Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. února 2011
Dobrý den a pokoj vám. Dnes se po delší době opět vracíme do Lukášova evangelia. Už to jsou skoro tři měsíce, co jsme ho opustili, tak bych chtěl, abychom si rychle připomněli některé základní věci, které se týkají Lukáše a abychom zorientovali v tom, kde se nyní nacházíme v našem textu.
Od konce deváté kapitoly jsme sledovali cestu Pána Ježíše Krista do Jeruzaléma. Šel neochvějně za svým cílem - ke kříži Golgoty. Nic ho od této cesty nemohlo odradit. V devatenácté kapitole potom slavně vstupuje do Jeruzaléma. Přichází jako král, jako zaslíbený mesiáš, Ten pomazaný. Od té chvíle sledujeme poslední dny jeho života před jeho ukřižováním krok za krokem.
Ve dvacáté druhé kapitole čteme o onom dni, který ukřižování předcházel. Viděli jsme, jak Pán poslal Petra a Jana, aby připravili velikonočního beránka. Viděli jsme, jak naposledy večeřel se svými učedníky. Viděli jsme, jak lámal chléb a pil víno - jak ustanovil tuto památku, kterou má církev dělat, dokud Pán znovu nepřijde. A to už jsme v tom nejtěsnějším kontextu našeho dnešního textu.
Během večeře Pán umyl nohy svým učedníkům a to včetně Jidáše, který ho zradil. Chléb a víno, které podával svým učedníkům, jedl a pil také zrádce. Pán ho jasně označil - pro nás. Tehdy Jidáš odchází od stolu a jde pro stráže a pro vojáky, s nimiž o něco později přijde od Getsemanské zahrady zatknout Pána Ježíše Krista. Pro učedníky to označení zrádce tak jasné nebylo a proto se mezi nimi strhla debata, kdo z nich je ten zrádce. Možná si ani pořádně nevšimli, že Jidáš odešel. Hádali se mezi sebou a zapřísahali se, že oni nikdy Pána nezradí. Jejich tělesné smýšlení je nakonec dovedlo k tomu, že přestali myslet na Pánova slova a začali se dohadovat, kdo z nich je největší. Na to jim Ježíš říká:
On sám jim dal příklad, aby podle něj jednali. Ale říká tady ještě další důležitá slova - a znovu si připomeňme, že to je v okamžiku, kdy zrádce již mezi nimi není:
Tato slova tvoří ten nejtěsnější kontext našeho dnešního textu. Přečteme nyní jenom dva verše, kterými se dnes budeme zabývat, a které svým obsahem přímo navazují na verš 28 - v. 31-32.
Máme před sebou Pánův rozhovor s Petrem. Podle toho, co máme zaznamenáno, tak vidíme, že Ježíš mluvil s Petrem nejčastěji ze všech učedníků. V tomto krátkém rozhovoru Ježíš připravuje Petra na důležité a těžké chvíle, které jsou před Petrem. Také my se z tohoto rozhovoru můžeme velmi poučit a připravit se na těžké chvíle, které jsou před námi. Také my potřebujeme, aby naše víra obstála ve víru zkoušek. A k tomu jsou tato slova velmi vhodná a užitečná. Uvidíme, že zkoušky vždycky přijdou, že jejich smyslem je prověřit pravost naší víry, že se za nás Pán přimlouvá a že zkoušky vedou ke službě. Zkoušky jsou školou pro službu.
Lukáš 22:31 Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal,
Honzo, Honzo, Jardo, Jardo, Markéto, Markéto, Jakube, Jakube – každý z nás může na tomto místě slyšet své vlastní jméno. Nikdo, opravdu nikdo nebude vynechán. Každý bude zkoušen, každý bude tříben, každý bude prověřován.
Pravost víry se musí prokázat. A neprokáže se na pláži nebo na lehátku u bazénu, ale prokáže se ve zkouškách. A každý musí zkouškami projít. To je něco, co naprosto nerozlučně patří k evangeliu.
