Audio by kazatel jaroslav_kernal

Ezd 8,1-36

Ježíš vysvětluje židovskému učiteli Nikodémovi nutnost nového narození - duchovního znovuzrození, které pochází z Ducha Svatého. Tohoto znovuzrození se nedá dosáhnout jinak, nežli vyvýšením Ježíše Krista, to znamená vyznáním Ježíše jako Pána a Spasitele.

Ježíš je Spasitel, který se dokáže postarat o každou potřebu lidského života.

Zdravý strom nese zdravé ovoce a zdravé učení plodí zdravý křesťanský život. Opravdu zdravý křesťanský život nemůže nikdy vyrůstat z ničeho jiného než ze zdravého učení.

Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem.

Důvodem pro studium tohoto listu je jeho důraz na zdravé učení. V době, která říká, že není důležité čemu věříš, ale je hlavní to, jestli tomu upřímně věříš, je poselství tohoto listu velmi aktuální. Má učení nějaký vliv na praktický život? Jak poznáme falešné učitele a jak s nimi máme jednat? Je potřeba věnovat jejich chybám tolik pozornosti?Tento list klade důraz na posvěcený život. Je možné, že někdo má zdravé učení, ale žije neposvěceným životem? Co na to říká Boží Slovo?

Je to součást lidské přirozenosti, že pokud nejsme hluboce zakořeněni v pravdě a nejsme k ní znovu a stále vedeni, tak snadno podlehneme lži a falešným věcem. A tak to vidíme nejenom v historii naší země, ale vidíme to také v Božím Slově, v dějinách Božího lidu i v současné církvi.

Titus měl ustanovit starší ve všech sborech - ve všech městech na Krétě. Každý sbor má být vedený staršími. Viděli jsme, že to ukazuje na to, že vedení staršími musí být skupinové vedení, že se jedná o skupinu starších. Bible nám neříká kolik starších má být v církvi. Neukazuje na maximální nebo minimální počet starších. Ale říká nám, že sbor, nebo církev, má vést několik starších. Nenajdeme žádný sbor v Novém zákoně, který by vedl jenom jeden člověk.

Kdybychom hledali člověka, který by měl vést skupinu dalších lidí, co bychom požadovali? Jedna z prvních věcí, kterou svět hodnotí je vzdělání. Potřebujeme hodně vzdělaného člověka. Dále je to praxe - chceme člověka, který něco dokázal, který je vůdčí postavou, který se nebojí nových výzev, který dokáže pracovat s velkým pracovním nasazením, je rozhodný, umí se správně rozhodovat pod tlakem okolností, apod. To je jen několik charakteristik, které najdete v inzerátech na práci v novinách nebo na internetu.

Boží Slovo nás dnes vede k tématu falešných učitelů, kteří jsou v církvi. Už jsme se tohoto tématu dotkli, když jsme mluvili o starších, kteří jsou strážci Božího lidu.

Ježíš Kristus, Bůh, který přišel v těle, byl pokoušen, a proto nesmíme být překvapeni, když budeme pokoušeni i my a stejně jako On i my se musíme naučit bránit se zapsaným Božím Slovem.

Musíme uznat a přijmout, že potřebujeme Boží moudrost a potom o ni s důvěrou a vytrvalostí žádat Pána Boha. A On nám ji dá!

Ježíš Kristus přišel zachránit takové, kteří nejsou spokojeni se svým stavem před Bohem a pokoří se před Ním a Jeho Slovem.

Jakub nás napomíná - bohaté i chudé věřící - abychom svůj život orientovali směrem k věčnosti, k nebi, ke vzkříšenému a oslavenému Pánu.

Ježíš Kristus se prokazuje jako Pán nad démonickou mocí duchovního světa, jako ten, kdo vládne nad fyzickým světem a jako člověk, který se nenechá odvést od Božího záměru pro svůj život.

Ježíš Kristus na břehu Genezaretského jezera učí zástupy, ale svým jednáním učí své následovníky, jak mu mají sloužit, jak ho mají následovat a jak ho mají uctívat.

Pán znovu ukazuje svou velikost a moc, jasně dokládá, že je Bůh a vede lidi ke chvále a k uctívání. V tom všem se soustředí se na cíl - na kříž a čerpá sílu ze svého jedinečného soukromého vztahu s Otcem.

Ježíš Kristus se prokazuje jako skutečný Bůh, který má moc odpustit hříchy člověka, a to skrze víru. Aby naše víra rostla a mohla sloužit druhým ke spasení v Ježíši, potřebujeme se obklopit zbožnými lidmi, kteří svou naději upínají ke Kristu.

Bůh sám představuje svého vlastního Syna, který je cele Bohem a bude soudit svět a který zároveň cele člověkem, obětovaným jako oběť smíření za naše hříchy.

Čiňte pokání! A neste ovoce pokání - tedy kažte evangelium všemu stvoření a žijte podle toho, co kážete.

Zbožnost plodí zase zbožnost, a kde jsou rodiče a přátelé oddaní Pánu, tam můžeme očekávat také Pánu oddané děti.

Bůh neobyčejným způsobem zjevuje svou slávu obyčejným lidem uprostřed jejich všedního života.

Po setkání s Boží mocí je srdce opravdového křesťana naplněno bázní a jeho ústa přetékají chválou a Božím Slovem.

Plnost Ducha Svatého nalezneme jedině u Ježíše Krista a vždy souvisí s radostí, vděčností, chválou a mluvením Božího Slova.

Ježíš se narodil z panny jménem Marie, od které se můžeme učit pokorné závislosti na Bohu, kterou však nemůžeme uctívat ani se k ní modlit, protože i ona je člověk, který potřebuje Boží milost.

