Jaroslav Kernal, Kladno 21. srpna 2008
Dobré dopoledne milé sestry a milí bratři, přátelé, kteří jste se dnes shromáždili s Božím lidem vzdávat Pánu chválu. Jsem moc rád, že se po dlouhé době zase setkáváme. A toto setkání je pro mě vždy o mnoho vzácnější, když se setkáváme nad Božím Slovem.
Jsem rád, že můžeme společně znovu otevřít Boží Slovo a to v té epištole, kterou Martin Luther nazval slaměnou epištolou - v listu Jakubově. Martin Luther to udělal, protože byl doslova uchvácen a oslněn ospravedlněním z víry, ale v listu Jakubově nacházel větší důraz na skutky než na víru.
Jakub klade důraz na praktickou, každodenní zbožnost, a ačkoliv také používá slovo ospravedlnění, používá ho v trochu jiném významu než Pavel v listu Galatským a Římanům. Jakubova epištola je nádherným a hlubokým listem, který nám odhaluje mnoho o Bohu i o nás. Jakub promlouvá s moudrostí starozákonních proroků a ukazuje nám velikého Boha a mocného Spasitele, který je plný slávy a svatosti, který však přijímá hříšníka, když k němu utíká v pokání.
Přečteme z Jakubova listu, z první kapitoly a budeme číst prvních osmnáct veršů.
Jakub od začátku svého listu rozvíjí téma radosti ve zkouškách. Zkoušky, to je jedno z hlavních témat celého listu. V našem dnešním oddíle od 12. verše mluví o zkouškách a o pokušení a o tom, jak obstát ve zkouškách. Jakub mluví velice přímo a otevřeně, mohli bychom říci, že konfrontačně a nevyhýbá se těžkým věcem.
V našem textu odhaluje lidské srdce a konfrontuje nás s naší vlastní hříšností. Zároveň ale také ukazuje na východisko z naší nouze - tímto východiskem je Bůh. Veliký Bůh a jeho veliké dílo.
Ve verších 9-11 jsme mluvili o Bohu, který nedělá rozdíly mezi lidmi. Bůh přijímá chudé i bohaté, když se před Ním pokoří a vyznají Ježíše Krista jako Pána a Spasitele svého života. Dnes uvidíme, že Bůh je také ten, kdo nikdy nepokouší ke zlému, že náš Bůh je Bohem, který se nemění, a konečně také to, že Bůh dává to nejlepší co má, aby zachránil to nejhorší - nás. Pojďme tedy do našeho textu.
Jakub začíná tento text blahoslavenstvím.
12 Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.
Tento verš je takovým předělem mezi první a druhou částí první kapitoly. Je to vyvrcholení veršů 2-11. To jsou ty verše, které mluví o zkouškách a o vytrvalosti. Člověk, který s Boží pomocí, s moudrostí, kterou si od Boha vyžádal, obstojí, takový člověk bude odměněn.
Ve čtvrtém verši jsme viděli první odměnu - dokonalost a neporušenost.
A hned následující verš (5) mluví o další odměně - o moudrosti, která bude dána tomu, kdo o ní prosí a nepochybuje.
Také jedenáctý verš mluví v určitém slova smyslu o odměně - nebo lépe možná o výsledku lidské snahy a lidského úsilí.
Dvanáctý verš mluví o několika odměnách. Tou první je blaženost. Blaze muži, který obstojí ve zkoušce. Bible hodně mluví o tom, kdo je blahoslavený, blažený. Jenom v Novém zákoně najdeme toto slovo celkem padesátkrát. Ve Starém zákoně jsou to Žalmy, Přísloví a také proroci, kteří toto slovo velice často používají.
Kdo je blahoslavený? Obecně je to člověk, který své uspokojení našel v Bohu. To je člověk, o kterém mluví 131 Žalm:
Člověk, který našel své blaho v Hospodinu. Je s Bohem a to znamená víc, než cokoliv jiného. Může být chudý, neúspěšný, smutný, nemocný nebo pronásledovaný. Ale s Bohem má mnohem víc. A proto je spokojený.
