Audio by rok 2012

Cílem života učedníka je zralost. Právě to se můžeme učit od Abrahama. Abraham má za sebou 24 let Boží školy, ale ještě není hotovým učedníkem – stále se má co učit. Přesto už také dosáhl velkého stupně duchovní zralosti – je skutečně přítelem Božím!

Abraham je přímluvce. Jeho víra ho vede před Boží tvář a Abraham se přimlouvá za spravedlivé. Jeho modlitba je vzorem pro každou přímluvu, kterou se modlíme za lidi kolem nás. Jeho příklad je burcující a Boží milost, která se zde zjevuje, je naprosto přemáhající.

Dodnes je Sodoma výstrahou, dodnes k nám promlouvá příběh Lota, který byl vychvácen z tohoto bezbožného města. I my se z něj dnes chceme učit a přijmout varování Božího slova, a nechat se povzbudit velikostí Boží milosti, která se obrací k nám hříšníkům.

Naším obrácením došlo jak ke změně našeho postavení, tak také ke změně našeho cíle - už nejsme otroci hříchu, ale otroci Boží a naším cílem není smrt, ale podíl na Boží svatosti. Jaká cesta k tomuto novému cíli vede?

Dostali jsme úžasný poklad, který Bůh vložil do hliněných nádob. Jako znovuzrozené děti Boží už nemusíme otročit staré přirozenosti, ale mocí Ducha ji překonáváme a přemáháme touhy této hříšné podstaty člověka.

Bůh pamatoval na Abrahama a přesto, že Abraham jedná jako recidivista, tak se Bůh na jeho jednání oslavuje a dává všem jasně najevo, že to je právě Abraham, koho si Bůh vybral.

Kdo to je Titus? Z listu Titovi a z několika dalších míst v Písmu vidíme charakter tohoto křesťanského služebníka.

V sametové revoluci hledal český národ naději na svobodnější společnost,než kterou zažil za socialistické diktatury. Jeho naděje hynou s všudypřítomnou korupcí a rozsáhlými krádežemi miliard státních peněz. Socialismus nenaplnil touhu lidí po svobodě, kapitalismus nedokázal naplnit touhu po spravedlnosti. Zbývá nějaká naděje nebo to půjde s naší zemí pořád už jen z kopce? Je jeden člověk, který má odpověď na naše otázky...

Přes všechny Abrahamovy pády se Bůh oslavil a po pětadvaceti letech naplnil svůj slib – otevřel lůno Sáry, Sára otěhotněla a porodila syna zaslíbení, Izáka.

Dnes je před námi velmi silný příběh o víře, která je neoddělitelně spojená s poslušností a odvahou. Je to příběh o odvaze i lásce, o ochotě obětovat pro Pána Boha to nejvzácnější co máme, abychom mohli získat to nejlepší, co nám Bůh může dát.

Boží slovo nikoho nenechává na pochybách k čemu je člověku užitečné. Vezměme ji společně do ruky, otevřme a čtěme. To, co nalezneme, je život!

Abraham byl muž víry, a proto obstál ve zkouškách, které mu Bůh připravil, a jeho víra stále rostla a posilovala se. Zkouška, která ho dále čekala, je zkouškou, která se nevyhne žádnému člověku – a to je zkouška smrti.

Není trochu divné, že se Petr rozhodl připomínat nám věci, o kterých sám říká, že je známe. Že jsme je přijali a jsme v nich utvrzeni? Proč? Můžeme se ptát, není to tak trochu zbytečné?

Abraham začal dělat přípravy na svůj odchod, což znamenalo zajistit pokračování svého rodu – najít manželku pro svého syna Izáka. Najít dobrou a zbožnou ženu, která by mu pomohla naplňovat Boží záměr v jeho životě.

Když bylo Abrahamovi sto třicet sedm let, tak zemřela jeho žena Sára. Tři roky na to se oženil jeho syn Izák. Tím ale Abrahamův život ani zdaleka neskončil! Abraham se znovu oženil a měl další syny, nicméně požehnání, které od Boha dostal, přešlo na syna zaslíbení Izáka.

Ve své modlitbě za křesťany Pavel připomíná tři veliké věci: mluví o naději, ke které je Boží lid povolán, mluví o slavném dědictví, které křesťané mají v Kristově lidu a konečně mluví o nesmírné Boží moci, která je zde pro ty, kdo věří – Boží moc, která se projevila ve zmrtvýchvstání Krista.

O co se opírá naše vzácná víra? Co, nebo spíše kdo je objektem naší víry? Na jakých pilířích svou víru můžeme a také máme stavět? Co nám bylo zvěstováno? Objekt naší víry totiž určuje její hodnotu a ryzost.

Bůh vyvolil Jákoba a Ezaua zavrhl. Učení o vyvolení nám ukazuje Boha v Jeho velikosti a slávě a dává nám porozumět Jeho milosti, moudrosti a lásce k nám, kteří věříme.

Izák rozhodně nebyl žádnou kopií svého otce. Přesto musel čelit podobným věcem, jakým čelil jeho otec. I my se musíme vyrovnat s podobnými pokušení a proto se můžeme učit od těch, kdo nás předešli ve víře.

Tato kapitola je kapitolou požehnání, i kapitolou rozkladu. Celá rodina se rozložila a tím, co ji rozložilo, byl hřích. Nebyl to hřích jednotlivce, ale byl to hřích všech jednotlivců v této rodině.