I zbožný služebník bude procházet zkouškami víry a ne vždy obstojí, ale nakonec ho Bůh vždy dovede k požehnání a milosti.

Věrný přítel a spolupracovník apoštola Pavla napsal vznešenému Theofilovi, aby ho utvrdil ve víře a posílil v následování Krista.

V následujících týdnech budeme společně otevírat Lukášovo evangelium, protože 1. Je to Boží Slovo, 2. Soustředí se na spasení, 3. Ukazuje na to, jak máme sloužit druhým a 4. Soustředí naší pozornost od začátku až do konce na Ježíše.

Ti, kdo milují Pána - křesťané, poznávají Boha jako toho, kdo nikdy nepokouší ke zlému, kdo se nikdy nemění a jako toho, kdo dává to nejlepší na záchranu toho nejhoršího.

Ježíš Kristus přišel jako světlo a ozářil nás svou velikostí a slávou své milosti. Dostali nové srdce a v Kristu s námi Bůh uzavřel smlouvu, která je nová a na rozdíl od té předchozí, je smlouvou, která nikdy nezanikne.

Ježíš Kristus se dává poznat jako ten, kdo je Pánem nad sobotou, kdo dokáže prohlídnout a usvědčit pokrytecké náboženství a konečně jako ten, kdo znovu prokazuje svou velikou moc a dobrotu.

Ježíš Kristus - náš dokonalý vzor, se modlí, potom vybírá ty, kterým svěří své učení a ukazuje jim, jak mají zase oni sloužit druhým.

Žalm 1 nás seznamuje s cestou člověka blahoslaveného a s cestou hříšníka. Bible nás učí, abychom rozpoznávali, kdo v pravdě žije s Bohem a kdo tak jenom vypadá nebo to o sobě říká. Znovuzrozený křesťan je spravedlivý, protože byl ospravedlněn skrze víru.

Následovat Pána Ježíše mohou jenom ti, kdo se znovu narodili z Ducha Svatého a pro život s Kristem čerpají sílu od samotného Boha. Všechno ostatní je jenom prázdné a mrtvé náboženství.

Opravdu jen pouhou vírou? To je klíčová otázka listu Galatským. Dnes si ukážeme souvislosti mezi dobou, kdy apoštol Pavel napsal list do Galácie a dobou dnešní. Uvidíme, že v každé době může obstát pouze rozodná víra založená na Božím Slově.

Byli jsme vysvobozeni, abychom se stali „chválou slávy Jeho milosti" (Ef 1:6). Byl to náš Pán Ježíš Kristus, který se sám dal za naše hříchy, byl to Bůh Otec, který dal svého jednorozeného Syna a náš Pán dal sám sebe podle vůle Boha a našeho Otce. Neměli bychom tedy oslavovat Boha tím, že přijmeme Jeho vysvobození, které nám dal ze své milosti, když nás vytrhl z tohoto věku zla skrze svého Syna Ježíše Krista? Čiňme to skrze poslušnost evangeliu, tak že půjdeme do celého světa a budeme zvěstovat tuto dobrou zprávu všemu stvoření.

Dnes je mnoho takových, kteří zkoumají a učí to, po čem touží lidé - proto, aby mohli žít v pokoji a v bezpečí. Učí všechno, co je přijatelné pro člověka bez ohledu na to, že je to v protikladu s Božím Slovem nebo s jejich svědomím. Ovšem ti, kdo hledají jenom to, po čem touží Bůh, dráždí a pobuřují samotné peklo. Takoví musí snášet výčitky, urážky, pomluvy a často nakonec smrt. Kdo se chce líbit lidem, ten není služebníkem Kristovým.

Pavel velice razantně vystoupil proti falešným učitelům a ve svém listě dělal všechno pro to, aby se galatští křesťané znovu vrátili ke svobodě v Kristu Ježíši.

Když jsme poznali Boží milost, tak jsme zbořili stavbu své vlastní spravedlnosti, vyznali jsme svou hříšnost, svou neschopnost, cokoliv dobrého udělat a hledali jsme Krista a jeho spravedlnost. Ale jestli chci znovu stavět sám na sobě a na svých zásluhách před Bohem, jenom usvědčuji sám sebe jako hříšníka. Hříšníka, který zoufale potřebuje Boží milost.

Spoléhat na jinou spravedlnost než na Kristovu znamená pohrdat Boží milostí a tak být navěky odsouzen k životu bez Boha v pekle.

Záleží na tom, co lidem říkáme o spasení a o životě s Kristem. List Galatským nám ukazuje, že to je skutečně klíčová věc, že to není jedno, ale že jde o otázku věčného života a věčného zahynutí.

V předchozím oddíle se Pavel soustředil na zkušenost Galatských a hned vzápětí tuto zkušenost uvádí do souladu s Božím Slovem. Je důležité, abychom jako křesťané prožívali veliké věci s Bohem, je ale také nesmírně důležité, aby tyto věci byly v souladu s Božím Slovem. Lidské zkušenosti mohou totiž velice snadno zmást a odvést nás od pravdy.

Bratři, tak oslovuje Pavel své děti v Kristu. Musíme tady, po víceméně formální a velmi káravé první polovině třetí kapitoly, cítit Pavlovu lásku. Pošetilí Galatští - bratří. To není láska, jak ji známe z televizních seriálů. To není bezzubá a plytká láska, kterou tak často představují křesťané. Tady je skutečná Boží láska, která míří ke Galatským slovy apoštola Pavla, slovy pravdy.