Moji milí, tady se dostáváme znovu k samotnému jádru evangelia. Evanglium není zpráva o skvělém životě s Bohem. Evangelim je Boží moc ke spasení. Evangelium – to jsou únikové dveře v okamžiku požáru. To je vysvobození z hříchu a vzpoury proti Bohu. K evangeliu nakonec patří také skvělý život s Bohem – nemohu říci, že bych se někdy za svůj život, z něhož jsem již skoro polovinu prožil jako křesťan, v Bohu nějak zklamal.
Slovenská probuzenecká evangelistka z počátku 20. století, Kristýna Royová, v závěru svého života vyznala: „Kdyby se mě zeptali, jestli bych chtěla ještě jednou žít pro Krista takový život, jaký jsem prožila, tak bych s plným přesvědčením vyznala, že ano. A kdybych ho mohla žít podruhé, usilovala bych ho žít s větší věrností, čistotou, tak aby byl ve mně i skrze mne více oslavován můj Slavný Král, Ježíš Kristus.“ Apoštol Pavel říká:
To je hezké vyznání, nemyslíte? Když ho takto slyšíme, tak si říkáme, ano, to je fajn. Ale víme, co stojí za takovým vyznáním? Pavel to napsal v závěru svého života. Podívejme se na jedno místo:
Takovýto život stojí za Pavlovým vyznáním. Zkoušky vždycky přijdou. Musí přijít. Je to součást evangelia, kterému jsme uvěřili. Bez této části není evangelium evangeliem, ale stává se návodem k pohodlnému a bezstarostnému životu. Ale součástí evangelia vždy musí být: spočítej svůj náklad! Pomysli na to, co tě to bude stát. Žijeme ve společnosti, kde nás evangelium – pokud nechceme – nemusí stát vůbec, ale vůbec nic. Můžeme si žít v pohodlí svých domovů, číst Bibli, modlit se, chodit do shromáždění, a být takovými dobrými křesťany. Ale nedej Bůh, aby přišly nějaké problémy nebo těžkosti. Jak snadno a rychle se odvracíme od Boha a někdy dokonce přímo proti Němu. Jak rychle jsme ochotní zahodit všechno, co v Bohu máme a hledat pomoc ve světě.
Nežijeme – díky Bohu – ve společnosti nebo na takovém místě ve světě, kde by vyznání Krista znamenalo ohrožení života, ztrátu majetku, přátel, příbuzných, vězení, pronásledování nebo podobné věci. Kvůli Kristu v naší zemi nemusíme ztratit ani píď z pohodlí, ve kterém žijeme. Ale nemysleme si, že nepřijdou zkoušky. Možná nebudeme stát v řetězech před králi a vydávat svědectví o Kristu, ale přijdou jiné zkoušky: Bůh se bude dotýkat toho nejvzácnějšího, co v tomto světě máme – Bůh bude odhalovat naše modly. Ještě jedna věc ti chybí, řekl Pán bohatému mládenci. Bůh chce, abychom mu odevzdali úplně všechno ve svých životech a nechali Jeho samotného, aby tyto věci proměnil, přetavil, použil ke své slávě nebo možná odsekl jako něco nepotřebného a neužitečného. To je celé evangelium.
Když se Pavel setkal s Pánem na cestě do Damašku, tak potom za ním Pán poslal zbožného Ananiáše, aby na něj vložil ruce a modlil se za něj. Ananiášovi Pán řekl:
To je cena evangelia. Jsou zde věci, které musíme být ochotní podstoupit pro Kristovo jméno. Jsou zde zkoušky, které nutně přijdou. Je zde pronásledování, které také přijde. Zpravidla se nevyhne žádné generaci křesťanů – v různé podobě, někdy mírnější, jindy velmi kruté. Jste připraveni na zkoušky?
A v našem verši u Lukáše čteme o nástroji, který Bůh používá k prozkoušení naší víry. Tímto nástrojem je satan. Bratři a sestry, nedivme se tomu. Satan je nástrojem v Boží ruce. Není žádným rovnocenným soupeřem Božím. Je to padlý anděl, který se vzbouřil proti Bohu. Myslel si, že se může Bohu rovnat a stále se tak v tomto světě prezentuje. Je nemilosrdný, krutý a využije všechno až do krajnosti. Dobře to můžeme vidět v prvních dvou kapitolách knihy Job, které nám hodně připomenou situaci Petra. A dokonce – a to je zkušenost právě Petrova:
Jak rád by ďábel uchvátil. Jak rád by našel místo, odkud by mohl vysílat své ohnivé šípy pochybností, rouhání, pomluv, osočování, nevěry, hříchu, zoufalství, slabosti a kdečeho jiného.