V našem textu Jakub říká, že blahoslavený je takový člověk, který úspěšně obstojí ve zkoušce. Jsou různé zkoušky víry, které přicházejí do našeho života - vzpomeňme na Joba, kterého Jakub také zmiňuje:
Takže člověk, který obstojí ve zkoušce, je blahoslavený. Ale nejenom to - podívejme se do našeho textu: je pro něj přiraven „vavřín života". Koruna slávy. Nebeská odměna. Sám Bůh nám zaslibuje nebeské prémie.
Moji milí, přemýšlejte o tomto tématu, o této věci, o odměně, která je připravena v nebi. To není odměna za zásluhy, ale odměna víry, připravená pro každého, kdo věří. Kéž je naše mysl tažená touto nebeskou slávou, kterou můžeme vidět a o které můžeme přemýšlet.
Zároveň je také 12. verš úvodem k následujícímu oddílu, kde Jakub vysvětluje rozdíl mezi zkouškou a pokušením. Ale než tento verš opustíme, tak si všimněme minimálně dvou věcí, které jsou tu napsané o křesťanech.
První věc, kterou zmínit vidíme v závěru tohoto verše. Křesťan je ten, kdo miluje Pána. Dokonce apoštol Pavel říká v listu Korintským:
Kde není láska k Pánu, tam není žádné křesťanství. Kde není láska mezi manžely, tam není skutečné manželství. Možná se jedná o právní svazek dvou lidí, kteří chtějí nějak být spolu, ale bez lásky to bude svazek založený na sobectví, na tom, že každý chce tímto svazkem získat něco jenom pro sebe a nejde zde o toho druhého. Kde není láska k Pánu, nemůže být řeči o křesťanství. Jde jenom o prázdné náboženství, které je tady kvůli uspokojení mého vlastního JÁ. Už nejde o uspokojení Pána, o to dělat, co se Jemu líbí a žít pro Něj. Z této lásky vychází ta druhá věc, která se týká křesťanství.
Na začátku 12. verše se říká, že křesťan může obstát ve zkoušce. Nemusí podlehnout. Bůh mu dává sílu a moudrost k tomu, aby obstál. A navíc, protože křesťan miluje Pána, nechce podlehnout ve zkoušce. Ale je to tak, že někdy ve zkouškách podléháme - a potom se zkoušky mění v pokušení.
13 Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.
Trochu rozebereme tento verš. Je tady „kdo prochází zkouškou", kdo je v pokušení, ať neříká ... Mlluví se tu o člověku, který je přímo uprostřed pokušení. Sloveso, které je tady použité na to velice jasně ukazuje. Co dělá člověk v takové situaci? Snaží se obstát na jedné straně, ale na druhé straně - a to je případ, který je popsaný v tomto verši - se člověk snaží svalit vinu na Boha, protože podléhá pokušení.
Co se stalo, když první lidé zhřešili proti Bohu a Bůh volal Adama k odpovědnosti?
Všimněte si dobře tohoto verše - Adam neobviňuje Evu, ale Boha. To lidé dělají i nyní. Svalují vinu na Boha v souvislosti s hříchem. Dělají z Boha autora hříchu.
Bůh nemůže být pokoušen. Jsou dvě věci, které chci v této souvislosti zmínit:
1. Bůh má takový charakter, že nemůže být pokoušen, ani pokušení podlehnout.
Abakuk 1,13 Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení.
Milý bratře, milá sestro, nikdy, za žádných okolností neobviňuj Boha, že tě pokouší, nebo že tě vede do hříchu. Bůh nemůže hřešit ani dělat nic, co by nějak narušovalo Jeho svatý charakter.
Bůh nikdy nepoužije to, co je proti Jeho svaté přirozenosti a co by způsobilo náš hřích.
Jestli Bůh nemůže být pokoušen, aby páchal zlo, potom nemůže pokoušet druhého, aby páchal zlo.
2. Bůh by neměl být pokoušen tím, že bude obviňován. Na jedné straně Bůh říká, pojďte a vyzkoušejte mě - a mluví o tom pozitivním slova smyslu. Vyzkoušejte, že jsem dobrý Bůh, Bůh, který se postará, Bůh, který dá pokoj a milost. Ale na druhé straně POZOR: Bůh nemá být zkoušen.
