Boží srdce pro ztracené IV. (Lk 15,25-32)

Jediný nenalezený

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 7. března 2010

Dnes již počtvrté a také naposledy společně otevíráme patnáctou kapitolu Lukášova evangelia. Ježíš zde vypravuje podobenství o ztracenosti nebo také podobenství, které zobrazuje Boží srdce pro ztracené.

Znovu a znovu v celém Písmu volá Bůh hříšníky k pokání a slibuje jim, že je přijme – pokud budou činit pokání a odvrátí se od svých hříchů:

  • Jóel 2:12-13 Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.

Podobně celý Nový zákon nám ukazuje na to, že to je Bůh, kdo hledá, kdo volá, kdo přitahuje hříšníky k sobě. Bůh se sklání k hříšníkům a volá je k pokání.

  • Židům 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Nakonec Bůh promluvil ve svém Synu, kterého poslal, aby se stal člověkem, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby všichni, kdo v Ježíše Krista, Božího Syna, uvěří, byli zachráněni a měli život věčný. To je Boží láska, která se projevuje zas a znovu. To je Boží láska, která se zrcadlí také v našem textu. Vidíme jí v celé patnácté kapitole Lukáše. Pojďme ji tedy dnes – ještě jednou – celou přečíst a potom se budeme věnovat vyvrcholení celého příběhu, závěru, který je pointou celého podobenství, které Pán Ježíš rozložil do několika epizod. Budeme číst Lk 15.

Dnes je před námi poslední část patnácté kapitoly. Je to příběh staršího syna. On je jediný v celé patnácté kapitole, kdo se ztratil a zůstal nenalezen. Ovce byla nalezena dobrým pastýřem. Mince byla nalezena pečlivým úsilím ženy a ztracený syn se skrze pokání vrátil do náruče svého milujícího otce.

Nyní je ale před námi syn, který zůstal doma, a přesto byl ztracen, syn, který byl blízko svého otce a přesto zůstal tak daleko, jako jeho bratr ve vzdálené zemi. Dnes je před námi příběh, který je znovu plný milosti a Boží lásky, ale zároveň je to příběh, který je velikým varováním.

Je před námi příběh, který je velmi těžký na pochopení a to především proto, že se v mnoha ohledech ztotožňujeme s tím starším synem. Zdá se nám nespravedlivé to, jak se k němu zachoval jeho otec. Ale ono to tak není. Dnes si ukážeme něco o charakteru a jednání toho staršího syna a podíváme se také na jednání otce v našem podobenství. Musím znovu připomenout, že Ježíš říká toto své podobenství farizeům, kteří se pohoršovali nad tím, že Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi:

  • Lukáš 15:2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!"

To je důvod, proč Ježíš vlastně vypravuje toto podobenství a to je také ten nejdůležitější kontext, skrze který se musíme na celé podobenství dívat a který tomu všemu dává skutečný smysl.

Farizeové nepřijímali hříšníky. Nestýkali se s nimi. Neměli je rádi. Pro ně to byli lidé druhé nebo třetí kategorie. Taková chátra. Dobře to ilustruje Lukáš v 18. kapitole:

  • Lukáš 18:9-14 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.

Koho že to přijímal Ježíš a s kým to jedl?

  • Lukáš 15:1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.

… děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník – slyšíte to? Tu pýchu, se kterou tento člověk přichází před Boží tvář? Tady můžeme dobře vidět onu sebespravedlnost farizeů, to jak byli spokojení sami se sebou, jak se považovali za spravedlivé, takže – jak jsem to viděli v Lk 15:

  • Lukáš 15:7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Kvůli těmto zatvrzelým farizeům věnoval Pán Ježíš spoustu času tomu, aby vyprávěl jedno dlouhé podobenství – naše podobenství v 15. kapitole. Je to podobenství, které má několik dějství, přičemž první dvě dějství jsou přípravou na třetí. Příběh o ztracené ovci – to se farizeů bytostně dotýkalo – vždyť i oni měli ovce, a dokonce Ježíš toto podobenství směřuje přímo na ně:

  • Lukáš 15:4 Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich

Ovšem závěr podobenství se jim už tolik nezamlouval. Ale Ježíš zde neskončil a pokračoval a mluvil opět o něčem, co farizeje velmi zajímalo – mluvil o penězích. Víte, farizeové měli rádi peníze. Takže si jistě dovedli představit úsilí oné ženy, která prohledala celý dům, aby našla ztracenou minci. Ale opět – ten závěr, který Ježíš udělal:

  • Lk 15:10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Ale ani zde Ježíš neskončil. Použil tyto dva příběhy jako dvě předehry pro hlavní dějství – tím byl příběh ztraceného syna, o němž jsme mluvili minulý týden.

  • Lukáš 15:24 syn, který byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.

I toto bylo farizeje docela živé. Uměli si všechno z tohoto příběhu dobře představit. Ale byl tady jeden háček – oni se dívali na ztraceného syna jako na toho strašlivého hříšníka, který se s nimi nikdy nemohl srovnávat. To byl hříšník stejný jako ti, kdo přicházeli do Ježíšovy blízkosti. Stejný hříšník jako ti, kvůli nimž reptali na samotného Pána.

My se často můžeme ztotožnit s tímto ztraceným synem, který se nakonec ocitl v naprosté bídě a zoufalství. I my jsme byli takto utopení ve vlastním hříchu a zoufale jsme volali k Bohu o pomoc. Ale i dnes je mnoho farizeů, kteří pomoc od Boha nepotřebují. Kteří si vystačí sami a pohrdají druhými lidmi. Často to mohou být lidé zásadoví a přísní, ještě častěji jsou to náboženští lidé, jako tomu bylo v době Pána Ježíše Krista. Právě kvůli těmto lidem Ježíš říkal toto své podobenství a právě kvůli těmto lidem neskončil ve 24 verši tím ohromným veselím, hostinou a radostí z nalezení ztraceného syna, který byl mrtev a zase žije. Ježíš pokračoval příběhem staršího bratra.

Starší bratr je takovou zapomenutou nebo zapomínanou postavou v tomto podobenství. Ale nesmíme na něj zapomínat, protože on je skutečným klíčem ke smyslu tohoto příběhu.

  • Lukáš 15:11 Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny.

Zatímco mladší syn je obrazem hříšníků a celníků, tak ten starší představuje zákoníky a farizeje.

Mladší syn odešel se svým podílem daleko od otce a vše, co měl, tak promrhal. A v pokání a s velikou pokorou se vrátil zpět k otci. Bez nároků, které měl dříve. Bez pýchy, která vzala za své u koryta vepřů, kteří jedli, zatímco on měl hlad. Věděl, že už nemá právo nazývat se synem svého otce, ale znal otcovo milosrdenství a tak se odvažoval doufat, že bude přijat alespoň jako nádeník.

Starší syn pravděpodobně nezhřešil tak jako jeho mladší bratr. Přesto byl hříšník – podobně jako farizeové. Ani oni nedělali takové věci jako hříšníci a celníci, kteří přicházeli poslechnout si Pána – přesto se provinili kritikou, odsuzováním, pýchou, neláskou a neochotou odpustit.

  • 2 Korintským 7:1 Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

Hříšníci a celníci se hřešili tělesně a jejich hřích byl zpravidla navenek pozorovatelný - naproti tomu zákoníci a farizeové se provinili vnitřně, poskvrňovali svého ducha. Byli pro Boha stejně nepřijatelní jako celníci a hříšníci. Jejich problém byl v tom, že se dívali jen na ty vnější projevy a proto se považovali za spravedlivé a čisté. Ale podívejte se na to, co jim řekl Pán:

  • Matouš 23:25-28 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

Podívejme se nyní na náš příběh:

  • Lukáš 15:25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.