Pán zná a vždy pozná své děti. Je tedy vůbec nějak důležité řešit, zda je někdo skutečné Boží dítě nebo to máme nechat na Bohu? Je to důležité pro nás jako jednotlivce, abychom měli jistotu, že jsme Božími dětmi. Věřím tomu, že nikdo z nás nechce žít v nějakém náboženském sebeklamu, ve falešné naději, že jednou získá Boží království. Proto potřebujeme vědět, co říká Bůh o svých dětech a konfrontovat své vlastní životy s Božím Slovem.

Ježíš Kristus nás vysvobodil - proto musíme stát v pevné důvěře v Jeho dílo a nevracet se do otroctví. Návrat do otroctví hříchu nebo zákona nebo jakéhokoliv jiného znamená odpadnutí od milosti.

Svoboda v Kristu neznamená, že si mohu dělat to, co sám chci a prosazovat sám sebe, ale je to svoboda milovat druhé. To znamená, že druhý je důležitější než já a moje potřeby.

Žít z Ducha není nějaká možnost volby nebo výsada "lepších" křesťanů, ale je to Boží příkaz pro VŠECHNY křesťany.

Jenom vytrvalé a ochotné investování do druhých křesťanů nám může přinést duchovně zralou a rostoucí církev, která se prokazuje ovocem Božího Ducha.

Duchovní růst jednotlivce i společenství je závislý na ochotě jednotlivce i společenství obětovat se pro druhé, investovat do druhých - od „domácích víry" až na „sám konec země".

Podstatou křesťanského náboženství nejsou vnější věci, ale jedině nové stvoření založené na víře v Ježíše Krista. To je víra, která se projevuje aktivními skutky lásky.

Členové Boží rodiny žijí život, který zjevuje Boží charakter - život založený na Božím Slově, život, který zapírá sebe sama a prokazuje milosrdenství druhým, život v čistotě a pravdě.

Duchovní slepota, která je nevěrou, i duchovní zaslepenost, tedy pokrytectví, mají jeden společný lék a to i přes to, že první se týká lidí nevěřících a druhá může být problémem věřících. Jedinou cestou z této slepoty je pokání a víra v Ježíše Krista.

To, co je skryté, se vždycky nakonec někde ukáže. Ať už je to ovoce našich úst, našich postojů nebo našeho jednání, které vyrůstá ze srdce nebo je to život pevně zakotvený v Pánu, postavený na stabilních základech zbožného života s Kristem.

Ježíš Kristus, mocný Spasitel z hříchu a smrti prokazuje svoji moc a moc svého slova a dává nám za vzor víru pohanského setníka. Víru, která staví jedině na Kristu a ne na vlastních zásluhách, víru, která je plná pokory a tak dochází skutečné záchrany.

Ježíš Kristus se prokazuje jako mocný Zachránce a dárce života. Dotýká se nás na naší cestě ke smrti, zastavuje pohřební průvod našeho života, a svým mocným Slovem nás volá ze smrti do života.

Ježíš Kristus je TÍM zaslíbeným Mesiášem a to i tehdy, když je tupen a zesměšňován a lidé v Něj odmítají věřit.

Mnoho lidí vyznává, že jim byly odpuštěny hříchy, přesto v jejich životě chybí podstatné věci - totiž jasné porozumění tomu, co je to hřích, pochopení toho, že jsem odsouzeným hříšníkem a že mojí jedinou nadějí je Ježíš Kristus.
Žena z našeho příběhu toto pochopila velice dobře a zařídila podle toho svůj život. Farizeus naproti tomu sice projevoval zájem o Krista, vyslechl si jeho vyučování, ale jeho srdce zůstalo chladné a zatvrzelé.

Opravdová křesťanská víra se nedá schovat. Buď je a potom bude vidět, nebo prostě není. Není nic mezi tím. Buď Ježíše následujeme a tedy zachováváme Jeho Slovo, nebo je naše víra mrtvá.

Bůh pro svůj lid připravuje nádherné nové věci - novou zemi a nové nebe, nebeský Jeruzalém, který je Kristovou nevěstou, církví, která je svatá, čistá a nádherná - připravená pro svého ženicha.

Víra je jedinou možností, jak můžeme přistupovat k Bohu. Je to víra v Ježíše Krista, Boha, který opustil svou slávu a stal se člověkem.

Přestože je Ježíš Kristus vítězem nad duchovní temnotou, mnozí lidé se děsí ceny za toto vítězství a proto ho odmítají. Ti, kdo ho přijímají, se stávají nositeli dobré zprávy o Ježíšově vítězství.

Přednáška ze Zimní minikonference o Božím Slově. Přednáška vysvětluje důležitost zasazení každého textu do jeho bezprostředního kontextu, ukazuje na potřebu uvažování v širším kontextu celé knihy a v celkovém kontextu celé Bible. 

Přednáška ze Zimní minikonference 2009. Přednáška definuje výkladové kázání, vysvětluje odlišnost výkladového kázání od dalších typů kázání, ukazuje výhody a nevýhody tohoto typu kázání a seznamuje s možnostmi, které výkladové kázání nabízí.

Ježíš přišel, aby hledal a spasil ty, kdo jsou ztraceni, jako byl posedlý muž z Gerasy, ale slitovává se také nad těmi, kdo s pokornou vírou přicházejí k Němu a hledají jeho milost a také je zachraňuje.

Zvěstování příchodu Božího království je prioritou učedníků Ježíše Krista. On je (nás) vysílá, On dává potřebné vybavení ke zvěstování evangelia a On se také zaručuje za výsledek tohoto zvěstování.

Boží království je nejenom zvěstováno, ale Ježíš Kristus dává svým následovníkům už nyní možnost zakusit něco z reality tohoto nového království, které v plnosti přijde na konci věků.

