Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 10. dubna 2011
Dobrý den. Pokoj vám a milost. Otevíráme Lukášovo evangelium a dostáváme se k samotnému závěru Lukášova vypravování. Minulý týden jsme mluvili o Pánově ukřižování. Viděli jsme jednoduchý popis, ale dalekosáhlé důsledky Kristovy smrti.
Neumíme si dost dobře představit, co všechno za tím stojí. Jsme strašně slabí ve svém přemýšlení o Kristově kříži a důsledcích, které z tohoto dokonaného a dokonalého Kristova díla pro nás vyplývají. Potřebujeme se více ponořit do Božího slova a volat k Bohu o milost, aby otevřel naší mysl, naše oči i naše sdrce, abychom rozuměli Jeho veliké milosti a lásce, kterou nám křížem prokázal.
Budeme dnes pokračovat v Lukášovi a budeme číst o Kristově smrti a o bezprostředním ovoci smrti Pána Ježíše Krista. Uvidíme, že to mělo okamžité viditelné následky, a to jak v přirozeném světě, tak i v náboženském světě a nakonec i v duchovním světě. Budeme číst z Lk 23,44-54 (s. 1349).
Ježíš byl ukřižován. Stalo se to kolem deváté hodiny dopoledne. Visel na kříži a všichni kolem se mu posmívali. Sestup z kříže – to na něj volali, potřásali hlavami a říkali: „Ať ho Bůh zachrání.“ Pouze jediný člověk se obrátil ke Kristu s prosbou o pomoc – bezmocný odsouzenec, který byl přibit vedle Pána. Nemohl udělat vůbec nic pro své spasení – mohl jen prosit o milost, volat k Pánu.
Tento odsouzenec dostal milost a ujištění o tom, kde stráví věčnost. Byl zachráněn. Na kříži se zjevuje Boží milost. Bůh křížem prokazuje svou lásku k nám. Ježíš hledá ztracené a nevzdává se toho ani v té nejhorší chvíli svého pozemského života – když je přibit na římský kříž. I tehdy, když vypadá jako naprosto bezmocný, slabý, nemohoucí, tak se znovu prokazuje jako mocný spasitel. Jeho milost je vždy mnohem větší než si dokážeme představit. Lump na kříži byl zachráněn na poslední chvíli. O několik málo hodin později mu římští vojáci přerazili železnou tyčí nohy, takže jeho tělo pokleslo a on se během několika minut udusil. Ale s posledním výdechem odcházel přímo do náruče svého Spasitele – zatímco ten druhý zločinec byl postaven před Boží soud a odsouzen pro svou nevěru i své zlé skutky. A tak jsou tito zločinci vzorem pro celé lidstvo – a každý člověk se jednoho dne setká s jedním z těchto dvou zločinců, kteří byli ukřižováni spolu s Pánem. Přemýšlejte o tom!
Jsme uprostřed dne ukřižování. V devět hodin ráno byl Pán ukřižován. Tři hodiny již visí na kříži a Lukáš nás vede k další ohromné události. Ovoce kříže se objevuje.
Lukáš 23:44 Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce.
Celá příroda se chvěje, když je Pán ukřižován. První věc, o které čteme, je tma. V poledne nastala tma až do tří hodin. V našem textu čteme, že se zatmělo slunce. Naplnilo se proroctví Amose:
Žijeme ve 21. století a naše mysl si nedokáže představit nic takového, že by slunce přestalo svítit. Takže když čteme o zatmění slunce, tak si představujeme, že došlo k překrytí slunce měsícem. Ale musíme si uvědomit, že události, které popisuje Lukáš, se odehrály v době velikonoc, které jsou lunárním svátkem – je to svátek, který se počítá (a celý židovský kalendář je na tom založený) podle fází měsíce. A v den židovských velikonoc je měsíc v úplňku, takže je technicky nemožné, aby došlo k zatmění slunce. Bůh způsobil tmu. Učenci debatují o této tmě – jak vznikla, kde všude byla – zda v celém Izraeli nebo na celé zeměkouli. Vědci prohlašují, že žádná taková tma nemůže existovat, ale Bůh je větší a Boží slovo nám ukazuje, že pro Boha takové věci nejsou problémem. On udržuej v chodu celý vesmír a slunce svítí jenom proto, že Bůh chce, aby svítilo.
Ale to nejsou ty nejdůležitější věci, na které se máme soustředit. Všimněme si, že v Písmu je tma velmi často spojená se soudem. Tak to bylo před těmi úplně prvními velikonocemi – těsně před tím, než Izraelci vyšli z Egypta, tak Bůh potrestal Egypt – jedním ze soudů byla tma.
