Cesta bolesti a zármutku (Gn 35,8.16-29)

Údolí stínu smrti

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 18. listopadu 2012

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost. Bůh je dobrý a z Jeho milosti jsme se znovu sešli k tomu, abychom společně otevřeli Boží slovo a uctívali Pána tím, jak budeme naslouchat výkladu Jeho slova, jak ho budeme poslouchat v praktických věcech v našich životech. Bůh proměňuje naše životy svým Slovem mocí svého Ducha. Na nás je, abychom přijímali toto Slovo:

  • 1 Petrův 2:2 …jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení;

Boží slovo je to mléko, jímž se musíme sytit. Pojďme i nyní otevřít knihu Genesis a budeme číst ze 35. kapitoly 8. verš a potom verše 16-29. Modlitba

Úvod

Druhá polovina 35. kapitoly je svědectvím o bolesti v životě Božího muže. Je to další zkouška Jákobova charakteru. Není první a rozhodně není ani poslední. Klade před nás otázku po opravdovosti našeho života s Bohem. Proč následujete Boha? ___ Proč věříte Bohu? Proč Ho uctíváte? Proč chcete mít vztah s Bohem? – Tyto otázky si musíme klást, když čteme o Jákobovi v této kapitole. Jákob je jako my. Jednou nahoře, jednou dole, jednou uctívá Boha a staví oltář a podruhé zavírá oči před modlami ve svém vlastním domě.

Ale náš dnešní text nám ukazuje, že Jákobovo srdce bylo nové srdce, Bohem darované. Jákobova víra byla opravdová víra, která má zdroj u Boha. Jeho vztah s Bohem nebyl něco za něco, i když to tak na začátku skoro vypadalo:

  • Genesis 28:20-21 Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.

Bůh byl s Jákobem a byl s ním i tehdy, když Jákob na Boha zapomínal. Toto je velká lekce o Bohu a o Jeho věrnosti a my si ji musíme dobře zapamatovat. Ale možná ještě důležitější je lekce o nás – dneska uvidíme opravdovost Jákoba, která se projevuje nikoliv tehdy, když se všechno daří a všechno klape, tak jak má, nikoliv tehdy, když jsme ve výšinách a s radostí uctíváme Boha, stavíme oltáře, přinášíme Bohu oběti chvály – opravdovost našeho vztahu s Bohem se projeví v krizi, v problémech, v těžkostech, v nesnázích. To je místo, kde vychází na povrch to, co je skryté uvnitř.

  • 2 K 12:9 Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.

To je Boží moc – projevuje se ve slabosti člověka, projevuje se v těžkých chvílích života – v těch nejtěžších. Podívejme se od našeho textu:

I. Smrt Debory (v. 8)

  • Gn 35:8  Zde zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována dole u Bét-elu pod posvátným dubem, který pojmenoval Posvátný dub pláče.

V minulém kázání z této kapitoly už jsme se tímto veršem zabývali. Ovšem bylo to v kontextu předchozího Jákobova uctívání a následného Božího požehnání. Ačkoliv to byla smrt věrné služebnice a se vší pravděpodobností také chůvy Jákoba, tak byla tato událost trochu otupena oběma událostmi, které ji obklopovaly – uctívání a požehnání.

Přesto to nebylo nic jednoduchého, jak o tom mluví jméno, které Jákob dal dubu, pod nímž pochoval Deboru – Dub pláče.

Někdy to tak v životě skutečně je, že další události pomohou člověku odpoutat se od nějaké tragédie nebo těžkosti, která nás potkala. Není to tak vždycky, a ne vždycky něco takového také pomůže. Smrt je vždycky bolestnou tragédií. Vždycky znamená ztrátu. Je to tak i v případě, že se jedná o věřícího člověka, u něhož víte, že odchází k Pánu, odchází do radosti svého Pána. Přesto to znamená ztrátu, teď a tady. Znamená to také bolest.