Jestliže je Ježíš tím, za koho se vydává (nikoliv za koho ho pokládají lidé), potom z toho vyplývají zcela jednoznačné a jednoduché (i když ne právě lehké) věci, které se týkají Jeho následování - a to za všech okolností a za každou cenu.

Ježíš přináší něco z odlesku Boží slávy, kterou učedníci zakusili na hoře proměnění také dolů, do údolí démonů a učí své učedníky čtyřem důležitým věcem: víře, porozumění, pokoře a opravdové toleranci.

Ježíš se cele soustředí na své poslání, znovu vysvětluje svým učedníkům důvod svého příchodu a potom ukazuje na principy následování, které odhalují podmínky, za nichž je možné Pána následovat.

Starý zákon VYHLÍŽEL Božího Beránka, zatímco v Novém zákoně vidíme, že jsme VYKOUPENI tímto Beránkem, který byl VZKŘÍŠEN a přijde znovu, aby se ujal VLÁDY.   Text kázání zde.

Ježíš Kristus vysílá své učedníky do celého světa a svěřuje jim velmi závažné poselství - poselství, které je o životě a smrti. Jak se stavíme k tomuto poselství? Jak se jako učedníci Kristovy zachováme k Pánovu příkazu nést toto poselství dále?

Ježíš Kristus odhaluje svým učedníkům zdroj radosti, který je pevnější a jistější než jakýkoliv pozemský zdroj, protože je zakotven v nebi a jeho zárukou je oběť Božího Syna na kříži.

Láska k Bohu musí být v našem nitru, ale odtud se rozhodně bude projevovat navenek. Láska k Bohu se vždy prokáže také jako láska k bližnímu.

Jak si v životě máme zvolit to nejdůležitější? Marie je nám v tom tím nejlepším vzorem. Zvolila si to, o co nepřijde, co má věčnou hodnotu - strávit čas u Ježíšových nohou. Dříve než budeme pracovat PRO Ježíše, musíme strávit čas S Ježíšem.

Jako křesťané si potřebujeme připomínat evangelium, které je o Ježíši Kristu, který tělesně vstal z mrtvých a které jsme přijali z Boží milosti. Jenom takové evangelium přináší spasení.

Učení o křtech patří mezi základní otázky víry, které by měl znát každý věřící. Ačkoliv je křest jednorázovou událostí s jednorázovým vnějším vyjádřením, má dalekosáhlý dopad na každodenní život křesťana.

Vítězná církev to je téma, které dnes slýcháme z mnoha stran, setkáváme se s ním v křesťanských časopisech, na konferencích, v rozhovorech jednotlivých křesťanů. Nalezneme ale také v Písmu něco takového, jako je "vítězná" církev? Na jednom místě rozhodně ano. Podívejme se tedy na to, jaké jsou charakteristiky "vítězné církve".

Ježíš vysvobozuje z duchovní němoty, z duchovní smrti. Odhaluje prázdnotu našeho života. Prázdnotu těch, kdo potlačují pravdu, kdo chtějí stavět na sobě samotném i těch, kdo se považují za dobré přijatelné pro Boha. A ukazuje nám jedinou cestu k naplněnému životu.

Ježíš Kristus zaslibuje, že dá lidem pouze jedno jediné znamení k víře - tímto znamením bude jeho zmrtvýchvstání. My se potom musíme bez přestání modlit za porozumění a za to, aby naše srdce byla otevřená a aby v nich vzkříšený Kristus zářil jako světlo.

Pán odhaluje povrchní a pokryteckou víru farizeů a zákoníků. Ukazuje na charakteristické znaky takové víry, která není skutečnou vírou vedoucí ke spasení, ale která přináší svým věřícím soud a odsouzení.

Chamtivost - to je kombinace závisti a lakomství a je hříchem, který svádí člověka od následování Krista. Náš život totiž není zajištěn tím, co máme, ale jenom skrze Boží milosrdenství.

Víra v Ježíše Krista musí být vidět na životech těch, kdo Ho vyznávají jako svého Spasitele a Pána Slávy. Kromě jiného to znamená také nedělat mezi lidmi rozdíly na základě vnějších věcí, jednat se všemi s týmž milosrdenstvím a být důsledný v následování Pána.

Netrapte se starostmi o svůj život, ale dejte celý svůj život Bohu - jenom On ho může dokonale naplnit a zaopatřit. Proto hledejte Jeho království a On se o vás postará.

Pouze připravení a bdělí služebníci se mohou těšit z odměny a blahoslavenství, které jim Ježíš zaslibuje. Kdo bude překvapen při Pánově náhlém příchodu? Počítáš s Jeho příchodem v každé chvíli?

Pán Ježíš Kristus nás staví před nekompromisní rozhodnutí, které se týká Jeho následování. Ovšem ukazuje nám také cenu, kterou budeme muset zaplatit, když se rozhodneme být Jeho učedníky.

Jenom pokání je cestou do Božího království. Jedině pokání může vyvést hříšného člověka ze spárů smrti a odvrátit Boží soud. Na podobenství o neplodném fíkovníku nám Ježíš ukazuje, jak má skutečné pokání vypadat.

Víra a skutky - jaký je vztah mezi nimi? Jsme ospravedlněni pouhou vírou bez skutků, přesto však víra bez skutků je mrtvá. Víra, která se neprokazuje skutky, nemá žádné dobré zaslíbení pro věčnost a je stejná jako víra démonů.

Přes odpor nábožensky založených lidí vítězí Ježíš nad Satanem, vysvobozuje ženu spoutanou nemocí, umlčuje a zahanbuje své lidské protivníky a ukazuje, jak Boží království přemáhá svět.