Stále musíme pamatovat na to, že může udělat jenom to, co mu Bůh dovolí. S tímto vědomím můžeme projít každou zkouškou, která přichází, a můžeme jí procházet s pokojnou myslí, protože víme, že Bůh o nás ví, že Bůh dopustil tuto zkoušku a že Jeho cílem je, aby naše víra byla prověřena a pročištěna – stejně jako víra Jobova, nebo víra Petrova.
Ježíš říká Petrovi – satan si vás vyžádal. A není to jinak. Satan musí žádat o svolení. Koho že to žádá? Moji milovaní, satan žádá našeho nebeského Otce. Žádá Otce, který nás miluje věčnou láskou. Miluje nás takovou láskou, kterou miluje svého jednorozené Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Představte si, že vám řeknou, že vaše děti budou psát ve škole písemku. Řekli byste snad – to nikdy nedopustím, aby moje dítě psalo písemku. Co kdyby dostalo špatnou známku? Bylo by velmi nešťastné a já také! Takto by reagovali jenom velmi sobečtí a nezralí lidé. Ale milující rodiče řeknou: Ano, chceme, aby byla písemka, je to správné. A potom jdou a se svým dítětem se celý večer učí, aby bylo dobře připravené. Co teprve náš nebeský Otec!
A poslouchejte ještě toto:
Bůh nás nezkouší nad naše síly, nad naše možnosti. Spolu se zkouškou připravuje také východisko, a dává nám sílu, abychom mohli obstát. Neznamená to, že nemusíme nic dělat, že to bude dovolená na Tenerife. Musíme prokázat věrnost, odvahu, vytrvalost. Ale sílu hledejme u Pána, v jeho veliké moci. Východisko hledejme v Jeho moudrosti. On je Otec, který nás velmi miluje.
Když nad tím takto přemýšlíme, tak ale stejně musíme myslet na mnoho křesťanů, kteří zkouškám podléhají. Určitě znáte nějaké lidi, kteří řekli, Bůh mě zklamal. Nepodržel mě. Nechal to dojít tak daleko. Dopustil, aby se staly tak hrozné věci. Co na to řekneme? Znovu nás to vrací k tomu, co to je evangelium – je to vstupenka do bezstarostného života nebo je to jediná cesta, jak uniknout Božímu hněvu, který se zjevuje proti každému hříchu? Jaké evangelium jsme sdělili takovým lidem, kteří dnes říkají, že je Bůh zklamal a ve své zatvrzelosti a pýše se rouhají Bohu i Jeho slovu?
Ano, tak někteří jistě neslyšeli jasnou zvěst evangelia o pokání a víře. Proč ale tolikrát ve zkouškách podléháme my sami? Chtěl bych zmínit dva důvody a potom musíme jít dál:
1. Nebudujeme svoji víru. My to dobře uvidíme právě na příběhu apoštola Petra – Petr byl silný, impulsivní, sebevědomý, rychlý k jednání – ale když se měl modlit, tak spal, když měl bojovat duchovně, tak zaútočil mečem, když měl pokorně přijmout Pánova slova, tak se vychloubal – I kdyby tě všichni zradili, tak já nikdy, … Soustředil se na sebe, ale svou víru nechal oslabenou. Stejné je to i s námi. Soustředíme se na tolik vnějších věcí, ale vztah s Bohem zůstává okrajovou záležitostí.
Zůstanou-li má slova ve vás – ale my nemáme čas ani na čtení Bible, natož potom na skutečné studium Písma nebo učení se zpaměti. Jak chceme, aby v nás zůstávalo Boží slovo? Proste, oč chcete, a stane se vám. No, to je výzva. Ale nehledě na to, že je to podmíněné zůstáváním v Kristu a přebýváním Božího slova v nás, tak my často ani neprosíme.
To je budování víry. Chceme růst ve víře, ale zanedbáváme základní věci – Písmo, modlitbu, společenství Božího lidu, službu druhým. Co byste řekli sportovci, který chce být mistrem světa, ale s velkým přemáháním přijde na trénink jednou za týden? Že si lže do kapsy. Jak je to s námi? Budujete svou víru? Ju 20 – budujte svůj život na přesvaté víře!