Říkali jsme si, že toho nevíme mnoho o Deboře. Nevíme, kde se vzala v Jákobově táboře, nevíme, proč byla sama, nevíme vlastně vůbec nic o této ženě. Víme pouze to, že zemřela a byla pohřbena pod dubem. A víme také, že Jákob její smrt oplakal. V jeho táboře byla tato žena jediným spojením s otcovým a matčiným domem. Kromě Ezaua – a toho si Jákob asi moc připomínat nechtěl – to byla jediná připomínka Jákobovy rodiny. Ale nebyla to jediná tragédie, která Jákoba potkala:

II. Smrt milované ženy (v. 16-20)

Sotva se vzdálili od Bételu, tak smrt navštívila Jákobův tábor podruhé.

  • Genesis 35:16-19 Potom z Bét-elu odtáhli. A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila; měla však těžký porod. Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: "Neboj se, máš zase syna!" Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém.

Tento text je velmi zajímavý a my se u něj musíme zdržet. Je tady celá řada věcí, které si musíme vysvětlit.

A. Smrt Ráchel

Toto je první místo v Bibli, kde nacházíme smrt při porodu. Je to důsledek hříchu a prokletí, které postihlo ženu po pádu:

  • Genesis 3:16 Ženě [Bůh] řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“

Důsledky hříchu můžeme vidět stále kolem sebe a toto je jeden z nich. Můžeme být Pánu Bohu vděční za to, že dal lidem takovou moudrost, že dnešní lékařská péče toto riziko takřka 100% odstranila (tedy v rozvinutých zemích – stále jsou země jako je např. Afghánistán nebo Sierra Leona, kde je úmrtnost matek při porodu přes deset procent).

Takže vidíme smrt jako důsledek prvotního hříchu. Ale v případě Ráchel si musíme všimnout ještě dvou dalších faktorů. Tyto dva faktory musíme uvést, ale chtěl bych vás upozornit na to, že musíme být velmi opatrní na to, abychom z nich vyvozovali nějaké zásadní a závažné důsledky.

Tím prvním faktorem jsou slova Ráchel z Gn 30:

  • Genesis 30:1 Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu."

Paradoxně – když se narodil její druhý syn a ona tedy měla syny ____ tak umřela. Ráchel vyhrožovala svému muži smrtí – a smrt ji zastihla ve chvíli, kdy sama dávala život dvanáctému synovi Jákoba.

To je zajímavá souvislost a je dobré, abychom si jí všimli. Ta následující souvislost vypadá mnohem závažněji. Tentokrát se nejedná o slova Ráchel, ale o slova Jákoba, která řekl svému tchánovi Lábanovi, kterému Ráchel ukradla domácí bůžky.

  • Genesis 31:32 „U koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu! Před našimi bratry si prohlédni všechno, co mám, a vezmi si své." Jákob totiž nevěděl, že je Ráchel ukradla.

Lában tehdy nenašel své modly, protože Ráchel ho obelstila. Jákob se nic nedověděl. Ale na začátku 35. kapitoly Jákob svolal všechny ze svého domu a přikázal jim, aby se zbavili cizích bohů. Myslím, že to byl okamžik, kdy Jákob uviděl, že to byla Ráchel, která ukradla Lábanovi jeho bůžky. A Ráchel nezůstala naživu – přesně podle Jákobových slov.

Smrt Jákobovy milované ženy je spojená s narozením dalšího syna.

B. Narození syna

I toto je událost, u níž se musíme na chvíli zastavit. Je tady poslední Jákobův syn. Nejmladší syn. Jediný syn, který se nenarodil v rovinách aramských, ale narodil se v Kenaánu. Jediný Jákobův syn, kterého nevychovala jeho vlastní matka. Jediný Jákobův syn, který má své jméno od svého otce.

Ráchel ho pojmenovala Ben-óni, což může znamenat Syn mého zármutku nebo neštěstí, což by ukazovalo na to, že tento syn je příčinou její smrti nebo to může také znamenat Syn mého zmaru, Syn mé viny. Toto jméno by mohlo ukazovat na to, co jsme zmínili před chvilkou – že Ráchel si byla vědoma viny kvůli krádeži domácích bůžků svého otce. Mohlo by to být klidně výrazem jejího pokání, jejího přiznání, vyznání tohoto hříchu.

Ovšem takové jméno by svému nositeli neustále připomínalo smrt matky, a to byl možná důvod, proč Jákob svého nejmladšího syna přejmenoval. Pojmenoval ho Syn štěstí, nebo zdaru nebo také Syn mé pravice, tedy syn mého požehnání nebo také Syn jihu, tedy jediný syn narozený v Kenaánu.