Do Božího království můžeme vejít pouze úzkými dveřmi. Ale to není nic pro nerozhodné, pro pokrytce, pro ty, kdo nemají osobní vztah s Ježíšem nebo pro ty, kdo spoléhají na vnější věci. Nikdo, kdo se dopouští bezpráví, nemůže vejít do království.

Lidský jazyk je klíčem k lidskému srdci, je ukazatelem skutečné zbožnosti, takové, která je čistá a pravá, která úzce souvisí s moudrostí a plností Ducha Svatého.

Jaké je poselství vánočních svátků? Kdo je to narozené dítě? Boží Slovo nám dává odpověď. Jak se k tomu ale postavíme my? Jaký je můj postoj ke zprávě o narození Mesiáše?

Na třech hostinách si ukážeme 1. falešnou zbožnost, s níž lidé mohou přistupovat ke Kristu, 2. falešnou popularitu, kterou lidé vyhledávají v přítomnosti Krista, 3. falešnou pohostinnost, kterou lidé prokazují a která je založena na zásluhách.

Bůh připravuje pro své věrné skvělou budoucnost. Ale ti, kdo odmítají Jeho pozvání k činění pokání a následování Krista, zůstávají pod Božím hněvem a neokusí nic z této nádherné budoucnosti.

Potřebujeme vyburcovat z naší letargie, z našeho duchovního spánku. A Boží Slovo nás k tomu tímto oddílem volá. Volá nás k naprosto radikálnímu a odevzdanému následování Pána. Volá nás k tomu, abychom ho milovali celým srdcem a stavěli ho ve všem na první místo. Díky Bohu za Jeho Slovo, které je tak ostré a živé, za slovo, které je pravda.

Boží láska je aktivní – Bůh sám hledá a nachází své ztracené ovce, Pán je bere do náručí a nese je domů. Boží láska začíná u Pána a naší reakcí na ni je pokání a odvrácení se od hříchů.

Bůh se slitovává nad hříšníky a dává jim poznat své milosrdenství. Duch Svatý rozsvěcuje lampu Božího Slova a prohledává každý kout. Nepřestane, dokud nepřivede všechny vyvolené ke spasení v Kristu.

Bůh nás ve své velké lásce nechává jednat svévolně a vyhlíží náš návrat v pokání. Pravé pokání znamená poznání odpornosti hříchu, poznání pravdy o sobě a o Bohu, rozhodnutí a jednání.

Bůh volá hříšníky k pokání, a kdo ho činí, toho Bůh přijímá jako svého syna. Bůh volá každého a ukazuje každému svou dobrotu a své milosrdenství. Ale každý, kdo nepotřebuje pokání, kdo odmítá Boží milost, nebude zachráněn.

Lidský jazyk je malým, ale velmi mocným nástrojem, který dokáže dobře řídit, ale umí také smrtelně ničit. Tento mocný nástroj může být ovládán Božím Duchem a Božím Slovem.

Promrhaný život v současnosti bude mít věčné důsledky, ale vědomí toho, že jsme jen správcové toho, co nám Bůh svěřil, nás povede k dobrému správcovství všeho a k investicím do Božího království, které je naším domovem.

Pán Ježíš Kristus na příkladu nevěrného správce ukazuje na nejdůležitější princip správcovství, a to je věrnost. Tento princip potom aplikuje do tří oblastí lidského života – do oblasti materiálního bohatství, do oblasti duchovního bohatství (Boží Slovo) a do oblasti vztahů (manželství).

Strom se pozná po ovoci. Tato slova Pána Ježíše Krista aplikuje Jakub do oblasti jazyka a mluvení a ukazuje nám, že jazyk neúprosně odhaluje, zda je srdce proměněné Duchem Božím či nikoliv.

Na pozadí událostí, které se odehrávají po smrti, ukazuje Ježíš, že vztah člověka k Božímu Slovu je známkou vztahu k Bohu. Nejde jenom o slyšení, ale především o poslušnost a následování Pána.

Křesťanský život bychom mohli shrnout slovy: pokorná poslušnost Krista. Tato poslušnost se dotýká nejméně tří oblastí – jednak je zde varování před hříchem, dále výzva k napravování hříšníků a nakonec nutnost odpuštění těm, kdo činí pokání.

Dobré a harmonické vztahy budou všude tam, kde bude zbožná moudrost – moudrost shůry, a nikoliv světská moudrost, tělesná a démonická. To je třeba v našich domovech, na pracovištích, v církvi, mezi přáteli, manželi, rodiči a dětmi.

Jediný malomocný z deseti se vrátil, aby Pánu poděkoval za své uzdravení. A díky své víře byl zachráněn. Jediná správná reakce na Boží požehnání, která zakoušíme, je vděčností naplněné srdce, které vzdává chválu Bohu v bázni u Ježíšových nohou.

Jestliže chceme být v Božím království, potom musíme mít osobní vztah s Králem – Ježíšem Kristem a věrně očekávat završení Jeho království při Jeho druhém příchodu, kdy se zjeví ve slávě, aby soudil živé i mrtvé. (Text kázání)

Bůh není nikdy oslavován v našich bojích, svárech a hádkách. Naopak je oslaven, když dokážeme ukřižovat své sobecké sklony a zájmy, když své jednání naplníme milosrdenstvím, láskou a pokojem a budeme to prokazovat i těm, kdo Boží pokoj ještě neokusili.

Bůh slíbil, že se Jeho Mesiáš jednoho dne vrátí v moci a slávě. Bude soudit zemi – odsoudí hříšníky a vysvobodí svůj lid. Ale než k tomu dojde, tak je Boží lid povolán k tomu, aby neochaboval, ale vytrvale a bez přestání se modlil.