Jakub tu dává do kontrastu verše 12 a 13 a 15. Kdo obstojí, kdo je v pokušení a kdo podlehl pokušení. Jinými slovy bychom to mohli ve zkratce říci: „Vytrvej a žij" nebo „zlořeč Bohu a zemři".
Bůh není zdroj pokušení. Kdo je? Slabá vůle člověka.
14 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.
Jsme to my. Žádostivost je způsobena naší hříšnou přirozeností. V tomto verši je přivlastňovací zájmeno, které ukazuje na to, že to je moje, tvoje VLASTNÍ žádostivost, která nás svádí ke hříchu. Podobně Jakub argumentuje ve 4. kapitole, když mluví o tom, proč Bůh nevyslýchá naše modlitby:
Vlastní žádost. Co to je žádost? Žádost je Bohem daná touha, která překročila meze dané Bohem. Touha je něco legitimního. Toužíme po mnoha věcech, protože jsme tak stvořeni. A vůbec není špatné toužit. V přísloví čteme:
Touha je něco legitimního, co nás motivuje a vede nás to k tomu, abychom vyvíjeli úsilí a namáhali se. Ale jakmile se touha dostane mimo hranice dané Pánem, stává se velmi rychle žádostí. Jakub chce, abychom věděli něco velice důležitého - totiž jakým způsobem vzniká hřích. Nebo jakým způsobem se aktivuje, probouzí.
A tak tady působí nějaké věci jako takové spouštěče hříchu. Ale většinou jsou to věci, které nemůžeme samy o sobě označit jako špatné. Co bude pro někoho vnějším vábením k hříchu, nemusí nutně být pro druhého (alkohol pro alkoholika).
Satan ví, jaké vnější příčiny nás stimulují k hříchu a používá je, a když nejsme bdělí a nejsme na stráži v modlitbách, jsme strženi.
V tomto oddíle je mnoho kontrastů. Mluví o zdroji hříchu a zdroji dobra, o vůli člověka a vůli Boží. Mluví o tom, že Bůh není autorem hříchu.
Jak to tedy s hříchem je? Podívejme se na to v následujícím verši.
15 Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.
Ta touha, která je legitimní, ale která je velice konkrétní, protože Jakub jí tady uvádí s určitým členem, tato touha je počata a vede k hříchu.
Žádostivost vede k hříchu a je to jedna z cest, které nás dovádějí k tomu, že pokoušíme Boha - tak, že ho obviňujeme z nenaplnění naší touhy. Z toho, že já nejsem vytrvalý, pokorný, silný, odvážný, laskavý, ... Jak se to konkrétně děje, že člověk obviňuje Boha?
Podívejme se ještě jednou k Adamovi - Adam obvinil svou ženu a tak ze sebe udělal oběť. Někdy i my ze sebe děláme oběti. Jestli jsem oběť, potom nejsem zodpovědný. Vina padá na ďábla, na špatnou výchovu, na kulturu, žijeme v kultuře, která se vysmívá Kristu - můžeme nabýt dojmu, že je takřka nemožné být vážným následovníkem Krista.
Ve své podstatě vinu svalujeme na Boha. I když ze sebe děláme oběti, svalujeme vinu na Boha. Křesťan není bezmocná oběť. Jsme zodpovědní za své hříchy. Jakub svým čtenářům připomíná, že jejich vnější okolnosti nejsou výmluvou pro jejich chování.
Moji milí, nemáme jednat s příznaky, ale s příčinami. A tady vidíme příčiny hříchu.
Když jsme pokoušeni, jsme unášeni - jsme vylákáni z bezpečného místa. Naše žádost nás odvede z bezpečného místa a potom se stane velice atraktivní a svede nás k hříchu. Potom je hřích počat. Hřích nás odvádí pryč ze světla do temnoty, takže se naše žádosti mohou nekontrolovatelně projevit.
Máme v srdci zrádce, který je ochoten spolčit se s každým pokušením.
Je tu takový postup hříchu, to jak se hřích rodí, vyvíjí. A Jakub chce, abychom tomu dobře porozuměli. Hřích nás ničí po malých částech. Podívejme se na několik příkladů.