Benjamín dostal otcovo požehnání už jako novorozenec. První izraelský král (připomeňme si v. 11 – králové vzejdou ze tvých beder) byl Benjamínec. Jiný Benjamínec byl později jedním z největších služebníků Krále králů – apoštol Pavel.

C. Ukazuje na Krista

Podle některých komentátorů ukazuje také narození Benjamína na Pána Ježíše Krista. Je tady několik detailů – je to narození u Betléma spojené se smrtí. Připomeňme si Herodovo vraždění dětí v okolí Betléma. Dvojí pojmenování – Syn zmaru a Syn zdaru, pak ukazuje na dvojí charakter služby Pána Ježíše Krista – na jeho utrpení a smrt kvůli našim hříchům a na jeho slavné vzkříšení.

Nejsem si zcela jistý, že máme tomuto textu takto rozumět – rozhodně nemáme novozákonní oporu, na jejímž základě bychom to mohli prohlásit naprosto jednoznačně, ale Ježíš říká, že Písma svědčí o Něm. Proto můžeme i v těchto detailech vidět Boží řeč k minulým pokolením, můžeme tyto události vidět jako ukazatele na cestě, která jednoznačně směřuje ke Kristu.

Podívejme se na poslední věc v tomto oddíle:

D. Pomník

Sotva Jákob udělal jeden pohřeb, už chystal další.

  • Genesis 35:20 Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes.

Pomník nad hrobem Ráchel pro nás dnes nemá příliš velký význam, ale musíme si připomenout, jak velký to muselo mít význam pro Izraelce, kteří s Mojžíšem vycházeli z Egypta a směřovali do zaslíbené země. V této zemi měli najít Dub pláče, Bétel, a na cestě do Efraty, tedy do Betléma, také pomník, který postavil jejich Jákob na místě, kde zemřela jeho milovaná Ráchel. Takový pomník, památník je povzbuzením na cestě víry, a to zvláště v okamžiku, kdy nejdou věci úplně lehce. Stojí za to připomínat si velké a někdy i těžké události z minulosti, protože nám pomáhají čelit budoucnosti.

Ještě jednu poznámku k Ráchel – její smrt a pohřeb ukazuje na skutečnost, kterou už jsme zmínili dříve. Lea byla právoplatnou manželkou Jákoba a měla být jeho jedinou ženou. Ráchel byla ženou Jákobovy vášně, ale Lea byla ženou od Hospodina. Nakonec to ukázala i Jákobova smrt – podle svého přání měl být pohřben do makpelské jeskyně, kam pochoval i svou ženu Leu.

III. Hřích prvorozeného syna (v. 21-22)

Tato kapitola nemluví jenom o smrti, ale mluví také o hříchu. Už jsme nějaké věci viděli na začátku kapitoly – Jákobův dům plný model. V. 16-19 mluví o narození Jákobova nejmladšího syna. V. 22 mluví o hříchu syna nejstaršího.

Bible nám nijak neobjasňuje okolnosti toho, co se stalo – prostě konstatuje, co se stalo. Rúben se vyspal se svou nevlastní matkou. Jákob se to dozvěděl, ale nic k tomu neřekl. Teprve až těsně před svou smrtí odhaluje tento Rúbenův hřích. Můžeme tomu rozumět také tak, že Rúben neměl s Bilhou žádný vztah, ale šlo o hřích cizoložství, jehož se dopustil a v němž dále nepokračoval.

Rúbenovo jednání mělo dvojí motiv. Jednak zde byla sexuální žádostivost. Myslím, že tímto směrem ukazují Jákobova slova:

  • Genesis 49:3-4 Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; povzneseností a mocí překypuješ. Přetekls jak vody; nebudeš však první, protože jsi vstoupil na otcovo lože. Tehdy znesvětils je. Na mé lůžko vstoupil!

Jákob mluví o tom, jak růben vzkypěl jako voda nebo že je jako povodeň, je nestabilní, i když překypuje vznešeností a mocí. Myslím, že to ukazuje na to, že se Rúben nechal strhnout žádostí. Ovšem vedle toho je tady také srovnání s podobnými místy v Písmu, a toto srovnání nám poskytne zároveň širší a hlubší vysvětlení toho, co se to vlastně stalo.