To byla nadpřirozená tma, která zahalila celý Egypt, která naplnila každý dům – kromě domů Izraelců. Na řadě dalších míst vidíme tmu jako obraz soudu:
Nastal den Božího soudu. Boží slovo nám připomína, že soud již začal – a začal od Božího domu, tedy od církve:
Ale myslím, že temnota spojená s křížem má ještě další důvod – Bůh Otec nechtěl, aby lidé měli divadlo z toho, jak na kříži v agónii trpí jeho milovaný Syn. A tak zahalil kříž temnotou. Celé stvoření zakrylo svou tvář před hrůzou, kterou spáchali hříšní lidé. Zjevuje se temnota hříchu a Božího soudu.
Společně se soudem přichází ale také milost. Milost se projevuje v druhém zázraku, který popisuje Lukáš:
Lukáš 23:45 Chrámová opona se roztrhla v půli.
Marek s Matoušem říkají, že se roztrhla odshora dolů – tedy ne tak, jak by jí trhal člověk. Jednalo se o silný závěs – někteří učenci říkají, že byl půl metru silný, který odděloval velesvatyni od svatyně. Byl uvnitř chrámu. Původně byla ve velesvatyni schrána smlouvy a na ní víko, kterému se říká slitovnice. Na to víko stříkal velekněz krev z oběti za hřích. Jednou za rok mohl velekněz vstoupit do této mistnosti oddělené silným závěsem a pokropit slitovnici krví, která byla prolitá za hříchy Božího lidu. V době Ježíše již schrána smlouvy neexistovala a ve svatyni svatých byl pouze velký neopracovaný balvan, který se skrápěl krví.
Když Ježíš prolil svou krev, tak se roztrhla opona v chrámu a odhalila prázdnotu náboženského systému. Prázdnou místnost, která nemohla stačit na očištění od hříchů.
Bůh sám ukončil chrámovou bohoslužbu. Ona sice ještě dalších 40 let pokračovala, ale již to bylo něco prázdného, mrtvého, co nemělo žádné opodstatnění. Pán nám otevřel cestu do svatyně svatých – do nebeské svatyně – to je poselství kříže:
Pán nás volá, abychom se přiblížili k Němu.
Když temnota skončila, tak Ježíš zemřel. To byl ten okamžik, kdy se roztrhla opona v chrámu:
Lukáš 23:46 A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal.
Poslední slova Pána kříži. Dokonce když na Pánu spočinul Boží hněv za naše hříchy, tak všechno vydává do rukou svému Otci. Vidíte tu neochvějnou důvěru? Vidíte to úžasné spolehnutí se na Otce? Pomyslete na to, že Ježíš to dělá s vědomím, že jde vstříc soudu – jde zaplatit náš, můj, tvůj dluh!
Vše, co se zde odehrává, se děje mezi Bohem Otcem a Bohem Synem. Boží Syn je zde jako zástupce lidí. Stává se výkupným za mnohé. Svým životem zaplatil náš vlastní dluh. Tato transakce proběhla mezi Otcem a Synem, ale my jsme do ní z Boží milosti započítáni.
Dluh je zaplacen. Byli jste vykoupeni převzácnou krví Kristovou. Zaplatil za všechny vaše hříchy. Žádný váš hřích není tak veliký, aby na něj nestačila prolitá krev Božího syna. A žádný váš hřích není tak malý, nepodstatný a nedůležitý, aby kvůli němu nemusel Boží syn zemřít. Je dokonáno. Ježíš už udělal úplně všechno. Přemýšlejte o tom, co to znamená, že Bůh dokončil vaše spasení.
To je přesně to, co udělal Bůh s vámi. To je ta nejlepší zpráva, jakou můžeme slyšet. A to bylo to nejlepší, co lidé, kteří byli shromážděni kolem kříže, mohli vidět.
Ježíš umírá se slovy důvěry a stává se tak vzorem pro všechny křesťany. Mnozí v historii umírali se stejnými slovy na rtech. Vzpomeňme na Štěpána ze Skutků 8, nebo na pronásledované křesťany rané církve. Je dochovaný příběh stařičkého staršího církve ve Smyrně, Polykarpa. V 86 letech ho zatkli a nutili, aby se rouhal Kristu, ale on řekl: Osmdesát šest let Kristu sloužím a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil? Když mu pak hrozili upálením, tak odpověděl: Hrozíš ohněm, jenž chvíli pálí a za chvíli zhasne. Nevíš však, že bezbožným hrozí oheň budoucího soudu a věčného trestu. … Pohleděl k nebi a řekl: ..Pane, Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného svého Syna Ježíše Krista, … Kéž bys mne dnes přijal jako bohatou a sobě milou oběť.
Vzpomeňme na Husa nebo Jeronýma Pražského, kteří umírali na hranici s podobnými slovy na rtech. Dodnes mnozí svatí takto umírají v zemích, kde zuří pronásledování církve.
Musíme však stále mít na paměti skutečnost, že Pán neumíral jako učedník, ale jako skutečná oběť smíření za naše hříchy. A okamžitě po Jeho smrti můžeme vidět ovoce kříže:
Matouš popisuje ještě další zázraky, které se udály:
Byli tady další zázraky, které Lukáš nepopisuje. Ale jak Matouš, tak Lukáš popisují zázrak, který můžeme označit jako největší ze všech, které se odehrály v době ukřižování – zázrak spasení:
Lukáš 23:47 Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl vskutku spravedlivý."
Římský setník, Říman, velitel 100 mužů, velitel popravčí čety, otrlý muž, který jistě viděl umírat velké množství lidí, najednou vyznává Krista. Je to první obrácení, které se odehrálo na druhé straně kříže, po Ježíšově smrti. A je to úžasné a zázračné obrácení.
Tento setník viděl umírat Krista a to ho vedlo k tomu, že uvěřil. Možná byl otřesen všemi těmi dalšími přírodními zázraky, ale žádný z nich by ho sám o sobě nepřivedl k poznání Pánovy spravedlnosti. Možná byl přítomný výslechu Ježíše před Pilátem, zcela jistě slyšel, jak Ježíš volal jeruzalémské ženy k pokání, ale nakonec to, myslím, byla jistě Pánova slova na kříži, Pánův rozhovor s oběma odsouzenci, zvolání, že je dokonáno a nakonec i Pánova smrt, která tohoto setníka přivedla k víře. Vyznal Krista jako toho, kdo je spravedlivý, jako toho, kdo je Boží syn (Mk 15,39) a velebil, oslavoval Boha.
Slovo, které použité v originále znamená oslavovat a je ve tvaru, který říká, že začal oslavovat Boha a stále pokračoval v oslavování Boha. Jenom nové srdce, které dostane člověk od Boha, může vést k takové chválu v takovou chvíli. Nikdo další pod křížem Boha neoslavoval – ani ostatní vojáci, o kterých čteme, že se zděsili (Mt 27,54), ani lidé, jak uvidíme za chvíli. Dokonce ani učedníci, kteří stáli opodál a na všechno se dívali. To, co tady vidíme, je skutečný zázrak. Bůh začíná jednat s pohany. Doširoka se otevírá cesta spasení skrze víru v Krista.
To se stalo na kříži! A obojí mohli lidé vidět právě u Kristova kříže – na jedné straně to byl spasený lotr, který byl Žid, a který vešel do Božího království a na druhé straně to byl římský setník, pohan, který oslavoval Boha a tak získal podíl na Božím království. Obojí pro Kristovu prolitou krev. Bůh je dobrý a znovu prokazuje své milosrdenství. Tady byl otrlý pohan, který byl spasen skrze kříž. I zde jsme pohané – nejsme Židé – ale jsme spaseni skrze Kristův kříž. Pokud to tak je, tak bychom měli dělat přesně totéž, co dělal tento setník – oslavovat Boha. Nepřestávat ho velebit za milost, kterou nám ze své lásky prokázal. Jak málo chválíme Boha za to, co pro nás udělal. Možná to souvisí s tím, že dost dobře nerozumíme tomu, co Bůh udělal. A nebo … je naše srdce v temnotě, stejně jako srdce zástupu, který se shromáždil pod křížem.
Lukáš 23:48 A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou.
Tito lidé se přišli pobavit – sešli se na tu podívanou. Byli jich celé zástupy. A všichni byli otřeseni tou podívanou. Byli zděšeni tím vším, co se odehrálo. Na jedné straně to byla poprava jako každá jiná, ale na druhé straně? Tři hodiny tmy a následné zemětřesení je muselo vyvést z toho, že se jedná o obyčejnou popravu. Tady byl lidmi zavražděn Boží syn. On sám sebe obětoval jako oběť smíření a Bůh na Něj vylil svůj hněv za naše hříchy.
Nemyslím si, že by lidé, kteří stáli kolem kříže, přemýšleli o těchto souvislostech, ale jasně viděli, že věci nejsou v pořádku. A tak odcházeli a bili se přitom do prsou. To je známka pokání. Před několika potřásali hlavami a posmívali se: Jsi-li Mesiáš, sestup z kříže. Nyní odcházejí mlčky a v bázni.
Tito lidé viděli mnohé z Pánových zázraků, možná se znali s lidmi, které Ježíš uzdravil nebo vysvobodil od démonů. Teď zemřel. Jistě hodně přemýšleli nad tím, co se to vlastně děje. A viděli, že něco není v pořádku. Jejich svědomí je usvědčovalo z hříchu. Ještě zde nebylo pokání, které vede k životu, ale bylo zde vědomí viny. A jistě mnozí z nich se stali křesťany o několik týdnů později, po Petrově kázání v den Letnic. Nyní smutně a vyděšeně odcházejí.
Luk 23:49 Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.
Lukáš sem vsouvá poznámku, že apoštolové byli přítomni při ukřižování. Opustili Ježíše v zahradě Getsemane, ale nyní stáli pod křížem. Jan dokonce mluvil s Pánem a Ježíš mu svěřil svou matku, aby se o ni postaral. To nám mimochodem ukazuje na to, že Ježíšovi bratři v tuto chvíli stále ještě nepatřili mezi Pánovy učedníky a Pánovou nejbližší rodinou bylo jeho jedenáct vyvolených apoštolů. O pár týdnů později už Ježíšovy bratry nacházíme spolu s učedníky modlit se v horní místnosti a čekat na seslání Ducha svatého. Bůh je povolal ke spasení a ke službě.
Byly zde také ženy, které Ježíše doprovázely. Známe některá jejich jména:
Přinejmenším čtyři ženy jsou zde jmenovány: Marie – matka Ježíše, její sestra Salome – matka synů Zebedeových, Jakuba a Jana, dále Marie Marie Magdalská, Marie Kleofášova – nejspíš matka Jakuba mladšího a Josefa (mimochodem Kleofáš byl učedník Pána, který se setkal spolu s druhým učedníkem s Pánem Ježíšem, když šli v neděli do vsi jménem Emaus (Lk 24,13.18) – je možné, že tito učedníci byli manželé, Kleofáš a Marie. V Lk 8 čteme o dalších ženách: Jana (Lk 24,10), žena Herodova správce Chuzy, Zuzana, a další. A víme i o dalších jako byly Marie a Marta z Betánie, sestry Lazara, …
Všichny tyto ženy spolu s učedníky byli očitými svědky popravy Ježíše. Ženy také, jak uvidíme dále (v. 55) viděli Ježíšův pohřeb. Viděli místo, kam Pána uložili. Lukáš to zdůrazňuje a jako pečlivý historik dokládá události řadou očitých svědectví. Chce, aby Teofilos, kterému je Lukášovo evangelium věnováno, měl jistotu v tom, co čte, aby mu bylo jasné, že se nejedná o nějaké báchorky, nebo výmysly, ale že je zde celá řada očitých svědků. Znovu nám tak potvrzuje pravdivost a naprostou spolehlivost Božího slova.
Ježíšova smrt otevřela brány spasení pro pohany. Ne že by předtím nemohli vejít – mohli a vcházeli do nebeského království, ale nyní se jim přístup otevírá dokořán. A Kristova smrt dává moc povstat k životu nejenom pohanům, ale také tajným učedníkům z řad Židů:
Mezi židy byli učedníci, kteří se nehlásili k Pánu veřejně a my si vůbec nemůžeme být jistí, že to byli lidé, kteří byli spasení – a to i přes to, že je Písmo nazývá učedníky. Vždyť víme, že:
Ale Kristův kříž odhaluje lidské srdce – odhaluje světlo i temnotu a dává jim vyniknout. Přímo u kříže se odhaluje světlo v životě jednoho z učedníků, které se dosud skrývalo.
Lukáš 23:50-51 Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží.
Jan ve svém evangeliu také mluví o Josefovi a říká, že to:
Také Nikodém byl členem rady a také on byl pravděpodobně tajným učedníkem Ježíše. Jeho život se změnil, když se setkal v noci s Ježíšem (J 3), ale okolnosti a tlak lidí, jak to vidíme v J 7, ho vedly k tomu, že zůstal v tajnosti a nepřiznával se ke Kristu veřejně. Až nyní. Ale zpět k Josefovi. Josef je nazván člověkem spravedlivým a tím, kdo očekává Boží království.
Je jenom jeden druh spravedlnosti, který Bůh nazývá spravedlností – a to je spravedlnost z víry.
Josef tedy věřil. Byl tedy tajným učedníkem, který byl skutečně spasený. Trvalo to dlouho, než se přiznal veřejně ke Kristu. Tento spravedlivý tajný učedník:
Lukáš 23:52 přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo;
Do této chvíle byl členem Sanhedrinu a možná zde chtěl prosazovat svůj vliv. To je dnes hodně populární mezi křesťany a můžete slyšet, jak by měli křesťané ovlivňovat společnost, politiku, média, … Možná to chtěl i Josef. Ale vidíme, že žádný vliv neměl. Možná měl uplatňovat svůj vliv, ale neudělal to – mlčel. Nesouhlasil s jejich rozhodnutím, ale bál se, protože všichni volali: ukřižuj ho! Křesťané, kteří chtějí zůstat v utajení, protože se bojí pronásledování, protože se bojí toho, co by o nich řekli druzí nebo co by si o nich pomysleli, takoví nakonec nemají žádný vliv. A je to smutné být členem rady, která rozhodne o ukřižování.
Josef už nechtěl takto pokračovat. Už nechtěl být učedníkem jenom někdy, jenom před některými lidmi a před jinými lidmi dělat, jako že ho to nezajímá. Už nemohl dál táhnout to společné jho s nevěřícími. Už se nechtěl bát svých kolegů v radě. Miloval svého Spasitele a viděl, že nemůže skákat na obě strany, nemůže sedět na dvou židlích, nemůže sloužit dvěma pánům – vlastní slávě nebo Boží slávě. Jeho srdce bylo nové, Boží, a tak sebral odvahu a požádal Piláta o Ježíšovo tělo.
Setník, který oslavoval Boha, se setkává s jedním z učedníků Ježíše, s tajným učedníkem Josefem:
Lukáš 23:53 [Josef] sňal tělo z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován.
Byl zde prázdný hrob, ve kterém nebylo žádné tělo, aby mohlo být bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že Kristus vstal z mrtvých – v neděli ráno bude hrob znovu prázdný. Je jasné, že ten, kdo vstal z mrtvých, je tentýž, který byl předtím pohřben.
To je evangelium. To je Boží moc ke spasení. Pro pohanského setníka stejně jako pro významného bohatého člena rady, který se dosud styděl za svou lásku ke Kristu. To je dobrá zpráva pro každého z nás – Boží milost zjevená na kříži nás volá k následování Krista a k tomu, abychom Mu sloužili.
Dostáváme se k samotnému závěru našeho dnešního textu. Dostáváme se na konec dne, kdy byl ukřižován náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus.
Lukáš 23:54 Byl pátek a začínala sobota.
Mnozí diskutují nad tím, který den v týdnu byl Ježíš ukřižován. Překladatelé ekumenické Bible v tom měli jasno. Proč to není tak jasné, můžeme vidět z doslovnějšího překladu:
Sobota může znamenat jakýkoliv židovský svátek – když připadl nějaký velký svátek nebo novoluní na středu, tak byla středa sobotou – sabatem, dnem odpočinku, kdy se nesmělo pracovat. A úterý pak bylo dnem přípravy. Nechci to nijak komplikovat – osobně si myslím – v souladu se starou křesťanskou tradicí, že Pán byl skutečně ukřižován v pátek.
Kdyby bylo důležité, který den byl Ježíš ukřižován, tak by nám to Bůh nechal zapsat do svého Slova naprosto jasně. Skutečnost, že se o tom hodně diskutuje a debatuje a Písmo o tom nemluví zcela konkrétně, nám ukazuje, že to není ta nejdůležitější věc, kterou si máme odnést. Tím nejdůležitějším je Ježíšova smrt dosvědčená řadou očitých svědků. Všichni Pánovi přátelé byli svědky toho, jak jejich milovaného Pána zabili a pohřbili.
Jeho smrt otevřela bránu Boží milosti dokořán. Spasení bylo dokonáno. Boží zachraňující milost přinesla okamžité ovoce – byl spasen setník, byl spasen Josef z Arimatie a farizeus Nikodém. Bůh prokazuje svou lásku k nám a otevřel dveře milosti i pro nás.
Možná jste svůj život ještě nevydali Kristu a nevyznali jste Ho jako Pána. Teď je čas milosti. Možná jste se snažili prokličkovat životem jako tajní učedníci v naději, že to nějak zvládnete. Pohleďte na kříž – hledejte tam sílu k vyznání Krista. Boží slovo nás povzbuzuje:
Musíme vyznat, že všichni jsme chromí a potřebujeme Boží milost a tak vás chci vyzvat, abyste povstali ve víře, abyste pozvedli svá srdce k Pánu a oslavovali ho za úžasné spasení, které nám daroval.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk23-44-54-osnova.pdf | 119.53 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