Dobře to můžeme vidět u krále Davida. Když si král David začal s manželkou Urijáše, tak na začátku byl jeden pohled. Pohled, který nešel ovlivnit. V tu David ani nepomyslel na to, že by se vyspal s Batšebou a že by zabil jejího muže. Ale ten další pohled a ta další myšlenka už byly problémem. Martin Luther jednou řekl, že nemůžeme zabránit ptákům, aby nám létali nad hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby si na naší hlavě postavili hnízdo.
Ani Kain nechtěl hned zabít svého bratra. I na jeho příkladu vidíme vývoj. Vývoj, který vede k smrti jeho bratra. Je tady princip druhého pohledu nebo druhé myšlenky. Nesmíme dovolit žádostivosti, aby rozběhla svůj smrtonosný kolotoč.
Jsou to tisíce malých bitev jednoduchých rozhodnutí. Zasej myšlenku, sklidíš čin. Zasej čin a zasej životní styl. Musíme hlídat své myšlenky, aby nás nedovedli ke špatnému životnímu stylu.
Hřích nikdy neuspokojuje. Touhy hříchu chtějí totálně zničit to, co Bůh dal. Hřích není touha, ani pokušení není hřích. Hřích je, když se naše vůle oslabí a podlehne touze. Proto máme hlídat své touhy. Někdy lidé říkají, že křesťané nejsou pro žádnou legraci a často vidím tendenci mezi křesťany dokázat druhým, nevěřícím lidem, že se v ničem nelišíme od nich. A to je nebezpečné. Ale stejně nebezpečná je také druhá strana mince, protože můžeme snadno nabýt dojmu, že Bůh nenávidí potěšení. Ale Bůh stvořil potěšení. Bůh nenávidí zneužívání potěšení. Proto je potřeba, abychom měli své touhy pod kontrolou.
Hřích nás dostává kousek po kousku. Proto nevyhovujme tělu, ale Duchem Svatým přemáhejme tělo. V listu Římanům se říká, oblečte se do Pána Ježíše a Jakub říká ve v. 12, myslete na odměnu, kterou vám Pán připravil, přemýšlejte, rozjímejte o vavřínu života.
Tady je pasivní a aktivní stránka boje s hříchem. Pasivní je ta, že musíme odolat hříchu ve všech způsobech, kdy nás okusuje kousek po kousku. A ta aktivní - jakmile se nám dostane pod kůži, musíme ho zahubit, usmrtit. Hřích je silný a člověk slabý. A proto Jakub pokračuje:
16 Neklamte sami sebe, milovaní bratří!
Tady je možná něco, na co jsme zapomněli - když jsme uprostřed utrpení, začínáme přemýšlet o špatných věcech, protože se díváme na svět skrze okolnosti a ne skrze Boha. A okolnosti vždy ukazují Boha jinak, než jak ho ukazuje Jeho Slovo. Proto Jakub přichází s varováním - dejte si pozor, abyste neobelhávali sami sebe. Jak to myslí? Proč to říká? Ukazuje to dobře následující verš:
17 `Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování´ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.
Bůh je zdrojem všeho dobra a NIKDY se nemění. Bůh je Otec stvoření, ale není jako stvoření.
Bůh totiž nikdy nezklame. Všechno, co Bůh dělá je dobré. Ale když jsme uprostřed soužení, tak tyto pravdy přestáváme vidět a jsme v pokušení stěžovat si na Boha. Ale Bůh nás nepokouší ani pro nás nezamýšlí, abychom selhali v pokušení.
Je jednoduché myslet si, že Bůh zklamal. Ale nemůžeme obviňovat Boha za to, že máme slabou vůli. Ano, Bůh si pro svou slávu může použít i naše selhání. Ačkoliv nebude potěšen naším selháním, tak protože je zdrojem všeho dobra, může i toto použít.
Jakub tady chce ukázat na Boží charakter. A to velmi silně kontrastuje se skutečností, že potřebujeme přijmout zodpovědnost za své hříchy.
Všechno, co Bůh dává je dobré. Bůh nedává žádné špatné věci.
Bůh je zdroj všeho, co potřebujeme, v něm je všechno požehnání.