2. Nechráníme své srdce. Šalamoun řekl:
Je to velmi jednoduché – vyznávat své hříchy, prosit Pána o odpuštění a očištění, posvěcovat se Božím slovem, obnovovat se proměnou své mysli.
Když potom přijde satan, aby nás zkoušel – a my víme, že přijde – tak nenajde žádné místo, kde by mohl zachytit svůj drápek, ale najde plnou Boží zbroj, která bude chráněná mocným štítem víry, který dokáže odolat všem střelám toho zlého, odrazit a spolu s Kristem kráčet v Jeho triumfálním průvodu. Takže zkoušky vždycky přijdou a my na ně budeme z Boží milosti připraveni. Podívejme se dál do našeho textu a ukážeme si, co je smyslem těchto zkoušek.
Satan si vás vyžádal,
Lukáš 22:31b aby vás směl tříbit jako pšenici.
Jinými slovy – aby vás směl prosít a oddělit zrno od plev. Doslova - protřepat zrno na sítu. Je nezbytné oddělit pravou víru od falešné.
Boží slovo nás nabádá k tomu, abychom zápasili o víru. Náš text mluví o tomtéž. Přijdou zkoušky, které budou prověřovat pravost vaší víry. Váš zápas ukáže, zda obstojíte, či nikoliv, zda je vaše víra pravá nebo falešná.
Vzomeňte si na podobenství o rozsévači. Tři druhy půdy vypadaly docela dobře. Na všech něco vyrostlo. Všude byla nějaká víra. Ale jenom jeden druh půdy přinesl opravdovou úrodu:
V ostatních dvou případech to byly právě zkoušky, které prokázaly, zda víra byla pravá nebo falešná. Zda je to víra, která nese ovoce dobrých skutků, nebo je to víra, která je mrtvá, démonská. V těchto dvou případech přišly také zkoušky, které prokázaly to, že je zde špatná půda. Když o těchto zkouškách budeme přemýšlet, tak uvidíme, že přicházely úplně stejně na všechny druhy půdy. A u každého prokázaly, jaký ten či onen druh půdy je. Tyto zkoušky jsou pronásledování nebo tíseň kvůli evangeliu, pokušení, časné starosti, vábivost majetku. To jsou věci, které odhalují pravost víry.
Zkoušky mají protříbit, prověřit ve dvojím slova smyslu. Jednak mají protříbit, odhalit to, co je v nás a jednak mají odhalovat a působit rozlišení mezi námi. Dokonce nám Písmo ukazuje, že Bůh takto jedná s celými církvemi - církev v Korintě byla rozdělená do mnoha skupin. Dnes bychom to možná aplikovali na sbory, denominace. A apoštol jim napsal:
Kdo vytrvá až do konce, kdo osvědčí svou věrnost, kdo zůstane oddaný Bohu a Slovu jeho milosti.
A stejně to platí i pro jednotlivce v církvi. Jak je to v tom podobenství o rozsévači - někdy se zdá, že člověk uvěřil, ale když satan začne zkoušet jeho víru, tak se najednou ukáže, že jeho srdce je jako skála, že které nemůže skutečná víra, která vede ke spasení, vyrůst, nebo je plné trní a bodláčí, takže tam evangelium nemá žádné místo. Po zkouškách takoví lidé odcházejí se sboru, z církve - často s hořkostí a se zatvrzelým srdcem. Znovu nás to vrací k tomu, jaké evangelium zvěstujeme a jaké důkazy opravdové víry chceme vidět - stačí nám slova člověka, že věří v Boha, nebo chceme vidět - a někdy je to skutečně běh na dlouhou trať - opravdové ovoce Božího Ducha, Bohem proměněný život?