Vstup do Božího království není nic komplikovaného. Křesťanský život není složitý. Je to jednoduché, jako příklad celníka nebo dětí. Není to život bez problémů ani snadný život. Ale rozhodně není složitý. Je to velmi jednoduchá cesta víry v Ježíše Krista.

Na příběhu bohatého mládence vidíme, jak daleko je každý, ale opravdu každý člověk od Boha. Na Pánově odpovědi ale vidíme, jak veliká je Boží milost a dobrota. On je skutečně dobrý a prokazuje svou milost těm, kdo k němu s důvěrou přicházejí a prosí ho o smilování.

Ježíš vysvětluje svým učedníkům, jak vůbec je možné, aby byl kdokoliv spasen, jak Bůh umožnil spasení pro člověka, kdo je On sám a nakonec to vše svým nechápavým učedníkům demonstruje na slepém žebrákovi z Jericha.

Zacheus je nejenom úžasným příkladem Boží moci ke spasení, které je zdarma, ale je také krásným vzorem toho, co to znamená a co to stojí být opravdovým učedníkem Pána Ježíše Krista.

Pán Ježíš představuje pravidla práce pro Boží království. Věrná služba velkému králi - Kristu, v nepřátelském prostředí a přes nepřízeň okolností se vždycky vyplatí a nakonec přinese mnohonásobnou odměnu. Nevěrná služba přinese naopak odsouzení a trest.

Je celá řada důvodů, proč lidé následují Krista, a my můžeme vidět různé skupiny při příjezdu Krista do Jeruzaléma. Je ale jenom jeden opravdu správný důvod následování a to je ten, že Ježíš Kristus je Král. A jako Král se představuje také při svém příjezdu do Jeruzaléma.

Na podobenství o ukradené vinici a zlých vinařích Pán Ježíš ukazuje, k jak tragickým důsledkům vede odmítnutí Krista jako Mesiáše a Spasitele. Není to jenom vyloučení z Království, ale je to věčné oddělení od Boha a všech Jeho požehnání.

Lukáš splétá dohromady tři velká témata - nebezpečí náboženského pokrytectví, povinnost podřizovat se vládní moci a nad to vše povinnost poslouchat Pána Boha, a to především tehdy, když odhaluje náš hřích jednat nezávisle na něm, jako absolutní vládci nad svým vlastním životem.

Pán Ježíš naprosto otevřeně odhaluje náboženské pokrytectví a varuje před lidmi, kteří takto žijí. Ať již to jsou ti, kteří popírají vzkříšení - nábožensky založení praktičtí materialisté - saduceové, nebo náboženští puntičkáři - farizeové. Jediným východiskem je porozumět tomu, kdo je Pán Ježíš Kristus, vzdát mu chválu a následovat ho.

Podléhat tělesným žádostem - a to až do té míry, že je následujeme ve svých modlitbách k Bohu - znamená dělat kompromisy se světem a stávat se přítelem světa. To vede nejenom k ďábelské pýše, ale také k něčemu mnohem horšímu - k nepřátelství s Bohem.

Dar chudé vdovy, která dala všechno, co měla, ostře kontrastuje s pokryteckými dary boháčů a ukazuje nám, jak i ta nejchudší vdova může potěšit a uctívat Pána Ježíše Krista.

Jakub pálí v rychlém sledu po svých čtenářích deset příkazů, které nám mají pomoci žít v Boží blízkosti, vzdorovat ďáblu, nemilovat svět a vyvarovat se hříchu. Poslechneme?

Pán Ježíš Kristus staví na Božím Slově a napomíná jím své učedníky k horlivému následování, které bude překonávat překážky. Varuje před svody, povzbuzuje nás, abychom se nebáli a nestarali se, co budeme říkat, ale rozhodně to nevzdali.

Slavný příchod Pána Ježíše Krista je stejně jistý a nezpochybnitelný, jako se do posledního písmenka naplnila Jeho slova o zkáze Jeruzaléma, zničení chrámu, soužení Židů i jejich rozptýlení do celého světa.

Máme před sebou vyvrcholení celé kapitoly, které nás vede k hlavnímu bodu celého vyučování - k tomu, abychom byli připraveni na příchod Pána a Boží soud a nebyli shledáni nepřipravenými. To znamená především střežit vlastní srdce a vyhlížet blízký příchod Pána.

Před námi jsou dva velké příběhy – příběh zrady a příběh důvěry. Oba jsou naplněním Pánových slov. Věděl, že bude zrazen, věděl, že bude vydán do rukou velekněží a zákoníků, věděl, že bude obětován jako velikonoční beránek.

Pán uzavřel na kříži smlouvu, kterou připomínal učedníkům při poslední večeři s nimi. Vedle ní je tady také strach učedníků, který je přivedl k velmi tělesnému sporu o to, kdo z nich je největší. Ale největší je ten, kdo slouží – tak, jako i oni budou sloužit v Božím království.

Snižovat druhého, pomlouvat ho, znamená stavět se na úroveň samotného Boha. To je nejhorší rouhání, kterého se člověk může dopouštět, ale zároveň je to také podstata veškerého hříchu, jak to víme z Genesis 3.

Na příběhu narození Krista si ukážeme čtyři velké charakteristiky Boha, Jeho velikost, lásku, věrnost, a péči. Jsou to věci, které nám Matouš ve svém příběhu předkládá jak na podnose a chce, abychom zde viděli dílo Boží a roli Pána Ježíše Krista. To je smysl příběhu o narození Ježíše.

Podívejme se na tři věci z našeho textu, které ukazují na smysl existence církve: tím nejvyšším je a vždy bude oslava Boha. A jsou zde ještě dvě další věci, které v církvi slouží k tomu, aby Bůh byl oslaven - je to věčný život, který je v Kristu Ježíši a Jeho dokonané dílo.