A. Příklady ze Starého zákona

Rúbenovo jednání nebylo motivováno čistě sexuálně, ale tím hlavním motivem byla touha po moci. To byl hlavní důvod, proč šel Rúben za manželkou svého otce a spal s ní. Je to něco, co se v Písmu opakuje několikrát.

1. Poslechněte si, co říká Bůh skrze proroka Náthana králi Davidovi, když David zhřešil s Batšebou a Náthan odkryl jeho hřích:

  • 2 S 12:8 Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc.

2. Když se Davidův syn Abšolóm vzbouřil proti svému otci a přitáhl do Jeruzaléma, zmocnil se také Davidova harému. Jeho rádce Achítofel mu řekl:

  • 2 Samuelova 16:21 Vejdi k ženinám svého otce, které ponechal, aby střežily dům. Celý Izrael uslyší, že jsi vzbudil u svého otce nelibost, a všichni, kdo jsou s tebou, začnou jednat rozhodně.

Toto jednání mělo být jednoznačným důkazem Abšolómovy vlády. Tím, že spal s ženami svého otce, dal najevo, že se nyní on považuje za krále. Ponížil tím svého otce. Mělo to ukázat na slabost Davida, na jeho neschopnost postarat se o svůj vlastní dům. Mělo to legitimizovat Abšolómův nárok na trůn.

3. Když se stal králem Davidův syn Šalamoun, tak jeho starší bratr, Adónijáš, přišel za Šalamounovou matkou s prosbou, aby mu Šalamoun dal Šúnemanku Abíšagu, která byla Davidovou ženinou před tím, než David zemřel. Co na to řekl moudrý Šalamoun?

  • 1 Kr 2:22  Král Šalomoun své matce odpověděl: "Proč žádáš pro Adónijáše Šúnemanku Abíšagu? Žádej pro něho království. Vždyť je to můj bratr, starší než já. Žádej je pro něho a pro kněze Ebjátara a pro Jóaba, syna Serújina!"

Na základě této žádosti odsoudil Šalamoun svého bratra Adónijáše k smrti. Jeho bratr se provinil vlastizradou.

B. Vysvětlení

Tyto tři příklady nám dávají porozumět Rúbenovu hříchu ještě v jiném světle. Rúben chtěl před svými bratry prohlásit – nyní jsem já hlavou této rodiny. Nyní jsem to já, kdo vede, jsem to já, koho musíte poslouchat.

Celá tato věc byla o to horší, že se to stalo za Jákobova života. Nebyl to boj mezi bratry jako v případě Šalamouna a Adónijáše, ale byla to vzpoura proti vlastnímu otci. Bylo to stejně arogantní a možná ještě více, jako když Rúbenovi mladší bratři – Šimeón a Lévi – vyvraždili muže v Šekemu a na napomenutí svého otce odpověděli tvrdě a s pohrdáním.

Když potom také čteme o tom, jak Jákob žehná svým synům v Gn 49, tak vidíme, že ani jeden z těchto tří nejstarších synů Jákoba nezískává právo prvorozeného. Nezískává ho ani syn milované ženy Josef. To právo získává až čtvrtý syn Leji – Juda. Z něj byl také povolán král David, a když se naplnil čas, tak z něj přišel Spasitel a Král králů – Ježíš Kristus.

Rúbenovo jednání bylo stejně hrozné jako jednání mladšího syna v příběhu o marnotratném synovi. To byl ten syn, který si vyžádal svůj podíl ještě za života otce – jako kdyby jeho otec už byl mrtvý. Bylo to bezohledné, sobecké, pyšné a arogantní jednání plné žádostivosti. Přesně takový je lidský hřích. Hřích, jehož mzdou je smrt. Hřích, který je vražedným nástrojem smrti.

A to nás vede k poslední události v této kapitole:

IV. Smrt Jákobova otce (v. 23-29)

Než se ale dostaneme k Izákovi, tak je zde ještě výčet Jákobových synů. Viděli jsme narození nejmladšího syna a hřích nejstaršího. Po něm následuje výčet všech synů Izraele.

