádné takové společenství neexistuje. Hřích nás zavlekl do temnoty, prázdnoty a samoty. Ovšem podobně jako v první části druhé kapitoly začíná čtvrtý verš tím mohutným zvoláním „ale Bůh…“, i ve druhé části máme takový předěl:

II. Vykupující dílo Kristovo (v. 13-18)

Podívejte se do třináctého verše! Přečtu ho z Kralické Bible, protože slovosled dobře odpovídá tomu originálnímu a tak vyniká ta podoba s v. 4:

  • Efezským 2,13 Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu. (KRAL)

Ale nyní v Kristu Ježíši… Byli jste odcizeni a byli jste vzdáleni od Božího lidu, ale nyní…! Spolu s Kristem jste byli obživeni, spolu s Ním jste byli vzkříšeni, v Něm jste byli posazeni v nebesích a Jím jste také byli učiněni blízkými pro Jeho prolitou krev. To, co nás oddělovalo od Boha a od Jeho lidu, vzalo v Kristu Ježíši za své.

  • Efezským 1:7 V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.

S odpuštěním hříchů přichází nové stvoření, nový člověk. S obnovením vztahu k Bohu přichází obnovení vztahů mezi lidmi. Ale jenom s novým stvořením v Kristu přichází také nové společenství Ducha svatého.

  • Efezským 4:4 Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;

Ježíš Kristus na sebe vzal hříchy svého lidu a učinil z hříšníků – z Židů i pohanů – jednoho nového člověka (v. 15). To, co rozdělovalo, to, co hříšníky – z Židů i pohanů – oddělovalo od pravého Božího lidu, od církve Kristovy, Ježíš Kristus zrušil. Kristovo dílo na kříži dalo nově se narodit skutečnému Božímu lidu – církvi. Apoštol Pavel to nazývá tajemstvím, které bylo po staletí skryté a nyní je odhalené – tímto tajemstvím je církev, je to Kristus v nás, je pravý a živý Boží chrám, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu, kde je Kristus v nás a my v Něm. To je něco, co Starý zákon neznal, co bylo skryté prorokům Starého zákona, co je ale jasně odhalené, zjevené apoštolům a prorokům Ježíše Krista.

Právě to je důvod, proč apoštol Petr mohl napsat křesťanům z Židů i pohanů, kteří byli v pěti velkých provinciích římské říše:

  • 1 Petrův 2:9-10 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu.‘ … Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží.

Petr to napsal křesťanům, které ve svém listě označuje jako „vyvolené, kteří byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem“ (1Pt 1,1-2). Stejná slova používá apoštol Pavel v listu Efezským:

  • Efezským 1:4-5 V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.

Na tomto místě můžeme nyní lépe pochopit, co to znamená, že nás Bůh předurčil k přijetí za syny. Předurčil nás k tomu, abychom se stali součástí Jeho svaté rodiny. Jenom ten, kdo je v Kristu, jenom ten, za koho byla prolita Kristova krev, je Božím dítětem – a nezáleží na tom, zda je to Žid nebo pohan. Každý, kdo byl Bohu vzdálený kvůli svým hříchům – a mějme na paměti, že:

  • Římanům 3:23 …všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…

Každý takový se skrze Kristovu prolitou krev a nijak jinak stává novým stvořením, Božím vlastnoručním dílem, novým Božím lidem. Apoštol Pavel ve verších 13-18 detailně popisuje Kristovo dílo smíření. Je to jeden z nejlepších popisů, jaké v Písmu máme. Budeme se tím oddílem zabývat dopodrobna, ale už nyní si v něm můžete všimnout velikosti Kristova díla, rozsahu tohoto díla i důsledků, které z něj vyplývají. Kristus nás smířil nejenom s Bohem, ale také s lidmi. Zatímco v první polovině druhé kapitoly Efezským se apoštol soustředí na to, co Bůh udělal v nás, ve druhé polovině mluví o tomtéž díle, ale skrze nás. První polovina kapitoly je vertikální – ukazuje od Boha k člověku, jak Bůh jednal a jedná s každým jednotlivcem, kterého povolává ke spasení. Druhá polovina kapitoly je horizontální, ale stále je to o Božím díle, o Kristově vykupujícím díle na kříži. Jeho kříž, Jeho prolitá krev je to, co zbořilo zeď hříchu, která oddělovala, jeho krev spojila to, co bylo do té doby nespojitelné.

Křesťané, pohleďte na kříž! Bůh poslal svého milovaného Syna, aby ze vzbouřenců, aby ze sobeckých, prázdných, duchovně mrtvých a vyprahlých hříšníků učinil svou rodinu. Než jsme se stali křesťany, byli jsme jenom součástí šedivého davu. Někdo z něj možná vyčníval více a jiný méně, ale byli jsme prach, který se zase obrátí v prach, byli jsme jako pampeliška, která jeden den žlutě září, následující den je obalená bílým chmířím a stačí lehounký závan větru a z její krásy nezbyde vůbec nic. To je člověk! Včera jsme se narodili, dneska jsme v plné síle, ale už zítra umíráme. Ale Kristův kříž změnil úplně všechno. Z šedivého davu, který před palácem Piláta volal „Ukřižuj ho!“, učinil Bůh nevěstu pro svého milovaného Syna. Povolal vás jménem, každého z vás, kteří vyznáváte Krista a spoléháte na Jeho dílo. Jako na Lazara, který byl v hrobě, zavolal: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,43). Stejně zavolal i na vás – Jardo, Aleno, Honzo, Pavle, Kristýno, Jarko… vzkřísil nás spolu s Kristem, obživil nás, když jsme ještě byli hříšní a z dětí hněvu, z těch, kteří nesnesli jeden druhého, učinil nádhernou církev, nové stvoření, které je plné Jeho lásky a Jeho milosti.