Ukážeme si čtyři věci, které se týkají církve – 1. v církvi Kristus zjevuje lidem Boží jméno, Boží moc a Boží Slovo, 2. Skrze Boží Slovo se v církvi zjevuje jediný pravý Bůh, Ježíš Kristus a Boží plán spasení, 3. V církvi se zjevuje Kristova sláva, 4. V církvi se zjevuje Kristova moc.

Každá činnost církve by se měla točit kolem těchto věcí. Takže uvidíme, že církev by se měla 1. radovat z pravdy, 2. posvěcovat se pravdou a konečně také 3. zvěstovat pravdu. Společným jmenovatelem toho všeho je jediné – PRAVDA.

Ježíš se sám posvěcuje za svou církev. Toto posvěcování je něco velmi praktického - jedná se o pokornou službu všem údům jeho viditelné církve, včetně těch, kdo do té skutečné Církve Kristovy nepatří. Sám nám dává příklad, abychom věděli, jak máme jednat také my.

Abychom mohli praktikovat jednotu, potřebujeme dobře pochopit, co přesně tím Ježíš myslí. Podíváme se na to, 1. komu je určena jednota, 2. jaký je základ této jednoty, 3. v čem vrcholí jednota Božího lidu, a 4. v jakém prostředí se tato jednota buduje.

I my se z rozhovoru Ježíše s Petrem můžeme velmi poučit a připravit se na těžké chvíle, které jsou před námi. I my potřebujeme, aby naše víra obstála ve víru zkoušek. A k tomu jsou tato slova velmi vhodná a užitečná. Uvidíme, že zkoušky vždycky přijdou, že jejich smyslem je prověřit pravost naší víry, že se za nás Pán přimlouvá a že zkoušky vedou ke službě. Zkoušky jsou školou pro službu.

Pán připravuje své učedníky, aby obstáli v následujících zkouškách. Připravuje je svým vyučováním, praktickou radou, výzvou k modlitbám i osobním příkladem.

Dva úplně rozdílné způsoby zrady se dvěma rozdílnými konci: Jidášův konec byl stejně temný a zlý jako zrada, kterou vydal Pána do rukou jeho vrahům. U Petra je naopak naděje, odpuštění, milost a nakonec také požehnání.

Jaký je náš vztah ke Kristu? Můžeme ho ignorovat jako členové velerady nebo ho tupit jako stráže. Potom poneseme Boží hněv, který se zjevuje proti každé bezbožnosti. Nebo před Ním můžeme padnout a uctívat ho v bázni a strávit věčnost v Jeho přítomnosti.

Náboženští horlivci toužící se zbavit Ježíše, lhostejný Pilát, kterého Ježíš nezajímá i senzacechtivý Herodes, který nakonec pohrdne Kristem, když Pán nesplní jeho očekávání a neudělá na povel nějaký zázrak - všechny spojuje jediná věc: odpor vůči Kristu.

Pýcha zaslepuje oči člověka a brání nám vidět realitu vlastního života. Takto zaslepený člověk si může připadat jako pán vlastního života a žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval. Jaká pošetilost!

Náš nádherný velekněz, Ježíš Kristus, byl pokoušen samotným satanem, ale nepodlehl žádnému pokušení a nedopustil se hříchu. Bojoval se satanem zapsaným Božím slovem a zvítětil.

Vidíme tragickou ukázku zkaženého a zvráceného lidského srdce a v kontrastu k tomu vidíme pokoru našeho Pána a milost Boží k nám hříšníkům. Znovu nás Boží slovo přesvědčuje, že tak jak jsme, nejsme schopni udělat nic jiného než přibít Krista na kříž.

Kristův kříž je srdcem evangelia. Ale nejdůležitější na něm je skutečnost, že spravedlivý vzal na sebe hříchy nespravedlivých i jejich odsouzení, aby hříšníci byli zachráněni – z Jeho milosti pouhou vírou. I za minutu dvanáct je možné dojít spasení skrze víru.

Kristova smrt měla okamžité a viditelné následky, a to jak v přirozeném světě, tak i v náboženském světě a nakonec i v duchovním světě.

Svět pomíjí i jeho bohatství a spolu s ním směřují k zániku také boháči tohoto světa. Také my patříme mezi ně, a proto musíme mít na paměti pomíjivost bohatství, které je vysoce ceněné v tomto světě, ale nemá žádnou skutečnou hodnotu před Bohem.

Svou smrtí Ježíš vykoupil svůj lid z moci hříchu a svým vzkříšením navždy překonal vládu smrti. Zaplatil spravedlivou mzdu za náš hřích a ve vzkříšení nás uvedl do spasení.

Nejenom Lukáš nebo ostatní evangelia mluví o Kristu, ale Kristus je hlavní postavou celého Písma – od Mojžíše po Jana, od Genesis po Zjevení.

Ježíš má univerzální lék, který otevírá oči, dává porozumění mysli a zapaluje srdce, dává moudrost a povzbuzení a vede nás tam, kde najdeme skutečný život, opravdové světlo a ryzí lásku. Tím lékem je Boží slovo.

Setkání se vzkříšeným Kristem a z toho plynoucí vírou zapálené srdce vede k jedinému – stejně jako to bylo v případě žen u hrobu, tak i zde to vede ke svědectví druhým lidem.

Ukážeme si: 1. co je obsahem Velkého poslání, 2. jaké jsou metody, 3. jaký je rozsah působnosti evangelia a 4. co k tomu jako křesťané potřebujeme. Na závěr uvidíme, k čemu vede poslušnost evangeliu.