Výčet synů zde není podle toho, jak se narodili, ale je podle jejich matek. Znovu nám to ukazuje na Leu, která je na prvním místě. Lea, Ráchel, Bilha, Zilpa. V Genesis 46 je podobný výčet Jákobových synů a v Exodu 1 ještě jeden. I když se pořadí žen mění, tak Lea je vždy na prvním místě.

A. Časové zařazení

Jákob nakonec dorazil do domu svého otce, do Mamre (v. 27 – do Kirjat-Arby, což je Hebron). Tam také pochoval svého otce Izáka. Nikde nemáme žádnou zmínku o smrti Rebeky.

Izák zemřel, když mu bylo 180 let. Počítejte chvilku se mnou. Jákob se narodil Izákovi v 60 letech. Izák odešel ze svého domova, když mu bylo 75 let. To bylo Izákovi 135. V té době už byl slepý a obával se, že zemře (Gn 27,2). Jákob sloužil dvacet let u Lábana – tedy Izákovi je 155, potom strávil šest až deset let u Sukótu a Šekemu. Takže když přichází ke svému otci do Mamre, tak je Izákovi 165 let. Poslední tři verše této kapitoly tedy shrnují nejméně 15 let.

Mimochodem – toto také znamená, že zhruba rok nebo dva roku potom, co se Jákob vrátil k otci do Mamre, „pochoval“ svého milovaného syna Josefa, kterého jeho bratři prodali do otroctví v Egyptě. Jákobovi řekli, že ho roztrhala divá zvěř a Jákob svého syna oplakával.

Také to vypadá, že zhruba v době, kdy zemřel Izák, se Josef stal druhým nejmocnějším mužem Egypta. A to aniž by to jen tušil jeho otec Jákob, který ho měl za mrtvého. Ale to předbíháme.

B. Stár a sytý dnů

Podívejme se na jedinou věc, která se týká Izáka:

  • Genesis 35:29 I zesnul Izák a zemřel a byl připojen k svému lidu, stár a sytý dnů. Jeho synové Ezau a Jákob ho pochovali.

Smrt Izáka je popsaná stejnými slovy jako smrt jeho otce Abrahama:

  • Genesis 25:8 I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre.

Moji milí, toto je jeden z nejkrásnějších popisů smrti – pokud můžeme toto slovo použít o smrti, které můžeme v Písmu najít. Zemřel stár a sytý dnů. Na tato slova bychom mohli mít celé kázání. Je toho skutečně tolik, co tato slova obsahují. Jsou doslova nabitá významem a můžeme za nimi vidět lidský život, který je plný Boží milosti a Boží přítomnosti.

Když někdo umírá stár a sytý dnů, tak umírá pokojně. Je to něco úplně jiného, než co můžete číst na mnoha oznámeních o něčím úmrtí – tam tak často stojí: předčasně zemřel – a často se ani to slovo „zemřel“ nepoužívá, ale raději se napíše „opustil nás“, „odešel“, nebo něco podobného. Říkáme „předčasně“, jako kdybychom měli nějaký nárok na život, jako kdybychom si mohli nějak nárokovat délku života a určit si, co je včas, co je pozdě a co je předčasně. Faktem je, že nikde nenajdete, že by někdo zemřel později, než měl. Nechci to nijak zlehčovat, protože to je velmi vážná věc. Ale pravda je taková, že sama společnost, v níž žijeme, smrt zlehčuje, protože se tím snaží smrti nějak čeli nebo jí uniknout. Ale je to velmi nevhodný způsob.

Jediným správným způsobem, jak můžeme čelit smrti, je jít ke Kristu.

  • Jan 11:25 Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.

To jsou slova, která Ježíš řekl Martě a pak se jí zeptal: Věříš tomu? Věříte tomu, moji milí? Jenom v Kristu můžete najít totéž, co Abraham a Izák – zemřít v plnosti dnů. A potom nezáleží na tom, zda budete staří, či nikoliv – pokud budete v Kristu, budete odcházet pokojně, protože budete vědět, že budete připojeni ke svému, ke Kristovu lidu.

V. Závěr

Dostali jsme se na samotný závěr, a tak se podívejme ještě na několik věcí, které se týkají smrti. Můžeme tak shrnout ten dnešní text.