A co víc - Jakub nám říká, že tento Bůh se nemění. U něho není žádné střídání. Jak hodně to kontrastuje s člověkem, který pochybuje, o němž jsme četli v šestém verši. Jako mořská vlna. Nedá se zachytit, je pořád jiná. Ale Bůh se nemění.
Kdykoliv přijde zkouška nebo pokušení, můžeme se na Boha spolehnout. On je věrný.
Aby Jakub posílil křesťany, kterým napsal, tak dodává ještě několik dalších věcí o Bohu.
18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.
Bůh je dárce všeho dobrého - není autorem hříchu, ale je autorem nového života. Hřích a smrt se rodí z naší vůle, ale věřící se rodí z vůle Otce. Nové narození přichází z Božího rozhodnutí. To je rána naší pýše. Tady jsme velmi silně zasaženi. Ne my jsme si vyvolili Boha, ale Bůh se rozhodl pro nás. Toto je něco, co nás hodně pokořuje, protože na tomto místě musíme uznat naší absolutní závislost na Bohu. V jiných oblastech našich životů to není jiné, ale v této oblasti si jako křesťané často necháváme hodně prostoru.
A to je věc, která je nebezpečná, protože nás snadno může svést k záslužnictví, k tomu, že budeme Pánu ukazovat své dobré skutky, na základě kterých by nás měl přijmout. Ale je to Bůh, kdo nás povolává, je to Bůh, kdo otevírá naše srdce a vtiskává do něj pečeť Ducha svatého, abychom mohli vírou uchopit Boží Slovo.
Bůh povolává do existence to, co není. Bůh sám jedná z rozhodnutí své vůle. A naše víra to není záchytné lano, které hážeme Bohu, ale křik naší víry je jako křik novorozence po narození.
Bůh to dělá slovem pravdy - evangeliem. Jakub kreslí nádherný obraz Boha, kterého následujeme. Kdyby se Bůh nerozhodl, tak bychom se duchovně nezrodili.
Jsme první sklizní. Každý žid věděl, co to znamená. Sklizeň byla nejlepším časem. Bůh měl plán vykoupení ještě před založením světa. Všichni, kdo zemřeli před Kristem, vyhlíželi tento čas.
Nyní jsou křesťané mezi prvními z vykoupených lidí. Jsou prvotinou Božího stvoření - Jakub píše křesťanům, kteří byli prvními věřícími a v tomto smyslu také prvotinou. Takto to slovo používá apoštol Pavel, když např. píše církvi v Římě a nechává pozdravovat Prisku a Akvilu a dále říká:
Ale to slovo prvotina má ještě jeden význam. Ve Starém zákoně prvotina znamenala to nejlepší a VŽDYCKY patřila Bohu. První úroda, prvorozené zvíře, prvorozené dítě - to všechno patřilo Bohu. A bylo to obětováno Bohu - kromě dětí samozřejmě - děti byly vykoupeny za pevně stanovený poplatek chrámu.
A to je význam, který tady Jakub pravděpodobně upřednostňuje - jsme tím nejlepším pro Boha. On sám utvořil to nejlepší ke své slávě a chvále. Smyslem našeho vykoupení je oslava Boha. Máme ho chválit svým životem a svými skutky.
Jakub toto téma rozvíjí v následujících verších své epištoly, když mluví o poslušnosti křesťanů k Božímu Slovu a ukazuje na to, co to je pravá zbožnost.
Jsme prvotinou jeho stvoření, tím nejlepším, abychom přinášeli hojné ovoce. Bohu nejde o to, aby viděl, co všechno děláme, ale chce vidět, že jsme učedníci Pána Ježíše Krista a že ve svém životě neseme hojné ovoce, že odoláváme pokušení a vítězíme ve zkouškách víry. Že jsme pevně zakotvení v Bohu: 1. který nerozlišuje postavení člověka, 2. který nepokouší ke zlému, 3. který se nemění ve své dobrotě k nám a 4. který nám dává to nejlepší, když nás vykoupil z hříchu a smrti.
Ze všeho stvoření vybral Bůh člověka, aby ho zachránil, a pro spasení člověka dal Bůh to nejlepší, co bylo v celém nebi - svého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista. Tak k Němu upněme svůj pohled, přemýšlejme o něm a hledejme jeho království na prvním místě.
Amen.
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