V době, kdy se mnozí pokoušejí udělat z Boha svého duchovního terapeuta nebo automat na zbožná přání, je pro nás velmi důležité si připomínat, že Bůh, náš Stvořitel, je vyvýšený, vše převyšující Pán. Nemůžeme si dovolit přemýšlet o Bohu tak, že bychom ho nějak snižovali. Neodvažujeme se přistupovat k němu jako pouze k dobrému kamarádovi, ale padáme před ním a uctíváme Ho jako svrchovaného Pána.

Boží Syn přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Jemu patří všechna čest a sláva. Celé Písmo svědčí o Něm a ukazuje na Něj. Proto se i náš život a život našeho společenství soustředí na Ježíše Krista – na vykupující dílo Jeho kříže, na obnovující moc Jeho vzkříšení a na nesmírnou slávu Jeho druhého příchodu.

Jak máme žít, když na nás přicházejí rozličné zkoušky? Jak se z nich máme radovat? Jak z nich můžeme růst k větší zbožnosti a slávě Boží? Jak mohou zkoušky napomoci mojí víře? Jak můžeme čelit nespravedlnosti, která přichází ze strany světa? Jak se mám postavit k rozdělením a hádkám v církvi? Odpověď je ve slově trpělivost.

Ačkoliv Bible sama o sobě není cílem, je naprosto nepostradatelným klíčem a průvodcem pro naše poznání Boha a pochopení Jeho vůle a Jeho plánu pro naše životy. Jen z Božího Slova se můžeme dozvědět pravdu o Bohu i o člověku, jen z Písma můžeme získat moudrost ke spasení skrze víru v Ježíše Krista. Věříme, že celé Písmo je plně inspirované, naprosto bezchybné a absolutně neomylné.

Boží zapsané zjevení, které nám Bůh dal, je „živé a činné, je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč“. Svědčí o Ježíši Kristu a o spasení, které je v něm. Naší touhou je, aby nám naši starší přinášeli poselství tohoto živého zapsaného Slova. Nechceme, aby naši kazatelé používali Bibli ke kázání „svého“ poselství, ale chceme, aby k nám Bůh sám skrze Bibli promlouval a používal naše kazatele ke sdělení Božího poselství.

Je pro nás naprosto nezbytné porozumění tomu, jak se člověk může, podle Božího Slova, stát učedníkem Ježíše Krista a tedy dítětem Božím. Nesmíme nijak komolit, upravovat, přizpůsobovat, zjednodušovat ani žádným jiným způsobem měnit poselství evangelia, které bylo jednou provždy odevzdáno Božímu lidu v Božím Slově. Takže se nevyhýbáme jasnému sdílení Boží pravdy o nebi, pekle, hříchu, soudu, pokání a víře.

Evangelium znamená dobrá zpráva a evangelium také skutečně je dobrá zpráva. Minule jsme mluvili o tom, že evangelium je také zahanbující zpráva. Je to zpráva, která pokořuje lidskou pýchu a nezávislost. Je to zpráva, která nás vrhá do prachu k nohám našeho Stvořitele a nutí nás prosit ho milost a slitování. Ale vedle toho je evangelium také dobrou zprávou.

Víra, která se neprokazuje skutky, nemá žádné dobré zaslíbení pro věčnost, je to mrtvá víra, která nemůže nikoho zachránit a je stejná jako víra démonů.

Máme celou řadu důvodů, proč se můžeme chlubit evangeliem. Je to Boží zjevení, v němž se nám odhaluje Boží spravedlnost, kterou nám zajistil Pán Ježíš Kristus a kterou Bohem ospravedlnění lidé přijímají vírou.

Dnes si připomeneme nejdůležitější události prvních jedenácti kapitol Genesis a podíváme se na to, o jakém Bohu mluví tyto úvodní kapitoly Bible. Kdo je Bůh knihy Genesis a kdo je tedy Bůh celé Bible? Bůh Stvořitel, Udržovatel, Soudce a Zachránce!

Opravdová víra není pouhým vyznáním ani postojem nebo životním stylem. Opravdová víra jedná k Boží slávě. A každé takové jednání začíná modlitbou. Kdekoliv chybí modlitba, tak tam nemůže být ani řeči o skutečném duchovním životě, o životě, který pramení z osoby a z dokonaného díla Ježíše Krista.

Abram byl mužem víry. Tím je příkladem pro každého z nás. Nový zákon ho dokonce nazývá otcem všech věřících (Ga 3,7) a všechny věřící nazývá pravými potomky Abrahama (Ga 3,29). Co to bylo za muže, kterého Bůh nazval svým přítelem (Jk 2,23)?

Zkoušky se nevyhýbají nikomu a nevyhnuly se ani Abramovi. Byl přítelem Božím, byl požehnaný nad jiné, dostal zaslíbení jako nikdo jiný a přesto v jeho životě vidíme celou řadu bojů, těžkostí a zkoušek.

Poté, co Abram zradil všechno, co mu bylo drahé, tak činil pokání, vrátil se zpátky k Božímu oltáři, který postavil a vzýval Hospodina. Nyní je před ním další krok víry, další zkouška, která má prověřit, zda se něco naučil.

Apoštol představuje sebe sama jako Božího otroka, představuje svůj úřad apoštola a popisuje náplň své práce – přivést ke spasení vyvolené a posvětit je pravdou.

Abram prokazuje silnou a odvážnou víru, která je ochotná podstoupit zápas za svého bratra. Ale uvidíme také velmi pokornou víru Abrama, když uctívá Hospodina a odmítá pokušení od svévolníků. Abram je praotec víry a my jsme jeho potomci.