A. Smrt je důsledek hříchu

Když Adam s Evou zhřešili, tak do světa vstoupila smrt. Boží slovo jasně prohlašuje v 1 K 15,21, že smrt vešla do světa skrze člověka. To je mimochodem důvod, proč křesťané nemohou věřit v evoluci.

  • Římanům 5:12  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Hřích je nástrojem smrti a jeho důsledkem je smrt.

  • Ezechiel 18:20 Duše, která hřeší, ta umře.
  • Římanům 6:23 Mzdou hříchu je smrt.

Smrt je součástí Božího řádu, ale je součástí tohoto řádu až po Adamově pádu. Všichni zhřešili, všichni zemřou. Smrt je důsledkem hříchu. Proto by nám nám smrt – jakákoliv smrt, s níž se setkáme – měla připomínat hřích a lidskou hříšnost. Dnes je ale na smrt nahlíženo úplně jinak. Na jedné straně je smrt vytěsňována z lidského života – lidé umírají v nemocnicích, mimo okruh svých blízkých, v neosobním, cizím prostředí. Společnost schovává smrt za dveře, aby se jí vůbec nemusela zabývat. Ten důvod je jediný – je to lidské sobectví, protože smrt blízkých bolí, velmi bolí a my se chceme uchránit od této bolesti. A sem patří i smrt zvířat. Steak – kdo si uvědomuje, že můžme žít na úkor života druhých.

Je to zřejmé na tom druhém pohledu společnosti na smrt. Během jediného dne můžete na jediném televizním programu vidět víc smrti, než mohly předchozí generace vidět za celý život. Dokonce v dětských kreslených seriálech můžete vidět spoustu smrti. Dochází tady k devalvaci smrti. Děti si myslí, že když se někdo rozplácne o zeď, tak se zase sebere a poběží dál, jako postavičky v jejich kreslených seriálech.

Jsou to dva extrémy, které mají vytěsnit realitu smrti z lidského života.

B. Smrt nám připomíná naši časnost

Kromě hříchu nám smrt připomíná také naši časnost. Připomíná nám, že jsme jen stvoření. Boží slovo říká, že jsme:

  • 2 S 14:14 …smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat.
  • Jakubův 4:14 Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!

To je náš život. A smrt je připomínkou. Tak to učil také slavný český učitel Jan Amos Komenský, který v Informatoriu školy mateřské napsal, že rodiče mají dětem připomínat časnost života – jak lidského, tak zvířecího, aby se mysl dětí upínala k Pánu Bohu.

C. Smrt nám má připomínat Boží soud

  • Židům 9:27 …každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,

Smrt nám má připomínat, že Bůh je svrchovaný soudce, který bude soudit živé i mrtvé. Jsou to těžké věci, o nichž dnes mluvíme, jsou to velmi vážné věci. Ale jsou to věci, které se týkají našeho každodenního života. Můžeme před nimi strčit hlavu do písku a dělat, že nejsou. Ale nijak si tím nepomůžeme.

Minule jsme mluvili o radosti a uctívání v Bételu. Dnes mluvíme o vážnosti a věrnosti, které jsou součástí křesťanského života. Ale tady nemůžeme skončit:

D. Kristus přemohl hřích i smrt

  • 1 Korintským 15:55-56 Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Boží slovo nám ukazuje, že se potřebujeme postavit čelem k realitě smrti. Je součástí našeho života. A bude, dokud sami neodložíme toto tělo a neodejdeme k Pánu. Do té doby nám má smrt připomínat tyto věci. A do té doby nám také smrt bude ukazovat na Krista. Tak i v této věci můžeme vidět, že Kristus zvítězil nad smrtí, protože smrt se stala Jeho služebníkem. Smrt nám svědčí o Kristu. Proto voláme: Chvála buď Bohu!

To je také poselství této kapitoly. Ve svých důsledcích nám ukazuje na Ježíše Krista, který přemohl smrt a dává nám zakoušet pokoj a milost.

Jákob procházel údolím smrti a zůstal Pánu Bohu věrný. Jeho láska k Bohu byla opravdová. Nebyla vypočítavá, ale Jákob miloval Boha kvůli tomu, kdo Bůh je. Jákob věděl, že Bůh je s ním – tak, jak to později vyjádřil král David:

  • Žalm 23:4 I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Modlitba.

Osnova kázání