  • 1 Janův 3:1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.

Byli jste učiněni církví, kterou si Bůh získal krví svého vlastního Syna (Sk 20,28). Rozhlédněte se kolem sebe, moji milí! Podívejte se na své bratry a sestry tady, v církvi. Kdo jsou ti lidé kolem vás? U většiny z nich by vás ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne budete sedět vedle sebe a společně naslouchat Božímu slovu, že budete společně uctívat Boha, že budete sdílet své životy a nést břemena jedni druhých. To je Boží dílo, že tady takto sedíme. Je to jenom zásluha Ježíše Krista a Jeho kříže, že jsme spojeni v Duchu svatém a společně se radujeme, milujeme se navzájem a s pokorou a v úctě si sloužíme. Chvalte Boha, za Jeho velikou milost, kterou nám v Kristu prokázal, když z nás učinil svůj svatý lid. A to nás vede k poslední části druhé kapitoly:

III. Církev – Boží umělecké dílo (v. 19-22)

Poslední čtyři verše druhé kapitoly jsou opět jedním souvětím. Poslouchejte, a poslouchejte pozorně a dobře:

  • Ef 2:19-22 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
  • Efezským 2,10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. (ČSP)

Už nejsme cizinci, nejsme vzdálení, nejsme oddělení, nejsme u Boha jen hosté, ale jsme u Něj doma. Proto jsme hosté tady na zemi. Bůh vzal to, co bylo zlé a zvrácené, co bylo hříšné a nečisté a učinil z toho – doslova vlastníma rukama to, co je dobré, co je svaté, co je čisté – to jste vy! Možná to ještě není vidět na našich životech a rozhodně ne v plnosti, ale přijde den, kdy se zjeví sláva Božích synů, vaše sláva. Poslechněte si, jak tuhle nádhernou chvíli popsal prorok Daniel, který jenom zahlédl střípek této slávy, ale plnost nádhery Kristovy církve mu zůstala skryta:

  • Daniel 12:3 Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.

To je ohromná sláva Nevěsty Ježíše Krista, která bude v den Kristova příchodu zjevená celému světu. Dneska je tato Nevěsta stále ještě podobná housence, která nevypadá příliš slavně a někdy ani moc krásně. Ale v onen den bude z té housenky motýl, z toho, co dnes vidíme jako slabou, hříšnou, bojující, padající a pronásledovanou církev bude v onen den skutečná Nevěsta, oděná překrásným rouchem Kristovy spravedlnosti a slávy a její barvy budou zářit a oči budou přecházet nad její nádherou. To je církev, která je Božím uměleckým dílem. Je to Boží pohled na církev a tento pohled bychom si měli přivlastnit také my.

Mluvíme o církvi jako celku – o vykoupených ze všech věků a shromážděných před Božím trůnem. Ale v této souvislosti nemůžeme nezmínit také místní církev, protože ta je projevem, ztělesněním této univerzální církve. A v tomto smyslu chci zmínit tři věci, tkeré vidíme v závěru druhé kapitoly:

A. Jde o jednotlivce

Jde o každého z nás. Jde o to, jestli jste součástí této Nevěsty nebo ne. Vidíte sami, že ten text mluví jenom o dvou možnostech – buď jste vzdálení a cizí, nebo jste domácí, patříte k Boží rodině. Součástí Boží rodiny nás může učinit jenom Bůh, ale člověk musí činit pokání a věřit v Ježíše Krista. Vyznat své hříchy, svou vzpouru, sobectví a sebestřednost, svou prázdnotu a temnotu vlastního srdce a volat k Bohu o milost a slitování. To je cesta, kterou Bůh ustanovil a kterou používá k tomu, aby z hříšníků učinil svaté.

Bůh nám představuje svoje dílo a chce, abychom ho viděli a aby jeho velikost a krása uchvátily naše srdce, takže nebudeme toužit po ničem jiném více, než po tom, abychom my sami měli podíl na této nádheře, abychom byli součástí tohoto díla. Ale není jenom výzva pro ty, kteří ještě nepodřídili své životy Bohu nebo si nejsou jistí tím, zda jsou křesťany či nikoliv. Je to výzva také pro nás, kteří vyznáváme, že jsme Božími dětmi a kterým Duch svatý tuto pravdu dosvědčuje v jejich nitru.

