Audio by kniha galatsk_ym

Opravdu jen pouhou vírou? To je klíčová otázka listu Galatským. Dnes si ukážeme souvislosti mezi dobou, kdy apoštol Pavel napsal list do Galácie a dobou dnešní. Uvidíme, že v každé době může obstát pouze rozodná víra založená na Božím Slově.

Byli jsme vysvobozeni, abychom se stali „chválou slávy Jeho milosti" (Ef 1:6). Byl to náš Pán Ježíš Kristus, který se sám dal za naše hříchy, byl to Bůh Otec, který dal svého jednorozeného Syna a náš Pán dal sám sebe podle vůle Boha a našeho Otce. Neměli bychom tedy oslavovat Boha tím, že přijmeme Jeho vysvobození, které nám dal ze své milosti, když nás vytrhl z tohoto věku zla skrze svého Syna Ježíše Krista? Čiňme to skrze poslušnost evangeliu, tak že půjdeme do celého světa a budeme zvěstovat tuto dobrou zprávu všemu stvoření.

Dnes je mnoho takových, kteří zkoumají a učí to, po čem touží lidé - proto, aby mohli žít v pokoji a v bezpečí. Učí všechno, co je přijatelné pro člověka bez ohledu na to, že je to v protikladu s Božím Slovem nebo s jejich svědomím. Ovšem ti, kdo hledají jenom to, po čem touží Bůh, dráždí a pobuřují samotné peklo. Takoví musí snášet výčitky, urážky, pomluvy a často nakonec smrt. Kdo se chce líbit lidem, ten není služebníkem Kristovým.

Pavel velice razantně vystoupil proti falešným učitelům a ve svém listě dělal všechno pro to, aby se galatští křesťané znovu vrátili ke svobodě v Kristu Ježíši.

Když jsme poznali Boží milost, tak jsme zbořili stavbu své vlastní spravedlnosti, vyznali jsme svou hříšnost, svou neschopnost, cokoliv dobrého udělat a hledali jsme Krista a jeho spravedlnost. Ale jestli chci znovu stavět sám na sobě a na svých zásluhách před Bohem, jenom usvědčuji sám sebe jako hříšníka. Hříšníka, který zoufale potřebuje Boží milost.

Spoléhat na jinou spravedlnost než na Kristovu znamená pohrdat Boží milostí a tak být navěky odsouzen k životu bez Boha v pekle.

Záleží na tom, co lidem říkáme o spasení a o životě s Kristem. List Galatským nám ukazuje, že to je skutečně klíčová věc, že to není jedno, ale že jde o otázku věčného života a věčného zahynutí.

V předchozím oddíle se Pavel soustředil na zkušenost Galatských a hned vzápětí tuto zkušenost uvádí do souladu s Božím Slovem. Je důležité, abychom jako křesťané prožívali veliké věci s Bohem, je ale také nesmírně důležité, aby tyto věci byly v souladu s Božím Slovem. Lidské zkušenosti mohou totiž velice snadno zmást a odvést nás od pravdy.

Bratři, tak oslovuje Pavel své děti v Kristu. Musíme tady, po víceméně formální a velmi káravé první polovině třetí kapitoly, cítit Pavlovu lásku. Pošetilí Galatští - bratří. To není láska, jak ji známe z televizních seriálů. To není bezzubá a plytká láska, kterou tak často představují křesťané. Tady je skutečná Boží láska, která míří ke Galatským slovy apoštola Pavla, slovy pravdy.

Pán zná a vždy pozná své děti. Je tedy vůbec nějak důležité řešit, zda je někdo skutečné Boží dítě nebo to máme nechat na Bohu? Je to důležité pro nás jako jednotlivce, abychom měli jistotu, že jsme Božími dětmi. Věřím tomu, že nikdo z nás nechce žít v nějakém náboženském sebeklamu, ve falešné naději, že jednou získá Boží království. Proto potřebujeme vědět, co říká Bůh o svých dětech a konfrontovat své vlastní životy s Božím Slovem.

Bůh chce, aby jeho děti - opravdoví křesťané - měli jistotu ohledně svého spasení, ale zároveň nás varuje, abychom nebrali na lehkou váhu odpadnutí.

Ježíš Kristus nás vysvobodil - proto musíme stát v pevné důvěře v Jeho dílo a nevracet se do otroctví. Návrat do otroctví hříchu nebo zákona nebo jakéhokoliv jiného znamená odpadnutí od milosti.

Svoboda v Kristu neznamená, že si mohu dělat to, co sám chci a prosazovat sám sebe, ale je to svoboda milovat druhé. To znamená, že druhý je důležitější než já a moje potřeby.

Chodit Duchem je jediná možnost, jak můžeme překonat hřích, který v nás přebývá a naplnit to, k čemu jsme povoláni: sloužit v lásce jedni druhým.

Žít z Ducha není nějaká možnost volby nebo výsada "lepších" křesťanů, ale je to Boží příkaz pro VŠECHNY křesťany.

Jenom vytrvalé a ochotné investování do druhých křesťanů nám může přinést duchovně zralou a rostoucí církev, která se prokazuje ovocem Božího Ducha.

Duchovní růst jednotlivce i společenství je závislý na ochotě jednotlivce i společenství obětovat se pro druhé, investovat do druhých - od „domácích víry" až na „sám konec země".

Podstatou křesťanského náboženství nejsou vnější věci, ale jedině nové stvoření založené na víře v Ježíše Krista. To je víra, která se projevuje aktivními skutky lásky.