Starší syn byl na poli, když se vrátil jeho mladší bratr a neviděl jeho přivítání otcem. Netušil vůbec, co se děje. Z domu byla slyšet hudba, tanec, zábava byla v plném proudu, ale on vůbec nevěděl, že by

se něco plánovalo nebo chystalo. Asi ho to hodně překvapilo. A vůbec nechápal, co se děje. Lidé, kteří jsou přesvědčeni o své vlastní spravedlnosti, nemohou pochopit jednání Boží lásky. Proto zůstává kázání evangelia o spasení milostí skrze pouhou víru kamenem úrazu náboženským lidem.

  • Lukáš 15:26-27 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´

Možná, že služebníci gratulovali staršímu z bratrů, protože jeho mladší bratr se vrátil. Otec uspořádal slavnost na počest návratu svého syna. Dal zabít vykrmené tele, radovali se a veselili, tančili a zpívali. Byla tady radost ze záchrany hříšníka, radost z návratu ztraceného syna. Ale je tady někdo, koho to netěší. Starší bratr není nadšený tím, co se děje.

  • Lukáš 15:28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.

Nacházíme zde určitou ironii – bratr, který byl mimo otcův dům, je nyní uvnitř a ten, kdo zůstal doma, je nyní venku. Znovu zde můžeme vidět ohlas předchozích kapitol:

  • Lukáš 13:30 Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední."

Pán Ježíš znovu opakuje tutéž věc – můžeme z toho vidět, nakolik je to důležité. Bylo to důležité pro Jeho tehdejší posluchače a je to velmi důležité také pro nás.

Starší bratr nechtěl ani slyšet o tom, že by vešel dovnitř. Podobně farizeové a zákoníci odmítli Ježíšovu zvěst o království, které se otevírá dokořán hříšníkům, kteří činí pokání. Také oni odmítli vejít do tohoto království, které Pán nabízel lidem všem národům.

  • Lukáš 13:29 A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království.

Zastavme se na chvilku u osoby toho staršího z obou bratrů. Rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Všimněme si tady té identické reakce s reakcí farizeů ve druhém verši. Reptali mezi sebou a byli naštvaní, protože Ježíš se radoval s hříšníky.

Hněv tohoto staršího bratra nebyl ani tak okamžitým výbuchem vyvolaným nesouhlasem s počínáním otce, jako spíš výbuchem dlouho potlačovaného vzdoru. Následující dva verše mluví jasně:

  • Lukáš 15:29-30 Ale on odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´

Ovšem na tomto místě musíme říci, že zde jsou některé věci, které stojí za to, abychom je zhodnotili veskrze pozitivně. Tento muž velmi tvrdě a poctivě pracoval. Nikdy nezpůsobil svému otci žádné problémy a dokonce měl dost přátel kolem sebe. Také se chtěl s nimi poveselit a udělat si nějakou hostinu. Řekli bychom, že to byl takový slušný člověk, dobrý soused a vedle svého mladšího bratra vypadal skoro jako světec.

Ovšem musíme si uvědomit, že jakkoliv jsou poslušnost a pracovitost důležité, tak nejsou jedinými měřítky lidského charakteru. Ježíš shrnuje celý zákon a proroky do dvou velkých přikázání – milovat Boha a milovat svého bližního (Lk 10,25-28). Tento starší syn se ale neřídil ani jedním. Nemiloval Boha, který je v našem příběhu představován otcem a nemiloval svého bratra. Všimněte si, že neodpustil svému bratrovi to, že rozházel rodinný majetek, a co víc – nemohl odpustit ani svému otci, že se ke svému mladšímu synovi zachoval tak milostivě. Všimněme si několika věcí v synově odpovědi otci:

1. sloužím ti tolik let – doslova je tam otročím. Dřu na tebe jako vůl (říkáme). To byl postoj staršího syna k práci. Není divu, že byl tolik nešťastný. Ale podívejme se zpátky do verše 12:

  • Lukáš 15:12 On jim rozdělil své jmění.