Na začátku jsem zmínil dvě věci, které ničí církev a je to tak, že mnoho křesťanů je dnes zmatených a nevědí, jak mají přistupovat k církvi. Pavel o tom tady mluvil minulý týden. Jsou křesťané, kteří žijí jako hosté v církvi. Nejsou nikde doma – pobíhají z jednoho společenství do druhého nebo nechodí nikam a myslí si, že mohou žít svůj křesťanský život sami. Bůh nás sice zachraňuje jako jednotlivce, ale do nebe nepůjdeme sami – do nebe půjdeme jako církev, jako společenství, jako tělo. Pokud nemáme svůj domov v místní církvi, jak ho chceme mít v té nebeské? Jsou lidé, kterým nevyhovuje něco tady a něco támhle a tak zajdou sem a zajdou tam, ale nikde nejsou doma – jsou to hosté, nikoliv domácí víry. Což nás vede k druhému bodu:

B. Jde o společenství

Církev je společenství, je to rodina, je to národ, pospolitost, jsou to lidé, kteří patří k sobě. Náš text říká, že církev je stavba, budova, duchovní příbytek Boží, chrám posvěcený Pánu. To ukazuje na něco, co patří k sobě, co drží pohromadě, kde každá část má své určené místo a musí na tomto místě být.

A co je ještě důležitější – a co jsme viděli i minulý týden – tato stavba se buduje. Toto je chrám, který roste. To nám říká, že křesťan tady není sám pro sebe, ale je tu pro druhé. Je tu proto, aby budoval druhého, aby se staral o společnou domácnost a svým dílem a svou částí do této domácnosti přispíval a podílel se na jejím chodu. Proto je absurdní křesťanství bez závazku a bez příslušnosti k místnímu sboru. Je to taková mentalita squatterů. To jsou lidé, kteří si vyhlídnou neobydlený dům a zabydlí se v něm. Není to jejich dům, patří někomu jinému, ale oni ho chtějí využívat. Nechtějí platit nájem ani investovat do údržby domu, chtějí ho jen sobecky užívat pro sebe tak, aby je to nic nestálo. Když rozbijí okno, nekoupí nové, ale dají tam igelit nebo hadr. Když se dům zničí, přestěhují se do jiného a udělají totéž. Jsou křesťané, kteří přistupují k církvi s mentalitou squatterů. Chtějí přijímat to, co církev dává – vyučování, společenství, modlitby, podporu, povzbuzování, službu, potěšení, lásku – ale sami nechtějí investovat vůbec nic. Jsou jako diváci, kteří se dívají zdálky. Jsou jako uživatelé sociálních dávek, kteří chtějí mít nárok na všechno, ale nechtějí dělat nic.

Takové jednání do církve nepatří. Bůh za nás prolil krev vlastního Syna, On se za nás obětoval, aby nás vykoupil, očistil, aby nám sloužil a tak nám dal příklad, abychom i my stejným způsobem sloužili Boží rodině. Křesťan je ten, kdo má svůj domov v místním sboru – není tu na návštěvě, není tu jako squatter, ale je tady jako ten, kdo chce mít krásnou domácnost. Proto se o ní pečlivě stará, proto do ní investuje svůj čas i prostředky. Být křesťan znamená mít závazek vůči druhým lidem z místního společenství víry. A to znamená, že se za ně budu modlit, že je budu povzbuzovat Božím slovem, že jim poskytnu útěchu, jak jen to bude možné, že je napomenu, když jejich život nebude v souladu s Božím řádem, že jim budu sloužit ochotně a s radostí, že sám přijmu napomenutí, povzbuzení, útěchu i modlitby. To je společenství. A to může být vybudované na jednom jediném základě – a to je poslední bod:

C. Jde o Krista

  • Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Jde o Krista. On je středobodem, hlavou církve, ženichem nevěsty, úhelným kamenem domu, který je stavěn, Bohem chrámu, který je budován. S Ním všechno stojí i padá. Bez Krista nemůže být ani řeči o církvi – kde není Kristus hlavou, tam není církev tělem, tam není žádná církev. Kde lidé neposlouchají Krista, ale staví na lidských výmyslech, na názorech a myšlenkách lidí a ne na Božím slově, tam nemůže být ani řeč o Kristově církvi. Kde je v centru něco jiného než Ježíš Kristus, a to Kristus Ukřižovaný, tam může být pěkný náboženský spolek, ale nebude tam Kristova církev.

A totéž platí v životě jednotlivců – pouze tam, kde je Kristus Pán a Vládce, může být řeč o křesťanovi. Ale kde je člověk, který si žije podle své vůle, nikoliv podle vůle Krista, jak ji zjevuje Písmo, tam musíme mluvit o svévolníkovi, nikoliv o křesťanovi. Jenom ten, kdo je v Kristu, je křesťanem. Tam Kristus přebývá skrze svého Ducha, tam je život proměňován mocí Ducha svatého skrze pravdu zapsaného Božího slova. Jenom tam je skutečně budován duchovní příbytek Boží – svatá církev, nevěsta Beránkova, kterou si Kristus:

  • Ef 5,25-27 …zamiloval … a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

 


[1] Voddie Baucham - http://www.thegospelcoalition.org/article/thoughts-on-ferguson

Osnova kázání