Ale zkouška, o které mluví Ježíš s Petrem, se týká protříbení učedníků. Má se prokázat opravdovost jejich vlastní víry, jejich láska ke Kristu a jejich oddanost svému Pánu. Má také prokázat skryté věci, které jsou v člověku, za které se často stydíme a které v čase zkoušky Duch svatý vynáší na povrch - a to z jediného prostého důvodu: aby nám pomohl se jich zbavit. Ne proto, aby nás zahanbil, ponížil, zesměšnil, ale proto, aby nás proměnil do větší slávy. Apoštol Petr prošel takovou zkouškou - a ne jednou, a proto mohl napsat následující slova:
Není jiná možnost, jak pravost víry prokázat – musí být prozkoušena. Pravost zlata se zkoušela ohněm, dnes se používá jedna z nejsilnějších kyselin – lučavka královská. Jsou to velmi drastické metody, které mají ukázat, zda se jedná o pravé zlato nebo o padělek. Čím je něco vzácnější, tím silnější metody musí prokázat, zda je to skutečné. Čím je stabilnější měna, tím větší úsilí budou banky věnovat tomu, aby na peníze umístili lepší ochranné známky. Čím je něco vzácnější, tím více se budou nepřátelé nebo různí škůdci snažit danou věc napodobit.
V současném světě je jedničkou v napodobování věcí Čína. Jají výrobci čelí mnoha žalobám kvůli plagiátorství. Vezmou například velmi kvalitní evropské auto a zkopírují ho. Udělají kopii, která ale není vyrobená podle evropských standardů, takže vůbec neodpovídá kvalitě původního výrobku. Takto kopírují známé světové značky. Budou kopírovat Mercedes nebo Porsche, ale nikdo nebude kopírovat Trabanta. Proč? Protože to nemá žádnou cenu. Čím je věc vzácnější, tím více je třeba prověřovat její pravost.
Víra je to nejvzácnější, co od Pána Boha máme. Petr napsal, že je vzácnější než zlato – protože zlato pomine, ale víra nepomine. Víra je vzácným darem od našeho Boha – a proto musí být prozkoušena. To není kvůli Bohu, jak někdy máme ten dojem. Je to kvůli nám:
Bůh chce, abychom nacházeli jistotu a pokoj v Něm samotném. Abychom u něj hledali bezpečí, východisko a řešení v každé krizi našeho života. A nejenom v krizi, ale pořád. To nás přivádí přímo k další části našeho textu a dalšímu bodu dnešního kázání:
Předtím, než jakákoliv zkouška přijde, tak Pán Ježíš buduje víru svých učedníků:
Lukáš 22:32a Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala;
Pán se přimlouval za Petra, aby obstál ve zkoušce. Ježíš se modlí za své učedníky, za ty, kteří patří jemu. Nemodlil se za Jidáše:
Ale přimlouvá se za svaté. Pán sám nás zachovává. Drží pevně naší víru. Nenechvává nás, abychom byli v našich zkouškách sami. Učedníci ho samotného nechali - když se měli spolu s ním modlit v Getsemane, tak spali. Když Pána zatýkali, tak přes všechny předchozí sliby se rozprchli. A buďme si jistí, že na jejich místě bychom se zachovali úplně stejně. Nejsme na tom nijak lépe než na tom byli učedníci. I naše smýšlení je často tělesné a světské. Ale Pán? Věděl, že ho učedníci opustí, věděl, že před ním jsou nejhorší okamžiky v celé lidské historii, věděl, že už nebude spát, nebude jíst, nebude pít, bude vyslýchán, bit, popliván a nakonec ukřižován. A co dělá? Povzbuzuje své učedníky. Buduje jejich víru. Modlí se za ně, aby jejich víra neselhala. Moji milí, máme velkého Pána. Máme Krále, kterého nelze nemilovat, nelze Ho neuctívat. Pohleďte na něj: JÁ JSEM ZA TEBE PROSIL! Přimlouval se za Petra a přimlouvá se za tebe, za mne, za každého z vás. Naše víra stojí pevně zakotvená jenom a jedině na Něm. On je skála, o kterou se opírají naše nohy, On je základní, úhelný kámen, který udrží naše životy nepohnutelné. Podívejme se na několik veršů z Písma, které nám ukazují na to, jak Pán buduje a drží naší víru, aby obstála ve víru zkoušek:
Ježíš vede naší víru od začátku až do konce. Dovede jí až do cíle. Vede jí v každém okamžiku. Nebojte se, spoléhejte se na Pána.