Ano – všechno v konci konců patřilo otci, ale na začátku příběhu rozdělil své jmění mezi oba syny. Starší syn nedřel pro svého otce, ale pracoval na svém. A my to můžeme dobře vidět na otcově odpovědi z verše 31:

  • Lukáš 15:31 On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.

2. nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz – už jsme o tom mluvili. A vidíme kolik sebespravedlnosti stojí za těmito slovy. Já nejsem jako tamten – tenhle tvůj syn ….

3. Kolik opovržení se skrývá za těmito jednoduchými slovy. Tenhle tvůj syn – už neměl ani jméno pro svého bratra. Nebyl to „můj bratr“, ale „tenhle tvůj syn“. Jak hořká je to nenávist, kolik nelásky a odporu se tady objevuje. Ale nejen to:

4. mně jsi nikdy nedal ani kůzle – tady už vidíme jenom závist. Ale víte co? Tomuto muži patřilo všechno. Podle židovského zákona – když byli dva bratři, tak dostal mladší bratr třetinu a starší dvě. Tak proč tolik zloby?

5. a podívejte se na to, jak rychle se dostává do stejné pozice, v níž se předtím nacházel jeho mladší bratr – mně jsi nedal ani kůzle a pro něj zabíjíš vykrmené tele!

Já mám přece nárok! – pamatujete si, co říkal mladší syn svému otci na začátku příběhu?

  • Lukáš 15:12 Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá

Dej mi to, co je moje, dej mi to, na co mám nárok.

A ještě – který prohýřil tvé jmění – otec své jmění synům rozdělil. Ano, patřilo otci, ale otec jim ho dal. Nemohl se svým jměním nakládat, jak chtěl? Jak dojemná péče o otcovo jmění!!! Před chvílí pro něj musel otročit, ale když jde o mladšího bratra, tak se velmi stará.

A nakonec – s děvkami – víte, my nevíme, jak to přesně bylo. Tento syn byl ztracen a nyní je nalezen. Možná měl starší syn dobré kontakty do vzdálených zemí, ale pokud ne, tak jeho slova byla pouhou pomluvou. Odmítl se setkat se svým bratrem, neslyšel od něj, jak rozfofroval zděděné peníze, přesto přichází s tím nejtvrdším soudem.

To je ten starší syn. Nyní už tolik nevypadá jako ten chudák, který byl v právu a jemuž bylo ukřivděno. Nebylo to tak. Jeho charakter nebyl o nic lepší než charakter jeho mladšího bratra. Jenom se považoval za něco víc a někoho lepšího. Ale byl stejný hříšník jako jeho bratr. Také on nutně potřeboval milost a spasení.

  • Žalmy 103:13 Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Otec se slitoval nad mladším synem.

  • Lukáš 15:20 Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.

Otec je plný slitování. Podobně jako Bůh, jehož je otec v našem podobenství obrazem. Slitovává se nad námi. Když se Mojžíš – nejpokornější z lidí – setkal s Bohem, tak zvolal:

  • Exodus 34:6-7 Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích;

Když prorok Jeremijáš viděl zkázu Jeruzaléma, tak přesto dosvědčil:

  • Pláč 3:21-23 Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.

Toto jsou věci, které nás vedou k té nejdůležitější a nejpodivnější postavě v celém našem podobenství – k otci. On je obrazem Boha – Boha, který přijímá hříšníky, kteří činí pokání. A my můžeme vidět, jak jedná – pro nás – tak nepochopitelně a zvláštně.

Většinou se v tomto příběhu snadno ztotožníme v některých věcech s tím mladším synem a v jiných zase s tím starším. Ale jednání otce je pro nás těžko uchopitelné. Rozděluje svým synům vlastní majetek, vyhlíží návrat syna, který se ztratil, když je nalezen, tak ho přijímá a dává mu nové postavení ve svém domě, raduje se z jeho návratu a uspořádá slavnost, protože jeho syn žije.

Ale tam to nekončí. Když se podíváme na náš dnešní příběh – znovu je tu milosrdný otec. Když se starší syn rozhněval a urazil se a nechtěl jít dovnitř, co udělal jeho otec?

  • Lukáš 15:28 Otec vyšel a domlouval mu.

Stejně jako předtím vyhlížel mladšího syna a když ho spatřil, tak mu běžel naproti, tak také nyní, když jeho starší syn nechce vejít a smířit se se svým mladším bratrem, je to právě otec, kdo vychází svému synu vstříc. Vyšel ven a domlouval mu.

  • Lukáš 15:31 On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.

Není žádný důvod žárlit na bratra a závidět mu. Všimněte si kontrastu – tenhle tvůj syn X otcovo – synu. A dál:

  • Lukáš 15:32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.

Naše radost není bezdůvodná. Zabití vykrmeného telete má pádný důvod – tvůj bratr byl mrtev a zase žije. To není rozmarné poveselení se s přáteli. Je to radost z návratu ztraceného syna. A znovu –

všimněte si, jak nazývá otec mladšího syna – tento tvůj bratr X tehle tvůj syn! Na jedné straně je tvrdé a nelítostné srdce staršího bratra a na straně druhé je milost, milosrdenství a slitování otce.

Tady se dostáváme k závěru a celkové pointě našeho podobenství. Toto podobenství bylo určené farizeům. Oni byli jako ten starší syn. A myslím, že to dobře pochopili. Nechtěli se radovat, když hříšníci přicházeli k Bohu. Zatvrzele zůstávali opodál a reptali. Nebyla jim vhod Boží milost. Připadala jim nespravedlivá. Ale milost je vždycky nespravedlivá. Musíme dávat dobrý pozor na to, abychom nezačali chtít po Bohu, aby s námi jednal spravedlivě – jak si přece zasloužíme. To by totiž byl náš konec.

  • Římanům 3:23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;

Jediná spravedlnost pro hříšníky je Boží soud, který přináší odsouzení. Ale vedle toho je Boží spravedlnost, kterou můžeme vidět v tomto podobenství – díky ní, hříšníci:

  • Římanům 3:24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

To je evangelium. Kristus nám přinesl Boží spravedlnost. Najdeme jen u něj a dostaneme se k ní jenom skrze pokání a víru. Jinak nemůžeme být přijati.

Ale všimněme si ještě jedné důležité věci v našem textu – ve 32 verši Ježíš končí. Příběh zůstává otevřený. Otázka, kterou celé podobenství vyvolává – totiž zda se starší bratr – zákoníci a farizeové – bude radovat spolu s otce a mladším bratrem, tak zůstává nezodpovězená.

A to je velmi vážné varování. Není zde žádný happy-end. Je tady jeden, který zůstává ztracený. Je tady někdo, kdo je stále venku. Přes všechno otcovo naléhání nechce vejít dovnitř a radovat se společně s hříšníkem. Toto varování není vyřčené úplně přímo – přesto je naprosto jasné a zřetelné a staví nás před otázku, na kterou si musí každý odpovědět sám – na které straně stojím já?

Teologická pozorování:

1. Hřích – podívejme se na to, jak je hřích popisován v našem příběhu. Je zde celá řada charakteristik, tak jen v rychlosti prolétněme alespoň několik z nich:

  • Hřích vzdaluje od Boha – tak je to ve všech čtyřech případech celého podobenství – ovce, která se zatoulala, mince, která se ztratila, mladší syn, který odešel do daleké země i starší syn, který zůstal stát venku. 
  • Hřích znamená smrt – tento syn byl mrtev (v. 24 a 32). 
  • Hřích znamená ztracení. Ovce se ztratila i mince a mladší syn byl ztracen a je nalezen. 
  • Hřích je něco, co nepřichází nějak náhodou, ale je to něco, co chceme – je to vědomá a chtěná vzpoura proti Bohu a dobře to vidíme na obou synech. 
  • Hřích nepřináší užitek ani zisk, ale vždy nakonec vede ke ztrátě – a většinou má dopad na další lidi – jako v případě mladšího syna, která rozházel svůj majetek (ale škodu utrpěla celá jeho rodina)
  • Hřích nikdy nedokáže natrvalo uspokojit – mladší syn se dostal do nouze. Podobně starší syn tuto trvalou nouzi v sobě stále nosil a dusil.
  • Hřích vede do špíny a bahna – a to i ten nejmenší. 
  • Hřích vede k otroctví – vidíme to na osobě mladšího i staršího syna. Teprve pokání mění postoj a postavení mladšího syna a stává se skutečným synem v otcově domě, zatímco starší zůstává s postojem otroka i nadále. 

2. Bůh zachraňuje hříšníky – to je jedna z hlavních tezí, kterou nám Pán říká tímto podobenstvím.

  • Lukáš 5:32 Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

3. Bůh přijímá hříšníky nikoliv spravedlivé – nemá smysl čekat, až budu dost dobrý nebo přijatelný pro Boha. Nebudu takový NIKDY! Jedině skrze oběť Ježíše Krista můžeme přistoupit před Boží trůn – v pokání a ve víře v Kristovo dokonané dílo.

Několik praktických aplikací:

1. Spasení je radostná událost. Je to projev Boží milosti a lásky k nám. Proto máme být vděční – to jsou znaky opravdových křesťanů – vděčnost a radost. Vděčnost za spasení a radost z nového vztahu s Bohem.

2. Musíme věrně vykreslovat charakter Pána Boha – ne jako farizeové, kteří pokřivili Boží obraz sobě i druhým a nakonec odrazovali hříšníky od spasení. To můžeme udělat jen tak, že budeme důkladně a pečlivě studovat Boží Slovo a budeme podle něj žít. Můžete sice namítnout, že i farizeové znali dobře Písmo, ale Nový zákon nám ukazuje, že podle něj nežili. Řídili se svými vlastními nápady a lidskými tradicemi, které zatemňují světlo Božího Slova.

3. Naší povinností je přivádět hříšníky ke Kristu. a) modlitba b) kázání evangeliu c) posvěcený život d) skutky milosrdenství – milost nás musí proměňovat a dělat z nás lidi laskavější, milosrdnější a pokornější – stále více podobné Pánu Ježíši Kristu.

4. VAROVÁNÍ! Je zde otevřený konec našeho příběhu – příběhu, který jasně ukazuje, že jenom ten, kdo činí pokání, bude spasen. Kdo nebude činit pokání, spasen nebude!

a) kdo si myslí, že pokání nepotřebuje nebo se považuje spravedlivého – takový zůstane s 99 dalšími spravedlivými na pustém místě.

b) kdo žije s hořkostí, neodpuštěním a v závisti – to jsou věci, které nutně vedou k odmítání Boží milosti. Takoví lidé mají potom zatvrzelé srdce jako starší bratr v našem příběhu a takoví zůstávají venku. Nikoliv proto, že by je nikdo nepozval, ale proto, že sami chtějí. Zůstávají v oddělení od Otce, bez společenství, bez milosti, bez požehnání, bez Otcova objetí, bez nového vztahu s Bohem i s lidmi.

Tyto věci nás nutně vedou k několika otázkám, které musím položit na úplný závěr: Se kterou osobou tohoto příběhu se ztotožňuješ? Kde stojíš? Jsi daleko od svého Otce? Vstaň a pojď domů! Raduješ se uvnitř s dalšími spasenými hříšníky z přítomnosti Otce nebo stojíš ještě venku? Nezůstávej tam a pojď dovnitř!

I vstal a šel ke svému otci. Amen.

Osnova kázání