Toto slovo potřebujeme slyšet v každé zkoušce, protože zkoušky probouzejí žádostivost v nás. A to je přesně to, co satan využívá k tomu, aby nás zkoušel. Vzpomeňte si, jak pokoušel samotného Pána: když byl hladový, tak chtěl, aby z kamení udělal chleba, když se cítil opuštěný, chtěl, aby vyzkoušel Boha, jestli je opravdu s ním (skoč z vrcholu chrámu, Bůh tě přece ochrání), když vypadal bezmocný, nabízel mu všechnu moc na světě. Útočil na žádostivost. Nemysleme si, že s námi bude satan jednat jinak. Také v nás bude chtít probudit žádostivost.
Ale Ježíš se za nás přimlouvá, aby naše víra obstála. A nejen to.
Duch svatý - ten Přímluvce, kterého Pán Ježíš poslal jako jiného Utěšitele místo sebe, a který v nás nyní přebývá, se za nás přimlouvá. Bratři a sestry, ať je toto pohled, se kterým budeme vstupovat do každé zkoušky, která nás potká. Pán se za nás přimlouvá. Duch svatý se za nás přimlouvá. Co víc bychom si mohli přát? S těmito věcmi na mysli musíme dát za pravdu Jakubovi:
Pán se za nás přimlouvá, aby se naše víra osvědčila. Podívejte se, jak Jakub pokračuje:
Zkoušky tříbí charakter, budují víru, učí nás cele se spoléhat na Pána, a jak říká Jakub, vedou k dokonalosti. Zkoušky jsou jedním z nejlepších způsobů, jak se na křesťanech Pán v tomto světě oslavuje. Je to nejlepší škola, v níž nás sám Pán připravuje k dílu služby - poslední část našeho textu:
Pán Ježíš se přimlouvá za Petra, a když ho ujistí, že opravdu projde zkouškou a že On sám se za něj modlí, tak ho vede ještě o kus dál. Vede ho k tomu, aby svůj zrak upíral až za zkoušku:
Lukáš 22:32b a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.
Podívejme se na dvě věci, které zde vidíme:
1. až se obrátíš - Petr musel ještě urazit kus cesty. Přestože předtím slyšel od Pána - vy všichni jste čistí, stačí jen nohy umýt, tak dílo spásy nebylo ještě definitivně dokonáno. V následujících okamžicích - po zatčení Ježíše - uvdíme, jak Petr několikrát za sebou selhává, zrazuje Pána, zapírá ho. K obnovení jejich vztahu dochází později, kdy Pán třikrát klade Petrovi otázku:
Ale teprve po sestoupení Ducha svatého o Letnicích dochází k plnému pochopení, k naprostému a definitivnímu obrácení se. Petr je naplněn Duchem svatým a stává se velkou posilou pro své bratry. Jeho nejistota je rázem pryč a z Petra se stává kazatel Božího slova, pastýř Pánových beránků, který k Pánu přivádí ohromné zástupy lidí.
Teprve z moci Ducha svatého může pramenit skutečně efektivní služba druhým. Bez Božího ducha může člověk pomáhat a namáhat se, ale buduje dílo, které v den Pánova příchodu shoří. Jenom Duch Boží nás uschopňuje k tomu, abychom byli posilou bratřím a sestrám v církvi.
2. buď posilou svým bratřím. Tady je popsaný cíl křesťanského života ve vztahu k ostatním křesťanům - a tím je služba druhým, posilování a budování druhých. Každý dostal od Pána nějaký dar a tímto darem má sloužit druhým. Každý dar byl dán za jediným účelem:
Nejsou žádné individuální dary - jenom k budování sebe sama. Ale vše vede k oslavě Krista. Proto také nedává smysl nic takového jako individuální křesťanství, kdy člověk není součástí společenství Božího lidu. Takový nemůže sloužit druhým, nemůže budovat Kristovo tělo. Mrhá svým životem a hřivnami, které mu Pán svěřil.
Toto je něco, co může vyrůst jedině ze zkouškami prověřené ryzí víry. Taková víra buduje druhé:
Zakončeme slovy, jimiž Duch svatý povzbuzuje Kristovo tělo:
Amen.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Lk22-31-32-osnova.pdf | 221.43 KB |
Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer
